Když se začervenáš, Iljovi přeběhne po tváři krátký úsměv. Pak ale zahlédne tu náhlou změnu, kterou teď nechápe a proto ho uvede lehce do rozpaků.
Velice vděčně přijme nabízenou půdu pod nohama: "Máš pravdu. Jsme tu dlouho. Je čas se hnout." Začne si sbírat věci a přejde ke kameni. Chvilku se na něj dívá.
"Jestli jsem to pochopil od Francescy správně, musíš provést obrácený rituál. Tedy slova a pak vrátit meč do kamene. A jestli je na něm na druhé straně tvé tělo, vrátíš se zpátky. A když ten meč projde skrze mě, nasaje mě dovnitř. To zní jako poměrně přímočará věc ..." ale v jeho hlase zní pochybnosti, i přes to, že se snaží působit sebejistě.
"A... ehm... už máš ta slova?"

Někdy stačí málo

Chápavě přikývnu. Třeba někdy u ohně.
„Je mi to líto…. je mi líto, že jsi na prozření musel čekat tak dlouho… že přišlo až tady…
… muselo to být těžké.“
Povzdechnu si. Dál už o tom všem mlčím. Není správný čas – chápu to.

„Přesto tu sedíme.“
Zopakuji a slabě se usměji. Tohle chce čas… nedokážu domyslet, co všechno to znamená. Ale… dává to naději. Těžko uchopitelnou – ale možná právě proto překvapivě silnou.

Při zmínce o kráse začnu rudnout – uhnu pohledem – v tom typicky ženském gestu, které znamená, že si těch slov vážím – ba co víc, že přišla od někoho, od koho mě těší… dokonce se znovu usměji. Znovu k Iljovi zvednu pohled…. rychle však zvážím. Semknu rty. Zatnu zuby. Připomene se minulost. Minulost, ve které se podobná naivita nevyplácí… a to nikdy.
„Možná.“
Připustím, ale zní to dost chladně.

„Je čas se hnout.“
Zvednu se.
„Jdu probrat ty dva….“

„Jen… o tom, klidně mluv.
Pokud potřebuješ.“
Ilja se lehce usměje s takovým tím vděčným, díky za nabídku: "Nemyslím, že se mi teď chce o tom mluvit. Jednou možná, třeba někdy večer u ohně, až na to bude ... lepší čas. Je v tom prostě jen osobní zkušenost a jedna najáda může za to, na jakou cestu jsem se vydal. S odstupem těch let, co tu jsem jsem pochopil, že to nebyla její vina. Pochopil jsem jak najády fungují. Jsou to nádherná stvoření, ale také je jejich osud vlastně poměrně dost smutný. A teď nemyslím konkrétně ji. Obecně všech Najád. Řeky jsou pro lidi příliš důležité na to, aby mohly patřit najádám."

Nikdo z nich by nepřežil.
Byli by první, koho by upíři našli a zabili.
V tom lepší případě.“
Ilja se zašklebí: "A přece tu sedíme. Na místě o kterém jsi před chvílí neměla tušení, že existuje a bavíš se příšerou z legend o Najádách o kterých jsi neměla nejmenší tušení. Navíc mám podezření, že máš dost blízko k Rusalkám, nejen kvůli tvé kráse ..." nechá vyznít svá slova.
"Možná jste jen zapomněli jak se dívat, jak poslouchat ..."

Vrátit se nelze

„Jen… o tom, klidně mluv.
Pokud potřebuješ.“
Navrhnu.
„Nemusí to být hned.“
Pokrčím rameny.
„Jen prostě – je tu ta možnost.“
Dodám a zlehka se dotknu Iljova zápěstí.

Pak už jen poslouchám a celé vyprávění zakončím dlouhým povzdechem.
„Chápu, co myslíš… tak trochu.
Tedy možná jen tuším.
Nejasně.“
Promnu si čelo.
„Ale tady teď… není cesta… jak to vrátit.
Nejde o to objevit volchy… a žrece, … kteří znovu uslyší.
Navážou spojení.

Nikdo z nich by nepřežil.
Byli by první, koho by upíři našli a zabili.
V tom lepší případě.“
Znovu se promnu čelo – tenhle typ uvažování je tak složitý – zorientovat se, pochopit, přenést nové poznatky do našeho světa…

Mrzí mě to
Francesca se na tebe podívá a zvědavě potočí hlavou. Pak tiše zahouká a zůstane celá načepýřená sedět na kameni.

Ilja se ušklíbne: "Přesně, absťák po šarmu. Ono jednou zkusíš, a pak se tomu dá hrozně snadno propadnout, ale tím tě nechci zatěžovat"
Ale je jasné, že to myslí spíš, nechce se mi o tom mluvit.

"Nikdo neví, že by měl slyšet Matku ..." řekne bezděky a jakoby o tom chvilku přemýšlel.
"Ono je to složité. Lidé hlas Matky normálně neslyší, ale to neznamená, že nemůžete vnímat jí projevy. Jsou to místa, jevy, které bys nejspíš nazvala nepřirozené. Možná dokonce nadpřirozené. Ale právě proto se mezi lidmi vyskytovali tací, kteří uměli naslouchat. Volchové. Většinou protože, měli nějakého předka z dětí lesa. Ale byli i tací, kteří se naučili naslouchat. Těm jsme říkali žreci. Ti nás učili způsobům Matky. Ti uměli komunikovat s dětmi lesa. Vykládat jejich vůli, zajišťovat soužití. Ale lidé snadno zapomínají. A pokud volchové a žreci zmizeli tak lidé zapomněli. Ze znalosti se stalo povědomí. Z povědomí vzpomínka. Za vzpomínky už jen neurčité představy. Z těch už jen neznámo a z neznáma strach. Viděl jsem několik míst, kde lidé zapomněli ještě dřív než přišla horda z východu. Na naší západní hranici. Tam se pak snadno zapomíná na to, jak křehké soužití to může být. A rychle se zapomíná na to, co to soužití přináší..."
Chvilku přemýšlí: "Lidem patřily pláně a pole, dětem lesa jak jinak les. Oba druhy byli předurčeni se starat o své domény. Jenže lidé potřebují dřevo na stavby, na oheň. To by nebyl problém. S dětmi lesa se dá domluvit. Dá se obchodovat. Není to tak, že děti lesa nesnáší kácení stromů. Dá se s nimi dohodnout. Lidé mohou pečovat o lesy a z nich pak kácet stromy. Jenže lidé často potřebují více dřeva. Víc uhlí na výhně. No a dál si to asi dokážeš domyslet."

Časy se mění… zřejmě

„Bezhlavě zamilovávat.“
Zopakuji bezděky a lehce se ušklíbnu. Zavrtím hlavou. Mám pocit, že pokud existuje stvoření, které by náš svět přijal… jsou to najády. Žádná láska, jen chtíč. Jen těžko je něco lákavějšího. Něco vítanějšího. Alespoň pro muže, které znám. Možná by ji chtěli vlastnit… ale nebyl by to nakonec obchod výhodný pro obě strany?

„Absťák po tom šarmu.“
Nakloním hlavu na stranu. Je těžké si to představit. O to tu ale nejde. Přimhouřím oči a sleduji Ilju. Hledám pravdu o tom, jestli a kolik takových absťáků zažil.

Při zmínce o řece se usměji. Přikývnu. Neznám takovou řeku, ale dovedu si ji představit. Docela jasně. Jako popis z knihy. Místo z pohádek. Kouzelné ale nereálné. Sen, který v srdci zůstává ještě chvíli po probuzení. O to víc zabolí, když se dozvím víc o Francesce. Je to… barbarské. Kruté. Jak moc musela toužit po životě, že si vybrala tohle.
„Mrzí mě to.“
Ozvu se tak, aby mě slyšela.
„Kdybych… mohla něco udělat… nějak ti pomoct…“
Zkouším to.

„Cože?“
Otočím se zpět na Ilju.
„Jak to myslíš?
Náš svět je nesmírně… hlasitý… ale nikdo… nikdo neslyší… nikdo NEVÍ, že by měl slyšet Matku…“

Ilja dlouhou chvíli mlčí a kouká na sovu. Ta si stále naštvaně houká a rovná peříčka. Jakoby měla pocit, že ji někdo hrozně zmačkal.
Pak si povzdechne: "Víš co je největší problém Nymf obecně? Nejen najád, ale i dalších nymf. Je to jen o tělesném chtíči. Je to past na muže. Víš, Najáda nemá tendenci se zamilovávat, pro ní je to jen hra. Jenže muži na to mají jiný názor. Když žena projevuje náklonost, máme tendenci se bezhlavě zamilovávat a kvůli tomu dělat šílené věci. Těžko se srovnávat s tím, že taková krásná žena nás chce jen pro to jedno a pak dost často chceme víc. Jenže Nymfa ne. Na rozdíl třeba od Rusalek."

Chvilku zase mlčí, nejspíš si rovná dohromady myšlenky, pak zase pokračuje zamyšleným hlasem: "Nejde o to, že bych si nechtěl užít nebo tak. Takové nabídky jsou pro nás muže hrozně těžko odmítnutelné. Mě prostě jen vytáčí, že to zkouší s tím svým šarmem. To si pak člověk nedá pozor a je v pasti. To kouzlo působí jako droga. Chceš znova a znova a víc. Začneš si myslet: Hele ona o mě má zájem. ... Ne nemá, nikdy nebude mít zájem víc než o to fyzično, když ji to přestane bavit, tak tě opustí. Zůstane jen strašlivý absťák po tom šarmu."

Zase chvíli ticho: "Najáda je pevně svázaná s řekou, někdy s jezerem, voda přírodního původu, žádné rybníky nebo tak. Stará se o ní, stará se o ryby a život okolo. Řeku, kde bydlí Najáda poznáš. Jsou to taková místa v zákrutu, kde si chceš na chvíli sednout do trávy a jen tak sedět. Odpočívat a poslouchat šumění vody. A pak někdy večer při soumraku je můžeš vidět tančit nad hladinou. Průsvitné ... nádherné. Víš, tohle se těžko popisuje. Děti lesa dokáží svojí přítomností tvořit místa, která bys nazvala magická nebo romantická. Takové malé ostrůvky přírody, kde je prostě dobře. Kam si chceš přijít odpočinout."

Pak zase zesmutní: "Tahle Najáda přišla o svoji řeku. Lidé ji znečistili a nebýt té kletby tak by umřela. Takhle ji váže ta kletba. Nevím jak přesně funguje, jen vím, že dokázala vyrvat pouto Najády k řece a násilně ho zamknout k něčemu, možná někomu jinému. Dala jí život, ale za cenu toho, že bude sovou. Že se zřekne toho, kým vlastně je. Zůstane němým vyvržencem bez domova ..."

Zase ticho: "Nejsem si jistý, jestli by ten, kdo ji zaklel dokázal vrátit na původní místo, kdyby bylo vyčištěné. Najády se nerodí, Najády vznikají. Voda je tvoří. Ne, spíš duch řeky. Toho ti neumím moc popsat. Ale věříme, že Najády jsou jeho dcery a on je na některých místech nechává procitnout. Duch té řeky je mrtvý. Všechny Najády umřely. Jestli ne fyzicky tak ... tam někde uvnitř."

Pak se zase pevným pohledem zadívá na tebe: "Váš svět ... tam asi bude víc takových ... věcí. On asi bude ve skutečnosti dost tichý a prázdný od hlasu Matky, že?"

Stvoření vody

Prudce zavrtím hlavou.
„Ale to… by přeci bylo pochopitelné… Nikdo by ti nic nevyčítal, … kdybys tu možnost přijmul.“
Vysvětlím zmateně.

„Ona by byla spokojená, ty nejspíš taky…“
Dodám, když Ilja popíše, jak najády fungují.
„Vlastně je trochu šílené, že jsi… že jsme… odmítli.“
Zasměji se krátce. Za svým rozhodnutím si stojím, přesto je to svým způsobem zábavné – to, jak lpíme… na čem vlastně? Zvážním a zamračím se. Na čem to vlastně lpíme?

Na dlouhé úvahy však nemám prostor – i Ilja zvážní – očividně zaskočen tíhou kletby, která Francescu svazuje.
„To mě mrzí.“
Vydechnu.
„To mě mrzí.“
Zopakuji o něco hlasitěji směrem k sově.
„Najády jsou svázány s řekou?“
Dojde mi.
„Takže kdyby se ta řeka… vyčistila… nebo kdybychom našli nějakou lepší… mohla by?“
Zkusím to.

Ilja se rozpačitě rozhlédne okolo. A pak se jakoby se zájmem dívá někam jinam, jen ne na tebe: "Myslel jsem to jinak. Chtěl jsem říct, promiň, že sis musela chvíli myslet, že mě taky dostala. Ale s Najádami to jinak nejde. Ony poznají úskok nebo neupřímnost a já jsem prostě jenom chtěl, aby už byla pryč ..."
Koukne na sovu stále si čechrající peříčka: "Ona si nemůže pomoct, to je její přirozenost. Ony z toho aktu nějak čerpají svoji sílu provádět drobné šarmy a taky. Nejsou nebezpečné, jen ... otravné ... Tím jak si nemohou pomoct, doku někde někdo stojí na nohou."

Ilja jde posbírat svoje věci: "Sebral jsem ji zbytek času, který mohla strávit jako Najáda dokud ji někdo opět nedaruje krev. Je to takové v podstatě poměrně přímočaré zaklínadlo ... Naučil mě to ten volch ... jednoduchá zaklínání ... pomáhají chránit proti drobným šarmům dětí lesa ..."

Ilja se těžce opře o kámen a sesune se podél něj. Skloní hlavu do dlaní. Pak se na tebe podívá a ty si všimneš slz: "Mimoděk jsem ochutnal kletbu, která na ní vězí ... Ona je ... prakticky mrtvá ... Její řeka je mrtvá ... Znečištěná lidmi tak, že by Najáda zemřela ... navěky zakletá do soví podoby ... aby mohla odejít pryč od řeky ... připoutaná k novému ... majiteli. Vlastně už by ani ... neměla žít..."

Víc než jen slova…

„Hodinu.“
Přikývnu. Je vidět, že o tom uvažuji. A taky o tom, že proměna v sovu je ideální způsob, jak uchránit všechny kolem této ženy.

Já už mám podle všeho klid… v ohrožení je teď Ilja. Udělám krok směrem k němu.
„Počkej… opravdu… to chceš?“
Ozvu se nejistě. Chci mu dát příležitost odmítnout. Chci zasáhnout, pokud to bude třeba. Ale skoro se zdá, že už se rozhodl. Semknu rty. Muži!

Udělám ještě jeden krok, čistě pro případ… a jejich rty se setkají. Uhnu pohledem, couvnu. Zamračím se.
„Tak já tedy…“
Zmlknu… něco je špatně. Zvednu oči. Přihlížím. Než stihnu vyhodnotit, co se děje, je z ženy zase sova. Vytřeštím oči.
„Co… co se právě stalo?“
Zeptám se.
„Tohle… tohle budeš dělat i tam u nás?“