18. 3. 1921 - Bar Cordano, Lima

Než stihlo proběhnout představení s mužem u stolu, co měl stejně vyhlížející zprávu která mě přivedla až k němu... Všimla jsem si muže u baru který k nám přizvedl skleničku na přípitek.
Pak už pozornost upoutám zase na pana Duvala, jak se vzápětí představí. Nabízenou ruku přijmu a také se představím. "Sonia Ángelica Vega. Těší mě pane Duvale." Přijmu i nabízené místo a posadím se ke stolu. "Dala bych si sklenici vody. Děkuji."

Když se pak pan Duval pustí do řeči, na rtech se mi po jeho poslední větě objeví krátký úsměv. "Všimla jsem sj této vaší zprávy. " Kývnu bradou na jeho psaní které má před sebou na stole. "Taky jej mám. Na pana Larkina s vámi ráda počkám."

Pak už to jde ráz na ráz. Pan Duval osloví také muže který předtím popíjel má baru a který nám pokynul skleničkou, pak otázka co je naší prací. Namísto toho však odpovím. "Nemám žádná tajemství a ráda si s vámi o své práci později popovídám. Jen mě napadlo, když spolu budeme na jedné výpravě. Říkejte mi prosím Sonio." Znovu se usměji. Koneckonců bude mi to i příjemnější.

Netrvá to dlouho a objeví se ještě jedna žena, za kterou jsem velmi ráda. Přece jen na takové výpravě je lepší, když mám s kým probrat věci o kterých se s muži nemluví.
"Sonia Ángelica Vega. " Představím se. "Povedete o této výpravě deník?" Zeptám se zvědavě.

Popíjím v klidu cognac, když k mému stolu dorazí mladá žena. Ihned se postavím, abych zachoval etiketu. Jakmile přiloží cigaretu k ústům a zeptá se mě na připálení, vytáhnu z pravé kapsy kalhot krabičku zápalek a ochotně ji připálím. Jsem překvapen. Možná si mě s někým plete.

Po krátkém zamyšlení jí podám ochotně ruku a představím se. „Étienne Duval, madam.“ Pokud se mi představí také, odpovím. „Velmi mě těší, posaďte se prosím. Dáte si něco k pití?“ Sednu si na místo, poprosím číšníka o drink pro dámu, pokud si něco přeje. „ Víte, abych se Vám přiznal, velmi mě těší Vaše společnost, ale čekám zde na jistého gentlemana jménem Larkin. A vy? Nepřijdete mi s dovolením jako žena, která by bez rozmyslu oslovovala cizí muže v baru. Se vší úctou k Vám.“ Potahuji z cigarety a čekám na její odpověď, sleduji srolovaný papír v její ruce. Není to telegram?

Zanedlouho dorazí k našemu stolu mladší muž. Jakmile pozvedne sklenku a sdělí nám, že budeme tvořit budoucí výpravu, znejistím. Povstanu a podám mu ruku. „Étienne Duval, pane.“ Počkám, jestli se představí a popřípadě ho vyzvu, ať si přisedne. Pozvednu sklenici. „Nevíte, kolik lidí si pan Larkin najal?“ Zeptám se mladíka. Domnívám se, že možná má více informací, než já.

Zvláštní skupina dobrodruhů. Jsem zvědav, co nám pan Larkin řekne. „ Nechci znít jako hrubián, čím se živíte?“ Zeptám se obou přítomných. Když náš rozhovor přeruší příchod další dámy, která se představí jako doktorka. Vstanu, abych jí připálil, podal ruku a představil se. „ Étienne Duval, madam. Těší mě. Jsme rád, že součástí výpravy bude i lékařka. Prosím, dáte si něco k pití?“ Zeptám se lékařky.

Netrpělivě sleduji, co se děje v baru. Kolik dalších lidí dorazí?

Selbit

Londýn

Seděla jsem ve svém pokoji v sídle otce a pročítala dávno zapomenuté jazyky. Byl to přece jen můj koníček. Posledních šest let jsem pracovala a rozvíjela lingvistické schopnosti abych dále rozšířila antropologické výzkumy a daleko hlouběji dokázala proniknout do mentality a fungování rozličných kultur. Samotná antropologie byla nenaplňující, na poslední konferenci se lidé spíše zabývali volebním právem žen a ačkoliv byly příspěvky rozdílné a několik z nich se dalo označit i slovem “přínosné”, nejvíce ohlasu a rozhořčení donesl nepříliš vlivný příspěvek o tříděný odpadu. Tehdy mě i napadlo, že my mluvíme a diskutujeme zbytečně.

Takové hloupé myšlenky mi dokázaly hnout žlučí a zkazit náladu. Čím studovanější jsem se snažila být, tím se mi to zdálo zbytečnější. Akademikové byli hloupí a prostí a čím více byli zapálení do svého oboru, tím více byli slepí dalším eventualitám a faktům. Byli jako koně s klapkami. Kteří se hnali z útesu slepě věřící, že je čeká něco velkolepého až dojdou do cíle.
Otřásla jsem se nad tou myšlenkou a raději ten večer zamířila na vystoupení pana Selbita. Ujišťoval mě o tom, že uvidím něco nevídaného a že bych si to neměla nechat ujít... Tak jsem došla a aspoň na chvíli se ztratila v myšlenkách a přemýšlení nad iluzemi, které Selbit předváděl. Snad jsem i zatajila dech, když pila pomalu mířila k masu ženy a nakonec jsem povytáhla obočí, když žena vystoupila v pořádku a usmívala se tím dokonalým americkým úsměvem. Dokázal to. A já přemýšlela, jak ta žena může být tak šťastná nad faktem, že se ji právě někdo pokusil rozříznout vejpůl. Samozřejmě, ona věděla, že bude v pořádku, ale kdo by se dobrovolně nechal smyšleně rozdělit vejpůl? Zbytečné. Sugestivní. A bizarní. Ještě tu noc jsem se vrátila ke své lingvistice.

Nebylo lehké začít se studiem jazyků. Četla jsem mnoho knih v anglickém jazyce, pak i v tom německém a když jsem nacházela pak i spojitosti v ruštině, dokázala jsem pohotově rozluštit hieroglyfy a dokonce jsem si začala troufat i na mrtvé jazyky. Bylo to jako přicházet na matematické rovnice. Hltala jsem každý úspěch a dokonce jsem našla nový koníček, který mě dokázal zabavit a efektivně vytěsnil starosti mého otce, které mi s takovou elegancí předával na bedra aniž by se aspoň pokusil pochopit, že jeho problémy nevyřeším a že se zajímám o jiné věci, než dědictví. Popravdě jsem ani nechápala jeho starost, má sestra si již našla gentlemana, který jí zaopatří a který s ní obstaral dokonce i potomka.

Tyhle dva týdny byly ve znamení roztržitosti a nejistoty. Znovu a znovu byly mé myšlenky tam, kde neměly být. Vystoupení pana Selbita bylo jen chabé a pomíjivé rozptýlení, opera mi nedělala radost a ani v knihách jsem nenacházela útočiště až... Jsem na stole našla telegram. Věděla jsem, že to je má šance, věděla jsem, že ji musím vzít... A ani chvíli jsem neváhala. V Peru jsem již byla, dokonce jsem tam byla pracovně s týmem zkušených vědců a s nimi zkoumala místní obyvatele, zvyky, ale i vše ostatní. A tohle bylo to, co jsem potřebovala pro to, aby moje myšlenky byly opět ustáleny. Nový výzkum! Čas zabalit veškeré kufry a potřebné věci.

Larkin

Cesta a Peru

Vzala jsem první loď, kterou jsem mohla. Vyrazila jsem do Ameriky a dokonce zvolila okliku. Peníze se nejevily jako problém, po pevnině jsem mohla docestovat už jakýmkoliv způsobem a chtěla jsem ještě projít pár destinací předtím, než se budu muset zapojit do výzkumu. Chtěla jsem si tohle jen pořádně užít. Byla jsem v Londýně zavřená už dost dlouho a konverzace s mými "kolegy" mě naplňovaly pramalým uspokojením. Chtěla jsem vidět život. Chtěla jsem opět vidět Peru a prožít vše, co jsem kdy zažila na svých výzkumných cestách. Chtěla jsem zapomenout na roky studia a aspoň na chvíli být opět někdo, kdo žije, kdo teprve poznává svět a je nepolíben temnými myšlenkami "jestli věci vůbec mají smysl". Kdo je perspektivní a má cíle a ambice. Tahle celá výprava byla jako rána z milosti, jako osvobození. Byla jsem znuděná? Možná. Když na to tak přijde, možná proto se mladé ženy vdávaly tak brzy... Ušetřily si tím roky zmatku a rozpačitosti.

Ubytovala jsem se na hotelu včas a snad ještě chvíli ležela v posteli, než jsem se skutečně vydala s doutníkem v puse k baru, kde jsme měli setkání. Kouření byl zvyk, který jsem pochytila po otci. Nekouřila jsem tak často, doutníky už vůbec ne, ale poslední tři roky, kdy jsem byla neustále jak v mlýnském kole, to nejlepší ze mě se vrhlo na ústup a moje dokonalé chování v jakékoliv situaci vzalo za své.
Z celé situace jsem byla nervózní. Stála jsem před barem a dokouřila doutník. Nechtěla jsem před budoucí tým vstoupit s doutníkem v puse, říkala jsem si... Třeba je to skupina, co nekouří, třeba bych si zkazila první dojem... A už zbytečně opět přemýšlela. Jak já jsem se nenáviděla za takové přemýšlení! Bylo to zbytečné, otravné a naprosto iracionální. Stejně nikdo nikdy nepřemýšlel hluboko o prvním dojmu... No ne? Ještě jsem se dvakrát nadechla než jsem skutečně vešla. Rozhlédla jsem se a když jsem viděla dva muže, co vypadali, že nepochází z Peru, měla jsem vyhráno. Všimla jsem si pak v koutku oka i toho, že onen telegram leží na stole a s vědomím, že jsem na správném místě, jsem vyrazila ke skupině. Když jsem pak spatřila i ženu, co vytáhla cigaretu, vzdala jsem snažení o abstinenci, vytáhla svou a sama se po vzoru ženy zeptala o připálení.
"Vypadá to, že to bude početná výprava. Doktorka Xenia Rona, ráda vás poznávám." vydechla jsem své představení a nakonec si i s cigaretou sedla ke stolu abych do deníku psala první záznam.

Sportovní šílenství

Miskatonická univerzita, 1921
Tři dny před výpravou

Konec semestru s sebou přináší mnohé pocity. Většinou jsou rozličné, plné napětí, smutku i radosti. Ať tak či onak, jsou vždy vyčerpávající. Velkou útěchou pilně studujících studentů je fotbalový zápas mezi Miskatonickou a Harvardskou univerzitou. Já sám na tohle nikdy nebyl. Zkoušky na lékařské fakultě jsou o něco těžší, než co musí absolvovat ti rádoby umělci, které míjím vždy, když jdu na oběd. Dnes ale nemám na jídlo ani pomyšlení, o to menší je, když se proplétám kolem davu nadšenců, kteří v univerzitních barvách skandují motto naší milované alma mater: "Ex Ignorantia Ad Sapientiam; Ex Luce Ad Tenebras." Nemám čas na zpomalení. Mám podpaží svaz knih, které dlužím doktoru Henry Armitagovi, které jsem mu měl donést již minulý týden. Je mi jasné, že zase bude na tento malý fakt poukazovat, mračit se a slibovat, že mi příště nevyjde vstříc, až budu zase dlouho do noci hledat spisy jistého studenta, který zde studoval přede mnou. A já mu jako vždy slíbím: „Už se to nebude opakovat, pane Armitage, opravdu.“
Udělám na něj psí oči a další den si odnesu další knihy, které potřebuji. Přál bych si, abych měl se svými osobními experimenty lepší výsledky, než kterých se mi dostává v těchto chvílích, nicméně mohu být rád, že se nejedná o absolutní propadáky. Přesto mě to dohání k šílenství. Pátrám po té jedné věci, kterou Herbert West nalezl až později ve svém životě v naději, že ji alespoň mlhavě nastínil v nějaké učebnici, která prošla pod jeho rukama.

„Měl by ses na to vykašlat, dát si chvíli pauzu... mohl by ses jít podívat na ten fotbalový zápas, to by tě mohlo rozptýlit. Nebo je tu ještě ten telegraf od Larkina.“ Peter seděl, jako obvykle, v křesle, na stehně měl položenou knihu anatomie a v ruce skleničku levné whisky.
„Díky.“ Odpovím suše, nechtěl jsem se na téma "Larkin" bavit, protože Peter už dávno věděl, jaký názor na celou tu podivnou expedici mám. Nikdy se mi ani nesvěřil s tím, jak k tomu chlapíkovi přišel. Nevím, jestli je to jeho známý, příbuzný, vzdálený přítel nebo si ho prostě jen vybral z náhodného seznamu potencionálních mediků.
„Myslím to vážně. Zkoušky už máš dávno za sebou a poslední týden jsi sotva vystrčil paty z pitevny, kde nikdo normální nechce strávit víc času než musí.“
„Hm.“
„Vsadím se, že se ti to zase nepovedlo. Máš špatnou formuli a nechceš si to připustit, ale možná bys v zahraničí přišel na něco, co teď nevidíš.“ Peterovo naléhání se zdálo být nekonečné. Sbalil jsem si jen pár věcí, než jsem se vypařil do noci tichého Arkhamu. Najít slušný bar mi trvalo jen chvíli a ještě kratší byl čas, za který jsem se dokázal opít.

K ránu jsem se dopotácel zpět na kolej, kde jsem věděl, že Peter touhle dobou bude mít zkoušku, takže na pokoji budu sám. Nikoho jsem tak nerušil, když jsem rozrazil dveře a šel pomalu k posteli, na které byl špendlíkem připevněný telegraf od Larkina. Sám pro sebe jsem se ušklíbl. Jako kdyby ten bastard věděl, že jsem celou noc nad skleničkami alkoholu přemítal nad svými experimenty a byl ohledně pokračování na nich lehce skeptický. Znovu jsem si pečlivě prostudoval telegraf, přičemž jsem věděl, že jakmile vstanu, budu mít o svém dalším počínání absolutní jasno.

Neúnosná cesta

Lima, Peru, 1921
Bar Cordano

Jako každý zbohatlický mládenec, který nechce cestovat několik dní po moři, i já si objednal let do své destinace. Bylo to (alespoň pro mě) o poznání dobrodružnější a kratší, což jsem potřeboval, vzhledem k tomu, že jsem pozvání na expedici přijal na poslední chvíli a tlačil mě čas. Po přistání mě čekalo nemilé překvapení v podobě zvednutého žaludku, neboť jsem na takový druh cestování nebyl zvyklý, ale mimo to jsem se nesetkal s žádnými jinými nepříjemnostmi.

Popadl jsem svých pár zavazadel a podle instrukcí se šel ubytovat do hotelu. Měl jsem ještě pár hodin, než se budu muset vydat do baru, a proto jsem se rozhodl je věnovat podrobnému rozboru toho, co mi chybělo a co bych si chtěl z výpravy odnést. Detailně sepsaný seznam jsem uložil do svého zavazadla, sešel jsem schody a optal se na recepci na směr, kterým bych se měl vydat, neboť mi zdejší cesty připadaly všechny stejné a nerad bych se ztratil hodinu před setkáním. Pak jsem tedy zamířil do baru Cordano. Alkohol mi nebyl cizí, zdejší atmosféra však ano. Pohledem jsem ode dveří sjel všechny přítomné, a poté zamířil přímo k baru.
Objednám si něco lehčího, přeci jen není mým záměrem se tu ztřískat pod obraz boží, když si všimnu páru, který drží stejný telegraf, který přišel i mě. Tedy, ne přímo mě, mému příteli, ale výsledek je nejspíš stejný. Možná o něco lepší, Peter měl problémy i se základní anatomií člověka.
„Nejspíš budeme tvořit budoucí výpravu,“ ušklíbnu se, mírně pozvednu skleničku, čímž skočím do jejich jistě zapálené konverzace, kterou jsem zcela přeslechl. Nejsem si jistý, co si o nich myslet, ale nerad se nechávám odradit prvním dojmem.

18. 3. 1921 - Bar Cordano, Lima

Věděla jsem přesně kde najít tento bar. Vždyť panu Larkinovi můžu své služby nabídnout hned ze dvou důvodů. Přímo v našem hlavním městě již několik let bydlím a dělám průvodce bohatým cizincům. Velmi dobře znám místní zvyky. Nakonec... Sama jsem se přece v Peru narodila. Druhou věcí co mohu nabídnout, jsou prostředky které bude pan Larkin možná potřebovat. Nu a nakonec i já z tohoto výletu budu mít jistojistě nějaký nevšední zážitek. Taky bych mohla na chvíli vyměnit těžký vzduch velkoměsta a vyprdět se někde venku. Což by pro mě bylo v tuto chvíli vítané.

V ruce jsem držela srolovaný telegram a při pohledu na bar Cordano se mi vybavila nejedna vzpomínka a na tváři přitom objevil sice drobný, avšak spokojený úsměv.
Hudba vycházející zevnitř mě nenechala chladnou a já se během několika málo okamžiků objevila uvnitř.

Co na tom, že jsem se ještě nebyla ubytovat v hotelu. Vlastně bych ani nemusela, ale mám to jako takovou malou odměnu a nabídku pana Larkina určitě využiji. Tedy v pozdějších večerních hodinách, až to tady bude vyřízeno. Vlastně už jsem byla netrpělivá, zvědavá, jak celé setkání v baru proběhne a koho tady vlastně potkám.

Rozhlížela jsem se kolem, koho pohledem najdu nebo nenajdu. U jednoho stolu seděl osamocený muž. S cigaretou v ústech, před sebou měl nějakou tištěnou zprávu kterou takto z větší dálky nerozeznám a byl to evidentně cizinec. Netrvalo mi to dlouho abych se rozmyslela co dál. Moc volného místa jsem v baru neviděla a rozhodla se proto přistoupit k jeho stolu.

"Mohu si od vás připálit?" Zeptám se Étienna, kterého však dosud neznám a mezi prsty držím cigaretu. Nad Étiennem nyní stojí mladá žena, věkem něco přes dvacet let. Odhadem přibližně stosedmdesát centimetrů vysoká, štíhlé postavy. V uších má kruhové náušnice a dva zdobené ryté prsteny. Oblečená je ve světlých šatech.

Toulal jsem se ulicemi Londýna a nevěděl, co si počít. Byl jsem cizincem ve městě hříchu. S mým přízvukem jsem zde nebyl zvaný. Když jsem spatřil kamelota, který si užíval s místní běhnou, odvážil jsem se a ukradl jeden výtisk novin, který nechal ledabyle ležet na ošuntělém sudu od whiskey. Nebude mu chybět. Doufal jsem, že zde najdu nabídku práce. The Times, asi nejznámější plátek. Chvilku jsem listoval novinami ve světle plynové lampy, když jsem objevil podivně vypadající inzerát. Nějaký blázen hledal skupinu lidí na výpravu v Peru. Pyramida? Nejsou jen v Egyptě? Zakroutil jsem hlavou. Byl jsem zoufalý, rozhodl jsem se to zkusit.

Našel jsem nejbližší telegrafní stanici a za celou jednu libru jsem odeslal telegram. Stejně neodpoví. Hořce jsem se pousmál, zaplatil telegrafistovi a odcházel. Neušel jsem ani 100 metrů, když za sebou slyším běh a křik. „Pane, pane, přichází Vám odpověď, vraťte se.“ Otočil jsem se, nevěřil jsem svým uším. Opravdu myslí mě? Vrátil jsem se zpět, abych si vyzvedl telegram. Vzali mě. 18. března v Peru? Dnes je 12.ledna, to mám co dělat. Otočil jsem se na telegrafistu. „Jak se dostanu do Peru?“ Telegrafista vytřeštil oči. „Kam?“ Vyhrkl ze sebe. Mávnul jsem rukou a jal se hledat odpověď jinde.

Netrvalo dlouho a zjistil jsem, že z přístavu v Cardiffu vyjíždí nákladní loď směrem do Peru. Nebylo těžké se dostat do Cardiffu a po delší domluvě a úplatku v podobě pozlacených kapesních hodinek jsem byl přijat na palubu. Cesta měla trvat celkem 22 dní. Většinu času jsem trávil v ošuntělé kajutě ve společnosti několika ožralých námořníků. Nebyl to žádný luxus, ale lepší zvuky zvracejících lidí, než zvuk děl a píšťalky. Chtěl jsem využít po dlouhé době čas, kdy se nemusím otáčet za sebe a budit se ze spaní. Stejně mě to dostihlo. Opět.

Usínal v zákopu obalen bahnem a krví. Krysy, byly všude. Měly hostinu, nikdo nestihl odklidit mrtvé z rána. Zvuk píšťalky se mi zařezal hluboko do mozku. „Němci útočí!“ Zařval kapitán Bérenger. Jeho hlas následoval strašlivý koncert chauchatu, který trhal nepřítele doslova na kusy. Postřelený Němec, který se zapletl do ostnatého drátu hlasitě naříkal a doplňoval jen mozaiku divadla hrůzy. Chopil jsem se svojí pušky a začal pálit. Bez rozmyslu, nebyl čas. Student, jak jsme přezdívali mladíkovi v našich řadách, dostal kulku přímo do krku. Klesl do kolen vedle mě a začal se zalykat krví. Nešlo mu pomoci. Chrchlal a dusil se, zatímco slzy stékaly po jeho tváři. Bylo by mi ho i líto, ale na lítost nebyl čas. Asi po dvaceti vteřinách přestal vzlykat a dusit se. Jeho pohled ustrnul v masce smrti, masce, kterou jsem za posledních pár let viděl tisíckrát. První Němec skočil do zákopu a následovali další. Učitelskej se chopil polní lopatky a zarazil neznámému naostřenou lopatku přímo do krku, který jen zachroptil a klesl k zemi….

Naštěstí mě vytrhl ze spaní zpěv opilého námořníka, který nejdříve nedokázal najít svoji síť a pak se ještě pozvracel do vědra s vodou. Otřel jsem si zpocené čelo a šel jsem se projít ven, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.

V Peru:

Rád chodím včas, a ještě raději jsem někde dříve. Viděl jsem v životě rozličné krajiny od spalující saharské pouště po zelenavé údolí Rýna. Jižní Amerika je však zase něco jiného. Jiné zvuky, jiné pachy a jiné tváře. Každé město má svého ducha a pulz, jak říkal náš lékař. Pulz Limy je mi cizí. Zástupy lidí, burácení automobilů, a ještě k tomu zvonivý zvuk elektrické tramvaje mě vytrhával ze soustředění.

Zvykneš si. Musíš. Utvrdil jsem se.

Ubytování v hotelu proběhlo hladce a jelikož jsem měl dost času, zastavil jsem se po cestě ve zlatnictví, kde jsem proměnil dva zlaté náramky, pár stříbrných náušnic a zlatý prsten za místní měnu. Obtloustlý muž s pleší, sedící na nízké a na jeho proporce úzké židli se úlisně usmál, když spatřil sbírku šperků. Rychle poznal, v jaké jsem situaci a za šperky mi vyplatil slušně vypadající sumu. Jazyk peněz, každý ho zná, každý mu rozumí. Univerzální domluva. Určitě mě okradl. Pokusil jsem se na tváři vykouzlit úsměv. Moc mi to nešlo, a tak jsem raději odešel.

Nebylo ještě ani 18:00, když jsem stál před vchodem do baru Cordano. Latinskoamerické rytmy mi byly cizí, ne však nepříjemné. Vstoupil jsem do baru, rozhlédl se. Z dvou kmitajících číšníků jsem pochopil, že si člověk musí usednout a objednat si u nich. Zkusil jsem najít volný stůl, zapálil jsem si cigaretu. Jakmile ke mně číšník dorazil, řekl jsem jediné slovo. „Cognac.“. Při rytmu hudby, v poklidu kouřím a pomalu popíjím. Rozhlížím se a sleduji hodinky. Telegram mám na stole před sebou.

18. 3. 1921 - Bar Cordano, Lima

Vaše cesta do hlavního města Peru proběhla, v rámci možností, v pořádku. Je to možná trochu zvláštní pocit, jak kráčíte - každý svou cestou - na místo setkání a necháváte na sebe dýchat tuto metropoli.

Po letech úpadku a strádání je Lima 20. let městem v procesu hospodářské obnovy a rychlé expanze. V současné době má více než 200 000 obyvatel a rychle roste. Sanitární podmínky byly nedávno modernizovány a návštěvníci tak mohou očekávat, že najdou veškeré vybavení jakéhokoli velkého západního města - snad jen lehce ošuntělejší.
Město leží v zálivu a rozkládá se na obou březích řeky Rímac. Zátoka je také domovem sousedního města Callao, i když jeho nedávné rozšíření ztěžuje přesně určit hranici, kde jedno město končí a druhé začíná.
Lima je mezinárodním přístavem a, díky statutu hlavního města, má i mnoho mezinárodních návštěvníků. Sem tam tedy zaslechnete i angličtinu, primárně je tu ale ona klasická jihoamerická nálada, kterou prostupuje španělština, někdy hlasitá, jindy méně - ale jedno se nedá popřít, žije to tu.

Sedmá hodina se blíží a s tím i setkání s panem Larkinem a vlastně i celou expediční skupinou. Ať jste si v hotelu řekli o mapu, nebo se neváháte ptát místních - na místo dorazíte.

Bar Cordano - z jehož dřevěných oken zní latinskoamerická hudba skrze dřevěné okenice stejně hlasitě, jako podvečerní směsice různorodých konverzací - je typickým zástupcem koloniální architektury. Oranžová omítka je možná na některých místech oprýskaná, ale nic co by muselo nutně urazit. Uvnitř, a mezi námi i vně, baru to vcelku žije. Budova je uvnitř poměrně velká, v jednom rohu je něco jako zvýšené pódium, kde několik hudebníků v parádních kloboucích předvádí hmaty, které by záviděl nejeden klasický kytarista. Dřevěné obložení a parkety dodávají takový ten domácký nádech, stejně jako výzdoba.

Za rozložitým barem se na hosty široce usmívá mladá žena, kterou sem tam navštíví dvojice mladých mužů v bílých košilích - evidentně také zaměstnanci - kteří roznáší objednávky po kulatých stolcích a nezřídka se pustí do diskuze se zákazníky.

... NÁČRTY VĚCÍ PŘÍŠTÍCH... VĚCÍ NETUŠENÝCH....
Stojíte ve spoře osvětlené chodbě hotelu. Před vámi jsou dveře pokoje s číslem 410. Když na ně zaklepete, uslyšíte zevnitř tlumený křik a pohyb. Jakmile se zadíváte do tváří svých společníků... svírá vás pocit předtuchy. Uvnitř se skrývá něco strašného. Zaváháte jen na okamžik. Vrhnete se do místnosti 410, abyste našli... váš osud.

Leden - Únor 1921

Ať jste již kdekoliv, nakonec si vás telegram pana Larkina najde. K jeho expedici se každý z vás přidává z různých důvodů, každý koneckonců máte své cíle, že?

/DEKUJI ZE SE PRIDATE K ME EXPEDICI STOP PROSIM PRIPOJTE SE KE ME V LIME STOP ZAREZERVOVAL JSEM VAM POKOJ V HOTELU MAURY STOP SETKAME SE 18 BREZNA V 7 HODIN VECER V BARU CORDANO, JIRÓN ANCASCH 202, DISTRITO DE LIMA STOP

AUGUSTUS LARKIN/

INFO

Peru (oficiálně Peruánská republika) se nachází na západním pobřeží Jižní Ameriky a je třetí největší zemí subkontinentu, kde žije necelých 5 milionů lidí. Jeho severní bod se dotýká rovníku a jeho pevnina, o rozloze asi 500 000 čtverečních mil (1,25 milionu čtverečních km), je velmi různorodá z hlediska terénu i klimatu. Suché pobřeží ustupuje ve vnitrozemí teplým, vlhkým nížinám (včetně povodí Amazonky), stejně jako pohoří And a s nimi související vysočiny.
Civilizace v dnešním Peru sahá až do roku 2500 př. n. l. Široká škála předkolumbovských civilizací z velké části ustoupila ve 14. století Incké říši, která pak vládla většině Peru. Impérium se však ukázalo jako krátkodobé. První Španělé přišli v roce 1528, po nich následovali dobyvatelé v čele s Franciscem Pizarrem v roce 1532. Pizarro založil město Lima v roce 1535, kde byl později v roce 1542 zavražděn. Incká říše nakonec padla v roce 1572, kdy Francisco de Toledo popravil posledního vládnoucího Inca - Túpac Amaru a vzniklo tak místokrálovství Peru.
Místokrálovství trvalo až do počátku 20. let 19. století, kdy do země vtrhnul generál Jose de San Martin s armádou vojáků z Argentiny a Chile. To znamenalo začátek série bitev a vyhlášení nezávislosti. Boje definitivně skončily v roce 1824. V mezidobí došlo k určité politické nestálosti, ale v roce 1921 je země z velké části stabilní a prosperující.

Obyvatelstvo Peru se skládá z široké škály etnik. Přibližně 50 % tvoří domorodí obyvatelé, přičemž většinu zbytku tvoří míšenci, přičemž bílí lidé tvoří přibližně 15 %. V Limě žije velké množství čínských a japonských přistěhovalců, z nichž mnozí byli převezeni, aby postavili železnice nebo těžili guano (nahromaděný trus mořských ptáků používaný jako bohaté hnojivo v Evropě).
Většina Peruánců mluví španělsky, i když existuje řada dalších lingvistických skupin, které mluví domorodými jazyky, jako je kečuánština a ajmarština. Angličtina není široce rozšířena, zvláště mimo města.
Tradiční oblečení se liší region od regionu, i když existují určité společné rysy, jako jsou klobouky, ponča a pestrobarevné vlněné oblečení. Ve městech, jako je Lima, má však tento tradiční oděv tendenci ustupovat ponurejším evropským nebo severoamerickým stylům.

Měna
Měnou v Peru je sol. Na jeden sol připadá 10 dinů a na jedno dinero 10 centavos. V roce 1921 má 1 USD hodnotu přibližně 3 sol.

Počasí
Peru leží na jižní polokouli, různorodá geografie země přispívá ke stejně rozmanitému klimatu s teplými, suchými pobřežními oblastmi, horkými a vlhkými nížinami a chladnějšími vrchovinami s vysokými srážkami.

Lima
Zdejší teploty jsou po většinu roku mírné, i když v létě se pro některé cizince mohou nepříjemně oteplit. Průměrná nejnižší teplota v březnu je 18°C a nejvyšší je 26°C. Vysoká vlhkost vzduchu však zvyšuje teplotu a cizinci mohou být při námaze nepříjemně unavení a zpocení.
Navzdory vysoké vlhkosti je klima v Limě normálně suché s dešťovými srážkami, které jsou vzácností, ačkoli březen přichází na konci místního období dešťů.

Cestování po Limě
Doprava v Limě pravděpodobně nebude pro vyšetřovatele představovat velký problém. Hlavní místa jsou všechna do 10 minut chůze od sebe a lze je snadno najít na mapě města (snadno se dá získat v hotelu nebo u nějakého prodejce).
Hlavní možností přesunu je rozsáhlá síť elektrických tramvají za rozumný poplatek. Město je také obsluhováno autobusy, i když ty jsou mnohem omezenější a méně spolehlivé než tramvaje.