Sice jsme původně o našem plánu nechtěli nikomu říkat, ale přece jen jsme byli na dráze krátce, takže se nám zkušenosti ostatních železničářů hodily a navíc jim rychle došlo, co máme v plánu, takže nám dali i nějaké cenné rady. Přesně jak jsme čekali jsme na kolejích narazili i na hlídku, ale vzhledem k tomu, že si krásně likvidovali noční vidění cigárama a sirkama, nebyl problém dojít nepozorovaně skoro až k nim. Původně jsem v rukách zálibně potěžkával páčidlo, ale nakonec jsem stejně jako Guy zvolil nůž a hezky strážnému změřil teplotu v ledvinách. Ruce jsem si otřel do jeho blůzy a stáhli jsme je do křoví pod náspem. Hned jsme byli bohatší o dvě pušky a 120 nábojů, které jsme se rozhodli vzít s sebou a ukrýt někde po cestě v lese pro pozdější využití.

Pak už jsme se ale rychle pustili do páčení hřebů. Prve to šlo pomalu, ale rychle jsme do rukou dostali grif a ze starých seschlých pražců vylétával jeden za druhým. Už jsme v dálce slyšeli houkat lokomotivu, takže jsme rychle upalovali ke kolům a šlapali od trati pryč s flintama přes ramena a kapsama plnýma patron. Jasně, lákalo nás počkat si na výsledek, ale obrovská rána následovaná trháním a kroucením plechů spolu s velkou září na obloze nám jasně oznamovalo, že jsme byli aspoň částečně úspěšní. Když pak začala vybuchovat i nějaká munice, spokojeně jsem se usmíval. „Jo, dneska se nám bude krásně usínat...“ prohodím směrem ke Guyovi když přijíždíme zpět do městečka a uhýbáme do jedné z uliček aby nás nespatřila patrola vyjíždějící s náklaďákem a kubelwagenem k místu havárie...

„Přesně tak bych to viděl...“ souhlasím s Guyem. Navíc se mi na tomhle plánu zamlouvá to, že nebude třeba čekat na místě až pojede vlak. Prostě jen nachystáme koleje a můžeme být klidně normálně v práci než tam nějaký další transport pojede a naše past se spustí „Pánové, bude to sice událost smutná, ale zároveň velice radostná. Darujeme Adolfovi a Kriegsmarine první říční u-boot, to je hezké, ne?“ zasměju se při pomyšlení na to, jak budou pokroucenou lokomotivu a vagony tahat z hlubokého říčního koryta. I když by mě ani nepřekvapilo, kdyby je tam nechali a vytáhli jen náklad...

Jsem rád, že se na to Guy dívá střízlivě a hned počítá s naším zmizením. Jasně, jinak by to ani nemohlo být. „Přitáhne je to sice sem, to je fakt...“ souhlasím a poškrábu se na hlavě „Ale když dopředu nahlásíme přednostovi ztrátu nějakého nářadí, mohlo by to od nás odvést pozornost. A vytrhat hřeby z jedné koleje je práce pro jednoho chlapa tak na hodinu. Takže když budou dva se dvěma sochorama...“ navrhnu možné řešení. Kdyby se nám ještě k tomu podařilo fingovanou krádež hodit na někoho z těch, kteří Němcům ochotně donáší, bylo by to ještě lepší. A že se i v tomhle malém městečku takové svině rychle objevily...

Nakonec se naše skromná jednotka celkem rozpadla, ale nijak zvlášť mi to nevadí. Raději budu s pár chlapama, kterým věřím a které tak nějak znám, než s víc lidma, o kterých toho zase tak moc nevím. Díky kontaktům odbojářů jsme sehnali místo u dráhy, což nám zajišťuje celkem dobré krytí, protože do špinavé výtopny se Němcům moc nechce, ale taky nám dává možnost výrazně narušit zásobování německých vojsk nějakou pěknou sabotáží na železnici. Jen to vymyslet tak, aby na nás nepřišli...

První týden jsme se raději moc neukazovali, ale postupně Němci ztráceli ostražitost a chovali se tu skoro jako doma. Vojenské transporty k severu projížděli skoro každý den a my si rychle spočítali že zničením aspoň jednoho z nich bychom Němcům způsobili celkem solidní ztrátu na technice tak na zařízení železnice. Dobrou věcí bylo, že vojenské vlaky vesměs řídili přímo vojáci, takže jsme si ani nemuseli příliš dělat starost s tím, že bychom poslali k čertu nějaké nevinné civilisty. Opět jsme s Guyem a Čechoslovákem mířili na setkání k Tassinově sestře. Byl jsem rád, že jsem si sehnal Lignose Einhand a těšila mě uklidňujcíí váha v kase. Přece jen, nechci se případně Němcům dostat do rukou živý...

"Pánové... Mám nápad jak to provést. Víme, kdy bude transport projíždět a víme o dlouhé rovné trati před zatáčkou. Nářadí není problém na jednu noc ukrást a trochu si pohrát s kolejema. Když vytrháme hřeby z pražců těsně před zatáčkou, koleje budou vypadat, že tam pořád jsou, ale jak vlak najede, bude pokračovat rovně ze zatáčky a potáhne všecko za sebou." přednesu svůj plán a ukážu na mapě které místo mám na mysli. Uvidíme, jak se k tomu postaví ostatní. Navíc, jestli tam pak budou nějací partyzáni čekat, bude to podle mě i dobrá možnost sehnat další zbraně...

La grande evasion

Samotný útěk z tábora se nakonec podařil bez větších komplikací a dokázali jsme se už během noci dostat celkem daleko. Francouzi ráno vyrazili do vesničky zjistit jak moc Němci pátrají po několika uprchlých vojclech a my se pak nestačili divit tomu, co jsme se dozvěděl - očividně se jim takhle pár dní před blížící se kapitulací nechtělo honit po lesích pár vojáků, které by stejně pustili a pátrání bylo spíš vlažné. Jasně, naráželi jsme na jízdní motohlídky, zátarasy na cestách a sem tam potkali i jízdní patrolu s koňmi, ale nekonala se žádná velká akce se psy a zapojením všech okupačních sil v okolí. Což pro nás bylo ve výsledku jen dobře. Těm opatřením, která nastavili, nebyl pro nás bývalé legionáře problém uhnout a obejít je.

Nakonec jsme se dostali až na statek sestry našeho spojaře, kde jsme se mohli dát dohromady, odpočinout si a i v klidu vymyslet, jak budem pokračovat dál. Vzdát se minimálně pro mě a toho Čechoslováka nepřicházelo v úvahu a i když se Guy mohl vzdát, byl jsem rád, že to vidí stejně jako my a chce Němcům ještě zatopit. Když se pak setkáme se starostou a tím kníratým Pierrem z Résistánce jak si začali partyzáni brzo říkat, mám o našem dalším působení celkem jasno. S díky přijmu nabídku na vytvoření falešných dokladů od okupační správy. „Hele, město není nic pro mě. Byli bysme tam moc na ráně. Venkov a otevřená krajina je lepší i když se bude hůř hledat něco, co budem moct použít jako základnu....“ oslovím nakonec společníky poté, co se prozatím s Pierrem rozloučíme...