Otázky…

Musím být ten největší šílenec na světě, že mu věřím.
Napadne mě. Nejraději bych se neviděla. Nechápu, proč zrovna já musím čelit takovým zkouškám. Nevím nic a riskuji příliš. A ponesu následky.
„Poslední otázka…a pak půjdeme…“
Vzdám všechnu snahu tohle nějak řídit.
„…jak jsi tam u nás přišel o tělo?“

"Možnost komunikace. No to je věc, kterou úplně nevím. Možná mě uslyšíš jenom ty, možná ne. Možná spolu budeme moct mluvit, až zase budu mít tělo. Nevím. Hádám, nejsem volch ani žrec. Neznám tyhle věci. Jen odhaduji z toho mála co vím."

Francesca ti znovu poklepe pařátkem na dlaň. Vypadá už trochu netrpělivě. Na tvoje otázky něco zahouká, ale vypadá že je soustředěná na něco jiného. Když se rozhodneš místo toho odpovídat Iljovi Francesca zakroutí hlavou a uraženě odletí na jeden ze stojatých menhirů a tam se demonstrativně otočí zády a dělá, že velice zaujatě pozoruje mlhu.

"Ano?"
Přestane Ilja sledovat sovu.
"Cena? Kolik životů za nesmrtelnost? Jeden. Můj. Moje možnost někdy odejít k Matce. Ty jsi slyšela, jen z dálky. Ale já byl a viděl, ale nakonec na tu mýtinu nemůžu vstoupit. Musím navěky zůstat bloudit na okraji té mýtiny, kde hoří oheň. Jako temný stín, ale nikdy tam nedojdu. Nikdy nebudu moct zahodit starosti za hlavu. Není tam pro mě místo. Nemůžu tam vstoupit. Můžu jen koukat v nenaplněné touze. Víš, ono to tehdy vypadalo jako dobrý nápad. Moct se pomstít všem upírům. Ale teď už mi zbyl jen ten boj. Ve kterém nemůžu přestat. Ve kterém vlastně nechci přestat. Ne za to, že mi sebrali možnost najít klid s rodinou i na konci toho všeho..." Ilja se odmlčí a kouká někam pryč do mlhy.
Pak se najednou otřepe a znovu zaostří na tebe: "Promiň, nechal jsem se trochu unést v sebelítosti. To jsem nechtěl. Máme před sebou úkol, který není jednoduchý a pro tebe je nebezpečný. Říkáš, že upírů je hodně. Takže bychom měli začít, ne?"

Otázky, které zůstávají…

„Dobře. To mi přijde rozumné… dává smysl… že se místo v meči uvolní...
A bude… nějaká možnost spolu komunikovat?“
Uvažuji nahlas. A stejně jako má Francesca pocit, že my neposloucháme ji – já mám pocit, že ona neposlouchá nás…

Vydechnu, když mi přistane na rameno.
„Moje dlaň. Moje krev. Moje hlava.
Já vím… vidím, co ukazuješ.“
Viděla jsem to už prve. Jenže teď mě trápí jiné otázky.
„Ale co si myslíš o jeho návrhu?
Bude fungovat?
Vezmeme ho s sebou?“
Zeptám se a bradou ukážu na kostěje.
„Máme ho vzít s sebou?“
Zeptám se o poznání tišeji.

Rukou utřu krvavou čmouhu na tváři.
„Iljo?
Jaká byla cena… kolik životů… za tu možnost být nesmrtelný?“
Zeptám se opatrně. Další otázka. Další zkouška.

"Jak to udělám?," zamyslí se Ilja "No, když jsme o tom začali uvažovat, tak mě napadla. A už jsem to zmiňoval. Napadla mě varianta, že bychom se vyměnili v tom meči. Víš, ten meč teď drží tvůj život tady a ty jsi něco jako odraz nebo tak nějak. A přesně tak bych se pak já dostal zpět. Tvůj život se vrátí do tvého těla. I když si nejsem úplně jistý co se stane ..." kývne hlavou ke Svarovi a Svrabovi, "protože o takové situaci jsem nikdy neslyšel. No a já bych zaujal místo v meči. Proto bych pak potřeboval nějaké mrtvé tělo do kterého bych nakonec mohl zapadnout."

"Dobře. Ale teď zpět jak odsud. Zkusil bych nějakou obrácenou posloupnost, ale ..." pokrčí rameny.

Francesca zahouká. Ale na vás oba vrhne zklamaný pohled. Přihopká k tobě. Několikrát se štípne do pařátku, až se jí podaří se klovnout do krve. Namočí do té kapičky zobák a přeskočí na tvoje rameno. Zobák ti pak otře o tvář. Zůstane ti na tváři maličkatá krvavá šmouha. Spokojeně se usadí na kameni. A kouká, co uděláš.

"... nejsem si úplně jistý, co je podstatou toho rituálu. Dokážu si představit několik kombinací, ale nevím, která je správná. A něco mi říká, že máme jeden pokus."

Otázky, které mám

Stojím a mlčím. Teprve tady, když mluvíme o možnosti návratu, začínám uvažovat o všem, co víme. O ceně, kterou platíme. Kterou platí… stvoření z minulosti. O rituálech. O ohni. O Matce. O stezkách mimo místo a čas. I o krvi.

Jenže nevím dost. Nechápu to.

Přichází pochybnosti.

Kdybych chápala, nejspíš bych věděla. Takhle jen přihlížím a dochází mi, že jsem jediná, kdo tu Iljovi věří. Dokonce i ta, kterou nazývá Matka ho zavrhla. Proč?

Co když je Ilja můj „účel světí prostředky“? Co když udělám chybu? Co když nám nepomůže a bude jen další problém? Hrozba, kterou vypustím do našeho světa.

Jsem nesmírně ráda, když si konečně vezmu zpět svoji zbraň.

Francesca. Už i ona.

„Nejspíš mohla.“
Připustím. Sleduji sovu. Nakloním hlavu na stranu, když vidím, co dělá.

Jenže než na to dojde…
„Iljo?“
Oslovím místo toho kostěje.
„Jak… to uděláš, že se vrátíš s námi?“
Zeptám se. Je zřejmé, že odejít odsud není jen tak. V tomhle ohledu mi prostě něco uniká. Na kratičkou chvíli mě napadne, že by mohl zabrat místo určené jednomu z nás tří… nebo že to tělo, které by obsadil, by bylo to moje…

Pokrčíš rameny. Ilja se ušklíbne. Francesca přihopká k tobě. A nespokojeně zahouká.

"Takže nám nakonec můžeš pomoct?"

Souhlasné zahoukání.

"Jak?"

Francesca zklamaně zakroutí hlavou a otočí se od Ilji na tebe s nadějí v očích, že třeba ty budeš chytřejší. Poklepe ti pařákem na ruku. Pak křídlem jakoby něco vezme z dlaně a položí si to na hlavu.

Koukneš na Ilju, on na tebe. Francesca nesouhlasně zahouká. Chvilku se rozhlíží a pak vzlétne. Zakrouží kolem Svara. Svar jen nechápavě stojí. Začne na něj dorážet. Nakonec Svar zkusí natáhnout ruku. Francesca přistane na jeho ruce. Křídlem mu dá políček a pak začne zobákem štípat a klovat jeho zkrvavený lem roucha na rukávu. Chvilku s ním zápasí, až se jí nakonec podaří kousek uštípnout. Přeletí zpátky na kámen. Dá ti ten kus krvavého plátna na dlaň. Pak ho vezme a dá si ho na hlavu. Pak už na tebe jen toužebně kouká.

Ilja zavrtí hlavou: "Zaprvé si myslím, že jsi ve skutečnosti nezemřela. Ani tam. Protože, kdyby jo, tak tu s semnou nestojíš a nemluvíš. Kdybys byla mrtvá, tvoje duše by byla jen stín tebe a šla bys rovnou do mlhy. Takže mrtvá nejsi. Dobře, popiš mi co do největších detailů, jak přesně ses sem dostala?"

Ilja si poslechne průběh celého rituálu a přeptá se tě na pár drobností.

"Potřeboval bych se podívat na ten meč. Na tvůj meč," řekne. Svar se Svrabem něco začnou mumlat, ale několik významných pohledů je umlčí. Podáš Iljovi meč. Ilja sevře meč v ruce. Vidíš, že viditelně ožil. Najednou začal víc připomínat člověka. Prohlíží si meč. Přejíždí prsty po záštitě a prohlíží si hlavici.

"Zajímavé. Ani jsem si původně nevšimnul, že je bronzový. Kde jsi ho vzala? Tahle zbraň je několik tisíc let stará."

"Ten druid ..."

"Aha, takže přesně nevíš. Jen jsi ho dostala," pak chvíli tiše přemýšlí a potěžkává si meč. Začne ti být trochu nepříjemné, že ho má on. Nevíš, odkud se ta myšlenka vzala, ale najednou ti prostě bytostně vadí, že ten meč má Ilja.

Ten postřehne tvůj pohled a lehce provinile se usměje a meč ti vrátí. I když vidíš, že to dělá hrozně nerad. Ale jakmile máš meč zpátky v rukou, celý stín je pryč. I z Iljova pohledu se ztratí chtíč, který se tam na chvíli objevil.

"Dobře. Tohle je mimo moji představivost. To je příliš složité, abych aspoň tušil, jak to funguje. Ale, tady jsou moje domněnky: Oltářový kámen je skutečně brána zpět a ten meč je klíč. Právě ten meč je to, co tě kotví k fyzickému světu. A právě teď je v tom meči zamčený tvůj život. Nebo možná třetina tvého života. Jsem si úplně jistý, že aby ses vrátila zpět, nemusíš tady zemřít. Myslím, že tvoje tělo leží ve fyzickém těle na tomhle kameni," poklepe na oltářový kámen. Francesca souhlasně zahouká.

Ilja se podívá na Francescu. "Hele, co je tohle za sovu? Mě se zdá, že je chytřejší než vypadá," pronese a hned toho začne litovat. Francesca nakloní hlavu od 90° doleva. Pak jedním máchnutím křídel poskočí a klovne Ilju do nosu.

"Tohle jsem si pravděpodobně, zasloužil," řekne a mne si nos. Sova mezi tím přistane zpátky na kameni, zády k Iljovi a demonstrativně pohrdavě otočí hlavu pryč od něj s pohrdlivým výrazem.

"Mohla by nám nějak pomoct?" zeptá se tě Ilja? "Napadá tě něco?"

Zvážním. Jediného průvodce, který nám mohl pomoci, Ilja zabil… nebo ho možná jen poslal zpět. A já opravdu netuším, co dělat.
“Ale já… tak to není.
Ten, kdo vědel, je pryč.“
Připomenu.
“Můžeme počkat… až… jestli se vrátí.“
Uvažuji nahlas.

“Sem jsem přišla tak… že mě… tam na druhé straně zabili.“
Přiznám.
“Tady.“
Ukážu.
“Tímhle.“
Zvednu zbraň.

“Myslíte, že musím… umřít i tady…?“
Seknu rty. Tohle možná není úplně dobrý nápad,… protože pokud je to špatně… budu nejspíš… mrtvá. Na tohle by byl jen jeden pokus.

Ilja stále mlčí a poslouchá, protože nemá moc co říct. Tušíš, že cokoliv řekne, akorát Svara opět přiměje k útoku, aspoň slovnímu.

Jenže pak přijde ten moment

"Můžeme vyrazit."

"No, to nebude tak úplně jednoduché. Já neznám cestu, kudy jsi sem přišla. Já jen vím, že .."

Ilja přejde k centrálnímu kameni. Kde stále sedí Francesca, která si bez zájmu čechrá pírka. Jakoby celý souboj, a všechno to okolo bylo pod její úroveň. Když se však Ilja přiblíží, rozzlobeně zahouká a odskáče na okraj.

Ilja poklepe na kámen: "Tohle je brána," ukáže na tvůj meč: "To je klíč, věc, která tě váže ke světu. Jak jsi sem přišla? Budeme muset vymyslet způsob. Nejsem volch ani žrec, takže si nejsem úplně jistý, jak tyhle věci fungují. Ale jsi tady, máš tedy dar manipulovat s mocí Matky. Takže vím, že tu cestu najdeš. Jak tedy půjdeme zpátky?"

Svar si vztekla odlivne, tvář umazaná od krve se zkřiví do nepřátelské grimasy.
“Nesmysl.
Moc dobře znám svině jako je on.
Tvůj strýc.
Daniel.
Emanuel.
Dělají si, co chtějí.
S tebou dělají, co chtějí.“
Vrčí.
“A my jenom přihlížíme.

Ale tady poprvé. POPRVÉ s tím můžu něco udělat.“
Zvedne zbraň.

Je mi jasné, že se rozhodnul. Rozhodnul se už předtím než jsem prve promluvila.

Chytím ho za ruku.
“Přestaň prosím.
Zkusím to po dobrém.
“Jen si to představ… představi si, jak se cítí.
Představ si, jak se cítím já.“
Kolik empatie ovšem může mít chlap?

Dlouze vydechnu. A začnu šeptat.
“Dobře… a co takhle… teď ho vezme s sebou.
Vrátíme se k nám.
Tam zjistíme, co je zač… a buď ho do nějakého těla pustíme nebo ne…“
Vymyšlím plán za pochodu.
“Přeci jen… třeba to není naposledy, co tu jsme, … a pokud tu na nás pokaždé bude čekat naštvaný, nesmrtelný kostěj, … tak už nikdy žádného upíra nezabijeme.“
Snažím se.

Poprvé u Svara zahlédnu zaváhání. Sleduji každý záchvěv jeho obličeje… Čekám. Dávám mu čas. Trvá to věčnost ale nakonec sotva znatelně přikývne. Ještě chvíli svého společníka sleduji. I já váhám.
“Děkuji.“

Než však půjdeme dál – chci zjistit, jak je na tom Svaruv nos, ošetřit ho. Teprve pak se otočím na Ilju.
“Můžeme vyrazit.“
Potvrdím. Nemusím se otáčet, abych viděla, jak nepřátelské pohledy na něj Svar vrhá.