V okamžiku, kdy krvácející rukou pohladíš Francescu se začne něco dít.

Najednou slyšíš Merlinův hlas: "Zaklínám tě do soví podoby, neboť jen tak můžeš být svobodná. Zaklínám tě propůjčenou krví neboť jen tak můžeš zpřetrhat pouta. Zaklínám tě a jenom krev darovaná dobrovolně může načas navrátit podobu"

Sova se začne zvětšovat, její křídla a pařáty protahovat. Hrozně tě to vyleká, protože to před tebou je nestvůrné. Celé její tělo se protahuje a přitom mizí peří. Chvíli je to směsice lidské podoby a soví tváře. Zvláštní maska. Pak se ale peří začne ztrácet. a místo nich začnou růst vlasy. Měděnkové včetně zelenkavého odstínu měděnky. A najednou "PUF" místo sovy je tu nahá žena s dlouhými upravenými vlasy. Světlou, skoro bílou kůži odrážející lehký nazelenalý odlesk. Žena nesmírné krásy, dokonalá ve všech ohledech tě probodává svými jasně zelenýma očima.

Sedí na tom kameni, vůbec se nestydí ani se nějak nesnaží zakrýt. Ilja vyvalí oči: "Najáda!"

Najáda mu nevěnuje pozornost, jen na tebe kouká úplně stejným pohledem jako sova: "Už jsem si začínala říkat, že to nikdy nevymyslíš!"

Pak přejede pohledem zaražené pohledy ostatních. Podívá se na sebe a s laškovným tónem prohlásí: "Oh, jejda. No ale nemáme moc času, takže kdybyste laskavě přestali zírat a mohli jsme se začít věnovat tomu, jak vás odsud dostat"

Kdo ví…

Dívám se na sovu a nechápu nic. Možná mě, někde opravdu hluboko, napadne, že kdyby si nehrála na uraženou a raději přinesla návod, mohlo být všechno jednoduší… ale je to tak vzdálený pocit, že ho snad ani nevnímám. Na místo toho viním sebe. Z toho, že nechápu… že nevím… že všechny zklamu… že sebe provádím věci špatně… nedostatečně… neuspokojivě.

Nadechnu se. Zadívám se na krvácející ruku a pohladím sovu. Pořád cítím… těžce pochopitelné sebezapření.

Francesca zakroutí hlavou. Začne okolo tebe poskakovat. Chvíli chodí dokola a nespokojeně houká a čepýří se. Pak znovu vezme kousek zakrvaveného roucha a položí ti ho do dlaně. Pak pařátkem poklepe na tebe a znovu koukne na ten krvavý cár. Nakonec ho vezme a dá si ho sobě na hlavu. S tím krvavým cárem na hlavě začne poskakovat a tvářit se maximálně spokojeně. Pak se zadívá na tvoji stále ještě krvácející ruku a zahouká. Dopochoduje k tobě a nastaví hlavu.

Dívám se na sovu a začínám si myslet, že snad budeme muset počkat na Mordreda... že nikdy nepochopím... když mě přeci jen něco napadne.
"Chybí záměr, že?
Požádat o to, co chci.
Jako když jsme se skrývali s tím knoflíkem?"
Zeptám se.

Očima přejezdu všechny přítomné.
Vrátit se. Do našeho světa. Společně se svými přáteli. Se Svrabem i Svarem.
Uvolnit místo v meči pro Ilju.
Vzít ho s sebou.

Vrátit se. Do našeho světa. Společně se svými přáteli. Se Svrabem i Svarem.
Uvolnit místo v meči pro Ilju.
Vzít ho s sebou.

Vrátit se...

Francesca přikývne a nastaví hlavu.

…a měla bych znát

Nadechnu se a vydechnu.
„Nejsi tu náhodou od toho, abys mi pomohla?“
Nakloním hlavu na stranu. A nejistě pokrčím rameny.

Když se řízneš do ruky, Francesca přihopká s netrpělivým houkáním. Když však přiblížíš ruku ke své tváři, tak zvědavě nakloní hlavu o 90° na jedu stranu a pak na druhou. A když si rozmažeš krev po tváři, tak vydá zvuk, který by se dal nejvíce přirovnat k sovímu provedení: "OOUNOUU"

Pak na tebe zůstane zírat s doširoka otevřeným pohledem a hodně hlubokým evidentním zájmem.

To, co neznám…

Čekám až přiletí Francesca – bez ní nezačnu. Nechápu, jak může být obyčejná sova tak vztahovačná, urážlivá a… přehnaně dramatická. Jenže je.

Každý jeden pohyb dělám pomalu – abych dala Francesce možnost zasáhnout.
„Provedeme to spolu – všichni tři najednou, dobře?“
Navrhnu a udělám vedle sebe místo.
„Je potřeba u toho ležet?“
Otočím se na sovu. Připadám si jako blázen. Možná ale jen oddaluji chvíli, kdy se říznu do ruky. Nejspíš jsem já sama přehnaně dramatická.

Nadechnu se a mečem se říznu do dlaně. I u dalšího kroku mám pocit jisté… nepatřičnosti. Dělat něco takového je zkrátka divné. Rituály. Vidět mě někdo z našeho světa, bude mě mít za blázna. Jenže já vím, že fungují. Vím to. Věřím tomu. Znám je. Možná není problém rituál jako takový. Možná mi vadí prolévat krev. Svoji i cizí. Možná je to respekt… úcta… neochota ublížit, i kdyby to mělo přinést zisk.

Ale už je pozdě – krev už teče… a pak ji rozetřu přes čelo dolů po tváři až na bradu…

A odpovědi, které jsem slyšet nemusela…

Udělá se mi zle. Sleduji bohatýra a nevím, co říct. Na světě je tolik bolesti. Tolik utrpení. A on prožil ta nejhorší, která znám. Promnu si oči. Jak mohl zůstat příčetný? Nechci si to ani představovat… Teď už ho tu nedokážu jen tak nechat.

Riskuji. Možná přijde den, kdy zhrubnu jako Emanuel… kdy mi bude všechno jedno… kdy nebudu jednat lidsky… kdy nebudu chtít pomáhat těm, kteří trpí… ale nebude to dnes.
„Francesco? Můžeš se, prosím, vrátit?“
Oslovím sovu.
„A zkontrolovat, že dělám věci správně?“

„Tak jdeme na to.
Svrabe, Svare – pojďte blíž… možná bude lepší, … když se… taky… přidáte.“
Posadím se na kámen. Připravím meč, abych se řízla. Ubližovat si je… tak nepřirozené. Celé tělo křičí. Vzdoruje.

Ilja se zakření: "No, ne úplně vybíravým způsobem. Jak jsem říkal. Přišla horda z východu. Kníže sbíral armádu, abychom se jim postavili. Jenže nás bohatýrů bylo málo a zbytek armády měl strach. Navíc, oni bojovali úplně jinak než my. Oni používali taktiku udeř a uteč. Předstírané ústupy. Když jsme mysleli, že je máme, najednou byli zpět. Ječící horda. Přišel jsem v té vřavě o koně a bojoval na zemi. Nemohli mě porazit, brzy zjistili, že nemůžu padnout i když mě rozsekávají na kusy. Nakonec přišli na to, že mě mohou spálit. Přivázali mě ke kůlu a nechali shořet. Pěkně v plné zbroji, aby mě ten rozžhavený kov pálil ještě víc. S přilbicí, aby to bylo jo echt super. Nemohl jsem umřít, takže jsem byl při vědomí dokud se moje tělo prostě nerozpadlo. Ale nejhorší byla první půlhodina. To se oheň rozhoříval a ještě mi nespálil všechny nervy."

Při té vzpomínce se Ilja zatřepe.