Všechny cesty světa

Trvalo to, ale nakonec jsem do tohohle zapadákova dorazila..
Další město, další vesnice, další díra kde snad najdu nějakou práci, která mi vynese několik zlaťáků, než zase pak bude čas vyrazit na další cestu, do další díry, za dalšími nýmandy a prázdnohlavci.. už ani netuším kolikátá tohle díra vlastně byla. Nějak jsem už všeobecně ztratila přehled před několika lety. Ale záleží na tom vůbec? Ani vlastně tak nějak.. ne. Čím větší díra, tím větší vidláci a tím menší šance, že vyskytl někdo kdo by kladl příliš otázek..

Moje kroky zamířili do hostince, na který jsem se vyptala po cestě nějakého chlapa. Myslím, že tohle bych zvládla najít i sama.
Nicméně momentálně jsem byla zralá na korbel něčeho hořké a talíř něčeho teplého, ideálně pečeného.. i když, dle toho kolik mi toho v měšci cinká, budu ráda jestli to vyjde alespoň na hutnou polívku.. snad se tam najde nějaký vidlák co bude potřebovat vymlátit ze souseda svoje zlaťáky.

Pivo mi tady moc nejelo.. mělo takovou divnou chuť. Mám podezření, že to zřejmě někdo naředil vodou.. nu což, alespoň můj rozpočet neutrpí tolik ztrát, když zvládnu tímhle stylem vydržet i jen u toho jednoho.. druhé by zřejmě vylezlo ven stejnou cestou, jakou přišlo. Nah, alespoň že zdejší společnost není až tak nanic jako pivo samotný.
A vidno, brzo na sebe příležitost upozornila sama.. a to v podobě jistého příchozího.
Zkušenější očka říkalo mi, při pohledu, že tohle bude ten ´pravý´. Zoufalí lidi vědí na koho se obrátit a jeden zoufalec se tu zkoušel získat pomoc.. no, doufám, že na tohle má u sebe balík, protože za pár stříbrných nehrabe ani kovářova kobyla.. a tenhle vypadá, že jich doma bude mít pěknou hromádku.
Tiše naslouchám tedy tomu co měl neznámí... tedy Asira nasrdci.. a upřímně, asi mu to pivo zhořklo ještě více..
Nicméně to jak se ten ork snažil vyslovit jeho jméno.. nějak nemohla jsem si pomoci a jistý nepatrný úsměv to na mé tváři vyvolalo.

Tohle nebyla otázka jenom.. kolik.. ze všech možných a nemožných, musela si vybrat zrovna Temnýho..
"...a co když se nenajde? Co když najdou se jen kosti co vlci roztahali po jeskyni..?" optám se bez pokusu vtipkovat. Byla to celkem pro mě důležitá otázka. On doufal, že jí najdeme živou, ale co když se najdou jen ohlodané kosti, poté co její tělo použili jako obětinu kdo ví jakému zvrácenému temnému božstvu?

Hospoda kdo ví kde

Mám ráda lidský města. Jejich odér je cítit na míle daleko. Jednoho to dycinky utvrdí v tom, že nejsme zase takový prasata, jak o nás furt lidi říkaj. A i když to tam páchne, stejně tam vždycky jdem. Mám totiž ráda tu jejich kultůru. Groomshovi to nic neříká, jemu stačí postavit před něj sud s jídlem. Ale prostě ta jejich schopnost stavět velký věci, kam se vejde hodně jiných lidí, a držet to všechno pohromadě, mě zvláštním způsobem fascinuje.

A tak jsme po velký zakázce zajeli do města, za kultůrou, a skončili v hospodě. Groomsh měl hlad. On má totiž furt hlad. A když ho nenakrmíte včas, sežere klidně i okolojdoucího obchodníka. Jsou z toho pak dost nepříjemný situace a vysvětlování, a zpravidla to končí nutností vzít nohy na ramena. A já fakt nesnáším odněkud zdrhat.
Byla to klasická krčma pro ne úplně čistý stvoření. Za ta léta na to už mám čuch. Moc hogo fogo podniky jsou špatný. Tam odsud nás totiž pokaždý nakonec vyženou, když se někdo urazí, že na něj Groomsh civí. Nebo to nevydrží a zahryzne se sousedovi do ucha. Ale tady to vypadalo v pohodě. Brácha se chová slušně a spořádaně se cpe divočákem. Já už se nacpala a zbytek mu nechávám.

Padá do mě druhý pivo, když z Groomshe vyleze hromobití a přímo do Klerencova ucha. Zachechtám se. Škádlení toho elfa patří i k mým oblíbeným zábavám. Přece jenom nám tu srandu dluží, nechali jsme ho naživu! Sedím ale z druhý strany vedle Groomshe a tak na elfíka nedosáhnu. "Hej, Kredenci..." Použiju oblíbenou přezdívku a mávnu rukou, abych na sebe upozornila. "Řekni ROZMARÝÝN! Řekni, prosííím." V očekávání na něj škádlivě zamrkám. Má tak srandovní přízvuk...

Pak nám to ale celý někdo zkazí. Do hospody vleze jakýsi otrhaný pobuda. A prý že potřebuje pomoct. Ha! Jestli má v těch měšcích fakt zlato a ne koření, tak proč ne... Sice jsme teď jednu prácičku skončili, ale zlata není nikdy dost a pak by třeba mohla být delší dovolená. A tak čekám, až se vyžvejkne. Ale že mu to trvá. Nejdřív si poručí pivo a nezačne mluvit dřív, než mu ho donesou. To už netrpělivě podupávám nohou. Pak si nás ještě prohlíží jako dobytek a hledá nejlepší kusy. To už se na něj mračím a velmi okatě předstírám zívání.
Ale nakonec to přijde. A mluví. Sestra. A temný elf. To zní skoro jako pohádka na dobrou noc. "Jooo, ty co na to nevypadaj, sou nejhorší!" Řeknu mu hned znalecky a pokývám hlavou. Proto když si nejsi jistej, uraž tomu nohy. Ono to pak už neuteče, ani neukradne ségru. Ale to je marný tu vysvětlovat, lidi jsou v některých věcech prostě divný.

Drcnu do bráchy loktem a souhlasně mu v odpověď přikývnu. Nahlas už ale zase mluvím na toho starostlivýho podivína.
"Hele, my ti sestřičku najdem, mladej, nebo klidně i to co z ní zbylo. Pro rodinný problémy máme pochopení. Žejo brácha?" Neměli jsme to jednoduchý a nejsme necitlivý pařezy. "Moh bys začít třeba tím, že nám tu všem zaplatíš večeři, tady ten cvalík má totiž hrozně velkou spotřebu, a řekneš nám víc vo tom tvým elfovi, hm?"
Sáhnu k vedlejšímu stolu pro volnou židli. Pokud není volná židle, někoho z ní vyhodím. Pokud s tím bude mít problém, drcnu do Groomshe a nechám ho se zamračit. To mu jde skvěle, a židle se pak uvolňují tak nějak samy. Naznačím chlápkovi ať si přisedne a pustí se do vyprávění.

Nový zaměstnavatel?

Stará skupina se rozpadla. Měla teda krásný název. Divočáci starého Torunda, to bylo asi to jediné co se mi na ní líbilo. Divočáci to byli možná tak v bordelu a v hospodě, ale když došlo na akci, tak možná tak divoce utíkali. Přidal jsem se k nim, protože slibovali velké peníze a moje dřívější skupina byla bez peněz. Takže dávalo smysl se posunout o dům dál. Teď kosti starého Torunda, což byl trpaslík s velkým břichem a ještě větší sekerou zdobí jeden z mnoha hvozdů. Bylo to jednoduché. Jdi a vyčisti tábor skřetů. Já s tím problém neměl, chtěl jsem to obhlédnout a pak podat skupině zprávu. To Torund zásadně odmítl a prostě tam vletěl.

"Nikoho nešetřete chlapci!"

To byly poslední srozumitelná slova, která kdy řekl. Kdyby mě nechal prohlédnout tábor, tak by věděl, že tam skřeti mají velké vlky a zrovna tam přespává další tlupa. Z kumpanie o padesáti členech jsme zbyli čtyři. Sám Torund, teda když jsem ho naposled viděl, ze sebe udělal krmelec pro vlky, kteří měli zabořené čumáky v jeho břiše.

Proto jsem teď tady a rozhlížím se po nové skupině a penězích. Díky prozřetelnosti, jsme spolu s ostatními přeživšími probrali náš tábor, pobrali peníze, prodali přebytečné věci a nemuseli se chvíli starat o to, co budeme jíst a kde budeme spát. To už, ale nějaký týden je. Takže když ten člověk sýpe, že potřebuje pomoct tak si ho prvně prohlédnu. Má na sobě dost zlata, takže peníze by mít mohl. Vezmu číši vína co mám před sebou a posunu se k němu. Pálenku tu mají hnusnou a ani to víno nestojí za moc, ale všechno lepší jak pivo.

"Před třema měsícema s temným elfem? Co chceš najít? Kosti?"

V duchu vedu monolog a spíše si prohlížím spolustolovníky. V kumpaniích jsem už byl snl kdečím, takže ork a jeho stolovací a plísňové návyky mi byly jedno.

"Kolik?"

Více jsem neříkal. Nebylo proč.

Grůůům, knajpa, grůůům

My sedět v knajpa. Groomsh muset sedět na sud, lidská židle nevydržet. Mít tříska v zadek, ale nebulet. Nebýt Klerenc.
Poslední kšeft dobrá. Dobrá boj a dostat hodně kulatá žlutá věc. Za žluťák dostat pivo a maso. Já rád žlutá věc ! Nejdřív nevědět k čemu být. Sežrat nejít, vyjít ven zase žlutá... Tak jenom vyměňovat. Shardi muset vyměnovat. Groomsh neumět počítat. Shardi zkoušet Groomsh naučit. Groomsh bolet hlava.

"Grůůům." brouknout, když lidská samice dolít pivo do můj roh. Já rád moje roh, vejít hodně piva, ne jako do lidská malá šunt. Já napít a hodně. Po dobrá fuška Groomsh vždycky hodně pít a hodně jíst. Já zakousnout poslední kus divočák. Celý jenom můj, ale já nechat trochu Shardi. Sestra moc nejíst a tak já ani nepoznat. Já odfrknout. Klerenc smrdět až sem. Malá elfská sračka. pomyslet, když koukat na jeho slabá ruka a slabá noha. Já chtít dřív sežrat, ale Shardi říkat, že mít nějaká breberka. Tak já nežrat. Nechtít elfi breberka. Ale on pořád kňourat, tak Groomsh tahat za uši. On nemít rád, ale to sranda.
Tady nuda, tak já udělat sranda. Vypít roh a pak pořádně krknout na špičatá ucho. "Grrrrcrrrch ! To od Groomsh, z láska." zachechtat na slabá elf. Mít radost, bavit mě. Později Groomsh možná udělat Klerenc mokráč. On nemít rád prst v ucho. Hehe.

Přijít divná chlap. Slaboch. Nevypít ani pivo a už chodit, jako chcíplá mládě. On mluvit a koukat na Grooomsh, Klerenc i sestra. A pak na další elf a dvě samička. Hezká samička, Groomsh líbit oba. Možná později vzít, ale zeptat sestra jestli moct. Ona vědět všechno. Shardi chytrá, umět mluvit se slabá tvor. Groomsh nemluvit, jen zabíjet a brát.

"A-sýýýr." zavrčet já jméno divná slaboch. Groomsh nechápat. Groomsh nikdy neopustit sestra. Groomsh bojovat třeba s celá horda. Sestra zachránit sám. Slaboch jenom bulet. Já odfrknout. Lidská odpad a jmenovat sýr. zavrtět hlavou. Chlap nezajímat. Já vytáhnout dranžírák a oškrábat tvrdá kůže z pata. Kouknout na ségra. "Do lat aga ve save sister ro A-sýýýr.?" zeptat orksky. Jestli sestra chtít, zachránit sestra Sýr. Groomsh jít. Groomsh jedno. Groomsh škrábat pata. To plíseň ?

Neznámý muž

Hospoda, na obzoru déšť

Muž přirozeně způsobil vlnu švitoření a šepotu, což ale mohl zahlédnout jen zkušený pozorovatel, který dokázal vytěsnit veškerý hluk a rachot společnosti. Takovéto hostince byly jiné. Byly na jiné vlně a sházela se v nich jen určitá skvadra lidí. Měli tu domov míšenci, nedonošenci, ale i lidé, co nebyli políbeni štěstěnou. Byli tu osoby, co každý den bojovaly o život, schovávali se tu lapkové a zloději a mezi žoldnéři hledali místo, kde by jim aspoň pár měsíců nehrozila dýka do zad. A rozhodně tento muž do takové skvadry nepatřil. Zdál se mladý. Tak mladý, že nemohl být zkušeným bojovníkem, ale zároveň jeho oči říkaly, že to je lež. Že již má něco za sebou a že o svůj život umí bojovat. Jeho vlasy byly vlnité až kudrnaté, černé jako havraní peří a jeho očí byly stříbrné. Kdyby byl čistější, jistě by pro něj dámy mohly mít oči, ale jeho chladný výraz by dokázal odehnat nejednu statečnou dámu, co by se mu náhodou pokoušela dvořit. Věděl, že je na správném místě a byl na misi. A byl si jistý tím, že tu misi splní a že pro ni najde ty vhodné lidi.


Jen počkal, až mu číšnice donese korbel piva, podíval se na ni s díkem (ale bez úsměvu) a když se poprvé napil, byl připravený mluvit. Stoupl si velmi vratce, ale přešel k nejbližšímu stolu a postupně začínal prohlížet nejvhodnější lidi, kteří by se mu zdáli pro daný úkol nejschopnější. Dokázal po očku vybrat vysokého orka s jeho společnicí, elfa, kterému mu snad záviděl novou vestu, ale i druhého takového, který vypadal, že se vyzná v rozličných bojích. Zaujala ho i potetovaná žena, ale i taková, která se jevila jako šlechtična... Když dokázal dostat vaši pozornost, nadechl se a začal: "Jmenuji se Asira a... Hledám svou sestru. Ztratila se tři měsíce zpátky... Odešla s jakýmsi temným elfem a od té doby jsem o ni neslyšel, ale hledám ji. Bojím se, že jí ublížil, ačkoliv jsem to nepředpokládal. Elf se nezdál být nějak... Schopný někomu reálně ublížit." muž si povzdechl nad svou hloupostí. "Bohatě vás vyplatím, jen ji opravdu potřebuji najít a obávám se, že temní chodí v těch svých klanech... Sám bych neměl šanci. A proto jsem tady." vysvětlil muž svůj záměr a podíval se na vás s tichou prosbou v jeho očích. Opravdu se jen až chorobně bál o svou sestru.

Kdysi seděl ve věži mág. Říkal si Olgrim. Byl to postarší muž, kterého zajímalo poznání více než cokoliv jiného. Jeho knihovna obsahovala světové tituly, ale také vlastní rukopisy. A vše to bylo naducané vědomostmi a poklady, o kterých se nikomu ani nesnilo. Jednoho dne ale beznohý Olgrim zmizel. A s ním zmizela i jeho věž… A tohle není příběh o něm.

Zdálo by se to jako každý jiný večer v hostinci. Po dlouhé zakázce vás kroky přivedly k dobrému pivu a znamenité pečeni. Peněz bylo dost, mohli jste takových večerů zaplatit pět a stejně byste to necítili na svém jmění… Konečně bylo volno, konečně byl klid…
Ale dveře se rozletěly dokořán a znavený muž vešel do hostince. Jeho energie zaplnila místnost jako těžký bouřkový mrak a i přesto, že šaty měl otrhané a zmuchlané, na krku, uších, dokonce i na jeho opasku se houpalo zlato.

„Potřebuji pomoc.“ řekl jen potichu předtím, než klesl do nejbližší židle.