Sídlo miliardářek

Poslední útok Kaiju: 4.9. 2026

9.9. 2026; dopoledne
polojasno, 19°C
Centrála Programu Jaeger v Sydney

"Když nedopadnou vystěhuju se sám. Nemusíte mít obavy."
Odtušil jsem klidně a smířlivě. Nad poznámkou ohledně bourání jsem jen pokrčil rameny a zvedl ze země bednu s Felixem, který líně otevřel oko a koukl co se kolem děje, než ho zase zavřel. Při zmínce o terapii jsem neměl k tomu co říci.
"Byla mi vlastně někdy nějaká předepsaná? Už ani nevím, mojí terapií byla pustina a terapeutem Felix, to by se taky mohlo počítat."
Ubezpečil jsem sám sebe a dál jsem se tím, moc nezaobíral. Ti strašáci ze skříně stejně dřív, nebo později vypadnou tomu se nevyhneme ať už na terapii chodíme či nikoliv. Kývl jsem na Hannah, že rozumím a vykročil jsem jí v patách. Koutkem oka jsem zkontroloval, jestli s námi nakonec jde i Halle. Šla. Nebylo třeba nic říkat. Mlčky jsem je následoval až k jejich bytu. Pomalu ale dlouze jsem se nadechl.
"Dobře, myslím si, že to zvládnu."
Ubezpečil jsem Hannah, měl jsem hrubou představu o tom, co bych mohl očekávat....tedy myslel jsem si to. Když se však otevřely dveře do ubikace překvapeně jsem zamrkal a už při vstupu jsem se rozhlížel kolem.
"Jo, jasně."
Přikývl jsem a potlačil povzdech. Obratně jsem se vyzul ze zavázaných bot a nohou je posunul úhledně stranou, než jsem Hannah následoval.
"To mě má fakt za takového burana? Jasně žil jsem v Pustině, ale i tam jsem tyhle základní věci dělal."
Postupně mi byly předváděny jednotlivé kousky domu. Nevypadal jsem jako jeden z těch unešených týpků, který litoval, že si nevzal foťák. Spíše bejvák předčil má očekávání a dosud jsem si neuvědomil, jak hodně jejich rodina musí být fakt ve vatě.
"Tady bude snad i pozlacený prkýnko na hajzlu."
Ne raději jsem se na to neptal, nebo to blíže nezkoumal, jen jsem šel dál za holkama. Poslouchal jsem jednotlivá pravidla a s každou další větou, kterou Hannah vypustila z pusy jsem se tvářil útrpněji. Až když jsme šli ke schodišti do patra zadíval jsem se jí trošku rozmrzele na záda.
"Hele já vím, že vám řekli, že pro mě jedou do pustiny, ale zase takovej balík fakt nejsem. Umím se zouvat a mýt po sobě nádobí. Mám kocoura, takže i ta miska s vodou fakt není nic neznámýho."
Povzdechl jsem si. Připadal jsem si tu trochu nepatřičně.....jako když zavřete obyčejnou vránu do zlaté klece se dvěma zlatými slavíky. Přiměl jsme se pokračovat dál nahoru a znovu mlčky poslouchat rozřazení pokojů.
"Fajn nic složitého."
Nemohl jsem si nevšimnout, jak Hannah zaváhala, než otevřela dveře do pokoje.
"Pořád se s tím nesrovnala.....alespoň v tomhle jim rozumím."
Vešel jsem do pokoje jen na pár kroků, možná s jakousi úctou, či ostýchavostí a položil Felixovu bednu na zem.
"Odpočiň si kamaráde, brzo se vrátím."
Podrbal jsem ho přes mříž za uchem a usmál se nad tichým zapředením. Pak jsem se z pokleku zvedl a zadíval se na děvčata. Svraštil jsem trošku nespokojeně obočí nad poslední informací, kterou mi předhodily. Opětoval pevně jejich pohled. Do tváře se mi vrátil více neutrální a uzavřený výraz. Pro jednou jsem se rozhodl opět nasadit chladnou masku.
"To je to poslední čeho byste se musely bát. Žádné soukromé návštěvy u mě nehrozí."
Odtušil jsem trošku odtažitěji, než jsme zamýšlel a pak jsem uhnul pohledem a pár kroky se protáhl mezi děvčaty zpátky na schodiště.
"Uvidíme se na ostrém testu."
Zkonstatoval jsem a pak seběhl docela svižně schodiště zase dolů. Zapamatovat si kudy ven nebylo zrovna těžké. Bagáž mi tu nejspíše časem dovezou. U dveří jsem se v rychlosti obul, vyklouzl ven a pak za mnou jen klaply dveře. Dlouze jsem vydechl a vydal se po paměti do míst, kde bývala ošetřovna a laboratoř, abych podstoupil potřebná vyšetření. Mohli to samozřejmě už přesunout ale něco mi říká, že některý věci se nemění.
"Zajímalo by mě, co bys na ně říkala."
Šel jsem svižným krokem a ještě stále cítil hořkou pachuť z rozhovoru o soukromých návštěvách.

Vítej mezi námi

Bourat? Obočí mi vyletí nahoru. Hochu, ty v něčem jedeš, nebo jsi jen líný používat nohy? Raději ale mlčím, abych nebyla tím, kdo vyvolá další zbytečnou hádku. Hannah je na Thomase nějaká hodná, buď si ho nechce znepřátelit – za což jí pak musím poděkovat, protože mě se to rozhodně nedaří – nebo je sama tak nervózní, že se na odpor nezmůže. Odpor je přehnaně tvrdé slovo. Prostě.. by mu měla říct, aby míň mlel. Na druhou stranu, co já vím, třeba je jí sympatický právě tím, že je jiný než většina lidí na základně a jeho osobnost považuje za osvěžující.
Než si douvažuju o svých problémech a o tom, co se tady děje, dostanu nenápadný políček právě od sestry. Terapie. Aha. Oči se mi nepatrně rozšíří a rty na okamžik semknou v úzké linky, čímž jasně naznačím, že moje terapie rozhodně neprobíhají pravidelně. Vyrovnávám se s tím, ehm, po svém. Kruci.
Přihodím „jakoby nic“ úsměv a oddechnu si, když se opět Hanna Thomase ujme. Stejně bych na něj byla akorát protivná a o to nikdo nestojí. Doufám, že až si to trochu srovnám, dokážu s ním v pohodě vycházet. Jenže je to liška ryšavá, a nenechá mě jít si po svých.
“Eh.. tak dobře,“ podívám se ještě po generálovi, ale jako naschvál nic nepotřebuje. Možná, kdyby mohl, sám mě ze dveří postrčí.

Cesta domů je všelijaká. Držím se v pozadí a většinu času mlčím, přemítám o tom, co se stalo a co se ještě stane. Nad tím, co to znamená pro mou práci, pro vztahy, které udržuji, a co na to nejspíš řekne táta. Ačkoliv jsme dospělé, jeho vliv je značný.

Než Hannah otevře dveře našeho hnízdečka, už se pobaveně culím. Ne proto, že vstoupíme do pekelně zazobaného bytu, ale proto, jak Thomase uvádí do děje. Skoro mi ho je líto, ale zouvat se a umýt po sobě nádobí člověk prostě musí.
Takže se zuju a dál jako tichý stín pluju za těma dvěma a sleduju Thomase, abych se pokusila odhadnout, co si myslí. Dobrá nálada mě opustí u pokoje Harriet, ale co bylo nejde vrátit a třeba je tohle ta pravá cesta, jak se posunout dál. Jenže potom to zase Hannah zase zabije..
“Jo.. no. Ty si sem vážně nevodíme,“ potvrdím zaraženým polohlasem a už klasicky se u toho zamračím. Vyměním si se sestrou neurčitý pohled, kterým dávám jasně najevo tak akorát to, že mi tahle část není příjemná, a znovu sklouznu očima k nováčkovi.

Nový spolu... bydlící?

Poslední útok Kaiju: 4.9. 2026
9.9. 2026; dopoledne
polojasno, 19°C
Centrála Programu Jaeger v Sydney

Ohlédla jsem se na sestru. Tak nějak vyjádřila víceméně všechno, co se mi honilo hlavou, ale neměla jsem až tak odvahu to říct. Nastěhujeme si do bytu cizího chlapa. CIZÍHO CHLAPA A KOČKU!
„ No… Logisticky je to nejrychlejší. Když testy dopadnou, stejně bude bydlet s námi. Když testy nedopadnou… tak ho nejspíše vystěhuješ-me.“
Tak nějak jsem nechtěně naznačila, že jestli přijde selhání, stejně to bude nejspíš z mojí strany. U mě bylo poškození víc než velké a následky si nesu do teď. Ve většině testů, které jsme podstoupily minule, jsem byla já ta problémová.
„ Ano, o kocoura strach nemám… Ricky je… občas dost přátelský.“
Čelo se mi trochu zkrabatilo, jak jsem se zamračila. Ten kocour může být i stejně těžký, pravděpodobně o dost mrštnější… snad má mozek.
„ Nikdo nebude nic bourat. Náš byt stál víc než je zdrávo…“
Dodala jsem. Ne bourat a prášit v našem bytě nebudou. Zadívala jsem se na Generála.
„ Všichni víme, jak na tom zdravotně jsme. Po tom, co se stalo, se depresím vyhnout nedá. Ovšem já na terapie chodím pravidelně…“
Podívala jsem se trochu podezřívavě na Halle. Nejsem si úplně jistá, jestli to dodržuje i ona. Každá se s tím vyrovnáváme jinak.
Zvedla jsem se na nohy a poklepala si na stehno, abych upoutala Rickovu pozornost. Líně pootočil hlavu a pak se zase zadíval na tu zajímavou bednu spolu s velmi zajímavým obsahem. No nic, tohle bude ještě složitější…
„ Dobře… takže… asi ho necháš v pokoji, prozatím. Vezmu tě tam. Až bude mít po testech a budeme mít tu společnou část, zavoláte si nás?“
Pohlédla jsem na generála a jakmile nás propustil, zasalutovala jsem a vydala jsem se ke dveřím.
„ Jdeme Ricky… Půjdeš také Halle?“
Nechtěla jsem zůstat s Thomasem sama. Lépe řečeno, nechtěla jsem zůstat úplně sama. Sevřela jsem pevně v prstech vodítko a trochu jsem potáhla, protože tomu malému paličákovi se moc nechtělo od kočičí přepravky.
Ať už Halle šla nebo ne, rozešla jsem se do horních pater základny.
„ Thomasi, předně tě upozorním, že nežijeme úplně jako ostatní členové této posádky. Trvalo dlouhou dobu, než si na nás zvykli.“
Chvíli trvalo, než jsme se dostali do nejvyššího patra. Došla jsem ke dveřím. Kupodivu byly tyhle dveře trochu dál od všech ostatních, tak nějak uprostřed chodby. Odemkla jsem, krátce se ohlédla na Thomase a otevřela jsem.
„ Náš byt má určitá pravidla. Začneme od kraje… zouvej se v chodbě. Pravděpodobně toho bude víc, většinu věcí už s Halle děláme automaticky, takže budeš upozorněn, až když se nám to nebude pozdávat...“
Vešla jsem do chodby, automaticky jsem se zula a nechala boty tam, Rickovi jsem sundala vodítko a pověsila ho na věšák vedle dveří. Z chodby vedly posuvné dvoukřídlé dveře, pro teď zavřené, a pak chodbička vlevo a vpravo, obě zakončené dveřmi.
Šla jsem vpravo.
„ Koupelna.“
Pootevřela jsem dveře, aby mohl nahlédnout, ale nenechala jsem ho koukat moc dlouho, zase tolik času nemáme. Odtud jsem šla rovně a vešla jsem do kuchyně.
„ Obvykle jíme s ostatními v jídelně. Tady se víceméně nevaří. Umývej po sobě hrnky i nádobí, které použiješ.“
Ricky si to tam zamířil rovnou k plné misce vody a začal pít. Nechala jsem ho tam a vydala jsem se za roh, průchod byl otevřený, bez dveří, propojený s obývacím pokojem. Tam byly také ty dvoukřídlé dveře, které byly totožné s těmi na chodbě a s největší pravděpodobností tam taky vedly. Na zdech bylo několik fotografií, často nás tří případně nás a rodičů a tak. Prostor to byl velmi otevřený a s výhledem nejen na Sydney, ale i na hlavní stanoviště a hangár, kde byli ustavení Jaegři.
„ Po bytě je několik chladících podložek. Rick se při vyšších teplotách přehřívá, proto je tu víc misek s vodou a tak. Není problém, aby to využíval i tvůj kocour, jen je potřeba ty misky doplnit, když uvidíš, že jsou prázdné.“
Vydala jsem se k točitému schodišti a vystoupala jsem do patra. Z podesty šly troje totožné dveře, všechny v přesně stejné vzdálenosti od schodiště.
„ Tohle je pokoj Halle.“
Ukázala jsem na krajní vpravo.
„ Já bydlím uprostřed.“
Došla jsem k pokoji vlevo. Zastavila jsem se před ním a kousla jsem se do rtu, bylo to docela těžké, sáhnout na kliku a stisknout ji. Vešla jsem do pokoje.
„ Tady žila Harriet.
Ustoupila jsem mu z cesty. Na lůžku bylo povlečené čisté povlečení, nikde žádný prach ani smítko. Všechno čisté, připravené, jako by sem měla přijít brzy majitelka, ovšem skříně byly prázdné a nebyla tu moc výzdoba.
„ Na soukromé návštěvy si prosím zařiď bydlení v Sydney. Já ani Halle si sem nevodíme své partnery na noc.“
Vydechla jsem, trochu rudá, vycouvala jsem z pokoje a rozhlédla jsem se kolem.
„ No čekají tě testy a vyšetření.

Nevyhnutelné propojení

Poslední útok Kaiju: 4.9. 2026

9.9. 2026; dopoledne
polojasno, 19°C
Centrála Programu Jaeger v Sydney

"Felix.....si poradí. Nemám až tak strach o něj, jako spíše o tvého psa."
Odtušil jsem klidně a docela přátelsky a slétl očima k bedně. Felixe byl přece jen kus a navíc byl zvyklý na drsný život v opuštěné zóně. Jeden hafan ho rozhodně nerozhází, maximálně pokazí náladu, ale patrně si ti dva budou muset na sebe zvyknout.
"Souhlasím, že mediální hvězdy by z nás měly být až budeme mít kloudné výsledky."
Podpořil jsem Hannah a slétl pohledem k Halle, která si mne dle všeho dvakrát neoblíbila a představa společného bydlení se jí zrovna dvakrát nelíbila.
"Nemysli si taky z toho nejsem kdovíjak na větvi, ale hádám, že se nikomu nebude chtít probourávat ze sousední ubikace propojovací vchod do té vaší."
Ne tohle ani já po generálovi nemůžu chtít už tak mají práce nad hlavu a rozpočet sotva aby vše udrželi v chodu. Na některých věcech se nic nezměnilo. Zatím jsem si nebyl jistý, jak si mám představit drift s touhle nesourodou dvojkou.
"Jak generál přežil, když byly tři?"
Zalétl jsem očima ke generálovi, ale ty nic moc neprozrazovaly kromě přemýšlení nad tím, kdy zahájíme testování.
"Halle má ale pravdu, že zatím je vše jen na teoretické bázi. To, že si počítač něco usmyslel neznamená, že to tak opravdu vyjde. Bylo by nejspíše tedy ideální podstoupit základní testy ještě dnes, abychom zjistili, co nejdříve jestli bude vůbec náš společný drift možný. Bylo by zbytečný a divný se k nim stěhovat, když bych zase za den dva musel vypadnout. Nechám si tam jen krosnu a Felixe a můžeme začít."
Nadhodil jsem a přelétl jsem pohledem děvčata i generála.
"Nechci vám otravovat život více, než je nezbytné. Všichni víme, co od testování i driftu očekávat generále, už jsme si to zažili nemusíme se v tom tedy tolik babrat. Navíc čím dřív budete mít funkčního Jaegra tím lépe."
Pozoroval jsem všechny ruce spojené a opřené lokty o kolena. Nebyl jsem do toho všeho tak hrr jak se zdálo, jen jsem chtěl vše , co nejdříve rozseknout, abychom věděli všichni na čem jsme a nač se musíme připravit. Když dal generál testování zelenou, trochu se mi ulevilo znamenalo to, že ještě dnes budeme mít jistotu. Pozorně jsem ho poslouchal. Když domluvil nadechl jsem se, spustil ruce a zároveň vstal ze židle.
"Díky generále.......nejpozději v šest budu připraven na ostrý test."
Kývl jsem a věnoval mu ještě jeden nyní již více přátelský pohled a posmutnělý úsměv.
"Každý z nás si sebou nese své stíny, ale věřím, že to zvládneme. Kvůli mě odklad nebude nutný."
Kývl jsem a ohlédl se na děvčata.
"Kde můžu zatím nechat Felixe? Má za sebou náročnou cestu nejspíše bude stejně spát v bedně, ale tahat ho sebou po vyšetřeních úplně nechci."
Byl jsem připravený na zkoumavý pohled Hannah i nepřátelský od Halle. Byl jsem si vědom, že kráčím do jámy lvové a že to nejtěžší nás dnes teprve čeká. Tohle vše byly zatím jen drobnosti, vše rozhodne až ostrý test.

► Poslední útok Kaiju: 4.9. 2026 ◄

9.9. 2026; dopoledne
polojasno, 19°C
Centrála Programu Jaeger v Sydney

“Jak jsem už dříve naznačil, máme většinu procesních věcí připravených. Zdravotní záznamy sester Breathnachových jsou čerstvé, je ale nutná klasická zdravotní prohlídka a doplnění zátěžových testů. Pan Harllson to bude mít o trochu složitější, ale laboratoř je schopná krevní vzorky zpracovat zhruba do dvou hodin, takže i tady budeme odpoledne připravení. Promluvím si ještě s doktorkou Millerovou, která bude na váš tým dohlížet, ale předpokládám, že k prvnímu ostrému testu bychom se mohli dostat okolo páté, šesté hodiny,“ slabý úsměv na generálově přísné tváři dává znát, že si užívá svou připravenost.
“Ale,“ koutky mu klesnou.
“Je to na vás. Můžete požadovat detailnější zpracování vašeho zdraví, fyzické i psychické, a pak bychom se bavili v řádu dnů. I tak by veškeré výsledky znamenaly možnosti, se kterými bychom mohli pracovat. Nepředpokládám, že se u kohokoliv z vás objevují hluboké deprese, panické ataky, depersonalizace, halucinace, ani jiné potíže?“ přelétne vás pohledem. Nechce nechat nic náhodě, zároveň ale všichni moc dobře víte, že ani moderní medicína a věda nedokáže odhalit vše, a při driftu i tak může nastat problém.

Tohle je zlý sen

Dobře. Takže jsme se shodli, že to společně zkusíme a když to vyjde, párkrát za měsíc si nahlídneme do hlavy. Tak to je, sobeckost stranou, lidské životy jsou důležitější. Ale společné bydlení?!
Připadám si v generálově kanceláři jako mimoň. Vůbec jsem nebyla připravená řešit tak nepříjemné banality, jako je nastěhovat si ustěžovaného Thomase, který na mě prostě moc dojem neudělal a ještě má kočku, rovnou pod nos. Do toho si přisadí Hanna a (nejen) její starosti ohledně našeho dobrého mediálního obrazu, což jí rychle vede k tomu, že souhlasí, abychom byli spolubydlící.
Přešlápnu.
Narovnám se.
“Jak jako vyřešené..,“ přelétnu všechny tři pohledem. Očividně jsem jediná, kdo má problém to zkousnout.
“Nemáme k téhle schůzce program? Trochu se děsím toho, co přijde dál,“ zmáčknu si kořen nosu mezi palec a ukazováček, “Všechno, o čem jsme dnes mluvili, je na teoretické rovině. Nic není potvrzené. I tak si ale k nám nastěhujeme tohohle..,“ zastavím se očima u Thomase, “Muže?“ podívám se na generála. Jak by asi bylo jemu? Zkoušel si to vůbec někdy představit? Hannah má ale pravdu, že jakmile se společně ponoříme do driftu, nebude cesty zpátky a společné bydlení je tak to poslední. I když.. neurální kompatibilita je jedna věc, to, že mě bude štvát jeho chrápání a noční prdění pod peřinu je něco úplně jiného.
A co teprve.. Ne, ne, dost!
Vstanu a projdu se po kanceláři.
Ani nedávný rozhovor s Hercem mi evidentně nepřinesl tolik klidu a rozvahy, kolik jsem si myslela. To bude ještě průser. V lecčem měl ale pravdu, jen to musím víc přijmout za své. Některé věci jsou zkrátka nevyhnutelné.
“Oukej, fajn. Tak jo. Můžeš s náma bydlet. Ono je to asi fakt jedno, jen.. je to divné,“ a stejně se na Thomase nepřátelsky zamračím, bez špetky snahy o profesionalitu.

Na židli se už nevrátím, zůstanu stát opodál a čekám, jak se generál vyjádří k testování.

Generálova kancelář

Poslední útok Kaiju: 4.9. 2026
9.9. 2026; dopoledne
polojasno, 19°C
Centrála Programu Jaeger v Sydney

Svírala jsem v prstech Rickyho vodítko, tenhle den byl dlouhý, vyčerpávající a ještě není ani po obědě.
„ Vzhledem k tomu, že pokud se to povede, už před sebou nebudeme mít žádné soukromí, asi… asi je na čase pokročit dál. A jestli se to nepovede, zůstane její pokoj stejně volný, jako do teď…“
Koukla jsem koutkem oka po Halle.
„ Není dobrý nápad, abys neměl pokoj. Už kvůli kocourovi… Mimochodem pokud má něco v hlavě, nebude se k Rickovi přibližovat. U nás je dost míst, kam se může uklidit, když to bude potřebovat. Běžně RIck zůstává v bytě na volno, když mám nějakou práci, kam nesmí.“
Trochu ztěžka jsem vydechla. Pokoj Harriet už nebude prázdný. Bude tam někdo cizí, s jinými návyky, chlap s kočkou… Trochu jsem se zachvěla. Rick mezi tím se zvědavostí zašel rovnou k bedně s kočkou, aby si toho nováčka mohl prohlédnout. Zastavila jsem ho tak, aby mu nebyl v dosahu.
„ Takže… bydlení je vyřešené. Média… pokud by tento test mohl zůstat v utajení dost dlouho, bylo by jen dobré, kdyby se to do konečného výsledku nedostalo ven. Otázka je, po tom dnešním fiasku, jestli už to venku není. Když to nevyjde, nemusí se o tom nikdo dozvědět…“
Pohledem jsem vyhledala generála. Narovnala jsem se a trochu nesvá poposedla na židli.
„ S testováním začneme už dnes?“

Nevyhnutelné propojení

Poslední útok Kaiju: 4.9. 2026

9.9. 2026; dopoledne
polojasno, 19°C
Centrála Programu Jaeger v Sydney

Dnešek byl z těch dlouhých a nezapomenutelných dní, které se vám notně vypálí pod kůži a navíc se táhne tak, že byste si řekli, že má najednou den minimálně 48 hodin a ne pouhých 24. Slétl jsem očima k Felixově bedně, ten už toho měl plný kecky a raději chrápal. Nedivil jsem se mu.
Konečně jsme se však nějak zdárně po všech těch lapáliích dobrali k tomu, že jsme všichni ochotni to zkusit znovu v Jaegrovi. Ne že by kdokoli z nás měl nějaké iluze o tom, že první propojení bude záhul.
Promnul jsem si dlaněmi obličej, protože na mne padal únava. Zbývalo totiž vyřešit ono ošemetné téma s bydlením.
"Hmmmch jasně musíme působit dobře, aby z toho tekly prachy do programu, což znamená týmové bydlení, jak je obvyklé. Nemůžu a nechci, po děvčatech aby mnou nahradily svou sestru. Pokud máte teda dost velkej pokoj stačí mi někde bokem odtaženej rozkládací gauč a skříňka na věci a příslib toho, že ten raťafák nesežere mého kocoura."
Nabídl jsem to nejlepší, co jsem ze sebe dokázal vydolovat. Vím dobře, že samotnému by mi nevonělo, kdyby mi do ubikace, kterou jsem sdílel s Natkou. Pokud k tomu kroku jednou dojdou, pak až bude vhodný čas.
Nedivil jsem se, že tohle dořešení nechal ve výsledku generál na nás. Už tak byl to bylo s náma, jako by kráčel minovým polem.
"Takže všichni souhlasí? Typuju, že nás dneska čeká ještě dlouhý den plný procedůr, který bych raději voželel. Tak ať to máme za sebou."
Snažil jsem se udělat maximum proto, abychom se pohnuli z místa a mohli z toho proklatého kanclu vypadnout. Chtěl jsem se už podívat na Shamrocka......a zjistit v čem to mám kruciš vlastně riskovat život. A to se nejlépe dělá po vnitřní prohlídce. Nepochyboval jsem, že mi bude také trvat zvyknout si na nového Jaegra....vlastně na Jaegra celkově, byla to docela doba, kdy jsem tam naposledy seděl.....a ještě k tomu s někým dalším.

► Poslední útok Kaiju: 4.9. 2026 ◄

9.9. 2026; dopoledne
polojasno, 19°C
Centrála Programu Jaeger v Sydney

Dnešek je opravdu výživný. Kromě toho, že jste dostali nabídku utvořit nový tým pro Program Jaeger, stalo se i to, že jste byli odposloucháváni a strhl se kolem toho slušný poprask. Na povrch vypluly mnohé skutečnosti, ale ještě mnohem víc jich zůstává skryto. I proto není návrat do Programu jednoduchý. Tím, že už nějaký ten pátek nejste v akci, odvykli jste nejen přísným podmínkám, které se s tím pojí, ale hlavně každému z vás připadá nemyslitelné, že byste své myšlenky, včetně nejniternějších tužeb, sdíleli s někým novým, cizím.
Slovo ale dalo slovo, výzvě jste se postavili zodpovědně a na generálovu nabídku jste kývli. Jelikož vaše neurální kompatibilita je zatím jen teorie, potvrzená počítačovou simulací, čeká vás společný testovací drift. Předtím ale musíte projít jednotlivými vyšetřeními každý sám. Některé věci se nemění.

Nyní ale stojíte před dalším nevyřešeným problémem. Před trivialitou, která je stejně otravná, jako úsměvná: budete sdílet společnou ubikaci?

*

Generálův výraz je naráz nečitelný. Jedno je rozhodovat o Programu a jeho účastnících, něco úplně jiného je ale balancovat na hranici osobní svobody a práva na soukromí. Moc dobře si uvědomuje, že by Thomasovi mohl nařídit nastěhování do pokoje po Harriet, z pochopitelných důvodů se mu do toho ale nechce.
“Slečna Breathnachová má pravdu. Musíme dbát i na dobrý mediální profil nového týmu, v první řadě ale chci, aby mezi vámi nevládla zbytečná nevraživost,“ elegantně se vykroutí z toho, aby se přiklonil na tu, nebo druhou stranu, a snad abyste měli prostor a vyřešili to rychleji, zamyšleně se opře lokty o desku stolu a prsty levé ruky si promne bradu. Takové chování je u něj nezvyklé, těžko se mu ale divit.