Osoby, které nechceš potkat

V první chvíli jsme věřila, že on bude můj průvodce. Že nám řekne víc. Že zná tohle místo. Vycítil sílu, která tu pulzuje. Přišel ji ocenit. Potěšit se návratem starých pořádků. A teď bych si s chutí nafackovala. Jak jsem jen mohla zapomenout? Copak jsem neviděla… nezažila, jak tyhle věci fungují. Kdo se tu přiživuje… a za jakou cenu!

Dojde mi to. Dojde mi to teprve, když zmíní, že se mu líbí naše zbraně. Ukročím stranou – teď už stojím vedle Svara.
„Svrabe – pojď sem, prosím.“
Ukážu za naše záda.

V hlavě si znovu a znovu prohlížím, co Ilja říkal. Co dělal. Snažím se pochopit, kam tím mířil. Co prozradil, aniž by chtěl. Jenže neodhalím dost… jen to, že nesmí dostat náš meč.
„Co jsi zač?“
Zamračím se.

Ilja postřehne, že se malinko přesuneš do zákrytu za Svara. Stejně tak vidíš, že si prohlédne Svarův postoj. Ale čiší z něj pohrdání, jako by vás nepovažoval za hrozbu. Přejde ledabyle ke středovému kameni a přejede přes něj zkoumavě rukou. Přitom si vás moc nevšímá.
Najednou se otočí:
"Jak dlouho tu jsem?" vypálí otázku stejně tak nečekaně, až s sebou Svrab trhne. Obchází středový kámen, levou rukou přejíždí po jeho povrchu, jako by něco hledal a přitom pokračuje:
"To záleží jak to myslíš. Jestli myslíš, jako tady v tomhle místě, tak chvilku. Jestli to myslíš jak dlouho ve vašem čase, tak nemám nejmenší ponětí. Tady čas nic neznamená. A jestli myslíš jako tady," rozhodí rukama do šíře: "tak by se dalo říct, že už celou věčnost."

Přejede rukou po prostředku kamene, kde je vidět tenký zářez po tom, jak tě Mordred probodnul.
Slyšíš polohlasnou poznámku: "Dokonalé.."
Pak se zase podívá na tebe:
"A jsem si jistý, že se hned zeptáš, kde to jsme," ušklíbne se a zamíří k nejbližšímu kameni vnitřního kruhu. Tam se rukou opět zkoumavě dotkne kamene, pokýve hlavou a pokračuje:
"Ale to tě zklamu, to mi budeš muset povědět ty. Já jsem šel náhodou kolem, když mě přilákala tahle věc tady," ukáže špičkou boty na rozteklou hromádku co bývala upírem
"Mimochodem, nádherná zbraň ten meč, Noro. Moc nádherná, líbí se mi takové zbraně."

Místa, která nepotřebují hlas…

Proč všechna ta výbava? I on tu bojuje? S čím?
Znovu se neubráním pohledu na hromádku, která byla upírem.

Ještě před chvílí tu nebyl… nebo byl? A já si jen nevšimla?
Pokračuji v úvahách.
Nebyl.
Rozhodnu se.
Když jsem… sem přišla – rozhlížela jsem se víc než dobře.
Nebyl tu.
Přilákala ho smrt? Nebo mu snad dala možnost… se takhle…
Zavrtím hlavou. Nic tu nedává smysl a já bych se nerada pustila na tenký led spekulací.

Nakloním hlavu, přimhouřím oči. Prohlížím si štít, zbraně, zbroj i jeho oblečení…
Je tu už dlouho.
Napadne mě. Bezděky se postavím vedle Svara – tak abych byla z části krytá jeho tělem. Jen kousek – ale i ten kousek mi dává pocit bezpečí.
„Nora.“
Odpovím. Lehce vystrčím bradu. Semknu rty.
„Jak dlouho tu jsi?“
Vystřelím, než si to pořádně rozmyslím. Je přeci tolik lepších otázek…

Nejdřív sis myslela, že to vůbec není možné, ale muž roztáhne svůj škleb do ještě většího úsměvu. Až máš na chvilku pocit, že se na tebe šklebí jen jeho lebka. Vypadá to, jako by byl pobavený. Ledabyle zabodne kopí špičkou do země. Je to krev na té špičce? Spustil na zem nohu ze štítu a ten si pověsil za řemen na záda. Skutečně má meč, který vypadá jako daleko těžší šavle. Jde k vám. Respektive obejde takový půloblouk, aby si vás nebo možná spíš konkrétně tebe lépe prohlédl. Pak se zastaví, zadívá se ti do očí a povídá:

"Ptal jsem se, co jsi zač? Ale chápu, že máš teď hlavu plnou jiných starostí. Jsem Ilja," praví zvláštním hlasem. Ale ruku ti nepodá.

Nedokážeš si uvědomit, jestli jeho slova slyšíš ušima, nebo se prostě objevují v tvojí hlavě. Proto ti to zní divně.

Palce rukou si zastrčí za opasek a pak ještě dodá: "A co jsi zač ty?"

Okázale ignoruje Svara s Svraba. Svar se postaví vedle tebe s mečem ve svěšeném střehu. Cítíš u něj rostoucí chuť tomu týpkovi jednu praštit.

Místa, pro která nemáme jméno…

Pohledem propaluji hromádku u svých nohou – stále ještě nemůžu uvěřit.
Je po všem. Je po všem? Opravdu se už nezvedne?
Polknu. Zvednout oči je nekonečně složité. Až to udělám, budu si muset přiznat… že tohle místo je skutečné. Budu si muset připustit, že…
„On mě zabil.“
Hlesnu tiše. Zadívám se na své společníky. Můj život, za život upíra. Pro Odboj. Pro naději. Pro svobodu. A možná i pro něco dalšího. Tohle místo pulzuje. Je tu energie. Už jsme ji cítili. Je skutečná. Utajovaná. Umlčovaná. Zadušovaná. Ale opravdová! A Avalon ji potřebuje. Pokud je to pravda, nebude to jen zabití upíra, co získáme… tedy získají. Smrt jen málokdo přežije. Já už toho nejspíš moc nezískám. Zůstanu tady?

Konečně se pořádně rozhlédnu. Potěžkám meč. Svět za kruhem je tak vzdálený… nedosažitelný. Víc nedostanu? Dál nemůžu? Uvažuji.
Znovu se zadívám na meč. Aniž bych se musela ptát, cítím, že je důležitý. A dojde mi další věc – moje mysl teď patří jen mně. Zamračím se. Je to zneklidňující stejnou měrou jako osvobozující.
„Jste tu.“
Oznámím zřejmé. Copak to někdy bylo jinak?
„Jste mrtví.“
Dodám informaci, která je mnohem větší novinkou.

Znovu si začnu prohlížet okolí. Otočím se a ztuhnu. O jeden z oblouků se opírá muž. Snad bych zkusila utéct ale jsem příliš fascinovaná jeho vzhledem. Tam u nás by vzbuzoval pozornost… jenže sem jako by patřil. Jako by tu stál celé věky. Nejspíš mrtvý… jinak by tu nebyl. Udělám krok směrem ke Svarovi. Čistě pro jistotu. Pro ten pocit klidu a bezpečí.

A muž, který se zdál stejně nehybný jako kameny kolem, promluví. Překvapí mě. Zaskočí. Musel vědět, že se to stane – usmívá se, doslova se zubí. Lehce vystrčím bradu. Nevím, jak zareagovat.
„Cože?“
Pronesu po hodné chvíli mlčení… a nejraději bych se za tu duchaplnost propadla do země.

Konečně odvracíš pohled od odporné hromady čehosi, co ještě před chvílí bylo upírem. Stále tomu nemůžeš uvěřit. Zabít upíra. To je něco nepředstavitelného. Něco, co ani nemělo být možné. A přesto teď u tvých nohou leží něco, co by se možná dalo nazvat tělem bez hlavy. Pokroucené jakoby stažené z kůže. Z těla stoupá několik proužků černého mastného dýmu, jakoby se pomalu vypařovalo. Jak pomalu začíná opadat adrenalin a hlava začíná fungovat (Najednou si uvědomuješ, že tvoje hlava patří teď jen tobě) začíná se ti z toho lehce dělat nevolno. Všechny smysly na tebe teď křičí, že to je odpornost. Je ti z toho fyzicky nevolno. Proto odvracíš hlavu.

Kde to vlastně jsi? Stojíš uprostřed kruhu Stonehenge, ale svět za okrajem kruhu je takový nejasný, mlhavý jakoby nedosažitelný. V ruce ti stále pulzuje meč, ze kterého vychází příjemné teplo a tak nějak máš pocit, že je pro tebe důležitý. Ba dokonce víš, že životně důležitý. Neurčitý pocit ti říká, že to je jediná cesta domů. I když zatím vůbec nevíš, co by to mohlo znamenat. Vedle tebe stojí Svrab a Svar. Oba mají v rukou ten samý meč. Svar si ho se zájmem prohlíží a Svrab se snaží příjít na to, jak ho držet, aby si s ním nepřipadal trapně. Po Emanuelovi není nikde ani stopa a přitom máš pocit, že tu někde je, že je někde hrozně blízko. Jen je pro tebe neviditelný možná spíš nedosažitelný.

Kamenný kruh Stonehenge je ale jiný, než si ho pamatuješ. Kameny nejsou povalené, všechny oblouky jsou kompletní a víc hranaté. Časem neobroušené. A navíc pulzují. Pulzují pomalým tlukotem srdce. 

A přece tu nejste sami. Když se otáčíš dokola, aby ses porozhlédla po kamenném kruhu spatříš, že se o jeden oblouk za tvými zády opírá postava. Muž, dlouhý světle hnědý prošedivělý vous, tváře vpadlé, nezvykle hubené. Skoro jako by mu pod svraštělou kůží chybělo maso. Oči jasně modré, skoro by se ti chtělo říct zářící vnitřním jasem. Vlasy stejné barvy jako vous v nepřirozeně prořídlých prošedivělých pramenech. Na hlavě má zvláštní přilbu do špičky s obroučkou z liščí kožešiny a svěšeným lemem z jemných hustě pletených kroužků. Na sobě má jasný červený kabátec (krzno) a přes něj starodávnou kroužkovou zbroj s rukávem k loktům. Zbroj je na hrudi a břichu vyztužena bronzovými pláty. Zbroj je dlouhá až do půi stehen. Muž má oblečené sytě modré kalhoty s vyšívanými vzory připomínajícími lehce keltský uzel, i když ten znak není keltský uzel. V životě jsi ho neviděla. Muž se opírá o kruhový vypuklý štít A přes rameno mu ční krátký reflexní luk v pouzdře s několika šípy. V levé ruce ledabyle drží dlouhé kopí a za štítem tušíš na opasku exoticky vypadající meč lehce připomínající šavli i když vypadá daleko těžší.

Nejdřív máš pocit, že je ten muž mrtvý a že tam tak stojí už dlouhá léta jako nějaká mumie. Jenže pak ti dojde, že se na tebe muž směje širokým úsměvem kdy se z vousu zubí leskle bílými zuby, ústy téměř bez rtů. A že jeho oči tě pozorují.

Můž pohledem přejede přes kopí a pak jakoby ledabyle pohlédne zpět na tebe: 
"Ale ale. Kohopak tu to máme?"

Píše se rok 1871 a světu vládnou upíři. Lidé žijí své normální životy, ale všichni čekají v obavě, jestli na ně náhodou nepadne los Loterie.