Andor.cz - Dračí doupě online

„Tři budou ideální. Když je položíme pořádně k sobě, nebude potřeba ty ohně dělat ani příliš velké. Navíc…“ Nasaju noční vzduch a vzhlédnu ke koruně prazvláštního stromu, který se tu nad námi tyčí jako nějaký strážce a nebo spíše dozorce. „…kdo ví, kolik větví si můžeme dovolit vzít.“ A s tím ulomím další, pěkně velkou spodní větev, pozorujíc po očku okraj lesa, jestli se z něj nějaký ze stínů přeci jen nevyřítí na palouk. Je ale klid.

 „Zatím to ale vypadá, že tohle je ještě tolerované.“ Zamumlám pro sebe s jistou úlevou a pokračuji tedy ve sběru dřeva, ke kterému se přidá i Wynter. „Heh, dovedu si to představit.“ Ušklíbnu se na její poznámku a pohledem zase na chvíli zabrousím ke skupině mužů, o kterých je zrovna řeč. Nečekám, že by Eldwin s Averelem neuposlechli rozkaz, ale kdo ví, co je za typ člověka ten Kieran. Prozatím působil jako ten, který má po kapsách zásobu vtipných průpovídek nehledě na situaci.

S náručí plnou dřeva se vydám k blíže místu, kde jsem nechala bezvládná těla těch pěti dětí a na vhodném místě je složím. Založím ruce v bok a prohlédnu si místo před sebou, než pak udělám ve třech místech zhruba naproti sobě důlek nohou.

„Klidně nachystej tady ten první a já je sem zatím přesunu. Zbytek ohňů uděláme pak, až budou složení uprostřed.“ Ukážu Wynter na jeden z důlků a vydám se opět tahat bezvládná těla. Vím, jak je chytit a nést. Není to něco, co byl dělala poprvé. S trochou štěstí to také nebude naposled.

„Ehh… to je poslední.“ Složím páté tělo k ostatním. Původně jich bylo šest, ale… No, možná ještě nejsme na konci odečítání. Narovnám se a vykročím k jednomu z míst, které jsem vyznačila pro možné ohniště. Vypadá to, že tohle místo jsem docela odhadla, a tak si přikleknu a naskládám nějaké to klestí a pár silnějších větví na zem. Na rozdělání ohně nemám v rukávu žádné magické triky. Já rozhodně ne, a tak mi musí stačit křesadlo. Křísnu a déšť jisker z ocílky zadoutná v suchém troudu, do kterého párkrát fouknu, než z něj vyskočí plamen a pak ho přiložím k větévkám.

S uspokojením sleduji, jak se z malého plamínku stává větší a větší a plameny se rozlézají po stále silnějších větvích. Něco na tom bude, že se s ohněm lidé cítí bezpečněji. Možná ta záře, která zahání stíny. Možná to teplo, které chrání před zimou. Kdo ví. Rozděláme i poslední třetí a já se posadím k jednomu z ohnišť.

Užívám si to příjemné teplo, které kolem sebe oheň šíří. Chvíli jen tak zamyšleně hledím do tančících plamenů, než se ohlédnu po Wynter. „Začínám se dost netěšit na to, až se tam ti proberou…“ Kývnu bradou po skupině dětí uprostřed, kterým bude jistě brzo pořádně teplo.

„Nemám ráda děti a už vůbec to s nima neumím.“ Zavrčím nezvykle upřímně přihodím kus dřeva do ohně, který posměšně zapraská. Jedna věc je jednat s vojáky, ale s dětmi? Možná jsme je přeci jen měli přivázat paralyzované na koně a nemusit s nimi nic řešit.    

„Ne… To tedy nemáme. Teď už ne,“ pokývu hlavou. Je to smutné konstatování, zahořklé, ovšem ani trochu smířené s osudem. Nezbývá než doufat, že se děcka proberou dost na to, aby se udrželi a zároveň nebyli pro jezdce nebezpeční. Jsem dobrá jezdkyně, o zlomkrk jsem už párkrát zdrhala na koni i se spolujezdcem nebo jím byla, ale tohle… Tohle je jiné.

Další slova Marike již nijak nekomentuji. Není to veselé a… Má pravdu. Ale představa to je pěkná, dožít si hezky někde v blahobytu, teple… Potřesu hlavou. Ne, co si to namlouvám. Dřepět někde na prdeli jak panská dcerka by mě přestalo bavit po pár týdnech. Málem jsem nevydržela ani tady v chalupě, neměla jsem stání a rozhodně to nebylo jen o Madle a otci. Zarazím se. Je to… Je to vlastně poprvé, co jsem si na ně – na otce – od vjezdu do srdce hvozdu vzpomněla. Co to o mě vypovídá?

Raději se soustředím na Marike. Nakrčím nos, tak převoz vězňů, jo? Je to děsná představa, že vám nacpou do krku tohle a tělo jim zůstane vydané na pospas bez možnost se pokusit… O cokoliv. Nebo je to milosrdnější než se nechat táhnout jak pes na řetězu a cítit… Všechno? Kousnu se do rtu, ovšem rychle se vrátím myšlenkami zpátky do reality. Pozoruji Spárku, jak vstává.
„Takže zahřát a vypotit… To bude chtít víc jak jeden oheň. Aspoň dva, možná tři? Posadit je doprostřed…“ zamyslím se. Jo, nechci tu prostře jen dřepět a čekat… Čekat. A tak ani neotálím a začnu po vzoru Marike odlamovat větve a vršit je hezky na jednu hromádku.

„Pokud ano, mohla by se stát nehoda, takže v jejich vlastním zájmu doufám, že to zůstanu jen u nápadu,“ poznamenám polohlasně.

Loupnu zvědavým pohledem k Wynter, když se téma stočí k jejímu životu, který ji zavedl sem, ale dle vyhýbavé odpovědi o tom viditelně nechce mluvit. Nehlodám tedy nijak dotírat a jen se zahledím zase na hranici stromů, která lemuje náš malý palouk. Mihne se v nich zase nějaký stín, ale už mne to nechává alespoň zdánlivě chladnou. Vím, že tam jsou. Naši tiší společníci. Vyčkávající. Připravující se. Stejně jako my.

„Jestli udržela? Když by mi šlo o život… doufám, že jo. Pořád je to lepší, než si je přivazovat bezvládné ke koním. Víc možností stejně nemáme.“ Oplatím Wynter resignované pokrčení ramen a pak jen tiše kývnu. Nemáme víc možností. Prostě jsme si tady nevytáhli úplně ty nejlepší karty.

„Šťastné konce… Asi ani jednu z nás nečeká bohatství a život v klidu a míru. Ale uvidíme, jak tohle skončí. Na druhou stranu… Zatím tu jsme. Sice v pěkných sračkách, ale jsme. Je to málo, ale aspoň něco. S trochou štěstí si tohle budeme moct opět říct u večer u ohně v karavaně. Když ne, tak… Tak už nás to stejně nebude trápit.“ Odvětím jí s povzdechem a pak se stejně jako ona otočím k tmavým obrysům, útlých postav ležících pod stromem mezi kořeny.

„Chápu. Tohle není úplně odpočinek, jaký by si jeden představoval.“ Souhlasím se světlovláskou. „Ano, tu směs, kterou je nacpali, znám. Je to docela efektivní způsob, jak zpacifikovat a přepravovat vězně. Především ale v chladnějších oblastech. Není to využitelné moc na jihu a nebo v hodně parném létě. Při vyšších teplotách se ten efekt zkracuje a slábne. Když je zahřejeme, vypotí to rychleji.“ Vzhlédnu k ní a pak se opřu o kolena, abych se postavila.

„Budeme muset rozdělat oheň.“ Zamumlám, rozhlédnu se a pak se očima zastavím na velkém stromě, který je uprostřed mýtiny. „Dřeva je tu víc než dost. Bude stačit pár větších větví.“ A s tím se natáhnu ke spodním větvím stromu, abych našla pár, které jsou alespoň z části suché a začnu je odlamovat. Kolem nás se začne do ticha rozléhat křupání a praskání suchého dřeva.

„Snad je nenapadne si na tom něco z toho masa opéct.“ Lehce protočím oči v sloup, když se mi tvář stočí ke skupině mužů zabraných nejspíše v nějakém hovoru.  

"Ah," dostanu ze sebe jen ta neurčitá citoslovce, když se Marike podělí o jeden z těch méně pěkných okamžiků svého života. Mohl to být snad důvod, proč tu ti tři byli? Nevím, vlastně je mi to jedno, jen... "Jo, prostě život," zopakuji po ní společně se souhlasným kývnutím hlavy. Je to výstižné - možná až příliš.

Pak notnou chvíli jen... Mlčím, hlavou mi víří bezpočet myšlenek a ani jedna z nich není pěkná. Zpoza hradby mlčení mě vytáhne až otázka černovlásky. V odpověď nejdříve jen zavrtím hlavou, rty se mi na okamžik zkroutí do křivého úšklebku.
"Ne, to vážně ne," dodám rychle než se krátce zarazím. "Eh, je to... Krapet složitější," opravím se. Vlastně se mi o tom nechce ani příliš vyprávět nebo si vymýšlet a lhát. V tuhle chvíli... Ne.

Zamyslím se a mimoděk poklepu prsty o jílec krátkého meče, který mám stále u pasu. "Jsou to děcka, stejná jako jsme bývaly my. Udržela by ses v jejich věku na koni při zběsilém úprku lesem?" pokrčím rameny. "Ale nic jiného jim nezbude, asi jako nám," dodám. Jsou to ovšem prázdná slova, možná spíše přání. Nevím, jak to bude a neví to ani Marike - nikdo z nás.

"Hmmm..." protáhnu vzápětí rádoby zamyšleně a nevesele se pousměji. "A víš co naučil život mimo vísku mě? Že příběhy ve skutečným životě nemaj šťastný konce," potřesu hlavou. "Ale je pěkný tomu věřit," spíše zamumlám než cokoliv jiného. Sleduji mladou ženu před sebou a přeji si věřit tomu, co říká. Ale nejde mi to. Jestli se má stát něco zlýho, tak se to stane.
"Jo, na tom něco bude," přeci jen souhlasím. "Nemůžeme to jejich probírá nějak urychlit? To čekání mě... Je to hrozný," upřu na Marike tázavý pohled.

„Místa, kterým se vyhýbala zvěř… Vypadá to, že to začalo plíživě. No a najednou jsme tady.“ Odfrknu si sedíc pod podivným vysokým stromem obletovaným magickými světluškami. Otázka Wynter mě donutí sklopit zrak. Zavřu oči a pokývám pomalu hlavou.

„Byli jsme na frontě. Bilá skaliska na severovýchodě u pobřeží. Další z mnoha misí pro Císařství… A pak se to všechno posralo. Armáda byla rozprášená. Nějaké ztráty zaznamenal i nepřítel, ale… Jak si asi dovedeš představit, neměli jsme šanci vyhrát. Přišel ale jiný rozkaz… A tak jsme zůstali jen my tři.“  Zalétnu pohledem ke zbytku mé jednotky. „Přišli jsme o dva z nás, což není ve světle těchto událostí zas tak hrozné. Znala jsem je ale skoro deset let, takže…“ Odmlčím se a jen pokrčím rameny a zahodím zbytek zlámané větvičky. „Prostě život.“

„Krví zaplatit průchod…“ Zamyslím se nad slovy Wynter. „Možná… možná by to mohlo zabrat. Myslím, že krev bude prolita velmi záhy jen co vyjedeme. S trochou štěstí jí bude více na jejich straně.“ Pokud tedy po nás nepůjde něco nadpřirozeného, co bude naprosto nad naše schopnosti. Pokud ano, budeme se už moci jen modlit. To ale není třeba říkat. Víme to všichni. Bez výjimky.

„Hmm? Dala ses snad k lovcům?“ Vzhlédnu zpátky k Wynter, když zaznamenám, její rozostřený pohled při zmínce o honu. Je to zvláštní probírat tu teď své životy během doby, co jsme se neviděly, i když jen tak povrchně.

„Tak taky se to tak dá říct, ale snažila jsem se být aspoň trochu diplomatická. Ale diplomacie není u Spárů častým talentem.“ Vrátím jí úšklebek. „O hubu to bude určitě. Proto je potřebuju při vědomí, aby se byli schopní držet v sedle aspoň trochu sami. To nám pomůže. Dokázali se vyplížit od karavany. Snad to nejsou nějací zhýčkaní peciválové a něco zvládnou. Půjde jim o život stejně tak jako nám. Nebude to ideální, ale to dnes není nic.“ Kopnu do hrudky sněhu u boty, který tu na jaře opravdu nemá být.

„Heh…“ Zasměju se krátce. „Jestli jsem se něco naučila za ty roky mimo rodnou vísku, tak nikdy neříkej nikdy.“ Mrknu na Wynter a ohlédnu se za ostatními. Nechci dnes nikoho z nich ztratit. Zvláště ne některé… V poslední době už bylo ztrát dost, ale… možná je to naposledy, co se všichni vidíme. To uvědomění mě tíží u žaludku jako chladný balvan.

„Kéž by. Vypadá to zasraně skutečně,“ souhlasím s Marike. Ačkoliv ve skutečnosti nevím, co mi přijde děsivější – zda představa, že se tohle celé opravdu stalo nebo že nám to někdo nasadil do mysli. Oklepu se skoro jako kočka, která prošla v dešti pod okrajem střechy. Marike láme mezi prsty na čím dál menší kousky větvičku, já… Prsty oklepávám o hřbet dlaně, nehty přejíždím po světlé kůži a snažím se… Dýchat. Vím, že panikařením ničemu nepomůžu, ale kdykoliv mi myšlenky utečou k tomu, co na nás čeká za hranicemi tohohle místa…

„Divný háje a bojiště, kde se mršin nedotkla zvěř, sem tam jsme na něco narazili, ale takovým místům jsme se obloukem vyhýbali,“ odpovím černovlasé Spárce. Ve světle těchto událostí na to nerada vzpomínám. Museli jsme mít víc štěstí než rozumu, že jsme na nic nenarazili, když jsme lezli do lesů, projížděli venkovem a strašili lidi. Ale o tom nemluvím. „Toho dne…?“ zopakuji po ním, ale nijak nenaléhám, jen mne ten výběr slov zaujme. Některé věci se prostě nezapomínají.

„Co já vím, možná je tomu jedno, čí krví se zaplatí… Průchod?“ nakrčím nos. Tohle je prostě šílené, celá tahle situace. Mimoděk pootočím hlavou, abych pohledem zkontrolovala Kierana, jediného, kdo mi zůstal. Dalo-li se tak o tom vůbec smýšlet…“Taky jsem si kdysi říkala, že by bylo lepší umřít. Ale nebylo. Člověku se nechce umírat, i když by to tak bylo lepší,“ trhnu rameny než se… Ušklíbnu. Tak špatně na tom jsem, že tu kecám tyhle blbosti.

„Nejen smetánky,“ brouknu mimoděk. I těch, kteří si ni občas hráli. To bývali… Zábavné časy. Stejně jako myšlenky Marike, tak i ty moje na chvíli sklouznou někam jinam, do jiných časů, jiných… Ne, na tom nezáleží. Ne teď.

„Jo, chápu, mám přestat vyvádět a vykřikovat tu, že všichni pochcípáme strašlivou smrtí,“ utrousím cynicky a křivě – nevesele – se pousměji. „Nejspíš. Stejně to bude o hubu, když se nebudou dobře držet, pochybuji, že bude prostor pro držet děcko a dávat pozor na to, kudy se žene kůň…“ nemluvě o zátěži. O tom, že nás bude něco lovit. Ostře se nadechnu a drobně sebou škubnu, když se ozva další křupnutí.

„Jo. A nevím jak ty, ale tohle je naposledy, co jsem šla někoho hledat do lesa,“ zamumlám.

Poznámka Wynter o všemocnosti bytosti, které vděčíme za tohle naše malé vězení, mi jen zkřiví rty do kyselého šklebu. „To je pravda. Tohle je hodně dobrý trik… A pochybuji, že to bude jen v našich hlavách.“ Poklepu si prstem na spánek. Bohužel, tohle nebude jen prostá iluze, ale něco, co dalece přesahuje naše dosavadní představy o tom, čeho může být jeden schopen.

„Prastaří bohové… Že zrovna nás tohle muselo potkat.“ Vezmu jednu z větviček a palcem jí kus odlomím.

*křup*

„Takže něco jste viděli?“ Zvednu pohled krátce k světlovlasé ženě. „Ale měli jste štěstí. Nás nic zvláštního nepotkalo… Tedy ne až do toho dne na bitevním poli. Takže byly i jiné projevy? Ne tak zničující? Zajímavé.“ Zamručím sama pro sebe. Je to určitě nová informace. Otázkou je, jestli mi ještě někdy k něčemu bude.

*křup*

Odpadne další kus suché větvičky na zem. „To, že si vzali ty děti jako platbu je možné, ale… stále nám je nechali. Mohl je zase přenést kamkoliv v hvozdu.“ Ukážu na bezvládná těla. „Nevypadá to, že by o ně až tak stáli. Nebo jsme to prostě celé posrali a porušili nějaký jejich pohanský pravidla. Kdo ví. Je mi to vlastně jedno. Lepší umřít, než se stát jedním z těch špinavých, zmučených kacířů.“

*křup*

„Chmm, štvanice… To byla záležitost smetánky. Naštěstí pro nás, zrovna Spáry na dozor nad jejich kratochvílemi nikdy neposílali. Jó, to už by se musely věci dost podělat…“ Pousměji se křivě, ale pak zvážním a narovnám se v ramenou.

„Potřebuji, abychom tady ale byli my ti, co mají klidnou hlavu. Jinak to nezvládneme. Zanedlouho se ta skupina probere a budeme mít dost koho uklidňovat. Bude na nás, abychom je nějak zvládli a postarali se o ně. Jinak nám to celé pořádně zkomplikují.“ Pohlédnu Wynter do očí a dostávám se konečně k tomu, proč jsem si ji vzala stranou. „Nejspíš bude nejsnazší, když si každý vezmeme na koně jednoho…“ Dostanu se do taktické části, o které jsem zatím přemýšlela jen zevrubně.

„Každopádně si ty zatracený děcka na tohle budou ještě dlouho pamatovat…. Jestli to přežijeme.“ Zavrčím.

*křup*

„Já ti nevím, celý to je divný. Tenhle trik mi přijde teda dost všemocný…“ mávnu rukou kolem sebe. To, jak jsme se tu všichni objevili. Sníh, noc s bledou lunou svítící na nebi, zatímco ve světě mimo tohle místo je pěkný jarní den. Promnu si oči. Tohle bude bolet. Naslouchám dál Marike a jsem ráda, že jsem do té vesnice nemusela jít. A taky za to, že nezabíhá do kdovíjakých detailů, bohatě mi stačilo vidět to obětiště. Poprava na náměstí nacpaným lidmi či venkovském rynku byla oproti tomu zábava pro děcka.

Marike se posadí, ale já zůstanu stát. Příliš nevím, co s rukama, na okamžik tak obejmu sama sebe, než prostě propletu na břiše prsty do sebe – aspoň na chvíli. Zamračím se a na chvíli semknu rty k sobě.

„Jo, pár ujetých věcí jsme na cestách už viděli. Bylo to divný, bylo to nepřirozený, ale… Netýkalo se nás to, nijak nás to neohrožovalo, jen prostě…“ kývnu hlavou. Zkušenosti Marike museli být samozřejmě mnohem brutálnější, když mluvila o zabíjení. Tedy kdo by se divil, zatímco Spárové proti těmhle věcem bojovali, my je naopak využívali ve svůj prospěch a šířili po kraji častokrát ještě přibarvené historky.

Pokrčím rameny. „Karavany masakrují spíš lapkové než nějaké pokřivené entity,“ konstatuji cynicky, nicméně… „No nevím. Znělo mi to tak, že karavana měla zaplatit za průchod těmi haranty, co se ztratili. Je to hnus, ale kdyby se po nich nikdo nezačal shánět, asi bychom tím lesem prostě prošli, protože mýtný za nás zaplatil někdo jiný…“ zamumlám. Na tuhle úvahu nejsem úplně pyšná, ale… Ne, necítím žádný hřejivý pocit z toho, že tu pro pár děcek riskujeme život a pravděpodobně tu všichni zařveme jak nějací zasraní hrdinové.

„Kdo uteče vyhraje, co? Štvanice jsem nikdy neměla ráda,“ zamručím. „Však já vím, že nám stejně nic jinýho nezbývá než hnát koně lesem a doufat, že nás z nich nic nesundá. Ale… Kdyby to mělo být tak jednoduchý…“ ušklíbnu se. Strach schovaný za silácká slova se opět prodere na povrch. Takhle jsem si návštěvu rodného kraje rozhodně nepředstavovala… Měli jsme se tu jen na nějakou dobu zašít a pak vyrazit… Někam. Kamkoliv.

„Možná… Přesto nás nezastavil už v té pohanské vesnici, když jsme odtamtud brali ty děti. Pokud by byl všemocný. Mohl nás zastavit už tehdy. Možná jsou ale věci, které nám hrají do karet. Aspoň trochu.“ Vydechnu dlouze. Ano, je to spíš bláhové přání než nějaká jistota, s čím tu operuji, ale pokud bychom neměli ani špetku naděje na úspěch, mělo by vůbec cenu se o nějaký útěk pokoušet?

„To, že je to nějaké pokřivené božstvo nepopírám. Stačilo mi vidět tu jejich… vesnici.“ Procedím skrz zuby s neskrývaným odporem. Jestli tohle je budoucnost této země, je to velmi temná budoucnost. Nechám Wynter mluvit, zatímco ji poslouchám a sem tam přikývnu hlavou. Na rozdíl od ní moje pohyby postrádají tu rychlou trhanost značící rozjitřené emoce, avšak i na ní vidím, že se už o něco zklidnila. Alespoň trochu.

„To máš pravdu. Nedá se to srovnávat.“ Posadím se na jeden z vystouplých kořenů, které tu pro nás to podivné božstvo milostivě nachystalo snad jako poslední odpočinek před smrtí.
„A ano, nezmohli jsme v tom lese nic. Tohle přesahovalo naše schopnosti…“ Dodám tlumeně a samotné mi není lehké přiznat něco takového. To, že v téhle hře můžeme spoléhat pouze na milosrdenství vyšších sil a ne ty vlastní se mi pranic nelíbí, ale tak to prostě je. Syčivě se nadechnu a pak hlesnu. „Ty věci… Tohle nebylo poprvé, co jsme se s něčím takovým setkali. Nevím, jestli se k tobě dostaly nějaké zkazky o tom, co se šíří císařstvím, ale tohle není poprvé, co jsem svědkem tohoto vlivu. Ty jejich věci… některé se dají zabít. To vím moc dobře. Ale tihle… bohové. Nevím, co si o tom myslet. Nevypadá to pro Císařství dobře. Zatraceně, nevypadá to dobře pro nás.“ Ušklíbnu se hořce, když si vezmu v jaké jsme situaci.

 „Ale musí být nějaký důvod, proč je karavana stále netknutá.  Proč jsme se dostali do pasti až hlouběji ve hvozdu… I když jsem tam popravila jednoho z nich, nestalo se vůbec nic. Nic. Možná vliv tohoto boha nedosáhne všude.“ Ztiším hlas, ačkoliv kdo ví, jestli ten pohanský bůh neslyší každé naše slova i tak.

„Pokud se nám podaří dostat dostatečně daleko…“ Rozhodím rukama v lehkém všeříkajícím gestu. Vím to? Ne. Opět jsou to jen silné domněnky, ale i ty představují v tuhle chvíli tu vzácnou špetku naděje, která nás donutí sednout do sedel. Snad.

Nemusím ani nic říkat, aby bylo jasné, co si o slovech Marike myslím a rozhodně to tak klidně neberu. Jaké přípravy? Jakmile odsud vystrčíme čumák, začne ten jejich… Hon! Kdo nás bude lovit? Ti divoši? Zvířata? Nebo celý les? Nervózně popocházím na místě podobna zvířeti zavřenému v kleci. Trochu se tak cítím, jako ta liška, která čeká na okamžik, než ji vyhodí z bedny a nechají ji utíkat lesem před smečkou loveckých ohařů. Není to příjemný pocit, opravdu ne.

Lehce sebou trhnu a překvapeně se podívám po černovlasé velitelce, když… Jako já? Se mnou? Zamračím se, ale vlastně nijak neprotestuju ani se nešklebím, prostě bez řečí a cavyků vyrazím za ní, stranou od ostatních.

Přešlápnu z nohy na nohu a krátce povytáhnu obočí, když začne mluvit. Tyhle náboženský kecy… Jediný tomu chtěl jinak. No to jistě. Ačkoliv tedy v tváří tvář událostem dnešní výpravy do lesa bych si dost možná měla příště rozmyslet, jestli budu převracet oči v sloup, až se někdo v mé blízkosti začne zase modlit.

„Pravidla? Je to sadistický bastard, chce si to akorát užít a prodloužit, proto jsme ještě naživu,“ zafrkám, v tomhle mám poměrně jasno.

Přimhouřím oči, nejsem si jistá, zda Marike opravdu věří tomu, co říká nebo se mě tím jen snaží uklidnit. Prsty si vjedu do vlasů a přenesu váhu z nohy na nohu. Přinejmenším tu už nevyšlapávám kolečko, ale stojím na místě jako civilizovaný člověk. Ale teda ten sníh mi vadí, odráží od sebe měsíční světlo a nedělá mi to zrovna dvakrát dobře na oči.

„Jenže moje bezvýchodné situace vypadali jinak. Na druhý straně byli nestál celej les s nějakým zapomenutým božstvem nebo co to vlastně bylo, ale lidi. Ne, že by lidi neuměli být taky hnusný, ale… To se nedá porovnávat. Je rozdíl stát proti někomu, kdo ti chce namlátit bejkovcem a proti takovýmu, co z tebe tu kůži chce stáhnout úplně celičkou,“ potřásám hlavou a rozhazuji rukama. „Ani vy jste nedokázali udělat vůbec nic, když se po nás ten les začal sápat. Když nám to vlezlo do hlavy. Jo… To, co se stalo potom byl podělaný zázrak, ale blesk dvakrát do stejnýho místa neuhodí…“ zamručím. Ale trochu klidnější jsem, aspoň tedy nezvyšuji hlas, když mluvím a trochu lépe se mi dýchá.