Andor.cz - Dračí doupě online

Čepel tesáku protne obloukem vzduch a rozsekne vlčí mordu za doprovodu mohutného cákance krve. Dodá mi to odvahy i jistoty. Nakonec k něčemu přeci jen budou všechny ty úmorné hodiny strávené cvičením s Pány stejně jako neustálé dupání Longina, abych udržovala zbraň vždy čistou a ostří nabroušené. Posílena prvním úspěchem seknu z tesákem opačným směrem přímo druhé temné siluetě dalšího vlka, co se akorát odráží ke skoku. Holka ječí, ale sotva to vnímám. Skrz tlukot vlastního srdce a poplašené myšlenky neslyším takřka nic. I nyní čepel nachází svůj cíl, ovšem...

Vztekle vykřiknu. Zbraň se zasekne o kost a nečekaná váha vlka, co na ní zůstane viset se mnou ošklivě trhne. "Ne, ne... Kurva!..." sípu zadýchaně, zatímco se snažím udržet na koni a zároveň zbraň vyprostit. Nesmím o ni přijít. Nesmím spadnout. Svírám boky koně pevně holeněmi, ovšem těžiště musím posunout ke straně a pověsit se vahou na jeden ze třmenů, abych to ustála. Už jsem prováděla krkolomnější kejkle na koňském hřbetě, ale tohle je jiné. Tady jde o život. A samotná váha Reiny, která se mě křečovitě drží, taky nepomáhá. Kurva. Potřebuji, aby mě vyvážila, aby...

Další vlk se blíží. Panikařím. Ať už zbraň pustím nebo ne, jakmile skočí... Koutkem oka zahlédnu pohyb. Kieranův kůň se objeví poblíž a jeho jezdec bez váhání vyřídí posledního vlka. V další chvíli se objeví po našem boku. Bez váhání se ho chytím za napřaženou ruku. S jeho oporou už dokážu dostatečně prudce zalomcovat zbraní a zbavit se mrtvého zvířete. V tu samou chvíli se Kierana pustím a věnuji mu krátký - vděčný - pohled. Zachránil mi život. Opět.

Averel s výkřikem strhává koně doprava a já ho bez váhání následuji. Bělouš zařičí, nohy mu na lesní zemině trochu podjedou, ovšem ostrou zatáčku vybereme tak akorát kolem stromu. Les se před námi rozestoupí a před námi se objeví cesta.

Divoce zavýsknu radostí, ten zvuk se rozletí mezi stromy, sotva se se ocitneme na široké cestě vedoucí hvozdem. Zvířata zastavují, nikdo nás nepronásleduje. Zvládli jsme to. Jo! Navzdory děsivé scenérii nehybné zvěře sledující nás zadýchaně z okrajů hvozdu se v tom šoku, že jsme to opravdu zvládli, rozesměji. Hlavu na okamžik zvrátím k obloze. Takže cesta je vážně chráněná. Kéž bychom to věděli předtím.
"Máme víc štěstí než rozumu," hlesnu mezi nádechy směrem ke Kieranovi. "Díky. Nebýt tebe..." dodám. Pravá ruka mě bolí jak čert a z čepele odkapává vlčí krev, ale žiju. "Hej, pískle, trochu povol, nebo mě udusíš," houknu v té nenadále dobré náladě na černovlasou holčinu a krátce se na ni přes rameno ohlédnu.

Kdo nevypadá ovšem dobře je Eldwin. Střet s medvědem sice ustál, ale...

Dobrá nálada mne rázem přejde. Cuknu hlavou směrem, kterým Eldwin najednou ukáže. V temnotě lesa se lesknou oči, které rozhodně nepatří ani vlkům či jiným šelmám. Pohybují se zvláštně. Trhaně. Jsou jako děsivé stíny z nočních můr. Polknu.
"Díky. A díky i vám, bez vás a Averela bychom se od tam asi jen stěží dostali," odpovím Marike nakřáplým hlasem, podstatně tišším oproti tomu halekání předtím. S jejím návrhem dalšího postupu můžu jen souhlasit, a tak koně opět pobídnu. Kolem huby má pěnu a koulí očima, zatímco nervózně hrabe kopytem do země, ale není na výběr.

Ty značky... Zadrží i... Je? Že ano?" zeptám se napjatě, zatímco pohledem těknu k Averelovi.

Nechám za sebou v síti svíjející se vlky. Je mi jasné, že zanedlouho budou volní, ale to už budeme bezpečně daleko. Alespoň doufám. Zvednu paži a zacloním si tvář před větví, která je v mé cestě. Už jen chvíli…

Trochu přitáhnu opratě svému koni, abych se dostala za ostatní a pomalu se přesunula za Eldwina. Nevím, jak špatně na tom je. Každou chvíli by mohl… To už se ale rozlehne lesem Averelův hlas a mezi stromy před námi už vidím prostupující zlaté paprsky, které barví spadané listí do živých odstínů hnědé a zelené. Jsme tam. Ještě pár okamžiků, než projedeme hranicí lesa a já si jen v marné snaze zacloním bledé oči, než mne ostré světlo na moment oslní.  

__

♬♬♬♬♬

Mžourám do sluníčka skrz listoví stromu, jehož větve se nade mnou sklánějí. Ležím v trávě a spokojeně se usmívám. Je příjemné teplo a kolem mne voní rozkvetlá louka plná pestrobarevných, divokých květů. V tuhle dobu je louka tam nahoře za mlýnem ideálním místem, kde se na chvíli ztratit z ruchu naší vesnice. Tedy ruchu…

„A co říkáš na Oswina? Jeho nebo žábu?“ Ozve se vedle mě veselý hlas Eny, která sedí v trávě a zaplétá si do blonďatého copu drobné kvítky.

„Žábu, rozhodně raději žábu!“ Vyhrknu okamžitě. „Vždyť je to strašný hlupák a chová se ještě hůř. Bleh. Rozhodně raději žábu… I když kváká podobně. To se mu musí nechat.“ Rozesměji se vesele, zatímco dál mžourám do listoví.

„Já… bych mu klidně pusu dala.“ Hlesne váhavě Myla sedící po mé levici. Kolena má přitažená k tělu a pečlivě vybírá z lemu sukně kusy rostlin, které se jí na ni přichytily, když jsme sem loukou běželi.

„Vážně? No, to mu budu muset říct!“ Mrkne po ní Ena a Myla jen vytřeští oříškově hnědé oči. „Ne… Ne, ať tě to ani nenapadne! To bylo jen… že já nemám ráda žáby a…“ Zakoktá se a tváře jí zrudnou.

„Ne ne ne… Je to jasné. Bude veselka! Tedy asi ne hned, ale pozveš nás pak ne? Budeme mít čestná místa? Pomůžu v kuchyni a vezmu s sebou i žabáka.“ Nadzvednu se na loktech a zazubím se na Mylu, která nabírá stále rudější odstín.  „A kolik budete mít dětí? Aspoň pět capartů? Víš co se říká. Čím víc, tím líp.“ To po mně ale Myla hodí naštvaně chomáč kusů stébel a bodláčí, které si vybrala ze sukně.

„Ah, Marike! Že já raději nebyla zticha.“ Povzdechne si, ale pak jí blýskne potměšile v očích. „Hmm, neříkala jsi, že dnes máte jet s otcem do města? Ještě před polednem…?“ A ukáže na slunce, které je už vysoko nad našimi hlavami. „Hmm, na to jsem úplně zapomněla.“ Zamumlá Ena, zatímco všechny tři hledíme na nebe.

„Ouu…“ Unikne mi přes rty, když vzhlédnu na ten zářící kotouč, který jasně říká jediné. Budu tam pozdě. Ihned se začnu stavět na nohy a rovnat si cípy vyhrnuté sukně. „No… asi vás budu muset opustit dámy.“ Ukloním se hravě a shrnu si prameny černých vlasů, které mi spadly do tváře zpátky na místo. Budu muset spěchat. Stejně přijdu pozdě, ale táta počká. Vím to. Slíbil mi to totiž. Slíbil mi, že mě konečně vezme do velkého města a dnes je konečně ten den. Bude to skvělé!

Rozběhnu se travou dolů z kopce směrem k mlýnu. „Dejte mi pak vědět, kdy bude ta veselka!“ Křiknu ještě rozjařeně přes rameno na dvojici dívek sedící pod starým dubem. Široce se usmívám a v očích mi jiskří očekávání. Těšila jsem se na tenhle den už od začátku roku. Neohlížím se a běžím k domovu. Vědět, že to je naposledy, co tohle místo vidím, ohlédla bych se. Jistě bych se ohlédla.

__

Tvář mám staženou napětím a dech ještě stále zrychlený. Na nakrčeném čele se mi táhne dlouhá vráska, zatímco hledím na linii stromů. Nepronásledují nás. Nikdo z nich nevstoupil na cestu. Alespoň zatím. „Máme štěstí.“ Odpovím krátce a sklouznu pohledem ke značce, na kterou Averel ukazuje mečem. Ať už je to co je, evidentně to brání našim lovcům, aby se na nás vrhli. Nejspíš i díky tomu naše karavana zvládla nerušeně projíždět hvozdem. Tedy nebýt těchto… Shlédnu k malému chlapci, který se stále křečovitě drží za můj opasek. Celý se třese a vzlyká, ale nepustil se. Šikovný hoch.

Pobídnu koně, aby udělal pár kroků a zastavil vedle Eldwinova. „Jak jsi na tom, Eldwine?“ Šeptnu a položím mu ruku na rameno. Nevypadá dobře. Vůbec. Ale tohle není zrovna doba, kdy bychom si mohli dovolit bezprostředně odpočívat. A jako na potvrzení mých úvah se Eldwin ozve, ale nehledí na mě. Hledí kamsi do lesa a podle jeho výrazu se mi nebude líbit, to co uvidím, až se ohlédnu.

Trhnu hlavou směrem ke stromům a všimnu si jich. Nejsou tam jen vlci a zvěř, která nás před pár okamžiky pronásledovala, ale něco dalšího. „Co to zatraceně je?!“ Zasyčím, zatímco pozoruji obrysy humanoidních postav a jejich zářící páry očí. Je jich tam hodně. Až moc. Při pohledu na ti podivné bytosti cítím nepříjemné mrazení v zátylku. Nevypadá to ale, že by přes ochrannou bariéru mohli, stejně jako lesní zvěř, proto od nich odvrátím zrak a zaměřím svou pozornost na naši malou skupinu, která právě doslova vyhrála závod se smrtí.

„Nemůžeme tady zůstat…“ Zamumlám tiše, než se narovnám ve třmenech a rozhlédnu se po ostatních. Vypadají v pořádku. Otřeseně, ale v rámci možností v pořádku. O nikoho jsme v tom lese nepřišli. Díky Jedinému! Ovšem ještě nejsme v bezpečí. „Není čas tu postávat. Vyrazíme. Snad tyhle… věci necháme za sebou. Ave, ať se vrány drží v prostoru cesty. Chci určitě jednu za námi a jednu jako předvoj. Karavana nemůže být daleko.“ Kývnu na Averela, než se otočím na Eldwina. „Zvládneš to?“ Zeptám se ho tiše. „Budu se držet u tebe.“

„Wynter, Kierane? Dobrá práce.“ Pohlédnu na dvojici, která se držela více než slušně během toho, čemu jsme byli před pár chvílemi vystavení. Možná to přeci jen budou mít víc zkušeností, než jsem od nich původně čekala. „Vyrazíme. Svižnějším tempem, ale ať zase neuženeme koně. Chci být z tohoto bezbožného místa co nejdřív pryč.“ Nad svou volbou slov se jen kysele zašklebím. Tohle místo je všechno jen ne bezbožné.

Země stínů

Morten na tvou poznámku reaguje jen slabým úšklebkem mezitím co sesedáte z koní. Karavana čeká a vydáte se směrem k městu. Les kolem je plný zvuků ale město je tiché. Naprostá absence lidí na takovém místě je podivná. Tam kde by měl být slyšet hluk hlasů, vidět kouř z komínů a všechno se hemžit jako mraveniště je jen prázdno. Dojdete k pootevřené bráně. Skrz ni je vidět na prázdnou ulici. Vozy, co na ní stojí jsou zcela opuštěné. Náklad je pořád na nich. Zvířata ale taky chybí. Dokonce na stáncích po stranách cesty je vidět zboží. Létají kolem něj mouchy. Neleží tam rozhodně první den. Když dáš příkaz jednomu z lovců automaticky se podívá na starého válečníka a ten přikývne. Vypadá to, že ti nechce bránit v tom co děláš. Alespoň zatím. Ten zůstane tedy hlídat. Morten vytáhne z pochvy meč který je vykovaný v nejlepších kovárnách Císařství. Hruška je vykovaná do tvaru slunce, znamení vrchních velitelů v armádě. Ta zbraň není jen pro okrasu. Je vidět že i když je perfektně udržovaný nějaký boj za sebou má. Starostův bratr rozhodně není někdo, kdo by bitvy jen sledoval z velitelského stanu na kopci. Projdete branou a ponoříte se do ulic opuštěného města.

― Ω ―

Jedete tryskem lesem. Větve šlehají každou chvíli, ale Averel se vás snaží vést co nejschůdnější cestou. Jen díky tomu jste doposud naživu. Vlci se ale blíží. V ruce marike se objeví stínové kopí. Vyletí a zasáhne nejbližšího vlka, když se chystá ke skoku. Smete ho bokem kde sebou cuká v listí.

Liviana třeští vyděšené oči a drží se hřbetu zvířete i Wynter jako klíště. Když se první zvíře dostane na dosah čepele jediná rána mu rozsekne mordu. Vyvalí se krev a vlk spadne do listí. Není mrtvý, ale zcela jistě dodělává. Další skočí a dívka vykřikne. Čepel se mu ale zabodne zespodu do krku a projede jím. Těžko říci, zda se zasekne o páteř nebo lebku ale najednou nejde vyprostit. Těžko říct za jak dlouho strhne jezdce z koně. Další vlk se ale blíží. Kieran nezaváhá ani okamžik. Opustí své místo ve formaci a v plné rychlosti sekne zvíře po zádech. To se zaskučením padne. Muž dojede ke koni a natáhne se po své společnici. Pomůže jí udržet rovnováhu v sedle a osvobodit svou zbraň z umírajícího těla.

Temná síť se omotá kolem dvojice vlků a ti se do ní zamotají. Padnou k zemi a vztekle se snaží vyprostit z nepřirozeného sevření. Nejde jim to. Nepochybně se jim to podaří nebo soustředění potřebné pro jejich uvěznění pomine ale teď nejsou nebezpeční to docela stačí.

„Tady! Už tam jsme! Cesta!“ Vykřikne Averel a strhne otěže doprava. Skutečně. Stromy se rozestoupí a zbývají poslední metry šíleného sprintu se smrtí. Pak kopyta koní rozvíří prach lesní cesty. Tvorové se zastaví a nehoní vás dál. Zvládli jste to. Jste z toho venku. Cesta je skutečně bezpečná…

― Ω ―

Procházíte ulicemi a všude to vypadá stejně. Lidi museli odejít od svých rozdělaných činností a vypařit se. Všude je vidět pozůstatky jejich činnosti. Stopy křižují město a navzájem se překrývají. Nejde dost dobře poznat kudy šli nebo zda postupně či naráz. Domy vypadají úplně stejně. Rozdělané činnosti, odemčené dveře a opuštěné věci.

„Vypadá to, že máme příležitost nabrat co půjde a zmizet. Vlastně to mohlo dopadnout i mnohem hůř.“ Řekne Morten a dívá se na několik opuštěných dřevěných hraček na zápraží jednoho domu. Přímo vedle něj měl zdejší řezbář stánek, kde prodával své výrobky těm, co šli kolem. „Občas je snazší nevědět co se stalo. Hlavně když to není životně nezbytné.“

Jenže v tu chvíli odněkud vyletí kámen. Přesnou ranou zasáhne jednoho z lovců do spánku. Ten se svalí k zemi. Těžko říct, jestli mrtvý nebo v bezvědomí. Na střeše protějšího domu se mihne lidská silueta. Rychle a obratně zmizí na druhé straně. Těžko říct kdo to byl a proč zaútočil. Nevydal ani hlásku. Jen zaútočil a zmizel.

Ze střechy domu, u kterého stojíte se ozve šramot. Na zem dopadne taška a roztříští se. Něco je nad vámi. Víc mihnutí. Víc stínů. Rozhodně to není samo.

― Ω ―

„F-fakt zastavili.“ Hlesne Kieran překvapeně a hledí na zvířata která stojí na hranici lesa a hledí na vás nehnutě. Jeden by si je mohl poplést s vycpanými jen kdyby nebylo vidět, jak se jim těla hýbou při tom jak dýchají a od mord netekly sliny. Je pořád ticho. Jen vaše hlasy a vzlykání dětí ho přerušuje.

Eldwin hledí prázdným pohledem do lesa a vypadá na pokraji svých sil. Možná z koně každou chvíli spadne. Není jasné, zda víc podpírá on dítě či dítě jeho.

„Skutečně je cesta chráněná.“ Ukáže Averel špičkou zbraně na kraj cesty. V kamenech kolem ní jsou v pravidelných intervalech vyryté značky. Vypadají staře a cize. Táhnou se do dálky před vámi i za vámi. „Hádám, že tohle je důvod proč sem nejdou. Jen… jedna věc mi nejde do hlavy. Podobných jsem si všiml kolem vesnice těch lesních lidí. Proč?“

„U Jediného!“ Eldwin se vztyčí v sedle jako by ho někdo polil studenou vodou. Jeho prst vystřelí směrem k lesu. Něco tam je. Něco se skrývá mezi stromy. Rozhodně to nejsou zvířata, ale pohybují se mezi nimi jako nic. Vypadají jako lidé. V temném lese z nich téměř nic není vidět. Jen zářící oči, ve kterých se odráží světlo. Pohybují se trhaně. Není z nich moc vidět, ale jsou tam a je jich tam hodně…

Reinin vyčítavý pohled mne nechává naprosto chladnou. Je to jen důkaz toho, že je to stále jen malá holka, co absolutně neví, o co se tu teď hraje. Měla by se modlit za to, aby to vůbec někdy měla šanci pochopit. Odvrátím od ní netečný pohled a skloním ho k malému chlapci, který na mě zbyl. Je to ještě dítě opravdu. Reina musí být šílená, že i jeho táhla do hvozdu.

„Hej, jedeš se mnou.“ Trochu nervózně trhnu hlavou, zatímco se tyčím nad tím dítětem. Samozřejmě, že jsem si všimla, jak se o své přidělené náklady postaral Eldwin nebo Kieran. Dobře pro ně. Sama s dětmi jednám opravdu nerada. Zvláště od určité doby.

„Neboj se. Dostaneme tě zpátky.“ Pronesu k němu, ale můj hlas postrádá konejšivý tón, jaký by pro tuhle situaci byl rozhodně vhodnější. Natáhnu se k němu a zvednu ho do sedla, abych vyskočila za ním. Posadím ho před sebe a tak, aby seděl čelem ke mně. Nepočítám, že tak malé dítě by mělo šanci se udržet samo v sedle, až tohle celé vypukne.

„Drž se. Jak nejpevněji zvládneš. Rozumíš?“ Chytnu mu ty drobné ruce do svých v černých rukavicích a položím je na svůj opasek, ve kterém má alespoň něco, čeho se bude moct v sedle držet. „A nekoukej zbytečně kolem.“ Dodám vzápětí, když kolem něj zvednu ruce s opratěmi a rozhlédnu se po ostatních. Všichni jsou v sedlech a nachystaní vyrazit. Je už také na čase. Na zemi je posledních pár zbytků bílého sněhu, které se rychle mění v kaluže vody.

Naberu vzduch do plic a zahledím se do lesa, kde se už míhají stíny čekající na svou kořist. Posledních pár vteřin klidu před bouří. „Jedeme!“ Křiknu k ostatním, zatímco kopyto koně dopadne do poslední kupičky tajícího sněhu. Vyrazíme. Les nám ihned odpoví. Zvuky šelem nesoucí se k nám z lesa a nezní vůbec daleko. Co všechno tam na nás čeká?  Vzhlédnu v jeden moment, abych viděla, jak se trojice vran rozletí nad našimi hlavami směrem do lesa. Brzy to zjistíme. Pobídnu koně patami k rychlejšímu tempu.

Kusy měkké lesní půdy odlétávají od kopyt, zatímco se ženeme hvozdem. Stejně jako ostatní následuji Averela, který nás vede… Kam? Můžu jen doufat, že do bezpečí a že jeho vrány našly nějakou cestu ven z tohoto všeho. Stíny v lese se nepříjemně přibližují i když koně ženeme, jak jen nám to jejich síly a les dovolují. Těžký vraník drží tempo s ostatními, ačkoliv musím v jednu chvíli strhnout opratě na stranu, abych se vyhnula tlustému kmenu stromu a nechat ho přeskočit jeden z menších spadnutích stromů. Přitáhnu si kluka blíže k tělu jednou rukou a přidržím ho, aby nespadl. Drží se mě jako klíště.

To už ale na nás začnou dotahovat naši lovci. Jen koutkem oka zaznamenám, že se Averelovi jeden z vlků vrhnul do cesty a byl za to náležitě odměněn. Rychle pohledem přelétnu ostatní. Vypadá to, že se drží. Alespoň zatím. Kieran zvládl odrazit jednu z bestií a Eldwin… „Zatraceně!“ Skrze zuby mi pronikne nespokojené syknutí, když zaznamenám světelný záblesk. Moc dobře vím, co to znamená a jakou cenu si to na jeho původci vybere. Pokud se Eldwin neudrží v sedle…

Trojice stínů po mé levici ale rychle připomene, že tohle není naše jediná starost, protože se přiblíží a je mi jasné, po kom se hodlají vrhnout. Vlci na lovu. Pobídnu patami koně a změním trochu směr, abych se přiblížila více středu formace, zatímco se natáhnu opět pro sílu, která mi koluje v žilách a šimrá pod kůží. Soustředím se a svět se mi opět na chvíli trochu rozmaže, aby se vzápětí stíny projasnily a světlo nabralo nepříjemnou ostrost, jak se moje oči zbarví do světlého odstínu, zatímco se mi kolem ruky začne koncentrovat vířící temnota.  

Opratě chytnu pouze jednou rukou, kterou jistím i malého chlapce a druhou zvednu do vzduchu, jako kdybych něco zvedala. Během toho krátkého pohybu se temnota protáhne stáhne do mé dlaně, aby se vzápětí zformovala do loveckého kopí, které je tvořené jakoby z jediné barvy. Černé.

Teď! Najdu vhodný moment, kdy je mezera mezi stromy dostatečně široká a vrhnu kopí po jednom z vlků. Není to ale zdaleka konec. Ještě zbývají dva. Nepotřebuji je ale zabít. Jen zpomalit… S tou myšlenkou strhnu koně blíže k nim a když jsou dostatečně blízko, že už pomalu mordami chňapají po boku koně, napřáhnu k nim ruku, ze které vyletí oblak černého dýmu, který se v letu zformuje do rozevřené pevné sítě, aby je omotal a zdržel je. Ať už se to povedlo, nebo ne, střelím pohledem po Eldwinovi, jak je na tom a jsem připravená se v případě nutnosti přesunout za něj, pokud by jeho situace vypadala opravdu zle. Nehodlám tu o nikoho z nich přijít. Cesta už je blízko!… Pokud nás tam opravdu čeká bezpečí…   

Neprotestuji, když mi Marike přidělí náklad. Fakan jako děcko. Kůň nás obě hravě unese, byť… Bez zbytečné zátěže by to bylo jednodušší. Ale nahlas to neřeknu. „Tak pojď, pískle. Posadíš se za mě, chytneš se mě kolem pasu a budeš se držet, jasný?“ nezdržuji se příliš s pokyny. Budu doufat, že mě z toho koně nestrhne. Co jiného mi zbývá? Potřebuji mít volné ruce, když na to přijde.

Marike mezitím vydává poslední pokyny. Kývnu na znamení, že rozumím a můžu jen doufat v to, že se formace nerozbije sotva… Dlouze vydechnu. Pohledem zalétnu k ostatním, zejména očima vyhledám Kierana, který uklidňuje malé děvče tím nejstarším trikem světa. Mimoděk se pousměji – byť v tom není ani trocha veselí. Možná je to naposledy, co… Znovu se ostře nadechnu.

Raději se vyšvihnu na koně. Frká a nervózně tančí na místě na kolik se na něj přenáší i můj vlastní neklid. Holce nabídnu ruku a vytáhnu ji do sedla za sebe. Zkontroluji zbraně, přendám tesák, aby se mi lépe tasil, když na to přijde. Víc nezmůžu. A zatraceně mě to sere.

„Tak jo. Víš, co jsme si říkaly. Pevně se drž. Zvládneme to, neprohrála jsem jediný závod,“ brouknu k Reině a nevím, koho se snažím uchlácholit. Jestli ji nebo sebe. Už nedodávám, že jsem často a ráda podváděla. To teď není důležité.

Srdce mi buší, když pobídnu koně. „Heja!“ křiknu a bílá kobyla vystřelí vpřed společně s ostatníma.

Hon začal.

Zvěř. Jde po nás všechna zavšivená divoká zvěř v celém lese! Pobízím koně, musíme se odsud dostat, i kdybych ho měla uštvat. Držím se pevně holeněmi jeho boků, paty prošlápnuté ve třmenech. Držím tempo i směr, který Averel udává, cítím, jak se mě Reina křečovitě drží až je to nepříjemné. Koutkem oka zaznamenám pohyb, jak se Kieran najednou ožene svojí zbraní po tichém dravci, co se na něj vyřítil z boku. Nezpomalujeme. Nemůžeme. Zběsilým tryskem prcháme lesem, který se nás rozhodl zabít. A chvíli… Chvíli to i vypadá, že to zvládneme… Chvíli… Okamžik tomu i věřím.

Ozve se praskavý zvuk vlčí lebky prošlápnuté kopytem Averelova koně. Ano, to přesně je ten okamžik, kdy dovolím naději vklouznout do mé mysli.

… a pak se z boku vyřítí na Averela medvěd. Vykřiknu, ovšem více neudělám. A i přes to, jak špatně to celé vypadá, vzduchem prošlehne světlo a vzduch naplní zápach spálené srsti a masa. Tohle celé je… Šílené.

Ovšem nemám čas se tím zaobírat. Všimnu si trojice hbitých stínů držících se u země. Vlci. Ženou se za mnou. Za mnou! „Kurva…“ Mám strach. Jsem málem podělaná strachy. Ve spáncích mi burácí krev v rytmu zběsile bušícího srdce a v uších slyším temné hučení. Prsty sevřou jílec tesáku. Averel řve, že už jen kousek. Nesouhlasím. Mám sotva pár metrů.

Ani mi v tom vypětí nedojde, že tlukot srdce je náhle hlasitý. Příliš hlasitý. Protože všechno kolem ztichlo. Místo toho se soustředím na vlky. Na ten okamžik, kdy skočí a já se z tasení obloukem budu moci ohnat po první chlupaté držce, co se pokusí zahryznout do masa. Co s tou druhou… Třetí… Jakoukoliv jinou… Nezbývá než doufat. Tesák je ostrý. Musím být taky.

Druhou rukou svírám otěže, i když kobylu ovládám převážně holeněmi, připravena ji strhnout do strany, když dojde na manévrování nebo kličkování.

Lovci a kořist

♫♫♫

Děti rychle poznají, že není něco v pořádku. Neodmlouvají a nechávají se vést ke koním. Reina vrhne pohled po Marike je plný obvinění za to, že jí poslední člen její rodiny poslal s někým jiným a nedala na ní pozor sama. Ani ona se ale nevyptává dál. Omladina je pořád trochu malátná ale už se udrží v sedlech. To musí stačit. Eldwin svého chlapce posadí do sedla s povzbudivým úsměvem a na čelu mu udělá značka jediného. Na Averelovi je vidět že je myšlenkami u svých vran. Ty se zdvihnou z větví stromu a vyletí do vzduchu. Hodí dívku do sedla a pokývne na ostatní. Povedou vás. Kieranovo děvče vypadá vyděšeně. Mezitím co jí pomáhá do sedla jí vytáhne zpoza ucha minci. Jeho starý trik, který zaručeně prolomuje ledy. Spolu s jeho úsměvem umí být doopravdy odzbrojující. Holčička se usměje a zdá se, že je klidnější. Alespoň na chvíli. Na Marike zůstane kluk. Může mu být tak pět. Nervózně se rozhlíží unavenýma očima. Blond vlasy má po uši a nervózně si je pořád zastrkuje za ucho. I on ale rychle skončí v sedle.

Sníh už je téměř pryč. Mezi stromy se míhají zvířata. Vlci, někde funí medvěd a odfrkuje prase. Druhy, které by spolu normálně nevydržely se stahují kolem vás. V očích jim plane chuť lovit. Je těžké odhadnout kolik jich kolem je ale jedno je jasné. Víc než dost. Averel zaujme místo v čele vaší skupiny. Pokyne rukou v černé rukavici, že můžete vyrazit. To už poslední ostrůvek sněhu pomalu mizí.

Drny odletí od kopyt koní a vyrazíte. V zápětí se ozve ryk lesních zvířat. Jsou za vámi. Před vámi i kolem vás. Jedno z dětí polekaně vykřikne. Další se rozvzlyká strachy. Není čas je uklidňovat. Je čas se držet v sedle a doufat že budete dost dobří a dostanete se do bezpečí.

Vlci jsou nejrychlejší. Blíží se a od mord jim odkapávají sliny. Jsou tiší a nebezpeční. Jakmile někoho z vás strhnou další zvířata ho bez milosti dodělají. Máte jedinou výhodu a tou jsou vaši vzdušní spojenci. Averel vás vede lesem v plné rychlosti. Vidí kde nepřátelští tvorové jsou i kam míříte. To je vaše jediná šance. Jedno ze zvířat se přiblíží zezadu. Skočí po koni, na kterém sedí Kieran. Ten obratně svou zbraní sekne a v kožichu se objeví krvavá rána. Zvíře spadne tvrdě na zem a zmizí za vámi. Všechny historky o tom že to s čepelí umí nejsou jen pro pobavení publika.

Eldwin na křídle obratně odrazí další zvíře. To se zdvihá zpět na nohy. Vy ale pokračujete. Zdrželo ho to a to stačí. Víc si nemůžete přát.

Před Averelova koně skočí jeden z vlků. Spár ani nezpomalí. Obratně ovládne své zvíře a kopyta dopadnou na lebku lovce. Ta křupne pod nárazy a cukající vlk se svalí na zem. Chvilka nepozornosti vedoucího ale stačí.

Z boku se vyřítí mohutný medvěd. Skočí přímo vedle koně, na kterém jede Eldwin. Mohutná pracka se rozmáchne a vyrazí mu z ruky zbraň. Každá vteřina zdržení může přinést smrt. Mladíkova ruka splihne kolem těla. I když to musí bolet jako čert v jeho tváři se nepohne ani sval.

„Ve jménu tvém, ve světle tvém, v moci tvé. Znič to, co se postavilo tvému vykonavateli.“ Pronikne skrz Eldwinovy rty a z jeho těla vyšlehne jasný paprsek. Oslepující světlo zasáhne medvěda a ten zařve bolestí a strachem. Zlatavá záře mu opaluje srst, kůži pod ní i maso. Ten žár musí být neskutečný. Mladík v tu chvíli vypadá jako pravý válečný mág císařství. Ozářený svitem Jediného, obdařený jeho mocí a nezastavitelný. Nepochybně by se jím i stal. Jenže ke Spárům jsou z akademie jenom zmetky…

„Odpust mi mou slabost pane.“ Hlesne unaveně když se ženete dál. Vypadá to, že se v sedle každou chvíli zhroutí. Z koutku úst mu vytéká trocha krve a barví mu rty. Několik kapek dopadne i do vlasů chlapce co se k němu tiskne.

Další trojice vlků se blíží za vámi a míří ke koni Wynter, rychle a pomalu se připravují ke skoku. Další se blíží z boku. Svaly se jim napínají a přibližují se k Marike rychlostí predátorů kteří ve svém lese nestrpí vetřelce.

„Už jen kousek. Blížíme se k cestě!“ Vykřikne Averel zpředu který má jako jediný povědomí o tom, co se děje. Jako by ho les kolem slyšel náhle ztichne. Všechno kolem je stejné jako dřív ale je to prostě… tiché.

„Hmmh, s radostí mu je přenechám.“ Zamručím v odpovědi a krátce pohlédnu na Wynter, než mou pozornost opět přitáhne oheň hořící kolem bezvládných těl dětí. Čas se nepříjemně vleče. Sem tam pohledem zavadím o ostatní, ale nechávám je jejich vlastnímu rozjímání nebo způsobům, jak si zkrátit čas. Očima zavadím o Averela s jeho vránou. Nehodlám se tu s nikým loučit, ačkoliv by se to nabízelo. Ta chvíle před bitvou. Pro lidi našeho ražení to ale není první takový moment a když Jediný dá, ani poslední. S nebezpečným životem, jaký vedeme, je dobré mít některé věci vyříkané. Jeden nikdy neví, jestli se ráno neprobudil do posledního rána jeho života.

Sedím dál pod na jednom z kořenů a rozjímám nad tím, co se dnes vše stalo. To, čeho jsme byli svědky i co jsme zažili. To, jak bylo cítit posvátné světlo na kůži, když k nám přišel v hodině nouze. Prsty zajedu pod zbroj a vytáhnu symbol Jediného, který nosím zavěšený na řetízku. Zavřu oči a nadechnu se.

„Nejsvětější Jediný, dárce života, v době mé nouze přicházím k tobě. Dej mi sílu, abych mohla odrazit zlé síly a zvítězit. S naprostou oddaností žádám od tebe, ochránce života, pohlédni naším směrem a požehnej nám svou svatou přízní, neb kráčíme věrně ve tvém světle.“

Mumlám pro sebe neslyšně modlitbu k Jedinému, zatímco tisknu přívěšek v dlani. Je to jen pár slov, které už jsem pronášela nesčetněkrát. Na akademii je nám nejdříve nám vtloukali do hlavy, než jsme pochopili jejich pravý význam. Dokončím krátkou modlitbu a zůstanu i nadále sedět a zdánlivě klidně čekat.

Stejně jako ostatní zaznamenám, že se omladina začíná hýbat a vliv omamné směsi slábne. Oči upřu na černovlasou dívku, která se probouzí jako první. Dobře. Dobře… Ještě chvíli, než se proberou ostatní. Letí mi hlavou, zatímco se postavím a udělám krok k ohňům.

Dottie? Tak tak se ta dívka jmenovala. Sjedu ji přísným pohledem, ale než stihnu cokoliv říct, jsme nevybíravě přerušení. Trhnu sebou a rozhlédnu se při zvuku loveckého rohu, jenž se rozezní naším okolím. Zatraceně! Náš hostitel evidentně nepřekypuje trpělivostí, což vzápětí trefně poznamená i Wynter.

„Dobře, plán jste slyšeli. Každý si vemte jedno o a rychle ke koním.“ Zkřivím rty do nespokojeného výrazu, když vidím, v jakém stavu zbytek omladiny je, ale nedá se nic dělat. Ne vždycky vyjdou věci tak, jak by jeden rád.

„Není čas na otázky. Ty běž s Wynter!“ Křiknu na Reinu, kterou vezmu za ruku, a ještě stále poněkud zmatenou protáhnu mezi ohništi k nám. Vypadá z nich nejvíc probraně a tak bude pro jezdce nejmenší zátěží. Počítám, že Kieran bude fyzicky silnější než ona, aby zvládl jiné z dětí udržet snáze než Wynter. „Pojedete spolu.“ Pošoupnu svou sestřenici k bělovlasé ženě.  

„Ostatní, každý po jednom a do sedel. Ave, jakmile to vypukne potřebuji, aby tvé vrány našly cestu. Prozatím pojedeme tím směrem.“ Ukážu na jednu z částí palouku, ze které se nám bude dobře vyjíždět. Určit světové strany na tomhle podivném, bohem zapomenutém místě je dost obtížné. Tedy zapomenutém…

„Za každou cenu držte formaci, ať se v lese neztratíte. Ave, vedeš. Já s Eldwinem budeme na křídlech. Vy dva se držte mezi námi.“ Otočím se na Wynter s Kieranem. Je mi jasné, že jízda lesem není to stejné jako na projíždět prázdnou planinou, a tak se o přesné formaci nebude dát kolikrát ani mluvit, je ale důležité vědět alespoň, koho si máme hlídat po své straně. Čapnu jedno z probouzejících se dětí a posadím ho na koně, abych se vyhoupla do sedla za něj. Pohledem kmitnu po svých společnících až ke sněhové pokrývce, která se každým okamžikem vytrácí a ukusuje tak poslední vteřiny relativního klidu a bezpečí.

„Jediný nám pomáhej.“ Trhnu opratěmi a můj vraník jen zahrabe nervózně ve sněhu a prudce odfrkne do mrazu oblak páry připraven vyrazit.

Bez dalších řečí či průtahů Marike pomáhám se zakládáním ohnišť a zapálením ohňů. Nedělám to rozhodně poprvé a upřímně doufám, že ani naposledy. Metodická činnost zaměstnávající ruce a hlavu mne svým způsobem uklidňuje, pomáhá mi zachovat klid, ke kterému mi pomohl aspoň trochu rozhovor s Marike. Myšlenky na to, co bude až… Až se ta děcka probudí, pokud vůbec, odsouvám tak daleko jak to jen jde. Teplo sálající z plamenů sotva vnímám, po těle stále cítím nepříjemný pocit, o kterém ani nejsem schopná říct, zda je to zima nebo něco zcela jiného. Nebo spíše nad tím nechci přemýšlet, stejně jako nad čímkoliv jiným.

„Jsou to jen zpovykaná vyděšená děcka a nemám čas na nějaký sraní s vysvětlováním, jak musí být v klidu nebo v jak moc velký řiti jsme, tak se s tím netrap. A pak… Kieran by uměl i vymámit z jalový krávy tele, zvládne je i uklidnit,“ zareaguji na upřímnost Marike svojí vlastní a střelím pohledem po svém společníkovi, na kterého jsem právě naložila tohle břemeno. Ale… Ale možná i jemu prospěje mít něco na starost, aby se oklepal z toho šoku. Vidím jeho otřesený výraz a vím, jak se cítí. Jsem na tom podobně, akorát se to už snažím nedávat tolik najevo.

A pak… Čekáme. Nevím, jak dlouho, ale připadá mi to jako celá věčnost. Neklidně poklepávám prsty o stehno, ošívám se a dělá mi problém zůstat stát na místě. Přecházím tak mezi ohni, děcky, zajdu i ke koním, tuhle k tomu děsivému stromu… Připadám si jako zvíře uvězněné v kleci, kterému chřípí naplnil pach kouře. Chci odsud pryč.

Haranti se konečně začnou probouzet do tohohle všivého života bdících. Probere se ta nejstarší z nich – dokonce natolik, aby promluvila. Dottie, koho kurva zajímá Dottie, ty náno pitomá… prolétne mojí myslí popuzeně.

Hlasitý zvuk mě přinutí sebou škubnout. Div nevyletím do vzduchu. Zní to jako… Roh. Svolává je. Svolává je k lovu… Těkám pohledem kolem sebe a vidím tající sníh. Vždyť přece… Říkalo to, že… Ostře se nadechnu.

„Tak jo. Musíme vyrazit. Vrchnímu honci zřejmě došla trpělivost,“ vydoluji ze sebe nakřáplým hlasem podbarveným napětím. Srdce mi buší jen na to pomyslím. Došel nám čas. „Vstávat, bando. Musíme je dostat na nohy a ke koním,“ vyhrknu.

Pořádky co už neplatí

Prochází lesem. Prsty se dotýká větví a listů. Vypadá to téměř jako pohlazení, něžné a láskyplné. Kroky nevypadají jinak ale přesto v měkké zemi nezanechávají žádné stopy. Vidí své děti, lesní stvoření, které kdysi vznikly, aby sloužili zemi. Tvorové harmonie, jejich život je v souladu s vším kolem. Jenže kolem jsou i jeho děti. Rakovina na tváři světa. Ti, kteří všechno ničí a mění. Pocit odporu zesílí při každé myšlence na ně. Trpělivost vypršela. Byla hloupost je nechávat dojít tak daleko. Slibovat jim nebo je varovat. Odepne od pasu dlouhý zahnutý předmět a s krutým úsměvem ho pozvedne.

― Ω ―

„Souhlasím, ztrátám se nevyhneme a skutečně chceme začít lidi cvičit, jak jen to půjde. Až dorazíme do Harthurstu seženeme i lepší vybavení. Je to obchodní trasa. Do té doby máme několik zastávek k dobru.“ Přikývne Morten vážně. „Nicméně viděl jsem, co se hýbe v naší zemi a nevěřím že je můžeme připravit dost. Na lapky a další pakáž možná, na ty věci ne. Nejde na ně připravit.“

„Vím jen co jsem slyšel a pořád mám problém uvěřit, že by něco takového mohlo kráčet mezi námi.“ Almer nervózně sleduje rozhovor a mezi prsty svírá malý amulet Jediného. „Přesto že všichni věří že se něco děje nedokáží si to představit. Prostě ne.“

„Chápu bratře. Sám se každou noc snažím zapomenout co to bylo. Má mysl zpochybňuje, že bych něco takového mohl vidět… přesto jsem viděl.“ Morten se na něj podívá a má prázdný pohled upřený někam do dob minulých.

„Vypadá to, že čas mít nebudeme.“ Ozve se náhle klidný hlas Proroka. Jede kousek před vámi a vzápětí spatříte o čem mluví. Cesta se rozšiřuje a před vámi je město v lesích. Nepochybně Harhurst. Jenže na lesní obchodní uzel je až moc tichý. Stromy tiše vržou ve větru, a kromě karavany není slyšet vůbec nic co by ukazovalo na lidskou přítomnost. Lidé za vámi ještě dřevěná stavení obklopená palisádou nevidí.

„Jak je to možné. Neměli jsme sem dorazit ještě několik dní.“ Hlesne překvapeně Almer.

„Věci, co platily už neplatí. Pořádky se mění a s nimi i celý svět.“ Řekne Prorok a vypadá že ho celá situace vůbec nepřekvapuje.

― Ω ―

Vaši společníci se do rozhovoru nesnaží zasahovat. Chystají se na cestu. Zjevení toho tvora byla další kapka nevysvětlitelných věcí v lesích, která je znepokojuje. Averel se mračí ale nedává na sobě znepokojení najevo, posadí se k jednomu ze stromů a na jeho rameni přistane jedna z jeho vran. Hledí ji do očí a vypadá to jako by spolu tiše promlouvali. Eldwin nervózně chodí kolem a snad posté kontroluje děti i vaši výbavu. Vypadá to, že by se nejraději rozeběhl k lesu a vypadl odsud. Kieran je u koní. Rozhodně z celé trojice vypadá otřesený zjevením toho tvora nejvíc. Ano, zahlédl ho v lesích, když jste utíkali z vesnice, ale tohle bylo úplně něco jiného. Pohladí po šíji jedno ze zvířat a podívá se na oblohu nad stromy. Vypadá, že ho rutinní úkony kolem koní uklidňují. Ostrůvek reality mezi šílenstvím kolem.

Když začnete chystat oheň připojí se k vám. Nechají si rychle vysvětlit plán a pomohou bezvládné děti přenést na místo. Několik křesnutí a jiskry přeskočí na suché dřevo. To vzplane, nejdřív nesměle ale nakonec se rozhoří. S praštěním se oheň rozhoří a sálá teplo. Sníh kolem rychle roztaje. Děti leží kolem a nezbývá, než čekat až se proberou. Pohostinnosti pána lesa se nikoho ani nenapadlo dotknout.

― Ω ―

Karavana stojí. Lidé nervózně pokukují po tichém městě před nimi. Nikdo nedokáže pochopit, jak je možné, že jste tu tak rychle. Stejně jako to že kolem není ani živáčka.

„Musíme dovnitř. Jinak nebudeme mít zásoby na další cestu. Počítali jsme s tím.“ Prolomí ticho ve vaší skupince v čele karavany Morten. Jeho bratr jen přikývne a sleduje netknuté kůly hradeb které to místo obklopují.

„Prozkoumáme to. Já a čtveřice lovců. Vyberu si ty schopnější. Vy počkáte tady na hlášení. Budete ale připraveni k odjezdu, kdyby se cokoliv stalo. Naložte lidi na vozy a koně, jak jen to půjde. Tak budete schopní nejrychleji zmizet.“ Je na něm znát že si myslí že pokud se něco stane stejně nemají šanci utéct, ale neříká to nahlas. „Přidáte se Liviano? Hradby nepřekonáme ale když se pořádně podíváte je vidět, že brána není zavřená.“ Řekne něco, co už dávno sama vidíš. Doopravdy je pootevřená. Ne moc, jen tak aby se dovnitř dalo vejít.

― Ω ―

Oheň tiše plápolá a občas vzplane, když do něj někdo přihodí další kus dřeva. V tichosti čekáte. Nakonec se děti skutečně začnou probírat. Pomalu a pozvolně jako by je někdo vytahoval z hlubokého spánku. To ostatně není daleko od pravdy. Reina první otevře oči a pomalu se začíná hýbat. Je z nich nejstarší a pokud všichni dostali stejnou dávku jí se v těle rozložila nejlépe. Překvapeně mrká a tiká pohledem mezi vámi. Vypadá to, že chvíli trvá, než si vzpomene na to, co se stalo. V očích se jí odráží panika a stud. Pohledem se zastaví na Marike. Vypadá to, že má na krajíčku. Ostatní děcka už začínají být v použitelném stavu a ona je jen o pár kroků napřed. Vypadá to, že neví, co říct. Nakonec jí to napadne až když se podívá kolem.

„Kde je Dottie.“ Její hlas je slabý a přiškrcený. Nezdá se, že by někdo z dospělých Dottie znal. Je ale vcelku jasné, o koho se jedná.

Než ale dívce kdokoliv stihne odpovědět okolní ticho prořízne hlasitý zvuk. Zní to jako roh. Jeho troubení zní několik vteřin a pak utichne. Je téměř cítit že se něco změnilo. Navíc je vidět, jak se hranice sněhu začíná přibližovat. Rychle, moc rychle. Roztává se vám přímo před očima a kruh se každou vteřinou zmenšuje o celé centimetry. Máte maximálně pár minut, než bude pryč úplně.