Andor.cz - Dračí doupě online

Mlčky kývnu hlavou a věnuji oběma Spárům ještě poslední pohled, než se rozdělíme a každý vykročíme jinou cestou. Zvládnou to? Určitě ano, na tohle jsou přeci cvičení. A já… Já jsem zcela sobecky ráda, že nemusíme do té pohanské vesnice s nimi. Děsím se toho, co bychom tam mohli ještě spatřit, byť to z popisu Averela neznělo tak příšerně jako tohle odporné obětiště.

Pak už se prodíráme lesem zpátky, ale není to tak hrozné jako cestou sem. Vše působí náhle tak… No prostě jako normální les. Ale já už tomu nevěřím, je to jen iluze. Nedokážu se uvolnit dost na to, abych nedůvěřivě nepokukovala po každé podezřele pokroucené větvi.  Rozhovor mezi oběma muži poslouchám spíše jen napůl, sama se do něj nevměšuji. Není mi do řeči, musím pořád myslet na to… Všechno. A je mi z toho mizerně.

Tak trochu nevěřícně sleduji Kierana vrhajícího se borůvčí. Nikdy jsem nepochopila, jak tohle dělal. Jak dokázal všechno hodit za hlavu a podržet si to do té správné chvíle. Já tohle nikdy neuměla, i když jsem se o to snažila sebevíce.

„Seš fakt zvíře, teď se chtít cpát…“ potřesu hlavou a slabě se ušklíbnu. Dělá mi i problém sledovat Kierana nacpávajícího se borůvkama, na kolik mám stažený žaludek.

Jakmile Eldwin zvedne ruku, zmlknu. Napjatě stojím, tesák držím pozvednutý nad pravým ramenem, zatímco se pátravě rozhlížím kolem sebe. Ticho. To ticho… Běhá mi z toho mráz po zádech. Rychle se pootočím směrem, který Eldwin naznačí. Zamrkám. Čekala jsem asi všechno, ale tohle ne. Celé to působí jako výjev z nějaké pohádky… Dívka s bílým jelenem. Díky bílé barvě působí dvojice tak… Čistě. Vznešeně. Staře. Neumím ten pocit popsat, ale… Polknu. „U sta kurev… A tohle bylo co,“ syknu tiše. „Takhle si ty lesy rozhodně nepamatuju,“ prsty si vjedu do vlasů a nervózně přešlápnu z nohy na nohu, stále tak nějak napůl… V šoku.

„Nepůsobilo to, že by měli patřit k těm… Pohanům,“ zamumlám a potřesu hlavou. Nakonec se zamračím a střelím pohledem po té divné vráně v korunách stromů, než svoji pozornost přesunu ke Spárovi.

„A jak je chceš varovat, aniž bys jim to posral? Nebude lepší… Já nevím, to nějak z povzdálí sledovat…?“ Nevím. Vážně nevím. Tohle se dalece vymyká všemu, co jsem… No všemu. „Nebo prostě… Zatraceně, co já vím, něco tý vráně zaznakuj, když skrze ni Averel vidí. Snad máte nějaký způsob, jak spolu mluvit, když musíte držet kušnu, ne? Gesta, nebo tak,“ zatímco mluvím, šermuji kolem sebe rukama.

Píseň ticha

„To zní jako plán.“ Přikývne Kieran a přes všechno se zdá že se mu ulevilo. „Bude jistější, když zajistíme únikovou cestu.“

„Dobře.“ Eldwin už rozhodně tak spokojený že svou jednotku nechá za sebou nevypadá, ale půjde, jak dostal nakázáno.

„Dávejte pozor. Jak jsem říkal, koně jsou dál, než se zdá. Les se mění. Můj havran vás ale povede. Stačí sledovat krákání a dojdete k nim.“ Podívá se na vás Averel a na blízký strom se snes černý pták s lidskýma očima a jako na souhlas zakráká. „Další jsou na místech abych byl schopný podávat hlášení v reálném čase. Jako ostatně vždy.“ Otočí se pak na svou velitelku.

Tak se rozdělíte. Wynter s Kiernanem se vydají lesem zpět ke koním a Marike s Averelem k vesnici únosců. Mladý spár se naposledy ohlédne za svými kolegy a povzdechne si. Chtěl by být u toho lovu. Nepochybně. Na obloze se prožene vrána a s krákáním ukazuje cestu vpřed. Pak si navzájem zmizíte mezi stromy.

― Ω ―

Do pár minut skutečně dorazíte na dohled k vašemu cíli. Před vámi se nachází několik chýší postavených z materiálů lesa. Dřevu, šlahouny, listí a kůže. Připomínají spíš stany než skutečné domy. Není to velký tábor. Může tam být tak do dvaceti duší. Nad ním v kruzích létá havran. Vaše oči.

„Jsou v tamtom stanu. Vypadá to, že to bude jednoduché. Stahují se ke středu.“ Averel klečí za jedním stromem, dostatečně ukrytý před pohledy lidí ve vsi. Ukazuje na vzdálený stan na kraji těch budov. Má pravdu. Vypadá to, že celý tábor se schází ve středu vesnice. Vše zůstává nehlídané.

Ve středu skupiny zhruba dvaceti lidí se vynoří postava oděná do potrhaného zeleného roucha. Na hlavě má nasazenou lebku s rohy jako rituální masku. V jedné ruce srp a v druhé větev s listy. Stojí na vyvýšeném kameni a houpe se do rytmu neslyšené hudby. Pohanský rituál není nic nezvyklého. Obvykle je ale plný zpěvu, výkřiků nebo tance. Tady ne. Naprostá tichost dodává scéně na absurditě. Kolem jejich kněze se vytvoří dva kruhy. Jeden z nich jde v tichosti po směru a druhý proti směru hodinových ručiček. Upírají při tom oči na muže, který ve složitých gestech provádí rituální pohyby.

„Nevím, o co se snaží, ale tohle je naše chvíle. Pokud chceme ty děcka zachránit musíme to udělat, než skončí. Protože se s tebou vsadím, o co chceš, že právě oni budou na konci tohohle hlavními aktéry.“ Řeknu Averel tiše a vypadá připravený vyrazit. V ruce svírá svou čepel a zdá se, že by situaci nejraději vyřešil úplně jinak než tichým způsobem. Přeci jen vás od mala učili že právě takové jako jsou oni je třeba zabíjet bez milosti.

― Ω ―

Cesta zpět ke koním je až idylická. Zdá se, že všechny podivnosti tohoto místa zmizely spolu s trny. V dálce štěbetají ptáci, občas se ozve vypísknutí nějakého malého zvířete a vítr si hraje s listy. Šumění, hučení a další zvuky vytváří uklidňující píseň přírody. Vaši skupinu ale zajímá hlavně jeden zvuk. Havraní krákání nad vašimi hlavami ukazuje směr k místu, kde jste uvázali koně. V jedné věci měl Averel pravdu, je to dál, než se zdálo. Než by mělo být. I teď se vám zdá že havraní krákání občas přichází z jiného směru, než byste měli jít. Přesto je nezaměnitelné a pták často sletí mezi stromy dolů aby vás kontroloval. Pak zase vyletí na oblohu a vede vás k cíli.

„Lesy jsou pěkný ale nepřehledný. Člověk se tu ztratí líp než ve městě a moc takových kterých se zeptáš na cestu tu nenajdeš. Jsem rád že ten tvůj kamarád umí blít ptáky, fakt že jo.“ Zdá se, že Kieranovi otrnulo a uvolnil se díky tomu, že vás poslali jako zadní voj.

„Averel je hlavně můj nadřízený. Kamarád bych asi neřekl.“ Odvětí Eldwin na kterého mělo rozdělení přesně opačný efekt.

„Hlavní je že brzy odtáhnou děti od těch lesních idiotů a přivedeme je do karavany. Budeme za hrdiny a vyrazíme zase o kus dál z tohohle prokletého místa.“ Kieran se během těch slov sehne a několika rychlými pohyby obere keř borůvek. Má jich celou hrst a nabídne oběma ze svých společníků. Spár jen s máchnutím ruky odmítne.

Je to Kieranova specialita. Těla na kůlech, to, co viděl a únos ho zasáhly. Dokáže ale během několika okamžiků přepnout do bezstarostného módu a tvářit se že svět kolem něj nehoří. Později ho to dožene. Jenže to se stane až někde v klidu. Ideálně když bude mít k dispozici měch vína nebo něco podobného. Až bude sám a nikdo neuvidí že tu masku sundá.

Eldwin zdvihne ruku a dá najevo abyste zastavili. Všiml si něčeho, co ostatní ne. Ne přes Kieranovo žvanění. Kolem vás je ticho. Havran přestal krákat. Nejen to. Zmizely všechny zvuky lesa. Sebe slyšíte ale ro je vše.

„Támhle.“ Vydechne najednou mladý Spár s odporem a neuvěřením v hlase. Ukáže mezi stromy.

Mezi stromy jde žena a zvíře. Ona není moc velká. Spíš doopravdy drobná. Oblečená v bílém. Tvor vedle ní je mohutný a připomíná nejvíc jelena. Z jeho parohů se uvolňuje podivná energie připomínající mlžný opar. Jdou lesem a nezdá se, že by si vás všímali. Jejich přítomnost je ale něčím jiná než cokoliv. Sálá z nich něco silného, starého a fascinujícího. Zdá se, že spolu rozmlouvají, ale jako u čehokoliv kolem se k vám zvuk hovoru nedostává. Pak zmizí za stromy a krákání se nad vašimi hlavami rozezní až Kieran polekaně uskočí.

„Ten směr, ty věci šli… k táboru. Musím je varovat.“ Dívá se Eldwin za mizející dvojicí a pak se podívá na vránu. „Kdyby tam ti zmetci uměli přenášet cokoliv jiného než zrak. Podle toho, jak se tváříš sis těch dvou nevšiml, co?“ Vrána zakráká jako by mu dávala za pravdu a vznese se zpět do korun stromů.

 


„Pozdě,“ zamumlám směrem ke Kieranovi a přeci jen se přinutím od toho strašlivého výjevu odvrátit tvář a na okamžik přivřít oči. Musím se zhluboka nadechnout a vydechnout, zatímco si prsty mnu tvář jako by to snad mohlo něčemu pomoci. Kieran mezitím pokračuje dál a já musím – jakkoliv nechci – uznat, že má… Pravdu. Jak bychom tam mohli s klidným srdcem a bez výčitek svědomí ty děcka nechat? V tomhle? Aby se účastnily takových zvěrstvech a dost možná skončili nakonec jako všechny ty seschlé mrtvoly prorostlé větvemi a trny.

„Skoro všechno je lepší jak… Tohle,“ krátce kývnu hlavou a polknu. Cítím se trochu lépe, prvotní cukání se na místě otočit a prostě utéci pryč mne už pustilo, ačkoliv dobrý pocit z toho stále nemám.

Zamrkám, když můj společník zmíní Padstow. Myšlenky mne odvanou na chvíli zpátky. Váleli jsme se tam v mrvě a kradli nahnilou zeleninu prasatům. Přísahám, že stačí na to pomyslet a cítím zase ten odporný odér hnoje a chcanek. Mimoděk nakrčím nos a na rtech se mi mihne úšklebek. „O Padstowu mi ani nemluv, myslela jsem, že ten zápach už nikdy nedostanu z vlasů. Aurora mě strašila, že si je budu muset ostříhat a…“ ztichnu jako když utne. Aurora. Longin. Pořád slyším jeho zlý hlas znějící z temnoty. Prsty zatnu v pěsti tak silně až to zabolí a šrám táhnoucího se přes hřbet ruky začne znovu ronit krvavé slzy. „Jo, máš pravdu. Zvládli jsme to tehdy, zvládneme to teď…“ přitakám, ale do tváře mu nepohlédnu.

Slova se chopí Averel i ostatní Spárové, a tak se raději soustředím na to. Představa živého lesa mi pořád dělá na žaludku řádný uzel. Předtím jsem proti lesům nic neměla, ovšem po tomhle… Bych snad dala přednost návratu do křivolakých uliček měst. Nebo klidně i nějaké zavšivené vísky s pár baráky. Co mne ovšem děsí nejvíce – tohle nebylo zase tak daleko od vesnice. Kolikrát jsem se jako děcko vydala do lesa? Prostě na truc, abych se schovala před všemi nebo kvůli nějaké hloupé sázce… Byli tu ti pohani vždy? Nebo se jen neodvážili k vesnici blíže?

Zamrkám. Uvědomím si, že Marike k nám mluví – a něco mi říká, že bych měla dávat pozor. Uleví se mi, že nechce podnikat žádný útok s cílem všechny zabít. Má pravdu, prostě vezmeme ty haranty a zmizíme dříve než se stačí něco pokazit. Teda až na to, že už se něco pokazilo, ale… Ne, na to raději nemyslet.

„Souhlasím, že by nebylo moudré se vydávat pryč na vlastní pěst. Zůstaneme s Eldwinem,“ zním sice stále trochu váhavě, ale není příliš na výběr. Vlastně to takhle bude přesně jak jsme s Kieranem plánovali, špinavou práci necháme na Spárech a sami se budeme držet bokem, kdyby začalo jít z tlustejch do tenkejch.

Stejně mi neklidně buší srdce, když vyrazíme směrem k té vesnici. Prodírání se lesním porostem je tentokrát o to nepříjemnější, když se leknu každé větvičky, která o mě byť omylem a zcela nevinně štrejchne.

„Musel to být on.“ Jen tiše pokývám hlavou na Averelova slova. „Kdo jiný by to byl? A dostal by nás z tohoto všeho.“ Šeptnu a nenápadným gestem ukážu k místu, kde klečí na zemi Eldwin a na kterém jsme před chvílí byli kousek od toho, aby to s námi dopadlo podobně jako s těmi nebožáky na kůlech nedaleko. Averel nikdy nepatřil mezi zapálené vyznavače Jediného, ale i tak si udržoval jistou víru. Po jeho způsobu, tak jak to vždy dělal i u jiných věcí.

 „Hmm, chtěla bych říct, že je to pocta, ale znamená to také to, že teď hrozí skutečné problémy. Pokud už musel zasáhnout sám… Ave, musíme tam dojít.“ Vzhlédnu ke svému společníkovi s jistou naléhavostí, ale pak jen souhlasně přikývnu. „Asi máš pravdu. Vyvolalo by to jen paniku anebo by tomu nevěřili. Zůstane to jen mezi námi.“ Stočím pohled k naší petici, která to celé viděla. Netušila jsem, jaké detaily viděli ostatní, ale svědkem jeho zjevení byli všichni. Pak už se vydám ke zbytku, abych ověřila jejich schopnost pokračovat a postavila Eldwina na nohy.

Wynter vypadá otřeseně a není se čemu divit. Tohle není pohled, který by většina lidí snesla. Nevím, jestli bych zrovna já byla schopná nalézt vhodná slova útěchy, a tak ji raději pro tuhle chvíli nechávám v péči jejího společníka. Ten ji zná lépe než já.

Eldwin se nakonec postaví na nohy a vypadá, že zase vnímá. Alespoň částečně. Pozoruje obětiště a sem tam uhne pohledem, když se po něm ohlédnu. Nechávám ho už, aby se z toho vzpamatoval a sám si srovnal věci v hlavě. Bude mít na to teď prostor. Wynter s Kieranem o něčem tiše mluví a já se tak zaměřím na Averela, který má novinky o naší situaci.

„Hmm, vypadá to, že tenhle les bude zasažený vlivem toho jejich lesního božstva. To není dobré. Něco ale musí chránit cestu, to vysvětluje, proč ještě karavana neskončila podobně.“ S podmračeným výrazem kývnu bradou k desítkám na větvích nabodnutých těl.

„Takže jen deset minut. To je dobře. A nikdo bojeschopný. Hmm..“ Sevřu ruku v černé rukavici v pěst. Bylo by snadné tu vesnici srovnat se zemí. Pozabíjet je všechny. Ovšem k čemu by to bylo? Semknu zamyšleně rty a skloním pohled. Chvíli jsem tiše a jen soustředěně hledím na tlející listí. Uběhne pár chvil, než si v hlavě srovnám možné varianty a vyberu tu z mého pohledu nejvhodnější.

„Dobře, pokud je skutečně jen ta skupina deseti jediná bojeschopná, je malá šance, že by za tímhle stáli jen oni sami. Ten lesní duch.. nebo co to je. V tom hraje možná větší roli, než oni sami. Pokud bychom vesnici vyhladili, nejspíš by to dalším podobným obětem stejně nezabránilo. Alespoň z dlouhodobého hlediska. Navíc by to mohlo popudit tyhle cizí síly. Tedy ještě víc než doteď.“ Ošiju se v roztrhaném plášti.

„Naším hlavním úkolem je dostat karavanu a lidi z ní do cíle. Nejsme tu na trestné výpravě.“ Tentokrát můj pohled směruji především na dva členy Spárů. Tu vesnici bychom za běžných okolností prostě srovnali se zemí, ale tohle nejsou běžné okolnosti. Zdaleka ne.

„To znamená, že se odtamtud pokusíme ty děcka dostat nepozorovaně. Pokud nás odhalí, nebo nás budou pronásledovat, tak případný odpor zneškodníme. Pokud se věci zkomplikují, tak je prioritou se vrátit ke karavaně. Vy dva…“ Stočím pohled k Wynter a Kieranovi. Nevypadají na tom nejlépe. A ani se tomu nedivím.

„Jak se na to cítíte? Ten tábor není tak silně chráněný, abyste nutně museli jít s námi, ale myslím, že bude lepší, když se budete držet u nás než se vydávat sami dva ke koním. Eldwin zůstane s vámi, abyste jistili situaci. My dva Averelem půjdeme pro ty děcka do stanu. Ave chci jednu vránu, co bude sledovat naši situaci a druhou pro jejich skupinu.“ Ukážu na Eldwina, Wynter a Kierana. „Třetí zůstane u koní.“

„Když všechno půjde dobře, ani si nás nevšimnou. Když ne, budou další mrtví na jejich straně. Takže rozumíme si?“ Počkám na souhlas, nebo případné námitky ostatních, než vydám pokyn k přesunu. Je to jen deset minut lesem, pak už to bude rychlá akce. Jen ať si dál vedou ty své tiché oslavy. My si jen nenápadně vezeme zpět to, co je po právu naše.

Zpět na cestě

„Liviano.“ Přikývne na tebe starosta, ale jeho obličej rozhodně není nijak veselý. „Pokud se cokoliv objeví zastavujeme. Nejsem dost rychlí na útěk, ale připravení k boji jsme, jak jen to jde.“ Pohledy několika ozbrojených sedláků a lovců co měli zkušenost nanejvýš s jelenem jeho slova moc nepodkreslují. Přesto je ale vyslovuje s neochvějnou jistotou.

„Přesto má pravdu. Hádám, že ji znáte. Já jsem Morten. Almerův bratr. Starám se o zabezpečení téhle skupiny a rozhodně nesdílím jeho optimismus. Je pravda že bychom měli vyrazit. Mluvit můžeme po cestě.“ Dá veterán znamení a procesí se dá zase do pohybu. Pokynou ti a vyrazí zpět do přední části karavany. Je vidět že si tě voják měří zkoumavým pohledem. Stejně jako ty poznáváš že je císařský musí to i on vidět na tobě. Panuje všeobecná mobilizace. Děje se něco velkého a děje se to všude. Je jen jeden způsob, jak se vyhnout bojovým úkolům a cesta za ním vede na šibenici. Není se čemu divit, že analyzuje, jak velké nebezpečí pro něj představuješ.

„Vyrazili jsme z vesnice teprve nedávno. To, co se děje kolem… hodně lidí říká že je to konec. Dostali jsme naději. Prorok, kterého můj bratr přivedl nám ukáže cestu. Cestu do bezpečí.“ Pokývne starosta k muži, který jede v čele a je oblečený jako kněz. Hledí upřeně na cestu a za celou dobu vám nevěnoval jediný pohled.

„Obrana tak hrozná není. Vlastně s sebou máme jednotku Spárů. Jenže ti tu teď nejsou. Několik dětí zmizelo v lese. Chytili jsme pohana. Obáváme se, že je tahají do jejich vesnice.“ Doplní voják s klidem. Spáry jsou známé. Magické jednotky pro speciální operace Císařství. Pokud jsou tu musí na tom být podobně jako velitel. Dezertéři. „Už je to chvíle, co odjeli. Zajímalo by mě, co s nimi je…“

― Ω ―

„On? To snad není možné.“ Provede bezděky Averel symbol na hrudi. Moc často to nedělá. Tím víc to podtrhuje váhu jeho slov. „Pokud máš ale pravdu dokazuje to, že jsme na správné cestě. Víš, co to znamená? Neukázal se nikomu celé věky. O zjevení mluví jen ty nejstarší náboženské texty císařství. Někdy z počátku Věku ohně.“ Dívá se na místo, kde jen před několika okamžiky stála postava oděná ve zlatém svitu. Pak cukne hlavou, když vás zvolání upozorní na kruh z trní a mrtvoly na kůlech. „Možná bych to neříkal ostatním. Netuším, jak můžou reagovat. Věřit je jedna věc. Dokud objekt tvé víry nenabere hmatatelné rozměry.“ V jeho očích se zračí trocha skepticismu. Nedá se říct, zda ti doopravdy věří, že jsi viděla Jediného. S každou další vteřinou po tom, co se událo je ostatně těžší uvěřit čemukoliv z toho.

― Ω ―

„Zvládnu. Nedívej se tam. Je to hnus.“ Odvětí Kieran a přijde k tobě blíž a téměř vypadá že tě chce obejmout, ale nakonec si to rozmyslí. Nicméně starostlivost na několik okamžiků zahnala jeho vztek i bolest. „Jsou to monstra. Přesně proto je dávno Císařství vymlátilo. Víc zvířata než lidi. Musíme ty děcka dostat pryč. Nejde, aby v tomhle žili. Bez ohledu, jaký zapadákov tvoje vesnice je… je to lepší než tohle.“ Zabručí a sám se rozhlédne po kůlech. V očích se mu značí odpor.

„Ten smrad není ale zase tak hrozná jako v Padstowu.“ Usměje se pak na tebe, ale stejně si přikryje rukávem nos. Snaží se ti zdvihnout náladu. Je to znát. Padstow byla nepodařená akce. Tenkrát vaší bandě hrozil kriminál. Museli jste utíkat z města a schovávat se. Hlavně mezi prasaty a jiným dobytkem. Jmenovitě mezi hnojem. Několik dní, než se situace uklidnila a mohli jste se vypařit. Když ze sebe všichni vydrhli zápach stala se z toho s odstupem vtipná historka. Celé akci se začalo říkat gambit z hoven. Pokud chtěl někdo Longina pořádně dopálit připomněl mu, že je to nejvyšší forma taktiky a plánu jaké je kdy schopen. „Prostě když jsme přežili, co jsme zažili… zvládneme i pár magorů v lese.“ Uzavře Kieran.

― Ω ―

„Je to divný. Tohle místo se… mění. Čím dál od cesty tím víc. Ta vypadá jako chráněné místo. Stačí abych se na chvíli díval jinam a les je taky jiný. Teď je ale klid. Po tom, co se stalo s těmi trny. Nevím jak dlouho. Mezitím je dovedli ke svým. Deset minut cesty. Tam.“ Ukáže Averel mezi stromy směrem za kruh z trnů. Když se všichni sejdete na jednom místě. Ostatní vypadají v pořádku. I Eldwin se už vzpamatoval a fascinovaně hledí na mrtvé. Je pořád tichý a zahanbený že ho z jeho stavu musela dostat až jeho velitelka, ale drží se. Kieran taky přikývne.

„Koně jsou v pořádku. Jsou přivázaní. Jen se to zdá nějak… dál, než by mělo.“ Řekne trochu zmateně Averel. „Dobrá je ale zpráva že v táboře nemají víc bojeschopných. Jen ženský a děcka. Zrovna hodili ty naše do jednoho ze stanů a všichni vypadají že oslavují jejich úspěšný návrat. Jsou to doopravdy jen divní barbaři. Někteří ani nemají oblečení, špinaví, divní a tiší. Jazyk nemá asi nikdo z nich.“ Doplní potom hlášení.

„Jak to provedeme?“ Hlesne Eldwin a konečně odvrátí zrak od kůlů.

Některý věci se už prostě nesmí opakovat... Ta věta mi zůstane znít v hlavě, zasekne se a nepustí. Střelím po Kieranovi pohledem, ovšem v další chvíli si už moji pozornost uzme Marike, kterou se pokusím zadržet. Nepovede se mi to. To se za ní rozeběhne i Averel a... Postava kráčející do zlatého světla zmizí. Uleví se mi, byť jen na chvíli.

"Co to zatraceně... Bylo... Kurva," vykřešu ze sebe v tom šoku pár slov a potřesu hlavou až se bílé vlasy rozlétnou do všech stran. "Jau," syknu vzápětí procítěně, když se mi v tu chvíli připomene pár bolestivých šrámů. Na pár místech mám potrhané oblečení, na rozdíl od černých jsem na sobě neměla zbroj, co by mě chránila. Dlouze vydechnu. Kieran na mě ve stejnou chvíli promluví... A pak opět ztuhnu. To, když začnu konečně vnímat, co mám kolem sebe. To, co dosud zůstávalo před zrakem milosrdně skryto.

"Ne... To..." těkám pohledem mezi sebe a cítím, jak se mi stahuje žaludek. V ústech mám kyselo. Myslela jsem si, že jsem viděla už leccos, ale tohle je jako... Políček? Rána do břicha? Protože tohle... Dělá se mi šoufl při pohledu na obětiště. Na všechny ty spoutané mrtvé lidi, kteří... Kteří... Jak dlouho museli proboha... Nedokážu od toho výjevu odtrhnout oči, i když bych tak moc chtěla. Očima hltám všechny ty odporné detaily a bojuji s vlastní nevolností. Nakonec se pohnu, chytím Kierana za ruku jako bych se chtěla k němu schovat. Oči se mi lesknou a zrychleně dýchám. Nejsem v klidu. To rozhodně kurva nejsem a nevím, jak to dělají ostatní, že jsou.

"Pokračovat?" vymáčknu ze sebe tiše, opakujíce slova Marike. S tím, co se stalo? Málem jsme umřeli. A... Vidina toho, že bychom mohli dopadnou stejně jako všichni ti lidé nabodaní na větvích... Vždyť je to muselo prorůst. Zevnitř. Potrhat. Museli řvát v agonii a krvácet a… Další nádech. Výdech. Znovu a znovu. Cítím neklid vibrující pod kůží, ten pocit, ze kterého mi vstávají chloupky na pažích a šimrá na zátylku.

"Zvládneš to?" podívám se po Kieranovi a napůl si přeji, aby řekl, že ne. Že se vrátíme a necháme Spáry, aby šli zachránit ty fakany.

Lehce sebou trhnu, když nás Marike vyzve k posbírání věcí. Až teď mi dojde, že se na zemi válí můj tesák. Zvednu ho, ale nechám si jej tasený v ruce. Ne, že bych měla snad lepší pocit, to opravdu ne. Ale rozhodně jsem pro vypadnout z tohohle proklatého místa páchnoucího smrtí, krví a bolestí.

"Tohle je kurva zvrácený. Jak to můžou... Dělat?" zamumlám, zatímco se snažím sebrat. Aspoň trochu.

O krok blíž...

Kiernan se opatrně sbírá na nohy. Vypadá otřeseně ale v pořádku. Usměje se na Wynter.

„Promiň. Jsou věci, které jsou člověku u zadku. Vlastně to je většina světa. Jenže pro něco se prostě riskuje.“ Ušklíbne se a obličej se mu trochu zkřiví, když se pohne. Škrábanců očividně schytal celkem dost. „Některý věci se prostě nesmí opakovat.“ Očima se zadívá do prázdna a očividně se mu vybaví vzpomínky. Možná na to, co zažil jen několik chvil zpátky.

„Stůj!“ Vykřikne Averel a vrhne se za svou velitelkou. Tu jen těsně mine ruka Wynter a ona jde dál. Za zlatým světlem, které obklopuje siluetu postavy. Stromy jsou už zase relativně daleko od sebe a nezdá se, že by po tom, co se tu událo zbylo sebemenších památek.

Eldwin se nehýbe. Sedí na zemi a dívá se na vlastní ruce. Vypadá v šoku. Po tvářích se mu koulí slzy. Pravděpodobně nevnímá nic z toho, co se kolem něj děje.

Marike vidí muže obaleného zlatou září. Na sobě má roucho a lebku má holou. Silueta se noří do světla. Za ní něco je. Něco rozmazaného, vypadá to jako chodba. Velká se stropem vyšším než jakákoliv stavba vybudovaná lidmi. Postava se na velitelku Spárů otočí a zamumlá něco tiše uklidňujícím hlasem. Tak tiše že to ostatní nemohou slyšet.

„Ještě ne, snad už brzy. Uvidíme se, jakmile dorazíte.“ Jeho hlas zní z daleka. Pak jako lusknutím prstu zmizí. On, záře i celý ten výjev.

― Ω ―

Většina lidí Císařství by se nezachovala jako ty. Kolikrát v minulosti ti to ale taky přineslo problémy. Obyčejní lidé měli ze starých zvyků a povídaček až panickou hrůzu. Však samotná inkvizice měla za úkol pohany potírat. Nicméně jak už to bývá účel světí prostředky. Samozřejmě byla tvá víra ve věc vlasti ověřena snad tisíckrát. Mnozí říkali že nebýt tvých kořenů, mohla jsi to dopracovat mnohem víš v armádním žebříčku než do pozice nezávislého kontraktora s malou skupinou. Důležité ale bylo že někteří si považovali tvých znalostí. Kdo nezná hrozbu, nemůže jí vymýtit. Teď je ale všechno jinak. Jen těžko se potlačují božstva a přeludy které chodí mezi vámi. Už nejsou jen pohádky. Je to realita.

Vyrazíš tryskem po cestě směrem, kterým jela karavana a doopravdy již brzy slyšíš hlasy. Pak je uvidíš. Procesí vozů, zvířat a lidí. Jen tak tak u sebe držící putovní společnost, z nichž většina nikdy nevystrčila nos z rodné vsi. Jejich obrana je mizerná. Jen pár ozbrojených sedláků objíždějících po obvodu karavany. První tě uvidí jeden ze sedláků vedoucí dobytek v zadní části karavany. Podívá se na tebe vyděšeným pohledem, ale pak tě pozná.

„To je Liviana!“ Křikne a vydá dlouhý křik. Nepochybně signál k zastavení. Vozy zpomalí, reagují pomalu a neohrabaně ale reagují. Vidíš, jak se zepředu vydají tvým směrem dvě postavy. Jedna je nepochybně starosta. Druhého neznáš. Je mu ale vzdáleně podobný. Možná jeho bratr, o kterém se mluvilo jako o veliteli v Císařské armádě. Poslední muž, kterého nepoznáváš vůbec zůstane v čele sám. Vypadá to, že ti moc pozornosti nevěnuje. Všichni zaujatě hledí dozadu. Plachty vozů se odkrývají a vykoukávají hlavy mladých i starých. Musí tu být doopravdy celá vesnice.

― Ω ―

Když světlo z ničeho nic zmizí všichni hledí jako přimrazení na místo, kde postava stála. Je tam ale jen les. Obyčejný a bez známek že by kdy bylo cokoliv jinak. Kieran sebou trhne a vyrazí doprava. Musel něco vidět.

„Podívej.“ Hlesne směrem k Wynter a ukazuje svůj nález. „Neříkal ten Prorok, že lidi unášejí a berou mezi sebe?“

Stojí mezi stromy. Na lesní půdě tam z větví někdo spletl veliká kruh a postavil ho. Vzdálené připomíná ostnatý přívěšek muže, kterého jste chytili v lese. Děsivější je ale to, co vidíte kolem. Na zaostřených větvích jsou nabodaná těla. Minimálně padesát. Spíš víc. Někdo jim dřevo nechal projít celým tělem a vyjít ústy. Ruce mají spoutané za zády a jen těžko se dá říct, jak dlouho umírali nebo zda sem byli umístěni až po smrti.

„Zrůdy.“ Zavrčí Kieran a pevně sevře rukověť své zbraně.

"Jak jako že ten les jde s námi?!" zopakuji po Averelovi. Do hlasu mi proniká panika, kterou jsem se dosud na sobě snažila nedat znát. To je to poslední, co stačím říct. Kieran vykřikne. Vím proč. Něco pode mnou se prudce pohne a... V další chvíli letím, jak do mě Kieran prudce vrazí. Balanc sice udržím, ale... "Ne! Kierane!" zaječím, když muže před mýma očima začnou šlahouny omotávat a v další chvíli jej vtáhnou do trnitého kokonu nad našimi hlavami. Přiskočím sice, abych Averelovi pomohla, ale... Nestihnu to. V další chvíli nás obklopí tma.

Zachvěji se, nic nevidím. Vůbec nic. Slyším jen ozvěnu vlastního rychlého dechu a poplašený tlukot. Buch. Buch buch. Strnu uprostřed pohybu. Nádechu. Myšlenky. To když se ozve z té tmy hlas, který bych zde nikdy neočekávala. Tady ani nikde jinde v tomhle životě. "Matko..." hlesnu přiškrceně. Nevidím ji, ovšem... Cítím. Cítím něco, na co jsem už před lety dávno zapomněla a netušila, že ještě někdy... Zachvěji se a ztěžka polknu. Slova vycházející z neviditelných úst jsou zlá a... A tolik pravdivá. Umřu a neštěkne po mě ani pes. Nikomu nebudu chybět, všechny, kterým na mě kdy mohlo záležet jsem nechala daleko, daleko za sebou a sama se ani jednou neohlédla.
"Proč... Co se to děje?" zašeptám. Potřesu hlavou. Není to skutečné, nemůže být, opakuji si v duchu, možná to drmolím i nahlas. Nevím.

A pak se ozve jeho hlas, který mi z plic vymáčkne i tu poslední trochu vzduchu. Pálí mě tvář, v jizvách mi nepříjemně tepe. Jako by mě uhodil. A možná i to by mi bylo milejší než znechucení takřka odkapávající z těch slov. Je pro mě tak... Příliš snadné vybavit si ve tmě i jeho obličej. Ostré rysy. Tvrdý pohled. Jako by stál přímo vedle mě, jen kousek, tak... Tak malý kousek až cítím i jeho dech. Ve tváři mi zaškube. Longine... Tohle bolí. Výčitky svědomí mne nikdy neopustily, jen jsem se před nimi schovávala, snažila se nepouštět si je k tělu, zatímco jsem... Co? Doufala, že mu to jednou budu moci vysvětlit? Nebo právě naopak?...

Když se objeví světlo v temnotách a hlasy utichnou, klečím na zemi. Strnulá. Zaťatá. Tesák leží vedle mě opuštěně na zemi. Pálí mě oči, ale nepláču, jen... Jen se cítím mizerně. Tržné ranky i pořezanou kůži od trnů sotva cítím, bolest ke mně doléhá jakoby z dálky, tlumená a nevýrazná. Chvíli mi trvá, než se přinutím pohnout, pohledem zatěkám kolem sebe. S očima rozevřenýma dokořán hledím na vzdalující se postavu obklopenou zlatým světlem a mysl nevěří tomu, co vidím.

To nemůže být skutečné. Musí to být jen další klam a šalba, stejně jako ty... Jako ty hlasy. A pak spatřím Kierana. Krvácejícího, ale živého. Bez okolků se k němu ještě ze země vrhnu.
"Ty... Ty pitomče!" drmolím překotně. Mohl kvůli mě umřít! V další chvíli s trhnutím hlavy pohlédnu k Marike, která toporně vykročí za tou postavou. To už se vytahuji na nohy i já. "Ne... Počkej! Co když je to jen další... Stůj," pokusím se ji chytit za rameno a zastavit. Ani si v tu chvíli neuvědomuji, co dělám a jak pitomý to je nápad.