Andor.cz - Dračí doupě online

Bouře ohně a blesku

♫♫♫

„Pojď dcero. Už bylo dost problémů. Nech ty lidi projít. Zabili mé věrné, ale prolili krev, aby to splatili. Máme s jejich pánem úmluvu. Nehodlám ji malicherně porušit.“ Odvětí jelení bůh a pak se podívá na proroka. „Řekni mu, co jsi viděl. Já nebyl jeden z těch, co to chtěl před naším bratrem zatajit. Věřím, že pochopí. S tím ještě víc že musí odejít.“ Vypadá to, že doopravdy odejdou. Všechno bude v pořádku a nechají vás odejít z lesů. Pak se ale jeho dceři zableskne v očích.

„Ne, nezaslouží si to. Musíme jim ukázat kdo je pánem tohoto světa. Staré pořádky končí. Nepotřebujeme ho.“ Vykročí k vám rychle a energicky. Všichni strnou. Náhle jí ale na rameno dopadne mohutná ruka jejího otce. Ve Voeyrových očích plane vztek.

„Jak se opovažuješ! Tohle je porušení všeho…“ Slova nedořekne a kolem dívky vyletí do vzduchu mohutné kořeny které se na něj vrhnou. Ta najednou letí vzduchem a zaboří se do hradby stromů. Jelení muž jí následuje. Začínají se kolem něj zhmotňovat trnité větve.

„Utíkejte! Musíme k hradbě!“ Vykřikne prorok a vyrazí zpět k městu.

― Ω ―

Spěcháte k bráně. Už jen zbývá už jen pár ulic a budete tam. Najednou uslyšíš že se kroky Mortena zastaví. Jsou za vámi. Něco se změnilo. Na obloze se zableskne a spustí se déšť. Tak rychlá změna počasí nemůže být přirozená. Najednou jsou za vámi. Musí být tiší a protáhnout se i tou nejmenší škvírou. Vzduch naplňuje spálený ozon. Morten stojí bez hnutí. Začne ho obklopovat podivná aura ze které se ti postaví chlupy na zátylku.

„Poslouchej. Možná nevěříš v Říši nebo Jediného. Jenže je teď naší jedinou nadějí. Já jsem jen pěšák. Jde o jiné. Nebyl jsem nikdy doopravdy hoden jeho přízně, ale přijal jsem jí abych došel, kam bylo potřeba. Teď je řada na ostatních. Dokaž, že jsi tak tvrdá, jak se tváříš. Pomoz těm lidem dojít spasení.“ Zlaté plameny začínají sálat z jeho těla, připomínají ty, jaké měl před chvílí v očích. Vzduchem se nese pach škvařícího se masa. „Koupím čas, než prorok něco vymyslí. To tenhle stařec ještě zvládne. Říkal jsem ostatně že zajistím, aby přežili tenhle les a bude dost času je vycvičit.“ Zdvihne svůj meč. Ten obklopí plameny stejně jako jeho tělo. Ten se v tom žáru změní. Poznáváš ho. Meč svatého Athelstana. Spalovače mrtvých, kladiva na kacíře. Mrtvého už téměř století. Sochy s tím mečem ale stojí snad ve všech císařských městech. Netušíš, kde mohl velitel přijít ke svaté relikvii ani jak je možné že je vidět až teď. Zdvihne čepel k nebi a žár je tak silný že kapky ani nedopadají na zem. Vypařují se ve vzduchu. Pak svět kolem pohltí plameny…

― Ω ―

„Marike!“ Vykřikne Averel který už vypadá mnohem víc při smyslech a pomůže ti abys i přes svá zranění stíhala rychlou chůzi proroka. Počasí se během chvíle změní. Z poklidného jarního vzduchu se strhne bouře. Mraky se po obloze převalují sem a tam jak se mění směry větru. Eldwin se potácí jako hadrová panenka. Máte se všichni problém udržet na nohou. Kieran nabídne Wynter ruku, aby společnými silami mohli jít zpět ke hradbám. Něco říká ale vítr mu odtrhává slova od úst.

Blesk udeří někam do města a rána jako z děla ho následuje téměř okamžitě. Bouře je přímo nad vámi. Vyšlehnou plameny. Vysoko a s nádechem zlaté. Kus města pohltí ohnivé peklo. Prorok se zastaví a sleduje tu spoušť. Nepochybně mají zlatý nádech. Přirozeně vůbec nevypadají. Muž, který vás vede si na hrudi udělá znamení Jediného a smutně sklopí hlavu. Pak pokračuje větrem dál. Za vámi se zlomí jeden strom a s hlasitou ránou padne na zem.

― Ω ―

Probudíš se mezi doutnajícími troskami domů. Morten stojí uprostřed ulice. Plameny uhasínají, nezdá se, že by se šířily. Ohořelá těla monster leží všude kolem. Bratr starosty je ohořelý na kost. Přesto stojí. Rozhlíží se. Dokonce se zdá že se mu maso vrací na kosti. Meč z legend pořád svírá v rukou. Zlatá aura kolem něj připomíná rozpálený vzduch na letní cestě. Ty sama necítíš žádná zranění kromě lehké potlučenosti. Musela jsi uletět pár metrů vzduchem. Než jsi skončila ve zbytcích domu.

Morten se otočí a na seškvařeném obličeji se mu roztáhne něco jako úsměv. Pak před něj něco dopadne. Nejméně pravděpodobná věc. Jelení hlava. Zírá na ní a než se stihne otočit hrudí mu projede kořen. Vyrazí z jeho těla něco divného. Vypadá to jako kámen. Rozbitý úlomek zlatavého materiálu. Dopadne do bláta nedaleko těla jelena.

Za válečníkem stojí mladá dívka v bílé. Ta, co jsi jí viděla v lese. Usmívá se a něco mu pošeptá. Pak nechá kořen vylézt z rány a opálené tělo dopadnout na blátivou zem. Překročí ho a jde pryč. Tobě nevěnuje jediný pohled. Domy kolem praští v bouři, která nemá konce a mění rychle ulice v tekoucí řeku.

― Ω ―

„Udělám vše abych nás ochránil!“ Kříčí prorok a vítr a přes vítr a déšť ho téměř není slyšet. Jste všichni promočení až na kost a ledový vichr mrazí až do morku kostí. „Přiveďte sem co nejvíc lidí. Připravím se!“ Řekne a poklekne do bláta. Zpěvavým hlasem vykřikuje slova modlitby k Jedinému a nezdá se, že by dál vnímal nečas kolem. Hradby jsou už na dosah.

Vděčně přikývnu na prorokovo ujištění, že bude Averel v pořádku. Ohlédnu se po něm, když promluví a potěšeně se usměji. Před pár okamžiky jsem myslela, že už jej nikdy neuslyším a teď je tu nedaleko mě. Živý a zdravý. Ano… Překvapivě zdravý? Nemůžu si totiž nevšimnout toho, jak se hýbe, jako kdyby byla veškerá zranění pryč. Prostě zázrak. Zakroutím nad tím hlavou, ale úsměv mi ze rtů nemizí. Naopak.

Pak se po pár neurčitých slovech ale stejně jako ostatní vydá za prorokem, jako kdyby se nic nedělo. Trochu nevěřícně zamrkám, když si uvědomím, že mi nevěnoval ani špetku pozornosti. Co se zase děje? Vyznat se v Averelovi bylo i po letech, co jsme byli spolu někdy obtížné, ale tohle bylo… zvláštní. Jako kdybych tu nebyla. Sleduji jeho záda, když v tom mne vyruší Eldwinův hlas.

„Hmm, co?“ Zaostřím na něj a začnu jej vnímat. Jsou tu důležitější věci na řešení. „Myslím, že máš pravdu. Ta záře byla stejná jako tehdy v tom lese a vůbec to… že je zpátky. Je zázrak.“ Bezmyšlenkovitě sevřu amulet jediného v dlani, zatímco sleduji Averela jak společně s Prorokem, Wynter a Kieranem odcházejí zase zpátky k lesu. K lesu, od kterého jsem před chvílí přišla.

Dlouze si povzdechnu a sklouznu pohledem ke zraněné noze. Dnešní den je zatraceně dlouhý, ale nikdo se mě neptá, jestli potřebuji zastavit. Mávnu rukou a černé stínové lože, na kterém ještě před pár okamžiky ležel nehybný Averel, se rozplyne do smotku vzájemně propletených dýmových stuh, jež se vzápětí beze zbytku rozplynou. Všichni míří za Prorokem a já jsem s přehledem poslední. Zatnu zuby a jdu za nimi. Dopadám na zraněnou nohu, ale není to něco, co by mě zastavilo. Prorok říkal, že mu to dlužíme a pokud za Averelův život mám zaplatit bolestivou procházkou, je to ještě malá cena.

Prorokova slova během cesty slyším spíše slabě, ale nikdo mu do řeči neskáče a jeho hlas je dostatečně výrazný na to, aby se donesl i ke mně. Pak zastaví u hranice lesa, kde začne přivolávat… toho boha?! To snad! Zaskřípu zuby a syknu, když přidám do kroku, abych byla co nejdříve u nich. Tohle nevypadá vůbec dobře. Před chvílí jsme ještě bojovali s těmi jeho pokřivenými a teď ho chce Prorok provokovat?!

Dojdu ke skupině, už když majestátní jelen jako na zavolání vystoupí z lesa a dojde k nim. Kolem prstů mi zavíří tenký pramínek temnoty, ale je to spíše obranný instinkt než cokoliv jiného. Tady toho už moc nezmůžeme. Nejistým pohledem kmitám mezi Prorokem a postavou s parožím, do které se jelen přemění. Vůbec netuším, o čem je řeč. Jediný se má za nás obětovat? Další bohové měli držet úmluvu, ale nedrží ji? Zatraceně! A to jsem si myslela, že jsem na těch seminářích o víře dávala docela pozor.

Nevím, co mám dělat. Bude třeba bojovat? Máme být toho pouze svědkem? Ale čeho? A proč? Dle zmatených tváří ostatních na tom nejsou o mnoho lépe. Když se objeví podivná dívka s bílými vlasy, instinktivně ukročím snad jako kdybych čekala útok. Ten její pohled. To, jak působí. Její křehký vzhled klame. Nebezpečí z ní při bližším pohledu doslova dýchá.

Začne se o něčem přít s Prorokem, který jako jediný z nás nevypadá z té božské přítomnosti, jakkoliv zaskočen. O co tady kurva jde?! Semknu pevně rty a rozhlédnu se. Nechápu ale skoro nic z jejich rozhovoru. Voeyr má dceru? Můžou mít bohové děti? My jsme přeci děti Jediného, tak je to myšleno takto? Nebo…? Zamrkám, jak se mi trochu rozmaže pohled, ale zůstávám stát. Ztráta krve se na mě podepisuje, teď jsme však potřeba zde. Ať už tu jsme… z jakéhokoliv důvodu.

Nejistým pohledem zabloudím k Prorokovi, který vypadá celou touto situací také silně zasažen. Přesto jistě z jiných důvodů než my. Obyčejní lidé, kteří nemají nejmenší potuchy, co tohle všechno znamená. Každopádně se připravím, jak jen můžu, k případné reakci. Pokud by tohle eskalovalo v boj, bylo by to asi docela rychlé, ale o Proroka nemůžeme za žádnou cestu přijít. Jinak bychom byli skutečně ztraceni.

Nadechuji se k další štiplavé odpovědi, když mi dojde… „Počkat, jakože to ještě neskončilo?“ vypadne ze mě zaraženě. Unikli jsme přeci lovcům. Hon skončil. Ten podělanej jelen zatroubil a všichni se stáhli! Nevím, jestli si připadat víc vyděšeně nebo podvedeně. Možná obojí. Nejistota z této nové situace i samotného – značně podivného – Proroka prosákne do mého držení těla i výraz, když přešlápnu z nohy na nohu a ošiju se.

Připadám si… Já nevím. Všichni bez protestů následují Proroka vstříc lesu. Marike i její Spárové, dokonce i Kieran to rozhodnutí obhajuje. „Vždycky je na výběr,“ oponuji a mračím se u toho, ale… Rozhodím rukama na znamení kapitulace a radost z toho rozhodně nemám, přesto… Jdu. Ovšem důvěry v to rozhodnutí nemám ani co by se za nehet nešlo.

A Prorokovo mumlání během chůze, které ke mně doléhá tomu rozhodně nepřidává. O čem to zatraceně mluví? Nikdy jsem těm kněžským žvástům nevěnovala příliš pozornosti. No, možná jsem měla… Střelím pohledem po Kieranovi, jak se na to on tváří. Ohlédnu se i po Spárech. Cítím s Marike, která nevypadá po boji zrovna nejlépe, taky bych se nejraději svalila někde v ústraní, kde mi dají všichni pokoj. Bolí mě celý člověk, jakkoliv jsem neschytala žádné vážnější zranění, tak množství drobných bolístek v kombinaci s únavou a rozbolavělými zády mi bohatě stačí.

Prorok dál mluví a… Jako na povel se také zastavím a strnu, když bez varování vykřikne.  On ho volá?! Ráda bych si myslela opak, ale v další chvíli ztuhle sleduji blížícího se jelena, kterého už všichni velice dobře poznáváme. Voeyr, pán lesů a ticha. Nejraději bych se dala na útěk, v Kieranovi čtu to stejné přání, ale… Nejde to. Nohy jako by mi vrostly do země na kolik mě vlastní úzkost takřka paralyzuje.

Zalapám po dechu, to když se jelen během mžiku oka promění v další známou siluetu. Polknu. Ani nevím, co jsem od Proroka očekávala, ale tohle…

… zdaleka nebyl vrchol celé situace.

Připadám si nesvá z toho, čemu jsme právě svědkem. Je to špatně. Neměla bych tu být… Krucinál. S obavami naslouchám rozhovoru, který před námi probíhá. Rozhodně nebudu tou, která by se do něj pokusila, jakkoliv vstoupit, spíše… Ah, nejraději bych se někam schovala. Někam hodně daleko. Tohle nutkání jen zesílí, když se objeví na vyzvání… Ta dívka. Ta, kterou jsme viděli, když jsme se vraceli ke koním… Ošiju se. Stále se nedokážu pohnout, mám strach tady tomu všemu ukázat záda a rozběhnout se pryč. Ale nepřála bych si nic jiného. Kolem žaludku cítím divný svíravý pocit a…

O čem to mluví? Kousnu se do rtu, vystrašeným pohledem zatěkám mezi Prorokem a tou dívkou. Přála bych si, abych to nikdy neudělala. Nevím, co je strašidelnější, zda výraz, jaký jsem v Prorokově tváři opravdu vidět nechtěla nebo… Nebo ona. Ona, jednoznačně ona.

A zároveň s tím ve mně narůstá… Zmatek. Trest za nerozvážnost? Starý blázen? Potěr? Dcera? Připadám si, jako by mi stále unikaly nějaké důležité… Souvislosti. Něco, díky čemu by celý tenhle prazvláštní hovor zapadl do sebe jako jednotlivé kousky skládačky. Včetně té… Proč tu musíme být i my. Ovšem… Mlčím. Jistěže mlčím. Stojím a ve svalech se sbírá nepříjemné bolavé napětí. A urputně se snažím vyhýbat pohledu do očí té dívky.

♫♫♫

„Jediný je tvůrce lidí. Pán našeho světa a ochránce. Jediný z bohů, který si zaslouží naši oddanost. Ostatní padli spolu s jejich pomýlenými uctívači. Ti totiž nad nimi nedrželi ochranou ruku. I to může být prostým důkazem výjimečnosti a dobroty našeho pána. Kdo potřebuje jiné zpochybňuje samotné základy císařství!“ Ozýval se hlas kněze před katedrálou. Dav lidí začal nadšeně vykřikovat. Zdobené sloupy obrovské stavby jejíž zdobená okna vrhala barevné stíny na ulici pod nimi tu chvíli pospolité víry jen povzbuzovala. Stejně jako nastoupení císařští vojáci ve zdobených zbrojí. Majestátní a nehnutí. Jako překrásné sochy. Stejně tak další kněží a mágové. Nejčistší moc Císařství. Kdo něco takového dokáže porazit? Není právě tahle síla důkazem ochranné ruky jejich pána? Vycvičené holubice vylétly z otvorů na vršku katedrály a rozletěly se promenádou. Nikdo nemohl pochybovat. Osamělý muž si stáhl kapuci do čela a odešel boční uličkou pryč. Nikdo si ho ani nevšiml.

― Ω ―

Před lety…

„Vidíš to děvče?“ Ukázal Attewelovi další velitel spárů, když seděli na lavici vedle cvičiště a obědvali. Veterán jen přikývl a sledoval dívku která se oháněla mečem jako malá bestie. „Co na ní říkáš? Hledáš někoho nového, ne?“

„Holku? Copak jsi se zbláznil? Vím, co jí čekám, ale nevezmu si na krk, že jí do toho hnusu zatáhnu já.“ Odvětil a vypadalo to jako by si odplivnul.

„Jenže někdo bude muset. Pokud mám mluvit za sebe jsi dobrý chlap. Ke svým lidem se chováš dobře a uctivě. Chceš, aby dopadla jako ta holka od druhého? Ta, na které se nechal za odměnu všechny ostatní členy Spáru střídat jen protože umí tlumit její magii?“ Attawel se při těch slovech zadíval zpátky na cvičiště. Viděl, jak se hýbe a v očích má odhodlání. Možná by to stálo za risk.

„Každým dnem se blíží těžké časy veliteli. Věř mi. Jednou padneš. Skončíš na bitevním poli s krvavou ránou a nezbude ti nic jiného, než se sám sebe ptát, zda jsi udělal něco správně. Veď svůj spár. Udělej z nich válečníky, kteří se postaví hrozbě a budou silní. Nech za sebou odkaz, na který budeš hrdý. Věř mi, že ona za to stojí.“ Starý spár si prohrábl rukou vlasy. Ta slova mu dávala smysl. Otočil se na svého druha, aby odpověděl, ale ten už tam neseděl. Mezi vojáky se proplétal jen muž v plášti. Attawel se zmateně rozhlédl ale pak se jeho oči stočily zpátky k dívce. Ještě toho dne podal žádost…

― Ω ―

Před lety…

„Hrůza. Zlodějna, podvody a už chybí jen mord. Motáme se jako vítr v bedně. Obávám se že ještě chvíli toho a skončím někde na ulici. Kde mě tady jako vysloužilého poručíka gardy vezmou, co myslíš? Vždyť nás půlka města nenávidí. Můžu na venkov ale to raději zdechnout.“ Dva vysoce postavení gardisté se zrovna vraceli z oběda. Ten hořekující byl přidělený na případ bandy zlodějů, kteří dávali městu zabrat. Stopy nikam nevedly. Byli doopravdy dobří a sehraní. Jako stíny.

„Nezávidím ti to kamaráde. Musel jsi někoho pěkně vytočit, že ti tenhle případ předal. To je určitě za ty tvoje neustálé stížnosti na vnitřní fungování gardy. Víme, že je to v řiti a peníze jdou do nejvyšších postů ve všech stran jen aby nás drželi stranou ale snažit se proti tomu bojovat je hloupost.“ Odvětil druhý s pokrčením ramen.

„To ale není jen…“ než stihl dokončit větu zastavil se před ním muž. Vypadal úplně obyčejně. Na hlavě kápi. Pravděpodobně pocestný.

„Pane, ta žena mě okradla, vzala mi vak s mincemi. Vypadá to, že je ozbrojená, když jsem vás viděl… takové štěstí.“ Poručík ho chtěl odbýt, ale pak se podíval, kam ukazuje. Oči se mu rozzářily. Bílé vlasy se mihly davem. Nikdy by si jí nevšiml i když nechápal jak. Její popis slyšel několikrát. Jak se někdo, tak výrazný mohl skrývat.

„Jdi pro posily. Dělej, dneska máme zatracené štěstí!“ Otočil se na svého společníka. Pak zpět na muže ale ten byl pryč. Popravdě to bylo poručíkovi úplně jedno.

― Ω ―

Před lety…

„Pokud ale každý z bohů vládne specifické věci a je za ní zodpovědný, jak je možné že se svět nezhroutil, když odešli? Nechybí ochránci řek, páni lesů nebo patroni sklizně?“ Podíval se mladý muž na svého mistra. Ten seděl na křesle a usmíval se. Líbilo se mu, jak uvažuje.

„To že odešli neznamená, že zemřeli. Jsou jen jinde. Stále cítí svá území. Jediný je jiný než oni. Je to stvořitel lidí a strážce rovnováhy. Proto zůstal. Dokud bude žít bude tenhle svět v bezpečí.“

„Mluvíte o něm jako o člověku. Copak jsou bohové jako my? Baví se, mají své strasti, lásky a další lidské city?“

„Ano i ne. Je to složité cítí hodně věcí, ale vnímají díky své velikosti věci jinak. Nejde na to tak jednoduše odpovědět.“

„Jenže pokud jsou zvěsti pravdivé a oni se vrací… proč?“

„Nevím, to popravdě nevím.“

„Můžeme za to my? Jejich děti?“

„Nejsme jejich děti v tom pravém slova smyslu. Spíš výtvory. Navíc jen jediného. Ostatní formovali svět jinak. Bohové nemohou mít děti. Nemohou vznikat další bohové. Rovnováha by byla zničena. Vše má svého boha a pro další není místo. Rovnováha je pak…“ Muž se najednou zastavil v polovině věty. Vytřeštil oči a vyběhl ke knihám v policích kolem. Vytáhle těžký starý svazek popsaný podivnými runami z dob pohanských a zalistoval v něm.

„To je ono… to nemůže být…“ Kniha mu vypadla z roztřesených rukou a se zaduněním dopadla na zem. „Musíme jít. Tohle musí vědět naši přátelé. Nejenom oni. Musíme riskovat a informovat i císařskou církev. Ať uvidí pochopí. U všech bohů… u všech bohů.“ Hlas se mu třásl a kolena stejně tak. V tom se dveře rozletěly a dovnitř vstoupila vysoká žena s taseným mečem. Seveřanka s krutým pohledem. Kolem ní vběhli dovnitř její vojáci.

Muž v kápi sledoval smutnýma očima hořící dům. V duchu se omlouval starému příteli. Ještě bylo moc brzy na to, aby se všichni dozvěděli pravdu a její děsivé důsledky. Ještě bylo moc brzy. Pak se otočil na patě a zmizel. Vše bylo nachystáno. Téměř vše…

Podivná místa

♫♫♫

„Cesty Jediného jsou nevyzpytatelné. Možná jste zachránili pár zbytečných děcek, ale zároveň viděli něco, co nám může pomoci se z tohoto lesa dostat živí.“ Otočí se Prorok k Wynter a z jeho hlasu není znát ani náznak ironie. Doopravdy ty děti považuje za zbytečné. „Ano, váš společník bude v pořádku. Není třeba se bát.“ Podívá se pak Prorok na Marike a přikývne na její slova. Pak se vydá směrem od města.

„Jsem v pohodě.“ Averel zní trochu zmateně ale v pořádku. Postaví se na vlastní nohy a protáhne se jako po dlouhém spánku. „Cítím se úplně normálně. Téměř nemůžu uvěřit tomu co se stalo. Kdyby to neviděli všichni z vás myslel bych… ale to je jedno. Pojďme. Na mluvení bude dost času potom.“ Vydá se za mužem a v jeho krocích není ani špetka nerozhodnosti. Možná působí svěžejším dojmem než před bojem.

„No co, máme snad na výběr? Táhneme se za ním na dobrý slovo z vesnice na neznámé místo. Pokud myslí že to pomůže a my tam musíme být. No, řekněme že to není největší blbost, co jsem za poslední dny slyšel.“ Pokrčí rameny Kieran a vydá se za nimi.

„Já… jsem ho cítil Marike. Když použil ten dotek na Ava, jako v tom lese. Byl to Jediný. Musí s ním být spojený. Já… mu věřím.“ Hlesne Eldwin tiše když jsou ostatní o kus dál a pak rozpačitě vyrazí také.

― Ω ―

Lovci tě poslechnou. Jejich vyděšený výraz mluví za vše, ale chtějí být u svého velitele. Protože věří že budou v bezpečí. Tvá čepel zajede do vetchých těl bytostí, které si vzal les jako nůž do másla. Nejsou žádným oponentem. Jenže je jich mnoho. Zatraceně hodně. Šíří kolem sebe odporný nasládlý zápach a jejich pokřivené napodobeniny tváří jsou děsivou pokřivenou napodobeninou člověka. Jeden z lovců vykřikne, když se bytost dostane až k němu. Všichni jste zaměstnaní tak moc že mu není jak pomoc. Hubené tělo ho srazí k zemi. Pěsti dopadají na obličej. Lebka povolí a krev se rozlije po dlažbě kolem toho co bývalo jeho obličejem. Jen o setinu vteřiny později se k němu Morten probije. Jeho čepel zabije tvora. Pak se otočí na dalšího. Bijete je. Možná po desítkách, možná po stovkách. Těžko říct jediné je jisté. Prohráváte. Přes to všechno prohráváte. Je jich moc a není úniku.

― Ω ―

„Bohové. Jsou jako jediní. Jen jiní. Odešli z našeho světa, ale teď se vrátili, aby zvěstovali jeho konec. Náš pán čeká, aby nás odvedl pryč. Uzavřel s ostatními dohodu. Nechají odejít jeho děti. On zůstane a přijme trest za to co jsme udělali jejich věrným. Bude trpět za všechny abychom došli spasení.“ Slova vychází během chůze z Prorokových úst jako modlitba. „To, co jsme dnes viděli nedává smysl. Voeyr porušil úmluvu, to bohové nedělají. Navíc to, co se tu děje vůbec není podobné jeho podstatě. Musíte pochopit, že není jako člověk. Bohové jsou… jiní. Myslí jinak. Jejich slova mají jinou váhu. To, co se tu děje… se prostě dít… nesmí. Je to tak pane lesů a ticha, lovče!“ Při posledních slovech se zastaví a vykřikne nahlas. Z kraje lesa se ozývá zpět ptáků. Ti se rozletí na všechny strany jen aby se mezi nimi objevil jelen s parožím připomínajícím staré stromy. Jedna z jeho podob, nepochybně. Tiše jde k vám. Kieran vypadá že by nejraději utek. Averel sevře jílec meče, ale Prorok ho mávnutím ruky zastaví. Eldwin zalapá po dechu. Vidět ho v lese bylo něco jiného. Teď stojí jen několik metrů od vás. Udělá ještě krok a změní se. Jednu vteřinu tam stojí jelen a druhou muž s jelení hlavou oděný do dlouhého roucha.

„Máš pravdu. Jenže v pohybu jsou věci, o kterých se vašemu pánu nesnilo. Držím svou úmluvu, ale vy musíte zmizet z mého lesa. Dřív, než bude pozdě.“ Jeho hlas se rozléhá kolem vás. Tiše a vlídně. Vznešeně. Tiše ale zároveň s ohlušujícím duněním.

― Ω ―

Krok za krokem vás zatlačují. Ruce už necítíš. Jen sekáš. Úder za úderem, vyčerpaný nádech za výdechem. Starý kapitán kupodivu vypadá o hodně lépe. Jako by ho boj vůbec neunavoval. Bojuje se zápalem a jiskrou v očích ale ani on nestačí na přesilu která se valí ulicemi. Zbývá poslední z mužů z vesnice. Upadne a už se nezvedne. Stojíte zády k jednomu z opuštěných domů. Zevnitř se ozývá pohyb těch monster jako odevšad. Jeden z nich se vrhne na Mortena a vyrazí mu císařskou čepel z ruky v nestřežené chvíli. Ta s cinknutím dopadne na kámen. Starý muž vykřikne. Musel mu ruku při tom úderu zlomit. V tu chvíli vidíš něco podivného. V očích se mu hromadí záře. Zlatá s černými odlesky. Vycení zuby v krvelačném výkřiku. Jenže v tom se od lesa ozve zvuk. Vysoké troubení připomínající jelena. Tvorové se najednou dají na ústup. Mizí stejně rychle jako se objevili. Přímo do hlubin města. Morten oddechuje a záře se vytrácí. Nevíš, co to bylo. Nic takového jsi nikdy neviděla. Jako Inkvizitor jsi se potýkala s mnoha formami magie. Jenže tohle bylo něco jiného. Primitivnějšího a silnějšího. Síla tryskající přímo z jeho nitra. Navíc z ní bylo cítit ještě něco jiného. Podivná moc. Dalo by se říci, že to nejpodobnější, co jsi pocítila byl vlk na cestě za karavanou. Bylo z něj cítit… božství.

― Ω ―

„Ne! Tohle mi nestačí. Nejsi to ty Voeyre. Nejsi ten, co by přeměnil město v rostlinné bestie. Nejsi ten, co by nás ohrozil proti úmluvě. Ani bys ale nevpustil do svého světa jiného z bohů. Jsi pánem ticha ale nikdy bys neumlčel své děti. Co se děje!“ Prorok se tváří rozzuřeně a vykřikuje slova jako nadávky. Vlastně je to první emoce, kterou jste od něj za tu dobu viděli. Zároveň řve do obličeje boha bez mrknutí oka. „Kdo je ta, co chodí ve tvém stínu. Proč bys riskoval vše kvůli nějaké vyvolené, proč?!“

Jak řekne poslední slova les utichne. Křik ptáků je pryč. Vynoří se z kraje mýtiny. Elegantním krokem přijde před jeleního muže. Ten nakloní hlavu. Dívka je mladá a oděná v bílém. V jejích očích je zuřivost i posměšný vzdor. Hledí na vás jako na kořist.

„Zeptej se sám a připrav se na trest za svou nerozvážnost. Podívej se a hodnoť.“ Zpěvavý vysoký hlas má v sobě sílu. I přes nevinný vzhled dívky je v ní něco z čeho se rozklepou kolena i největším válečníkům. Něco jiného. „Nestyď se otče. Stejně je pro toho starého blázna a jeho potěr pozdě. Netuší, co jste poznali na vašich cestách ani co se doopravdy děje.“ Usměje se a odhalí bílé zuby, podívá se na vás očima, ve kterých se odráží všechny lesní tůně. Pak řekne slova, po kterých se Prorok poprvé zatváří vyděšeně protože stejně jako všichni věřící a učenci ví že něco takového není možné. „Nestyď se za svou dceru.“

Jdu. Sveřepě hledím před sebe. Jedna noha střídá druhou. Každý můj krok se zdá těžší a těžší společně tím, jak opadává zápal boje a nahrazuje jej… apatie. Úkosem pohlédnu na tělo vznášející se vedle mě a následující mě na poslední cestě. Otevřu ústa, jako kdybych mu snad chtěla něco říct, ale pak je zase zavřu a odvrátím pohled. Je to zbytečné. Nemohla jsem… Neměla jsem… Stisknu pevně zuby, až zaskřípou a kráčím kulhavě dál. Po tvářích mi stékají dešťové kapky a mokré vlasy se mi lepí k hlavě. Vím moc dobře, že on by mě z tohoto nikdy neobviňoval, přesto já obviňovala sebe. Neprosila jsem se ho o to, aby se za mě obětoval, ačkoliv…

Svěsím hlavu a jdu dál. Déšť skrápí krajinu kolem a já už vidím blížící se hradby. Harthurst. Karavana je za branami a na cestě neleží žádné mrtvoly vesničanů. Alespoň tohle jsme zvládli. Přesto… Sevřu ruku pevně v pěst. Bych je vyměnila za to, aby zase žil. Ihned se za takovou myšlenku napomenu. Není hodná velitelky Spárů ani následovnice Jediného. Je to jen… sobecké bláhová přání bez významu. Nic se nezmění.

Vidím, jak se k nám stáčejí pohledy lidí z karavany a pak také postavu v černém, která k nám běží. „Je mi to líto.“ Šeptnu k Eldwinovi, ale neodvážím se na něj pohlédnout a uhnu pohledem. Poslala jsem ho zpátky a je mi naprosto jasné, že teď si to celé vyčítá, ačkoliv nemohl jinak. Sleduji jej smutně, zatímco hledí na našeho padlého druha, ale nic neříkám. Nic by to nezměnilo.

Koutkem oka zaznamenám, že se k nám blíží další. Unaveně se na ně otočím. Je to Kieran s Wynter. Jen Proroka jsem s nimi nečekala. Jsem ráda, že jsou v pořádku, ale je to velmi slabý pocit mezi těmi ostatními. Jen zakroutím hlavou, když vidím Kieranův tázavý výraz a o krok ustoupím. Prorokova slova slyším jen tak napůl. Nevím, jestli by zrovna Averel ocenil modlitbu k Jedinému za jeho spasení. I tak ale… Vzhlédnu, zatímco se mi prameny špinavých a mokrých vlasů lepí na tváře. Cože to říká? Nakrčím nechápavě čelo, ale pak se jeho dlaň zalije zlatým světlem a…

Vytřeštěně sleduji, jak se tělo na stínovém loži pohne a pak uslyším nádech, jak vzduch plní rychle plíce. Až málem ztratím soustředění na udržení černého oblaku, který jej drží ve vzduchu. Udělám krok k němu. Ani se neodvažuji dýchat.

„… Ave…?“ Šeptnu a šokovaně jej sleduji, když v tom promluví. Jen párkrát zamrkám. Nějak se mi mlží pohled. Eldwin se zatím vrhá k našemu společníkovi a já to jen tiše sleduji. Nenalézám slova. Jen rty se mi roztáhnou do nejistého úsměvu a udělám krok k nim. Eldwin vypadá, že se ho snaží podruhé sprovodit ze světa a já… Já cítím silnou úlevu, která se nedá ani slovy popsat. Mám chuť ho obejmout a zároveň praštit za to, co provedl, když mě odstrčil z cesty a sám za to zaplatil, ale nezmůžu se na nic z toho. Jen to celé jako ve snu sleduji.

Než ale stihnu cokoliv dalšího říct, ucítím na sobě prorokův dohasínající pohled. „Co? Věci k řešení?“ Snažím se pobrat to, co mi tu teď říká. Je toho na mě teď nějak moc. Zranění z boje se ozývají a stejně tak i únava, která je ještě intenzivnější poté, co nervové vypětí opadlo. Nejraději bych se někam svalila, ošetřila si rány a odpočinula si, ale má pravdu. Dlužíme mu to. Minimálně já a Averel.

Trhnu hlavou k Wynter, když promluví. Hloupá děcka. Ano, tak to celé začalo a dovedlo nás to až sem. Přijde mi to tak dávno, co jsme vyjížděli z cesty kolem karavany a mířili dál do hvozdu. Na chvíli se střetnu s jejím pohledem, ale nic neříkám.

„Dobře, tak raději hned.“ Seberu síly a pronesu slova pevným hlasem. Pohledem kmitnu k Averelovi, který se stále vznáší vedle a je u něj Eldwin. „Bude v pořádku?“ Dodám pak tiše a do těch pár slov mi prosáknou upřímné obavy. Něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Další zázrak dnešního dne. Už kdo ví kolikátý. Shrnu si unaveně vlasy z tváře a společně s ostatními vyrazím kulhavým krokem za Prorokem, udržujíc stále mysl soustředěnou na kus temnoty vedle mě.  

Trhnu rameny, když si Prorok začne pro sebe mumlat a jakmile se od nás vzdálí k jedné z těch zabitých kreatur, přestanu ho vnímat. Stejně jako slabý déšť, který skrápí zemi… Je to tak… Zvláštní. Divné. Slova, která opakuji neustále dokola, ale jiná nenacházím. Přeci mlasknu a ostře trhnu otěží bělouše, abych uhnula do strany a nepřekážela projíždějícím vozům, které se za vydatného komandování Almera shromažďují za hradbami. Ani to mě ovšem příliš nezajímá… Jakkoliv je po všem, v hlavě cítím stále nepříjemný tlak, zatímco do rukou i zbytku těla se vlévá ten tuhnoucí pocit únavy, která přichází s odeznívajícím šokem z toho, čemu jsem byla svědkem…

Můj pohled se střetne s otcovým. Mechanicky kývnu hlavou, bez úsměvu, i když v koutku duše jsem ráda, že je v pořádku. Nahlas bych to neřekla. To Madelaine rozhodně nehýří dobrou náladou, že jsem se vrátila v jednom kuse, když vystupuje z vozu. Kysele se ušklíbnu, než nakonec očima zabloudím k malému kloučkovi na voze. Aspoň, že Russ byl moc malý na to, aby se nechal zlákat na ten pitomý výlet do lesa… A že je v pořádku. Otec si zasloužil aspoň jedno děcko, se kterým nebudou jen problémy a trápení.

V tu chvíli vykřikne i Kieran. S trhnutím hlavy se podívám zpátky na cestu vedoucí k bráně, tak akorát abych spatřila Marike a… Tělo plující vzduchem. Ah. Kousnu se do rtu a lehce sklopím hlavu. Z výrazu Marike jasně vyplývá otázka na to, zda je Averel jen zraněný nebo… Na okamžik přivřu oči a roztřeseně vydechnu. Dotknu se paže Kierana. Jsem příšerný člověk, ale… Necítím v tu chvíli zármutek, jen tu sobeckou úlevu, že v černém stínu neleží zahalené tělo ani jednoho z nás dvou.

„Průser jak vrata, to ty události znamenají,“ zamručím na samotné hraně slyšitelnosti, když nás Prorok vyzve, abychom ho následovali. Nechce se mi vzdalovat od brány a už vůbec ne čelit tichému zármutku Marike. Jsem srab? Jo. Ale nikdy jsem netvrdila opak. „Kierane…“ těknu pohledem ke svému společníkovi a můj hlas… Averel nežije. Ale nechci být tou, kdo to vysloví nahlas.

Koně nechám za branou, za ty sračky, kterými jsme museli projít kvůli zdejším fakanům by se snad o něj někdo mohl aspoň na chvíli postarat a rychlým krokem vykročím za Prorokem i Kieranem vstříc černým.

Přiblížím se akorát v okamžiku, kdy si Prorok něco opět mumlá sám pro sebe… Jaká znamení? Nakrčím nos. Dál se v myšlenkách nedostanu, protože se náhle objeví zlaté světlo a… „Do psí mateře!...“ vypadne ze mě polekaně, když sebou nehybné tělo Spára cukne a on se nadechne. Uskočím dozadu a… Já vím, po tom všem, co jsem viděla by mě to nemělo rozhodit, ale… Já nevím, další zmrtvýchvstání mě už tak asi nerozhodí…

„Jak jako na tom nezáleží? Právě jste přece… Kurva…“ ulevím si, no, aspoň slovně. Potřesu hlavou a vjedu si prsty do vlasů. Popojdu pár kroků tam a zase zpátky.

„… dlužíme, jistě, protože jste to udělal pro její krásný oči a ne proto, že tyhle lidi riskovali život za pár hloupých děcek, kterých si lidi můžou udělat znovu…“ vypadne ze mne cynicky. A necitlivě. A tak vůbec… Ani nevím, co mi tak na těch slovech hne žlučí. Jen prostě… Možná… Dnešek byl šílený. Naprosto. Šíleně. Strašlivý…

Ve stínu hradeb

„Podivné, zvláštní.“ Bručí si Prorok pod vousy, když dostává shrnutí událostí posledních hodin. „Tohle není něco, co by bylo Voeyrovi podobné. Proč by…“ Seskočí z koně a rychlou chůzí vyrazí k tělu nejbližšího tvora kterého zabily šípy ochránců karavany. Skloní se k němu a zkoumá jeho tělo. Mračí se a prsty přejíždí po větvích i kůži porostlé mechem.

Karavana se zatím zastavila za hradbou. Almer dává rozkazy, jak rozestavit vozy a kdo má co udělat. Vypadá to, že se chce opevnit u vchodu abyste mohli nabrat zásoby na další cestu. V dosahu není žádné další větší město, které by vám mohlo poskytnout co potřebujete. Jednoduše řečeno se bez věcí, které jste plánovali nabrat v Harthurstu můžete vrátit zpět. Pokud by vás jelení bůh vůbec nechal pojít. Zatím to ale vypadá že jste přepadení zvládli beze ztrát. Což je menší zázrak. Děti se vrací ke svým rodinám. Jediná žena propukne v usedavý pláč. Nepochybně matka jejíž dítě se jako jediné nedostalo z tábora v leších. Svírá malou panenku a tiskne si jí na hrudník mezitím co se otřásá vzlyky.

Vidíš Wilfreda jak pomáhá s navigací vozů. Podívá se na tebe a s lehkým úsměvem kývne. Vypadá, že se mu ulevilo, že tě vidí. Pak se ale už musí otočit, aby pomohl Madelaine z jejich vozu. Ta po tobě už tak vřelý pohled nestřelí, naopak zdá se spíš, že by byla raději kdybys ve stínu stromů našla své poslední chvíle. I ona ti ale nevěnuje moc pozornosti, protože musí zamračeně okřiknout Russela ať ho ani nenapadne z toho vozu vylézat.

„Vločko, vrací se, u koulí Jediného!“ Vykřikne náhle Kieran a ani ho nenapadne že by se tahle hospodská kletba nemusela Prorokovi a dalším lidem z vesnice vůbec líbit. Ukáže na cestu, po které jste sem přijeli. Od lesa jde Marike. Vedle ní se v temném oblaku vznáší tělo. Není pochyb, o koho se jedná. Bez ohledu na déšť i vlastní únavu se Eldwin rozeběhne směrem ke své velitelce.

― Ω ―

Krok za krokem se blížíš ke karavaně. Averelovo tělo levituje vedle tebe v loži ze stínů. Vypadá až podivně klidně. Lidé se začali chystat na utáboření za městkou zdí kde budou v relativním bezpečí. Pohledy vesničanů se pomalu otáčí vaším směrem. Radost se z nich vytrácí, když vidí, co se stalo tvému druhovi. Vstříc vám jako první vyrazí Eldwin. Doběhne a dívá se na nehnutě ležícího Spára. Oči se mu zalijí slzami a zdá se, že nemůže popadnout dech. Je jasné, co se chlapci honí hlavou. To on měl být ten kdo zaplatí v boji proti tvorům lesa nejvyšší cenu nebo tam měl být s vámi. Třeba by se to nestalo, kdybyste byli tři. Natáhne paži, aby se dotknul Averelova těla, ale pak ji zase stáhne. Nedokáže to.

― Ω ―

„Pojďte za mnou. Potřebuji s vámi mluvit se všemi.“ Ozve se Prorok a pokyne tobě i Kieranovi. „Musím si ověřit co ty události znamenají o potřebuji vaši pomoc.“ Nezdá se, že by s ním něco hnulo. Jen si otře ruku od zapáchající krve té bytosti do kalhot. Pak vyrazí rychlou chůzí směrem k Marike a zbytku Spárů.

„Co jiného nám zbývá. Stejně musím vědět, jak na tom jsou.“ Pokrčí Kieran rameny a vydá se mu v patách. „Musím vědět, zda ten bručoun žije.“ Nesnáší, když za něj druzí riskují. Hlavně pokud by za něj někdo měl položit život.

― Ω ―

Po Eldwinovi přijde Prorok a několik kroků za ním jde Kieran. Muž, který vás na tuhle cestu vyvedl se mračí a dívá se na Averelovo tělo.

„Takhle by to být nemělo.“ Mluví spíš pro sebe. „Potřebuji je. On je potřebuje. Pokud jsou ta znamení pravdivá…“ přiblíží se k tělu a dotkne se ho jako by kontroloval tep. „Omlouvám se chlapče. Ještě je tě třeba“ Dodá a v jeho hlase zní smutek. Jeho dlaň se rozzáří zlatavým svitem. Pronikne do Averelova těla, a to sebou trhne. Spár vytřeští oči a nadechne se. Prohne se v zádech na stínovém loži. Nemohl být mrtvý. Mnoho z Císařských čarodějů se snažilo o to v sobě probudit sílu někoho oživit. Nikdy se to nepovedlo. Buď selhali nebo jejich snažení mělo nedozírné následky. V probuzených se objevovalo šílenství nebo se jim nikdy mysle nevrátila. Všechny experimenty skončili stavem mnohem horší, než byla smrt.

Averel se na vás dívá, vypadá zmateně ale při smyslech.

„U Jediného, už jsem myslel že od vás budu mít pokoj.“ Zašeptá pak tiše těsně před tím, než se mu roztřesený Eldwin vrhne kolem krku a zdá se, že z něj dech zase vymačká.

„Jak?“ Podívá se vyděšeně na Proroka Kieran který došel právě aby viděl, co udělal.

„Na tom nezáleží. Máme závažnější věci k vyřešení. Na to vás potřebuji. Půjdete se mnou. Myslím, že to mi za to, co jsem právě udělal dlužíte. Minimálně to.“ Při posledních slovech se podívá na Marike. Z očí mu při tom mizí poslední zbytky zlatého světla, které je naplnilo společně s kouzlem.