Stvoření, která k nám nikdy nepatřila

Prudkost jeho reakce mě překvapí. Touha poznat víc je v jediném okamžiku pryč. I já vyskočím na nohy. Rozhlédnu se. Nechápu. Vůbec to nechápu.
„Cože?“
Vyhrknu.
„Kdo tu je?“
Zeptám se.
„Kdo tu byl?“
Opravím se.
„Vy jste někoho viděli?“
Už zase stojím vedle Svara. Jen netuším, kam teď uklidit Svraba.

Ilja pomalu zvedne přilbu a nasadí si ji zpátky na hlavu. Pak se nadechne jakoby chtěl něco povědět. 
Jenže místo toho vystřelí na nohy a do bojového střehu tak rychle, že nestačíš ani pořádně mrknout. Najednou proti vám stojí se štítem a taseným mečem. Jeho postoj ti vzdáleně připomíná starou Skotskou techniku boje s palašem a targe (targe - skotský kruhový štít).
Pak pomalu praví: "Už jsem si začínal myslet, že k vám ten šílenec s tím srpem nepatřil, když jste ho zjevně nepostrádali."
Přesune se tak, aby stál mezi dvěma kameny a měl je tak po obou stranách.
"Teď hlavně nikdo nedělejte ukvapená rozhodnutí, která by nás mohla později mrzet. Pojďme to pěkně v klidu probrat a až to probereme, tak teprve potom se rozhodovat jo?"

Stvoření, která k nám již nepatří

Vyslechnu si, kdo je Kostěj. Lehce se u toho mračím. Je těžké představit si, jak někdo někam ukrývá svůj život. To jsou náměty vhodné do pohádek… ale ve skutečném světě? V našem světě! Viděla jsem dost… ale opravdu toho je dost, abych dokázala uvěřit něčemu takovému? Zavrtím hlavou. Život je dech a krev. Tlukot srdce a teplo. Jak by mohl být oddělen a uchován?

Dost mě překvapí, když Ilja tuhle myšlenku nepopře. Zamračím se ještě o trochu víc.

Ale co když to možné je. Proč bychom jinak museli zabít upíra u nás i tady? Co když je tohle ta odpověď – co když je Ilja sám svůj ukrytý život. Skrytý na tomhle místě.

Nad pitím jen zavrtím hlavou.

Když začne muž vyprávět, posadím se. Poslouchám. Lehce nakloněná dopředu. Zorničky rozšířené. Zapomínám dýchat i mrkat. Ten svět je tak vzdálený tomu našemu, jak jen je to možné. Jak bych mohla nevěřit? Jak bych mohla uvěřit?! A přeci … projede mnou vzrušení. Tak moc bych chtěla… alespoň na chvíli… tohle všechno vidět. Rusalky. Víly. Lesní tvory. Usmívám se a ani si to neuvědomuji. To místo, tam někde v minulosti – nebo snad v šílených představách téhle bytosti – je mi mnohem bližší než cokoliv, co jsem poznala.

Zavrtím hlavou, abych se probrala. Stále znovu a znovu se tam však vracím. Do lesů. K potokům a řekám. Do měst a vesnic. K lidem. A především k těm ostatním. Žili vedle sebe. Žili spolu. Měli děti. To je víc než jen tušit něčí existenci, když člověk prochází temným lesem… tohle je… skutečné.

Prudce zvednu hlavu. Něco mi dojde. Něco, co zažene všechny představy zpět do minulosti.
„Nejsme čtyři.“
Rozhlédnu se kolem.

Ilja poslouchá tvoje otázky, ale neodpovídá. Jako by o něčem přemýšlel. Takže se s tvojí poslední otázkou rozhostí ticho. I když ti neujde, že na Svrabovo tvrzení Ilja jen lehce zakroutí hlavou. Když už ticho trvá dlouhou dobu Svrab se už neudrží a začne:
"Kostěj, často zvaný Kostěj nesrmtelný je nebzepečné stvoření z legend a mýtů povětšinou východních národů. Je to zlá bytost, která škodí a stojí proti hrdinům, bohatýrům. Nebo jak říká tady on, bogatyrum. Bohatýři jsou ochránci lidu, takový potulní rytíři podobní těm z Artušovských legend. Říká se, že Kostěj nemůže zemřít, protože svůj život někde ukryl."

Ilja pozorně poslouchá a vrací se mu úsměv: "Tak tohle jsem netušil, že jsem se dostal do legend," řekne s neskrývaným pobavením.
Pak ale vážněji pokračuje: "Ale zároveň nemáš tak docela pravdu. Nikdy jsem nezabil nikoho z bogatyrů."
Pozvdechne si: "Tohle bylo hrozně moc otázek najednou. Já nevím, kde začít. Asi je marný se ptát, jestli nemáš něco k pití co?" Chvilku se s nadějí kouká na vás, ale když vidí, že se ničeho nedočká, tak pokračuje: "Stejně mám pocit, že bych pil jen ze zvyku, že vlastně ani nemám žízeň. Teda ne v tom smyslu, jak ji vnímáte vy," sundá si přilbu a položí ji vedle sebe do trávy.
"Tak abych začal. 1223, to je poslední rok, který si pamatuju. Pak jsem už jenom tady. Proč, k tomu se dostanu později," s tím začne vyprávět.

Svět tehdy byl jiný. Protože nevím, jaký je teď, nemůžu srovnávat. Ale byl nádherný. Širé pláně, bohaté lesy na zvěř a úrodná pole kam se jeden podíval. A lidé tehdy, aspoň tam u nás, žili v symbióze s lesními tvory. Rusalky, víly, žínky, občas nějaká baba jaga. To všechno mohl poutník potkat v lese. Lidé byli doma na plánich, les patřil jim. Tam u nás jsme si nepřekáželi. Lidé respektovali les, uctívali mocnější bytosti, jako třeba lešije a různé další. Bohy, třeba Peruna. A lesní bytosti si žily svým životem. Většinou mimo dosah lidí, ale našly se výjimky. Smíšené komunity. A samozřejmě volchové, žreci vůle Matky. Lidé s darem rozumnět a vidět neviděné, často rozmlouvali s dětmi lesa. 
No a pak jsme tady byli mi. Bohatýři, jak říkáš. Strážci rovnováhy a lovci nebezpečných stvůr. Jezdili jsme krajem a pomáhali střežit rovnováhu. Někdy jsme lovili zdivočelé a nebezpečné děti lesa, jindy zase lidi. Víš ono to je oboustrané. Lidi dokáží být stejná zvířata jako děti lesa lidmi. 
A pak tady byli upíři. Zlá, ničemná stvoření parazitující na životě. Když jsem se narodil, bylo jich málo. Bohatýrů bylo hodně a dařilo se nám je držet na uzdě. Jak jsme je zabíjeli? Nikdy to nebyl lehký boj. Vždycky nás muselo být aspoň deset na jednoho a i tak se často stalo, že se nás několik nevrátilo. Pokud vím, tak lidé radši hledali bohatýry, než aby se do nich pustili sami. Možná to bylo kvůli tomu, že jsme nebyli tak úplně lidé. Moje matka byla lesní žínka, otec člověk. 
Jenže pak se začaly k nám dostávat zvěsti o Hordě. Stepní nájezdníci, nepředstavitelné počty. Pak začala válka a my prohráli bitvu. Myslel jsem, že jsem v ní zemřel, ale pak jsem se dostal sem a já vím, že to fungovalo. Ten parchant dokázal zabít moje tělo, ale ne moji duši ani si vzít moji životní energii. Ta je ukrytá tam u vás. Na bezpečném místě. Akorát nevím jak se dostat zpátky.

Ilja se na chvíli odmlčí.

Svrab svým učeneckým hlasem: "Po roce 1220 začaly na východ Evropy pronikat hordy Mongolských nájezdníků. Dostali se až na hranice dnešního Polska a Maďarska, tam se je podařilo zarazit. A teď něco ze zakázané historie. Všeobecně se má za to, že právě Mongolové zapříčinili vzestup upírské populace ve východní Evropě a někteří učenci věří, že mezi Chány bylo mnoho upírů. Podrobili si uzemí dnešního Carského Ruska a znamenali tak prakticky konec původní společnosti."

Ilja pozvedne obočí: "Knihomol. Ale o tom nic nevím. Upíři tam u nás byli, ale bylo jich málo. Drželi jsme je. Co bylo po válce netuším."

Hraje si s kroužkovým lemem a letmo povídá: "Ptala ses na ten čas. Já nevím. Snažil jsem se počítat dny, ale někde u stovky let jsem se ztratil. Čas tady určitě plyne, protože se střídá den s nocí. Dokonce vím, že se dá tou mlhou cestovat, protože k tomuhle místu jste mě přitáhli vy čtyři. Slyšel jsem nějaký hlas a přišel jsem blíž. Pak jsem viděl, že se kvám čtyřem blíží ten upír."

S tím umlkne. A přemýšlí. Vypadá to, že se záměrně vyhnul několika odpovědím. To je ti jasné. Zároveň víš, že to co povídal Svrab nejspíš bude pravda. O kostějích si moc neslyšela, ale jestli to někdo zná, je to on.

Roky, které je těžké spočítat

„1223.“
Zopakuji nevěřícně. Tohle je těžké si třeba jen představit.
„1223.“
Zopakuji – chvíli se zdá, že i já počítám.
„Ale to přeci není možné.“
Zavrtím hlavou. Pohledem přejedu své společníky.
„Vždyť… byl jsi tu tak dlouho… nebo tu čas plyne… rychleji…?“
Vyslovím polohlasně – víc sama pro sebe než pro ostatní. Ta představa je děsivá. Ale jaké jiné vysvětlení by dávalo smysl? Nikdo nežije stovky let.

Zavrtím hlavou – chci protestovat – chci namítnout, že na světě je stále spousta krásných věcí… jenže najednou si nejsem jistá, jestli si to jen nenamlouvám. Zamračím se. Probírám to ze všech stran. Vše špatné, vše dobré – co jsem zažila… co jsem viděla… cítila.
„Svět býval krásnější?“
Zeptám se nakonec.
„Jaký byl?“
Vyhrknu. Skloním zbraň a udělám několik kroků dopředu. Chci to slyšet. Chci vědět, jaký byl. Co je v jeho očích krásné. Zatím si nesedám. Jen už se nebojím. Bojoval s upíry, musí být dobrý… nebo alespoň ne úplně zlý.
„Jak jste to dělali?
Jak se vám dařilo je zabíjet?“
Nakloním hlavu. Tahle informace by nám přeci mohla pomoct!

Ukrýt život mimo upíří dosah? Ta slova mě zmatou.
„Jako tady?
V tomhle světě…?
Bez možnosti vrátit…“
Zmlknu, když se ozve Svrab.

„Kostěj, nesmrtelný?
Jaký kostěj?“
Sevřu pevnější svou zbraň. Netuším, co to je… a dokud to nezjistím, neuklidním se.

Ilja poslouchá tvoje odpovědi a vidíš, že se mu oči rozšiřují děsem čím dál tím víc. Jakoby každá další odpověď byla šlehnutí bičem. Další dílek hrůzné pravdy. Oči mu kmitají jak usilovně přemýšlí.

"1871"

Nejdřív vypadá, že tvoji odpověď neslyšel, ztracen ve svých myšlenkách. Svraští čelo a jeho pohled se rozostří, pak něco začne usilovně počítat na prstech a evidentně mu to dává hodně zabrat, protože to několikrát přepočítává a pak si znovu mne čelo a zkouší to znova. Nakonec to vzdá, evidentně se nedokáže dopočítat.

Zatřepe hlavou: "Pamatuju si, že byl rok 1223. Jsem tu už celá staletí!" dodá se zhrozením. Pak se ale začne smát. Spadne z něj ten záchvěv paniky a směje se. Jeho smích je nepříjemný, ale zároveň víš, že je upřímný.

"Takže to funguje! Dokázal jsem to!"

Všímáš si Svraba, že se mu začínají rozšiřovat oči hrůzou, něco si uvědomil, jen si ještě není jistý.
Najednou se přestane smát, získá zptáky svou jistotu a opět z něj začíná jít trochu strach. Svar bezděky obnoví střeh.

Jenže Ilja pokračuje už daleko méně provokativně a trochu smutně: "Takže nakonec upíři zvítězili a podařilo se jim zničit všechno krásné na tomhle světě. Jestli jste zbyli už jen vy lidé a oni, tak jsme prohráli," povzdechne si.

Přejde k nejbližšímu kameni, sedne si a opře se zády.
Pokyne vám: "Tuším, že tohle bude na delší povídání, možná byste si mohli taky sednout,"nečeká až to uděláte a pokračuje:
"My, bogatyříi jsme byli lovci. Lovili jsme upíry, kde to šlo a jak to šlo. Byl to náš úkol. Chránit svět před touhle nečistou zhoubou. No ale jak se zdá, tak jsme ve výsledku selhali," trochu posmutní, ale pak kývne směrem na tebe: "Jenže jak vidím, tak to lidé ještě nevzdali. Jsi tu, máš meč a tady leží mrtvý upír. Lidé tedy stále bojují. A to, že tu jsi znamená, že lidé ještě úplně nezapomněli staré způsoby. To je dobré," na chvilku se zamyslí. Hledá slova, kterými by dokázal navázat a nebo možná se rozhodoval, jestli ti to říct nebo ne.

 "Je tu jedna otázka, která zazněla a ne jednou. A zatím jsem se vyhýbal ji zodpovědět. Jenže jestli se odtud máme dostat, tak si musíme začít věřit. Jak jsem se sem dostal," udělá dramatickou pauzu: "Našel jsem způsob, jak zachovat duši a ukrýt život mimo upíří dosah."

Když to vyřkne nahlas rozhostí se ticho. Okolní svět je najednou tichý a obzor v mlze se najednou zdá temnější.

Svrab se nadechne a chystá se něco říct. Ilja roztáhne úsměv doširoka až jeho obličej opět připomíná víc lebku než lidskou tvář. 

Svrab bezděky vydechne: "Ty jsi ... Ty jsi kostěj, nesmrtelný ..."

A odpovědi, které klid nepřinesou

„Jak ses sem dostal?“
Napadne mě, když ho tak poslouchám, když zmíní, že tohle místo není pro mrtvé. Vždyť… právě moje smrt mi sem otevřela cestu.

Přešlápnu. Je lehké zdržet si obezřetnost, když druhý provokuje, tváří se nadřazeně… je připravený zaútočit. Jenže chování Ilji se mění. Nedokážu se zbavit pocitu, že bych mu měla pomoct. Obejmout ho. Uklidnit. Něco je špatně. Víc pro něj než pro nás.
„Víly? Bludičky? Rusalky?
Permoníci?“
Zopakuji a zavrtím hlavou.
„Nic takového u nás není… jen lidé…
… a upíři.“
Pokrčím rameny. Svěsím zbraň.

„Ujišťuji tě – že já obyčejný člověk jsem… a jsem tady…
… přišla jsem zabít… upíra… proto…“
Slova zapadají na svá místa jen pomalu a nerada. Vše se stalo tak rychle… přemýšleli jsme vůbec?
„Já tady… a můj společník… tam…“
Dodám.

Volnou rukou promnu látku svého roucha. Přijde mi obyčejná. Zavrtím hlavou. Tudy cesta nevede. Pak se však zarazím. Zamračím se.
„1871.“
Sleduji ho a čekám na reakci.

Ilja si tě prohlíží zkoumavým pohledem.

„Většina lidí?“
Lehké přikývnutí.

Dál poslouchá. 
„Přišlo jich hodně?“
"Krom vás čtyřech nevím..." Pak už jen mlčí a přemýšlí nad tvými posledními větami, které jsi řekla. Najednou se přestane usmívat. Jeho výraz ze z pobaveného začne měnit na zachmuřený.
Pak opatrně promluví znovu: "Kam až můžu soudit, tak nejsi mrtvá o nic víc, než já jsem živý. Tady tohle místo rozhodně není místo pro mrtvé, stejně jako není pro živé. Víc ti k tomu nemůžu říct. Ikdyž jsem tady už dlouho, nepřišel jsem na to."

Otočí se a začne přecházet z místa na místo.

Mezi tím Svrab potichu pípne: "Myslím, že volch je výraz pro druida nebo mága, možná spíš ve smyslu věštce."

Ilja se zarazí a povídá: "Jak to myslíš, jenom lidé? Kde jsou víly? Bludičky a rusalky? To už tam mezi vámi nežíjí permoníci?"
Prohlédne si tě od hlavy až k patě.
"Když nejsi volch ani rusalka, co tady děláš? Sem obyčejní lidé nemohou!"
Podívá se na tvoje roucho, na tvůj meč: "Ta látka, z čeho je?"
Vidíš, že mu v hlavě začal naskakovat rychlý proud myšlenek. Jestli se doposud zdálo, že má navrch a celou situaci kontroluje, teď to vypadá, že je na hranici paniky.¨

"Co ... co je za rok?"

Odpovědi, které přináší klid

„Většina lidí?“
Zopakuji a lehce se zamračím. Pohledem zamířím ke kameni, na kterém jsem zemřela.
„Přišlo jich hodně?“
Myšlenky se rozběhnou hned několika směry – nenajdou konkrétní cíl, jen nejasné obrysy možnosti, že tu naše spojka může zabíjet lidi poměrně často. Že jsem jen další v řadě.

Myslet si, že mám situaci pod kontrolou je směšné, dokonce si při těch slovech lehce odfrknu. Tohle by mě opravdu nenapadlo. Samozřejmě, že je v tom něco jiného! Je v tom strach, že Ilja je jen další… parazit na lidských životech. Potřebuji vědět, že to tak není… to by mi dodalo pocit klidu.

Další odfrknutí přijde, když nás muž ujistí, že není třeba se ho bát. Bezděky zavrtím hlavou.
„Já už mrtvá jsem.“
Připomenu. Přivřu oči. Nebo snad nejsem? To by nedávalo smysl. Nic tu nedává smysl.

Přimhouřím oči – nesnáším, když si se mnou někdo hraje. Nakloním hlavu, abych viděla na Svraba. Pozvednu obočí – beze slov se ptám, zda ví, o čem tenhle… bogatyr mluví. Sama nemám nejmenší tušení – nevím, kdo je volch. A rusalkou už mě někdo nazval… kdysi. Teď mi to přijde jako celá věčnost.

Na otázku ohledně rodičů neodpovím, pouze zatnu zuby.

„Tam u nás jsou jen lidé.“
Zkusím to oklikou. Copak by moji rodiče mohli být něco jiného?

Ilja se otočí a zarazí. Probodne tě svým uhrančivým pohledem.

"Popravdě jsem tuhle otázku čekal jako první. Většina lidí začíná tím, že se nejdřív zeptají, Kde jsem? Kdo jsi? Jakoby jim pocit toho, že vědí, kde jsou a s kým mluví dodával pocit jistoty, že mají situaci pod kontrolou. Nebo je v tom něco jiného?" nadhodí řečnickou otázku, ale nečká na odpověď, protože hend pokračuje dál.

"Jsem bogatyr, ale nečekám, že budeš vědět co to znamená. Protože tohle," rozhodí rukama a ukáže tak vlastně na Stonehenge a pokračuje: "je místo, které tam u nás není."

Přejde k dalšímu kameni a opět ho rukou pohladí. Pak se najednou rozhodne vzít v potaz to, že se k němu neustále točíte čelem. Svar první, stále udržující spodní střeh, ostražitě pozorující každý Iljův pohyb. Jediný bod jistoty, který teď máš. Tvůj postoj, o půl kroku za Svarem, ale připravený střelhbitě reagovat. A Svrabův přesun do zákrytu a nejisté pohledy okolo.

"Není potřeba se mě bát," řekne tónem, který by se hodně vzdáleně dal popsat jako smířlivý. "To poslední co chci udělat je tě zabít. Ne, ne. Kdepak. Myslím, že si můžeme vzájemně pomoct. Ty hledáš cestu zpátky a já hledám cestu na to samé místo. Ty máš klíč a já možná vím, co by nám mohlo pomoct. Jenže popravdě, chci si nejdřív trochu povídat."

Provokativně přejde zpět ke středovému kameni. Jde záměrně tak, aby Svara a vlastně tak vás věechny, donutil bezděky o půlkroku ustoupit. Přitom ti neušlo, že se na Svara zubí tím jeho příšerným šklebem. Zcela záměrně. Opře se do půlsedu o oltářní kámen a ostentativně si založí ruce na prsou. Hrana štítu hlasitě zaduní o kámen.
"Jenže ty nejsi člověk. Ale nejsi ani odtud. Připomínáš mi rusalku, ale přitom jí nejsi. Umíš používat sílu, ale nejsi volch. Kdo jsi? Ne, to není správná otzáka. Musím se zeptat jinak." Poslední dvě věty spíš polohlasně  k sobě a přitom sklopí pohled k zemi jako by usolovně přemýšlel. 

Pak se jeho pohled vrátí na tebe a on velice potichu, ale tak, že to slyšíš zeptá:
"Kdo byli tví rodiče?"