Otázky, na které neznám odpovědi

„… že kdybych možná třeba byl jeden z takových, co by mi zabránilo si vzít tvůj meč teď hned?"
„Já.“
Ozve se téměř vzápětí. Celý Svárův postoj dává tušit, že pokud by to nedokázal, je připravený to minimálně zkusit. Dál však stojí a nechává Ilju mluvit. Nejspíš tuší, do jak marného boje se teď bohatýr pouští.

"Lešij si bere lidské životy a to je špatně, protože to dělají i upíři. Takhle zní to konstatování, že?"
Pomalu přikývnu. Nespouštím z muže oči.

"Ale co když to je přesně opačně. Co když lidé dávají své životy dobrovolně. Co když nemusí, ale chtějí?"
Nesouhlasně zavrtím hlavou. Ne, nic nechápe.

„…On má přísun krve…“
Semknu rty. Poslouchá se vůbec?
Za krev nemusí dávat krev. Šlechetné.

„…jen fyzické zranění. Nemůže vysát jejich životní sílu…“
Nakloním hlavu na stranu. Zaváhám. Zamyslím se.

Po další otázce se však znovu zamračím.
„Změna. To je ten rozdíl.“
Pronesu vážně.
„Lidé berou zbraně s touhou přinést změnu.
Když vyhrají… už nikdy je vzít nemusí… ne – znovu a znovu každý rok… obětovat životy…“
Vysvětlím.

„…Lešij tohle nikdy nedělá. On neničí duše. Nesmí, Matka to zakazuje a on je její dítě."
Znovu váhám. Přemýšlím o tom, co jsem slyšela. Opravdu se snažím pochopit. Snažím se zpracovat informaci o naprostém zničení duše. Snažím se přijmout fakt, že duše může přetrvat věky. Může?
„Takže Lešij je lepší, protože duši nezničí ale navždy z ní udělá svého vazala?
Připoutá ji k sobě a k místu, které má chránit?

Ale to ani pak …ta duše... neodejde… tam…“
Rozhodím rukama – jako bych ukazovala někam dál. Sama nevím kam. Tohle mi nedává smysl. Tohle prostě nechápu.

„Kdybych tě vzala – budeš přísahat věrnost Odboji?“
Zeptám se náhle.
„Až do konce?“

Ilja poslouchá, ale čím dál tím víc kroutí hlavou, ale nechává tě ... vykřičet všechen ten pocit křivdy na lidech. Ten, který jsi mohla sama na chvíli zažít tam, daleko na severu.

Pak pomalu začne: "V první řadě mi nic nebrání lhát ti o mých úmyslech a ani ti nemůžu dát žádnou záruku. Jenom snad chabé vysvětlení. Zaprvé nejsem jeden z nich. I když moje matka byla Rusalka, nemám schopnosti volchů. Neumím zacházet s krví. Jediné co mám pomatce jsou rychlejší reflexy, vyšší odolnost vůči nemocem a zbystřené smysly vůči hlasu Matky. Ale to je všechno. Nemám ti to jak dokázat, nemůžu ti dát záruku a těmito slovy tě ani nedokážu přesvědčit. Ale můžu říct jednu věc. Zvaž tu možnost, že kdybych možná třeba byl jeden z takových, co by mi zabránilo si vzít tvůj meč teď hned?"

Potom se zasmuší ještě víc: "Tak je to pravda. Lešij. To je ale hodně mocný duch lesa. Možná jeden z nejmocnějších před bůžky. A já teď úplně nevím, jak ti ukázat můj pohled na věc. Jak správně podat celou věc, abys pochopila tu správnou podstatu. Ale teď nechci obhajovat jeho činy. Spíš ukázat důvody proč to dělá."

Chvilku přemýšlí a pak řekne: "Lešij si bere lidské životy a to je špatně, protože to dělají i upíři. Takhle zní to konstatování, že?"

Opět přechází sem a tam. "Ale co když to je přesně opačně. Co když lidé dávají své životy dobrovolně. Co když nemusí, ale chtějí?"

Zastaví se a jako by právě přišel na něco vážného: "Vsadím svoje boty, že ten Lešij se stará o nějakou oblast. Ta oblast je nejspíš hodně odlehlá, protože jinak by ho upíři už zkusili dostat. On má přísun krve a tudíž si dokáže to území udržet. Začíná mi to dávat smysl. Jasně že jo. On má přísun krve a tím pádem udržuje to území nedotknutelné pro upíry. Je to místo, kam žádný z nich nemůže přijít. Je to místo, které je chráněno na duchovní úrovni. Legiemi duší, které okamžitě napadají jakoukýkoliv upíří stín, který dopadne sem. Takže ten upír nemůže nikoho napadnout. Tedy může, ale je to jen fyzické zranění. Nemůže vysát jejich životní sílu, to mu ten lešij nedovolí. A v reálném světě pak ten lešij propůjčuje lidem něco víc? Ochranu před nemocemi, možná trvalou dobrou úrodu. Možná ještě něco dalšího, co není na první pohled vidět. Ale má to samozřejmě svou cenu. Aby to udržel pod svou ochranu, lidé musí někoho obětovat."

Vidíš, jak mu zase začínají planout oči: "A teď mi řekni, jaký je rozdíl v tom, když se musí vzít zbraně a jít si svou svobodu vydobít na bitevní pole a položit tam život. Zemřít na bitevním poli, nebo obětovat svůj život. A věř tomu, že smrt z rukou Lešije nebolí. Lešij není krutý."

Pak vážnějším tónem: "Upíří vysátí je těžký konec. Chápej, to není jenom o tom, že on získá tvoji sílu. On získá a zničí i tvoji duši. Lešij tohle nikdy nedělá. On neničí duše. Nesmí, Matka to zakazuje a on je její dítě."

Najednou zase otočí: "Tak a ještě jedna věc: Odkud budu brát já sílu? Ale vždyť jsem to už říkal. Já svůj život mám schovaný. Dobře, nemám krev, ale tu nepotřebuji. Potřebuji jen tělo. Nějakou schránku, kterou mohu obsadit. A abych byl přesný, nemusím ji získat za cenu smrti toho člověka. Úplně postačí i mrtvá. A ne, moc o tom nepřemýšlej, ani mě se to moc nelíbí, ale je to jediná možnost. Mé tělo už neexistuje."

Ti, kteří se neptají…

Úvahy o svých společnících nechám vyznít do ztracena. Nechci o nich takhle přemýšlet… jako o ztracených duší, které tu něco drží… a oni nemůžou jít tam, kam mají. Na tohle nejsem připravená.

Proto jen mlčím. Poslouchám. Ilja se trefuje naprosto přesně… a já se mračím. Protože zná pravdu. Protože mě dokáže přečíst.
„…a taky o tom, co ti zabrání mi lhát o tvých úmyslech.“
Vysvětlím s naprostou upřímností. Co jiného mi taky zbývá.
„Kde budeš brát svou sílu ty?
Když se dostaneš tam k nám?“
Pokračuji přímočaře.

„Protože… to, co dělá ten Lešij… není lepší než to, co dělají upíři.“
Zatnu zuby.
„Ti lidé si myslí, že mají na vybranou… že je to jejich rozhodnutí.
Jenže tak to není.
Je to… vydírání.“
Prsknu.
„Samozřejmě nemusíte umřít… ale pak tohle místo nebude úrodné, vaše DĚTI začnou umírat a … přestanete být v bezpečí.“
Zhluboka se nadechnu.
„Manipulace… a přitom… přitom s nimi vlastně nemluví… nevysvětlí… nenabídne jinou možnost… jen si bere… vyhrožuje… straší… děsí…“
Vypočítávám.

Ilja se zamyslí nad tvými slovy. Chvíli přemýšlí a pak potichu, vážným hlasem praví:
"Pak už vím jen o jedné věci. Wispové. Bludné duše, které z nějakého důvodu nemohou odejít za Matkou a tak lpí na svém životě a udělají všechno pro to, aby se neztratily, aby se na ně nezapomnělo."

Pak ale přiletí tvá otázka, kterou Ilja nečeká a zarazí ho. Evidentně usilovně přemýšlí než opatrně začne: "Bytosti, které vyžadují krev k udržení své síly? Znám jenom jeden druh, který vyžaduje krev a tím jsou upíři. Ale na to ses neptala. Vy jste potkali někoho z dětí lesa, že? Jednu ze starších bytostí. Takže ještě někdo z nich přežil. Upíři ještě kompletně nezvítězili a nesmazali je z povrchu zemského."

Začne přecházet: "Chápeš to špatně. Ale nevím, jestli jsem ten pravý, kdo ti to dokáže vysvětlit. A nevím, jestli to dokážeš pochopit správně. Krev není jenom tekutina, která je v tobě. Krev nese sílu. Krev, míza nebo cokoliv co v sobě má každý kousek živého je dar od Matky. Je to dar života, který umožňuje existovat. A teď se mi nedostává těch správných slov. V krvi je obsažená síla, možná spíš energie která pohání všechny živé bytosti. Druhou částí je duše, dar Matky lidem a ostatním bytostem, aby mohli vnímat svět okolo. Tyhle dvě věci jsou ale jen zapůjčené. Obě se nakonec Matce vrátí. Krev zbavená své síly, spotřebovaná životem. Ale to je v pořádku, tak to má být. A duše obohacená svými zkušenostmi se vrací k Matce, aby s ní splynula a tak obohatila ji samotnou. No a pomocí krve tak můžeš dělat věci, které bys mohla považovat za nepřirozené. Ale není to tak snadné vysvětlit. Já vím, že to musí být krev darovaná dobrovolně. Jen tak můžeš její sílu využívat. Ale jak se to správně dělá to nevím. Není to jenom o tom, tu krev prolít. A teď ty bytosti. Oni tu krev ve skutečnosti nepotřebují. Nejsou na ní, na rozdíl od upírů závislí. Jenomže ony mají prostě moc konat daleko větší skutky než obyčejní lidé. Druidové, volchové, žreci to umí také, ale nikdy ne v takovém rozsahu. Nám lidem chybí bližší napojení na Matku."

Zastaví se a podívá se na tebe pronikavým pohledem: "Potkala jsi někoho mocného. Tipnu si jednoho z duchů lesa, možná dokonce Lešije. Měl okolo sebe komunitu a ta mu pravidelně obětovala někoho ze svého kruhu, že? A tobě přijde zvrácené, že si bere jejich životy, že?"

Opře si ruce v bok: "A teď přemýšlíš o té mé nabídce a přemítáš nad tím, jestli jen nejsem další z nich. Jestli se nechci dostat zpět do světa, abych pak musel brát životy a tak si uchoval svoji moc. Je to tak? "

To, kým nejsem…

„Moji.“
Zopakuji s nekonečnou samozřejmostí. Slabě se na ty dva usměji – na ně a pak někam do prázdna – do míst, kde jsou naše vzpomínky. Tvář mi zjihne. Ilja je první, kdo o nich ví. Vlastně je to v pořádku. Před ním si nepřipadám jako blázen… před ním se nemusím obhajovat.

„Ne, nejsem volch… ani rusalka.
Díváš se na to špatně.
To oni jsou kouzelní.
Přišli, když jsem je potřebovala.
Jako ochránci.“

Při zmínce o hlasech, které bych měla slyšet, se můj výraz změní. Zadívám se na Svraba, koutky úst nám oběma zacukají. Nemusíme si nic vysvětlovat – oba moc dobře víme, jak intenzivní a vše-zastiňující umí být Svar. S ním člověk občas neslyší ani vlastní myšlenky.

Vlastně mě nikdy nenapadlo ptát se svých společníků odkud jsou. Hlavní bylo, že tu jsou teď. Možná by něco věděl Svrab… pokud někdo, tak on.

Otočím se na Ilju. Zvážním. Pohled mi potemní. Jeho nabídka… se mi nelíbí.
„Co víš o stvořeních, která každý rok vyžadují lidské oběti, aby si udržela svou sílu?“
Vystřelím otázku.

Teď je zase zaskočený Ilja. 

"Jak tvoji? Nikdy jsem neslyšel o tom, že by jedno tělo mohlo hostit víc ... duší," usilovně přemýšlí: "Ale vzpomínám si, že někteří volchové říkali něco o vnitřních hlasech. Nejsi náhodou nakonec volch?"

Ale otázku myslí spíš řečnicky, protože hned pokračuje dál: "No ale to bys řekla rovnou. Leda, že bys nevěděla, že jsi volch. Jestli říkáš, že současný svět už nezná staré zyvyky, pak klidně můžeš být volch nebo rusalka a nemusíš o tom vědět," mluví spíš k sobě. Skoro jakoby myslel nahlas, abys mu myšlenky buď potvrdila nebo vyvrátila.
"Ale jestliže jsi volch, tak bys přece měla slyšet její hlas. Někdy vživotě, aspoň jednou. Ale ty mluvíš pořád jako by tam u vás už nebyl skoro nikdo s takovou schopností."

Zavrtí hlavou: "Ne ty nejsi volch. Nikdy jsem nepotkal volchu, který by procházel tímhle místem v doprovodu někoho. Tak co jsi? Ale máte jeden klíč. Patříte nějak k sobě."

Přejde kousek vedle a opře se o kámen a jakoby celou dobu nic neříkal. Všechno to, co právě řekl ignoroval. "Tak, když jsme se tu zase všichni pěkně uklidnili. Vraťme se k tomu, jak se odsud dostaneme a k tomu, co nabízím. Dostaňte mě na druhou stranu do nějakého prázdného těla a já vám pomůžu lovit upíry."

Ti, kteří jsou tu se mnou

Svar váhá – snad celou věčnost mě propaluje pohledem. Tohle je nová situace – pro nás pro oba. Pro všechny tři. On a Svrab byli jen mí. Nikdo jiný je neviděl… až teď. Najednou tu není ta svoboda dělat si… říkat si, co chtějí. Najednou je tu možnost zasáhnout. Jak fyzicky, tak psychicky. I já si musím zvykat. Jako by nestačilo, že jsem… někde mezi životem a smrtí. Nebo kde.

Nakonec Svar trhne rameny, otočí se a udělá pár kroků zpět – začne přecházet sem a tam. Občas vrhne nenávistný pohled na Ilju. Těžko říct, co ho nakonec přesvědčilo. Jeden tázavý pohled má však i pro Svraba.

Mám chuť se chytit za hlavu a začít křičet. Nakonec to neudělám. Nikdy to neudělám.
„Já… oni… jsou.“
Pustím se do vysvětlování, které je nad moje možnosti.
„Prostě jsou se mnou… v dětství… a teď znovu… už nějaký čas.

Jsou moji…“

Iljovi přesně dojde, co za metál Svar myslí. Ruka mu sjede na jílec meče takovou rychlostí, že nestačíš ani mrknout. V jeho očích zaplane modrý oheň. A není to jenom zdání, nějaké přirovnání. Jeho oči skutečně začnou zářit vnitřním modrým světlem.  Jeho prsty se sevřou okolo jílce a meč jakoby sám povyskočí do jeho rukou. Jenže pak Ilju něco zastaví. Zbystří, oheň v očích pohasne. Ruka nechá meč znovu vklouznout zpět do pochvy. Ruku sice nechá na jílci meče, ale povolí stisk.

Pak Ilja potřese hlavou, dojde k rozhodnutí: "Měj mě klidně za zbabělce, klidně za hlupáka, ale teď z tebe mluví jen ignorantství a neznalost. Nevnímáš co říkám, nevidíš co říkám. To nemá smysl. Možná ... časem."

Ilja se znovu zhluboka nadechne, ve snaze se je ještě víc uklidnit: "Jestli chceš souboj, můžeme bojovat. Ale nemůžeš vyhrát. A teď nemyslím, že bych byl lepší šermíř než ty. To nevím jistě a za jiných okolností bych to i rád zjistil, kdo z nás je lepší," zachytí Svrabova slova: "Jenže ty tady zkrátka nemůžeš vyhrát, protože mě nemůžeš porazit. Nemůžeš mě zabít. Nemůžeš mě zranit. Ale já tebe ano. Nebo spíš přesněji pokud zraním tebe, odnese to ona."

Ilja přenese pozornost zpět na tebe: "Co jsou sakra zač? Kde se vzali? Jak to, že máte jen jedno tělo?"

Gesta, která do rozhovorů nepatří…

„Já ti dám hřebíček… že upadne hlavička tobě!“
Pevně sevřu Svarovu halenu. Tohle je k ničemu. Nikam to nevede. Je to celé špatně. Kdybych jen věděla, co dělat.

Při poznámce o lidech, kteří dobrovolně slouží upírům trhnu rameny. Tohle je citlivé téma. Zejména protože… Emanuel. On a jeho princip menšího zla. Menší zlo a vetší dobro. Nesmysl! Nesmysl. NESMYSL. Zhluboka se nadechnu nosem. Svrab – přitom gestu – nakloní hlavu na stranu.
„Problém lidí, jsou sami lidé.“
Pronese na samé hranici slyšitelnosti. S emocí, kterou jde jen těžko rozeznat… myslí ta slova vůbec vážně? Neráží na něco, co my nemůžeme chápat?

A zatímco jsem ponořená do svých myšlenek, spor mezi Svarem a Iljou se přiostřuje. Raději jim oběma začnu věnovat pozornost. I Svar se začíná tvářit samolibě – přeci jen se mu povedlo bohatýra rozhodit.
„Já si z tebe snad sednu na zadek!“
Prskne s jistou dávkou uspokojení.
„Obětovat rodinu a život – jen abys tu mohl vést nikdy nekončící boj… při kterém nezabiješ žádného upíra… “
Uchechtne se. Obdivně pokývá hlavou.
„… to je na… metál.“
Volnou rukou si začne prohledávat kapsy – jako by nějaký hledal… já ale vím, co přijde a jaké gesto Svar udělá, když ho nechám… když žádný metál nenajde. Otočím se k němu čelem, chytím ho za ruku.
„Ne, dost.
Prosím.“
Pokusím se ho zastavit.

„Čeká tam jen jedno tělo.“
Odpoví mezím Svrab – zase sotva slyšitelně.
„Možná dvě,… pokud jsi byl přehnaně horlivý.“

Když Svar vybuchne, Iljovi přeběhne po tváři vítězoslavný pohled. Trochu jsi čekala, že vytáhne meč, ale teď je to zase ten Ilja, kterého jste potkali.
Drzý, arogantní, nepřátelský.

"... Hřebíček na hlavičku ..." utrousí spíš polohlasně.

A jeho výraz se nemění. Čím víc Svar soptí, tím víc se usmívá. Tím víc ho ignoruje a zaměřuje se na tvá slova.

"Vím kolik je upírů. Není jich dost. A víš co je nejhorší? Kdyby lidé bojovali jako za mých časů, tak upíry porazíme. Jenže jsou to právě lidé, kteří upírům dobrovolně slouží a pomáhají zotročovat ostatní lidi. Právě tahle špína může za to, že vyhráli. Nebyli jsme to my," ukazuje na sebe a na tebe: "kteří stále bojují, kdo za to může. Ovce, které přijaly nabídku se stát vlky v touze po moci."
Nadechne se, nebo aspoň ti to tak připadá:

"A můžu soudit. A víš proč? Protože jsem nikdy nesložil zbraně. Obětoval tomu celý svůj život. Viděl jsem umírat desítky přátel. Obětoval jsem tomu rodinu, kterou jsem musel opustit, abych je ochránil," ale poslední slova už spíš polohlasně, zasmušile: "... Možnost vrátit se k Matce ..." S tím konečně poleví ten jeho upřený paralyzující pohled.


„Jak asi pomáhá někdo, kdo jen hledá, kam šoupnout… svůj život?
Který místo pomoci ztvrdne tisíce let tady.

Leda hovno.“

Po těhle slovech vybuchne ledovým hlasem: "Omlouvá tě jen tvá neznalost. Co myslíš, že tady celou tu dobu lovím?"
Ukáže na kašovitou louži ve kterou se proměnil zbytek upíra. "Chráním duše lidí, aby neztratily možnost v klidu odejít. Aby nepropadly do věčného zatracení. Ale to není dost. Tohle je v podstatě nekonečná práce, protože je odsud vyženu, ale mohou se vrátit znova. Prorože jejich tělo odsud zabít nemůžu."

„Jo tak ty mnou pohrdáš?
Ty a kdo ještě?!

Takový ubožák mi…“

Ilja už skoro syčí. Ale pořád je vyrovnaný: "Takový ubožák ti může hodně. Mluvíš o věcech, kterým nerozumíš. A to je jediná věc, která tě omlouvá! Jediná omluva je to, že lidé tam u vás už zapomněli. Už je nemá kdo vést na správnou cestu. Protože už skoro nikdo nezbyl, kdo by mohl po té cestě vést. A možná právě proto mi tady nabízíš ten nejohavnější čin. Mě, bohatýrovi. Tomu, kdo zasvětil život lovu upírů," odplivne si.

Pak se opět otočí k tobě. "A nejsem si jistý, jestli jsi mě, děvče, pochopila." Ukáže na tři identické meče: "Vidím jeden klíč ve třech rukou. Kolik tělesných schránek tam na vás čeká?"