Andor.cz - Dračí doupě online

♬♬♬♬♬

„Není za co. Hodně štěstí, Eldwine.“ Usměji se na nejmladšího ze Spárů. Zní to jako loučení, ačkoliv bych to tak brát nechtěla. Přesto bych byla sama proti sobě, kdybych si nepřipouštěla realitu. Dost dobře to totiž možná loučení je. „Pokud Jediný dá, zapijeme to.“ Otočím se na Kierana a kývnu. Ano, pokud Jediná dá… Jen pokud…

Zůstaneme vzadu pouze sami s Averelem. Jen dva ze Spárů. Smutný zbytek kdysi slavné jednotky. Jen její torzo…

Stojím na zemi a v rukou držím temný luk. Srdce mi buší. Cítím sílící nervozitu a strach v tváří tvář té blížící se hordě nelidským nepřátel. Nic z toho ale neprosakuje napovrch. Můj obličej se soustředěný a bez emocí. Můj společník vedle mě tasí zbraň a já jen povytáhnu pobaveně koutek rtů a úkosem na něj pohlédnu. „Vypadá to, že je to už náš úděl. Jako tehdy u Jižní pevnosti pamatuješ?“ Zeptám se tiše, než mne však jeho další slova zamrazí na místě. Vím, že to myslí vážně. Vím, jak jsem se rozhodla, ačkoliv ve skutečnosti by se Marike rozhodla jinak. Marike by chtěla, aby to byl on, kdo se dostal do bezpečí města jako první. Udělala by, co je třeba, aby se mu nic nestalo… Ale teď jsem měla jinou roli. Tohle bylo rozhodnutí velitelky, i když s jeho případné následky bude muset nést jak velitelka tak Marike.

Stočím bledé oči k Averelovi a kousnu se do tváře, zatímco na mě hledí čtveřice pohledů. Měla bych něco říct. Něco… Ale jen polknu a beze slova kývnu. Není už ostatně čas. Naše poslední společná chvíle klidu.

Vypustím první šíp, abych hned natáhla tětivu a stvořila z temnoty další. Je to rychlý proces. Vyžaduje jen dobrou mušku a soustředění. Černé šípy se míhají vzduchem stejně jako křídla vran. Z mrtvol před námi stoupají stuhy černého dýmu, jak šípy pozbývají formy. Svou práci ale už dokonaly. Averel čistí cestu přede mnou, abych mohla ještě párkrát vystřelit. Vidím, jak jeho vrány útočí na nepřátele, aby se pak sám postaral o smrtící ránu. Ještě několik jich padne ale pak už je ten zdánlivě nekonečný zástup příliš blízko.

Svěsím luk a volnou rukou tasím ze zad dlouhý meč, abych jím setnula hlavu prvního z pokřivených. Koutkem oka zahlédnu, jak se na mě z druhého boku vrhá jeden z vlků. Pohnu druhou rukou a temný luk se během toho pohybu přelije do dlouhého kopí, ne které se běžící zvíře vlastí vahou nabodne. Ani jej nevytahuji. Prostě ho jen pustím, aby se vzápětí rozplynulo v klikatící se dým.

Další nepřítel. Další sek mečem. A tak dál a dál. Temnota ochotně odpovídá na mé volání a kolem mého těla se tak začínají stáčet temné víry, které sem tam naberou hmotnou podobu, abych jimi usmrtila dalšího z nepřátel.

Držíme linii, ale začínáme být přečísleni. Jsou všude kolem nás. Občas mezi těmi těly ani nevidím černý Averelův plášť. Nemám ale moc možností se po něm dívat. Sama mám plné ruce práce. Temnota se mi zkoncentruje na levém předloktí a zformuje se do oválného štítu, kterým právě včas odrazím dalšího z vlků, který na mě skočil. Přikrčím se a nechám jej sklouznout po štítu na druhou stranu, abych mu pak stejným štítem, jehož hrana se v momentu zaostří jako čepel, projela krkem až do země. Šelma zaskučí a z mordy se jí vyvalí rudá pěna. Vytáhnu jej a do okolí se rozstříkne krev. Další.

Svět je najednou mnohem jednodušší. Jsme jen oni a my. Slyším tepání krve v uších a na jazyku cítím železitou chuť krve. Nevím, kolik už uběhlo času. Kolem nás leží spousty nehybných těl a do země se vsakuje míza a krev. Nevypadá to ale, že by se blížil konec. Vůbec. Nezní ani žádný roh a nepřátelé se jen hrnou. Ukročím do strany, abych jen bolestivě poklesla v kolenu. Jeden z vlků se mi v nestřeženém okamžiku zakousl do nohy a trhnul. Krev řinoucí se z rány mne tak netrápí. Mám totiž za to, že to odneslo pár vazů, a to je sakra větší problém. Stisknu zkrvavené zuby a narovnám zraněnou nohu. Ještě chvíli… Ocel opět zasviští vzduchem, aby ji pak následovala temnota.

Jako z dálky slyším hluboký rezonující zvuk. Zvuk rohu. Zamrkám a rozhlédnu se. Svět vidím jako zahalený v rudém oparu. Jak dlouho…? Hledím na hradby města, za které právě projíždí poslední z vozů. Dokázali jsme to… Unaveně, ale Bylo však naivní si myslet, že ten zvuk znamená automaticky bezpečí.

Až na poslední chvíli koutkem oka zaregistruji pohyb za mnou. Něco velkého. Něco rychlého. Míří to mým směrem a mně je v ten moment jasné, že nestihnu uskočit. Čas zpomalí, ale mé tělo se hýbe i tak nepříjemně pomalu. Snažím se uskočit do strany, ale… Pak ucítím, jak do mě cosi vrazí a odstrčím mě stranou. Postava zahalená v černém zaujme mé místo v posledním zlomku vteřiny.

„Ave…!“ Vykřiknu zoufale a natáhnu k němu ruku v marné snaze jej zachytit. Je to ale marné. Ta věc jej obmotá a pak… prostě odhodí. Vidím, jak bezvládně letí vzduchem. Provazce temnoty vystřelí z mé ruky. Musím ho zachytit. Musím! Ale jsem příliš pomalá. Příliš… Jeho tělo dopadne na zem přímo doprostřed našich nepřátel. Jen se zděšením v očích sleduji jeho vrány, které se rozletí ke svému pánovi, aby vzápětí vykřikly naposled. Ten výkřik se mi zahryzne až do morku kostí. Není to totiž zvířecí zvuk, ale jeho… hlas.

„Ne!“ Vykřiknu a proženu ostří svého meče dalším z pokřivených. Musím se dostat k němu. Musím! Okolí se zúží do prostoru přede mnou. Kolik metrů mě od něj dělí? Deset? Pak zazní další zatroubení. Tohle je ale jiné. Jen trhnu pohledem k jeho původci a oči se mi ještě více rozšíří překvapením. Majestátní jelen stojí nad bitevním polem a mně se ihned vybaví podivná postava stojící v lese s hlavou obtěžkanou rozložitým parožím. Nemůžu se nechat zdržovat. Už jen kousek. Setnu dalšího z nich, ačkoliv si až pak všimnu, že tentokrát se nebrání. Ne, ostatní se otáčejí a utíkají zpátky do hvozdu. Nechávají za sebou jen mrtvé. Spousty mrtvých.

…Nebylo prolito dost krve…

Vzpomenu si na jeho slova a cítím chlad, který mi sevře hruď. Klopýtavě se rozběhnu k místu, kde vidím ležet postavu v černém. První kapky spadnou do prachu cesty.

„Ave… Ave!“ Dopadnu na kolena vedle něj. Meč mi vyklouzne z ruky a spadne vedle mě. Dotknu se jeho tváře, ale nevypadá to, že by mě vnímal. Jeho tvář je bledá a pokrytá vrstvou špíny a krve. Ruce se mi třesou kombinací vyčerpání a šoku. Velitelka udělala rozhodnutí, zvítězila, ale teď už zůstala jen Marike. „Ne… ne ne ne!“ Zatřesu hlavou, zatímco jeho tvář svírám v dlaních. Sklopím hlavu a dotknu se svým čelem jeho. „Omlouvám se.“ Zazní můj hlas tiše, zatímco mi po tvářích tečou slzy, které se míchají s dešťovými kapkami.

Déšť dopadá dál na zelený hvozd, karavanu i cestu a smývá všude kolem stopy nedávného boje. Ruce se mi tak třesou, že nemám šanci si sundat rukavice, abych vůbec zkusila, zda žije. Po tom křiku vran a všem… Narovnám se, zatímco stále klečím vedle jeho těla. Jsem unavená, ale tohle ještě zvládnu. Natáhnu ruku a dotknu se dlaní jeho hrudi. Temnota z ní začne proudit a obklopovat jeho tělo. Jemně jej celé obejme jako černý plášť a pak následujíc pohyb mé ruky se i s ním vznese do vzduchu. Natáhnu se pro svůj meč, který vrátím už nacvičeným pohybem do pochvy na zádech a pak se opřu o koleno a těžce se postavím. Zavrávorám, ale nespadnu. Ještě ne. Ještě chvíli musím vydržet.

Jako velitelé musíme umět udělat rozhodnutí a žít s jeho následky, ať už jsou jakékoliv. Tak to prostě je. Dokážeš to Marike?

Znějí mi v hlavě Colleyho slova, zatímco kráčím k hradbám obklopujícím město. Dopadám na jednu nohu a déšť mi rozmazává špínu a krev po tváři, která je naprosto bez výrazu. Bledé oči hledí přímo vpřed, zatímco se vedle mě neslyšně vznáší v temnotě zahalené tělo a pluje vzduchem po mém boku. Zranění, která se ozývají nevnímám. Cítím slabost šířící se tělem i myslí, ale prostě jdu dál. Dokončit to. Kvůli všem. Kvůli němu.

Křičím a můj hlas se nese cestou. Zpětně si ani neuvědomím, co na blížící se karavanu halekám, ale nezáleží na tom. Uleví se mi, když všichni začnou naskakovat na vozy i zvířata a celá skupina se dá poměrně rychle do pohybu směrem k palisádě obepínající město. O to více jakmile se zbavím děvčete sedícího do té doby v sedle za mnou, které se mne chvílemi drželo tak pevně až to bolelo. Přesto zdaleka není vyhráno, blíží se… Ty… Ani to neumím pojmenovat. A vlastně ani nechci. Na poznámku Kierana reaguji jen roztěkaným pohledem a slabým úšklebkem. Asi bych měla něco říct, ovšem nemůžu najít žádná slova. Dokonce ani ke Spárům, kteří se obracejí a vydávají se získat karavaně čas. Nám čas.

Nemám zdaleka tolik odvahy ani odhodlání jako oni, vděčně se na koni zařadím mezi povozy a teprve až poté dlouze vydechnu. Snažím se vstřebat to, co se stalo… Stále se děje. Je toho tolik a přitom… Napětí z ramen se mi nevytrácí, ruce se mi lehce třesou a tlukot vlastního srdce rezonuje tím příšerným tichem, co se na nás stále lepí. Almer štěká povely na lučištníky, kterým se zatím daří držet od karavany tvory, co se vynoří mezi stromy a zamíří blíže. Pokaždé, když zakřičí, trhnu sebou a sevřu v dlani rukojeť tesáku tak pevně až z toho bolí klouby.

Před námi se objeví otevřená brána Harthurstu. Mělo by se mi ulevit – ale neděje se to. Město je prázdné a opuštěné, nikde nevidím ani stín živé duše. Ztěžka polknu, opožděně si uvědomím, že na mě Kieran mluví.

„Je…“  vydoluji ze sebe napjatým hlasem, zatímco pohledem kloužu po nehybném klidu panujícím za bránou. „Tohle není Harthurst, který známe…“ dodám a náhle se mi nechce dovnitř. Hvozd musel dostat i město. Je mi z toho úzko, pamatuji si to zde jinak… Úplně jinak…

Jak je to dlouho, co jsme tady byli naposledy? Náhle to působí jako by se to stalo v jiném životě. O co se to vlastně Kieran s Longinem vsadili? Vybavuji si jen zamračený pohled Aurory, která se jim to snažila vymluvit, než uraženě odkráčela… Kierana šplhajícího po soše Jediného s věncem klobás obtočeným kolem paže… Sebe, jak se spokojeně opírám o Longina, co mne objímá kolem pasu a s tleskáním skanduji Kieranovo jméno… Longina… Longina snažícího se uklidnit situaci, zatímco já podpírám kulhajícího Kierana a vrážím mu štulec loktem do žeber, když ten kůň zkusí nabídnout úplatek v podobě uzeninového věnce visícího se vší tou mastnou nedůstojností kolem krku sochy…

Přistihnu se, že strnule hledím před sebe, než mé myšlenky jako šíp rozetne další Almerův křik. „Pamatuješ?“ šeptnu zastřeným hlasem ke Kieranovi. V další chvíli k nám ovšem promluví zcela jiný hlas. Někoho, koho jsem nečekala. Prorok.

Zamrkám a svému společníkovi ten nejistý pohled oplatím, když zrzavý Prorok pokračuje dál. Pohled jeho hnědých očí se vpíjí do mé tváře, nejistota i naléhavost v jeho hlase i výrazu mi zrovna nepřidají. Polknu. Kieran mlčí. Samozřejmě, že mlčí.

„Vše… Je toho hodně. Hodně komplikované,“ vydoluji ze sebe nakřáplým ochraptělým hlasem, do kterého mi stejně jako do výrazu ve tváři prosakuje napětí a strach. Snažím se dát dohromady kloudnou větu a sesumírovat vše, co se stalo… Ale… Dělá mi problém seskládat vše, co se stalo… Samotné se mi tomu nechce věřit a… „Cestou k osadě, kde drželi ty děcka nás napadl les. Jako opravdu les, jako by ožil, všechno zarůstalo, větve… Nevím, co se stalo, ale… Zaútočilo to i na naši mysl, tělo… Bylo to… Strašné. Nedalo se tomu bránit. Měli jsme tam umřít, stejně jako všichni ti lidi na tom obětišti… Bože. Něco… Něco to ale odehnalo, Spárové věřili tomu, že Jediný…“ ošiju se. Hlas mi kolísá. „Rozdělili jsme se, my se vraceli ke koním, oni šli pro děcka. Viděli jsme… Divný věci. Holku s jelenem. A pak přišla vánice, všude byl sníh… A my se ocitli na nějaké mýtině. A byl tam i… Ten, jak jste o něm mluvil? Asi… Prostě ta… Bytost, měl parohy… Někdo, komu ten hvozd patří. Prý jsme v bezpečí, ovšem jakmile mýtinu opustíme, začnou nás lovit… Ti haranti měli zřejmě posloužit jako platba za bezpečný průjezd? Každopádně bylo prolito málo krve a… Chtěli ji. Tu krev. Nás. A vážně, šla po nás zvířata, když jsme se hnali lesem. Ale zvládli jsme se dostat až na cestu, je prý chráněná nějakými značkami… Tedy jen její část, jak jsme zjistili… Pak nás to zase přeneslo… Sem k vám. Uhm, a teď se děje tohle…“ Jakkoliv mi jindy vyprávění nedělá problém, nyní jen obtížně ze sebe dostává jednotlivé střípky. Myšlenky mi divoce víří hlavou a srdce buší a buší…

Nadechuji se, ovšem přeruší mě zvuk rohu, na který zaduje vzadu Eldwin. Prudce se ohlédnu přes rameno. Zvuk rohu odezní a do ticha zazní náhlé ostré staccato jeleních kopyt. Trhnutím otěže otočím i koně, když koutkem oka zahlédnu majestátního jelena stojícího tak, že jej nelze přehlédnout. Znovu se prostranstvím rozlehne zvuk zatroubení, tentokrát však vychází z hrdla jelena.

Zvířata i ti tvorové se vydávají zpátky do lesů…

„Hon skončil,“ pravím dutě a seskočím z koně. Nezajímá mě, jestli někomu zavazím nebo ne… Prostě… Jen… „Je po všem. Zvládli jsem to,“ dodám bez známek veselí. Nebo ne? Napjatě hledím k lesu… A co Marike? A Averel?...

Ticho nahradí šumění deště…

Muž který viděl vrány

♫♫♫

„Vždycky jsem si myslel že žiju na zapůjčený čas.“ Averel se napiju z korbelu a jeho oči jsou už dost zamlžené. Stejně jako u ostatních u stolu. Sedíte v hlavním městě Císařství a máte vzácné volno.

„Ale no tak Ave, zase jsi nějaký trudnomyslný.“ Popíchne ho Attwell a opře se do židle. Založí ruce za hlavou. Mezitím dojde hospodký a podstaví před vás další tři korbely. Odnese ty vyprázdněné.

„Ne vážně. Matka mě nechala ležet ve škarpě a nikdy jsem rodinu nepoznal. Měl jsem zdechnout na bojišti kdy jsem ležel mezi těly. Pak mě vzali do výuky jenže jsem se hodil tak mezi Spáry. No a kolikrát jsme nasazovali krk. Kolikrát nás to mělo stát život? No pověz? Umíš to vůbec spočítat?“ Upije opět a podívá se do kalné hladiny domácího piva.

„Nesmíš takhle přemýšlet. Děláme, co musíme. Dokud budeme lepší, než nepřítel budeme vítězit. Nikdo z nás nezemře stářím. Dokud jsme ale spolu můžeme si koupit navíc pár let.“ Odvětí váš velitel a položí mu ruku na rameno.

„Jo koupit si pár let zní dobře. Pokud budu moc platit za vás udělám to bez přemýšlení. Jak říkám, už jsem vyhrál hod mincí až moc často.“

„To mi všichni bratře, to mi všichni.“ Pozvedne Attwell se zamračeným výrazem korbel k přípitku.

― Ω ―

Vyjedete. Šípy Marike míří k cílům za vámi. Stáží tvory lesa se smrtící přesností. Ze zadního voje karavany si vás brzy všimnou, stejně jako věcí, které jsou vám v patách. Slyší taky výkřiky Wynter ty se v nadpřirozeném tichu rozléhají do dálky. Rychle se začnou chystat k odjezdu. Nezabere to dlouho. I když není Morten nikde vidět, musel dát příkaz, aby byli připraveni kdykoliv odjet. Během okamžiku jsou všichni nachystaní, a karavana vyrazí k městu, jak rychle to jen dokáže. Děti z vašich zvířat rychle přeberou lidi na vozech. V očích se jim zračí alespoň trocha úlevy. Při tom, co ale vidí za sebou, není velká. Almer křičí na lovce který hlídá vchod do města. Ten rychle začne otvírat bránu tak aby jí mohla karavana projet dovnitř.

„Já… děkuji a omlouvám se.“ Pronese tiše Eldwin, a podívá se na své druhy.

„V pořádku. Dnes jsi už pomohl dost. Musíme nechat někoho, aby chránit krky taky těmhle lidem. Dej na sebe pozor.“ Řekne mu Averel téměř smířlivě. Chlapec pokývne hlavou a otočí se i s koněm, aby následoval procesí.

„Tuhle výpravu zapijeme. Tak se koukejte vrátit. Vím, že tady jsme k ničemu. Pořád jsme jen lidi. Díky.“ Řekne Kieran s nuceným úsměvem. „Pojď Wynter. Nebo ty děcka ještě něco sežere, než je dostaneme do bezpečí. Tvůj táta by mě zabil, kdybych tě nedovedl domů.“ Řekne a popožene koně ke karavaně.

― Ω ―

„Zase v zadní linii, aby se ostatní dostali do bezpečí.“ Averel seskočí z koně a tasí meč. V jeho očích je vidět soustředění. Vrány se snesou z nebes a usednou mu na ramena. Je připravený k boji. „Díky že jsi vybrala mě, a ne jeho Marike. Myslím to vážně.“ Podívá se na tebe čtveřice párů jeho očí. Víš, že to myslí zcela vážně.

První šípy sráží k zemi běžící bestie i zvířata. Karavana za vašimi zády se šine k městu. Averel stojí kousek před tebou. Meč připravený a na tváři uvolněný výraz. Čeká. První z vlků se mu dostane na dosah. Pohne se jako blesk. Vrány opustí jeho ramena. Jedna se rozletí a ostrý zobák vyklovne vlkovi oko. Ten zavyje. Sek čepele mu rozsekne krk. Další vrány se rozletí na první podivných humanoidních stvoření. Doráží na něj rychlým klováním. Její pán se otočí a srazí tvora k zemi svou zbraní. Krev s mízou teče z ran a vydává odporně sladký zápach. Dal ti tak možnost vystřelit ještě několik šípů než i ty se musíš vhrnout do boje zblízka.

― Ω ―

„Pravá strana!“ Křikne Almer a máchne rukou. Zbylí ochránci karavany na té straně napnou luky. Šípy vyletí na pravé straně a srazí několik z těch humanoidních tvorů kteří se oddělili od hlavního stáda. Jedete s vozy a snažíte se co nejrychleji dostat k městu.

„Je divné, ho vidět tak opuštěné, co?“ Podívá se na tebe Kieran, který z nervozity nedokáže držet jazyk za zuby. Má pravdu, projížděli jste Harthurstem už několikrát. Je to ostatně jediná cesta hvozdy, která zabrání lidem, aby klidně i týden museli objíždět hradbu stromů. Vždy to bylo srdce lesa tepající životem. Vozy stáli po celé cestě, zevnitř se ozývali zvuky handrkování a pouličních umělců. Většinou tu tekl alkohol proudem. Naposledy vás málem vyhnali, když se Kieran vsadil s Longinem, že vyleze na sochu jediného a pověsí mu kolem krku věnec klobás. Skončilo to vítězstvím tvého společníka, vyvrtnutým kotníkem a rozhořčením zdejších kněžích. Nebýt schopnosti tvého bývalého velitele se ze všeho vylhat pravděpodobně by většina z vás skončila v žaláři.

Od té doby se tolik změnilo. Nejen u vás ale i tady. Město je prázdné, opuštěné a tiché. Opuštěné ulice jsou vidět skrz otevírající se bránu. Ticho je skličující a nezvyklé, na tomhle místě o tolik víc.

„Levá strana!“

― Ω ―

Kolem vás jsou mrtví. Hodně mrtvých. Krev zvířat i zrůd smáčí půdu kolem. Těžko odhadnout, jak daleko už karavana odjela nebo kolik uběhlo času. Všechno se smrsklo na sérii seků a zoufalých pokusů o obranu. Zvířat ubývá. Valí se na vás hlavně ty rostlinné bytosti. Nejsou silné ani není těžké je zabít. Svou nevýhodu ale nahrazují počtem, agresivitou a absencí budu sebezáchovy. Cítíš několik úderů od jejich pěstí. Kdyby byli ozbrojení byl by to váš konec.

Averel setne dalšího kterému zastínili výhled jeho vrány. Dostane ránu do obličeje ale ani nemrkne i když mu z nosu teče krev. Ví, že na to není čas. Několika seknutími si uvolní prostor.

„Už jsme stáli proti horším.“ Ušklíbne se skrz zkrvavené zuby, než se vrhne opět do boje. Vrány mu dávají naprostý přehled o situaci kolem a on toho umí výužít. Odsekne ruku, která na ho chce udeřit z úhlu který by normální šermíř neměl šanci vidět. Vrhne se do dalšího boje. Je jich moc. Až dorazí do města Almer zaduje na roh. Pak budou v bezpečí a můžete se do něj dostat i vy. Do té doby musíte vydržet. Už jen chvíli. Určitě.

― Ω ―

„Vy!“ Ozve se hlas Proroka. Vypadá to, že vás hledal. Je vzácné ho slyšet mluvit. Kieran na tebe vrhne nejistý pohled. „Byli jste v lesích, když se ty věci vynořily. Potřebuji vědět vše co se tam událo. Záleží na tom přežití nás všech. Rychle… prosím.“ Podívá se přímo na tebe svýma hnědýma očima. Poprvé je v nich za celou dobu, co přijel do vesnice vidět náznak nejistoty. Kieran se na něj dívá překvapeně a jak bývá jeho zvykem mlčí právě ve chvíli kdy by se jeho prořízlá pusa hodila.

Mezitím se už konečně blížíte k bráně. Mezi dřevěnými křídly začínají projíždět první vozy. Eldwin je někde vzadu a pořád vrhá starostlivé pohledy za sebe. Bojí se o své druhy. Je to pochopitelné. Ten je teď taky k ničemu. Almer odepne od pasu roh kterým se dávají signály karavaně. Mocně na něj zaduje. Znamení že je karavana v bezpečí.

― Ω ―

Konečně se rozezní roh. Je čas vypadnout. Karavana se dostala do bezpečí hradeb. Na poslední chvíli si všimneš něčeho, co se k tobě blíží v tu samou chvíli se ozve varovný výkřik tvého druha. Není to žádná z těch věcí. Něco, co se šine po zemi. Něco rychlého a pak letíš vzduchem.

Vidíš změť kořenů. Jsou smotané tak že připomínají chapadla. Vyrážejí ze země přímo pod vámi. Málem tě dostali. Averel do tebe vrazil ramenem, aby tě dostal z jejich dosahu. Jenže je pozdě pro něj. Smotek ho obmotá a zdvihne do vzduchu. Tvrdě s ním hodí. Dopadne jako hadrová panenka mezi ty tvory. Vrány se rozletí za ním. Klovou a trhají svými zobáky. Nalétávají nejzuřivěji jak jsi, kdy viděla. Pak zařvou, zní to jako hlas člověka. Který vychází přímo z jejich zobáků a rozpadnou se.

― Ω ―

Kopyta zaklapají na kamení. Vidíte ho všichni. Je obrovský a majestátní. Hledí na město i tvory kteří pronásledují karavanu. Pak zdvihne hlavu s rozložitým parožím a zatroubí. Zvuk se v tichu kolem rozléhá nebývalou silou. Tvorové se při něm přikrčí jako by někdo švihnul bičem. Pak se dají na útěk zpět mezi stromy. Utíkají jeden přes druhého. Kořeny se neochotně zanoří zpět pod zem. Jen mrtví zůstávají. Zvířata leží kolem bez hnutí, těla tvorů téměř splývají s přírodním povrchem a mezi nimi muž v černém plášti oči hledí na mraky nad jeho hlavou. První kapky jarního deště začínají skrápět zem. Chce se mu spát. Tenhle pohled zná. Mezi těly už ležel. Jenže tentokrát má pocit, že to všechno mělo smysl. Nikdy se necítil tak unavený, přesto se jeho koutky zdvihnou k úsměvu, než pomalu zavře oči…

Sleduji ostatní a čekám na možné připomínky, jenž vzápětí přijdou. Přesto však od někoho, od koho bych to nečekala. Kieran, ten, který působí, lehkovážně a někdy jako nevycválané dítě, se ohradí proti mému plánu a já po něm jen šlehnu podmračeným pohledem. Nechápu, jestli prostě jen nevidí, o co mi tu jde a nebo prostě jen chce chránit je dva, ale po tom všem už vlastně nemám energii a ani chuť se s ním hádat. Ostatní mlčí a já se tedy jen otočím na Wynter, která jen pokrčí rameny.

„Dobře, jak chcete.“ Řeknu chladně a zvednu luk. Tenhle den už je opravdu dlouhý.

„Tak první.“ Otočím se na první dvojici a natáhnu tětivu, ve které se vykreslí založený černý šíp. Averel s Eldwinem projedou, aniž by se z lesa cokoliv vynořilo.

„Druzí.“ Vyrazí pak Wynter s Kieranem a situace se opět opakuje. Není nutné, abych vypustila šíp. Není ostatně na co. Nic se na samotnou nechráněnou cestu nedostane. Čekala bych alespoň nějakou snahu z jejich strany, ale… nic. Svraštím obočí a svěsím luk k boku, kde se rozplyne do černého dýmu. Sice bych měla jásat, ale opak je pravdou. Nezdá se mi to. Vůbec se mi to nezdá… Ale nezbývá nám, než pokračovat a doufat, že z toho budeme za chvíli venku.

Vyhoupnu se do sedla, kde je fňukající kluk, kterého chytím pevněji, zatímco kůň už začne netrpělivě pohazovat hlavou a dupat na místě. Vraník se mnou opíše malé kolečko, než vyrazíme přes tu krátkou, ale nebezpečnou část cesty. S trochou štěstí to bude stejné jako u ostatních…

Projedu na druhou stranu a skutečně. Nic zvláštního se nestane. I když… „To snad…“ Hlesnu, zatímco se postavím ve třmenech, když v dálce zahlédnu obrysy vozů, které moc dobře znám. I naše okolí vypadá najednou jinak. Silueta města, ke kterému jsme měli původně jet několik dnů, je najednou před námi. Ještě, než se mi mohou rozběhnout myšlenky na téma, jak je něco takového vůbec možné, uslyším Kieranův křik.

„Co není?“ Otočím se na něj, ale to už si všimnu, kam ukazuje. Kameny s ochrannými symboly, které jsme před tím viděli, že po dvaceti metrech pokračují, tu nejsou. Samozřejmě, jsme totiž úplně někde jinde, a ještě ve větších sračkách. Proto nás nepronásledovali. Došli jsme poslušně do vlastní pasti sami.

A teď už se v lese nedrží. Ne, přicházejí blíž. Nespěchají. Vědí, že nemáme kam pořádně utéct. Je jich tolik… Tvář se mi zkřiví do zhnusené grimasy, když vidím ty pokřivené existence, které musely být dříve lidmi, než se z nich stalo… toto. Tenhle hvozd je místo zla a temnoty. Nic víc.

Otočím se na Averela, který navrhuje, stáhnout se za hradby města. Je to v tuhle chvíli jediné řešení, které nám zbývá. Pokud to jen stihneme. Než ale stihnu cokoliv říct, Wynter vyrazí ke karavaně. Ani se neohlížím po Kieranovi, protože je mi jasné, že ji bude následovat. Já tu mám ale vlastní povinnosti.

„Ne! Ne…“ Pohlédnu na Eldwina vážně. Je mi jasné, že by to udělal, i když ví, co by ho to stálo. Všichni tři to víme. „Jedeme zpátky ke karavaně. Ochráníme ji, než se dostane za hradby města. Zvládneme to.“ Pohlédnu na oba muže rozhodně, ačkoliv mi do hlasu prosákne i slabá prosba. „Nic jiného nepřipadá v úvahu. Rozumíme si.“ Stisknu pevně rty při pohledu na Eldwina a počkám, až kývne. Nepřijdu i o něj.

Pak už pobídneme koně a vyrazíme ke karavaně, nechajíc blížící se obyvatele lesa za námi v rozvířeném prachu cesty.

„Postarej se o to, aby se karavana dostala do města a vezmi je k rodičům.“ Pronesu k Eldwinovi, zatímco zastavím asi deset metrů od posledního vozu. Natáhnu se pro fňukající mrně, které mu podám. „S Avem jim koupíme trochu času.“ Kývnu na svého spolubojovníka, u kterého také nastal čas, aby se zbavil svého spolujezdce. Eldwinův kůň je ten kousek uveze všechny. Není to žádná herka.

„Připojíme se k vám, jakmile to bude možné.“ Dodám vzápětí. Nechci se tu rozhodně obětovat. Nechci, aby se tu ani on obětoval. Nechci… Jen zavrtím hlavou, až se černé vlasy rozletí do stran. Je jedno, co chci. „Tak už jeď.“ Dodám pak k Eldwinovi měkce a lehkým úsměvem na rtech, který se ale po pár vteřinách opět přetaví do soustředěné masky. Ta však už patří našim pronásledovatelům. Nejraději bych je poslala do města oba. Colley dobře říkal, že jedna z nejtěžších věcí bytí velitelem je oprostit svá rozhodnutí od silných a škodlivých emocí. Plně jsem to pochopila až nedávno.

„Jako vždy, že?“ Mrknu bledýma očima na Averela po mém boku a seskočím z koně do prachu cesty, na jejímž druhém konci už se blíží první nepřátelé. Nespěchají. Jako kdyby věděli, že nemáme kam utéct. V ruce se mi opět zhmotní temný luk. Napnu jej a zamířím.

„Jen trochu času.“ Šeptnu a vypustím první šíp. A pak další… A další. Dokud nebude třeba tasit svůj meč, kterým jsem popravila jednoho z... nich? Zdá se mi to tak strašně dávno…

Trhnu hlavou ke Kieranovi, když odmítne mé velkorysé hrdinství obětovat se a vzít si na tu chvíli děcko navíc. Nebo spíše hloupost? Ale nehádám se ani to nerozporuji, zvláště když vidím, jak se tváří ostatní. Omluvně trhnu rameny s pohledem upřeným na Marike než jej zase odvrátím. Zhluboka se nadechnu, zatímco napjatě sleduji, jak vyráží první spárská dvojice.

Navzdory veškerým očekáváním se ovšem nestane… Vůbec nic. Prostě ten úsek procválají. Nevím, zda mi to v tu chvíli dodá naději nebo mne to naopak ještě více vyděsí. Je to… Nevím, připadá mi jako by něco bylo špatně. A ten pocit mne neopustí ani tehdy, když se bez jakýkoliv komplikací proženeme po cestě s Kieranem a posléze i bez újmy přejde Marike.

Se zamračeným pohledem zvednu hlavu k obloze prosvítající skrze husté koruny stromů. Špatný nápad, pohled do světla mne přinutí rychle sklopit hlavu a chvíli kolem sebe mžourat. „Bylo to… Až příliš snadné,“ zamumlám v ozvěně Kieranova úlevného vydechnutí. Nemělo to být tak snadné. Ti tvorové na nás měli zaútočit. Nebo zvířata. V ten jediný okamžik, kdy se kořist ocitla mimo chráněnou cestu… Ale neudělali to…

V ten samý okamžik mi Averel potvrdí něco, co jsem od začátku tušila. Karavana. Opravdu, před námi vidím siluety lidí, vozů i zvířat stojících na místě. I okolí se zdá jiné… Kdy? Kdy se to stalo? Jako bychom překonali vzdálenost několika mil a ne sáhů. Po zádech mi přejede mráz, až se musím v sedle ošít. Pohledem zabloudím mezi stromy.

Srdce se mi splašeně rozbuší.

S hrůzou vepsanou do tváře stažené napětím sleduji lidské siluety, které se k nám vrávoravě přibližují společně s lesní zvěří. Není to skutečné, není to skutečné… Surově se štípnu do hřbetu dlaně ve snaze přimět svoji mysl se probrat z téhle šílené noční můry. Tohle se přeci nemůže doopravdy dít! Jenže… Nepřichází žádné probuzení. Ostrá bolest mi připomene palčivost celé situace… Která je ve skutečnosti ještě horší, než jsem si myslela.

„To přeci…“ Kieranova panika je nakažlivá. Zbytek věty mi uvízne v hrdle a splyne s tím nepřirozeným příšerným tichem, co nás obklopuje. Ty věci se k nám blíží a sluneční světlo pronikající skrze stromoví odhaluje další a další odporné detaily, které by ani ten sebelepší vypravěč nedokázal vymyslet. Ztěžka polknu, skrze tlukot srdce rozléhajícího se spánky jsem sotva schopná vnímat, co Averel říká.

Tentokrát nečekám na žádné rozkazy od Marike, na pobídnutí Kierana, prostě na nic. „Drž se,“ syknu jen poplašeně k dívce vyděšené stejně jako jsem já sama za mými zády, než prudce nakopnu koně do slabin. Zvíře vystřelí takřka z místa do ostrého cvalu.

Tryskem ho ženu ke karavaně a už z dálky na ně křičím. Pryč. Musí se hned sebrat a vyrazit k městu.

Ti které si vzal les

♫♫♫

„Pane?“ Ozve se nervózně jeden ze zbylých ochránců karavany, který právě přišel vedle Almerova koně. „Pravděpodobně to nic není ale našli jsme toho celou hromadu kousek odsud. Myslím, že to má něco společného s tím chlapem, co ho spáry popravili.“ Ukáže kus od cesty. Almer mu pokyne, aby ho tam dovedl. Následuje ho a sleduje s obavami brány města kam zmizel jeho bratr s ostatními. Nic nenasvědčuje tomu, že by se uvnitř něco dělo, ale přesto nemá dobrý pocit. Vidí alespoň muže, který hlídá bránu.

„Tady.“ Ukáže mu na hromadu kamení. Je opracované a pokryté podivnými symboly. Někdo ho sem musel nanosit.

„Ty znaky na něm určitě nejsou z císařství. Drž od nich lidi dál. Nikomu to neříkej, nechci vyvolávat paniku. Počkáme na informace od Mortena.“ Starosta se zhnuseně podívá na hromadu a dá rozkaz. Lovec přikývne a společně opustí hromadu kamení ležící mezi stromy.

― Ω ―

„Zjistíme.“ Ušklíbne se Morten na tvá slova, když odtáhneš muže do bezpečí. V očích mu také hoří bojechtivost. Zdvihne víko z blízkého sudu a podívá se na něj hodnotícím pohledem. Jako provizorní štít doopravdy obstojí. Dá znamení muži s lukem a je vidět že základním vojenským příkazům ty lidi doopravdy vycvičil. Pak se rozeběhne přes ulici na druhou stranu. Další kámen na sebe nenechá dlouho čekat. Muž vedle tebe čeká s připravenou zbraní a vypustí šíp. Mine. Další kámen zabuší do víka od sudu. Další šíp. Tentokrát zasáhne. Něco se zřítí na prašnou ulici a zaúpí. Muž zaúpí. Něco takového ještě neviděl nikdo z vás.

― Ω ―

„Dobře. Vyrazíme. Objet to nepůjde, to je jasné.“ Zabručí Averel a hledí na cestu před vámi a rozhodně není spokojený. Eldwin přikývne a přesune se na koni dopředu. Vypadá stejně vyčerpaně jako odhodlaně.

„Zapomeň, všichni poneseme stejnou zátěž, tohle je skupinová práce.“ Pokývne Wynter Kireran a nezdá se, že by někdo jiný měl chuť děti přesouvat. Bez ohledu na okolnosti nechtějí výhodu na úkor ostatních.

„Dobře. Vyrazíme.“ Pokyne Averel a rozjede se společně s Eldwinem. Koně opustí chráněnou cestu. Nezdá se, že by muže něco ohrožovalo. Tvorové i zvířata v lese se drží dál a nevrhnou se okamžitě do pronásledování. Dvojice popožene koně a než se naděje je na druhé straně. Vidíte je na cestě v bezpečí. Následuje Wynter s Kieranem a nakonec i Marike. Jste v bezpečí.

„To nebylo tak hrozný.“ Ušklíbne se Kieran spokojeně.

„Myslím, že bylo.“ Podotkne Averel a ukáže před vás. Karavana je na dohled. Stejně tak město. Když se podíváte kolem všechno se změnilo. Nemůžete si uvědomit kdy. Ani že by zmizel kdokoliv před vámi. Jediné, co zůstává je ticho. Vaši pronásledovatelé ale rozhodně nezmizeli. Naopak přicházejí blíž. Zvířata i věci zpoza stromů. Lidské, a přitom tak nelidské.

― Ω ―

Pohybuje se to rychle. Trhaně jako by tomu nezáleželo na vlastních svalech ani kostech. Vypadá to jako člověk, ano ale není. Možná ale byl. Zbytky vyschlého masa jsou nalepené na kostře. Jenže kosti nahradilo dřevo. Mladé větve, ohebné, ze kterých vylézají lístky. Pokrývá to mech, očí jsou slepé a bez víček. Z pokroucených úst vylézají výhonky a tráva. Tyhle lidi si vzal les…

― Ω ―

„Pozor!“ Křikne Morten a v tu samou chvíli se před tebe ze střechy domu u kterého stojíš svalí další z podivných monster. Staví se na nohy. Rychle a na to, jak vypadá i podivně obratně. To s šípem už je na nohou. Běží směrem ke kapitánovi. Ten neváhá a jediným švihem císařské čepele ho setne. Z rány se vyvalí zapáchající směs mízy a krve která pomaličku stéká po jeho divném těle.

Další se vynoří z roztříštěného okna za ním. Morten zareaguje bez myšlení otočí se a ranou ho srazí zpět do domu. Jenže to zdaleka není poslední. Valí se ze střech. Rozbíjí okna i dveře domů před vámi probíjejí se ven. Vlna těl všude kolem. Bez jediného zvuku. Tiší tvorové, kteří se trhanými pohyby vrhají, aby zabíjeli. Není těžké je zabít, ale je jich tolik… proslýchá se, že v srdci lesa žilo přes tisíc lidí. Nepochybně tu nejsou všichni, ale zdá se, že by klidně mohli.

― Ω ―

„Nejsou tu, nejsou tu!“ V Kieranově hlase zní panika. Ukazuje kolem cesty. Má pravdu. Kameny jsou pryč. Ochrana zmizela stejně jako kus cesty, který jste měli ujet. Jediné, co se blíží jsou ty mátoživé věci. Je jich mnoho. Navíc v naprostém tichu, které vás obklopuje.

„Musíme ochránit karavanu. Dostat jí do pohybu. Město má hradby! Pokud tu stojí tak dlouho musí být chráněné! Pokud se tam zabarikádujeme dovnitř se nedostanou!“ Vykřikne Averel.

„Může je spálit. Můžu je prostě všechny spálit.“ Eldwinův hlas zní tiše ale zcela vážně. Nepochybně by to dokázal. Smetl by je jako vichřice nespoutané síly. Jenže všichni z jeho jednotky ví, co by to pro něj znamenalo. Zároveň ale ví i to že by svou povinnost vykonal bez mrknutí oka. Byl tak vycvičen.

Jakkoliv to, co Averel říká dává smysl, tak nedůvěřivě mhouřím oči a těkám pohledem mezi stíny s lesknoucíma se očima číhajícími mezi stromy a vyrytými značkami na kamenech. Říci, že z toho nemám dobrý pocit by zdaleka nepopsalo tuhle podělanou situaci.
„Ať to je cokoliv… Proč nás to nelovilo v lese společně s těmi zvířaty?“ zamračím se. „To přece nedává smysl… Nic z toho nedává smysl…“ potřásám hlavou. Už dávno jsem věděla, že svět se v kravskou prdel obrátil, ale tady… V místech, které mi bývaly domovem… Nerozvádím to, stejně mi nikdo nedokáže odpovědět. Namísto toho jen vytáhnu nohy ze třmenů, abych se protáhla. Holčina se mě stále drží, tichá jako pěna – ovšem aspoň na chvíli ji donutím, aby se mě pustila. Musím si aspoň trochu protáhnout záda. Cítím nepříjemnou tahavou bolest v místech, kde mám páteř zkřivenou starým… Úrazem. Přetahovaná s vlkem o zbraň mi neudělala úplně dobře, jakkoliv jediné, co s tím stejně můžu udělat je… Zatnout zuby. A být ráda, že vůbec sedím v sedle a zvládám takové kousky. Ještě před půl rokem jsem měla problém s tím i chodit, natož něco takového.

Ostatně… Stačí mi jediný pohled na Eldwina, abych o nějakých bolístkách ani necekla. Jestli se na tom koni udrží, budu překvapená – spár nespár. Potřesu zlehka hlavou a pobídnu koně. A vůbec teď nechci přemýšlet nad tou Averelovou vágní větou – už zažil horší.
Snažím se dýchat a zachovat klid, jakkoliv mne neustálý pohyb po stranách cesty znervózňuje. Jejich lesknoucí se oči, které se vždy v šeru krátce objeví a během mrknutí oka zase zmizí jako by tam nikdy nebyli. Srdce mi stále buší a –

- „Stát.“

„Cože?“ vydoluji ze sebe zaraženě, když Averel konstatuje očividné. Vážně, zkrátka šlus a stopy jsou pryč. A nejen stopy – i ochranné kameny. Z jistých důvodů mne druhé zjištění trápí mnohem více. Kieran má cukání to na místě otočit a rozhodně v tom není sám.
„Dá se to vůbec nějak objet?“ nakrčím obočí, zatímco Marike s ostatními spekulují a zkoumají stopy. „No nevím. Jakože je ten… To… Přeneslo taky někam jinam? To je už moc velká skupina na takové kejkle, ne? A kdyby je mělo taky něco lovit, tak by to nevypadalo takhle… Jo, nic tady nedává smysl, to máš recht,“ zamumlám směrem k Marike. „Nebo… Možná je to přeneslo do bezpečí? To my teď přece platíme za bezpečný průchod…“ hořce se ušklíbnu.

Mlčky poslouchám plán, co dává na koleni dohromady velitelka Spárů. Nelíbí se mi, ale lepší nemáme. Podívám se po Kieranovi, co on na to.
„Ty mrchy budou rychlý a pohybují se divně. Nebude lehké je trefit,“ mračím se dál a nervózně svírám v dlaních otěže. Pohledem si měřím vzdálenost, kterou budeme muset zdolat. Deset, dvacet metrů? Bude to otázka okamžiku, ovšem… S lehkým trhnutím hlavy se podívám po Marike zbavující se svého nákladu vskutku elegantním způsobem. Dává to to ovšem smysl, a tak ani neremcám.

„Kdyžtak si ho můžu vzít, posadí se mezi mě a mladou na tu chvíli,“ brouknu smířeně pokud se nikdo z dotyčných o dalších pár kilo zátěže nepřihlásí. Pohledem zalétnu k Marike, která… Uuh, na tohle si asi nikdy nezvyknu. Spárové byli děsiví a jejich magie byla… S cuknutím od Marike odvrátím pohled. Ne, ani na tohle nechci myslet. A už vůbec ne teď.

Okolím se rozlehne veselý smích. Je to hlasitý zvuk, který mne přinutí otočit hlavu po jeho směru. Pořád je to ale lepší, než bolestivý jekot. Koutek rtů mi cukne v náznaku úsměvu, když vidím, že jsme to všichni zvládli. Najednou je vzduch lehčí, přesto…

„Ještě bych s tím počkala. Možná z toho nejsme ještě venku.“ Odpovím Wynter, zatímco se všechny naše tváře upírají na hranici lesa, za kterou se pohybují podivnými trhanými pohyby bytosti, jejichž původ raději ani nechci znát. Eldwin na mě nereaguje a já se vlastně ani nediví. Jeho schopnosti jsou možná na první pohled úžasné. Pravý dar od Jediného. Na ten druhý si ale na něm vybírají svou daň a to nemalou. Když jsem je viděla poprvé, netušila jsem, co někdo jako on dělá ve výcvikovém centru pro Spáry, ale to jsem záhy zjistila. Je to už více než rok, co jsem ho poznala.

__

♬♬♬♬♬

„Nesnáším to tady.“ Zamumlala Gysca, zatímco jsme procházeli temnými chodbami akademie. Ozvěna kroků našich těžkých bot se odrážela od chladných stěn, které toho hodně pamatovaly. Kdyby jen zdi mohly mluvit, tak zde by nepovídaly příliš pohádkových příběhů.

„Asi jako každý.“ Odpovím ženě jdoucí kousek za mnou. Je vyšší než já. Tmavě hnědé vlasy má svázané do drdolu a na tváři se jí až na krk táhne dlouhá jizva. Nic neobvyklého mezi Spáry.

„Hmm, to mě asi po těch desetiletích zůstaly jen pěkné vzpomínky.“ Otočí se na nás Colley s lehkým úsměvem. „Možná jste jen chytly špatný ročník.“ Tmavé vlasy má skryté pod kapucí černého pláště a na tváři má zastřižené vousy, kterými už prokvétá stříbro.

„Jistě, jistě… Jediný nám nepřál. Proč nešel vlastně Averel?“ Položí Gysca zdánlivě nevinnou otázku a já jen škubnu pohledem zpátky k cestě před námi. Samozřejmě, že to vím. Byla jsem to já, kdo šel za Colleym s prosbou, abychom ho tentokrát z toho vynechali. Vím moc dobře, jak tohle místo nesnáší a poté, co jsem slyšela některá jeho vyprávění, nedivila jsem se mu. Pro většinu z nás tohle místo bylo vskutku očistcem. Vzpomínky na minulý život ale byly věci, co jsme spolu sdíleli jen mezi čtyřma očima. Nerada jsem o tom mluvila před ostatními a stejně tak i Averel. Vždy jsem však měla pocit, že Colley o nás ví víc, než mu sami říkáme.     

„Nebylo mu dobře.“ Odpoví suše Colley, než se zapře do křídla brány před námi a nás oslní světlo výcvikové arény. Je to obrovský prostor, do kterého dopadají sluneční paprsky a osvětlují tak scénu před námi. Potenciální rekruti jsou nastoupení v přesné formaci a prochází mezi nimi místní lektoři. Převážně po stranách arény pak postává několik skupinek osob v černé. Dnes je totiž den, kdy se otevírají dveře výcvikového centra a jednotky Spárů, které přišly o své členy, tak mohou doplnit stavy.

Bylo to už více než měsíc, co Alston padl při jedné misi nedaleko hlavního města. Bylo to… nečekané. Po několika letech to byla první ztráta, kterou jsem mezi naše jednotka zažila. Říkalo se, že Colley umí až zázračně udržet své muže naživu a ano, oproti jiným jednotkám spárů se nám smrt vyhýbala. Nakonec ale ani Colley neuměl dělat zázraky věčně. Ač to nikdo neřekl nahlas, bylo to jako ztratit člena rodiny. Několik let jsme byli stále spolu a všichni jsme se museli naučit spoléhat na ty druhé. Pouta utužená v boji a nebezpečí se mohla rovnat těm pokrevním.

„Takže? Koho hledáme?“ Otočím se na velitele, jehož jsem se po Alstonově smrti stala oficiální pobočnicí a zástupkyní, ačkoliv jsem v jednotce nebyla služebně nejdelší dobu.

„Co myslíš Marike? Koho by si vybrala ty?“ Vrátí mi mou otázku a já se jen zamračím. „Nevím…“ Sklouznu pohledem k nastoupeným kadetům. Jako zboží na tržišti. Prolétne mi hlavou a nespokojeně mlasknu. Prošli jsme si tím všichni, ale teď mi to celé s odstupem přišlo vlastně ještě horší. Vidět to z druhé strany… Slyším, jak jednomu z kadetů zrovna věnuje dozorce zvláštní pozornost. Jen se ušklíbnu a odvrátím od té až nepříjemně povědomé scény pohled zpátky ke Colleymu.

„Potřebujeme někoho, kdo nahradí místo po Alstonovi. To znamená, že musíme vybrat někoho…“ Moje další slova ale přetne záblesk oslnivého světla, které ozáří celý prostor arény. Stejně jako všichni se prudce otočím směrem, odkud světlo přišlo. Několik rukou sjede automaticky ke zbraním, ale nikdo se nehýbe. Do nosu mne udeří známý nasládlý zápach spáleného masa. Mezi rychle se rozestupujícími rekruty je vidět zbytek ohořelého těla, které muselo ještě před pár chvílemi být jedním z dozorců a před ním klečí tmavovlasý mladík. Vypadá na hranici vyčerpání a ze rtů mu teče rudý pramínek krve. Vypadá, že se každou chvíli zhroutí do písku arény, ale to nestihne. Přijde k němu totiž dvojice ozbrojených dozorců a pak přijde první rána. Vím, co bude následovat. Za tohle je jen jeden možný rozsudek, pokud tedy... Semknu pevně rty do bledých bezkrevných čárek. Zatraceně!

„… Colley?“ Šeptnu k veliteli, který tohle celé představení s vážným výrazem sleduje. „Ano, Marike?“ Odpoví mi nevzrušeně a já se jen kousnu nervózně do rtu.

„To znamená, že musíme vybrat někoho, kdo je schopen se efektivně postarat i o více protivníků zároveň. Také někoho… kdo nebude mít strach a…“ Těknu pohledem k scéně v aréně.

„A někoho, kde se bude umět vždy postavit se za naši věc. Jistě.“ Přeruší mě Colley a oba se zahledíme na mladíka, který už je v tuhle chvíli na zemi, po které ho bezvládného táhne dvojice dozorců někam dolů do kobky. Viditelně nechtějí tento den kazit popravou před přítomnými zástupci Spárů.

„Počkejte, to snad nemyslíte vážně?! Vždyť jsme ještě nezjistili, co je tu dnes na výběr. A zrovna jeho? Ten kluk nedožije rána a možná to tak pro něj bude lepší. Colley, no tak.“ Vloží se do věci nervózně Gysca. Colley ji ignoruje, zatímco pohled nespouští z dvojice dozorců, která táhne mladíka pryč.

„Zůstaňte tu. Postarám se o to.“ Mávne rukou a jeho černý plášť zavíří ve vzduchu, zatímco vykročí.

__

Averelův hlas prořízne vzduch a já koni přitáhnu opratě, abych ho zastavila stejně jako všichni ostatní. Při pohledu před nás je mi jasné, proč jsme zastavili. Není mi ale vůbec jasné, jak se něco takového mohlo stát.

„Co to zase je?!“ Zavrčím s už neskrývanou frustrací v hlase, zatímco hledím na místo, kde prostě najednou chybí stopy karavany, a ještě k tomu i ochrana cesty. Dobrých dvacet metrů je tak nechráněných stejně jako lidé, kteří by se snažili touto částí projít.  „Tohle není vůbec dobré… Pokud karavana zmizela…“ Zavrtím hlavou a raději si nechci domýšlet možnosti. Pokud vjeli na místo, které nebylo chráněné někdo je mohl napadnout, ale dle chybějících stop po kolech, nevyjeli na druhé straně a ani je nic neodtáhlo do lesa. Je to jako kdyby prostě… zmizeli.

„Možná je potkalo něco podobného jako nás.“ Zamyslím se nahlas při vzpomínce na to, jak jsme se najednou ocitli v lese na jiném místě. To znamená, že už nejspíš budou ztracení. Promnu si unaveně oči, ale neříkám to nahlas. Naděje, že ještě žijí je, ale malá. „Nic v tomhle prokletém lese nedává smysl.“ Vydechnu a odtáhnu chlapcovy křečovitě sevřené ruce od mého opasku, abych seskočila na zem a došla opatrně ke kraji cesty. Chvíli tam jen tiše stojím a prohlížím si pečlivě okolí, zatímco usilovně přemýšlím, co teď.

„Budeme to muset projet.“ Otočím se pak na ostatní s vážným výrazem ve tváři. Karavanu můžeme řešit potom. Pěkně krůček po krůčku a nakonec dojdeme na konec cesty, říkával Colley.

„Projedeme to postupně. Po dvojicích. Potřebujeme mít rezervu, kdyby se něco podělalo. A víc lidí uhlídat bude problém. Navíc to vypadá, že zbraně na dálku tu mám v tuhle chvíli jen já. Budu vás tedy jistit.“ Vzhlédnu k ostatním jezdcům. „Ave ty pojedeš s Eldwinem jako první, ano? Vypadá to, že nám hrozí útok především z jedné strany. Pohlídám ji.“ Ukážu na stranu lesa, ze které jsme přijeli a po níž nás stále věrně pronásleduje náš tichý a krvežíznivý doprovod. Snad na první jezdce nebudou tak připraveni.

„Druzí pojedete vy dva.“ Otočím se na Kierana s Wynter.  „Já nakonec.“ Uzavřu náš plán, než sklouznu pohledem k chlapci na mém koni. „Jen… vezměte si na tu chvíli s sebou toho malého. Pojedu poslední a bez jištění, takže se mi bude hodit mít volné ruce, když by věci šly do sraček.“ Ušklíbnu se.

„Otázky, námitky?“ Vzhlédnu k nim, zatímco zůstanu stát pár metrů od kraje cesty. Kolem rukou mi opět zavíří temnota a kůže pod bledýma očima zčerná. V ruce se mi zformuje černý dýmající luk, který na denním světle vypadá, jako kdyby ho snad pohlcoval. Skutečně, žádní zářící mágové císařství.  

Magie v Císařství

Averel se shýbá k jedné ze značek a zblízka ji studuje. Podívá se na Wynter a přikývne.

Ano, zadrží je. Pochybuji, že by si jen hráli, že sem nemohou. Zároveň je to i důvod proč je cesta bezpečná. Naštěstí pro naše lidi vepředu.“ Vstane a upře si do kalhot ruku od zbytků mechu které byli na kameni. „Když už cestujeme spolu je vaše bezpečnost v našich rukou.“

„Co je to zač?“ Sleduje s vytřeštěnýma očima Kieran podivné humanoidy pobíhající lesem na hranici vašeho dohledu.

„Netuším a možná ani nechci.“ Odvětí Averel a podívá se na svou velitelku. „Marike má pravdu. Neměli bychom se zdržovat. Musíme vyrazit. Kdo ví, co se může lidem z vesnice stát na cestě dál.“ Pokývne na ostatní a vyšvihne se zpět na koně. Děti jsou v šoku. Drží se vás jako klíšťata. Poulí oči do lesa a mlčí, jen občas natáhnou nebo vzlyknou. Horší to bude až šok opadne ale na to je ještě čas.

„Zvládneš to brachu?“ Kieran taky vyleze na hřbet zvířete a podívá se nejistě na Eldwina. Ten jen tiše sedí a vypadá že každou chvíli spadne z koně. Jeho tvář je bledá a zbytky krve která vytryskla má jen rozmazané hřbetem rukavice. Jen tiše přikývne. Ostatní ze Spárů ví že bude. Zatím ano.

― Ω ―

„Zmetky. Jste zmetky. Nic víc nic míň. Byli jste vybraní na cestu Jediného ale nejste dost dobří. Vaše dary jsou pokřivené a hraničí s herezí. Nejste nic. Hodíte se jen na špinavou práci. Modlete se, aby vaše služba donutila Jediného nad vámi přivřít zrak při posledním soudu. Jinak jste ztracení.“ Hlas, který přijímal novou jednotku Spárů se odrážel od kamenných zdí výcvikového centra. Většina z nich hleděla do země a věděli že má pravdu. V klášteře je vždy učili že jsou nadaní. Že mají moc která může být formovaná k víře nebo zatracení. Dál vedly dvě cesty. K úctě a bohatství. Mezi Císařské čaroděje, kteří obklopení zlatým světlem hlídali celou zemi a byli v úctě. Druhá cesta končí tady. Vrazi, vyvrhelové a místo úcty strach. Ti, kteří nezvládli přivábit světlo Jediného. Zmetky z výcviku. Postradatelní.

„Nejhorší je ale tenhle.“ Křikl váš dozorce a ukázal na mladíka v přední řadě. „Jediný mu dal dar! Dal mu své světlo! Jenže pacholek je moc slabý. Nedokáže ho používat. Požírá ho zevnitř pokaždé když ho vyvolá. Nehodný ze všech nejvíc. Věřím, že náš pán pláče, když ho vidí.“ Udělá několik rychlých kroků a sevře osloveného za bradu a zadívá se mu do očí.

„Eldwin. Syn děvky a zkrachovalého ochlasty. Ten, který byl obdařený ale zklamal. Stejně jako jeho…“ Muže i chlapce obklopí jasné světlo. Jasnější, než cokoliv, co ostatní viděli při výcviku u nejnadanějších rekrutů Císařských čarodějů. Hned po něm místnost začne být cítit spáleným masem. Pak se ozve bolestivé sípání a kašel…

― Ω ―

„Bude v pořádku.“ Pokývne Averel k Eldwinovi když vyrazíte. „Už zažil horší. Možná se to nezdá ale má tuhý kořínek. Jen potřebuje klid.“

Zase jedete a smečka vás sleduje. Jedou podél cesty jako tiché procesí. Ve stínech za nimi se míhají ty věci. Mizí tak aby se nikdy pořádně nedostali na dohled, ale zároveň jste o nich věděli. Ticho vás pronásleduje také. Jedete několik minut a pořád je všude kolem vás. Děti se vás drží a snaží se nedívat do stran. Bojí se těch zvířat. I přes to, co Marike řekla chlapci, kterého veze se jí nepouští. Nechce vidět les kolem.

― Ω ―

„Stát!“ Zavelí Averel náhle a sám zastaví koně. „Podívejte se jsou pryč.“ Nejdřív ukáže na cestu a pak na její okraj. Vidíte, že má pravdu. Stopy vozů i lidí mizí. V jednu chvíli je na cestě znatelné že tudy před krátkou dobou procházela velká skupina a najednou nic. Druhá věc, na kterou ukazuje jsou ochranné kameny. Najednou chybí. Za pár metrů zase pokračují. Deset maximálně dvacet metrů.

„Zasraná magie.“ Uleví si Kieran. „Kam mohli zmizet a co mi? Rozhodně se mi nechce někam kde nejsme ochránění. Jedna honička s těmi bestiemi mi rozhodně stačila. Nemluvě o těch, kteří jsou tam dál.“ Dívá se nejistě na všechny kolem a v jeho pohledu je vidět že by nejraději koně otočil ale přesto ví, že byste měli pokračovat kvůli ostatním.