Skutky – patřičné i nepatřičné…

Zůstanu překvapeně stát. Reakce bohatýra mě zaskočí nepřipravenou. Mozek jako by odmítal zpracovat tu jednoduchou větu… prostou informaci. Jako by nechtěl přijmout skutečnost, která navždy zničí jednu z mých jistot.

Nejsem schopná pohybu – narozdíl od Svara. Tohle už je na něj moc.
„Ty hajzle.“
Zasyčí a vyrazí za Iljou. Ve tváři nepříčetnost vlastní mužům, které ovládne primitivní vztek.

Vykročím, ale někdo mě chytí za paži.
„"On… nevím, jestli sis toho všimla..."
Ozve se Svrab opatrně.
„"Má tě dokonale přečtenou… každé otázka, každý test,…
… pokaždé, když se ho snažíš odhadnout – je mu to jasné…"
Využije příležitosti, zatímco Svar pomalu obchází Ilju.
„"Vždy odpoví správně.
Každá jeho reakce… může být…
… lež…
…na efekt…
…aby tě přesvědčil.
Aby dosáhl svého."

Ilja dál hledí do mlhy.

„Ne… takhle ne… tedy… jako…. protože…
… já to tak nemyslela… to nemělo nic…“
„…připomínat.“

"Já vím, že nemělo. Jenom jsi chtěla vědět ... no ... jestli jako ... jestli nemám srdce plné nenávisti. Jestli vlastně ještě mám nějaký soucit. Jestli zbylo něco z mého lidství nebo ... jsem už jen kostěj. Chápu... Ale promiň ...  I po těch letech, které mi připadají nekonečné, ... se prostě vracejí vzpomínky na Jelenu. Pochop, tady není nic, co by je mohlo přemazat... Tady není nic, co by mi dovolilo zapomenout... V hlavě to vypadá jako včera, co jsem ji obejmul naposledy a je to jako včera, co jsem ji viděl mrtvou..."

Nadechne se: "Ten pocit lidského tepla tady pro mě je něco, co jsem prostě už dlouho neprožil. Za to ti děkuji."

„Vzdej to, jemu se stejně nepostaví.“

Ilja se několikrát nadechne. Jeho ruka bleskově sjede k jílci meče a už úplně vidíš, jak mu jeho meč vskakuje do ruky. Za sebou slyšiš spokojený nádech Svara, který hned  bleskově zaujímá střeh.  Jenže pak se Ilja zarazí. Nechá meč volně usadit zpátky v pochvě a sundá pravou ruku z jílce.

"Ne, možná, že nepostaví. Ale jsem to já, kdo aspoň poznal teplo ženského klína. Kdo měl dceru a syna. Rodinu, kterou miloval. A nejsem to já, kdo chlípně čumí, pokaždé, když se ona svléká."

Gesta a slova – patřičná i nepatřičná…

V první chvíli jsem si jistá, že tu Ilja zůstane. Sám se svou nenávistí. S divným chladem. Se srdcem, které nebije… a nemůže tedy nic cítit. Jak by mohlo?

Jenže jak čas ubíhá…

Znejistím. Pokouším se oddělit skutečnost od vlastních nepříjemných pocitů. Je to zvláštní, protože na malou chvíli si nelidsky připadám sama.

Někde za mými zády se snaží Svrab brzdit příliš emotivní reakci Svara. Snad mu i vysvětlit důvod mého počínání.

A bohatýr se odtáhne. Promluví.
Zaplaví mě vlna studu, protože:
„Ne… takhle ne… tedy… jako…. protože…
… já to tak nemyslela… to nemělo nic…“
Couvnu.
„…připomínat.“
Zakončím a připadám si jako naprostý pitomec.

„Já jen musela vědět… že jsi… že dokážeš…“
Stud je horší a horší. Mám pocit, že vše vyznívá naprosto… nepatřičně. Tím spíš, když za zády zaslechnu něco jako:
„Vzdej to, jemu se stejně nepostaví.“
Někdy je nekonečná výhra mít ty dva jen ve své hlavě…

Ilju tvoje kroky zarazí a když ho obejmeš, na chvílijen stojí zaraženě a cítíš takový jako spíš odpor tě obejmout. Dotek od Ilji je ale zvláštní. Chybí mu taková nějaká lidskost. Je to takové studené. A najednou si uvědomuješ, že mu vlastně nebije srdce. A to je na tom celé to nejdivnější. 
Jenže pak se to začne měnit. Opatrně se tě dotkne. Opatrně tě obejme. Pořád bojuješ s tím, že ti to není úplně fyzicky příjemné, ale zároveň začínáš cítit něco, zvláštního, nepopsatelného. Je to jakoby se po zimě lámaly ledy. Jakoby z vyhaslého ohniště znovu vyskočil maličký plamínek.
Ilja tě obejme silněji. Ne nepřijemně.
Je samá kost kůže. Ale jeho tělo kdysi muselo být samý sval. Odvážíš se pohlédnout mu z blíska do tváře. Ten pohled není příliš příjemný, protože takhle zblízka je to ještě divnější. Skutečně vypadá spíš jako vousatá lebka. Ale zase je tam ten záblesk. Kdysi to býval velice pohledný mládenec.
Zavře oči a cítíš, jak si tuhle chvíli začíná vlastně užívat. Zavře oči a pak tě najednou lehce odstčí.
"Promiň, na tohle ještě nejsem připravený. Probudila jsi vzpomínky na Jelenu ..." otočí se a odejde mezi kameny vnějšího kruhu. Tam zůstane stát otočený zády zírat do nekonečné mlhy.

Soucit, který rozhodne…

Začínám chápat. Začínám chápat a dělá se mi z toho zle. Ze vší té bolesti. Z utrpení. Zmařených životů. Z beznaděje. Z upírů.

Mlčím. Dokážu myslet jen na jediné… že naše poslání je správné… že tohle všechno musíme zastavit. Ale že účel nikdy, NIKDY nesvětí prostředky. Přidávat další bolest je zkrátka špatné. Bolesti už bylo dost. A nikdo nemá právo rozhodovat o tom, kdy je bolest opodstatněná a kdy ne.

Soucit. To nás odlišuje. Ten rozhodne.

Ne touha po pomstě.

Ale dokáže Ilja ještě něco cítit? To by mě mělo zajímat!

Vykročím k muži a prostě ho obejmu. Pevně. S nekonečnou podporou.

Bylo by bláhové čekat slzy. To je nesmysl. Přesto mě zajímá, jak bude reagovat na tak blízký kontakt. Na soucit.

Svrab jen zakroutí hlavou. Protože i on má z nějakého důvodu to hloupé roucho.

Ilja poslouchá. Viditelně se uklidní a zkouší to znovu: "Chápu tvoje obavy. Obzvlášť, pokud mi u vás říkáte kostěj nesmrtelný. Ale máme společného nepřítele a vždycky budeme. Já fakt nemám důvod ti, nebo komukoliv jinak škodit. Chci se jen dostat odsud, z tohohle prázdného místa, kde jsem uvázl. Nemůžu zpátky, protože tam není moje tělo a nemůžu dál, protože mě Matka nepřijme, kvůli tomu, co jsem udělal se svým životem."

Zamyšleně pohladí jeden ze stojících menhirů: "Co mě k tomu přimělo. Začnu trochu šířeji. Tam odkud pocházím. Místo a čas, už jsem ti něco pověděl. Náš kraj byl nádherný, ale časem přišly zvěsti, že se blíží velká armáda mongolů. Vydali jsme se na průzkum a zjistili, že za tím stojí upíři. Oni nemohli do našeho kraje, na to nás, bohatýrů, bylo příliš mnoho. Tak se rozhodli, že nás zničí jinak. Já jenom chci říct, my jsme byli jeden z posledních krajů, kde se žilo podle starých měřítek. Kde jsme svět sdíleli v míru s dětmi lesa. My jsme se drželi staré cesty. Jinde už upíři zaseli nenávist a nedůvěru. Strach lidí z neznáma, protože přesně to děti lesa celou dobu jsou. Naši žreci a volchové se starali, abychom děti lesa chápali a naučili se s nimi žít a prosperovali z toho. Okolní svět ale na tohle už zapomínal. Lidé se dětí lesa začínali bát, protože upíři postupně odlovili jejich volchy, žrece, druidy. U nás ale ne. My jsme byli bohatýři. Kříženci mezi lidmi a dětmi lesa. My bránili náš kraj. Jenže, bylo nás málo. Stačilo to na lov upírů jako jednotlivců. Ne však na tu hordu z východu. Jich bylo moc. Postupně dobývali město za městem. Až ..."

Ilja se zdrhne. Několikrát se nadechne, jeho pohled se rozostří a jako by hleděl někam do dálky: "... stále to vídám. Před očima. Někdy i ve dne, skoro každou noc ve snu. Vesnice hoří. Ve vzduchu se vznáší černý dým a zapadající slunce dotváří temnou atmosféru pohasínajícího ohně. Vzduchem létají jiskry z hořících domů. Přijeli jsme pozdě. Ten jeho smích, když odhazuje nehybné, vysáté tělo mé dcery k mým nohám. U jeho nohou už leží zlomené tělo mé ženy. Bojovala. Opodál je zlomený meč a roztříštěný štít. Chránila děti do posledního dechu. Synovo tělo, vysáté nabodnuté na kůl. Kdyby tehdy byl sám, tak se na něj vrhnu. Jenže mě zadrželi ostatní. Vrátila se horda, pozabíjet přeživší. Vždycky to tak dělali. Odvlekli mě a ujížděli jsme pryč. Tehdy jsem si přísahal, že udělám cokoliv, abych pomstil smrt své rodiny. Chápeš, on se mi vysmál do tváře. Zničil jejich duše. Odepřel mi možnost s nimi po smrti znovu splynout."

Zaostří pohled na tebe: "Byl jsem zoufalý a rozhodl se udělat všechno. Obětoval jsem svou duši za přísahu, že všechny upíry do jednoho vyhladím. Sebrali mi mou rodinu, já jim seberu všechno. Všechno. Do posledního!"

Pak se zadívá kamsi do dálky: "Jenže pak kníže sbíral poslední síly k velké bitvě. Buď hordu porazíme nebo zahyneme. V té bitvě jsem přišel o tělo. A od té doby jsem tady. Podle toho, co jsi říkala, jsme tu bitvu prohráli."

To, co nevíme… ale měli bychom

„Svrabe… nemáš něco na psaní?
Zkusím, i když velkou šanci nedávám.


Zamračím se. Ten smích se mi nelíbí. Je jedním z důvodů, proč nevěřím.
„Jenže mě útok zabije… budu o něm vědět, budu se bránit… ale zemřu.
Kdokoliv… kdokoliv, kdo uzná, že jsem hrozba, bude mít možnost mě odstranit…
Ale ty…
… ty zůstaneš.“
Mluvím pomalu – opatrně volím slova. Ale ani tak se jistě necítím.

I já začínám být rozzlobená. Zatnu pěsti.
„Máme problém s upíry. Oni jsou nepřátelé…
… je ti jasné, že si nemůžeme dovolit mít problém, ještě s tebou… s nesmrtelným…“
Zmlknu

Nadechnu se. Zkusím se uklidnit.
„Dobře.
Tak mi řekni… proč jsi to tenkrát udělal.
Nešlo jen o to zabít upíry… kdy přišel… přišlo to rozhodnutí… kvůli čemu sis vybral… tuhle… strašnou cestu?“
Potřebuji vědet víc. Musím vědet víc.

„Může teď doručit vzkaz?
K nám.“
Francesca přikývne hlavou, ale pak nesouhlasně zahouká. Poklepe ti křídlem na záda. A najednou si uvědomíš, že máš na sobě to hloupé roucho a věci zůstaly tam. Nemáš na co napsat vzkaz, který by mohla doručit. Pak ale poskočí a krátkým přeletem dosedne na centrální kámen. Pravým pařátkem dvakrát klepne do kamene. A zkoumavě natočí hlavu.


„Nepochopím.
Nemáš jediný důvod o tom mlčet.“

Ilja se rozesměje zvonivým smíchem. Ale zní ti trochu nepříjemně. Je v něm něco marzivého: "Víš, mám hrozně moc důvodů, proč ti o tom neříct. Ale možná ten nejdůležitější. Když ti řeknu kde je už to nebude tajemství. Je jeden zásadní rozdíl mezi tebou a mnou. Ty máš svůj život pod kontrolou. Ty víš, kdy je tvůj život v nebezpečí. Ty rozhoduješ o tom jak budeš riskovat. Můžeš se někde schovat a žít dokud budeš moci. Já ne. Já už svůj život nekontroluji. Jediné, co ho teď stráží je, že krom mě nikdo neví kde je. Když někdo tu skrýš najde, může ukončit moji existenci a já nebudu moct udělat vůbec nic. Ty můžeš svůj život bránit, já ne. Nemám nejmenší důvod ti tu skrýš prozrazovat."

Rozhodí rukama a pak hodně plamenně a rozlobeně: "Zasvětil jsem život boji proti upírům. Lovil jsem je, kde se dalo. Obětoval jsem svoji možnost někdy spočinout v klidu, jen abych je mohl ulovit všechny. V boji proti nim jsem ztratil své fyzické tělo. Jen abych zjistil, že jim můžu znepříjemňovat život i tady. Chránit lidi před definitivním koncem. Po celá staletí, jak jsem se dozvěděl. Takže jsem přišel i o svůj svět, tak jak jsem ho znal. Dobrovolně jsem přijal kletbu nesmrtelného života, abych mohl pokračovat v zabíjení těch zrůd. A teď nepochopíš, když ti neřeknu poslední věc, kterou mám?"

Několikrát přejde mezi nejbližšími kameny a pak daleko smířlivějším tónem: "Ech, tohle je fakt celý špatně. Já tě nemám jak přesvědčit o svých slovech, když támhle ten mě zve kostějem a bůžkové vědí čím ještě. A ty mi nemáš proč věřit, protože jsi potkala děti lesa a nemáš důvod vnímat svět jejich očima."

Chvilku zase přechází: "Tohle je prostě o tom, jestli chceš pomoct zabíjet upíry nebo ne."

Požadavky, otázky a nejistota:

Sleduji Ilju a zatím mlčím. Můj výraz však mluví jasně.
Nepochopím.

Mám neodolatelné nutkání promnout si kořen nosu. Je toho moc. Ta potřeba je neodbytná, sžírá mě svou naléhavostí – zatím však nechávám ruce podél těla. Jako bych si potřebovala něco dokázat. Jako bych nechtěla něco ukázal Iljovi. Svou nejistotu? Snad.

Místo toho pohladím sovu.
„Může teď doručit vzkaz?
K nám.“
Zeptám se.

„Nepochopím.
Nemáš jediný důvod o tom mlčet.“
Ozvu se konečně. Znovu hodnou chvíli mlčím. Čekám. Dívám se.

Francesca chvíli houkala, dokud ses neuklidnila. Pak se ti zobákem několikrát otře o tvář, snad jako projev omluvy. Nakonec upře svoje pronikavé oči na Ilju a probodává ho pohledem.

Ilja notnou dobu mlčí. Jakoby zvažoval svoje možnosti. Chvíli těká pohledem z teba na Francescu a zase zpátky. Svraba okatě ignoruje a ten už se neodváží nic dál dodat.

Ilja pomalu začne mluvit: "Začnu od konce. Svůj život jsem ukryl na bezpečné místo. Nemůžu ti říct, přesně kam, to snad pochopíš. Můžu ti poodhalit jak. Pomohl mi jeden volch. Byl to rituál při kterém jsem musel zemřít a přitom ne tak docela. Každopádně mě to stálo možnost se vrátit k Matce, protože ta mou duši zavrhla. Ten rituál je něco, čemu bys říkala nejspíš černá magie." povzdechne si.

Chvíli se rozhlíží, jako by očekával něčí příchod, ale jste tu sami s Francescou. Takže pokračuje: "Další otázky jsou věci, které spíš tuším. Nevím je jistě a odhaduji, že by to tak mohlo být. Nazákladě toho, co vím od matky," Ilja tentokrát myslí svoji biologickou matku. To poznáš, že umí vyslovit Matka s posvátnou úctou a pak jen matka jako obyčejné slovo: "a od toho volchy, se kterým jsme dávali dohromady ten rituál. Myslím si, že klíč k cestě zpátky je ten meč. Cítím v něm tvůj život. Je to věc, která tě sem nějak přivedla a je to věc, která tě nějak přivede zpátky. Myslím si, že dokážu nahradit tebe v tom meči, když se vrátíš do světa. Ale jak přesně se to stane nevím. Ale ty jsi sem přišla, takže musíš znát i cestu zpátky."