Výchova dívek...rytířem

"Děkuji." odpovím mladé servírce, když se rozcupitám plnit má skromná přání. Usměji se. Alespoň v pohostinství, byly dobré mravy zachovány.

Zkoumám pohledem lokál. Pár bojovníků a jinak samí obyčejní hosté. Žádný obchodník, který by vypadal, že potřebuje ochranu. "Nezbyde mi tedy, než doufat, že se na nás štěstí usměje večer." prohodím k sobě a sepnu ruce před sebou. Koutkem oka zaregistruji pohyb, který se do zdejšího prostředí vůbec nehodí. Způsob stolování jej prozradil. Tohle je urozený člověk. Chvíli zkoumám jeho tvář a hledám případné heraldické symboly, ale se zklamáním zkonstatuji, že toho zkrátka neznám. Škoda, bylo by příjemné potkat někoho známého. Poslední dobou se tváře objevují rychle a mizí stejně tak, nikdo nesetrvá. Vyjma téhle splašené kobyly. dodám si v duchu a trochu se zakaboním, když jí neuslyším pozdravit při vstupu do lokálu. Alespoň za polévku poděkuje.

"Děkuji." připojím se v zápětí k Ariel a věnuji servírce unavený úsměv. Na víc se po třech dnech trmácení zkrátka nezmůžu. Když vyvstane dotaz na královský proslov, malinko se zarazím. Nevěděl jsem o něm a tohle je poprvé, kdo to někdo zmínil. Naberu si polévku a teprve s prázdnými ústy prohlásím: "Výborná polévka.". Naštěstí se do rozhovoru vloží opilý muž a ne moje panoše. Poslouchám a dál ujídám polévku, jako kdybych tu nebyl. Je těžké posoudit osud muže a jeho ženy. Jestli prochlastával peníze v hospodě namísto koupi masti, je to hlupák. Pokud ne a nikdo mu nepomohl, ani z jeho nejbližších, je to chudák. K verdiktu mi chybí hodně informací a tak se radši rozhodnu neříkat nic.

Panoše promluví. Samozřejmě, jak jinak než s plnou pusou. "Ano, i když vezmete toho nejhezčího vepře a navléknete ho do šatů z nejdražších pláten. Pořád to bude jen vepř. Nikdy princ." pomyslím si a otráveně protočím oči v sloup a polknu sousto.
"Omlouvám se. Pravděpodobně, jsem tě přeslech. Říkala jsi něco, vyjma toho chrochtání ?" zeptám se a snažím se tvářit opravdu zvědavě. "Já ti dám ty jedno pískle. Dělat ostudu svému titulu." vyplísním vyžle v duchu. Jen se nadechne k odpovědi vrhnu na ní pohled "Mlč". "Dojez to, než ti to vystydne. Ty zlaté beru na vědomí." oznámím klidným tónem a v očích mi hraje pobavení. Přiznávám to nerad, ale baví mě jí pošťuchovat, vždycky se u toho tváří, jako by snědla hovnivála.

"Slečno ?" otočím se na servírku. "Můžete prosím připravit lázeň do pokoje ? A pak bych rád zaplatil. Nemám rád nevyrovnané účty." odůvodním a případně poděkuji.
"Když někdo stoluje, jako čuně. Tak to neznamená, že bude jako čuně páchnout." řeknu panošce poučně, ale je to naschvál přehrávané. Koupel potřebujeme po tom trmácení oba. A navíc nechci, aby zbrojíř padnul smrady.
"Koupel. A pak vyrazíme pro kyrys. Už ho slibuji přespříliš dlouho." nastíním slovutnému panoši další plán. "A možná bude i nějaká kultura." dodám polohlasem a strčím do úst poslední kousek chleba. Královský proslov určitě udá směr dalšímu dění v zemi. A je důležité to mít z první ruky, abychom se podle toho mohli zařídit. přemýšlím zatímco nalévám vodu do obou pohárů.

KIERA

Kráľovský úradník si po tvojej požiadavke len odkašle a napije sa vody.
"Ehm, Lady, ako viete, kráľ nemá dostatok vojakov, aby zabezpečoval prevoz z okolitých panstiev. To je len a len vaša povinnosť ako paní Redmontu. A ak nemáte dôveru vo svojích otrokov, navrhujem ich okamžite utratiť a zabezpečiť si nových. Víno by ste nemala? Toto je len čistá voda." Opýtal si chlap na drzovku víno. Je očividne presvedčený o svojom psotavení a očakáva nejaký štandard.

Potom sa ale zdvihne a zavelí k odchodu.
"No nič, správy som vám oficiálne oznámil a musím ísť ďalej. Ešte mi ostávajú tri panstvá do západu slnka."
Nasadol so svojím vojskom na kone, rozlúčil sa s tebou a odišiel.

Thomas stál po tvojom boku, keď sa brány tvojho sídla zavreli. Naklonil sa k tebe a prehovoril.
"Čo urobíme? Takto si nebudeme môcť dovoliť zaplatiť všetkých chlapov."
Potom začal uvažovať.
"Možno by sme to zvládli ak by sme si nechali len pätnásť chlapov a roľníkov prepustíme. Na poli ostanú len otroci. Za schopných otrokov by sme v meste zaplatili viac, ale nakoniec by sa nám to vyplatilo."
A potom sa ti zadíval do očí.
"A možno ... by ste mohli zvážiť tie ponuky o vašu ruku. Sú medzi nimi aj niektorí naozaj bohatí šlachtici."
Ano, za posledné mesiace si dostala niekoľko návrhov na sobáš. Nie je sa čomu čudovať, si mladá a naozaj krásna. Vlastníš lukratívne panstvo a tak majú o teba chlapi záujem. Bohužial, zatial sa o teba zaujímali len starší muži, šlachtici ktorí síce sú bohatí, ale povahovo ani výzorovo nepatria medzi niečo, čo by ťa priťahovalo.

"To kráľovské pozvanie by ste mala prijať a uvidíte čo sa chystá."

Hostinec

Potlačím nutkání nezdvořile protočit oči, když si Berengar neodpustí poznámku, co přesně mám s koňmi udělat. Jako bych to nevěděla. Nahlas ale řeknu: "Samozřejmě, Sire." A oči protočím až když se otočím k rytíři zády. Těším se, až aspoň na chvíli zmizím z jeho dohledu a stáje jsou v tomhle naprosto ideální místo.
Dokonce mě tam dovede jeden ze zdejších mladíků. Nejdřív to vítám s povděkem. Když se ale dostane k částce, zhnuseně se zakřením. Sotva jsme vlezli do města, a jsme o šest zlaťáků chudší. Berengar nebude mít radost. A já taky ne. Moje vyhlídky na koupel se tímto rapidně snížily. Nicméně když chce muž převzít otěže koní a ustájit je, zarazím ho.
"Udělej si pohodlí, postarám se o ně. S tímhle fešákem nechceš mít co do činění, jestli nechceš přijít o prsty." Láskyplně mrknu na Berengarova hřebce, který má prostě svojí hlavu. Navíc je to moje práce, a o svoji chvíli ve stájích nehodlám přijít. Nechám si ukázat, ve kterých stáních můžu koně nechat a pak konečně zůstanu o samotě. Po takové době ve společnosti tolika mužských, a speciálně toho jednoho, je tohle vysvobození. Dávám si na čas a koně suším a hřebelcuji opravdu pečlivě. Je to pro mě takový speciální druh terapie. Zlepší se mi dokonce nálada natolik, že si občas zahvízdám oblíbenou melodii.

Nakonec už to ale nejde protahovat a taky mám ukrutný hlad. Vezmu všechny naše zbylé věci, zkontroluji, že tu je vše v pořádku, a vyrazím do vnitřních prostor hostince.
Sednu si na lavici vedle Berengara a přisunu si svojí polévku s chlebem. "Děkuju."

Sotva se stihnu zakousnout do chleba, když se konverzace v lokále začne vyostřovat. Klopím oči do polévky, natáhnu se pro lžíci a pustím se do toho. Nemám v plánu se zapojovat do problémů, ale mám vážně hlad, a chci toho do sebe dostat co nejvíc, než mě Berenger pošle nahoru.
"Za ustájení budou chtít další dva zlaťáky." Prohodím k němu polohlasem než na to zapomenu, s napůl rozžvýkaným chlebem v puse, a dál se věnuji polévce.

HOSTINEC

Hostinec ste našli naozaj pekný, ak to porovnáte s ostatnými, ktoré ste už minuli. Vo vnútri nájdete drevené stoly a bar. žiadna sláva, ale aspoň to tam nesmrdí od výkalov. Hostinec je plný tak z polovice, väčšinou sú to miestni chlapi, ktorí si prišli na pivo, ale nájdu sa tam aj nejaký bojovníci a dokonca aj nejaký šlachtic. To poznáte podľa oblečenia a podľa toho, ako drží v ruke príbor. Šľachtici už dnes nie sú to čo predtým. Nie všetci majú možnosť prespať na hrade, záleží od toho, ako veľmi prispievajú do daňového rozpočtu a ako veľmi dokážu liezť vyššie postaveným šlachticom do zadku. Tento to asi moc dobre nevie, pretože prespáva v tomto hostinci a nie v hradnej izbe.

Mladá servírka pristúpila k Berengarovi a prijala jeho objednávku.
"Áno hneď to bude."

Zatiaľ čo servírka šla vybaviť objednávku, si k Berengarovi prisadla už hotová Ariel.
Vonku ako profesionál začala odstrojovať kone a zabezpečovať im pohodlie. Ale nešlo to bez problémov. Zatiaľ čo to robila, pristúpil k nej mladý muž a oznámil jej.
"Dobrý deň slečna, naša hospoda má vzadu stajňu, kde je povinné koníky ustájiť. Nemôžu ostať tu v hlavnej ulici, pretože potom nemôžeme zaručiť, že vám ich niekto neukradne. Alebo vaše sedlá a postroje. Prosím poďte za mnou. Poplatok za ustájenie vám bude prirátaný k účtu. Je to zlaťák za koňa."
Ariel muža následovala a vážne bola za hospodou stajňa s niekoľkými koňmi. Muž ich ustájil a Ariel mohla ísť spokojne dovnútra.

Po chvílke pred oboch pristála teplá polievka a krajec chleba. Džbán plný vody, dve poháre a kľúč od pokoje. Zatiaľ čo to servírka pokládala na stôl tak povedala.
"Pokoj tri, hore po schodoch a doľava. Tiež ste prišli kvôli kráľovmu preslovu? Nikdy takto verejne nevystupuje, vždy to zaňho robí jeho mág, musí ísť o niečo naozaj veľmi dôležité."
Počul to aj vedľa sediaci opitý muž a hneď sa začal rozohňovať.
"Áno! Zas nám chce zobrať aj to čo nemáme! Nestačí mu zlato, aj naše životy chce!"
Sevírka ho napomenula.
"Rodiz buď ticho! Ešte ťa niekto začuje kto nemá. Chceš prísť o hlavu?"
"Je mi to jedno! Enid je mŕtva, pretože som nemal zlaťák na liečivú masť! Chýbal mi jeden posratý zlaťák, pretože kráľ zvýšil dane! Je mŕtva len kvôli nemu! To on by mal prísť o hlavu!"

Ako sa chlap viac rozkrikuje, niekoľko ľudí radšej opustilo hostinec. Nie je to nič zvlášne, každý sa snaží držať ďalej od problémov ako to len dokáže.

Chudě ale čestně

Za zvuku polnice, na hrotu jízdní formace s vlající standartou za zády, pokrytý bahnem bitevního pole a prořezávající řady zločinných nepřátel. Taková je lidová představa o rytířích. Vznešených, ctících ušlechtilé hodnoty a chránící prostý lid. Na to vše sedá prach, který se občas pokusí někdo setřít. Třeba jako já a můj panoš. Vlastně, je to slovutná panoška. Unikát. Proč? Ne proto, že je žena, a ještě ke všemu kost a kůže. Ne proto, že má meč a onen takřka honosný titul. Ne. Důvodem je víra, kterou zachovává v naše hodnoty. Nadšení, se kterým plní i ty nejnudnější úkoly...většinou. A dotazy o rytířskosti, které mě často dohánějí k šílenství. Stejně, jako do zblbnutí opakované lekce boje s kopím, při kterých dělá stále základní chyby. Je to tak, ale...pozbýt jejího doprovodu, asi bych už dávno zešílel ze samoty. To už je, zkrátka úděl nás prokletých, ale zcela jistě i záměr svatého Kleofáše. Zkouší mou víru a trpělivost.

Dva roky cestujete královstvím, touláte se po dávno stezkách dávno zapomenutých, a přesto vás to nepřestane udivovat. Orná půda dávající život, leží ladem. Kdysi nedobytné hrady obsazené chátrou, která by si při zteči na hradní bránu vylámala zuby, jako starý žebrák na kosti. Z hlásek kolem cest jsou němí nebožtíci a nikdy neohlásí nepřátelské šiky. Vypálené vesnice, kdysi plné života zarůstají zelení a hnijící trámy budov trčí do vzduchu, jako polámaná žebra. Dva roky, a přesto si nedokážu zvyknout. Poslední tři dny to rozhodně nezlepšili.
Měli jsme štěstí. Zlé časy plodí zlé muže, a proto je potřeba nás hodných. Ochrana karavany je nejběžnější a nejjistější způsob obživy...pro muže. Obchodník nechtěl najmout Ariel. Nemohu mu to zazlívat, ale její morálce to rozhodně nepřidalo. Vlastně ani to, že jsem jí nutil chodit spát brzo a sám ponocoval. Nebylo to pokrytectví, to není hodné rytíře, nýbrž čistá starost. Cestování s žoldáky má výhodu při střetu s lapky, ale viděl jsem tolik žoldáků vzít si co chtějí, že jsem zkrátka nevěřil v jejich čisté úmysly. Zejména ohledně mého panoše. Nezbývalo, než být vzhůru než padnou a pro jistotu spát s kladivem v ruce. Jsem paranoidní? Možná. Ale zatím živý.

Obchodník předá slíbenou výplatu. "K službám." pronesu krátce a převezmu odměnu, včetně vína. Miluji víno a jen doufám, že tu najdu sýr, který se k němu bude hodit. Polknu sbíhající se slinu a přisypu mince do směšně lehkého měšce. Víno zaputuje do sedlové brašny a já pobídnu válečného oře.
"Chytré. Velice chytré." zamručím si uznale v duchu na adresu nedávného zaměstnavatele, když vidím, jak strážní inkasují zlato.
"Ale samozřejmě." odpovím neutrálním tónem, když podávám první dvě mince. Ale samozřejmě, že ti ty mince dám ty špinavá vojenská onuce. dokončím si v duchu. Když přijdou další dvě zlaté mince neubráním se tiku v oku. Vložím je ozbrojenci do dlaně a s pevně stisknutými zuby klepnu otěžemi. Věděl jsem, proč nechci do velkého města. Úpadek morálky a respektu je úděsný. Staré hodnoty neplatí. Štědrost vystřídala chamtivost. Zdvořilost, neomalenost. A statečnost, zákeřnost. Celý svět je naruby.
Páže přebírá otěže a já se nechám vést. V tomhle je dobrá. Koně jí mají rádi. Dokonce i můj válečný oř, který v sedle nesnese nikoho jiného než mě. Tedy nesnesl, mému zadku už byl nevěrný...s ní.

Žebráci, chudina, spodina společnosti. Můžete je nazývat, jak chcete. Já vidím potřebné, kterým nemohu pomoci. Mnoho z nich jistě sloužilo v armádě, ale po zranění bylo propuštěno a provdáno za bídu a nouzi. A zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Vzpřímený v sedle s rukou na hrušce meče, přehlížím zdejší uvítání.
"Hle šašek." poukáži imaginárním prstem na průvodce, který se zjeví, jako čertík z krabičky. Panoše nezastavuje, a navíc je kyselé, jako nakládané okurky. Povytáhnu obočí, když se muži omluví. Vyjma tónu, by se první odpověď dala považovat za zdvořilou a neměl bych k tomu námitek. Zdvořilost, alespoň u jednoho člověka v tomhle městě.
Zakašláním zkrotím neúmyslně cukající koutek a nechám se vézt dál. Prohlížím si město, lid a barvy na uniformách stráží. Vše ostatní nechávám na panoši.

Zastavíme před hostincem. Nevypadá vůbec zle a musím uznat, že to blonďaté stvoření, ač nevydrží víc jak tři korbele, má na hostince čuch.
"Ale jistě." zamručím souhlasně a seskočím z koně. Protáhnu ztuhlá záda a poplácám oře.
"Odstroj koně, vytři je a napoj." zamručím polohlasně a sundám z koně nejcennější majetek, mou zbroj uloženou v pytli. Tohle máme natrénované. Ví co má dělat, ale není na škodu to občas připomenout. "Pak přijď. Najíme se." dodám nakonec trošku veseleji a vydám se do dveří hostince.

"Dobrého dne přeji." pronesu, jakmile vlezu do krčmy. Ihned se rozhlédnu po volném stole, kam se nasoukám i s pytlem. Počkám až přijde krčmář, šenkýřka nebo jiná obsluha. Mezitím nasucho polykám a šilhám hlady. "Skromnost Berengare." připomenu si.
"Dvě polévky, černý chléb, vodu a pokud je možné tak pokoj. Dvě postele." vychrlím ze sebe dychtivě. "Prosím." dodám skoro omluvně. "No ještě, že mně nevidělo panoše." oddechnu si, a než dorazí jídlo i moje společnost, prohlížím si osazenstvo hostince. Třeba je mezi nimi obchodník, který by pokryl náklady na další cestu...

Donos

Život na cestách nebyl tak jednoduchý, jak jsem si kdysi představovala. Chtěla jsem jezdit v zářivý zbroji, obklopená věrnou družinou, a pomáhat potřebným. Mohla bych sice tvrdit, že k tomu cíli pomalu směřuju, ale poslední tři roky mě vyvedly z naivity velmi rychle. Dva roky ve službách u rytíře a naučíte se si nikdy nestěžovat. A možná si i rozmyslíte tu zářivou zbroj. Nikdy mě nenapadlo, že jsou ty zpropadený pláty tak zatraceně těžký. Ale za každou cenu jsem chtěla dokázat, že můžu být lepší panoš než jakejkoliv mužskej, a tak jsem nikdy ani nepípla, když jsem se tahala s břemeny, který by někoho mojí velikosti a tělesný stavby byly schopný zaplácnout do země.

Cestování zpustlou krajinou poslední tři dny bylo depresivní. Opuštěná a vyhořelá stavení jenom podtrhovala bídu obyčejných lidí, a mě z toho bylo na nic. Ještě furt jsem si nezvykla na ten kontrast. Spíš to bylo čím dál tím horší. I Berengar se tu choval divně. Posílal mě spát div ne před setměním jak malý dítě, a když jsem se náhodou v noci vzbudila, našla jsem ho ležet s kladivem, jen na vzdálenost natažené paže od sebe. Nesnáším ten pocit, jak mi vždycky srdce vyletí málem do krku. A tak jsem se pokaždé vzdorně otočila zády a zkoušela spát dál. Vážně jsem se nemohla dočkat, až dorazíme do města.

Jestli jsem si myslela, že město bude po těch třech dnech vysvobození, musela jsem se někde ošklivě praštit do hlavy. Hned po zkásnutí u vstupu mě do nosu udeří zápach a oči padnou na první žebráky. Je jich tu mraky. A jen kousek od nich vybírají tolik peněz za blbý vstup do města. Proč se o ně někdo nepostará?
Sklouznu z koně a automaticky beru otěže jak svého koně, tak toho Berengarova. Urozený rytíř nechodí pěšky a při téhle koncentraci lidí chci mít jistotu, že se mu nesplaší kůň a neukopne hlavu prvnímu děcku, které poběží kolem. Pohybuju se ale dost strnule, záda napřímená jak pravítko, a otěže svírám až mi bělají klouby. Po svým útěku jsem se větším městům vyhýbala. A s Berengarem jsem toho už sice nacestovala dost, ale žádný z měst nebylo takhle hrozný. Dobře vím, že do toho nemůžu zasahovat a nikomu pomáhat, a to mě žere ještě víc. Nabídnete prst jednomu a ostatní vám urvou ruce. Už jsem byla poučená, ale z tý nespravedlnosti všude kolem se mi ježí vlasy.

Jeden z průvodců nás odchytí hned, jak projdeme do lepší čtvrti. No jasně. Sem si chudáky nepustí. Skřípu zuby. Bez většího zájmu poslouchám jeho proslov, ale nezastavuju a nechám ho poskakovat vedle nás.
"Díky, víme kam jít." Sama sobě zním dost otráveně. Jsem naštvaná a tohle je první hromosvod, který se mi připletl do cesty. Hned vzápětí ale zmírním tón do mnohem zdvořilejšího. "Promiň, zkus někoho jiného." Stejně mi je jasný, že si za to poslechnu kázání. Buď slušná, buď slušná, on za to nemůže.

I když nemám představu, kam jdeme, koukám prvně po hostincích. Nejdřív se ubytovat. Postarat se o koně. Pomoct s čím bude potřeba. Potom vyrazit na nákup. Tu rutinu už mám tak zažitou, že o tom vůbec nepřemýšlím. Vedu koně za uzdu a procházím pomalu ulicemi. Hledám takový hostinec, který nebude přímo na hlavní třídě. Něco trochu stranou, aby nebyl předražený, ale zároveň ne úplně levný, aby peřiny nebyly plné blech. Také si ukládám do paměti, kde jsou jaké obchody. Snažím se najít kovárnu a zapamatovat si její polohu.
Moc nemluvím. Vzhledem ke svojí náladě nechci říct nic nepatřičného. A vážně bych chtěla, aby mi dneska Berengar zaplatil za koupel.
"Co třeba tady, Sire?" Zastavím před jedním z podniků v jedné z vedlejších ulic. Nevypadá úplně špinavě, ale ani úplně noblesně. Po ulici se nepohybují žádné pochybné existence a celá ulice působí tak nějak normálně. Tázavě zvednu hlavu a čekám rozhodnutí vrchnosti.

SIR BERENGAR & ARIEL

Cestovali ste 3 dni so skupinou ďalších žoldnierov a karavánou prenášajúcou tovar z jedného mesta do druhého. Teraz sa vaša cesta nasmerovala do hlavného mesta Donos, ktoré je prezývané aj ako Kráľové oči. Je to sídlo samotného kráľa a preto to v ňom naozaj žije. Nájdete tam to najlepšie pivo, tých najlepších kováčov, koniarov, kuchárov, ale aj tie najkrajšie prostitútky. A tých je tam naozaj dostatok. V mnohých prípadoch si mladé dievčatá nedokážu nájsť v meste prácu, ktorá by ich uživila a tak je prostitúcia tá jediná možnosť. Ďalšie čo sa o Donose rozpráva je to, že je tam viac vojakov, ako vo všetkých iných mestách dohromady. Na každom kroku sú vojaci a často sa považujú za vojakov, sudcov aj katov v jednom. V podstate si môžu robiť čo chcú a len málo kedy ich dostihne trest. Z jediného dôvodu, tým hore je absolútne jedno či nejaký vojak ublížil obyčajnému človeku. Hlavne nech udržujú tu špinavú zberbu na uzde a šlachta si žije na vysokej nohe. Samotní vojaci to dobre vedia a tak si užívajú svoje postavenie. Dostávajú vysoké platy, oni sami sú mimo zákon, môžu si robiť čo chcú a preto si dôsledne strážia svojích zamestnávateľov, teda šlachticov a kráľa. Ale stále platí jedno jediné pravidlo, staraj sa o seba, nevyhľadávaj problémy, vojakom sa prac z očí, alebo urob čo chcú a budeš v pohode.
V iných mestách je to úplne rovnaké, ale predsa len, Donos je najväčšie mesto a tak je tu toho svinstva viac. A presne tam smerujete.

Cestou do Donosu ste minuli niekoľko opustených fariem. Medzi nimi boli aj také, ktoré vyhoreli až do tla, ale aj také, ktoré si vzala matka príroda a sú kompletne zarastené plevelom. Obišli ste aj tri panstvá, ktoré teraz patria banditom. Boli ste početná karavána a tak si ani banditi netrúfli a nechali vás napokoji. Presne kvôli tomu si obchodníci pekne priplatia za ochranu. Keď vy dvaja putujete po krajine osamote, už z dialky sa vyhýbate panstvám a sídlam, ktoré vypadajú tak, že sú v rukách banditov. Niekedy sa tam môže skrývať až tridsať mužov, ktorí vás nemajú problém vykuchať.

A tak ste dorazili pred Donos. Velké mesto s obrovskkou bránou. Okolo hradieb mesta sú farmy a polia, kde sa tvrdo pracuje a len v okolí mesta môžete vidieť stovky vojakov, ktorí to tu chránia. Tesne pred bránami sa karavána zastaví a k vám pristúpi hlavný obchodník, ktorý si vás najal.
"Tak ďakujem za ochranu, tu je sľúbených dvadsať zlatých." A Berengarovi dá do ruky vežičku zlatých mincí a pridá jednu fľašu vína. Potom sa pustí vyplatiť ostatných žoldnierov. Ariel žiadne peniaze nedal, pretože už keď vás najímal, nemal v pláne prijať Ariel. Kto by už chcel platiť za ochranu takému slabému dievčaťu. Ale najal Berengara a Ariel bol len taký bonus zdarma.
Viete prečo sa s vami obchodník rozlúčil už pred mestom, pertože za vstup do mesta, si vojaci často pýtajú ... vstupné. A nie je to inak ani teraz. Keď ste chceli vstúpiť do mesta, pristúpil pred vás jeden z vojakov.
"Tu sa platí za vstup. Zlaťák na osobu."
Keď Berengar zaplatil dva zlaťáky vojakovi a chcel ísť ďalej, vojak ho ešte zastavil.
"A zlaťák na koňa." To sú ďalšie dva zlaťáky a nezdá sa, že by bol vojak ochotný ustúpiť. Chcel nechcel, musel to Berengar zaplatiť.

Za bránou sa to už hemžilo ľuďmi. Obchodníci, nakupujúci, vojaci a .... žobráci. Doslova bola cestá po stranách vydláždená žobrákmi. Hneď všetci naťahovali svoje špinavé ruky k vaším nohám vysiacim zo sedla a prosili o mincu, alebo o jedlo. Ale to bolo len prvých pár metrov, potom už začala obchodná štvrť a tam mali žobráci vstup zakázaný.

Hneď tam k vám skočil muž, ktorý nevyzerá že by si žil dobre, ale tiež nevyzerá ako žobrák.
"Vitajte, dobrý deň vám prajem pane a aj vašej paní. Som Zachin, k vaším službám. Môžem vám robiť dobrovod, vyznám sa v meste lepšie ako kto koľvek iný. Stačí povedať a zavediem vás kde potrebujete. Poznám v meste každého a vybavím vám najlepšie ceny a dokonca sa poznám aj so strážnymi. Určite neoľutujete, zariadim aby ste si to tu v Donose užili. Tak kam potrebujete ísť, ja vás tam zavediem." Toto nie je pre vás nič nové, v každom meste sú takýto sprevádzači, ktorí vás vedia nasmerovať a previesť mestom. Vybaviť všetko čo si zaželáte. Či už sú to drogy, alkohol, dievča do postele, alebo len najlepší hotel v meste. Za malú odmenu v podobe zlaťákov. Samozrejme musíte natrafiť na dobrého sprevádzača, pretože sa nájdu aj taký, ktorí vás chcú len obrať o zlato nevýhodnými ponukami.

KIERA

Je ráno a ty si sa prebrala vo svojej posteli na svojom sídle niekoľko kilometrov od hlavného mesta. Z vonka už počuješ prípravy na dnešný deň, je nutno zožať obilie z ktorého sa vyrába chlieb. A chlieb je v dnešnej dobe nedoceniteľná komodita. Drvivá väčšina fariem a menších sídel boli už dávno vyplienené a rozkradnuté. Farmy boli bez ochrany ľahkým cieľom a v opustených sídlach sa usadili banditi. Ty ale vieš, že tvoje sídlo je v bezpečí, pretože máš skúsených žoldnierov, ktorí to tu strážia.

Výjdeš na balkón svojej izby a slnko ti osvetlí tvár. Pod tebou sa už chlapi pripravujú na prácu na poli, ktoré patrí k tvojej pevnosti. Pole je veľké a vyžaduje neustálu kontrolu. V noci ti okolie stráži desať chlapov, ktorí sa teraz vracajú dnu a pripravujú sa ďalší na svoju smenu.
Zo spodu sa na teba usmial a zamával velitel Thomas na pozdrav. Tiež sa pripravoval von. Keď boli chlapi navlečení do svojej zbroje a zbrane mali pevne vo svojích púzdrach, spoločne s otrokmi a zopár skúsenými farmármi sa vybrali von z pevnosti. Čaká ich dnes ťažký a dlhý deň na poli.

Do izby ti vošla tvoje slúžka. Je to mladá elfka, oblečená len v šedých jednoduchých otrockých šatách a priniesla ti nádobu s teplou vodou a malým uterákom, aby si sa mohla umyť. Nie si výhradne proti iným rasám a otrokom, preto sa majú otroci u teba relatívne dobre. Občas dostanú pár ran od tvojích vojakov, ale nikto z nich to nepreháňa. Sú sídla, kde otroci umierajú ako na bežiacom páse, takže tu u teba sú vlastne tí šťastlivci.

Deň pokračuje bez problémov, až pokiaľ do sídla nepribehne jeden z otrokov pracujúcich na poli.
"Paní Kiera, prichádza návšteva. Je to kráľovský úradník." Oznámi ti celý zadýchaný a hlboko sa ukloní.
Ty dobre vieš, že návšteva úradníka nie je nikdy dobrá. Za posledné tri mesiace tu bol už tri krát a zakaždým ti priniesol len zlé správy o zvyšovaní daní, alebo iných odvodov.


O pár minút neskôr už prechádzal dostatočne tlustý úradník na koni cez brány tvojho sídla. V jeho sprievode prišlo asi dvadsať vojakov. Thomas bol na čele a viedol návštevu dnu.

Po úvodných formalitách, je slušné kráľovského úradníka pohostiť po dlhej ceste. Zvyčajne cestuje od sídla k sídlu so správami, ktoré by mali všetci šlachtici vedieť. A tak ho Thomas zaviedol rovno dnu do hlavnej siene, kde ste sa usadili za veľkým stolom.

"Lady Kiera, ste krásna ako vždy a vaša farma je v dokonalom stave." Zložil ti poklonu postarší tučný muž v drahom oblečení. Má svetlejšie vlasy aj bradu a oproti farmárom a vojakom, ktorých tu na panstve máš, je jeho pleť čistá a vlasy hebké a žiarivé.
"Nesiem vám dôležité oznámenia. Tri. Ako prvé, král vás pozýva na banket, ktorý sa uskutoční zajtra večer. Ospravelňujem sa, nestihol som sa sem dostaviť skôr." S poľutovaním sa na teba zadíva, pretože vie, že takéto správy sa nenosia deň pred plánovaným banketom u kráľa.
"Druhá správa je, že kráľ hodlá zajtra po bankete vystúpiť na námestí a oznámiť niečo veľmi veľmi dôležité. Vaša účasť je taktiež vyžadovaná. A posledná správa, ktorá je menej radostná. Náklady na chod kráľovstvá sú v poslednej dobe naozaj privysoké a preto musel sám kráľ nariadiť zvýšenie daní z farmárských sídel. Pri najbližšom výbere daní, ste Lady, povinná odovzdať 50% z vašej úrody do kráľovských skladov a 50% zo zlata, ktoré zarobíte."
Posledná správa ti naozaj neurobila dobre. Doteraz si platila 25% z úrody ako daň. Plus 40% zo zlata, ktoré si zarobila z predaja. Už pri tých číslach si si mohla dovoliť zaplatiť len dvadsať skúsených žoldnierov na ochranu a ostalo ti na pohodlný život. Pri nových číslach si to už nebudeš môcť dovoliť. Aj Thomas, ktorý stál po tvojom boku sa nespokojne zamrvil.

NELIDI

HISTÓRIA

Je to už dávno, čo nový kráľ zasadol na trón. Sľuboval, že ľudia sa pod jeho velením dožijú novej éry a aj tak sa stalo. Trvalo mu len desať rokov, kým spojil všetky ľudské národy, kráľovstvá, mestá a vesnice pod jednou vlajkou.
Zjednotení ľudia, pod jednou armádou, jednou korunou a jednou myšlienkou, vyrazili do vojny. Hnala ich predstava, že ľudia by mali vládnuť svetu a ostatné rasy, by sa im mali plaziť pri nohách.

Šľachte boli sľúbené majetky a pozemky, vojakom vysoký žold a bežným ľuďom hojnosť a bohatstvo. Každý, kto sa postavil proti novému režímu bol popravený, ale veľa ich nebolo. Ľudom sa tá predstava nadvlády páčila a za svojho kráľa bojovali dobrovoľne. Chuť po moci a nadvláde majú proste v sebe.
Ľudia ako najpočetnejšia rasa, dokázali poraziť ostatné vojská a vypáliť mestá za niekoľko rokov. Všetci boli zaskočení, nepripravení a neboli pre ľudí súperom. Vznešení elfovia, statoční trpaslíci aj zúrivý orkovia boli rozdrtení. Všetky ostatné rasy boli zdecimované a tí, ktorí mali väčšie šťastie, boli zotročení.


30 rokov po veľkej vojne.

Ako kráľ sľúbil, po vojne sa do kráľovstva zhromáždili hory zlata a bohatstva. Ale len pre vyvolených. Každým rokom to išlo s kráľovstvom dolu vodou. Šlachta si žila na vysokej nohe a armáda bola platená vynikajúco, ale ostatní chátrali. Každý musí platiť obrovské dane, tovar je extrémne drahý a ľudia hladujú. Korupcia a teror zo strany vojakov je na dennom poriadku a ľuďom neostáva nič, len potichu nadávať v hospode a dúfať, že ich nikto nebonzne.
Ulice ľudských miest sú špinavé a tlačí sa v nich až príliš veľa ľudí. Kráľovstvo sa nestará o banditov a lupičov, ktorí okrádali a vypalovali farmy a vesnice. Preto sú jediným potencionálne bezpečným útočiskom veľké mestá.

Ale aj cez tieto problémy sú na tom ľudia lepšie ako ostatné rasy. Všetci, ktorí neboli čistokrvní ľudia, boli zotročení a sú považovaní za menej ako dobytok a majetok. Jediný náznak neposlušnosti je trestaný podľa chuti majitelov, vojakov, alebo otrokárov.

Každý človek, ktorý sympatizuje s pod rasami, alebo mu je ich ľúto, je okamžite označený za odporcu režímu a pri najlepšom je vytlačený na okraj spoločnosti. Poväčšine ale skončí v rukách vojakov a nedopadne dobre.


PRÍBEH

Ľudia majú dosť biedneho života a často sa formujú odbojové skupiny. Ale len malé percento z nich je na podporu iných rás.
Otroci veria v existenciu silného odboju pod velením neohrozeného mága a viera, že ich jedného dňa prídu zachrániť, ich drží pri živote.
Ich deti sa už narodili v otroctve a nepoznajú nič iné. Ľudské deti sa už narodili do sveta, kde sú nad rasou a podľa toho sa aj správajú.

Ale odboj stále existuje! Tam niekde vonku. Zosadiť krutého kráľa a vrátiť svetu mier a rovnocennosť. Presne to čaká aj vás hráčov!