Otázky, ty první... a ty poslední

Bojuji sama se sebou. Důvěřovat je důležité. Vysíláme tím signál. Měla bych Iljovi věřit a zbytečně nerozdmýchávat vzájemnou ostražitost. Jenže když už se ozve Svrab… je to důležité. A pokud někomu věřím, tak jemu! Takže co teď?

Z úvah mě vytrhne sova. A udělá to způsobem, díky kterému bezmála vyskočím z kůže. Nadskočím a bezděky přidám i nějakou pořádně ostrou nadávku.

Hodnou chvíli ten zážitek vydýchávám.

Sleduji bohatýra. Váhám. Pak mi však dojde, že nemám jinou možnost.
„Poslední otázky.
Jak se dostaneš do meče?
Budu s tebou moci nějakým způsobem mluvit? Až se vrátíme.
Uslyšíš mě?

A… kam jsi ukryl svůj život?

Ilja je nejprve zaskočený. Dlouho přejíždí pohledem z tebe na Svara a snaží se rozklíčovat, jestli celou situaci pochopil správně, ale nakonec to vzdá a zkusí se chytnout jiného tématu. Zkusí prostě tiše ignorovat téma do kterého začal evidentně zabředávat aniž by tušil v čem se vlastně brodí.

A proto nejdříve přeslechne i tvoje slova. Ale pak mu dojde, co jsi řekla a na tváři se mu rozprostře opět jeho škleb. Ilja se nadechuje, že něco řekne, ale už to nestihne. Svrab ze sebe vypálí dřív než stačí kdokoliv zareagovat: "Doufám, že víš co děláš. Kostějovi se v pověstech nikdy nedá věřit!

Ilja probodne Svraba vražedným pohledem, ale neudělá jediný krok.

A ty se hrozivě lekneš, protože ti naprosto neslyšně na rameno dosedne Francesca a zahouká.

To, kým jsme

Mračím se. Snažím se pochopit. Jenže… tohle je proti všemu, co je… normální. Nejde to pochopit a už vůbec to nejde jen tak přijmout. Ruka mi bezděky zabloudí ke krku, mám pocit jako bych se dusila. Matka. Duše, která se k ní vrací. Ztratí se… to něco, co jsem já. Nezemře to. Splyne. A to je správné? V tom má být řád?

Na smrti, ve které zemřu, a zůstanu sama sebou, je něco uklidňujícího. Svým způsobem. Až do konce být, kdo jsem. Být to, v co věřím.

Jak by mohlo být správné vzdání se toho všeho a splynutí s chorém… hlasů?

Povzdechnu si.

„"Ale ti dva. Oni nezemřeli přirozenou smrtí. Oni. Upír. Zabil je upír. A ..."
„Zmrdi.
Dobře jim tak.“
Ozve se Svar a dokonale mě tím probere. Otřesu se.

„Omlouvám se.“
Zabodnu pohled do země.
„Na chvíli jsem si myslela, že tu najdu… něco víc… pravdu pro lidi, kteří chtějí věřit v něco… většího.“
Těžko hledám slova.
„Ale tohle nepochopí…“
Sama to dost dobře nechápu.
„…nikdo už nezná… neví… jaké to bylo.
Uvidí jen smrt… a to, že přijdou sami o sebe.“
Nikdo neuzná rozdíl mezi zabití upírem a rozplynutí se v něčem větším. Bez znalosti té síly, bude mít každý pocit, že v obou případech přijdou sám o sebe. Promnu si oči.

„Slibuji ti to…“
Ozvu se po chvíli.
„Slibuji ti, že s tebou půjdu do boje s upíry…“
Trhnu rameny. Vím, že to nedělám proto, abych zajistila, že se duše vrátí k Matce. To prostě nedokážu přijmout. Zatím. Udělám to proto, aby lidé byli spokojení a svobodní tam u nás.
„I kdyby to mělo trvat desítky let… ať už ta válka bude jakákoliv.

A vím… vím, že to znamená i zabíjet.“
Zakončím a nemůžu se ubránit pocitu, že tady a teď nechávám kus… svého dobra. Zahazuji ho. Zašlapávám. Trhám na kusy. Nejraději bych se rozbrečela. Takhle jsem to nechtěla.
Jenže jiná cesta není.

Ilja chvíli vypadá zmateně, ale pak pochopí: "To nikdy nepřestalo. Tak to prostě je. Jen možná upíři zničili ty, kteří to znali."

Další slova volí spíš opatrně: "Podívej, ona smrt je jen konec pozemské cesty. Krev a duše jsou propůjčený dar od Matky. Krev zůstává na zemi, duše se vrací k Matce. Duše zemřelého předá Matce svoje zkušenosti a připojí se k ní. Sjednotí se s ní. Osobnost člověka tak, jak bys ji definovala, nebo poznala jako člověka existuje jen do okamžiku než přijde k Matce. Pak se s ní spojí a přestane existovat jako jedinec a včlení se do Matčina náručí. Tam její jí dobře. Tam začíná i končí veškerá cesta. Když vznikne nový život. Pozemská matka daruje svoji krev a Matka vyčlení novou duši, která dostane pozemské tělo, aby šlo svojí cestou."

Ilja si vůbec není jistý, protože z tebe cítí smutek, který si nedokáže vysvětlit. Takové podvědomé tušení ztráty ho nutí lehce našlapovat a možná trochu téma obcházet: "Víš, spojení duše s Matkou je nádherné. Nevím jak bych ti to popsal, ale je to jako když přijdeš k ohni a začneš s ostatními pět píseň. Zaujmeš své místo, které tam pro tebe je a přitom už ale nikdo nedokáže říct, který je tvůj hlas. Je mi líto, se zemřelým připojeným k Matce se už nelze setkat."

Jenže pak mu to dojde. Jak jsi to myslela. Vidíš, že několikrát nasucho polkne: "Ale ti dva. Oni nezemřeli přirozenou smrtí. Oni. Upír. Zabil je upír. A ..."

Několikrát se zhluboka nadechne: "Upír si vezme krev i duši. Z toho žijí. Bez toho nemohou žít. Pokud by si přestali brát krev a duši, přestali by existovat. Oni nemají vlastní krev a nemají vlastní duši. Nejsou stvořeními Matky. Nejsou dětmi lesa. Jsou to odporní paraziti. Přiživující se na darech Matky."

Přestane mluvit a zaostří pohled někam do dálky. Už si všímáš jak jen bezděčně zatíná prsty levé ruky do jílce meče.

Zlo – malé a to větší

„A myslíš, že se to děje i teď?“
Zeptám se vážně.
„Nebo je to… prostě pryč.“
Přešlápnu.
„To… že se duše vrací… nemizí po… smrti.“
Opatrně volím slova. Jen uvažovat o tom je zvláštní – při vyslovení nahlas si však připadám nepatřičně. Trochu jako kdybych vyprávěla pohádku dospělému. Nebo jako bych vysvětlovala problém tak složitý, že ho vlastně nechápu.

Mám o čem uvažovat. A nejen kvůli umírání.

Myšlenky se rozběhnou.
„Takže když někoho zabije upír… už se nevrátí... neodejde k Matce.“
Pronáším víc sama pro sebe.
„Takže Daniel… a můj strýc… jsou navždy pryč?“
Dodám sotva slyšitelně.
„Už nikdy se s nimi nesetkám.“

„Pokud… pokud by někdo měl zemřít rukou upíra… je milosrdnější zabít ho…
…?“
Zamračím se. Nevím, co si o tomhle myslet.
„Tohle je poprvé, kdy mě napadne, že něco jako „menší zlo“ opravdu existuje.“
Ale je opravdu tak?

Ilja se opře o kámen: "Víš a je to právě strach, který lidi nutí dělat ošklivé věci. Strach ze smrti, strach ze ztráty. V našem čase jsme věděli, že život je propůjčený dar a že po smrti se vracíme k Matce. My bohatýři jsme měli za úkol chránit lidi. Před upíry, ale i před některými nebezpečnými dětmi lesa. Ne všechny děti lesa chtěly žít v míru. Některé měly pocit, že jim lidé ubírají jejich prostor. Ale to nebyla pravda. Byli jsme určeni žít vedle sebe. Proto lidé měli žrece, volchy, druidy. Zkrátka ti, kteří dokázali lidem ukazovat cestu Matky. Učili nás nebát se toho, čemu říkáte zázraky. Nebát se smrti. Vidět cestu celou. A vědět, že smrt není jen konec. Je to jen pokračování, jak se duše zbaví fyzických strastí a může se v klidu a míru vrátit do náruče Matky. Jenže pak přišli upíři. Tuhle jistotu nám začali odpírat. A my věděli, že máme nepřítele na život a na smrt. Nepřítele, se kterým nesmíme prohrát. Jinak ukončí naši pouť jednou provždy."

Ilja si pozvdechne, složí si ruce na prsa a pokračuje: "A teď tu stojíš ty a říkáš, že vy už nevidíte za hranice smrti. Že smrtí to pro vás končí. Ale já vidím něco jiného. Já vidím, že upíři zvítězili. To, že dokázali listvu vtípit strach ze smrti jim dává svrchovanou moc."

Na chvilku se zadívá na oblohu, jakoby na ní mohl cokoliv vidět: "Než ti slíbím to co po mě chceš, potřebuju vědět ještě jednu odpověď. Nebo možná i tak trochu slib z tvé strany. Já si chci být úplně jistý, že víš, že porážka upírů bude stát hodně lidských životů. Že to v jednom okamžiku bude krvavá válka. Protože oni mají své lidské stoupence koupené a odhodlané bránit jejich věc. A jsou to lidé, kteří nejdou přesvědčit o opaku. Které si nemůžeme koupit zpět. Takoví lidé musí zemřít. Chci aby to tu zaznělo. Abych si byl jistý, že víš, že to jinak nejde. A chci si být jistý, že jsi si vědoma toho, že budeme muset najít zbylé děti lesa a dostat je na naši stranu. Bez jejich pomoci to nepůjde."

Skloní pohled zpět do tvých očí: "Když mi řekneš, že to víš a já uvidím, že to je pravda. Pak můžu zase já přísahat: Nebudu brát životy zbytečně. Nebudu jimi plýtvat, nebudu je používat jako postradatelný zdroj. Udělám maximum pro omezení zbytečných ztrát."

A na oplátku ale budu chtít tvoji přísahu: "Půjdeš se mnou do boje proti upírům. Nepřestaneme tak dlouho, dokud lidstvo nebude zbaveno téhle špíny. I kdyby to mělo trvat ještě desítky let a znamenlo to i skrytou, tajnou válku." 

Přísahy, které jsou mnohem víc

Vidím Iljovo zklamání a ničí mě. Je jen podtržením mé neschopnosti. Nedokážu ten pocit skrýt. I proto je pro mě vše tak složité – přetvářka je jako chůze po rozpáleném uhlí. Je jedno jak silné je odhodlání, tvář se mi dříve nebo později křivý do upřímnosti. Bezděky rozhodím rukama.

Pocit vlastního selhání a pochybnosti ohledně Odboje.

Co teď?

Z myšlenek tě vytrhne Ilja. Zvednu k němu oči. Nakloním hlavu. Najednou je vše jiné. Jako by mi svým způsobem rozuměl. Jako by chtěl pochopit. Přikývnu.
„Duše.“
Nejasný pocit, že to slovo slyším poprvé. Neslyším. Svým způsobem ho chápu. A přeci… takhle jsem o tom nikdy neuvažovala. Nejspíš nikdo tam od nás. Duše, která se vrací. Přetrvává.
„Tam u nás je smrt… konec.
Všeho.“
Vysvětlím.
„Možná proto lidé tolik lpí na životě.“
Pokračuji zamyšleně.
„Spolupracují s upíry.
Protože nic jiného než tady… tedy „tam“ nemají.“
Uvažuji nahlas.
„U nás se taky nebere život jako samozřejmost. Naopak. Nemáme nic jiného.“
Pohled mám rozostřený – dívám se do míst, kam vidím jen já.

Vize mě zaskočí. Doslova mě vyvede z rovnováhy. Couvnu. Tak silný je ten pocit. Jako by mě na chvíli někdo zachumlal do prachové peřiny. Vřelost. Jistota. Bezpečí.

Zavrtím hlavou. Zmateně se rozhlédnu kolem.

Zadívám se na Ilju.
„Slib mi… že nebudeš zbytečně mrhat lidskými životy.“
Vyslovím nejdůležitější ze svých požadavků.
„Že účel nebude světit prostředky.“
Zakončím a čekám.

Teprve pak budu ochotná pokračovat, vzít Ilju s sebou.

Ilja tě poslouchá. A čím víc mluvíš, tím víc je na něm vidět zklamání z toho, že nechápeš jeho postoj. A když pak vlastně ani nedokážeš říct co je odboj nebo na co by měl přísahat, se rozhostí tíživé ticho. Ilja neví jak začít. Ale evidentně o něčem přemýšlí. Tobě se honí v hlavě myšlenky, čemu vlastně věřit. A jestli náhodou Odboj jenom nevyužívá vaše služby, aby mohli bytosti jako Lešij znovu vládnout. Co je vlastně Merlin zač? Kde se vzal Avalon a jak je možné, že ho najde jen ten, kdo je pozván? Co za bytost ho chrání? Je to krev lidí která ho drží mimo dohled? Co když přece jenom Hanza má pravdu, protože bojuje za lidi ne za nějaký starý pořádek?

Z myšlenek tě vytrhne Ilja: "Víš, nakonec máš pravdu. Jenom jsem ji já potřeboval konfrontovat s někým z vnějšku. Lešij si chrání své malé království. A je to protože to tak dělal vždycky. Víš, v našem světě lidé žili v úplně jiné době. Vesnice byla komunita, která musela být soběstačná. A to jak v produkci tak v obraně. Dost často se stávalo, že byly vydrancovány dřív, než kníže vůbec přitáhl se svojí družinou. Vesnise se musely chránit samy. A Lešij měl tu moc. Proto se k nim lidé často uchylovali. Jako k ochrannému patronu. Malá daň v krvi jednou ročně, která chránila proti mnohem horším věcem. Chápu, váš svět už funguje jinak. Lidé už neumírají jen tak mečem. Smrt pro vás je něco zvláštního. Proti tomuhle já nedokážu obhájit jeho chování. A ty nemůžeš nikdy pochopit můj pohled na věc, protože prostě nemáš takové zkušenosti jako já. A teď to nemyslím že jsi nezkušená. Teď to myslím tak, že oba žijeme v jiném světě. Dva rozdílné světy s rozdílnou cenou jednoho života. My jsme svůj život nebrali jako samozřejmost. My jsme byli zvyklí na to, že byla spousta důvodů, proč lidé umírali. Smrt byla běžnou součástí života. Ale zato jsme věděli, že se duše vrací k Matce. Že se k ní vrátíme i my. Že se nemusíme bát položit život za dobrou věc, protože nás Matka přijme."

Když mluvíš o přísaze, Ilja se usměje. Skoro jako by chtěl přísahat věrnost tobě. Vlastně ani nevíš, kde se ta představa mihla. Rytíř v plné lesklé zbroji poklekající před dívkou na koleno přísahajíci jí věrnost a lásku.  Zamrkáš a vize je pryč, zůstal jen bohatýr a jeho tvář podobná spíš lebce.

"Moc jsi mi toho neřekla. Nemůžu přísahat na něco, co nevím, co je. Ale stojím si za tím, že ti pomůžu lovit upíry. Všude a vždy kdy to půjde. Do samotného konce."

Přísahy – ty hloupé a ty ještě hloupější

„Tohle platí pro lidské války?“
Zopakuji. Snad o tom i chvíli přemýšlím – snažím se vidět ten rozdíl. Rozdíl mezi válkou lidí a upírů a dobrovolném umíráním v područí Lešije… umírání, znovu a znovu napříč generacemi… celé věky… navždy.

„A víš, co jsem viděla já?“
Zeptám se. V očích mi zaplane.
„Stvoření natolik silné, že nesneslo odpor.
Natolik mocné, že dokázalo… hotové zázraky.
A přesto natolik spokojené ve svém malém království, že odmítlo třeba jen připustil, že by pomohlo zničit upíry.
S armádou mrtvých po svém boku nasbíranou za celá staletí…
A přesto nenasycené.“
Zatnu pěsti.
„Pokud kdy sloužilo nějakým… lepším cílům, pokud existovala omluva pro to, co dělá, tak z toho nezbylo nic.

Chceš mi říct, že cena za vítězství je uvolnit místo věcem, jako je on?
Aby každé město… nebo i vesnice obětovali své děti? Za slib bezpečí proti upírům? Protože války s nimi jsou jiné než ty lidské?“
Znovu a znovu zatínám pěsti.

„Ale oni nám očividně pomáhat nechtějí!
Chtějí svá malá království!“
Vztekám se… protože přesně tuhle jizvu si ze severu odnáším.

Otázka na Odboj mě rychle uklidní. Znejistím.
„Já… my… bojujeme proti upírům.“
Myšlenky se rozletí. Najednou si nejsem jistá záměry Odboje. Najednou mi přijde, že by mohl dost dobře chtít posílit moc bytostí jako je Lešij. Ta představa mě vyděsí. Za co vlastně bojuji?
„Nepřísahej věrnost Odboji, přísahej ji mně.“
Vyhrknu, než si to stihnu rozmyslet.
„Ne, to je hloupost.“
Vyhrknu ještě rychleji než prve. Čemu by se měl Ilja zavázat? Boji s upíry? Aby si nacházel vlastní kličky a omluvy pro své rozhodnutí? Aby se nemusel nikomu zodpovídat? To je přeci taky hloupost!

„Já.“

Ilja se ušklíbne, a rukou udělá gesto ve smyslu: No jo, klid.

„Změna. To je ten rozdíl.“
Ijla pokývá hlavou: "Koukáš na to ze špatného úhlu. Tohle platí pro lidské války. Tady se bavíme o boji proti predátorovi, který má nad lidmi obrovskou převahu. Kdy naposled se lidé zvedli a šli hromadně bít upíry a dopadlo to dobře?"

„Lidé berou zbraně s touhou přinést změnu.
Když vyhrají… už nikdy je vzít nemusí… ne – znovu a znovu každý rok… obětovat životy…“

"Chápu, jak to myslíš, ale myslím si, že to platí v lidských konfliktech. Ne v boji proti upírům. Vyhrát válku proti nim bude neskutečně těžké, protože nejdřív je potřeba porazit jejich sympatizanty a pak je samotné. Obojí je nesmírně těžké. Oni si uvědomují, že jich nikdy nebude dost a tak lidem dávají to, po čem touží: Moc a peníze. Přesně ten důvod proč nás napadla horda z východu. Vzdorovali jsme samotným upírům moc dobře. Co nedokázali oni, dokázali lidé," řekne smutně.

„Takže Lešij je lepší, protože duši nezničí ale navždy z ní udělá svého vazala?
Připoutá ji k sobě a k místu, které má chránit?

Ale to ani pak …ta duše... neodejde… tam…“

Ilja se zamyslí: "Tohle je věc, kterou nedokážu s úplnou jistotou říct. Kdysi jsem jednoho Lešije potkal a nemyslím si, že by on k sobě duše nějak vázal. Nemyslím si, že by to mohl dělat, protože duše patří Matce, ne Lešijovi. Skoro bych spíš řekl, že u něj zůstávají z jiného důvodu."


„Kdybych tě vzala – budeš přísahat věrnost Odboji?“

„Až do konce?“

Iljovi na chvíli vzplanou ohníčky v očích, ale pak se zarazí: "Než ti na tuhle otázku odpovím. Co je ten Odboj?"