Andor.cz - Dračí doupě online

Sedím na jednom z kořenů, zatímco zaslechnu poplašený hlas Wynter. Pravda, zapomínám pořád na to, že tu nejsme pouze jen my, ale máme tu i lidi mimo armádu. Nemluvě o těch omámených dětech. Nemůžu čekat, že tohle budou brát ostatní s takovým klidem jako my. Tedy alespoň tak působíme na první pohled. Na ten druhý, už to není tak slavné. Ale v tuhle chvíli si nemůžeme dovolit paniku. Máme tu ještě práci.

Pokývám hlavou a zase se zvednu, abych pár kroky došla k Wynter. Sníh křupe pod nohama a na moment mě ten pro tuhle dobu nezvyklý zvuk přinutí povytáhnout obočí a zahledět se na zem. Sníh. Skutečně je tu sníh. Tohle je šílené…

„Neřekla bych, že tu čekáme na smrt.“ Promluvím zpoza ní tlumeným hlasem. „Jen se musíme připravit na to, abychom se odtud dostali. Když už máme tu možnost… A nejezte to raději. Kdo ví, jestli v tom není háček. Na koních máme dost vlastního jídla i vody.“ Podívám se na muže, kteří stojí nedaleko. Zamyšleně se rozhlédnu a pak si povzdechnu. Nemůžeme si dovolit víc panikařících lidí. Už tak budeme mít brzy v rukou pět vyjukaných dětí, až se ta omladina probere. Zatraceně! To aby to nebylo náhodou moc snadné.

„Wynter, na slovíčko?“ Kývnu hlavou k místu dál od ostatních, kde budeme mít klid a vyrazím bok po boku se světlovlasou ženu ke straně vysokého stromu.

„Takže i tobě byla vesnice malá, hmm? Tedy… já odchod popravdě neplánovala, ale Jediný tomu chtěl jinak. Je to už hodně let, co jsme se proháněli po stráni za mlýnem…“ Povzdechnu si a zastavím se. Ze zasněžených větví padá sem tam nějaký sníh a jinak je kolem nás tichá noc.

„Vím, že je to v tuhle chvíli těžké. Pro všechny. Ale… tahle věc má evidentně nějaká pravidla, kterých můžeme využít. Kdyby ten bůh chtěl, jsme mrtví. Otázka je, zda nechtěl anebo zda nemohl… Myslím, že tu hrají jisté síly i v náš prospěch. Už jsme to dnes ostatně viděli.“ Zahledím se na jednu ze zářících světlušek, které poletují kolem zelenými jehlicemi obsypaných větví.

Ta zlatá záře… Ta postava… Jediný…

„Proto si myslím, že máme šanci. Tohle určitě není poprvé, co jsi v na první pohled bezvýchodné situaci… že? A stále jsi tady.“ Pátravě na ni pohlédnu. Vlastně to střílím od boku, ale něco mi říká, že toho musí mít za sebou dost. Minimálně tu jizvu si z let ve vesnici nepamatuji. Mlčky sklopím oči ke sněhem pokryté zemi. Co se za ty roky muselo stát?

Řehtání a frkání koní nesoucí se mezi stromy až k nám je tím nejkrásnějším zvukem jaký jsem dnes slyšela. Napětí v šíji aspoň na chvíli povolí a já vůbec poprvé Kieranovi jeho úsměv oplatím. Jsme tady. Teď už tu jen počkáme a vypadneme z tohohle proklatého místa. Natáhnu krok a... Střelím po svém společníkovi pohledem, když vysloví moji přezdívku. Ale... Tak nějak jinak. Špatně.
"Co?" nechápavě nakrčím obočí. Nadechuji se k dalším slovům, ale to už zaostřím na sněhovou vločku sedící na kožené rukavici. Žaludek jako by mi sevřela ledová pěst. Trhnu sebou, když se jeden z koní vzepne na zadní s pronikavým zaržáním. Je vyděšený k smrti. A já také.

V dalším okamžiku svět pohltí bíla tma. "Kierane!" vykřiknu polekaně, když nás během pár úderů srdce pohltí sněhová vichřice. Přikrčím se ve snaze se zapřít, aby se mnou vítr nesmýkal ze strany na stranu, rukama zašátrám kolem sebe ve snaze zachytit Kieranovo rameno a přitáhnout se k němu. Ve stejnou chvíli se objeví světlo a ledové poryvy větru ustanou stejně rychle jako se prohnaly mezi stromy. Klepu se zimou, tváře mám rudé, ošlehané mrazivým větrem. V bílých vlasech i na obočí sedí vločky sněhu. Nechápu, co se to děje, co...

Strnule hledím na blížící se nelidskou postavu jejíž silueta ostře kontrastuje s obrysem bledého měsíce. Krk mám stáhnutý tak, že nejsem schopná vydat ani hlásky. Vnímám přítomnost dalších. Koní. Kierana... Jsou tu i Spárové s dětmi. Jak...? Strach se do mě zakusuje stejně ostře jako zima. Ten tvor... Je tak... Bůh? Opravdový, skutečný... Voeyr, tak o něm mluvil Prorok. Je to on? Vlastně na tom nezáleží. Musím zaklonit hlavu, jak moc je vysoký. Když promluví, běhá mi z toho mráz po zádech. Nikdy jsem takový hlas neslyšela - nikdy jsem po tom netoužila. Je to jako by k nám promluvil sám... Hvozd.
Co to říká? srdce mi poskočí. Místo Ticha... Začne hon... Jeho děti...

Pohledem těkám kolem sebe. Pod mohutným stromem je nachystaná hostina. Poslední jídlo. Než začne hon. Až se mi z toho všeho zatočí hlava. Až opožděně si uvědomím, že na nás Marike mluví. Očima zalétnu k ní. K děckám, která působí... Mimo. Zatracená haranti! Tohle všechno... Můžou za to oni! Kurva... Prudce se pohnu. Udělám pár kroků než rozhodím rukama.
"Takže tu máme jen sedět a... Čekat? Na co? Na smrt? Zabije nás to v okamžiku, kdy..." trhnu hlavou směrem, kde mezi stromy pronikají sluneční paprsky opravdového světa. Vidím to. Pohyb. Čekají tam na nás. "Oni nás vážně budou lovit? Skončíme jako ti lidi... Tam. Roztrhaní, prorostlí..." panikařím a v jizvách na tváři mi nepříjemně tepe.

„…Dobře.“ Kývnu na Averela, který upozorní na blížící se společnost. Otázky nad tím, co viděl a koho tím přesně myslí, spolknu. Tohle není vhodná chvíle. Sám vezme dvě z dětí a já se postarám o zbývající tři. Pokud je odtud dostaneme, bude se to dát považovat za úspěch. Zvlášť díky nečekaným podmínkám. Pokud je odtud dostaneme…

Kráčíme lesem a vesnici tančících tichých pohanů necháváme za sebou. Averel nás neomylně vede směrem ke koním. Já tak můžu zůstat soustředěná na udržení formy, kterou jsem vtiskla temnotě, jenž pluje přede mnou ve vzduchu jako černý oblak. V jednu chvíli přeci jen trhnu hlavou a zahledím se mezi stromy, kde se mihlo cosi bílého. „Jelen..?“ Šeptnu neslyšně, ale až se rozhlížím jakkoliv, nikde ho už znovu nevidím. Možná to byl jen přelud. Nesmíme se zdržovat.

Ruka mi sjede k jílci meče, když se v lese před námi objeví pohyb. Z houští se ale nevyřítí nějaké divoké zvíře a ani domorodec, ale mladík, kterého dobře znám. „Eldwine?“ Nakrčím obočí a rozhlédnu se kolem. Ti dva s ním nejsou. Co se stalo? Na vysvětlení ale nemusím čekat dlouho. Můj napjatý výraz se trochu uvolní, když se dozvím, proč tu je. Koutky rtů mi cuknou do mírného úsměvu.

„Dobře, ale kde jsou…“ Další slova mi ale od úst odvane silný vítr, který se objeví jako kdyby šel Eldwinovi v patách a konečně ho dostihl. Nás dostihl. Cloním si dlaní oči, abych ve vířícím listí alespoň něco viděla, když v tom se do změti zeleného a hnědého listí přimíchá i bílá. Sníh? Proletí mi hlavou, aby mě vzápětí mráz štípající na tvářích tuhle úvahu pohotově potvrdil. Z postav mužů kolem mne jsou už jen siluety ztrácející se v bílé bouři natáhnu ruku, než nás záhy vánice pohltí všechny.

Vše najednou ustane. Jako kdybychom byli jinde. Jindy. Na nebi svítí úplněk a je hluboká noc. Postava, která se objeví mezi stromy mi na moment připomene pohanského šamana, ale vím, že to není on. Ne, z téhle osoby vyzařuje něco jiného. Nelidského. Vydechnu. Přestanu se soustředit na udržení své moci a děti dopadnou na zem, zatímco se temnota kolem mého těla rozpustí do vzduchu kolem. Stejně jako Averel i já sahám po zbrani. Přesto ale tuším, že tu moc šancí nemáme. Tohle je nerovný boj.

Nad řečí boha jen zkřivím zhnuseně rty, přesto ale poslouchám pečlivě každé slovo. Oběti? Hon? Tyhle jejich zatracené hry. Sevřu pevně prsty na rukověti zbraně, až kůže rukavice tiše zaskřípe. To už ale postava zmizí a nahradí ji výhled na podivné místo jako nachystané k tomu, aby pod ním někdo složil hlavu a odpočinul si.

Rozhlédnu se po ostatních. Nejsme tu jen my tři, ale evidentně sem Voeyr přenesl i Wynter s Kieranem, ať už byli kdekoliv. Děti vypadají stále mimo a vrány sem tam klovou zkusmo do nashromážděného jídla.

„Zatraceně!“ Zavrčím frustrovaně a rozhlédnu se po okolí. Vypadá to, že jsme v oku bouře, která se chystá na to, aby nás smetla, jakmile jí k tomu dáme příležitost. Co teď? Na takové situace nás práce pro Spáry skutečně nepřipravila. Tohle bylo něco naprosto nového. Hlavně zůstat v klidu. Vyhodnotit situaci a přijít s řešením. Lepší nějaké řešení než žádné. Promnu si unaveně kořen nosu a zavřu oči. Posraný les!

„Vánice?“ Otočím se na Wynter s Kieranem a snažím se působit, jak nejvíce klidně to jde, ačkoliv slyším v hlavě ten sílící panický hlásek volající o tom, že tohle nemá cenu. Zemřeme tu. Nemůžeme bojovat s něčím takovým. Jen zatřesu hlavou a prohrábnu si vlasy. Na tohle není čas. Velitel musí zůstat klidný za každé situace. „Vypadá to, že jsme se nechali vtáhnout do kruté hry. Nevadí. Aspoň se ta cháska zatím probere a nebudeme je muset tahat.“ Pohlédnu úkosem na ležící těla paralyzovaných dětí.   

„Volné ruce se tentokrát budou hodit.“ Můj pohled zabloudí k okraji lesa, kde se sem tam mihne stín, netrpělivě čekající na to, až hon započne. „Jak to říkal?... Máme čas na odpočinek, než je budeme bavit dál.“ Procedím skrz zuby kysele a chopím se dvojice těl, abych je odtáhla do bezpečí poblíž stromu. Takto je tam přemístím všechny, než dojdu k jednomu z kořenů, na který se unaveně posadím. „Tak si odpočiňte. Ještě z toho nejsme venku.“ Jídlo kolem mě v tuhle chvíli nezajímá. Se soustředěným výrazem ve tváři se rozhlížím po kraji lesa a přemýšlím, jak nás z toho tentokrát dostat. Je mi okamžitě jasná jedna věc. Snadné to nebude... 

Tichá noc

♫♫♫

Eldwin přikývne a vyrazí do lesa kam zmizela dvojice starých tvorů. Neohlédne se a prostě zmizí mezi stromy. Vrána hlasitě zakráká a ukazuje vám cestu lesním bludištěm směrem ke místu kde jste uvázali svá zvířata. Kieran hledí směrem kam zmizel muž. Vypadá to, že se v něm pere špetka povinnosti a chuť být v bezpečí nakonec si tiše povzdychne a vyrazí za tebou.

― Ω ―

Averel tiše nezpochybňuje tvá rozhodnutí ani rozkazy. Možná i proto šel s tebou on, a ne mladší člen vaší skupiny. Ten je pořád moc idealistický. Výcvik ani služba císařství to z něj nestihli dostat. Mezitím co přijdeš k dívce on přesměruje svou vránu, která tiše vyrazí nad vašimi hlavami. Ostatní děti pod vlivem drogy naštěstí neuvidí cos udělala. Je to rychlé a tiché.

„Jdou sem. Tvorové, kteří jsou pány tohoto lesa. Brzy tu budou. Musíme spěchat. Díky mým očím se jim ale zvládneme vyhnout.“ Zašeptá tvůj společník, když překračuje kaluž krve, která se šíří pod tělem a bere ty dvě. Táhnout bezvládná těla rozhodně není snadné, ale nedá se nic dělat. Lidé lesa jsou naštěstí moc zabraní do svého počínání, než aby si vás všimly. Tichý tanec plný křečovitých záchvěvů kolem jejich šamana vrcholí. Nepochybně tu ti, které volají brzy budou.

― Ω ―

Spěcháte a necháte se vést krákáním. Les je klidný. Nezdá se, že by se kolem vás zase začal stahovat nebo jinak útočil. Najednou je uslyšíte. Zařehtání mezi stromy. Zvířata jsou nervózní. Ošívají se, ale jsou na svém místě. Podle podupané země kolem se v jednu chvíli začala plašit, ale to už je pryč. Keiran se na tebe usměje a vypadá že se mu ulevilo zvládli jste to.

― Ω ―

Necháváte vesnici za sebou. Averelovo vedení se zdá bezchybné. Máš pocit, že jsi v jeden moment zahlédla mezi stromy vysokého majestátního jelena s podivným éterickým parožím. Šel směrem k lesní vesnici, ale vás si nevšiml. Podle všeho hleděl někam úplně jinam. Najednou se před vámi z houští vynoří Eldwin. V ruce svírá zbraň a v očích má obavy.

„Jste v pořádku!“ Hlesne vyčerpaně. „Ti dva šli vašim směrem. Musel jsem vyrazit na pomoc. Omlouvám se, že jsem neuposlechl rozkaz ale… musel jsem.“

Než mu kdokoliv z vás stihne odpovědět začne se zdvihat vítr. Listy víří kolem jako šílené a jeho síla odnáší slova od úst.

― Ω ―

„Vločka?“ Podiví se Kieran a tentokrát nemyslí tvou přezdívku. Dívá se zmateně na svou rukavici a skutečně na ní je jediná malá sněhová vločka. Než řekne cokoliv dalšího nejbližší kůň se postaví na zadní a jeho oko je plné strachu. Zařehtá až se ten zvuk odráží od okolních stromů. Vločku odvane vítr. Ten sílí až se stromy kolem začínají s praštěním ohýbat.

― Ω ―

Nejednou je tu. Vichřice. S ní se bez ohledu na roční období přižene vánice. Vrány na obloze se neudrží a smete je to. Koně řvou a všechno během pár okamžiků překryje bílá neproniknutelná stěna vířícího sněhu. Udělat jakýkoliv krok je těžké. Odhadnout směr kam se vydat téměř nemožné. Nedá se orientovat podle ničeho. Příroda i vánice je totiž naprosto tichá…

Pak se zjeví světlo. Jasné a oslepující. V zasněženém lese vysvitne úplněk. Odnikud se vynoří jako koule jejíž paprsky proniknou vánicí. Ta ustane tak rychle jako začala. Kůži poštípaná nečekaným mrazem a sněhem hnaným větrem pořád pálí. Stojíte jinde než před několika okamžiky. Zpoza stromů se vynoří postava. Měsíc se jí drží v zádech. Jelení hlava nese majestátní paroží. Kožešina tvoří plášť padající až na zem a halící tělo pod ním. Není pochyb musí to být ten kterého prorok nazval Voeyr.

― Ω ―

Hledí na vás. Jste tu všichni bez ohledu na to, kde jste byli před chvílí. Koně se kupodivu uklidnili. Vrány zmateně létají po obleze. Děti jsou pořád mimo. Averel je svírá a vypadá že by se na tvora nejraději okamžitě vrhnul. V očích Eldwina je strach i odhodlání. Kieran udělá mimoděk znamení Jediného na hrudi. Fascinovaně sleduje tu děsivě majestátní bytost, která se nad vámi tyčí. Postava musí mít něco přes tři metry. Minimálně. Když promluví zní to jako zvuky lesa. Křupání dřeva a zvuky zvířat. Zformované do majestátního hlasu. Line se z něj vůně stromů, listí po dešti i rašeliny.

„Vstoupili jste do mého háje. Byla nabídnuta oběť za průchod, ale tu jste ukradli. Prolili jste v mém svatém místě krev ale příliš málo. Přesto budu milosrdný. Jste v místě Ticha. Buďte tu jak dlouho budete chtít. Je tu jídlo a nic vám nehrozí. Až vyjdete začne hon. Mé děti zuří a já jim nemohu zabránit.“ Promluví bůh a zmizí stejně jako se objevil.

― Ω ―

Měsíc se před vámi posune po obloze. Vystoupá na své místo mezi mraky a osvětlí svou září plácek za ním. Na něm stojí jediný obrovský jehličnatý strom. Kotouč září za jeho vrcholem jako by na něj patřil. Kolem větví poletují světlušky a tvoří koule zářivého vířícího světla. Pod ním jsou mezi mohutnými propletenými kořeny nachystané dary. Jídlo a pití. Maso i bobule. Protýká jím potok plný křišťálové vody, která zase mizí hluboko v zemi. Vrány kolem něj prolétají a občas klovnou do jídla. Averel tak pozná že není otrávené. Pokývne hlavou, aby vám to dal nevědomí. Kořeny stromu jsou propletené tak aby se na nich dalo pohodlně sedět a hodovat.

Mezi stromy v dálce prosvítá sluncem zalitý jarní les, který jste opustili. Občas se tam mihne něco, co musí být zvěř. Čeká až opustíte útočiště nabídnuté pánem lesa. Do té doby čeká. Čeká až se bude moci pomstít za škody napáchané v jejich háji. Sníh mezitím na okrajích pomalu ale jistě roztává…

Pro jednou Kieranovi jeho slova ani trochu nerozporuji. Tohle rozhodně bylo mimo naše schopnosti. Přesto nějak varovat Marike s Averelem musíme, zvláště pokud to kráčí jejich směrem. Ať už to bylo... Cokoliv. "No tak na co kurnik čekáš? Znakuj tý pitomý vráně, co umíš!" utrhnu se na Eldwina, zatímco nervózně přešlapuji na místě. Kieran má pravdu, Eldwin má pravdu.
"Jo, ale na koho pak budeme u těch koní čekat? Musí o tom vědět, když půjdou tím samým směrem s těma harantama," zavrčím na Kierana, aby mu to snad nebylo líto. Prsty si vjedu do vlasů, už ani nevím pokolikáté. Celé tohle... Kurva. Ošívám se, těžko se mi zůstává v klidu, pohledem neustále těkám směrem, kterým nám zmizela ta podivná dívka s jelenem.

Zakoulím očima, když se Eldwin rozhodne to následovat. Je blázen. Chápu ho. Ale nic to na tom nemění. Ostře se nadechnu, avšak Kieran to řekne poměrně jasně za mě.
"Kieran má recht, ale... Co my víme na co všechno jste vy spárové cvičení," zamumlám. Vědět to nechci, děkuji pěkně. Furt mám před očima toho druhého, jak ze sebe blije jednu vránu za druhou. Hnus. I když v porovnání s tím obětištěm to byl takový neškodný trik. Jen na to pomyslet mi pořád nedělá dobře, až se vrátíme ke karavaně... Dneska večer nechci jít spát s jasnou hlavou.

"Tak běž, sice bychom se neměli rozdělovat, ale... My se vrátíme raději ke koním. Proti tomuhle... Bychom vám stejně byli hovno platní, u koní budeme užitečnější," rozhodnu se takřka bez váhání. Nejsme hrdinové ani zabijáci. A já... Já se zpátky do srdce tohohle děsivýho hvozdu nechci vracet, rozhodně ne dobrovolně a zvláště ne poté, co jsme tam málem zařvali.

"Pojď, čím dřív odsud budem pryč, tím líp se mi bude dýchat," utrousím polohlasně ke svému společníkovi. S Eldwinem se rozloučím jen kývnutím hlavy. Sice bych byla klidnější, kdyby zůstal s náma, ale... Je to jeho rozhodnutí. A tohle zase naše.

♬♬♬♬♬

Dojdeme ke stanu, kde by měli držet ty naše zatracené a ztracené haranty. Už už se chystám vydat do stanu, když ucítím Averelovu ruku na rameni. Trhnu hlavou a stočím pohled k němu. Když uslyším těch pár vět jen nakrčím rty. Nebezpečí? Co by to zatraceně mohlo zase být? A kterou z vran? Tu u koní nemůžeme ztratit. Stejně tak nemůže o další z nich přijít druhá skupina. Nezbývá tedy moc možností.

 „Dobře. Tu naši.“ Kývnu na něj a nechám ho už, aby vše zařídil. Už se chci vydat dál, ale Averel nepouští mé rameno. Ohlédnu se po něm a všimnu si, že… Poslouchá? Napodobím ho a zaposlouchám se do zvuků lesa, které… neslyším. Ani nepotřebuji domýšlet, jestli to náhodou nesouvisí se zprávou od druhé z jeho vran. Blíží se nebezpečí.

„Nemáme moc času.“ Syknu a rozříznu tiše zbytek plachty stanu až k zemi, abych se do něj mohla dostat. Pohled, který se mi naskytne mi vyryje ustaranou vrásku na čele, zatímco sleduji tu šestici nepřítomných pohledů. Paralyzační drogy. S tímhle jsme nepočítali. Semknu rty a pohlédnu na Averela a pak zase na ty děti. Jsme jen dva a jich je šest. Nemáme šanci je odtud dostat všechny. Ne tak narychlo. Vím to já i on.

Les i okolí je stále tiché. Slyším jen svůj dech a tlukot srdce. Je to nepříjemná připomínka toho, že se musím rychle rozhodnout. Pohledem kloužu po těch nepřítomných tváří dětí, co jsou na prahu dospělosti. Jednu poznávám. Nese v sobě podobné rysy jako ta moje. Reina. Ta, co to celé spunktovala. Přestože by se nabízelo nechat tu viníka, nemůžu. Nemůžu tu nechat svou vlastní krev. Moje rozhodnutí nebude fér k nikomu z nich, ale takový už je život. Pohled mi padne na dívku vedle ní. Je jedna z nejstarších, světlé vlasy spletené do copu. Stejný, nepřítomný pohled jako u všech ostatních. Nečekalo by ji tu nic pěkného. Vyříznutý jazyk by byl ještě špička ledovce.

Ukážu beze slova Averelovi na dvojici dětí a sama dojdu k světlovlasé dívce. Dýku mám už tasenou v ruce. Zabíjení bezbranných nemám zrovna v lásce, ale někdy není vyhnutí. V tomhle stavu o sobě stejně neví. Pokleknu vedle ní a přiložím hrot zbraně na levou část její hrudi. Tohle bude rychlé a v díky tomu paralyzačnímu účinku nevydá ani hlásku. Aniž bych cokoliv řekla, zajede čepel dýky prudce mezi žebry do jejího těla.  Z rány se vyvalí krev, která přejde v proud, jakmile vytáhnu ostří. Několik kapek ulpí na mých černých rukavicích, zatímco podepřu umírající tělo a nechám jej tiše klesnout na zem. Je dokonáno.

Postavím se a pohlédnu na zbytek. Snad je odtud dostaneme všechny. Nemáme moc možností. Zavřu oči a nadechnu se. Síla proudící mi tělem se pohne a ožije. Kolem paží se mi začnou stáčet provazce temnoty, jak ji nechávám prýštit na povrch. Otevřu oči, které tentokrát pozbyly lidské rysy. Zorničky i duhovky nahradila opaleskující bílá. S množstvím temné hmoty, která se povaluje ve vzduchu kolem mne jako těžký dým se moje kůže pod očima barví do černa. Spáry nejsou skutečně žádní hrdinové pro masy.

Přimhouřím oči, ve kterých mě trochu zaštípá denní světlo a natáhnu ruku před sebe, aby se černý dým pod mou dlaní zformoval do podoby černé desky, která se vznáší ve vzduchu. Několik jich to unese a dokud udržím soustředění, budeme mít šanci je odtud dostat. Popadnu Reinu a další dva a naložím je na černou levitující desku. Dva nejmenší nechám Averelovi. Musíme zůstat co nejvíc mobilní.

Jakmile jsou ležící těla naložená, vystřelí z boků desky jako hadi černé popruhy, které paralyzovaná těla připoutají. Celé tohle netrvalo déle než pár vteřin. Kývnu na Averela, který nese sám dvě z těch nejmenších, že je čas jít. Vyplížíme se ze stanu. Já mám sice volné ruce, ale mé soustředění je upnuté na to, abych udržela v pohybu kus temnoty, ke kterému jsou připoutané děti z karavany. Cítím, jak se kolem mého těla i nadále vlní temnota jako jazyky černého dýmu, skoro jako kdyby byla ráda, že je opět volná.

Vyjdeme opět zadní stranou ze stanu a bereme si s sebou pět z nich, zatímco vyrážíme do tichého lesa. Šestá neměla tolik štěstí. Stále ale víc, než kdybychom ji tu nechali těm barbarům napospas.

Milosrdná smrt je často nedoceněný dar.   

Těžké volby

„Jsou to vesničané.“ Otočí se Morten pohněvaně když už stojíte v čele karavany a ta se dá do pohybu. „Jistě že se děcka potulují a lidi se nechají rozptýlit. Neměl jsem čas je cvičit ani víc organizovat. Tohle není vojenská operace. Nemám čas objíždět celou karavanu tam a zpět. Uhnal bych koně a stejně se stačí otočit, aby někdy udělal něco zatraceně stupidního. Kdyby bylo na mě nechám ta děcka zmizet v lese, aby to měli jako ponaučení.“

„Jenže není bratře.“ Odvětí o poznání klidněji Almer. „Tahle výprava byla zorganizovaná rychle. Budeme naše dovednosti zlepšovat po cestě. Všichni, co vyjeli vědí, že nebude bezpečná, ale věřím, že uděláme to nejlepší, co dokážeme. Zocelí se a semknou. Ti lidi jsou dobří a tvrdí. Jen tak něco je nezlomí. Jen se musí učit, a to nebude snadné ani příjemné.“

„Tvůj optimismus bych chtěl sdílet.“ Odfrkne si jeho bratr a otočí se na tebe. „Všichni, co jsou alespoň trochu schopní boje dostali zbraně nebo alespoň to co bylo po ruce. Hlídají po stranách. Jenže je jich málo. Musíme spoléhat na to, že budou ostatní sekat dobrotu. Což ne vždy platí. Tohle není vojenská operace, nemůžu je ani do ničeho nutit. Jen se budu snažit, aby přežili. Pokud máš nějaké lepší nápady, sem s nimi. Jenže jsem viděl některé věci, co se potulují světem a díky tomu věřím že na boj nedojde. Ne pokud nás najdou. Jediné, co nás potká je smrt a nezbývá doufat, že bude milosrdná.“

„Jenže to se nestane. Jsme pod ochranou Jediného a ten se postará abychom tuhle cestu zvládli.“ Usměje se optimisticky Almer a podívá se na proroka. Ten podle všeho vaši debatu zcela ignoruje. Sleduje jen cestu před vámi. Bez jediného zvuku sedí na hřbetu koně a upírá oči na vyšlapanou cestu srdcem jarního lesa kolem vás.

― Ω ―

„Je to dobrý na nervy.“ Odvětí Kieran s pusou plnou lesních plodin, než se objeví ta podivná dvojice. Když je uvidí ruka se rozevře a bobule tiše spadnou na zem. „Je mi jedno co to bylo ale musíme se od toho držet dál. Sledovat? Varovat? Jste se oba zbláznili? Máme hlídat koně. Nechme ty věci být! Tohle je hodně mimo naši ligu. Kurva hodně mimo.“

„Znamení? Jasně. Jasně že máme.“ Podívá se Eldwin na tebe vyjeveně jako by sám nemohl přijít na to proč ho to nenapadlo. „Nedokážu ukázat dvojici nadpřirozených věcí ale o tom, že se blíží něco nebezpečného vědět budou. Třeba Averela napadne přesměrovat vránu na ně.“

„Jako pěkný ale my se ke koním pak asi dostaneme jak. Už teď jdeme delší dobu než sem. Pochybuju, že bez očí na obloze zvládneme trefit. Pokud fakt neuvažujete…“ Během toho, co Kieran těká pohledem z mladého spáru na tebe a zase zpět se Eldwin podívá na vránu a udělá několik gest. Očividně naznačuje že se odsud blíží nebezpečí.

― Ω ―

Blížíte se tiše ke stanu. Skupina ve středu se tiše pohupuje kolem svého kněze. Zdá se, že je nezajímá nic jiného. Rozřízneš naraženou kůži, která tvoří stěnu stanu a v tom ti Averel položí ruku na rameno.

„Eldwin signalizuje že se sem blíží nebezpečí. Musíme spěchat. Mám poslat vránu, aby to prověřila, kterou?“ Mluví tiše a rychle.

Pohled od stanu ti ale naznačil že ne vše bude tak snadné, jak se na první pohled mohlo zdát. Děti sedí ve stanu na kožešinách. Nejsou svázané ani je nikdo nehlídá. Není důvod. Kolem nich jsou misky. Jejich prázdné výrazy a lehká bezvládnost se dají poznat na první pohled. Zbytek fialové hmoty na nádobí taky. Lesní plody, které často používá i armáda. Silná látka v nich způsobuje částečnou paralýzu a netečnost na několik hodin. Kolikrát jsou na převoz zajatců nebo vězňů mnohem lepší než provazy. Pokud je dětem podaly hned pro příchodu rozhodně se neproberou jen tak.

― Ω ―

„Já se vydám ve stopách těch tvorů. Nemůžu riskovat, že Marike s Averelem zemřou, kdybych tomu třeba mohl zabránit.“ Mladík odhodlaně svírá rukověť zbraně a hledí směrem kam se vydala podivná dvojice. „Pokud chcete vydejte se ke koním. Je to na vás.“

„Vykašli se na to kluku. Stejně jim nepomůžeš. Co myslíš že uděláš. Měli bychom se držet plánu.“ Kieran hodí pohled na tebe jako by hledal racionální oporu. „Vyrazme ke koním. Minimálně my dva. Pokud chceš jít s ním neopustím tě ale… vyrazme ke koním.“

― Ω ―

„Slyšíš to?“ Dodá Averel ještě, než sundal ruku z tvého ramene. Nejdřív není zřejmé o čem mluví. Rychle ti to ale dojde. Nejde o to, co slyšet je, ale o to, co slyšet není. Les je potichu. Zvířata náhle utichla, šustění větví a listů také. Kolem je kromě jeho hlasu hrobové ticho…

Rozkazy jsou vydány. Všichni souhlasí. Alespoň na první pohled. Na druhý už si všímám úsečných pohledů a vyhýbavých reakcí. Nejsilnější nespokojenost cítím z Eldwina. Wynter s Kieranem jsou přeci jen radši, že se nebudou muset vydávat hlouběji do hvozdu a směrem k možnému nebezpečí. Za to nejmladší ze Spárů jen uhne pohledem, když k němu otočím tvář. Nemám prostor na to mu teď vysvětlovat, proč potřebuji zrovna Averela se mnou a tím pádem je to on, kdo musí dohlídnout na tuhle dvojici, aby se odtud dostali v pořádku. Doufám, že mu to jednou dojde. Když ne dnes, tak zítra anebo možná až za rok, jakmile bude nucen dělat také nějaká taktická rozhodnutí a zodpovídat za životy ostatních.

„Dobře, v tom případě hodně štěstí. Brzy budeme u vás.“ Kývnu na trojici, od které se oddělujeme. „Kdyby něco, víš Eldwine, co dělat.“ Podívám se na mladého spára, který jako jediný z nich ví, jak přesně funguje Averelovo pouto s jeho vranami a jak s nimi komunikovat. Věřím, že je tam zvládne bezpečné dovést a splnit svůj úkol. Kývnu na něj na rozloučenou, než se trojice vydá mezi stromy opačným směrem, než jdeme my.

 „Jdeme.“ Otočím se na Averela, se kterým jsme zůstali o samotě. Přesto tohle není moment na nějaké rozmluvy ani nic jiného. Jsme na misi a oba to moc dobře víme. Tiše postupujeme lesem až k místu, kam nás vede jedna z Averelových vran. Cesta to není dlouhá, a tak je třeba dávat dobrý pozor na každý krok a každou suchou větvičku, která by se mohla připlést pod nohy. Plížíme se lesem jako dva stíny až k světlině v lese, kde je něco, co by se dalo nazývat vesnicí nebo spíše táborem.

Vypadá to, že nějaký jejich šaman právě zahájil rituál. Tichý rituál, ke kterému je jediným doprovodem šumění lesa. Je to odporné. Když vidím tu skupinu trhanů, je mi jasné, že by pro nás nepředstavovali větší problém. Ovšem to možná platilo za starých časů, kdy se světem netoulali staří bohové. Sklouznu pohledem po Averelovi a všimnu si jeho nevědomého gesta. Jeho myšlenky se jistě vydávají dost podobným směrem. Zvyk je ostatně železná košile. Ale časy se mění.

Položím ruku lehce na jeho paži a kývnu. „Souhlasím. Jdeme.“ Šeptnu a vyrazím. Není třeba více sdělovat následující plán. Neděláme něco takového poprvé a v případě nutnosti se můžeme dorozumět posunky. Ostatně se nejedná o nic složitého. Dostat se nepozorovaně na místo a vytáhnout ty děcka odtamtud. Hlavní část bude na mě a Averel bude se mnou, aby jistil situaci a mohl mě případně upozornit, kdyby jeho vrána něco zahlédla.

Zatímco ti pohani tiše krouží uprostřed tábora, já společně s Averelem vyrazíme z vhodné strany tábora tak, abychom se dostali k zadní straně stanu, kde děti mají držet. Pohybuji se přikrčená u země, prozatím bez tasené zbraně. Kdyby došlo na nejhorší nepotřebuji ji.

Jakmile se dostanu k zadní straně stanu, vytáhnu od pasu dýku. Nejdříve udělám menší otvor u jedné z výztuh tak, aby to bylo na co nejméně nápadném místě a já měla možnost nahlédnout dovnitř, abych si mohla udělat alespoň nějaký obrázek o situaci. Je možné, že tam mají nějaké hlídače, ale ty nebude problém vyřídit, hlavně musíme být tišší. Nemáme ale příliš času nazbyt a tak, jakmile si ověřím, že tam ty děti jsou, tak rozříznu část plachty, abych se dostala dovnitř a dle potřeby buďto tišila mládež a nebo zpacifikovala jejich možný dozor. Raději bych však to druhé. Je to snazší.