Ti, kteří mlčet nechtějí

Svarův výraz se po poznámce o žárlivosti změní. Rysy mu ztvrdnou. Pevně sevře meč.
„Ty prostě nevíš, kdy držel hubu, co?“
Štěkně a udělá krok dopředu. Každý kousek jeho těla je připravený bojovat. Umlčet to nesmyslné plácání.

Rychle se mezi ty dva postavím.
„Počkej, to ne.“
Ruku položím na Svarův hrudník, dívám se však na Ilju. V očích obvinění a výčitku. Nesouhlas. A snad i trochu vzteku. Takhle se o pomoc nežádá.

A jak bojar pokračuje, mračím se víc a víc.
„Víš kolik je teď upírů?
Jak silní jsou?
Neříkal jsi snad, že i tam… u tebe lidé raději čekali na vás?
Jak můžeš někoho soudit…“
Oponuji relativně v klidu.
„… zalezlý tady!“
Nevydrží to Svar, zatímco propaluje Ilju pohledem.
„Jak asi pomáhá někdo, kdo jen hledá, kam šoupnout… svůj život?
Který místo pomoci ztvrdne tisíce let tady.

Leda hovno.“
Drcne do mě až udělám krok dopředu. Rychle si svou chybu uvědomí a přitáhne mě zpět.

„Jo tak ty mnou pohrdáš?
Ty a kdo ještě?!

Takový ubožák mi…“
Soptí.

Debata o přechod v meči je teď nemyslitelná – ne dokud se tohle všechno nevyřeší. Dokud se ti dva neuklidní. Stále se snažím zůstat mezi. Držet je od sebe. Což by bylo jednoduší, kdyby mě Ilja nedržel na místě… nedokážu se odtrhnout od jeho očí…
„Jak kde.“
Odpovím pomalu.

Ilja se zájmem poslouchá tvoje vyprávění a otázky. Ale v okamžiku, kdy promluví Svar tak si odfrkne.
"Konečně jste se trochu rozpovídali. Dobře, dobře. Chci vědět víc o tom, jak ten svět vypadá. Emanuela sice neznám, ale tady ten," prohlásí pohrdavým hlasem a pokyne na Svara: "Ho evidentně nemá rád." Jenže pak se začne zubit tím svým děsivým způsobem: "Ne, to není nenávist. To je žárlivost!"
V očích mu naskočí znova ohníčky. "Světu vládnou upíři? A lidé rezignovali? Takže vás nakonec zlomili. Už mi to začíná docházet. Umlčeli hlas Matky a vás zotročili jako OVCE!" rozkřikne se.
"Nic než ovce na porážku. Dobytek, který si chovají pro svojí potřebu. A vy ... si ... to ... necháváte ... LÍBIT!" poslední slova už znějí jak práskání bičem.
"My bojovali za naši svobodu. Nikdy jsme se nevzdali! Nikdy jsme se neohnuli! Nikdy necouvli. Ne před NIMI!"
Pak něco mírněji: "Aspoň ale vídím, že někdo má koule na to se jim postavit," Provede mírnou úklonu k tobě.
Máš pocit, jakoby se z něj najednou začal šířit stín, jako by svět okolo něj začal chladnout:
"Poslouchej. Moje cesta nekončí tady. Moje cesta nekončí teď. Můžeme spojit svoje síly a společně se JIM znovu postavit. Ukázat jim kde je JEJICH místo." 
Připadá ti, jakoby se zvětšil. Cítíš, že v něm začal doutnat podivný vnitřní plamen.
"To co nabízím. Ta situace. To řešení. Prošla jsi sem. Klíč máš v ruce. Když ty pomocí něj můžeš sem, já pomocí něj můžu tam. Nemůžu si vzít cizí tělo a pohrdám tím, že bych si měl něčí živé tělo vzít." 
Ukáže na Svara: "Pohrdám tebou, že mě pokoušíš svést takovou nabídkou."
Otočí se opět na tebe: "To co žádám je, že mě vezmeš s sebou v té čepeli. Najdeš mrtvé tělo a to si vezmu. Ne," zašklebí se "já nepotřebuji živé tělo. Potřebuji jen tělesnou schránku ve které se můžu ukotvit. Protože můj život je schovaný na bezpečném místě a krev už nepotřebuji."
A pak vysloví něco, co jsi v podvědomí čekala, že přijde ale doufala, že se nestane:
"A teď zase mám otázku já. Vidím jeden klíč ve třech rukou," zadívá se ti planoucíma očima přímo do tvých. Nejde uhnout. V jeho pohledu je něco uhrančivého: "Tam u tebe doma je tak trochu přelidněno co?"

Ti, kteří se neumí mlčet

„Nooo.“
Protáhnu a v každém jednom písmenu zaznívá nespokojenost. Bezděky se zadívám do míst, kde leží tělo Mordreda.
„Co se tedy má stát?“
Zeptám se přímo. Stále si zachovávám ten lehce podrážděný tón. Protože tohle nebude příběh o tom, jak Nora kývla na úplnou blbost a nedomyslela, co vše to přinese. Tentokrát opravdu ne.
„A jak se ta situace vyřeší?“
Dodám.
„To ti časem najdeme vhodné tělo?“
Napadne mě – už ta představa je šílená!
„Třeba Emanuela.“
Ozve se nápomocně Svar. Šlehnu po něm pohledem. Zavrtím hlavou.
„No řekni – vděčný zabiják upírů nebo nesnesitelná osina v zadku?“
Otočí se na Svraba, když u mě nenajde dost pochopení.
„Tady Tisíc let bloudím tmou zatím jasně vede.“
Jedině Svar dokáže mluvit tiše s takovým důrazem, že nejde přeslechnout.



Mám problém udržet myšlenku a odpovědět na dotaz.
„Ten svět je… úplně jiný… nejen kvůli tomu, že tam nejsou… ti… tví… lesní tvorové.“
Pokrčím rameny.
„Všemu vládnou upíři.
Tvrdě trestají třeba jen náznak odporu…“
Začnu nejistě.
„A všechno tam smrdí.“
Doplní Svar.
„Nejvíc Emanuel.“
Dodá tím svým hlasitým šeptem směrem ke Svrabovi. Prudce se nadechnu nosem. Jenže jako bych tím dávala Svarovi za pravdu. Raději pokračuji ve výčtu pro Ilju.
„Lidé využívají stroje.
Větší a složitější, než si dokážeš představit.
Žijí ve velkých městech.
Živoří v nich.

Přestávají věřit. Nevěří v dobro, nevěří druhým… ani sami sobě…“
Vyprávím.

Ilja konečně vrátí meč do pochvy, ale štít si nechává stále v ruce.
"Nemám ... tělo..." 
Vypadá, že přemýšlí, nebo spíš se snaží něco představit. Po docela dlouhé době ticha pak pomalu praví "Ale to možná nevadí. Mám takový pocit, že vím, co se má stát. Aspoň ... dočasně ... než ... se ta situace vyřeší ..."

Pořád si hraje s tou myšlenkou: "Poslouchej, ať se stane cokoliv, tak je to lepší než být tady," rozhlédne se po mlze všude okolo: "Bloudím tudy už celá staletí, jak jsi řekla. No a je tu fakt hodně prázdno. Poslední dobou sem už nikdo nechodil. Viděl jsem nějaké záblesky, siluety, ale ty jsi první s kým mluvím za ... no ..." počítá na prstech  "... eh, hodně hodně, hodně dlouhou dobu."

Přisedne si na okraj oltářního kamene: "A co se týče světa, ze kterého pocházím a ze kterého jsi ty. Asi si to nedokážu představit. Ale třeba to není zase tak špatné. Nebo ... je?"

Informace, které vyráží dech

Dívám se na oltářní kámen a krčím nos. Tohle je stejně uklidňující, jako kdyby mi Ilja řekl, že cesta ven z bludiště sice existuje – ale že při jejím hledání budu hluchá, slepá a svázaná do kozelce. Otevřu ústa, abych mu řekla, že je pitomec – pak si to však rozmyslím. Obočí mi vyletí vzhůru.
„Cože?“
Vyhrknu.
„Ale vždyť... nemáš tělo.“
Rozhodím rukama.
„Jak bys… jako chtěl…?“

„Tedy ne… že bys,… pokud jsi vážně zabíjel… upíry,… nebyl potřeba…“
Uvažuji nahlas.
„Ale… vždyť… ten svět je úplně jiný než… tvůj život… “
Zaváhám. S touhle formulací rozhodně nejsem spokojená.
„Než svět, který jsi znal.“
Opravím se – i tak to však vyzní jako otázka.

"No ... tak to mě mrzí, ale začal si ..."

Ilja pokrčí rameny. Jako by mu to ve skutečnosti bylo jedno.

"Ale pokud ses dostala sem, dostaneš se i zpátky.  Teda chrání někdo tvé tělo tam venku ne?" 

Stále ještě obezřetně vás obejde až mezi sebe a vás dostane středový oltářní kámen. Lehce ho nakopne: "Tady tohle bude tvoje cesta zpátky. A to co máš v ruce bude klíč. Jenže i když víš, kde je zámek, tak ti neporadím, jak se otevírá. Moje tělo je zničeno, ale můj život ukrytý a má duše stojí před tebou."

Chvilku se rozmýšlí, jestli je vhodná doba nebo ne, ale pak prostě začne: "Hele, neznáme se, chápu. Máš dost důvodů mi nevěřit nebo dokonce na mě být naštvaná. Ale stejně tě chci požádat o jednu laskavost," několikrát povzdechne, jako by se to bál vyslovit až se nakonec rozhodne: "Vezmi mě sebou, zpátky na svět ..."

Lidé, kteří měli zůstat…

„Mrtvý. Asi.“
Zopakuji nejistě. Stále nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Bojím se přejít a zjistit pravdu. Nakonec to však udělám.
„A do prdele.“
Uklouzne mi fráze, kterou bych jinak nepoužila. Jenže tuším, že tohle je špatné. Příšerně špatné.

Otočím se na Illju. Zatnu zuby.
„Ty… ty… tys to ho… tohle.“
Vzteknu se a ukážu rukou.
„Zbytečně!“
Dodám jako by to něco změnilo… jako by to mohla být pravda. Vím, že Mordred zaútočil první. Tedy předpokládám to. A to, že to udělal je podezřelé. Jak mohl vědět… proč si myslel, že Ilza je nečistá stvůra? Přece tohle místo znal… nebo ne? Promnu si oči… poslouchám. Bezděky přikyvuji.


„Patřil k nám.“
Pronesu, když bohatýr skončí.
„Myslím… že tu byl… aby mě dovedl zpět.“
Semknu rty. Rozhodím rukama – z části rezignovaně, z části zoufale. Zavrtím hlavou – je v tom odsouzení. Těžko skrývaná bezmoc.

Ilja se najednou zarazí. Svěsí zbraně a tváří se nechápavě.
"Počkej, začínám v tom mít docela zmatek. Tak byl ten týpek s váma nebo nebyl?"

Stále ještě obezřetně začne obloukem, aby si udržel taktickou výhodu, obcházet k místu kde jste ho poprvé viděli. 

Pak se zastaví a povídá: "Podívej. Tohle místo už nějakou dobu září do okolního prostoru, takže už za ním cestuju nějaký čas. A když jsem přišel, tak byl kruh prázdný. Zkoumám tady ty kameny, protože je na nich něco divného, něco co jsem už dlouhou dobu nezažil. A najednou ucítím tu změnu a uprostřed stojí ten týpek v bílém rouchu. No a najednou koukám, že se sem z mlhy blíží ta obludnost. Koukám zpátky na toho týpka a najednou tu stojej tihle dva," ukáže na Svara a Svraba. 

Ilja se rychle rozhlédne, jako by čekal někoho dalšího, nebo kontroloval, že jste sami.

"Hele co bylo dál je těžký říct, protože se to semlelo fakt rychle. Já jsem samozřejmě nečumněl jak vejr, protože znám ty bestie moc dobře, takže jsem se připravil k boji. A pak najednou koukám ten týpek zabodne meč do kamene a pak nevím, protože jsem koukal po upírovi, jsi tu byla s tím mečem v ruce. A oni dva ho najednou mají taky. Ale ten týpek už ne," ukáže špičkou postupně na 3 identické meče. 

Ilja si povzdechne: "Ale to jste se už vy 3 vrhli na tu bestii. Chtěl jsem vám jít pomoct, ale v tu chvíli si mě všimnul ten týpek. Vytáhl srp a začal na mě něco v tom smyslu: Táhni pryč ty nečistá stvůro, tady nemáš co dělat, kazíš tu posvátný rituál. No nebo něco na ten způsob. Přitom se na mě rozeběhl s tím srpem a no ... chtěl jsem ho jen varovat ... jenže on to myslel vážně a tak jsem ho bodnul," řekne Ilja.
Pokyne rukou se štítem: "Leží támhle, ale je mrtvý. ...Asi"
Přesune se trochu dál, aby vám dal prostor tam nahlédnout. Pořád je ale na 3 rychlé skoky od vás.

Leží tam tělo Mordreda. Schoulené a zhroucené za kamenem. Proto jste ho doposavad neviděli. Po kameni se táhne krvavá šmouha, jak se Mordred svezl dolů.

Ilja pozvedne opět zbraně, instinktivně čeká, že zaútočíte, ale nepřestává mluvit: "No a teď ta složitější část. Tady tohle místo. Chtěl bych ti teď vysvětlit, jak tohle přesně funguje, kde jsme, co jsi a co se s tebou děje. Jenže nevím. Mám jisté tušení, podezření, dohady a doměnky, ale nevím jistě." 

Chvilku vás pozoruje a pak začne znovu vyprávět:

"Myslim si, že tohle je místo mezi životem a smrtí. Tam je smrt, tam je život. Nebo to je možná nahoru a dolů. Já nevím. Myslím, že sem se odebere tvoje duše, když jsi na pokraji smrti. Myslím, že tady se můžeš rozhodnout jestli půjdeš dál, nebo to vzdáš. Tuším, že odsud také pochází napojení na Matku. Aspoň teda mám pocit, že tohle je místo, kam odcházejí žreci a občas procházejí volchové. Kdysi jsem je potkával a rozmlouval s nimi. Nikdy mi ale neřekli co je tohle místo a jestli je to tady, kam chodí poslouchat bohy nebo Matku. Ale poslední dobou jsem je potkávat přestal. Myslím, že tohle je místo odkud vede cesta zpět a zároveň můžeš jít k Matce. Nejsi živá, ale nejsi ani mrtvá. To, co teď jsi není nic víc než tvůj odraz. Upíři sem nemohou, proto se sem jen zrcadlí a loví tady. Sem si přijdou pro tovji duši když tě vysávají. Násilná projekce, aby krom tvé krve dostali komplet celou tvoji životní sílu. Aby zničili jak tvoje tělo, tak ti sebrali možnost odejít k Matce." 

Ilja se hodně rozmýšlí, protože zůstala poslední nezodpovězená otázka. Nakonec se ale rozhodne do toho skočit po nohách: "Když tu umřeš, tak se sem nemůžeš vrátit. ... Nebo teda ne hned a ... vyžaduje to určité oběti ..."
Ukáže na toho týpka: "Tady ten se sem teď chvíli nedostane a nejspíš mu bude pěkně blbě. ... Teda pokud to jeho mysl vydržela a nevybuchla mu hlava."
Ilja se hodně nepěkně zašklebí, jako by právě slyšel nějaký prvotřídní hodně černý vtip.
"A za předpokladu, že jeho tělo nezemřelo."
Pak si uvědomíš, že to byl provinilý úsměv.

Příběh, který nedává smysl

Snažím se pochopit. Najít v Iljově vysvětlení, záblesk vlastního poznání. Marně.
„Takže… ten muž zaútočil jako první?“
Zeptám se nakonec. Tohle je důležité. Alespoň pro začátek.

Jenže ať je odpověď jakákoliv, klid mi nepřinese. Buď tu opravdu byl někdo… možná náš průvodce, kdo bojoval s námi a bohatýra – kostěje vyhodnotil jako hrozbu (pak bychom přeci měli počkat na to až se vrátí) nebo se společně s námi objevil nějaký další nepřítel. Možná tu byl od začátku. Možná ho přilákal náš rituál. Možná tu měl vlastní poslání. A pak bychom na něj nejspíš čekat neměli.

Kouknu na své společníky. Byli tu celou dobu? Viděli něco?

„Tohle nechápu…“
Přiznám.
„Jaké „zdejší já“?
A co se stane, když tu někoho… porazíš?“

Teď pro změnu znejistí trochu Ilja a jeho postojem proběhne lehký záchvěv neplánovaného přešlápnutí. Když ale vidí, že nehodláte hned útočit zůstane stát ve střehu mezi kameny.

"No přece ten šílenec s tím srpem v tom rouchu, co tu byl s vámi," lehce pokyne špičkou meče na kámen vnitřního kruhu, který byl nalevo od místa, kde jste ho poprvé spatřili. Vedle něj je vidět do vnějšího kruhu na kámen vedle kterého je stále ještě zabodnuté jeho kopí.

"Přitáhly mě sem tyhle kameny a když jsem byl uvnitř, najednou se tu krom těhle dvou," špička meče ukáže postupně na Svara a Svraba, "objevil skoro z ničeho ten třetí a pak najednou jsi tu byla ty s tím mečem a ta bestie upírská. Vy jste se vrhli na upíra ten šílenec na mě. Jaksi proti kopí se srpem moc nezmohl."

Ilja pokračí rameny: "Ale nemyslím si, že jsem ho ... zabil ... úplně. Asi sem chvilku nepřijde... Protože jeho zdejší já je ... přinejmenším na chvíli. No ... prostě ho asi bude chvíli pořádně bolet halva. .... Doufám..."