Andor.cz - Dračí doupě online

Po rozloučení a popřání štěstí Wynter a Kieranovi zůstaneme sami dva. Tedy tři. Eldwin je stále v té své podivné světelné podobě, na kterou si budu muset ještě chvíli zvykat, přestože nejde ani v nejmenším přehlédnout. Pokud se tak ale cítí líp, kdo jsem, abych jej soudila.

„Hmm, jsou to civilisti, ale také Nositelé. Stejně jako my.“ Otočím se na Averela, který z mého rozhodnutí není zrovna dvakrát nadšený. Nevěří jim. Ale na druhou stranu, nemůžeme být na vše sami.

„Navíc, já už jsem v hledáčku, takže bych se tu jen tak nepozorovaně procházet nemohla. Natož se snažit sehnat něco… no, to co říkali.“ Pokrčím maličko rameny. „Věřím, že pokud budou potřebovat naši pomoc, řeknou si o ni.“ Dokončím pak svou úvahu, než se do toho celého vloží Eldwin, který však neřekne vše, co chtěl říct.

„Co...? Eldwine?!“ Natáhnu ruku směrem k zlatavé postavě, která se však náhle bez dalšího varování rozletí zpátky k ležení a vozu, ve kterém jsme jej zanechali. Tedy jeho fyzickou schránku, kterou jsme rozhodně znali lépe než jeho nové zářící já. „Zatraceně.“ Zavrčím a vyměním si jen krátký pohled s Avem, se kterým srovnám krok a svižně vyrazíme zpátky.

„Eldwine? Jsi… tady?“ Odhrnu plachtu a vytáhnu se do vozu prozářeného zlatavou září, než jeho vnitřek přelétnu obezřetným pohledem. Vše vypadá jako jindy. Nic není zpřeházené a ani nechybí. Zlatá postava se vznáší nad spícím tělem. Udělám krok dopředu, abych se dostala blíž a přikrčím se, protože samotná konstrukce krytého vozu mi moc neumožňuje narovnat plně záda.

„Co se děje?“ Zeptám se, když už z dálky vidím, že Eldwinovo tělo dýchá, a i když se výrazněji nehýbe, tak žije. Vypadá… v pořádku? Avšak, jakmile se dostanu blíže a pohlédnu i na jeho tvář, která vykukuje z přikrývek, zarazím se. „To je…? To přece nemůže…“ Uteče mi nevěřícně přes rty několik přiskříplých slov, když vidím černé žíly táhnoucí se po zpocené a jinak popelavé pokožce.

„U Jediného.“ Vydechnu a přikleknu vedle něj. Jak se to mohlo stát? Vždyť jsme teprve dnes přijeli do města! Navíc jeho tělo bylo stále zde. Pryč od všech ostatních. Nemohl s nakaženým ani přijít do kontaktu. Navíc byl… Nositel. To snad nic neznamenalo? Jak vůbec…

„Hmmh.“ Zaváhám jen na chvíli, než se natáhnu k jeho tváři, po které kromě potu stékají slzy. Černá rukavice je opatrně setře, zatímco očima kloužu po tmavých žilách táhnoucích se po jeho kůži. „Nedává to smysl. Nedává.“ Zašeptám, zatímco krčím zamračeně čelo.

„Eldwine…“ Promluvím nejdříve k tělu, které tak dobře znám, než svůj pohled zvednu ke zlatě zářící postavě, protože ta mi na má slova spíše odpoví. „Já vím… Vím, že to bolí.“ Semknu rty, zatímco se do dalších slov i nuceného klidu musím skutečně nutit. „Seženeme ti něco na bolest. A také někoho, kdo se na tvé tělo podívá. Co nejdříve…. Ave? Vodu.“ Natáhnu volnou ruku po druhém společníkovi, aby mi podal čutoru s vodou a já tak mohla dát alespoň trochu napít bezvládnému tělu, které jí jistě už dost ztratilo pocením. „Nemám teď u sebe přímo něco na bolest, ale… Seženu to. Nejdřív to a pak někoho, kdo bude vědět, co s tím.“ Mluvím, zatímco nemocné tělo pomalu a s obtížemi pije.

Netuším, jak se nemoc přenáší. Zda vůbec už nejsme nakažení i my s Averelem a všichni kolem. Je to jako mor, kvůli kterému se vypalovaly celé vesnice? Nebo ještě něco horšího? Nezabili jsme přeci boha, abychom pak někde pochcípali na nemoc jako nějaké krysy?!

„Zvládneme to. Ave… Pohlídej to zde. Ať se kolem vozu nemotají žádní zvědavci. Ještě to teď potřebujeme. Paniku. A kdyby Eldwin něco potřeboval… Já… Hmmh, najdu nějakého místního felčara. Někdo musí vědět, co s tím.“ Pohlédnu na druhého ze Spárů a vytáhnu se zpátky na nohy. Někdy sice bylo milosrdnější nemocné zabít a ukrátit tak jejich trápení, ale… Ale ne teď. Ne Eldwina. Na dalšího z nás.

Věděli by místní Nositelé, co s tím? Vzhledem k tomu, jak to nikdo neřeší, pochybuji. Problémy chudiny trápí málokoho z pánů, dokud je nemá před dveřmi. Nebo se s tím snaží něco dělat… A neví, co s tím tak jako tak. Ani jedna z variant nám moc nepomůže.

„Brzy budu zpátky.“ Pohlédnu na zářící postavu, ke které natáhnu ruku v pokusu o to běžné chlácholivé gesto, avšak jeho ramene se nedotknu. Ruka mi jen projde zlatou září siluety zhroucené bolesti. Syčivě vydechnu, než se otočím k odchodu. „Pohlídej ho… prosím.“ Řeknu o něco měkčím a méně direktivním tónem Averelovi, kolem kterého se bez dalšího zdržování protáhnu a seskočím ven z vozu.

Sakra… Sakra! Sakra! Mám chuť křičet, ale stejně jako jindy v podobných chvílích jen nakrčím nos a semknu pevněji rty, zatímco se párkrát rozhlédnu kolem. Svět se nezastavil. Karavana vypadá i nadále stejně. Lidé se hemží po svých záležitostech a starostech. Stejně jako my tři.

Tak… proč…on?!

S nespokojeným mlasknutím vyrazím ostrým krokem pryč. Najít někoho, kdo se stará o nemocné. Někoho, kdo by mohl mít, když už ne lék, tak možnost poskytnout nemocným úlevu. Peníze mám a i kdyby ne. Insignie Spárů stačí k tomu, aby nám byli nucení poskytnout lékařskou péči bez vybízení i bez úplaty.

Proplétám se mezi lidmi možná až trochu neurvale, jak nervózně spěchám. Sem tam do někoho strčím, nebo jej nekompromisně zastavím s tou prostou otázkou – kde seženu nějakého dobrého felčara?

Hned!

Nemocné město

„Je to moudré? Shromažďovat je tady? Určitě ale zajímavé, vskutku zajímavé. Měl jsi pravdu, cítím je. Jenže ještě není ten pravý čas.“ Sevře rukou stěnu kostelní věže a shlíží na náměstí pod ním. Nevití je přesně ale cítí síly, které v tomhle městě panují. Jediný si dal zatraceně záležet na tom, aby vyrovnal síly.

„Je jich tu víc než jen ti, co zahubili Voeyra a jeho dceru. Věřím, ale že jsi o tom nevěděl. Nezlobím se na tebe starý brachu. Uvidíme, co bude dál. Zatím je chci jen pozorovat. Zjistit co jsou zač a co je pohání kromě vůle mého bratra.“ Pod pláštěm se objeví úsměv, úsměv vlka, který je na stopě. Ruka v rukavici poplácá hlavu boha příběhů, kterou má hákem upevněnou u pasu. Vypadá spokojeně.

Pak jako by se zdvihl poryv větru a je pryč. Během jediného mrknutí oka. Hra může začít.

― Ω ―

„Je to moudré?“ Dívá se Averel za Wynter s Kieranem jak odchází a je na něm vidět že ho celá situace lehce frustruje. Není zvyklý sedět s rukama založenýma v klíně, zatímco ostatní riskují. Zároveň ale víš že poslechne. „Nechat to celé na nich? Jsou to jen civilisti. Neměla by takovou operaci vést schopnější jednotka?“

„Nepodceňuj lidi bratře. Navíc vždycky můžeš vyzvracet jednu ze svých vran, aby na ně dala pozor, pokud jim tak nevěříš.“ Ušklíbne se na něj Eldwin. Averel se zamračí ještě víc.

„Ne, pokud nás někdo sleduje bylo by to ještě nápadnější.“ Založí ruce křížem na hrudi.

„Jediný nás vybral, neboj se o ně. Přinejhorším…“ Eldwin s sebou trnhne a jeho zlatavé tělo se prohne jako v bolestech. „Něco se děje.“

Hlas vašeho společníka zní vyděšeně. Okamžitě vyrazí směrem k ležení karavany. Nehmotné tělo prolétá mezi lidmi a Averel zakleje a vyrazí za ním, mnohem pomaleji ale vyrazí. Světlo vás vede až k vozu, kde je uložené tělo nejmladšího ze Spárů. Zlatavá záře prosvítá mezi cípy plachty, ale jinak tam nikdo není.

„Proč, u Jediného? Proč!“ Podívá se na vás zlatavá tvář, když jste uvnitř. „Konečně jsem dokonalý, konečně jsem byl k jeho obrazu. Proč teď tohle!“

Zlatá ruka ukáže na tělo, které mu patřilo. Eldwinovo čelo je viditelně pokryté krůpějemi potu. Jeho výraz je neklidný. Jako by se mu zdálo něco špatného. Důvod je jasný na první pohled. Černé žíly se zpod oblečení proplétají až na obličej. Poprvé vidíte Gloucasterskou nemoc na vlastní oči.

„Bolí to Marike. Měl jsem se váhy svého těla zbavit, oprostit se od svého fyzického a stát se jeho avatarem. Proč to tak zatraceně bolí.“ Podívá se na tebe zlatá silueta bez výrazu. Jeho hlas zní zlomeně. Slzy, které by jeho zoufalost doprovázely místo toho stečou po tváři jeho fyzického těla.

― Ω ―

„Je to moudré?“ Nakloní se k tobě Kieran když jste dost daleko od Spárů. „Možná bych se cítil lépe s pořádnou kavalerií za zády. Pořád mě láká užít si jako za starých časů, ale víš jak.“ Pokrčí rameny.

Podívej, támhle.“ Ukáže rychleji, než stačíš odpovědět na dům kus od vás. Nad jeho dveřmi je skutečně kalich, tak jak Prorok popisoval. Bývalý hostinec. Dvě patra a místo kde ustájit koně tomu napovídají. Teď na první pohled vypadá opuštěně až na postavy, které se občas mihnou za oknem. „Vypadá to jako ošetřovatelé. Vypadá to, že první část bude snadná. Kéž by i další šli tak lehce jako najít tohle místo.“

Ušklíbne se a vyrazí rychlým krokem se proplétá mezi lidmi. Dveře do budovy jsou otevřené. Uvnitř není téměř žádný nábytek. Jen lůžka. Pach nemytých těl a nemoci se jasně znatelný i přes otevřená okna. Kieran se zašklebí a natáhne si šátek přes ústa.

„Není to třeba. Nezdá se, že by se nemoc přenášela vzduchem. Jinak by město už dávno padlo.“ Podívá se na něj muž středního věku, který zrovna nese teplou vodu, ve které jsou vyvařené utěrky, aby omyl někoho z nemocných. „Co potřebujete?“

„Brook, hledáme Brook.“ Hlesne tvůj společník a fascinovaně sleduje místnost plnou nemocných lidí. Všichni vypadají podobně. Zpocení, ležící v postelích pokrytí více či méně černými žílami ze kterých vychází hnilobný zápach. Mezi nimi prochází ti, co se rozhodli pomoci. Poskytují první pomoc, pomáhají jim pít nebo se hýbat, aby neměly proleženiny. Jen několik z ošetřujících vypadá že mají skutečné lékařské zkušenosti a nástroje. Na jednom ze stolů v rohu místnosti se jeden takový sklání nad ženou, které může být kolem dvaceti. Skalpelem nahřátým nad svící přejíždí po černé žíle a snaží se jí odstranit. Pacient hledí do stropu a podle lahvičky vedle v sobě musí mít pořádnou dávku anestetik.

„Tam.“ Ukáže muž, co oslovil Kierana na postel u stěny. Na ní leží stará žena, unavené oči zírají do stropu. „Klidně za ní jděte, nemocní rozptýlení ocení, je to lepší než prosté umírání.“

„A… až po tobě.“ Kieran se tváří zaraženě. Viditelně nic takového nečekal. Vzpomínáš si, že se o tom zmínil jen párkrát ale jeho rodina umřela na mor těsně před tím, než narukoval na svou krátkou dráhu v armádě. Při pohledu na místnost se mu ruka, kterou má svěšenou podél těla viditelně třese. Druhou si nervozně hraje s knoflíkem na košili. Tím, co vždy když je nervózní, s tím, co je vždycky povolený a vytahaný víc než ostatní.

― Ω ―

„Je to moudré?“ Hlesne Wilfred a nervózně se dívá na muže kterého jste našli v kanalizaci. Zároveň ale ví že je zbytečné se tě snažit zastavit v tom ho prohlédnout. Přesto stojí jen krok za tebou a v ruce svírá připravenou zbraň, zatímco lucernou ti svítí na práci. „Dobře, doufám že víš, co děláš.“

Když se muže dotkneš nejdřív si myslíš, že je mrtvý. Jeho kůže je chladná a nemůže nahmatat tep. Přesto tam leží a na tváři má ten podivný úsměv.

„Ne, jsem v pořádku. Nic mi není.“ Řekne tiše a překvapeně se rozhlíží kolem sebe. Zrak mu padne na podivné úlomky vedle své ruky. Oči mu zaplaví smutek. „Dojeli jsme do města, chtěli jsme nabrat zásoby na další cestu ale… ale… ale…“ Chytí se za hlavu jako by ho v ní bodlo a pevně zavře oči.

„Skončili jsme tady, někdo nás sem odvedl. Já a další, mnoho dalších. Ostatní jsou pryč. Něco je… nevím co ale jsou pryč. Netuším proč zrovna já jsem… ale ochránil jsem je.“ Jeho hubená ruka sevře hromádku úlomků jako by se je snažil ochránit.

„Mám pocit, že jsem ho už někde viděl.“ Mračí se Thane. „Určitě přijel s jednou z karavan. Mám pocit, že pomáhal v provizorních hospicích, stejně jako ty.“

„Musíme ho dostat ven, čím dřív vypadneme z kanálů tím lépe.“ Řekne Wilfred a podívá se na tebe. „Může jít nebo ho poneseme? Ostatní můžeme hledat potom.“

Ruka zrzavého muže se najednou vymrští a chytí tě za zápěstí. Jeho oči se doširoka otevřou a zaplní je zlatá záře. Máš pocit, že tě vtahuje dovnitř. Není to zlá záře. Naopak je přívětivá a hřejivá.

„Nejsou to lidi, nemocný je samotný Gloucaster. Léčitelka, může ho vyléčit. Ty ho můžeš vyléčit. On si to přeje. Chce abys kráčela po jeho cestě. Musíš najít další které vybral. Pomoci jim. Jinak je nemoc sežere. Netuší, že kráčí do pastí. Netuší, že kráčí vstříc smrti. Pokud budete chtít přežít musíte tohle místo vyléčit. Prosím. Musíme jít… musíme jít dál… dřív, než se na Město Soudců snese soud daleko horší, než si dokážeme představit.“

Domluví a mrkne, jeho oči jsou zase normální. Máš pocit, že nikdo z tvých společníků to, co říkal neslyšel. Tahle slova byla jen pro tebe ať už znamenala cokoliv. Otázky budeš muset položit až později. Muž se po druhém mrknutí totiž zhroutí na zem. Vypadá, že je v bezvědomí. Může být, ale stejně tak mrtvý, protože je pořád chladný a bez tepu. Úlomky ale svírá tak silně až mu dlaň krvácí.

„Falešný? Rozbitý? Kdo ví?“ Rozhodím rukama na Averelova slova, přičemž z toho všeho nejsem ani v nejmenším nadšená a tak se pouze rozmrzele opřu o stěnu domu, u kterého stojíme. Celé se to komplikuje. Na druhou stranu, pokud měli Wynter s Kieranem pravdu, tak jejich Prorok rozhodně nevypadal nějak poškozeně.

Dál se opírám o stěnu a poslouchám všechny ty otázky, dohady a úvahy o něčem, čemu pořádně nerozumíme. Nevstupuji jim do toho, jen čím dál tím víc krčím nos, což je u mě typická známka nespokojenosti, kterou ale znají pouze dva z přítomných.

Nakonec se slova po vyzvání chopí i sama Wynter a doplní informace o tom, co ten druhý Prorok po nich žádal a stejně tak i nezapomene přidat to dosti tajnůstkářské varování o místních Nositelích. Znají je? Zcela určitě. Avšak na slova varování přímo nereaguji, jen o něco více nespokojeně semknu rty. Nejsem žádná herečka, abych na místní Nositele něco hrála. Většinu času jsem bývala dosti přímočará. Možná až příliš, jak mi čas od času neopomenul připomenout Colley.

„Rozumím, dáme si na ně pozor.“ Zamručím v odpovědi, i když sama sázím spíš na své umění boje než na herectví. Ani moc dobrý vyjednavač jsem nikdy nebyla, pokud nešlo o vyjednávání z pozice síly. Některé talenty si Jediný nechal pro jiné, co už.

Nakonec všichni domluví a pohledy se stočí mým směrem. S povzdechem s zhoupnu od stěny, o kterou jsem se doposud opírala zády a narovnám se.

„Takže si to shrňme. Máme tu dva proroky. Jeden je rozbitý a ztratil spojení s Jediným. Jeho verze plánů Jediného se liší oproti té, kterou vám sdělil ten druhý… Ten, který je celý a tvrdí to stejné, co náš ztracený prorok – že máme putovat dál. V tomto případě si myslím, že je řešení prosté. Lepší věřit druhému prorokovi než tomu, který je jen troskou, a ještě k tomu je viditelně pod dohledem Nositelů, kterým nemáme věřit. Kdo ví, jestli si je ve skutečnosti vůbec vybraly úlomky dle vůle Jediného. Pokud jej snad přestal slyšet už před tím…“ Pokrčím rameny, zatímco suše shrnu fakta. Kdo ví? Vůle jediného je nevyzpytatelná, ale ne vše je v dnešních dnech jeho vůlí.

„Pokud tedy víte, co Prorok potřebuje a cítíte se na to…“ Podívám se na Wynter s Kieranem. „Nemyslím si, že by bylo rozumné, kdyby vám Spáry v tomhle dělaly podporu. Zaprvé Nositelé vědí o mně a dost možná si mě tu pohlídají. Za druhé… Počítám, že jedna z variant, se kterou budou operovat bude, že další nositelé jste vy.“ Pohlédnu na Averela s Eldwinem, který to skutečně nezapře ani kdyby chtěl. „Nebo minimálně Eldwin.“ Promnu si oči.

„To znamená, že musíme postupovat opatrně. Nebudeme k vám dvěma přitahovat zbytečně pozornost a ani se do ničeho nepohrneme. Ne, dokud to nebude nutné. Pohlídáme to zde a třeba ještě něco zjistíme. Zatím se ale budeme snažit prostě nevyčnívat… Tolik.“ Kývnu na Wynter s Kieranem.

„Samozřejmě, pokud budete potřebovat naši pomoc s tím … okem? Tak vám pomůžeme. Na druhou stranu, bude zatím vhodnější se od sebe držet dál… Pro jistotu.“ A s těmi slovy se rozhlédnu po okolí, zda nás někdo nesleduje… Ačkoliv, jistěže sleduje. Jsme Spáry. Zvědavost a strach uměli být vždy silnější než rozum.

„Tak asi běžte. My se budeme pohybovat zde, pokud se nic nestane. Možná bude lepší karavanu trochu pohlídat vzhledem k tomu, jaká je zde… komplikovaná situace.“ Mávnu krátce rukou, aniž bych snad z Wynter nebo Kierana vyzvídala něco víc. Ostatně bude lepší, když tu společně nebudeme postávat příliš dlouho. I těch pár chvil společného rozhovoru může stačit k tomu, aby z toho byl problém.   

Slova Marike jen přilijí trochu toho pomyslného oleje do ohně. Jistě, kdo jsme, abychom pochybovali. Nespokojeně se zamračím a v tváři mi povážlivě zacuká, ale pak si vzpomenu na ta zvláštní slova Proroka a… Trochu mne to uklidní. Navíc… Ahh, nakonec to je jedno. Jsou to Spárové, veškeré rozhovory na téma víry a neomylnosti Jediného jsou zde naprosto k ničemu. Zvláště teď, když před sebou máme očividně problém.

Když mi Marike skočí do řeči, povytáhnu drobně obočí. Tak dalšího Proroka? Přesto pokračuji dál, hezky jedno po druhém. Vlastně toho není mnoho, co bych měla na srdci… Jakmile tak domluvím, přenechám slovo Spárům. „Rozbitý“ Prorok mne po pravdě příliš nezajímá, avšak když se Marike dostane k Nositelům a Pánům Gloucasteru, viditelně zpozorním. Zvláště, když zmíní, že to jsou místní vězni… A začne je jmenovat. Něco v mém výrazu se změní. Napne. Pořád to zní tak neuvěřitelně… Náhoda? Pochybuji. Každopádně je to zatracená ironie, že Gloucasteru teď vládne Longin s Aurorou. Ze všech lidí zrovna oni…

Drobně přimhouřím oči. Login ani Aurora nikdy k Jedinému opravdu netíhli. Ne… Kolikrát jsem se s Longinem smáli všem těm počestným ovečkám modlícím se ke svému Pánu a Bohu? Hm, kolik vesnických kostelů jsme poctili svojí neřestnou přítomností? V kostelích je vážně pěkná akustika. A ne, nikdy jsme se tam společně nemodlili, to vážně… Ne… Na druhou stranu, ani do Kierana bych nikdy neřekla, že tomuhle celému propadne a opak je pravdou. Možná se lidé opravdu mění, ale… Ale ne. Ohořelé hromady mrtvol už mi zní jako něco, co přeci je poznávám lépe. Takže převrat? Využili příležitost a chopili se moci.

„Hm. Mně ten Prorok falešný nepřipadal. Věděl… Věci. O nás. A působil… No, tak jak by Prorok měl… Nevím, jak to popsat, ale to, co z něj bylo cítit… Nedal nám vlastně důvod, abychom mu nevěřili, nebo o něm pochybovali,“ pokrčím rameny v reakci na Averela i Marike. Ruku do ohně bych za to sice nedala, ale to nemá nic společného s Prorokem jako takovým.

Do rozhovor se vloží i Eldwin se svojí úvahou. Při poznámce Kierana se ušklíbnu, avšak sama nic nedodávám a nevměšuju se do rozhovoru, co plyne kolem mne. Spíše… Přemýšlím. Snad jen mne zarazí, když Eldwin promluví o svém vlastním tělu jako o kusu masa. Povytáhnu obočí, ovšem… Chm. No, pokud to tak cítí… Ale je to… Já nevím, je to divné. I když divnější než Kieran a to, co se s ním děje? Asi ne. Pak ovšem padne mé jméno a… Kieran to hodí na mě. Samozřejmě. I s dodatkem, který… Ahh. Loupnu po něm tak trochu mrzutým pohledem a s povzdechem upřu svoji pozornost zpátky k trojici Spárů.

„Jakože ode mě to nebude znít divně? Eh,“ potřesu hlavou. „No… Abych to shrnula, tak po nás Prorok chce jen takovou… Hm, drobnost,“ cynicky se zašklebím. „Máme se jen vloupat do pokladnice pod Halou Soudců, kde schovávají vzácný relikvie a artefakty. No, a vzít od tam Oko svatého Eldreda. Prý nám to pomůže přijít na to, co se tu děje a jakmile se tak stane, tak Prorok bude pokračovat s karavanou do země zaslíbené.“ Vážně, když to říkám takhle nahlas, zní to jako hloupost. Nebetyčná pitomost. „Každopádně, možná byste s tím Prorokem měli promluvit taky, třeba vás nasměruje k tomu, co můžete udělat,“ pokrčím rameny.

„Hm… A co se týče zdejších… Nositelů…“ poněkud nervózně se ošiju. Jizvy mě svědí, jen o tom mluvím. „Zkuste se jim vyhnout, pokud budete moci. Pokud budete mít nějaké pochybnosti o tom, co se tu děje, Longin to pozná. Vždycky byl dobrý ve čtení lidí. A taky v jejich manipulaci,“ pokračuji opatrně dál. „A jak říkal Kieran… Pokud je znovu potkáte, bude pro všechny lepší, když se o nás i nadále nezmíníte. Máme… Poměrně… Komplikovanou společnou minulost,“ shrnu to bez přidání pikantních podrobností. Raději.

„Každopádně, Prorok nám prozradil, kde najdeme bývalou správkyni pokladnice. Vzhledem k tomu, že skončila zrovna tady, tak by neměl být problém z ní dostat, jak se tam bezpečně dostat. Snad,“ pokračuji dál.

Rozcestí

Běží, ztratil se. Nedokáže se v temných chodbách zorientovat a má pocit, že se motá pořád dokola. Vlastně ani neví proč sem vlezl. Něco ho lákalo. Něco z toho, co cítil. Zastaví se a zdvihne čumák ke stropu. Nic, počkat, tady. Rozběhne se zase dál. Ne, to není ono. Nebo je? Tady. Voda se mu rozstřikuje kolem tlapek. Měl by zmizet, ale nemůže, to něco je moc lákavé. Běží dál. Cítí to, konečně ví, kam jít. Tam, tam, ještě kousek. Podívá se do odpadní roury a štěkne. Dole se něco pohne. Zakňučí. Snaží se utéct, ale ta věc je moc rychlá. Lákavý vůně se rychle změní v něco jiného. Něco horšího. Snaží se stáhnout, ale je moc pozdě. Znovu zakňučí a pak je ticho…

― Ω ―

„O hlasech?“ Kieran se obrátí na Winter jakoby snad ani nevěděl o čem mluví. „Není to nic z čeho by si někdo měl dělat starost. Mám jen pocit, že jsou mé myšlenky… moc hlasité. Nemluví na mě nikdo jiný nebo tak. Klidně ti řeknu víc. Jenže jen tobě. Později.“ Pokývne hlavou, jak se blíží ke Spárům poblíž ležení karavany.

Wynter a Marike vypoví co se stalo během jejich průzkumu města. Jejich společníci tiše přiblíží. Při zmínce o trojici Probuzených se Kieran podívá na svou společnici, ale nic neřekne. Očividně nechává na ní, pokud bude chtít odhalit jejich pouto s bývalými vězni kteří se teď stali hrdiny Gloucasteru.

„Máme jen teorie. Dva Proroky, kteří si viditelně protiřečí. Může jeden z nich být falešný?“ Chopí se první slova Averel, a mračí se. „Pokud ano který. Na první pohled by to byl ten, kterého Marike popsala jako rozbitého. Jenže já nerad dávám na první dojem.“

„Vše to začalo útokem boha.“ Pronese tiše a zamyšleně Eldwin. „Procitnutí má stejné znaky jako u nás. Náš Prorok kvůli němu zemřel docela. Ten jejich částečně přežil. Pokud ale jeden říká, že cesta vede dál a druhý že musíme zůstat v Gloucasteru… co víme o jejich spojení s Jediným. Ten náš ho dokázal přivolat, alespoň částečně.“

„Zase bych neodsuzoval podivné volby Nositelů.“ Ušklíbne se Kieran hořce a ukáže na sebe i Wynter. „Cesty boží jsou nevyzpytatelné, nebo jak to říkáte.“

„Jsou. Nejen toho jediného pravého.“ Zkříží na zářivé hrudi ruce Eldwin. „Může mít mrtvý bůh s tou nákazou něco společného? Proč o ní Marike nic neřekli.“

„Protože budou hledat kličky, věšet bulíky na nos a fakta co se jim hodí si nechají pro sebe do doby, než si vás obtočí kolem prstu.“ Pronese kysele Kieran a kopne botou do kamene který odletí do dálky. „Tedy tak bych to alespoň udělal na jejich místě.“

„Těžko ale určit, zda se u toho tvora jedná o znesvěcení, oběť nebo válečnou trofej.“ Přejde ke slovu Averel. „Všechno je možné a vlastně víme o našich protivnících až moc málo.“

„Protivnících?“ Uchechtne se Kieran. „Je krásné, jak mluvíš o bozích. Protivníci. Jako pobuda v temné uličce, někdo, komu se postavíš v duelu, protože jsi mu klátil manželku. Protivníci. Zapomínáme, že jsou to zasraní bohové, o kterých se tu bavíme? Víme lautr hovno ne málo ale totální hovno.“

„A tohle chování nám nepomůže se dozvědět víc. Můžeme se rozdělit a dát šanci oběma variantám nebo sledovat jednu. Tak či tak bychom ale měli jednat společně.“ Eldwinova tvář se dívá kolem náměstí jako by něco hledal. „Můj hlavní problém je že se nemohu pohnout zase tak daleko od svého těla. Pokud mě budete chtít s sebou kamkoliv někdo ten kus masa bude muset nést.“

„Marike, ty jsi velitel, rozhodni a Spáry vyrazí.“ Dodá Averel a Eldwin tiše přikývne. „Co po vás tedy Prorok vlastně chtěl Wynter?“

„Jo, Wynter, řekni jim to, mám pocit, že ode mě by to znělo dost divně. Navíc když to uslyším zas od někoho jiného bude to snad znít víc reálně. Půjdu s tebou, ale je pravda že návštěvě těch druhých Nositelů bych se tak trochu vyhnul. Alespoň zatím, než budeme mít víc informací.“ Promluví Kieran vstříc své společnici.

― Ω ―

„Zmizel přes včera večer.“ Pokrčí rameny Oswynn. „Chtějí nechat mříž zase zavřít, ale ještě nedorazil nikdo, kdo by od ní měl klíče. Ralph pořád doufá že se vrátí, než vchod zavřou.“

„Pokud je to pravda zámek je neporušený.“ Zamračí se Wilfred a podívá se na tebe a pak Thana. Všichni víte co to znamená, někdo musel klíč ukrást nebo mříž otevřel někdo kdo má na starosti údržbu městských tunelů.

„Dobře, půjdu za tebou.“ Wilfred neváhá, když vidí, že jsi něčemu na stopě. Ostatně proto tě sem přivedl. Racionální stopy navíc odpovídají tvé teorii což ho utvrdí. „Musím vidět na vlastní oči co ty, máš pravdu.“

„Oswynn slyšela jsi jdeme připravit věci. Šup.“ Pokyne Thane své dceři a zmizí dolů do domu.

„Budeš v pořádku? Pokud se dole cokoliv stane nehraj si na hrdinu. Prosím.“ Položí ti bratr ruku na rameno nez sejdete taky po schodech dolů. Tváří se starostlivě.

Ze Thanovi kovárny se ozývá rámus toho, jak chystají věci. Sám si vzal velké kladivo. Wilfred má svou čepel u pasu jako vždy. Když scházíte slyšíte útržky hovoru, kdy nakazuje Oswynn aby zůstala pro případ, že někdo přijde sem. Dívce se to očividně nelíbí ale nakonec přikývne. Na pultě už leží i tři lucerny a u nich několik lahví oleje.

„Pokud tam ta věc bude myslím že nejlepší ji bude spálit. Pokud to nezabije oheň tak nevím co.“ Podívá se na vás Thane a ve své velké ruce svírá lahev.

„Pravda, navíc kamenné podloží města zabrání, aby se požár šířil.“ Pokývne uznale Wilfred.

„Pokud chceš něco si vyber. Nečekej, ale že tě pustíme do přední linie Lynn.“ Ukáže kovář na sbírku zbraní a pracovního náčiní které visí u zdí kovárny.

Oswyn se za vámi starostlivě dívá, když vyrazíte z domu. Poletující věci připomínající hmyz je snadné sledovat. Vidíš cestičku vedoucí mezi lidmi, které na ulici míjíte. Občas si na někoho sednou ale zdá se, že ostatní je vůbec nevnímají. Skutečně ta podivná stopa vede až k otevřené mříži kus od hradeb. Kolem není nikdo, kdo by kladl otázky a můžete vstoupit. Wilfred s Thanem zažehnou lucerny a ty je vedeš do tmavé tlamy podzemí.

Postupujete s jistotou. Brzy vás obklopí jen kamenné stěny a cestu dál osvětlují jen lucerny. Místo zapáchá i když jinak, než bys čekala. Pach je zemitý a sladký, připomíná rozklad nebo otevřenou ránu která zůstala dlouho bez ošetření. Nevíš, jak dlouho jdete temnotou kanalizace, ale nakonec dojdete do temné místnosti. Poznáváš ji. Jenže srdce ani těla tu nejsou. Vidíš, ale ten podivný hmyz není to jediná stezka, vede jich sem několik. Přilétá i z jiných tunelů. Jeho roj se shromažďuje ve středu toho místa. Vůbec netušíš, na co taková místnost mohla sloužit.

„Tam!“ Křikne Wilfred a vyrazí přímo do středu roje, než ho stihneš zadržet. Prochází jím bez problémů. Pro něj tam prostě není. „Pojďte sem! Žije!“

Vidíš, že se sklání u něj je muž s rezavými vlasy. Vypadá, že je minimálně v bezvědomí. Leží přesně ve středu roje. Něco má u ruky. Něco, z čeho vychází energie silná a na rozdíl od celého toho místa podivně čistá a hřejivá. Zlaté úlomky z materiálu, jaký jsi nikdy neviděla. Přesto máš pocit, že tu na tebe čekají stejně jako muž který nehybně leží vedle tvého bratra a pomalu otevře oči, podívá se na tebe a vyčerpaně se usměje.

„Kdo ví. Na druhou stranu si nemyslím, že ten jejich prorok s nimi hrál případné divadlo. Na druhou stranu je obtížné uvěřit, že se z nich mávnutím kouzelného proutku stali zapálení věřící s neochvějnou vírou sloužící všem kolem jen ne sobě. Stačilo mi to představení v katedrále, abych věděla, že to s tou jejich pobožností tak žhavé nebude. Ano, počítám s tím, že lidé umí i lhát. Nemusíš se bát, Ave.“ Pousměji se nevesele na muže jdoucího po mém boku.

„A ještě jsem za svůj život neviděla zrovna moc napravených zločinců. Vlastně… skoro žádné.“ Prsty v černé rukavici mimoděk brnknu o jílec mého meče v tom všeříkajícím gestu. Ne, já tu od udělování odpuštění a milosti nebyla. Za to rozhřešení? To jsem byla dříve schopná poskytnout spíš.

„Na druhou stranu, stále tu byl prorok. Zatracení vem ty místní Nositele, ale prorok je něco jiného.“ Mlasknu hned na to a zamyšleně nakrčím čelo. Není to tak snadné. „Bez proroka nemá smysl kamkoliv jinam chodit. Jen bychom slepě bloudili. Takto jsou to poslední slova, která od Jediného máme.“ Dodám fakt, který není moudré opomíjet. Ale to už promluví Eldwin s informací o místních nemocných.  

„Maso se rozkládá zaživa?“ Dotknu se prsty přívěšku se symbolem Jediného, který nosím na krku. „Hmmh, že by se z města soudců na konci časů stalo město malomocných? To je skoro až poetické. Na druhou stranu, v tomhle novém světě… nepřijde mi to jako něco obyčejného.“ Pohlédnu významně na oba muže. U Averela z tváře vyčtu, zda pochopil, ale s Eldwinem je to v jeho nové formě poněkud komplikované.

„Nejsou to lidé… Hmmh, zajímavá myšlenka. Nevidět toho proroka v hale soudců, asi bych jí ani tak nevěřila, ale takto… viděla jsem sama, že bylo jeho tělo duté a přesto žil. Oživlá socha, které Jediný vdechl život. Proto mohl být i prakticky totožný. Což nám i dalším věci usnadňuje. Tím myslím to, jak poznat proroka. Pokud jich je víc. Ovšem, tohle je jediný prorok, kterého jsem viděla. Jediný říkal, že jej zde najdeme a našli jsme ho. Pokud nemá jiný prorok třeba ještě dorazit s další karavanou, obávám se, že nemáme moc jiných možností než se řídit tím, co nám říká tento.“ Zapřemýšlím nahlas.

„Netvářil, ale…“ Ohlédnu se po Averelovi, abych se na chvíli zarazila, když mi podá piroh, který musel koupit na nějakém tržišti. „Díky, Ave… Se sýrem?“ Vezmu si jej od něj s vděčným pokývnutím a s chutí se do něj zakousnu. Je mi nakonec jedno, co to bude. Jídlo je stále jen jídlo, ale pokud je se sýrem, je vždy o něco lepší.  Ostatně od snídaně jsem nic pořádného nejedla a včerejší noc byla vskutku náročná. Chvíli jen tiše přežvykuji, zatímco kráčíme ulicí dál a poslouchám debatu proudící kolem mě.

„Hmm, asi bychom se mohli shodnout na tom, že víme opravdu málo.“ Vypíchnu tu nejzásadnější informaci z Eldwinových slov a polknu zbytek sousta.

„V tomhle městě je něco špatně. Neříkejte, že jste to necítili, už když jsme sem vjeli. Ta netradiční výzdoba katedrály, ti zázrakem napravení zločinci, zavřené brány, i rozbitý prorok bez spojení s jeho pánem… Nemluvě teď o té maso požírající nemoci. Ahh, jako kdyby nic nemohlo být poslední dny jednoduché.“ Povzdechnu si a unaveným gestem si promnu prsty kořen nosu, než se rozhodnu pro jediné rozumné řešení současné situace – dojím svůj oběd, zatímco dojdeme zpátky k naší karavaně.   

Vypadá to, že už se tu rozbil provizorní tábor v ulicích města. Obyvatelé z mé rodné vesnice, Harthurstu a dokonce i vojáci inkvizice postávající opodál. Tedy ti, co se nerozhodli přidat ke svým blízkým žijícím v tomto městě. Je to zvláštní pohled na všechny ty lidi utíkající před válkou a smrtí. Není to poprvé, co vidím válečné uprchlíky, přesouvající se od válečné fronty do bezpečí. Avšak tentokrát není, kam se přesunout. Tenhle svět se blíží svému konci.

Jen kdybychom věděli, kam je máme doprovodit. Uteče mi tichý povzdech, když v tom zaregistruji mezi lidmi v okolí i dvě známé siluety Wynter s Kieranem. Bez dalšího otálení vyrazím jejich směrem, protože, ať už chtějí nebo ne, jsou Nositelé stejně jako my. Mají právo vědět, kde přesně je ten nový prorok a co mi sdělil.

Zpomalím a zastavím kousek od nich. Ostrým pohledem počastuji jednoho otrhaného zvědavě přihlížejícího muže, který se zase velmi rychle rozejde, jen co zachytí můj pohled.

„Řekla bych, že jsme pořídili.“ Pokrčím rameny. „Sice jsem si to představovala trochu jinak, ale nakonec, kdo jsme, abychom pochybovali o plánu Jediného.“ Dodám pak, než se Wynter chopí slova o tom, co jim tohle město ukázalo a já… Se na moment opravdu zarazím a nevěřícně povytáhnu obočí v tom povětšinou jindy klidném obličeji

„Proroka…? Dalšího proroka?“ Zopakuji po ní ta slova, která bych jí jindy vlastně bez problémů uvěřila, ale teď se zdály poněkud… nečekané. Nechám však Wynter se sebezapřením domluvit a vyslechnout si vše, co se jim přihodilo. Nebo alespoň to, co uznají, že nám ohlásí. Když domluví, už se nedivím. Místo toho se zamyšleně mračím a s vlastní odpovědí si dávám na čas.

„Takže je skutečně více proroků. Přesně jak si říkal Eldwine.“  Mlasknu a vzhlédnu ke zlaté zářící postavě. „Také jsem jednoho našla.“ Obrátím svou tvář zpátky k Wynter a Kieranovi. „Tedy spíše mě za ním zavedli místní Nositelé, kteří teď obsadili Halu soudců. Většina původních obyvatel, úředníků, a tak byla… hmm, pozabíjená. Prorok, kterého tam měli byl ale rozbitý. Vypadal jako rozlámaná dutá socha a viditelně mu to nedělalo zrovna nejlépe. Ztratil spojení s Jediným. Z toho co ale říkal, tohle město mělo být místem, kde se odehraje poslední střet se silami venku. A ten, kterého jste potkali byl… Normální? Zdravý? O čem přesně mluvil?“ Zeptám se, zatímco pokývnu hlavou, abychom se pomalu přesunuli někam ke klidnějšímu rohu náměstí, kde nebudeme všem tak na očích.

„Místním Nositelům jsem o vás adresně neříkala. Pouze tuší, že tu mohou být další jako já. Kolik ale… No, minimálně by o jednom věděli hned.“ Zalétnu koutkem očí k Eldwinovi, kterého nelze přehlédnout, pokud jej tedy člověk vidí. „Jsou to místní vězni. Longin, Aurora, Thorpe a Selby. Byl tu prý ještě jeden, který ale zemřel při souboji s bohem, jenž napadl tohle město. V tomhle jim věřím, protože mrtvola visí vytažená nad oltářem v hlavním chrámu. Takhle znesvětit místo patřící našemu pánovi.“ Odplivnu si. „Ve zbytku historek… No, ne už tak moc. Jejich napravení a pánbíčkářství bylo až nečekaně… intenzivní. Když vezmu v potaz, kolik ohořelých hromad mrtvol jsem jen při svém krátkém průchodu viděla zahradách kolem.“ Podotknu však bez špetky nějakého sentimentu.

„Že nepouští? O tomhle už se zmínil Averel, ale sami mi nic takového neřekli napřímo. Tvářili se, že se jen snaží pomoci. Navíc je tu ještě ta nemoc požírající maso živým, jak říkal Eldwin. Ale… Co přesně chtěl ten druhý prorok? A jaký z něj máte pocit vy?“ Opřu se zády o stěnu domu a nechám opět prostor ostatním. Priority jsou jasné. Jen co s tím vším?

Tak tedy Brook, dům s kalichem na štítu, zopakuji si v duchu a krátce u toho kývnu hlavou. Více vědět už nepotřebujeme a… Lehce sebou trhnu, když Kieran vytáhne na světlo jednu z těch zaprášených starých vzpomínek, které zapadly pod nánosem… Ne, času ne. Ale všeho toho hnusu a špíny, který čekal na konci cesty. Pohled se mi na chvíli zamží… Vzpomínám si na to. Byly to přeci naše dny. Byli jsme Páni a nestarali se o to, co přijde zítra. Jen jsme zkrátka žili a brali si všechno, co nám svět dával. Kradli a podváděli – ne snad proto, že bychom museli, ale bavilo nás to. Všechny ty hloupé sázky… Longin a Kieran se rádi hecovali, předváděli se a soupeřili spolu. S tou dřevěnou nohou to nebylo jinak.

„Jak bych mohla zapomenout? Hlavně na to ráno, když ses probudil s tou nohou v náručí a všechny jsi nás tím vzbudil,“ drobně se ušklíbnu. Ta dřevěná noha – Erna, jak jsme ji slavnostně pokřtili se vším, co k tomu patří – tehdy zažila divoký večer, když jsme z hospody táhli dál a končili nás den jako vždy až k ránu, kdy svítalo a ptáci začali zpívat.

Potřesu hlavou a mimoděk se ošiju, abych ze sebe setřásla ten pocit. Tohle všechno… Už je pryč. Je to minulost. A přítomnost… Zamračím se a rychle vykročím z kaple pryč. Hlavou mi stále rezonuje vše, co nám Prorok řekl – a nejvíce zmínka o tom, co se děje Kieranovi… O tom úlomku, co v sobě neseme… Celé je to tak strašně moc k vzteku. Jakmile opustíme kapli, natáhnu krok, pozornost a pohledy všech těch lidí kolem se mi nelíbí. „Ahh, sakra, dávej…“ obořím se na dívenku, co do mne s vyjeknutím vrazí, „… pozor,“ vydechnu o poznání méně napruženě. Je to jen dítě, nemůže za to.

Stačím udělat sotva pár dalších kroků, když zaslechnu hlas Proroka kráčejícího vedle mě. Přimhouřím oči, zatímco ke mne doléhají slova patřící jen a jen mne. O vzteku a pochybnostech. Ujištění, že je to tak správně a takové jako jsem já potřebuje Jediný stejnou měrou. A jakkoliv mně to snad mělo uklidnit a ujistit, že cítit se takhle je správné… V prvním okamžiku mne to nakrkne o to víc. Takže i tohle je součástí nějakého božího plánu?! Vážně. Celou tu posranou věc s Jediným vyhodíte dveřmi ven jen abyste o chvíli později zjistili, že leze zpátky dovnitř každým oknem v baráku.

„Chmm,“ zamručím tiše a ostentativně vrazím ruce do kapes. Přesto před Prorokem uhnu pohledem. Cítí i tohle? Ví, jak se cítím i teď? To není vůbec příjemná představa. Přesto mne jedna věc zarazí a přinutí rozjitřenou mysl se aspoň trochu stáhnout a upokojit. Když svět zemře se starými bohy, obrodí se s novými. To… Znamená… Co mi tím naznačuje? Přeci… Hm. Na jazyku mne pálí otázka, ale raději bych si ukousla než se na to zeptat.

Vlastně neřeknu už vůbec nic. Namísto toho jen zvednu s mávnutím ruku namísto rozloučení. Nevidíme se naposledy, víme to všichni i bez těch keců kolem. A já… Hm. Kieran se mnou srovná svůj krok a položí otázku, po které mezi námi na chvíli zavládne ticho. Almera ani Mildred nikde nevidím, ale vlastně jsem za to ráda. Nevím, co bychom jim po tomhle měli říct, aniž by to nevyvolalo paniku.

„Co si myslím…“ zopakuji po něm. „Radost z toho nemám. Celý je to nějaký… Divný,“ zachmuřím se. „Ale to není to, co mě trápí nejvíc, ne… To vůbec ne,“ natočím k němu tvář a sklouznu pohledem po té jeho. „Proč jsi mi to neřekl? To s těmi… Hlasy? Nebo… Co se to s tebou děje,“ zeptám se ho tiše. Protože navzdory tomu všemu… Mám o něj starost. To on je má rodina, mnohem víc než mi kdy byla ta ve vesnici. Je jediný, kdo mi zbyl a komu jsem mohla – a chtěla – věřit. Obzvláště teď.

Nakonec dorazíme k ležení karavany, kde je už z dálky vidět zářivá postava Eldwina. S tím, co nám řekl Prorok to působí ještě více znepokojivě. Zkoušky a změny, které čekají díky úlomkům nakonec nás všechny. Co já? Co to udělá se mnou? Nepozoruji na sobě žádné změny, jsem to pořád já… Nebo…? Ne! Ne, se mnou je všechno naprosto v pořádku.

Nakonec s Kieranem dojdeme až k trojici Spárů stojících stranou. Mávnu na Marike a její hochy, ke kterým se stočí naše kroky. Jakkoliv se snažím tvářit jako obvykle, tak… Nedokážu se ubránit jistému napětí. Jsem to tak já, kdo promluví jako první.

„Hm, tak jak jste pořídili? Řekli vám něco… Hm… Něco?“ maličko se zarazím, jak najednou přesně nevím… Ah, nejraději bych se zeptala na něco zcela jiného, tedy spíše na někoho – a to dost konkrétního, ale… Ne.

„My s Kieranem jsme mezitím našli novýho Proroka, tady nedaleko v jednom domě s uprchlíky. Je navlas stejný jako ten, co vedl karavanu. A taky… Hm, věděl, co se nám stalo,“ pustím se do krátkého vyprávění. „A teď přijde ta horší část. S karavanou vyrazí z města dál, v tom problém není, ale prej je háček v tom, že nikoho nepouští z města ven. Takže ani nás ne. A pokud teda chceme z města pryč, tak měl dost… No, dost určitý požadavek na to, co máme udělat…“ zamručím. Šťastná z toho zrovna nejsem.

Rozcestí

― Ω ―

„Iluze volby.“ Zamračí se Avarel. „Kdyby ti řekl že je město zavřené a nedá se dostat ven přidáš se spíš. Možná chtěli vědět, zda jsme ochotní zůstat v Gloucasteru i bez toho. Možná ale byli jejich pohnutky jiné.“

„Je to ale jiné než nemoci, co znám.“ Doplní Eldwin. Za dobu, co putujete jste ve městech, vesnicích a vojenských leženích viděli svůj díl utrpení. „Nahlédl jsem do jednoho z domů kde nemocné ošetřují. Jsou obalení v obvazech. Zdá se, že se jejich maso rozkládá zaživa. Nemají žádný lék, jen tiší bolest.“

Averel nespokojeně zavrčí a automaticky udělá prsty znamení Jediného na hrudi. Mluvíte tiše, aby vás nikdo v okolí moc neslyšel a procházíte po náměstí. Lidi se drží v uctivé vzdálenosti od vás. Pořád s Averelem vypadáte jako Spáry. Nikdo se s vámi nechce dostat do křížku. Eldwin který letí kousek nad zemí je naštěstí pro ně neviditelný.

„Zajímavé. Odpovídá to teorii, co mě napadla ve chvíli kdy nám bylo řečeno, že máme najít dalšího proroka, a ten náš zemřel, jak zemřel.“ Zlatá tvář je bez výrazu, jen plochá maska, na které se přelévá energie. „Co když proroci vůbec nejsou lidé. Pokud Jediný potřeboval posly mohl je prostě vytvořit. Proto jsou zdrojem úlomků, mohou vypadat stejně a vést ty které je třeba.“

„Rudovlasí heroldi konce. Vedou ty, kteří naslouchají vstříc spáse. Pokud je ta teorie pravdivá bude tu víc karavan jako je ta naše. Doopravdy je ale poslední bojiště tady v Gloucasteru? Je to město soudců ale náš Prorok se rozhodně netvářil že je konec naší cesty tak blízko.“ Averel si povzdychne. Sáhne do brašny, co mu visí u pasu a vytáhne piroh zabalený v mastném papíru. Zakousne se do něj a nabídne ti druhý.

„Nepřísluší nám soudit boží úmysly bratře. Pokud velí abychom položili náš život za tohle město je to naše povinnost. I ty, které církev odsoudila povolal do služby jako své vyvolené. Jen to dokazuje, jak málo víme a naše soudy mohou být špatné.“

„A ty máš štěstí, že nejsi vidět a slyšet, jinak bys mohl skončit u kůlu za takové řeči.“ Zavrčí Avarel a probodne vašeho společníka pohledem.

„Pokud by to byla cena toho že šířím slovo našeho pána, které se liší od toho, co hlásá nás zaměstnavatel.“ Zlatá ramena se znatelně pokrčí a dají tak slovům alespoň nějaký výraz, když tvář v tomto selhává.

Tou dobou se blížíte zpět ke karavaně. Lidi teď už odpočívají. Nachystali všechno, co bylo třeba a konečně mají po dlouhé chvíli čas složit hlavu v bezpečí. Nikdo z velení není poblíž vidět. Vesničani a přeživší z Harthurstu pomalu vycházejí. Konečně to přestává vypadat, že jde o dvě oddělené skupiny chránící si svá tajemství. Jen jednotka inkvizice je o kus dál a hledí si svého, aniž by se zajímala o civilisty, se kterými cestuje.

― Ω ―

„Jmenuje se Brook. Najdete ji v domu na náměstí. Má vývěsní štít s kalichem. Než začala krize s ubytováním byl to hostinec. Jeho majitel zemřel při tom, co se tu odehrálo. Teď je útočištěm pro ty méně šťastné. Najdete ji tam nikam nechodí.“ Odpoví Prorok na tvou otázku ohledně správkyně. „A ano, jsou to skutečné oči.“

„No tak to bude asi ta nejdivnější věc, co jsem kdy měl někomu ukrást.“ Ušklíbne se Kieran a zamne si bradu. „Hned vedle umělé nohy. Vzpomínáš na tu sázku? V hostinci u obchodní linie? Opil jsem toho starce do bezvědomí a pak mu nohu štípnul, než se probral. Login mi tenkrát za to dlužil soudek.“

Samozřejmě že si pamatuješ. Bylo to několik týdnů před tím, než se vaše cesty rozdělily. Další, místo které jste kvůli těm hloupým sázkám, které mezi sebou dělali museli rychle opustit. Přesto to byla doba smíchu, veselí a bezstarostného vlastně bohémského života. Takového, který nikoho nevázal a byli jste páni vlastního života. Na vrcholku světa. Než se všechno pokazilo.

Prorok vás vede ven, místnost plná lidí se na vás dívá. Kolem běhají děti. Jedna dívka do tebe vrazí vypískne, vysekne omluvné pukrle a zase někam odeběhne. Může jí být tak šest, ušpiněná v potrhaných šatech. Jako vlastně všichni kolem. Uprchlíci hledající útočiště v kapli Jediného. Ve světě, který se obrátil vzhůru nohama a vzal jim všechny jistoty.

„Cítím tvůj vztek, nejistotu i chuť zmizet od toho všeho.“ Uslyšíš tichý Prorokův hlas. Mluví tak aby ho Kieran který je pár kroků před vámi neslyšel. „Drž se těch pocitů a nepochybuj o sobě. Ti, co mají slepou víru jsou běžní. Pochyby, otázky a všechno ostatní je něco co je potřeba. Jediný potřebuje i ty kteří nepotřebují jeho. Možná víc než ty ostatní. Protože když svět zemře se starými bohy neznamená to, že se nemůže znovuzrodit s těmi novými.“

„Hodně štěstí a děkuji že jste mě vyslechli.“ Řekne vám Prorok mezi dveřmi. „Doufám, že se brzy uvidíme.“

„Co si o tom myslíš?“ Zeptá se Kieran když se dveře zavřou.

Almer i Mildred mezitím odešli. Přeje vám ale štěstí. Vidíte na náměstí a zlatavá postava vznášející se kousek nad zemí je vskutku nepřehlédnutelná, alespoň pro vás.

― Ω ―

Tak jste se zase setkali. Poblíž ležení karavany. Spáry se k němu pomalu blížili, když se z davu vynořil i Kieran s Wynter. Dvě skupiny, které potkali dva Proroky. Každá z nich viděla jiný kus Města soudců a dojmy z něj nemohly být rozdílnější. Otázkou pořád zůstává, zda je tohle místo vaší spásou nebo naopak záchranou.

― Ω ―

„Dobře.“ Hlesne Oswynn a nezdá se, že by ti úplně věřila. Přesto ale ustoupí.

„Obrovské srdce? Jsi si jistá?“ Wilfred se dívá skepticky na tebe a pak na lůžka. I přes to že tě sem pozval a několikrát viděl co umíš tomu pořád nevěří. To že by někde v Gloucasteru bylo obří srdce lákající k sobě nemocné otřásá jeho racionálním světem do základů. „Jsi si jistá že nejde o symboliku?“

„Wildrede…“ řekne tiše Thane.

„Promiň, nechci tě zpochybňovat. Já jen… prostě…“ Pokrčí rameny. Víš, že s kovářem tuhle debatu už měl. Thane nazývá to co děláš darem od Jediného. V jeho jednoduché představě o světě a víře není třeba klást zbytečně komplikované otázky. Věci jsou, jak jsou.

„Slyšela jsem, že dneska se Ralphovi ztratil pes.“ Ozve se ode dveří tiše. Všechny pohledy se upřou na Oswynn. „Prý se zaběhl do kanalizace, někdo jí otevřel a on vběhl dovnitř. Pořád se nevrátil. Jeho rodiče ho tam nechtějí pustit a má počkat až se vrátí.“

Ralph je její kamarád v podobném věku. Syn místního ševce, který bydlí jen o pár domů od Thana. Kluk se často motal kolem a byl se svým psem neoddělitelný.

„Jenže víte, kolik kilometrů chodeb je pod Gloucasterem?“ Wilfred má pravdu. Moderní kanalizace byla budovaná desetiletí. Propojovala nové chodby se starými, které byli pozůstatky starého města. Tvořila bludiště, které se táhlo pod celým městem. Odpadní roury, údržbářské cesty, staré tunely, probořené cesty do sklepů. O tom místě panovaly legendy. O pašerácích, lidech, co se tam ztratili navěky a další mnohem víc za vlasy přitažené povídačky.

„Jenže pokud je tu šance že tam jsou je naší povinností je najít. Jejich rodiny si zaslouží vědět co se stalo.“ Thanův výraz je zarputilý. „Pokud se ale nechceš účastnit nemusíš.“

„Nic takového jsem neřekl.“ Willfred zvedne ruce v obraném gestu. „Jen říkám že bych ocenil lepší plán. Nemyslíš, že bys je mohla sledovat, nějak?“

Jejich pohledy se zase obrátí na tebe. Možná bys mohla. Zbytková energie z lůžek tu je, možná ji ale ztratíš někde tam dole ve tmě. Možná tam vůbec nejsou nebo naopak jsou v takovém stavu jaký by nikdo z vás vidět nechtěl. Přesto ti přijde jako by se nad lůžkem vznášel černý hmyz a odlétal někam pryč. Nechutné bušící křídla se vynořují přímo z hlubiny matrace a vyletí směrem ke dveřím a pak ven. Jak to ale říkala tvá matka Kendra? Není špatná cesta, po které se na rozcestí můžeš vydat. Špatně je jenom zůstat stát na místě a nejít nikam.