Věci, které vysvětlit neumím…

Nadechnu se. Pohledem přejedu každého z těch třech. Najednou mi nepřijde jako dobrý nápad poslat Svraba a Svara pryč – ne kvůli sobě, ne kvůli vlastnímu bezpečí… ale protože to nepochopí. Ne v tomhle stavu. A já se s nimi nechci rozejít takhle.
„Pojďte… promluvíme si...“
Navrhnu místo toho. Poodejdu stranou. Čekám až přijdou. Dám jim tolik času, kolik bude potřeba. Počkám až jim dojde, že na rozhovoru trvám.

Alespoň mám čas utřídit si myšlenky.
„Já vím… chápu, jak to vypadá...“
Začnu.
„… ale jsme spolu už dlouho, ne?
Věříme si...tak mi, prosím, věřte, když říkám, že …bez něj bych se nedostala zpátky.
Přivedl mě zpět…
…v té mlhy zná cestu jen on.“
Dám jim čas pochopit.
„V té mlze je… místo, o kterém mluvil...to místo… kam všichni patříme.
Kde je klid. Štěstí. Bezpečí.“
Vysvětluji.
„Víte, jak voněla ta malá místnost v šermírně? Železo, olej, kůže...trocha bylinek… oheň… a možná nějaký alkohol?“
Usměji se.
„Tak to místo "tam"...je tisíckrát lepší.“
Vysvětlím a těžko skrývám všechno své nadšení. Ukážu někam do mlhy.

„A já se mohla rozhodnout… zůstat nebo se vrátit s ním...“
Pokrčím rameny. Očima vyhledám bohatýra.
„Víte, co mě přesvědčilo?“
Pohledem se vrátím zpět.
„On.“
Přiznám.
„Napadlo mě, že mluví pravdu… že tu opravdu sedí celé ty roky… desítky let…. stovky.
Se vzpomínkou na svou rodinu.
S vědomím toho, že nikdy nesplní svůj závazek.
Roky a roky bolesti a zoufalství.
Nemyslíte, že si tu šanci zaslouží?“
Mlčím. Čekám.

„Co když je přesně tohle to, co nás odlišuje od upírů?
Co když díky tomu vyhrajeme…díky tomu, že ještě dokážeme věřit ostatním?“
Já se té víry nikdy nevzdala… ať už jsem zažila cokoliv.

Svar má stále ještě tvář zakrvácenou, stejně jako lem roucha. Krev mu sice už neteče, ale nepodařilo se mu ji z tváře úplně dostat. Naopak si ji rozmazal všude po tváři. Skoro teď vypadá jako nějaký barbarský válečník s válečným tetováním.
Svar na tebe hodí nechápavý pohled. Nechce se mu ustupovat.

"Co jsi s ní provedl?" ukáže špičkou meče na Ilju
"Co ti řekl? Že je najednou přítel? Co? Najednou všechno v pohodě? To jsi už zapomněla co před tím říkal, co udělal?"

Svrab, který se většinou nenechává jen tak rozhodit a přemýšlí rychleji než jedná, tě překvapí, protože pozvedne kopí: "Takže tě nakonec dokázal obelhat, přesně jak je to v těch legendách!"

Ilja jen nehnutě stojí. Ale jeho postoj se z napruženého změnil na odevzdaný. Poprvé vidíš, že se mu nechce bojovat. Ne proto, že by prohrál. Tenhle boj by byl při nejlepším vyrovnaný. Nechce bojovat, protože tady není motivace vyhrát.

Možnost, která vlastně nikdy neexistovala…

Naposledy se zadívám na oheň. Ilja má pravdu, už vždy budu vědět, že tu je. Že čeká. Že mám kam jít. Co se tím vlastně mění? Nejspíš všechno.
Nedokážu domyslet, jak moc to teď znamená. Pro mě. Pro lidi venku. Pro naše poslání.
„O tom ohni by měl vědět každý...“
Pronesu víc sama k sobě.

Odcházím… ale jedna moje část tu zůstala. Navždy. Je to nevyhnutelné. Obavy. Nejistota. Jen ať tu zůstanou a rozplynou se v mlze. Ale to není vše. Jen čas ukáže, co všechno tu nechávám.

Musíme jít. Přikývnu.

Jenže cesta trvá dlouho. Příliš dlouho. Zamračím se. Zvažuji svoje možnosti. Už je neslyším. Svraba ani Svara. To je hlavní důvod, proč prudce zastavím. Měřím si bohatýra. V očích vzdor. Nenechám ho, aby mě podvedl!
Asi to tuší, otočí se a strhne mě s sebou.

Světlo!

Zakryji si oči. Mhouřím je. Snažím se rozkoukat. Nadechnu se, abych něco řekla…
"Nech ji být, hajzle jeden! A nic nezkoušej!"
Svar! Rozzářím se.
„Jste tu!“
Oznámím zřejmé. Můj tón však jasně dokazuje jakou mám z přítomnosti těch dvou radost.
„Počkejte.
Je to v pořádku.“
Zareaguji, když vidím, co se děje.
„On mě zachránil… přivedl mě zpět.
Bez bych nenašla cestu… bez něj bych ji…“
…nehledala.
Nedokončím.

Rukou odkloním zbraně a postavím se mezi Ilju a své společníky.
„Viděla jsem něco neskutečného!“
Přiznám a usměji se. Na chvíli mě znovu pohltí ten klid. Jistota. Pak se však zamračím. Myšlenky se rozletí jedním konkrétním směrem. Je to tak zřejmé. A bolí to.
Oni patří k tomu ohni.
Měli by tu zůstat.
Měli by tam jít.

Ilja tě objímá. Dokonce tě několikrát ochranitelsky pohladí po zádech.

Snaží se tě uklidnit "Ššš to bude dobré. Vím, že teď slyšíš tu píseň, která tě láká k ohni. To je volání Matky. Když teď odejdeš s se mnou, už budeš navždy vědět, jaké to je. Co tě čeká ... na konci cesty. Když ... to nebude upír. Já k tomu ohni nikdy nenajdu cestu, jako jsi ty bez meče nemohla najít cestu zpátky do kruhu."

"Vezmu tě zpátky, dobře?"

Ilja tě jemně pustí, ale drží tě dál za ruku. Začínáš to chápat. On se vzdal života a teď na něj mlha nepůsobí. Vypadá to, jakoby hořel, jakoby celá jeho postava byla obalená tenkou vrstvou modrého ohně. Ale nepálí. Naopak příjemně hřeje. Tím, že je v podstatě mrtvý se může mlhou pohybovat. Trochu tě z toho zamrazí.
Ohlédneš se ještě jednou za oranžovou září, ale dokud tě Ilja drží za ruku, cítíš se tak nějak připoutaná k tomu světu tam za mlhou.

Ilja na tebe kouká zkoumavým pohledem: "Nevím, co tě tak najednou přimělo změnit názor, ale tady není dobré místo na vysvětlování. Povíme si to zpátky v kruhu, až nebudeme v mlze." Otočí se a vede tě za ruku mlhou. Je to zvláštní pocit. Protože dokud tě drží, tak necítíš chlad mlhy. Skoro jakoby ti půjčoval kus svého života.

Jdete daleko delší dobu, než bys čekala. Vlastně máš pocit, jako by to bylo několik minut a přitom jsi do mlhy udělala jen pár kroků. Na chvíli začneš uvažovat, jestli teď Ilja nevyužil příležitosti a neodvedl tě někam, kde tě bude mít plně v moci. Bez pomoci Svara. Čím déle jdete, tím je ten pocit nutkavější.

Až nakonec cukneš. Zastavíš se a nechceš jít dál. Ilja se otočí a tázavým pohledem se beze slov ptá co se děje. Ale pak se najednou otočí a jak to nečekáš, tak tě strhne s sebou. Zapadne do mlhy a ty najednou ...
Vkročíš do světla. Stojíš v kruhu. Ila už tě nedrží. Je to jakoby ses vynořila z vody na souš po tom, co jsi málem utonula. Rázem je pryč chlad mlhy. Rázem je pryč Iljovo hřejivé teplo. Zacloníš si oči před světlem.

"Nech ji být, hajzle jeden! A nic nezkoušej!"

Trochu opadne bodání světla do očí a vidíš Ilju jak stojí v napjatém postoji přímo naproti Svara, který stojí s vlastním a Iljovým mečem a míří na Ilju. Hned vedle něj stojí Svrab s kopím, jehož špička míří na Iljův krk.

Tvůj meč leží na místě, kam Ilja srazil Svara při souboji.

Dvě možnosti…

Prudce zastavím. Po zádech mi přejede mráz. Ten nápad už není tak dobrý. O tomhle místě nevím nic. Může být nebezpečné. Mohl to být celou dobu Iljův plán? Pokud mě opravdu dokáže tak dobře přečíst. Couvnu… krok, dva… deset. Ale cestu zpět nenajdu. Vyděsí mě to.

Paže obtočím kolem těla. Začínám mít strach. Bojím se jít jedním směrem… co když se jen víc a víc vzdálím od domova? Od těch dvou… od jediné rodiny, kterou mám. Vyrazím. Slyším je… a přesto jako bych šla špatně.
„To ne...“
Nadechnu se – chci jim odpovědět. Požádat, ať křičí víc nahlas. Říct jim, že jsem tady… v pořádku.

Pak uslyším hudbu. Otočím se tím směrem. Zaposlouchám se. Krok, dva… deset. Oheň. Bezpečí. Slabě se usměji. Štěstí. Do očí se mi nahrnou slzy. Nekonečné štěstí.

Další krok… a skončím na zemi. Několik převalení. Instinktivně se přitisknu k tělu, které mě drží, schovám hlavu. Stalo se to tak rychle. To náručí už není studené.
Ilja.
Dojde mi, když mě muž pustí. Přimhouřím oči. Nadechnu se… já mu ukážu, že něco nemůžu! Jenže nedostanu možnost. Nakloním hlavu. Postavím se na nohy. Znovu se otočím k ohni. „Tam.“ Vztek je pryč. Tvář mi prozáří úsměv. Chci „Tam“, protože „Tam“ budu konečně šťastná. Nebudou to krátké záblesky, vykoupené bolestí. Nebudu si krást drobné chvilky spokojenosti – hýčkat si je… šetřit. „Tam“ mě štěstí prostoupí celou… navždy.

Otočím se, abych se rozloučila. Ve tváři až nepřirozeně klidný výraz. Smíření. Vlastně nevím, co říct. Jak vysvětlit něco, tak zřejmé? „Tam.“ "Tam" patřím.
Tam je to místo, kam on nikdy nedojde.
Vzdal se ho.
Klid z mé tváře postupně vymizí.
Vzdal se ho, aby zajistil, že se tam jiní dostanou.
Že jim upíři tu možnost nevezmou.
Přišel o svoji rodinu. Tak hrozným způsobem.
A teď je tady.
Uvězněný.
Neschopný splnit svůj závazek
Do očí se mi nahrnou slzy. I já mám svůj závazek. Svou povinnost. A přeci mě teď víc bolí ta jeho. To zoufalství. Bezmoc. Doba, kterou tu čeká. Sám. Udělám krok. A znovu ho pevně obejmu. Vědomí jeho bolesti je tak silné. Rozbrečím se.

„Strašně mě to mrzí.
Strašně moc.“
Šeptám. Roztřesu se.
„Tohle se ti stát nemělo.
Je mi to tak líto.“
Vysvětluji. Brečím… za něj i sama za sebe. Za to, že mě vůbec napadlo jít k ohni.

Konečně se odtáhnu. Rukávem si rozmažu slzy po celém obličeji. Nutím se ke klidu.
„Vezmu tě zpátky, dobře?“
Navrhnu.

Svar zaútočí jako první. Jenže tentokrát je to úplně jiné než prvně. Dává si pozor na Iljovy pravé záměry. Ilja kryje první útok a obratem vrací sek. Jenže pak zaregistruje, že utíkáš pryč. Ta chvilka nepozornosti stačí, aby ho Svar sekl. Meč narazí na jeho klíční kost. Jenže i tentokrát zbroj drží a tak se Svarův meč opět sklouzne. Jenže to už Ilja vystartuje přímo proti Svarovi. Narazí do něj ramenem. Oba upadnou, ale Ilja se překulí přes rameno. Ztratí meč ale vstane a běží za tebou. Svar hmátne po jeho noze a Ilja zakopne. Svalí se na zem. Svar po něm skočí: "Nech ji na pokoji!" Jenže Ilja se přetočí na záda a odkopne Svara. Ten si to nenechá líbit a skočí po Iljovi znova. Tentokrát ale Ilja mířil daleko lépe. Bota zasáhla Svarův nos a ty až sem slyšíš křupnutí.
Jenže to už jsi na kraji mlhy. Vběhneš do ní a ...
Najednou je křik z kruhu pryč. Ne úplně pryč, ale zní jako z dálky. Přitom jsi udělala jen několik kroků. Zmocní se tě takový divný chlad, který z tebe vysává teplo. Svůj meč jsi v tom všem zmatku nechala ležet někde tam, nebo zmizel, když jsi vběhla do mlhy? Uděláš několik kroků zpátky, ale nevyjdeš z mlhy. Jakoby z dálky slyšíš Svarovo volání. Svrabovo naříkání. Volají tvoje jméno. Vydáš se za tím zvukem, ale kruh nikde. Začínáš si zoufat. Ztracená uprostřed neznáma. Navíc ten chlad.
Když v tom zaslechneš něco jiného. Líbeznou hudbu. Píšťaly, loutny, dudy, housle. Nebo možná ne, možná tam jsou jen mnohé hlasy. Ale lákají tě. Nerozumíš jedinému slovu, ale lákají tě. Tam je oheň. Tam je bezpečí. Tam je konec starostí. Tam to všechno končí. Tam najdeš jen nekonečné štěstí.
V tu chvíli se jako stín z mlhy bleskově vynoří Ilja a srazí tě k zemi. Několikrát se přetočíte. Než oba zůstanete ležet na zemi. Ilja tě pevně drží. Najednou je jeho obětí úplně jiné. Tentokrát je hřejivé v tom okolním chladu. Nenabízí sice to, co ten oheň tam dál, ale je v tom něco lidského.
Ilja tě pustí, postaví se a zvedne tě na nohy.
"Promiň, netušil jsem že stojíš tady. Nechtěl jsem tě srazit," Nadechuješ se, že po něm střelíš nějakou nadávku za to všechno, jenže on tě nenechá promluvit: "Tady nemůžeš být. Tvůj meč. Zůstal v kruhu. Ať slyšíš, co slyšíš, neposlouchej to. Tam," ukáže směrem k ohni ", ty ještě nepatříš. Tvoje cesta ještě nekončí."
Najednou si všimneš matné teplé záře ohně tam v mlze. Naproti směrem odkud tušíš hlasy Svara a Svraba stojí Ilja. Dívá se na tebe naléhavým pohledem. Kostěj září takovým zvláštním namodralým světlem. A ty stojíš uprostřed chladu.

Napravo oranžová záře vatry, krásná píseň a konec útrap.
Nalevo modrá záře kostěje a jeho natáhnutá pomocná ruka, která nabízí jen další útrapy, ale taky jeden nesplacený dluh životů.

Priority a možnosti…

Svarovo gesto mě překvapí. Zamrzí. Stáhnu ruku a nechápavě na něj koukám. Ten nepříjemný pocit z toho všeho se stupňuje.
„Teče ti krev.“
Upozorním nejistě… jenže je to jako bych mluvila do dubu.

Prudce se postavím. Něco se zlomí. Alespoň pro tuhle chvíli. Konečně ucítím i trochu vzteku.

Jistě mohla bych zkusit mezi ty dva vlítnout. Zastavit je. Jenže měla bych vůbec šanci uspět? Ať mi Ilja nevykládá, že se vážně chce dostat pryč! A Svar… že je tu jako moje podpora!

A protože dál přihlížet nehodlám, prostě se otočím a vyrazím pryč. Třeba jim tak dám prostor srovnat si priority. Snad tak dostanu možnost rozklíčovat jejich pravé záměry.

Ilja chvíli zkouší, jestli si nabízený meč vezmeš. Když na něj hodíš nenávistný pohled, opatrně položí meč vedle tebe do trávy a odejde. Vezme do ruky kopí a spolu se štítem ho opře o jeden z kamenů vnitřního kruhu. Tak, aby mezi vámi a věcmi ležel středový kámen. Pak přejde zpátky a postaví se před oltářní kámen. Založí ruce na prsou a mírně rozkročený čeká. Nic neříká. Jen tam stojí.

Svar lehce odstrčí tvoji ruku. A přitom vrhne takový nepříjemný pohled: "Nepotřebuju, aby mě obskakovala ženská" a přitom si krev z nosu otře do lemu rukávu bělostného roucha. Vezme ležící meč a zkusí co nejvíc smířlivý tón "Nic mi není, jsem v pohodě," ale moc mu to nejde. Cítíš z něj chladný plamen zuřivosti. Zastaví se před Iljou na vzdálenost pěti kroků.

"Ještě jsme neskončili, šmejde," a postaví se do střehu. Ilja přikývne hlavou a také tasí.

Následky…

„"Aby získal co chce…"
Poslouchám jen na půl. Oči mám doširoka otevřené. Sleduji souboj. Nikdy jsem Svara v potyčce neviděla. Nikdy jsem se o něj nemusela bát. Nikdy jsem se nebála ani o jednoho z nich.

„Svare ne!“
Pokusím se celý ten nesmysl zastavit. Něco je špatně. Vím to. Cítím. Tohle se stát nemělo. Něco dávno zapomenutého se vrací. Vzpomínky. Pocity. Beznaděj.

Teprve, když uvidím krev, vyrazím. Přiběhnu a kleknu u svého společníka. Srdce cítím až v krku. Je zpět – strach z převahy, které nejsem schopná vzdorovat. Ze samolibosti. Z bezohlednosti.

Opatrně se dotknu tváře Svara. V hlavě prázdno. A Ilja… chová se přesně jako… on. Tenkrát. Ani jsem si nevšimla, kdy sebral meč. Vrhnu na něj pohled plný nenávisti… rychle však uhnu. I to jsem se tenkrát naučila.

Zatnu zuby. Tolik jsem chtěla, aby to bylo pryč. Abych tenhle způsob svého chování vymazala…

Svrab přejde blíž. Tohle se nemění.

Zadívám se na podávanou zbraň. Jen na ni. Ne na bohatýra.
„"Zjistil, že tě potřebuje…
…zbraň není dost."
Ozve se sotva slyšitelně. A já už nevím, čemu věřit.

Ilja se pomalu otočí. Jeho ruka sevře meč a ten vyklouzne ven z pochvy. Dřív, než Svar stačí překonat tu vzdálenost, už stojí Ilja připravený v bojovém střehu se štítem.

Svar útočí ve vzteku, ale je to chladný vztek. Vypočítané reakce, dlouhá léta cvičení a pozorování v šermírně.
Iljův postoj je daleko méně vytříbený. Jenže Ilja podle slov zabíjel upíry.

„Děláš velkou chybu,“ usměje se Ilja „Nakonec to nejsem já, kdo neví, kdy držet hubu,“ provokuje dál.
Svar ale moc dobře ví, že to jsou jen řeči, které ho mají vyprovokovat, aby si přestal dávat pozor. Na tuhle lest neskočí.
Ti dva se začnou obcházet. Svar udělá několik výzev, aby ho Ilja napadl, ale ten odpovídá zatím jen postoji. Pak ale Ilja udělá chybu a na zlomek vteřiny se odkryje. Svar okamžitě útočí. Ilja v posledním zlomku sekundy kryje jeho výpad štítem. Obrací útok, ale Svar krátkým úkrokem zpět nechá Ilju promáchnout a útočí znovu, z vrchu. Ilja se lehce přesune, ale špička Svarova meče sjede po kroužcích zbroje. Ilja kontruje bodnutím, ale to Svar lehce odrazí. Oba krokem zpět odstoupí a měří se navzájem.

Je vidět, že Ilju tíží zbroj. Jeho pohyby jsou pomalejší než Svarovy. Jenže zároveň jeho zbroj zadržela útok, který by už nepřítele beze zbroje vyřadil. To škrábnutí by vyřadilo soupeři z boje ruku. Klasický konec souboje v klubu. Jenže obrněný nepřítel je něco nového.
Tentokrát útočí první Ilja. Úskokem doleva donutí Svara seknout levého trpaslíka, jenže v poslední chvíli ho Ilja štítem zachytí. Jeho útok přijde taktéž z levé strany přes štít. Donutí Svara couvnout a ustoupit krok dozadu. Svar toho využije a zaútočí na Iljovu hlavu. V poslední chvíli Ilja nastaví hranu štítu a couvne o krok dozadu.

Teď zase útočí Svar. Naznačí výpad zprava. Ilja pozvedne štít, ale Svar na poslední chvíli sekne zleva. Tím donutí Ilju cuknout štítem a odkrýt si tak levé rameno, čehož Svar okamžitě využívá a zasahuje Ilju. Ale meč se sveze po kroužkové zbroji. Ilja odstoupí. Na tváři mu hraje úsměv. Souboj si evidentně užívá. Svar zuří. Už se mu podařilo nepřítele dvakrát zasáhnout, ale k ničemu to nebylo. Zbroj útoky zadržela.

Ilja rozpřáhne ruce a odkryje se ve vyzývavém gestu. To je přesně to, na co Svar čekal. Až se nepřítel stane příliš sebejistým svojí převahou a začne demonstrovat svoji nadřazenost. Bleskově vystřelí vpřed. První výpad vedený obouručně vede na Iljův meč a silně ho odrazí stranou. Druhý stejně brutálně silný úder vede na štít, který odrazí stejně snadno jako meč předtím. Ilja na setinu vteřiny stojí naprosto odkrytý. Mihne se mu na tváři náznak překvapení. Svar pokračuje v útoku. A ty víš, že už stačí jedno bodnutí, do kterého Svar může vložit všechnu svoji sílu a svoji hybnost.
Ale najednou ti to dojde.

„Moje matka byla Rusalka …“

„Svare ne!“ křikneš, ale je pozdě.

Čas se najednou zdá zpomalený. Svar už dal do bodnutí všechnu sílu, aby prorazil zbroj. Ilja udělá krátký úkrok. Svarův meč se sveze po bronzových plátcích zbroje a vklouzne Iljovi do podpaží. Ilja čepel meče sevře a levou rukou dostane Svara do páky. Ilja bleskově hranou štítu zapáčí zespodu do loktů. Svar svraští obličej bolestí, jak lokty narážejí na svoji krajní polohu. Svar začne sbírat síly, aby vytrhnul meč, ale v tu chvílí Ilja udeří jílcem meče do loketních jamek. Svar bezděčně pouští meč. Ilja ho udeří hranou štítu do tváře a hned vzápětí Svara odpálkuje plochou štítu do obličeje, až se Svar zakloní a udělá několik kroků dozadu, kde zakopne a svalí se na zem. Chytí se za nos, ze kterého mu začne téct krev.
Všechno tohle se stalo tak rychle, že jsi nestačila nic udělat.

Ilja vrátí svůj meč do pochvy a vezme do ruky Svarův – tvůj meč. Potěžká si ho v ruce.

„Musí se uznat. Tohle je nádherná zbraň. Perfektně vyvážená. Kvalitní čepel. A nakonec jsi mi ji dala. Sice ne dobrovolně, ale dala. Věděl jsem, že to tak nakonec dopadne. Že se ty, nebo, a v to jsem doufal víc, tamten neudrží a napadne mě.“

Jenže pak udělá něco, cos nečekala. Nadhodí si meč do vzduchu a nechá si ho na pravou ruku dopadnout špičkou k sobě. Přijde k tobě blíž a nabídne ti jeho jílec.

„Tohle patří tobě. Není můj. Vezmi si ho. Nejsem nepřítel. Máme společného nepřítele a já si stojím za tím, že nabízím spojenectví.“