Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
La Légion étrangère
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Já si do četníků nebouchl. Teda aspoň ne moc. Pár výchovných pažbou mé karabiny dostali při skládání na motorky, ale pak už jsem to nechal na ostatních. Buď jak buď pořád to byli mí teoretičtí krajané a i díky výchově jsem se nějak nedokázal přinutit k tomu, abych třískal do zajatců. Ale na druhou stranu - chlapům jsem v tom nijak nebránil. Chápal jsem jejich vztek a i to, že nějak musí ven. Navíc, všichni věděli, kdy toho nechat a nepřekročit míru. Když si pro ně přijeli s Citroenem a náklaďáčkem chlapci z rozvědky, jen kývli hlavou a dál to neřešili. Věděli, že jsme v hajzlu a nějaká buzerace už na nás moc účinkovat nebude. Přece jen, byli jsme jedni z mála, kteří ještě bojovali. Ale přivedlo mě to na nápad - nebyl jsem v Legii sám Němec a kousek od nás se válely jak německé zbraně, tak uniformy polního četnictva. Malý výlet jsme stihli těsně, ale díky němu jsme najednou měli Zundappa se sajdkárou a mě, Krause a Lossowa vypadající jako družstvo polních četníků. Když můžou nácci, tak proč ne my, že? | ||
| |||
 | Pokračování "tažení"... Myslím, že Ti "četníci" šli do rukou tajné služby trošku víc pomlácení než by asi měli jít, ale jsem taky rád, že to nikdo neřešil. Sám jsem si bouchnul. Zabili mi spolubojovníka a spoustu dalších nahnali do zajetí nebo před kulomety, takže tady nebylo o čem. Ať se jdou veškeré konvence vycpat. Když odjeli, tak to meziobdobí bylo asi nejklidnější v následujících týdnech. Jediný kaz bylo to naše slavné zásobování. Mám takový pocit, že to zdrhlo a zmizelo jako první. Noroy. Ta vesnice se zapíše do dějin naší jednotky poměrně jasným a zlatým písmem. Drželi jsme pozice na kraji vesnice, kde byl zároveň les a my se mohli do něj schovat. Zakopali jsme se a vyztužili jsme pozice tak jak jsme jenom mohli, což bylo pro nás jenom dobře. Nějak se stalo, že mi zůstal kulomet. Svoje postavení jsem si vyztužil z padlých kmenů a měl tak poměrně dobrý pal post. Jako nosič munice mi sloužil Makowicz. Němci do nás najeli, protože možná tušili, že tam jsme a možná taky ne. Lehké tanky a obrněná auta. Díky tomu, že jsme měli čas se zakopat, tak se nám podařilo je z chodu odrazit, ale i tak nás to stálo dost chlapů. Ty tanky se nedaly lacino a my jsme neměli dost protitankových zbraní. Pak do nás začali bušit jejich dělostřelci. V tu chvíli jsem opravdu hodně děkoval za svůj vydřevený úkryt. Kolem nás bušily střepiny a my s Makowiczem jsme se krčili co nejníž v krytu. I děla umlkla a zase nastoupily tanky a my jsme ustoupili. Vždycky jsme ustupovali. Lezlo mi to na nervy. Přišli jsme o velitele a já o svého asistenta. Makowicz umřel na kulomet německého Panzerkampfwagenu 35(t). Tyhle mrchy nás hnaly celou dobu. Byly malé, rychlé a my neměli nic co by jsme jim mohli stavět do cesty. Jen řeky, díry a modlitby k pánu bohu a bohům Saharské pouště... Pro záznam a budoucí generace bych rád upozornil, že se na nás Bůh i Saharští bohové brutálně vysrali a ještě nás rozmazali po podlaze. Tanky, děla, letadla. To byl náš denní chleba při ústupu a já už jsem toho začínal mít krutě a kurevsky dost. Potom přišel ten nejhorší rozkaz. Já jsem byl připravený bojovat do posledního dechu. Už tak jsem byl dost nasraný, protože umřeli další kluci, já ztratil kulomet a celková bojová linie byla v prdeli. Všichni se vzdali a já věděl, že kdybych začal střílet, tak postřílí všechny a nebude to mít smysl. Zahodil jsem pušku, ale tam moje spolupráce skončila. Teď jsem seděl a cpal se cibulovou polévkou. Byla hnusná, taky jí vařili Ti parchanti. Možná někde našli kuchařku, ale vařit podle ní neuměli. Těkal jsem očima po všech spolusedících a našel jsem ještě někoho, kdo mi nepřišel úplně smířený s osudem válečného zajatce. Vzal jsem svůj ešus a posunul jsem se za Maxem. "Ty Maxi. Mám takovej nápad. Co prostě vzít kramle? Ostraha stojí za hovno a kdyby jsme sehnali dlaších pár lidí z Legie, tak máme reálně šanci odsud vypadnout. Já se nenechám zatáhnout do Německa a pokud vím, tak Ty se tam určitě taky nechceš vrátit nebo se pletu?" Šeptám, protože tohle nemusí nikdo slyšet a taky neuslyší. | ||
| |||
 | Zase u svých Pošramocení a s tělem legionáře jste nakonec dorazily zpět do svých pozic. Úkol jste ale splnili s i letci se nakonec dostali za vaše linie. Tento výjezd byl vlastně docela dost úspěšný i přes mrtvého Garcíu. Bohužel takových výpadů je stále méně, ani ne tak zbabělostí nebo nebojovností obyčejných vojclů, ale prostým faktem, že se francouzská a britská armáda dostala do sraček vlastní strategickou hloupostí a snaha nedostat se do obklíčení, nutila ke stálému ústupu. Somma a Marna k ní se v posledních dnech upínaly poslední naděje jako ve 14., ale jako ve 14. roce to nebylo, o většinu nejlepších jednotek francouzské velení přišlo při svém hloupém vysunutí do Belgie i s Brity. Teď to bylo na vás, na záložácích, druhosledových jednotkách a koloniálních jednotkách. Prostě hnus a naděje upadala den za dnem. I když falešné četníky málem legionáři umlátili za zabitého bratra, přeci jen se dočkali odvozu v rukou Deuxieme Bureau de l'État-major général tajnou službou, která ptáčky zřejmě potřebovala vytěžit. Vy oproti tomu jste zatím měli veget. Kouřili jste jednu gitanesku, s krásnou cikánkou na obalu krabičky, za druhou a sledovali jak se k vám přibližuje fronta. K tomu vás, žrali komáři z řeky a špatné zásobování, které se zřejmě už rozpadlo. Průzkumné výjezdy se opakovali každý den, buď s cílem pouze mapovat pozice nepřítele nebo s podobným cílem jako byl ten váš, záchrana letců nebo uvízlých vojáků. Velmi tvrdé boje vaše jednotka svedla u vesnice Le Quesnel nakonec za ustupových bojů jste museli ustoupit k vesnici Noroy. Zde jste měli umístěné pozice v lese a tvrdě jste odráželi palbou nepřítele. I přes nedostatek munice i zásobvaše jednotka tvrdě zastavila Němce. To už jste věděli, že tohle je konec, nejen končná ofenziva, kdy proti 143 německým divizím, včetně deseti pancéřových, jste byli schopni nasadit pouze 65 a to ještě druhořadých, ale také Itálie napadla Francii. Vlastně to byla docela dobrá zpráva, neboť Italům se nevedlo dobře ani proti takto zlomené a demoralizované armádě, jako byla ta vaše. Špatné zprávy, ale nechodí samy a žádné hovno nesmrdí tak, že by nemohlo smrdět víc. V zdržovacích bojích s tanky, kterých se sám účastnil padl váš velitel podplukovník Paul Lacombe de La Tour. V následných bojích se část vaší průzkumné skupiny oddělila od hlavní síly severoafrické divize a po obranných bojích a po pádu Paříže jste byly uvězněni na jednom statku v Bois-le-Roi. Kapitán Renucci vám vydal rozkaz kapitulovat a velící poručík uposlechl. Teď už nešlo o nic. Tedy o nic, o váš život, i když pro cizineckou legii jste všichni Monsieur Durand, bošové jak se k tomu dostanou se z vás pokusí vymlátit co jste ve skutečnosti zač. Přeci jen do cizinecké legie za poslední dobu uteklo dost odbojářů, levičáků a intelektuálů, kteří jsou značně nepřátelsky nalazeni proti třetí říši. Zatím vás přemístili na velký statek ve vesnici Le Châtelet-en-Brie je zde dalších asi 250 - 300 zajatců všech zbraní. Pár legionářů jako vy, jinak letci, spojaři, dělostřelci, pěšáci a mnozí další. Jen tankistů tu moc nebylo, ti zřejmě zařvali v bojích v Belgii a nebo u Ardenského průlomu. Důstojníky drží zvlášť, ale i tak je vidno, že jich je tu také spousta. Je jasné, že tohle je konec Francie. Statek je obklíčen vojskem, ale jedná se také o druhosledové německé vojáky. Němci zřejmě od zlomeného vojska nečekají příliš touhy po dalších bojích ostatně Paříž padla a i když Italové na jihu dostávají na prdel, je otázkou času, kdy dojde ke kapitulaci Francie. Na slámě jste již druhý den, kupodivu máte cigarety a k jídlu polévku buď bramborovou, cibulovou a nebo řepnou a k tomu chleba. Nálada je mizerná, poražená, každý se s tím vyrovnává po svém. Někteří důstojníci, dělají, že tam nejsou, jiní se snaží povzbudit, další jsou vzteklí jiní apatičtí, stejně tak mužstvo. Povedlo se vám už i rozkoukat a je vám jasné, že zde to s tou ostrahou vážně nepřehánějí. Až vás převezou do zajateckého tábora v Německu to už bude jiné kafe... | ||
| |||
| Četník z Rosières-en-Santerre Vzdali se. Nebudu tvrdit, že jsem si neoddychnul. Opravdu mi spadl kámen ze srdce, protože to neproběhlo prostě tak jak bych si přál. Každopádně odzbrojení a pod Saveliho puškou už kluci četnický nevypadali tak odbojně jako předtím. Nechal jsem se od Markowicze obvázat, protože sám sobě obvazovat ruku sice zvládnu, ale nevypadalo by to nijak vzhledně a společně jsme ve dvoře našli jejich motorku a vybavení. Ty samopaly mě potěšily, protože to zase zvyšuje naší palebnou sílu na krátkou vzdálenost a pokud nás zase takhle někam pošlou, tak to zvýší naše šance a já budu moct ten zaseknutý sráč zahodit někam do prdele. Zatáhli jsme četníky do dvora a čekali jsme na naší druhou skupinu. "Koukám dařilo se Vám víc." Zkřivím pusu, když hlásím Maxovi výsledek naší malé kratochvíle. Každopádně i oni mají zajatce a myslím, že tohle na štábu vynese třeba nějaký bonus. Hlavně dokumenty. To o tom telefonu na štábu zamlčíme, ale myslím, že ostatním klukům to dáme rozhodně k lepšímu. Ta myšlenka, že nějaký německý sráč z Abwehru telefonuje a chce od četníků info a místo toho tam Makowicz spustí polštinu a ještě si usere. Za to má u mě lok dobrého pití, to jako beze sporu. Naskládat se na motorky byl poměrně složitý úkol, ale zvládlo se to. Hlavně jsem bral sebou i Garcíu. Nezasloužil si, aby ho tu našli Ti parchanti. Po cestě jsem nemohl rýt pistolí do zajatců, protože jsem měl co dělat, abych se sám udržel na motorce. "A zabili Garciu." Pronesu ještě na účet četníků, kteří to mají spočítané, pokud se pokusí o cokoliv. Myslím, že nikdo tady z kluků by se s nima neštval. Kdyby to nebyli tak cení zajatci, už mají díry v hlavách. Garciovo tělo předáme saniťákům a až bude všechno vyřešené, tak se k nim přidám taky. Přeci jenom tu ruku si musím nechat zafačovat. Někde jsme tam nechali toho jednoho pilota, ale myslím, že každý pochopí, že hledat ho už nebylo v našich silách. Snad bude mít štěstí a dostane se zpět do linií nebo ho někdo ukryje. "Ty si naivní Guyi." | ||
| |||
| Četník z Rosières-en-Santerre Než se nám podařilo doběhnout ke Guyovi, měla už i jeho partička hotovo. Ale na rozdíl od nás je to stálo i nějaké oběti a nepodařilo se jim zajmout všechny. To ale ostatně zase tak nevadí. Přece jen, lepší nějací zajatci než žádní a důležité je, že žádný z nich neutekl, aby prozradil, že se o nich ví. Větší radost mi ale udělá objev dvou motorek se sajdkárama, protože tyhle německé modely uvezou o dost víc než francouzské, takže se na ně nějak zvládneme poskládat. Některé z uniforem, ale hlavně všechny doklady a dokumenty, nacpem do kufrů sajdkár a pak už jen svážem zajaté němčoury, které naložíme do vozíků jako dříví. „Takže chlapi, stačí mi dovézt jednoho z vás...“ oslovím zajatce německy „Takže jestli se někdo chce dát na kariéru olympijského běžce, jak je libo. Já a tady Capitaine si rádi potrénujeme střelbu.“ upozorním je, protože je mi jasné, že takhle poskládaní na motorkách bude pro ně ideální možnost k útěku. | ||
| |||
| Četník z Rosières-en-Santerre I když akce na náměstíčku neprobíhala tak jakby si Guy a jeho chlapci přáli nakonec se podařilo pupkaté strejdy, kteří se nakonec ukázali jako důstojní protivníci, přemoci. Snadné to nebylo a navíc dva z nich leží v kaluži krve na prázdném náměstí. Další dva se přeci jen i když zranění vzdali. Maxovi a letcům se vedlo přeci jen o poznání lépe a přepad se jim povedl bez problémů. Než falešní četníci stihli zareagovat ocelové pěsti je poslali do limbu. Prohledání míst jejich působnosti i jejich věcí ukázalo mnohé. U sebe měli všichni průkazy jednotky Brandenburg spadající pod Abwehr. Záškodníci mající na starost dezorientovat a rozvrátit spojenecké jednotky a zároveň pomáhat v postupu svým jednotkám. Alespoň v této oblasti jste jim, zřejmě zatnuli tipec. Co se týče dalších věcí, nalezli jste polní telefon na pojený na telefonní dráty a se spojením někam k Němcům. Také u chlapíků na nádraží jste nalezli motorku se sajdkou a kulometem MG 34 a náhradním pásem. Motorka sice nebyla označená, ale byl to německý Zündapp KS750. Musí se nechat, že byla dobře zamaskovaná a schovaná i s uniformami německých polních četníků. Zjevně Němci nic nepodcenili. Zranění strejdové nakonec také ukázali své poklady, německé DKW taktéž v civilním hávu bylo ukryté na dvoře opět s kulometem MG 34 i polním telefonem. Také německé samopaly MP 18 a několik granátů. Abwehr prostě na vybavení pro své muže nešetřil. Avšak jak se říká, "Není čas ztrácet čas!". Chvíli po té co jste odhalili tohle hnízdo zmijí, se rozezvučel telefon. Makowicz ho s bohorovným klidem zvedne a z něj se line trochu rozzlobená Němčina. Polsky telefonisty pošle do horoucích pekel a pak mu řekne, že Poláci zrovna útočí na Berlín a tohle všechno je jen zastírací manévr. Němec jen zmateně štěbetá a pak si Makowicz do sluchátka uprdne. Tím rozhovor skončí. Stejně, ale je jen otázkou času, kdy se přiženou skopci. | ||
| |||
| Četník z Rosières-en-Santerre „Díky! Vám taky!“ mávnu ještě Guyovi a jeho skupince. Pak už si jdeme každý svou cestou. S letci jsem se rozdělil a pokračoval jen s důstojníkem k osamělému četníkovi před nádražíčkem. Budova je sice celkem malá, ale podle množství kolejí za ní je mi jasné, že to tu funguje jako celkem rušné nákladní překladiště. Nebo aspoň dřív fungovalo. Když před četníkem zmíním městečko kousek severovýchodně, o kterém víme, že už tam německé hlídky jsou, a on se jen usměje a odmávne nás spokojeným a možná trochu pobaveným „Non mes Amis.“ došlo mi, že jsme se opravdu nemýlili a budou to chlápci z druhé strany hranice. Není to tak dávno, co bych si s nima v klidu pokecal, ale teď už to nejde... | ||
| |||
| Četník z Rosières-en-Santerre Vztekle jsem zatínal pěsti a díval se za korbou auta naší armády, kterou Ty svině poslaly směrem k Němcům. Za tohle kluci ušatí pěkně zaplatí. "Hodně štěstí!" Houknu za Maxem, který odchází spolu s piloty a začnu se věnovat svým čtyřem problémům. Oni byli čtyři a my jsme taky byli čtyři, ale rozhodně my jsme věděli, že jdeme do problému a oni se museli tvářit jakože jsou kamarádi. Což pro nás je ta lepší varianta. U hřbitova jsem se uchechtnul, protože pokud se něco posere, tak to budeme mít opravdu blízko. "Savallo tady někde si najdi prostor. Kdyby cokoliv, tak je nenech doběhnout do toho dvora. Něco tam mají a dost nerad bych najednou potkal místo pistolí kulomet." Takže ze čtyř legionářů jsem měl tři, proti čtyřem, ale zase všichni jsme byli v pohotovosti a to Ti četníci čekat nebudou. Další cigaretu zapálím a s nádechem vstoupíme na náměstí. Je vidět, že četníci jsou trošku nejistí. My jdeme v šípové formaci s puškama a kulometem v ponosu. Náš kulomet nesu já. Roy byl rychlejší a já jsem poslouchal. Ty mrchy měly dobrou francoužštinu. Což více méně může oklamat třeba kluky z Legie. Já jsem místní, takže mě opravdu ne. Navíc vím, že jsou to záškodníci. Neměli jsme dohodnuté heslo, ale základ byl, že až začne střílet kulomet, tak střílejí ostatní. Když nám ukážou jiný směr, tak se nerozpakuju. Zvednu rychle hlaveň a přejedu četníky sprchou olova. Bohužel to nefungovalo tak jak jsem čekal. Jak to byl orychle, tak prvního jsem minul, druhý schytal jednu někam do ruky a u třetího se mi zasekl kulomet. "Merde!" Zařvu vztekle, ale první četník už vytáhl pistoli a vystřelil. García vydal bolestné zařvání a padnul. Druhý četník se ještě vzpamatovával ze zranění a třetí postřelil mě. Makowicz díky bohům trefil toho třetího. První a čtvrtý četník začali radši utíkat ke dvorci a stříleli poslepu na nás. Což opravdu nefungovalo, ale my jsme museli držet hlavy dole. Třeskl výstřel a jeden četník zaškobrtnul a padl. Kam to dostal nevím, ale lehnul. "Hände hoch! Aufgeben!" Kolem lítají střely z pistolí a pokud se ten jeden dostane do dvorce, tak jsme nahraní. Další výstřel z pušky a ve dveřích dvora padl. Savalla dělal svojí práci. "Drop Ihre Waffen!" Jsem rád, že mě Max naučil aspoň nějaké základní věty. Držím si blízko těla jednu ruku a vytahuju bajonet, protože kulomet je teď něco co je opravdu nepoužitelné. Makowicz mířil střídavě na četníky před námi a rychlým pohledem jsem viděl, že Savalla se blíží k nám, ale míří na toho co utíkal. Teď jsme si uvědomil, že jsem ztratil cigaretu. Bohužel pro mě, tak ten, na kterého Makowicz v jednu chvíli nemířil se na mě vrhnul. Viděl raněného a neviděl hlaveň pušky, takže dva zranění se do sebe pustili. Oba jsme měli díru v pravé ruce a mě překážel kulomet, takže jsem prvně nemohl zabodnout bajonet do toho masitého těla a dostal jsem do zraněné ruky bolestivou ránu, ale za to ten hajzl zaplatil tím, že se mi povedlo mu zarvat bajonet do jater. Skřek a o dalšího četníka méně. Myslím, že v tuhle chvíli se Ti dva vzdali a pokud ne...tak je kluci zastřelili. | ||
| |||
| Četník z Rosières-en-Santerre Rozdělíme se a nechám teď už Rouxovy bastardy poblíž náměstí. Přece jen to máme k nádraží trochu dál. Tam si všimneme, že se vždy jeden ze dvou četníků vytratí mezi stromy a nechá tak hlídání budovy jen na jednom. Na to, aby tam chodil chcát, je to přece jenom nějak časté, takže tam určitě mají ukrytý minimálně telefon nebo možná i nějaké další zbraně a svoje uniformy. | ||
| |||
| Četník z Rosières-en-Santerre Po opatrném přiblížení k městečku a zjištění situace, jste se rozdělili na dvě skupiny. Z činnosti četníků není nic na první pohled zvláštního, ale hned na ten druhý opravdu něco drhne, respektive přebývá. Jejich pravidelné mizení a hovor do polního telefonu napojeného na vedení. Dokonce v jednu chvíli se objevil i vůz francouzské armády a byl nasměrován zjevně někam buď do polí nebo do náruče nepřítele. Bohužel vůz jen v rychlosti projel a nestihli jste ho varovat. Když se zaměříte na zbraně, tak skutečně u sebe mají jen pistole, ale jejich kradmé odchody, u těch na náměstí, do otevřeného prázdného dvorce a u těch u nádraží do nedalekého hájku, dávají jasně vědět, že tam mohou mít schované cokoliv. Guyova skupina se pomalu blíží od hřbitova, který je obehnaný přibližně dvoumetrovou zídkou a v okolí je zeleň. Saval dostal roli skrytého záložního střelce a ostatní potupují kupředu. Když vás strýcové četníci zahlédnou viditelně se leknou a sáhnou po zbrani. Pak se uklidní. Jeden z nich začne plynulou francouzštinou, v které je skutečně jen nepatrný akcent, jenž by se dal označit za Alsaský. "O la lá, chlapci co tu děláte? Tady už jste skoro na linii. Kam míříte?" Když Makowiczký odpoví, že na Roye, okamžitě vás s úsměvem posílají na Saint-Quentin, kde už jsou pravděpodobně Němci. Samozřejmě nikde nejsou směrové cedule, aby se Němcům ztížil postup, a změna mezi jihovýchodním a východním směrem se dá docela lehce zamaskovat. Pokud se na ně rozhodnete udeřit, spustí palbu a pokusí se utéct i z bezvýchodné situace. Situace u nádraží je víceméně podobná. Trochu překvapeně se "četníci" vylekali, když jste se k nim přiblížili na blízko, ale také se snaží hrát svoji hru. Opět s téměř perfektní Pařížskou francouzštinou se vás pokusí vylifrovat špatným směrem a kdž na ně uhodíte budou se snažit prostřílet k hájku, kde mají ukrytý motocykl... | ||