Vzpomínky – ty, které pronásledují a ty, které mizí

Povzdechnu si – ať už je příčina jakákoliv, fakt je ten, že v tuhle chvíli si nedokážu vybavit ani jediné slovo, pohyb, gesto. Jen obavu. Pohled na meč. Strach, který pomalu navrstvil pevné desky přes závoj vědomí.

Pohledem, co chvíli zaletím do míst, kde je Svrab a Svar. Nejde se tomu vyhnout.

Nejraději bych si položila hlavu na kolena a na chvíli se propadla do hloubky svých pochybností. Jenže je tu Ilja a jemu už jsem ukázala dost své slabosti.

„Budu o tom uvažovat.“
Slíbím.
„Nebo se zeptáme těch dvou, ... až skončí.“
Navrhnu. Opravdu to není lehké.

Pohled zabodnu do země – myšlenky se točí kolem všeho možného, rituálu se však urputně vyhýbají. V tomhle nelžu - nevím nic. A došla mi slova.

„Svět se strašně změnil… od doby, co jsi tam byl.“
Pronesu tiše – vlastně ani nevím, proč to říkám.
„Bude to pro tebe těžké… zapadnout.“
Pokračuji aniž bych se na muže podívala.
„Nové zbraně.
Nová pravidla.
Nové… stroje.
Nové uspořádání.
Vztahy.“
Zmlknu. Vztahy.

Ilja se na tebe zadívá zkoumavým pohledem.
"Myslím, že teď úplně nemluvíš pravdu. Myslím, že ne záměrně, že tak reaguje lidská mysl při ..." chvilku hledá ta pravá slova: "při traumatickém prožitku."

Několikrát se nadechne, aby získal trochu času na přemýšlení: "Víš, aby ses sem dostala, tak jsi nemohla být pouze pasivní přihlížející. Tys musela slyšet ta slova. Tys je musela říkat. Jinak by to nefungovalo. Prosím zkus si vzpomenout. Vrať se do okamžiku kdy stojíš u toho kamene a začni od začátku. Vzpomínej na ten rituál. Každá podrobnost je důležitá. Hlavně ta slova, někde v tobě jsou."

Rituály a jiné aktivity

Poznám to. Poznám, co Svrab chce. A vlastně ho chápu. Lepší šanci nedostane. Přikývnu.

Bezděky mě napadne, kdy naposledy jsme sex měla já… už si to ani nepamatuji. Nebýt té jedné zkušenosti z plesu, ani bych netušila, že je o co stát.

Zadívám se na Ilju a rychle vyrazím pryč. Nechci u toho být… tohle je zkrátka moc osobní.
Posadím se. Chci jim dát tolik času, kolik bude potřeba.
„Tohle bude problém.“
Pokusím se přehlušit zvuky přicházející ze středu kruhu.
„Moc jsem neposlouchala… někdo se mi právě chystal zabodnout meč do hrudníku… já… nesoustředila jsem… se.“

Svrab na tebe koukne. Odtrhne pohled od těch dvou. Zaostří na tebe a začne přemýšlet. To všechno jsi schopná vyčíst z jeho pohledu. Zároveň si uvědomíš dvě věci. První věcí je, že on se už rozhodl. Vědomě přestal bojovat s kouzlem a chce se nechat podmanit. Tohle je příležitost, které se v tvé hlavě prostě nevyskytují.
A druhá věc je, najednou cítíš to kouzlo na něm. Je to takový zvláštní pocit. Víš, že tam je, nedá se ho dotknout, ale jakobys ho viděla. Takové jemné předivo. Dokázala bys ho roztrhat jako pavučinu.
Ale zpět do přítomnosti tě přivede zvuk trhající se látky. Bohužel instinktivně se podíváš, a dřív než ti to dojde uvidíš Francescu poklekající před nahým Svarem. Hned ti to dojde a odvrátíš se.
Ilja na tebe čeká.
"Myslím, že jsem to celé pochopil. Ale pojď, půjdeme teď na chvíli pryč. Nechci tě brát znovu do mlhy, půjdeme támhle za ten kámen na okraji."
Pokyne ti. V první chvíli natáhne ruku a chce tě odvést, ale rozmyslí to a z podané ruky udělá kynoucí gesto. Jeho dotyk tady vůbec není příjemný a chtěl tě toho ušetřit.

Dojdete za kámen, kam už moc nedoléhají zvuky toho, co se právě děje na druhé straně kruhu.
Ilja pohladí kámen: "Myslím, že Francesca řekla všechno co potřebujeme, abychom se dostali pryč. Budeme to muset provést jako reverzní rituál. Tam venku tebou meč prošel a tvůj život vsál do sebe a zároveň tvoje vědomí poslal na druhou stranu. Tudíž, pokud uděláme to, že meč vrazíš do kamene a za předpokladu, že na druhé straně stále leží tvoje tělo v kameni, se vrátíš zpět. No nebo do toho těla, které tam bude ležet. A pokud budu já na tom kameni tak obdobně se dostanu do světa. Meč mě nasaje, tak jako nasál tvůj život."

Pak se zamyslí. Hrozně moc se snažíš neposlouchat.

"Ale musíš si vzpomenout na ta slova rituálu, bez toho se nikam nedostaneme. Ta slova otevírají cestu."
Chvilku se dívá do mlhy ale pak svůj pichlavý pohled upře zpátky na tebe: "Já jen nevím, co mají dělat tamti dva. Francesca nám to neřekne. Najády neumí rituální magii používat. Ona je jen posel od toho. No, jak se jmenoval?"

Copak mám právo něco jim zakazovat?

„Já přeci… proč bych měla něco přerušovat… vždyť já… “
Rozhodím rukama.
„…vůbec nevím… tedy vím… vím, že Svar by chtěl… tedy že by měl… někdy… mohl… ale za celou tu dobu… nejspíš… “
Koktám zmateně a nevím, jestli se dívat nebo ne. Zhluboka se nadechnu.
„… takže… jestli mu neublíží… tak… procházka… zní jako…když půjdeme dost daleko…“
Hlas se mi začíná vytrácet.
„Nerušíme…
… neslyšíme.
Pokračuji skoro šeptem.

Tohle přišlo moc rychle a já nebyla připravená. Nestihla jsem si to promyslet. Co já vím, co kdo chce? A co je správné?

Jedno však vím. Svrab by si měl svobodně vybrat. Vyrazím k němu. Chytím ho za paži.
„Počkej!“
Lehce s ním zacloumám.
„Je tohle to, co chceš?“
Pokud se neprobere, zacloumám silněji… dál, než k facce však nezajdu. Sama chci být, co nejrychleji, pryč… co nejdál… abych neviděla, co se děje.

"Často, vlastně od každého, abych byla přesná."
Cesca se zastaví a opatrně se ke Svarovi přivine
"Málo, neuspokojivě málo," pronese s důrazem na neuspokojivě.
Začne ho hladit po tváři a prstem lehce přejíždět po krku

"Dává mi to svobodu pohybu, ale neuvěřitelně mě to svazuje,"

Ilja se otočí tak, aby na to nemusel koukat. Cesca už na tebe prakticky nereaguje. Ale nečekané odpovědi se dostává od Ilji
"Jestli to chceš zastavit, musíš ty. On," ukáže na Svara a pokračuje: "je už úplně pod jejím kouzlem. On si samozřejmě teď myslí, že to má pod kontrolou, že to je hra, ale je to ona, kdo má teď situaci pod kontrolou a bude záležet na ní co se stane. Když zasáhnu, tak v něm vyvolám hněv a skončí to bitkou. Jestli nechceš, aby se to stalo, musíš zasáhnout ty. Jsi žena, na tebe to kouzlo nepůsobí a jedině žena ho dokáže přerušit bez hněvu."

Pak přejde blíž k tobě, aby nemusel mluvit tak nahlas: "Ale jestli je ti to jedno, nech je. Nic se jim nestane. Najáda není nebezpečná. Je to vodní nymfa, podobná rusalce."

Rozhlédne se: "Možná bychom se mohli trochu projít, a jim nechat trochu prostoru?"

Mezi tím Svar Cescu pevně obejme, hladí ji po zádech.
Cesca se zasměje: "Ani ty nedokážeš vyslovit moje pravé jméno správně. Ale to nevadí. Francesca se mi líbí." a lehce vyzkouší, jak je roucho pevné. Když se ozve zvuk natrhnutí s uspokojením se usměje a pohladí ho po tváři.
Svar se nakloní k jejím ústům.
"Troufáš si všechno příkoří odčinit? Pojď a ukaž mi tvé sny," trochu se od něj odtáhne, ale jen tak, aby se mohla o něj opřít oběma dlaněmi. Zatlačí na něj a pomalu ho směřuje k prvnímu kameni.

Ilja pozvedne obočí v tázavém pohledu.

Kdo tu koho probodne?

Přihlížím tomu, co se děje. Sama nevím, jak se teď cítit. Tváře mi hoří. V krku mám suchu. Za normálních okolností bych utekla. Viděla jsem dost. Nejsem zbytečně přecitlivělá... nebo naivní… ale u všeho být nemusím.
„Jakých věcí?“
Zeptám ve snaze celou tu věc s odchodem urychlit.

Opatrně začnu ženu obcházet, abych se dostala k Iljovi. Musím se ho na něco zeptat… ale nejdřív:
„Takže mnou ten meč projít nemusí… je to tak?“
Pokračuji ve zjišťování potřebných informací.
„Cože?
Jak jako… Slova?“
Musím vypadat jako pitomec – ale teď prostě nemám kapacitu uvažovat. To, k čemu se schyluje, je… šílené.
„A co oni dva?
Taky se vrátí.“

„Co jim udělá?
Může jim… tím… nějak ublížit?“
Ztiším hlas a vrhnu nejistý pohled na Ilju. Tak trochu čekám, že se mi vysměje… tomu, jak hloupě se ptám.

A co Svrab? Nechci, aby se zapojit. Vím, že Svar tohle chce – je to cítit z každého pohybu… zároveň však vím, že můj tišší společník by měl dostat možnost… se nejdřív zamyslet.

Svůdce a sváděný…

Konečně hra, kterou zná. Cítí, že ji hrával. A byl v ní dobrý. Určitě ano.
„Často?“
Otočí se za ženou.
„Pověz mi – kolikrát jsi je slyšela?
Za poslední týden? Rok? Pět let?“
Hlas má sametový. Konejšivý. Plný zájmu. Účasti.

„Musí to být těžké.
Uvězněná v těle sovy.“
Natáhne se, aby ji konečky prstů přejel po páteři. A po místech, kde by mohla být křídla.
„Mezi těmi, kdo se ani neobtěžují vyslovit tvé jméno správně.“
Nechá ruku na zádech, ale přejde tak, aby stál čelem.
„Dovol mi všechna ta příkoří odčinit.“
Nakloním se – blízko k jejím ústům.
„Jestli si někdo zaslouží všechny pocty světa, jsi to ty.“
Pronese hřejivě.

„Nechci ti o těch snech vyprávět.“
Přiblíží se ještě o kousek.
„Chci je prožít.“

Najáda vstane a naprosto bez ostychu ladným a nutno říct provokativním krokem dojde ke Svarovi: "Těší mě, já jsem Francesca. Respektive, říkejte mi tak, je to foneticky nejblíž tomu, jak byste vyslovovali mé pravé jméno," místo toho, aby Svarovi rukou potřásla mu prsty přejede po hřbetu ruky, a začne ho pomalu obcházet. Přitom jede lehce prsty po jeho ruce. A dává si záležet, aby mohl Svar obdivovat její dokonalé křivky.

"Ze svých snů říkáš? Zajímavé, velmi zajímavé. Jak často tahle slova slyším z mužských úst," usměje se a dál obchází Svara.

Pak najednou vykoukne zpoza něj přímo na tebe.

"Musíme vyřešit pár věcí, protože nemám úplně mnoho času, než se budu muset vrátit do soví podoby," pohladí Svara. A ty, jak se snažíš na Cescu nedívat zachytíš pohledem Ilju. V pravé ruce má nějaký medailon, který mu na řetízku visí kolem krku. Doposavad ho měl nejspíš schovaný pod zbrojí. Ilja levou rukou do vzduchu načrtne několik gest, možná znaků a u toho pronese několik slov v jazyce, kterému nerozumíš.

Zachytí tvůj pohled: "Ochrana, proti jejímu šarmu. Na tebe nepůsobí, protože jsi žena, ale s nima dvěma je ámen. Omotá si je kolem prstu."

Cesca po něm hodí ošklivý pohled: "Pche, už ani nedokážeš ocenit krásu ženy. Zatímco tady tihle dva, vidím, že stále mají cit pro krásu," zachichotá se. Svrab couvne, ale jeho prvně uhýbavý pohled začíná prohrávat a nahrazovat ho pohled chtíče.

Cesca se otočí na tebe: "Posílá mě Mordred. Tady ten, sekám rychleji než přemýšlím, mu způsobil docela bolehlav, takže nemůže přijít a pomoct ti. Řekl, že tobě stačí vrátit meč do kamene. A jestli chcete udělat to, o čem se tady bavíte, tak vám radím tohle: Meč musí projít tady panem nesmrtelným, jinak se na druhou stranu nedostaneš. A nezapomeň na Slova."

Otočí se zpátky na Svara: "Tak, když teď máme vyřešené důležité věci. Co kdybys mi pověděl jak je to s těmi tvými sny?" začne ho hladit po hrudi.

Proměny, na které nejsme připravená

Vytřeštím oči, abych ihned po dokončení proměny uhnula pohledem. Do tváře se nahrne krev. Nejsem schopná reagovat. Snažím se srovnat si myšlenky. Vysvětlit sama sobě, že jsem doufala, že odejdeme pryč… ne že … vznikne tohle. Že kdybych to věděla… možná bych si vedla lépe.

Polknu. Pohled stále zaměřený stranou.

I Svar stojí jako přikovaný, pohledem však neuhýbá. Očima hltá každý centimetr dívčina těla. Až bolestně si uvědomuje, o co všechno přichází… I když převezme kontrolu, není to dost. Jak by taky mohlo? Vykročí.
„Přišla jsi mi povědomá.“
Usměje se.
„Snažím se vzpomenout…“
Pokrčí nejistě rameny. V očích nejistotu ale taky jiskru… která může znamenat cokoliv. Nejspíš to, že přesně ví, jaké věta bude následovat.
„…jenže je to tak hloupé...“
Další úsměv.
„…znám tě jen ze svých snů.“
Nakloní hlavu – na tváři lehce zasněný výraz. Očekávání. Lehkou provokaci.
„Já jsem Svar.“
Natáhne k ženě ruku.