Andor.cz - Dračí doupě online

♬♬♬♬♬

Cesta je vteřinu od vteřiny horší a doslova zarůstá před očima. Ne, tohle není něco, co by jeden z nás mohl dokázat sám za sebe. Tohle je něco horšího. Mocnějšího. Semknu pevně rty a tnu do další z větví pokrytých trny, která se začala natahovat mým směrem.  Meč držím v jedné ruce, zatímco druhou trhnu, abych ji vyprostila z nenechavé vegetace. Roste rychleji a rychleji. Jistě už musíme být brzy venku. Nikdo neudrží tak velkou oblast, aby…

Otočím se po Averelovi, v jehož tváři vidím… strach? Nevídala jsem ho tam často. Jen párkrát a nikdy to nebyly vzpomínky, které bych ráda vytahovala ze zapomnění. „Hýbe? Jak by ale…?!“ Vyhrknu a vzápětí se kousnu do jazyka. Ne, teď není čas na otázky proč a jak je to vůbec možné? Musíme se z toho dostat, ale jak to provést, když nás tohle doslova pronásleduje? Seknu po dalším šlahounu a utnu ho v půli.

Eldwinův pohled se stejně jako pohledy ostatních stočí mým směrem a čekají rozhodnutí, které nás odtud dostane. Těknu pohledem kolem nás. Les doslova žije a všude kolem se stahují trnité liány a větve. Co teď? Svraštím obočí a nadechnu se, abych promluvila. „Musíme…“ Přeruší mne ale výkřik jednoho ze skupiny. To je ten od Wynter. Letí mi hlavou, zatímco vidím, jak jej rychlostí hadů obmotávají šlahouny a vytahují do koruny stromu. Averel se vrhne za ním a já o krok ustoupím, abych pokryla část kruhu za sebe i za něj, jakkoliv to v těchto podmínkách moc dobře nejde.

Najednou jde vše příliš rychle, ani se nestihnu otočit po ostatních, než přijde… Tma. Nekřičím, i když cítím, jak mi trny a větve rozedřely okryté části kůže. Tma… Tmy se nebojím. Ale prohry. Prohry ano.

__

Měl to být další z toho nespočtu úkolů. Misí, na které jsme byli vyslání, abychom Císařství pomohli zalepit díry v proděravělém trupu, aby ta ohromná loď mohla plout dál. Nestávalo se často, abychom byli převeleni přímo na frontu, ale párkrát už jsme tu čest měli. Tentokrát měl Osmý Spár pomoci zajistit jeden z důležitých průsmyků u pobřeží. Zadání znělo rutinně. Žádný nutný průzkum, ani vymýšlení složité taktiky. Prostě jen pohlídat, aby armáda vše stihla a udržela se. Proti komu vůbec? O tom už se příliš nemluvilo. A záhy jsme pochopili proč.

Gyscu to zabilo jako první. Doslova ji jedna z těch věcí roztrhala na kusy. Pár jsme těch menších zabili, ale když jsme viděly jejich počty a pak ty… velké, bylo jasné, že tuhle bitvu nemůžeme vyhrát. Colley byl další. Ráda bych řekla, že jeho smrt měla smysl. Že nám zachránil život a celý boj zvrátil v náš prospěch, ale ne. Prostě ho jedna z těch věcí dostala a ve vzduchu na místě, kde před chvílí stál, zůstala jen sprška krve.

Toho dne jsme měli všichni umřít. Položit životy za Císařství a ve jménu Jediného. Tak, jak nám vždy kázali. Ovšem… Jediný měl jiné plány. Probrala jsem se na mokré zemi a slyšela všude kolem křik umírajících a zvuky boje. Stále otřesená jsem se vydrápala na kolena. Z boku mi skrz zbroj tekla rudá krev a svět se se mnou houpal, vtahujíc mě zpátky do sladkého bezvědomí. Musím vstát! Musím! Křičela jsem na sebe v duchu, zatímco jsem se snažila posbírat poslední zbytky svých sil. Rozkaz se změnil. Musela jsem ho uposlechnout. Musela jsem najít zbytek Osmého a vydat se zpátky tam, odkud pocházím. Možná jsme prohráli tuhle bitvu, ale válku neprohrajeme!

__

Trhnu sebou, když zaslechnu Colleyho hlas v temnotě. Tak tohle je ono? Přichází si pro nás duše mrtvých, aby nás dostali na druhou stranu? Pche! Triky a čáry. Za všechno může celý tenhle prokletý les! Zkřivím rty, ale i tak cítím, jak se mě ta slova dotýkají. Už jen uvědomění si, že mi něco neviditelného sahá do mysli, do míst plných obav a pochyb, kam jindy nikoho nepouštím, je samo o sobě děsivé. Colley… Reyna… Zamrkala jsem, zatímco jsem cítila, jak mi v podvědomé snaze se bránit kolem těla začíná vířit energie mé síly. Bylo mi to k ničemu.

Bylo ale tohle všechno vůbec k něčemu? Proč by nás sem Jediný poslal? Co jsme udělali špatně? Rozhlédnu se po ostatních, zatímco mi otázky letí mi hlavou jedna za druhou. Když v tom tmu protne paprsek světla a pak další a další. Zavřu instinktivně oči, které už si přivykly temnotě a zastíním si tvář. Tváře i krk mám podrápané do krve, ale… naše hrobka se rozpadá a mizí. Když konečně uvyknu novým světelným podmínkám, jen v oněmělém úžasu sleduji scénu před námi.

Ruka vystřelí ke krku, kde nahmátnu přívěšek se znakem jediného a rty bezhlasně mumlají modlitbu k jedinému pravému bohu. Zachránil nás. Skutečně nás zachránil! Krátce se ohlédnu po zbytku. Nevypadají nejlépe, ale je to jen pár škrábanců. Nejhůř na tom bude Kieran, ale Eldwin mu jistě zvládne pomoci.

„Musíme… musíme jít za ním.“ Dokončím konečně větu, která dlouhé okamžiky čekala na svůj závěr. Snad nás provede tímhle prokletým místem a ochrání nás, a i kdyby zmizel, je tohle znamení, že jdeme po dobré cestě a to, o co se snažíme, má smysl! Otočím se ke zlaté záři a otřu si mimoděk hřbetem ruky krev stékající po tváři. Jako u vytržení vykročím ke světlu, zatímco mi kolem noh ještě plápolají poslední zbytky temnoty.

Mezi trny

♫♫♫

Krok za krokem postupujete vpřed. Nezbývá vám nic jiného než se držet blízko u sebe. Samotný les se vás snaží zastavit. Větve se přibližují a šlehají jako by je ovládala cizí vůle. Takové nadání není běžné ani u nadaných. Ovládat takový kus přírody s takovou precizností, a tak dlouho. Tohle musí být něco jiného. Něco cizího rozhodnuté vás zastavit a nenechat odejít.

„U Jediného.“ Hlesne Averel. „Moje vrány… vidí, jak se to hýbe. Hýbe se to s námi. Ten les jde s námi.“ Oči se mu rozšíří překvapením a možná i strachem. Ti, co veterána znají ví, že to u něj vůbec není obvyklé. Naopak. Vzápětí musí seknout svým mečem, aby odrazil ostnatou větev, která po něm švihne.

Kiernan musel už před chvílí odhodit svůj cestovní plášť, když se do látky zakouslo několik trnů a odmítli ho pustit. Rozepnul zdobenou sponu na krku a prostě ho nechal na místě které přes větve už nevidíte.

„Co teď?!“ Podívá se Eldwin na svou velitelku s pohledem, který vyzařuje až zoufalou chuť věřit, že na něco přijde.

Než ta ale stihne odpovědět Kiernan vykřikne. Zní to jako varování. Několik šlahounů vyšlehne přímo pod nohama Wynter. Její společník do ní tvrdě vrazí ramenem. Sám ale uhnout nestihne. Větvě ho omotají a vytáhnou někam vzhůru do trnitého kokonu který vás obklopuje.

Averel se vrhne vpřed a chytne ho za nohu snaží se ho ze všech sil stáhnout zpět. Díky tomu ale ztrácíte obranný kruh, který jste kolem sebe vytvořili. Větve rostou stále hustěji najednou je tma. Spojené šlahouny jsou tak husté že přes ně není vůbec vidět. Nastane absolutní tma narušená jen skřípěním dřeva. Máte pocit, že odněkud slyšíte oddechování velkého zvířete. Přesně takhle zní vysoká. Někdo v dálce.

― Ω ―

„Tak proto jsi mě nechala samotnou děvče?“ Uslyšíš ve tmě hlas, který jsi neslyšela už věky. Tvá matka zní smutně zároveň ale podivně posměšně. Dokonce cítíš její vůni. Vůni ženy, co nikde nepoznala parfém, ale byla cítit domovem. Tvým domovem. Kdysi dávno. „Vypadá to, ale že tentokrát už neutečeš Vločko. Tentokrát už není kam. Naštěstí ale nenecháš za sebou lidi, který by zemřeli žalem. Dobře pro ně.“

„Hlavně proto že už nikoho nezajímá. Všichni se na ní zvysoka. Sám jsem doufal že zdechne u císařských ale ani jim za špinění čepele nestála. Když jsem zdrhnul abych se jí zbavil bylo to štěstí.“ Vedle se ozve hlas z bližšího času. Longin. Mluví tvrdě a slova téměř vyplivuje s odporem. Kořeněná vůně pepře a zbytky alkoholu z dechu. „Jediný, kdo je dost tupý, aby se držel její sukně je Kiernan. Ten tady ale zdechne taky. Konec tý špíně.“

― Ω ―

„Tak nakonec je to tu. Jen a pár bojišť dál. Nevadí děvče bylas dobrá. Jenom ne dost. Stejně jsem ale nečekal že to dotáhneš tak daleko. Škoda že jsi zbytek jednotky nechala za sebou. Kvůli čemu? Ochrana pár vidláků? Dalo by se říct, že jsem doopravdy čekal víc.“ Colleyho hlas zní unaveně. Do nosu ti vnikne vůně oleje, který používal na zbroj, lehce smíšený s potem a tabákem který pokuřoval ze své dýmky. „Nedá se ale nic dělat. Vzala jsi zbytek osmého a zavedla je na smrt. Zradila Císařství. Všichni říkali že jsem hlupák, když jsem tě vzal z akademie a dal ti ten post. Vypadá to, že měli pravdu.“

„Navíc všechno zbytečně. Moc pozdě a pomalu.“ Povzdech, který patří Reině. „Od doby, co jí odvedli o ní mluvila celá rodina. Nejdřív se strachem a pak hrdě. Služba císařství a Jedinému. Pěkně ona. Jenže k čemu je, když nedokáže zachránit ani vlastní krev a nechá jí zdechnout v prvním lese?“ Je vidět že tě holka obviňuje. Ze všeho, co se jí stalo a možná ještě z mnoha dalších věcí.

― Ω ―

Tma…

Tma…

Tma…

Světlo… paprsek a další. Pronikají větvemi jako zlaté prameny. Zlato vás obklopí a oslepí. Nevidíte zhola nic. Náhle je pryč. Nejen to divné světlo ale i větve které vás obklopují. Jako máchnutím kouzelného proutku. Jste v pořádku. Poškrábaní, otlučení ale živí. Vaši společníci se tváří zmateně a mimo sebe. Kiernan leží na zemi. Krvácí, ale žije. Hřbetem ruky si utírá slzy z očí. Averel stojí a svou zbraň pevně svírá jako by chtěl někoho zabít. Eldwin klečí na kolenou a zmateně se rozhlíží kolem.

Z dálky plane podivná záře. Lesem odchází postava ozářená zlatem. Není poznat co to je. Možná ale vaše modlitby byly konečně vyslyšeny…

Ženeme koně lesem a já z téhle štvanice tentokrát nemám dobrý pocit. Tohle je jiné, než když jsme s Kieranem pronásledovali toho pohana. Černí, vrány, unesená děcka... Zní to jako příběh hodný divadla. Něco, co bychom hráli na nějakém zapraseném rynku či svátečním jarmarku. Lidi by se smáli, tleskali, napjatě sledovali hrdinou výpravu jdoucí zachránit... Ne, haranty ne. Spíše pannu, která je tak akorát nevinná. A hrála bych ji já, ostatně jako vždy, dívky v nesnázích byla moje role. Tehdy i u Pánů... Ale teď to bylo jiné.

Sesedáme z koní, dál musíme pěšky. Les začíná být příliš hustý a pro koně nebezpečný. Příliš se mi nechce je tu nechávat, ale nemáme na vybranou. Vždyť k čemu nám je, že je ten podivný pták pohlídá, když stejně nic neuděláme s tím pokud by se jim něco mělo stát? Ušklíbnu se, myslím si o tom svoje, ale pro jednou držím kušnu.
"V tom jsme za jedno," souhlasím tiše s Kieranem, rozhodně se nemíním drát hrdinsky dopředu a mávat u toho mečem jako při průvodu. "No, tak snad to bude tak jednoduchý..." do hlasu mi pronikne stín obav. Jednoduché věci mívaly tendence se komplikovat, a to dost nepěkným způsobem. Nervózně si vjedu prsty do vlasů, ze kterých si stáhnu šátek a uvážu ho kolem krku. Poté ještě odepnu od sedla meč a připásám ho k sobě.

Pokračujeme dál.

Málem nadskočím, když Kieran vztekle sykne a tvář mu zbarví krvavý šlic. Sama se obratně proplétám mezi větvemi i šlahouny keřů, dávám si pozor na to kam šlapu. "Lepší, jo? Vlk taky sliboval," zamručím nepříliš nadšeně. A pak se to celé definitivně podělá. S očima rozevřenýma dokořán hledím na plazící se kořen. To není skutečné, ne? Nemůže se to dít, že ne? Promnu si oči. Do kruté reality mne vtáhnou zpátky hlas Eldwina i klení Marike.

"Do psí mateře..." uteče mi, když pohledem zatěkám kolem sebe. Cesta, kterou jsme přišli už takřka zarostla a les kolem nás... Roste a svírá se. Tasím lovecký tesák, je kratší než meč a ostrý po celé délce čepele. Půjde s ním lépe sekat cokoliv, co se ke mně přiblíží. "Kurva, jako vážně, pokračovat tím marastem dál?" remcám, když Marike zavelí k postupu vpřed. Mám strach. Na tohle jsem se nepřihlásila! Tedy, já se nepřihlásila vůbec, ale byla jsem s nima poslaná, ale...

Ostře se nadechnu a prudce seknu proti trnitému šlahounu, mi bez varování vykvete takřka před obličejem. Srdce mi buší. Chci se vrátit, zmizet... Pryč. Ale na to už je pozdě. A největší šanci na to z tohohle vyváznout se zdravou kůží jsou právě Spárové, kteří postupují neohroženě vpřed.
Tiše nadávám, ale jdu taky. V ruce svírám tesák tak pevně až kůže tiše vrže v sevření prstů.

Občas zpoza sebe zaslechnu nějaké veselé průpovídky Wynter a toho… Jak se jmenoval? Ano Kieran. Vypadá to, že jsou docela upovídaná dvojice. Nechávám je jejich hovorům a sama se soustředím na Averela a informace, které máme díky jeho vránám.

„Hmm, měli bychom.“ Zamumlám tiše. Ano, za normálních časů bychom měli, ale tahle nová šílená doba přináší nová závaží na misky vah a často je vychýlí právě v náš neprospěch. „Nezbývá než doufat, že sem ještě ten zhoubný vliv nepronikl.“ Šeptnu k mému společníkovi, zatímco jedeme dál lesní cestou.

„Tak sesedat. Dál už nemůžeme.“ Seskočím z koně a přivážu ho stejně jako ostatní. Les kolem nás už zhoustnul natolik, že jízda v sedle se tu stávala dost problematickou. Čekali jsme to. Byla to jen další připomínka toho, že jsme se blížili svému cíli.

„Počkej tu na nás, ano?“ Poplácám koně, než se ohlédnu po ostatních, jestli jsou připraveni a pak kývnu na Averela, aby nás vedl dál, tentokrát už pěšky. Noříme se do hradby na první pohled nepříliš propustné zeleně. Les i nadále houstne. Tohle bychom na koních skutečně neprojeli. Letí mi hlavou, zatímco sem tam zavadím o nějakou větev, nebo se mi zaplete do pláště.

„Je to jen houští.“ Otočím se na nespokojeného Kiernana a trhnu pláštěm, aby se vyprostil z dalšího trnitého křoví, které míjíme po cestě. Jak se ale ohlédnu všimnu si toho stejného co Eldwin. Les za námi skutečně nevypadá, jako kdyby jí právě prošla skupina pěti postav. Sakra! Vlastně tímhle by ani nešlo pořádně projít! Najednou mi přijde, že se mi zem pod nohama trochu hnula. Jako kdyby si v ní nějaké zvíře hloubilo chodbu. Nejsem až tak daleko od pravdy. Z hlíny a listí se ale vynoří kořen, který se pohybuje skoro jako by byl živý.

„Zatraceně!“ Zasyčím a rozhlédnu se kolem nás. Zeleň obalená výhrůžně vypadajícími trny se kolem nás stahuje jako smyčka. „Že by měli také nadaného?“ Otočím se na svoje společníky. To by byla jedna z možností. Ta druhá, která mě napadá, je mnohem horší a nechci ji vůbec vyslovovat. Pokud mají falešná božstva vliv i zde, bude to mnohem složitější. Jsme na jejich území, ale… Ale nemůžeme to jen tak vzdát!

„Jdeme dál. Co nejrychleji. Nemá už smysl to v těchto podmínkách brát oklikou. Cestu si prosekáme, dostihneme je a zabijeme.“ S těmi slovy tasím meč a seknu po jedné z větví, která mi překáží v cestě. Nelíbí se mi to, ale tohle ještě zvládneme. „Jak je to ještě daleko?“ Zeptám se Averela, zatímco se prodíráme houstnoucím lesem. Čím rychleji to zvládneme… Kdo ví, jestli nám tu rychlost v něčem pomůže.

„Pokud tu bude něco horšího, alespoň se o to postaráme, než to napadne karavanu.“ Dodám vzápětí bez známek pochyb, které si nechávám jen sama pro sebe. Pokud by tu bylo zamoření příliš silné a les plný těch… jiných bytostí, stejně je jen otázka času, než by nás rozprášili na cestě. Seknu po další větvi a jdu dál. Tak jako tak kráčíme do neznámého a naše osudy jsou v rukou Jediného.     

Ti jenž vládnou lesům

„Neboj, hrdinství neplánuju. Od toho tu fakt nejsem. Nehodlám zdechnout kvůli nějakým děckám z vesnice.“ Ušklíbne se Kiernan na Wynter potom co svěsí defensivně zdvižené ruce po poznámce o její matce. Z jeho výrazu se doopravdy přesně nedá určit, zda to myslí vážně. Pro jeho vlastní dobro snad ano.

„Mají luky a sekyry. Nic extra. Oblečení jako trhani. Až je dostihneme projedeme jimi jako nůž máslem. Budu sledovat situaci a při jakékoliv změně dám vědět.“ Doplní informace pro svou velitelku Averel. Jeho oči tikají ze strany na stranu a občas se zahledí do dálky. Už dávno ho jeho dar přestal vyčerpávat a zvládá se nějakým zázrakem soustředit na těch několik pohledů naráz.

„Dobře, pojedeme za nimi a pak pěšky jak se les stane moc hustý. Nebudou tak rychlí jako my.“ Přikývne Eldwin a přejede prsty na rukověti své jezdecké šavle. Pak už je čas vyrazit. Koně se rozjedou směrem, který ukázaly vrány. Listí odlétá od kopyt koní a co jen to prostředí dovolí se ženete vpřed.

― Ω ―

Přivoláš koně a vyrazíš. Vrána se vznese zase někam na oblohu a vydá se svou cestou. Pocit že tě někdo sleduje ale zůstává. Tentokrát nikoho nevidíš. Jedeš po stopách karavany. Sledovat ji je bezmyšlenkovitá práce. Stopy jsou všude po široké lesní cestě. Ti lidé se očividně nesnažili vůbec skrývat. Podle drobných náznaků ti ale dochází že nejdou proti své vůli. Podél cesty je dost náznaků lidí. Tu si někdo odskočil vykonat potřebu na kraj lesa, tam zase zastavil kůň a sežral trs trávy. Podle všeho nemůžou být zase tak daleko. Divíš se, že je neslyšíš. Náhle ti to ale dojde. Les je tichý. Nepřirozeně. Žádné šumění větví, řev zvířat ani zpěv ptáků. Prostě nic. Jen ten pocit že tě něco sleduje. Něco se mihne mezi stromy. Bílý plášť zavíří vzduchem a rozvíří listí po kterém běží.

― Ω ―

„Pohlídá je, zatímco budeme pryč. Už je brzy doženeme.“ Averel se podívá na havrana sedícího na větvi stromu. Mezitím co přivazujete koně k nejbližším kmenům. Jeli jste, co to šlo. Dál je ale už les moc hustý a terén nerovný, aby šlo vést koně nebo na nich dokonce jet. Ne pokud chcete vesničany dohnat.

„Tak, jo držme se u sebe. Nechme co nejvíc špinavý práci tady na císařských a bude to v suchu.“ Zašeptá Kiernan směrem k Wynter když si kontroluje meč u pasu. „Nemusíme zbytečně mordovat a ohrožovat se. Vytáhneme děcka a poženeme je sviňským krokem ke karavaně. Až je rodiče uvidí myslím, že na ty lesní magory budou ještě s láskou vzpomínat.“ Usměje se nakonec povzbudivě.

― Ω ―

Je rychlejší, než stíháš sledovat. Míhá se jako vítr. Je téměř pozdě, než ti ale dojde že se tě jen snaží zmást. Ona není tím, kdo tě ohrožuje. Ten je za tebou…

― Ω ―

„Au! Zatraceně to ty debilní vrány nemůžou najít nějakou lepší cestu.“ Ozve se Kiernan a mne si tvář. Les je hustý a šlahoun mi právě vysekl mělkou ranku.

„Dál už je to lepší.“ Tady je les moc hustý, než aby nás sykne vztekle Averel a sekne svou dlouhou čepelí do větve která mu překáží v cestě. „Sledujeme je, jak rychle to jde. Jdeme přímo za nimi. Když to zvládli oni zvládneme to i my.“

„Tím bych si nebyl tak jistý.“ Eldwin s doširoka otevřenýma očima sleduje les za vámi. Cesta, kterou jste prošli je téměř pryč. Tamtudy jste určitě projít nemohli.

Po cestě pod vámi se plazí kořen. Roste. Tak rychle že je to vidět pouhým okem. Kolem se ozývá praštění dřeva. Stále silnější. Kořeny a větve se natahují jako nenechavé prsty směrem k vám. Jako květy na nich objevují trny přímo ze dřeva, vypadají ostré jako jehlice.

― Ω ―

Nevíš odkud se to vzalo je to obrovské. Kdysi jsi slyšela o duchu, který stráží nejhlubší hvozdy severských zemí. Co by ale dělal tady. Kožešina se mu vlní ve větru, které nefouká. Vypadá jako by byl tvořený živým ohněm. Na čele se mu otevírá třetí oko. Pozoruje tě nehybným pohledem. Tyčí se téměř výš než stromy.

„Zmiz!“ Ozve se jeho hlas odnikud. Je klidný ale silný nevíš odkud se ozývá, ale máš pocit, že ti praskne hlava. „Vezmi své lidi a odveď je pryč. Jinak všichni umřete.“

Najednou kolem sebe vidíš rozbité vozy. Karavanu zničenou. Jsou to ti, které jsi znala z vesnice. Mrtví. Obtočení ostnatými šlahouny a probodaní dlouhými trny. Něco na celou scénu vrhá obrovský stín. V dálce se ozývá dětský smích. Pak se vize rozplyne a ty stojíš uprostřed cesty. Sama. Les zase zní normálně.

Přistihnu se, že se chystám Eldwinovi odpovědět, ale vlastně nevím co a už vůbec si nevybavuji, co to vlastně říkal. Ne. Ono kdo by se mi asi divil, vidět někoho zvracet vrány - to se jen tak nepoštěstí. Ve tváři už více poblednout nemohu, avšak výraz mne prozradí. Tohle vážně není hezká podívaná, je to morbidní a zvrácené stejně jako ty věci, které ze sebe muž vyzvrátil. Ty jejich oči. Lidské oči usazené na ptačích hlavách. Viděla jsem toho sice za svůj život hodně, ale tohle se jednoznačně řadilo mezi věci, díky kterým sebou budu ve spánku neklidně šít ve snaze uniknout před další noční můrou. Ty oči mne pronásledují v myšlenkách i v okamžiku, kdy od podivných vran odvrátím pohled.

Slabě se ušklíbnu, když ke mne promluví Kieran, musím se do toho tak trochu nutit. Nejsem ze železa, ten pohled mě rozhodil více než bych byla ochotna komukoliv přiznat - včetně sebe samé.
"No za ten pohled, jak by z tohohle hodila taky a pak do toho omdlela by to rozhodně stálo," zamumlám v odpověď než zcela nečekaně přimhouřím oči a praštím Kierana zlehka do ramene. "A vůbec, co jsme si říkali. Není to žádná moje macecha, aby bylo jasný," převrátím oči v sloup. Přehrávám. Trochu. Jen abych dala světu okatě najevo, že tohle celé je úplně v pořádku, i když zatraceně není. Svět, ve kterém lidi zvrací vrány vážně v pořádku totiž není.

Ptáci jsou během chvíle v trapu, ovšem na výsledek pátrání nečekáme dlouho. Radost z toho tedy nemám, deset divochů, svázaný děcka, do toho nějaká divná ženská na kraji lesa. V duchu tiše zaúpím a ani navenek se tedy netvářím nijak krvelačně nebo natěšeně z toho, co nás čeká. Nezbývá než doufat, že pro Spáry tohle nebude nic víc než rutinní věc. Však co by mělo být nějakých deset divochů proti třem černým? Navíc ten, kterého chytil Kieran ani nepůsobil, že by byl bojovník a schopný už vůbec ne. Ostře se nadechnu. Ve stejnou chvíli promluví Marike. Jen kývnu hlavou, do řeči mi příliš není.

Cítím, jak se mi sevře žaludek, když pobídnu koně vpřed. Tohle je úplně jiné než s Pány, když jsme vyráželi do akce. Tam jsem věděla, co dělat, jaká je má úloha v tom všem a také... Uhm. Potřesu hlavou a očima střelím ke Kieranovi. Kobyla frká a pohazuje hlavou, cítím můj vlastní neklid tančící pod kůží.
"Hlavně... Hlavně prosím žádný hloupý hrdinství," hlesnu k němu, hlas mám tichý a vážný. Starý Kieran, kterého jsem znala, si boje vybíral tak, aby z nich vždy vyšel jako vítěz. Ale tohle bylo jiné - a on se také změnil. Víc už toho nenamluvím, raději si hlídám okolí a snažím se příliš nemyslet na to, co nás čeká.

Sleduji Averela, jak popožene koně o pár kroků dopředu. Kolikrát jsem to už za ty roky, co jsme spolu, viděla? Poprvé mne to poněkud zaskočilo. Na akademii jsem poznala různá nadání, ale tvořit živé bytosti byla vskutku ojedinělá schopnost. Fascinující. Přesto… Naše schopnosti obyčejné lidi spíše děsily, nebo přinejlepším znervózňovaly.

Sedím v sedle a tiše, s nehybným výrazem ve tváři jej sleduji. Zvuky dávení jsou prokládány odlehčeným hovorem zpoza mě. Hlavou mi projede pocit deja vu, jen tentokrát jsou některé hlasy jiné, než v mých vzpomínkách.

Jakmile se tři opeřenci usadí na větvích, dojedu vedle Averela a vzhlédnu k skupině vran, které si mě i okolí bystře prohlíží, než roztáhnou křídla a tiše se rozletí do stran. Černé peří se barevně zaleskne v paprscích světla jako krovky brouků, než ptáci zmizí mezi listovím. Stisknu pevněji opratě, jak potlačím nutkání položit Averelovi ruku na rameno. Sem to nepatří. Je v pořádku. Vím to. Jako vždy. Vytáhnu měch s vodou a beze slova ho podám svému společníkovi, zatímco si prohlížím ve větru se mihotající listí v korunách stromů, než se Averel dá zase trochu do pořádku.

Netrvá to dlouho a jeho magičtí špehové narazí na stopu, přesněji naše cíle. „Deset… Jaké zbraně?“ Otočím se na muže vedle mě. Deset by neměl být takový problém, ovšem pořád musíme pamatovat, že jsme na jejich území a nikdo netuší, jestli se tu už neprojevuje nějaký cizí vliv jejich falešného patrona. Pak padne ale ještě jedna informace. Nějaká žena? Kdo je zase tohle? Svraštím zamyšleně obočí.

„Dobře, drž ji na očích. Nepotřebujeme, aby se nám do zad dostal někdo takový. Evidentně to není nikdo od nás. Dokud bude dostatečně daleko, nemusí nás trápit.“ Řeknu krátce, než se ohlédnu na zbytek skupiny.

„Slyšeli jste to. Máme je. Pojedeme v sedlech, dokud to les dovolí, ať stáhneme jejich náskok, co to jde a pak se vydáme pěšky. Až se budeme blížit, porozhlídni se Ave, jestli tam není nějaká možnost, jak jim nadběhnout a využít terénu nebo vegetace k přepadu. Tohle místo znají lépe než my a tak, bych se raději vyhnula prostému sledování jejich stop. Mít na své straně moment překvapení se vždy hodí, i když si kvůli tomu trochu zajdeme. Prioritou je přežít a zabránit jim v tom, aby neodvedli žádné z těch dětí. Rozumíme si?“ Pohlédnu na ostatní s lehce povytaženým obočím.

„Dobře, veď nás." Sklouznu očima zpátky k Averelovi, který vyrazí první a my za ním. Nakonec to bez boje nepůjde. Škoda. Rozevřu a zase sevřu v pěst ruku v černé rukavici. Jako vždy před akcí začínám cítit lehké šimrání pod kůží, sílu, která mi koluje v žilách a snaží se prodrat napovrch. A nejenom mně. Všem třem jezdcům v černé.

Magie

Averel Orvyn. Chlapec nalezený na bojišti. Sirotek. Nadaný. Ten, co u něj kněží našli nadání. Ujali se ho a vychovávali. Ironií osudu bylo že je jeho mysl ovlivnilo právě to, čeho se nejvíc bál. Je mnoho teorií, jak se nadání formuje v lidech, ale dva Nadaní nejsou stejní. Není uvěřený postup i když se o něj Císařství snaží už celé desetiletí. Vytvářet své svaté bojovníky. Takové, aby byli svou mocí nejpodobnější Jedinému. Zadaří se to ale málokdo. Nemluví se o tom, ale Spáry jsou často výrobní zmetky. Nejsou skuteční válečníci světla z plakátů. Jsou ale krutě efektivní. To Císařství prostě občas stačí. Jedno je jisté. Nadání se formuje díky silným zážitkům. Jsou věci, které v dětech nedokáže přebýt ani tvrdá převýchova v institucích na to určených. Averel měl silné zážitky. Žertuje, že mohl dopadnout mnohem hůř. Přesto pořád vidí ten kruh ve svých snech. Když ležel bezbranný mezi těly. Kruh vran čekajících na svou potravu.

― Ω ―

Averel pokývne na svou velitelku a kousek poodjede na svém koni. Vypadá soustředěně. Oči se mu zalijí slzami. Zdá se, že se dusí. Prohne se téměř až k hřbetu koně. Jeho ústa se otevřou. Stále víc a víc. Něco černého z nich vyjde. Dopadne to na zem a chvíli se to svíjí. Mezi slinami olepeným peřím se otevře jediné ptačí oko. Není obyčejné vypadá lidsky. Vypadá přesně jako to, které má muž, ze kterého vrána vyšla. Jen o pár okamžiků později se tvor zdvihne ze země a odletí na blízký vyvrácený strom kde si netečně čistí peří. Celý proces se zopakuje ještě dvakrát. Nakonec před ním sedí trojice vran a pozoruje si celou vaši nesourodou skupinkou lidskýma očima. Vypadá to, že člen spárů poslouchají dokonale bez jediného slova. Roztáhnou křídla a rozletí se do různých stran, aby prozkoumaly les mezi stromy.

„Myslím, že záleží na úhlu pohledu. Já považuji venkov a jeho vesnice za krásné a unikátní. Jedna není jako druhá.“ Odvětí Wynter mladší z jednotky jako by se vůbec nic nedělo. Ignoruje očividně bolestivé zápolení svého druha a několikrát kontroluje svou rukavici jako by mu špatně seděla.

„Já osobně asi zůstanu věrný městům, davům a lidem co nepovažují za vrchol svých schopností podojit rodinnou krávu.“ Sleduje Kiernan fascinovaně muže, když odpovídá druhému. Na svých cestách jste viděli hodně věcí. Pouliční kejklíře, triky nejednoho samozvaného kouzelníka a mnoha dalších věcech slyšeli. Nic z toho ale nebylo tak znepokojující jako tenhle pohled ani zdaleka. Minimálně pokud se to týkalo lidí, a ne toho co se v kraji objevilo teprve nedávno.

„V jednoduchosti je občas síla.“ Odpoví mu Eldwin s neutrálním úsměvem.

„Vidíš Vločko? Myslím, že tvá macecha asi bude tím nejsilnějším člověkem na světě. Možná ji sem měli poslat místo nás.“ Ušklíbne se Kiernan směrem ke zmiňované.

„Vidím je.“ Otočí se s trhnutím Averel k Marike. Oči má pořád podlité krví jako někdo, kdo právě zvracel. „Jsou před námi v lese. Skutečně nejsou sami. Je s nimi asi deset lidí. Táhnou je pryč. Nemají koně, ale les je mnohem hustší. Nevím, zda sami zvládneme projet. Pohybují se rychle. Děti jsou svázané. Všechny ale vypadají zdravě. Ještě je tu jedna věc, která mě zaujala. Blíž ke kraji lesa. Je tam nějaká žena která…“

― Ω ―

Vyrazíš na koni mezi lesní velikány. Postava se mihla relativně blízko. Neměla jsi čas si jí pořádně prohlédnout, jen šmouha, která proletěla mezi kmeny. Zaběhla za jeden, ale na druhé straně nevyběhla. Nemůže být jinde. Těžký meč zasviští vzduchem s bezchybnou precizností a cítíš uspokojivě jak narazil do měkkého těla. Musíš pořádně škubnout abys čepel vyprostila. Mrtvý se svalí na zem a vidíš jen nohy v kožených botách. Tenhle bandita určitě nebude dělat dál problémy. Seskočíš ze sedla, aby sis prohlédla svůj úlovek. Uděláš dva kroky a vidíš kořist kterou jsi skolila.

Nara leží na listí a krev se kolem ní rozlévá a vsakuje do půdy. Tvá mladá průzkumnice tě sleduje uslzenýma očima a na tváři se jí odráží šok. Natáhne k tobě ruku jako by prosila o záchranu, ale těžká rána na hrudi dává jasně najevo že je pozdě. Vidíš, jak z ní pomalu uniká život. Jenže pak je najednou pryč. Místo, kde ležela je čisté. Jen ve stromě vedle tebe je vykousnutý pořádný kus dřeva od tvého meče.

Okolím se rozezní smích. Zní vesele, trochu potměšile. Koutkem oka zase zahlédneš pohyb a zase. Míhá se mezi stromy. Rychleji, než by se jedinec zvládl a měl přesouvat. Pak vyběhne a zastaví se. Jen na okamžik. Na druhé straně, než předtím zmizel. Dlouhý bílý plášť, a oblečení do přírody. Malá postava, která by klidně mohla být Narou. Stojí k tobě zády a než se stihneš nadechnout už zase zmizí za stromem. Zdá se, že pokračuje mezi stromy dál od tebe. Smích ti ale zní v uších pořád. Někde nad tebou zakráká velká černá vrána.