Andor.cz - Dračí doupě online

Potlesk a křik, který se s mužovou smrtí rozlehne kolem nás ignoruji. Jako ostatně vždy. Nikdy jsem pořádně nechápala tu lidskou fascinaci smrtí. Možná to bylo tím, že ji nepotkávali dost často, pak by jim prostě zevšedněla. Nebylo to něco, kvůli čemu stálo za to tleskat, natož provolávat slávu. Byl to prostě konec. Nic víc. Nic míň.

Toho muže mi nebylo líto. Stejně jako dalších podobných před ním. Možná kdysi dávno před lety by se tam taková emoce našla, ale každý časem otupí. Prostě mi smrt cizích lidí zevšedněla. Jediní, na kterých záleželo byli… Uhnu pohledem a otočím se na starostu a jen tiše kývnu. Naše práce zde skončila a i oni by se tu neměli zdržovat déle, než je záhodno.

Karavana se dá do pohybu a já zde zůstanu s malou skupinkou. Musím se ušklíbnout té ironii. Opět je nás pět. Plná jednotka Spárů. I když ti dva vyčnívají nejenom barvou oděvu.

„Pokud by to nebylo, neobtěžovala bych se to v první řadě vůbec navrhovat a prostě bychom jeli s karavanou dál. Nepotřebuji tu hrát nějaké divadlo.“ Odvětím odměřeným tónem Kieranovi.

„Spoléhat na jejich zdravý rozum raději nebudeme. Jsou to nevycválaní fracci, kteří nám nadělali akorát víc problémů, než za kolik stojí, ale co. Najdeme je. Nehodlám je tu nechat, když se tu pohybují další jako je tenhle.“ Pohlédnu úkosem na bezhlavé tělo kus od nás a rty se mi opět zhnuseně prohnou.

Sleduji Eldwina, jak se snaží družit. Byla jsem taky taková před roky? Spáry na něm ještě nezanechaly takový stín, aby se stáhl do sebe jako většina z nás. Anebo byl prostě takový nehledě na to, co měl za sebou. Kdo ví. Colley uměl také jednat s lidmi. Možná je to jen o nás samotných. Vyměním si krátký pohled s Averelem a necháváme ho, ať se tady s naší novou posilou představí.

„Marike, ale to už asi víte.“ Doplním pak ještě za sebe, ale historiky o malebných vesnicích už nepřidávám. Jen se při slovech Wynter tiše, pobaveně uchechtnu.

„Plán je najít tu skupinu a dostat je zpátky. Pokud je budou mít v držení další z těch šílenců, tak je buďto osvobodit anebo zabít, ideálně i s těmi divochy. Uvidíme, jaká bude situace. Nestojím o to hledat tu jejich vesnici. Potřebujeme jen ty naše ztracené parchanty. Třeba budeme mít štěstí. Třeba ne… To ví jen Jediný. Tak do sedel.“ Pokrčím rameny a zatímco ostatní nasedají do sedel přitočím se k nejmladšímu ze Spárů.

„Eldwine, chci, aby si je pohlídal. Nevím, jaký mají výcvik, ale potřebujeme je dostat zpátky živé. Sám si to říkal. Dobré vztahy.“ Stisknu mu rameno a kývnu. Pak už se také vyhoupnu do sedla a vyjedeme.

Jakmile jsme bezpečně z dosahu karavany, otočím se na Averela. Jeho schopnosti mě vždy fascinovaly. Kolikrát mi už o nich vyprávěl, ale stejně jsem jim nikdy nebyla schopná plně porozumět. Každý jsme měli od Jediného jako dar něco…  osobitého.

„Nemáme čas je stopovat klasicky. Ne, pokud tu jsou další vyznavači Voeyra. Takže to nechávám na tobě, Ave.“ Pohlédnu svému společníkovi do očí a skoro neznatelně se pousměji. „Držte se u nás. Kdyby šlo do tuhého, dostaneme vás odtud.“ Otočím se přes rameno na Wynter s Kieranem. Kdo ví, jaké mají bojové zkušenosti. Nějaké určitě, ale… No, třeba to nebudeme muset dnes zjišťovat.

Na to nejkrutější divadlo – popravu divocha – se dívat nemusím a vlastně ani nechci. Vždy je to stejné. Dramatická slova hodná jeviště, prudký sek či zhoupnutí větve. Lidi řičí, oči se jim lesknou. Spousta z nich by si ráda kopnula nebo hodila kámen po odsouzenci, pokud by mohli. Ta atmosféra davu dokáže strhnout leckoho, ovšem mě už ne. Necítím pobavení ani zadostiučinění, ne. Vyrostla jsem z toho. Naštěstí.
Kieran se od toho odvrátí, ve tváři se mu zračí zvláštní směsice emocí, nebo si to tak aspoň namlouvám. Beze slov na chvíli spočinu dlaní na jeho paži a pohlédnu mu do očí. Tak přeci je jiný. Změnil se. Stokrát si mohu namlouvat, že se mi to jen zdá, že zkrátka není ve své kůži, ale je to tak a já s tím nic neudělám. Vlastně si nejsem jistá, zda bych měla. A co. Jebat na to... odsunu nakonec tyhle zbytečný starosti stranou. Nikdy jsem v tomhle nebyla dobrá.

Marike zavelí k odchodu, avšak muži chvíli otálí, zatímco se nám karavana vzdaluje. Stejně z toho nemám dobrý pocit, kdyby se celý tenhle podnik obešel beze mne i Kierana, byla bych raději. Do rozhovoru se sama od sebe nezapojuji, ostatně nemám s čím. Nejsem stopař a neovládám ani žádné temné fígle jako jeden z černých, který zmíní své... Schopnosti. Hm. To mě přinutí trochu zpozornět. Dobře, možná trochu víc. Zvědavě povytáhnu obočí a pohledem sklouznu mezi Marike a jejími muži. Zvláště si pak mlčky prohlížím Averela držícího havraní pírka. Zeptala bych se, ale teď není ta vhodná chvíle, tedy pokud vůbec někdy taková je…

"Hm," moji pozornost přitáhne druhý z mužů, který se i představí. "Wynter... A tenhle pobuda je Kieran, teda, oficiálně řečeno," pobaveně se ušklíbnu, když bradou kývnu ke svému společníkovi. S podáním ruky se příliš nerozpakuji, však o nic nejde. Eldwin se usmívá tak mile, až mi ho je snad i trochu líto. "Tomu se říká odvaha, nazvat tuhle díru krásným místem," neodpustím si poněkud kousavou poznámku. Nikdo příčetný by se přeci nemohl rozplývat nad krásami dědiny uprostřed ničeho. Děsí mě byť jen pomyšlení na to, že bych tu tehdy zůstala… A co? Však by mě stejně nikdo nechtěl, tak co bych tu dělala.

Těla ležícího opodál si okatě nevšímám, tak moc až to může působit vynuceně. Jo, čím dřív z tohohle místa vypadneme, tím budu raději. Rychle se tak vyšvihnu zpátky na bělouše a usadím se v sedle. Zkontroluji zbraně, zda vše je na svém místě, mám takové ošklivé tušení, že by se to mohlo hodit.
"No, tak ať to máme za sebou..." zamumlám, když vyčkávavě pohlédnu na Spáry. Nezbývá, než věřit v jejich schopnosti, že jsou právě tak strašlivé, jak se o nich mluví.

Osamocení

„Nikdo nejsme zrovna v pozici bez námitek to uznávám. Každý ale dělá, co je třeba.“ Podívá se chladnýma očima Osmond na Wynter. „Účastnit se toho nemusíte to je povinnost jiných. Vlastně budu raději…“ větu nedokončí, protože ho jeho bratr chytne za ruku a nakloní se k němu, aby mu něco řekl. Není téměř slyšet co. Jen poslední slova …lepší pro morálku.

„Dobře, popravte ho.“ Řekne s povzdychem Morten a otočí svého koně zpět k čelu karavany. Zdá se že je pro něj celá záležitost ukončená.

― Ω ―

Lidé hledí na dění před sebou. Tiše čekají, co se bude dít. Vře mezi nimi nenávist, odpor k cizím věcem a strach o své bližné. To vše kulminuje v jediném seknutí meče. Doslova elektrizující atmosféra je cítit ve vzduchu během každého slova které uniká z úst velitelky Spárů. Když se hlava odkutálí do listí propuknou v jásot.

Kiernan odvrátí svůj pohled směrem k Wynter. Neprotestuje. Jenom jste tohle viděli v nejedné výspě civilizovaného světa. Dav lůzy vzrušený násilím a smrtí. Je jedna věc zabít v sebeobraně nebo v souboji. Poprava přináší ale úplně jiné pocity. Nemá rád zbytečné krveprolití. Tiše sleduje jásající lidi kolem, vidí zkažená zuby a špínu za nehty. Uvědomuje si, že sem nepatří. On je muž, který si vybírá mnohem kultivovanější společnost. Tihle lidi jsou mu většinou pro smích jenže teď se mu hnusí. Do morku kostí. Chápe, že to, co se stalo bylo potřeba vykonat. Jenže není třeba to oslavovat. Jenže právě oni jsou jeho společníky na cestě, které věří. Nechce, ale něco v něm vzbuzuje naději, že po všem, co viděl by právě tohle mohlo být… vysvobození.

― Ω ―

Karavana mizí. Almer dal pokyn k odjezdu a dlouhá řada vozů, pěších i koní se vydala lesem dál. I když byl slyšet jen kus starostových slov měl pravdu. Morálku lidí pohled na smrt lesního muže doopravdy pozvedl. I ti, kterým se bližní ztratili v lese dal alespoň trochu dočasného zadostiučinění.

„Tak jaký je plán na záchranu těch děcek?“ Zeptá se Kieran když jsou vesničani z doslechu. Pak se neudrží a dodá kousavě. „Pokud je to vůbec v plánu.“

„Museli zmizet o kus dřív. Jinak by slyšeli zastavení karavany a vrátili se. Tedy si to alespoň myslím.“ Dodá Eldwin. Ten jako mladý člen jednotky působí přeci jen trochu méně děsivě než dva veteráni.

„Budeme je stopovat normálně nebo… jinak? Stromy jsou husté a mé schopnosti nebudou tak účinné, ale myslím, že to půjde.“ Podívá se Averel přímo na svou velitelku a jeho pohled naznačuje že je pravým opakem toho co jeho druh. Děsivý až na půdu. Mezi prsty mne sadu vraních pírek, které mu jako ozdoba visí u pasu.

„Každopádně nevím, zda jsme byli oficiálně představeni. Jsem Eldwin. Pocházím z podobné vesnice jako je ta vaše. Jen víc na západě. Stanstead je krásné místo. Stejně jako tohle.“ Otočí se mladík na Kiernana s Wynter a natáhne ruku v černé kožené rukavici k pozdravu. Na tváři při tom má hřejivý úsměv. Zdá se, že se doopravdy chce seznamovat. Možná by to bylo poněkud přijatelnější, kdyby jen pár desítek od vás neleželo u cesty setnuté tělo.

― Ω ―

„Dobře, sjedeme se tam. Předám rozkazy. Hodně štěstí.“ Rozloučí se Bray a popožene koně přes planiny směrem k vaší jednotce. Je na něm vidět že by rád něco namítal ale pokud se něco neučil je to nerozporovat rozkazy svého velitele. Bez ohledu na to, zda jste sami nebo s vašimi druhy. Moc dobře ví že při tom kam stopy karavany vedou není jiná možnost, než že jedou do Harthurstu. Pokud se něco děje může být vaše pomoct nedocenitelná. Úkol, který máte s bandity tedy musí být vykonán rychle a rozkazy je třeba předat. Snaží se nedávat najevo že má o své lidi strach, přesto je to znát z každého jeho pohledu na hradbu lesa.

Už sama vyrazíš k lesu. Jarní vítr je příjemný, dalo by se říci že osvěžující. Velikáni se nad tebou tyčí jako hradby nějakého města. Vjedeš do lesa a s tím i do jiného světa. Světlo nahradí šero, volné prostranství stromy kolem cesty, které se směrem do hlubiny lesa mění ve stále hustější hradbu a téměř zabraňují prohlédnout dál mezi svými kmeny. Zvuky se také změní. Šumění listí, křik ptactva a vzdálené frkání zvěře. Stopy kol i kopyt se táhnou dál po cestě a nenechávají nejmenších pochyb kudy vesničané vyrazili.

Jak pokračuješ tvé vytříbené smysly zaznamenají ještě něco. Drobné chvění v zátylku, které ti dává na vědomí, že tě někdo sleduje. U někoho jiného by to mohl být jen strach nebo nervozita. U tebe ale ne. Léta v divočině tě naučily poznat podvědomě věci které jiní lidé nedokážou. Pak koutkem oka zahlédneš pohyb. Mezi stromy se někdo mihne. Rychle a obratně. Zmizí zase za dalším kmenem. Obyčejný vesničan nebo pocestný by si ho pravděpodobně ani nevšiml. Pak znovu. Jinde. Nemohl se tak rychle dostat tak daleko. Musí jich tu být víc. Střídavě se přesouvají a schovávají za kmeny abys je neviděla. Jenže tentokrát pocestného, který vjel do lesa hrubě podcenili ať už jsou kdokoliv.

♬♬♬♬♬

„Rozumné.“ Otočím se krátce na starostu, který naštěstí upustil ve světle posledních událostí od pročesávání lesa v rojnici. Dokonce souhlasím s tím, že pojedou. Že by se na nás Jediný nakonec přeci jen trochu usmál a osvítil ho? Rozhodně mu to nerozporuji. Bude nejlepší, když budou pokračovat a špinavou práci nechají na nás.

Trhnu hlavou, když se ozve hlas, který si nejprve nejsem schopná k nikomu známému přiřadit, ale pak si všimnu Proroka. Hmm, vypadá to na jednoho z kněží sloužících Císařství. Tedy… alespoň zatím. Voeyr. To jméno mi nic neříká. Mým popisem práce ale nebylo studovat vědomosti o falešných božstvech a kacíři jako tento byli spíše sporadickou kořistí než naším denním chlebem. Překvapivě mělo Císařství i důležitější věci na práci než se zabývat nějakými lesními kulty. Možná měli své dávno přehodnotit.

„Hmmh.“ To je jediný zvuk, který vydám, poté co Prorok vysvětlí, co čeká místní mládež, pokud se k nim zbytek těch kacířů dostane. A Reinu taky. Snesla bych to, že by moji krev prostě v lese roztrhal medvěd, nebo smečka vlků. Za hloupost a nepřipravenost se platí. Ale to, že by se připojila do nějakého zdegenerovaného kultu, kde by se dál mísila s krví těch kacířů?! Ta představa se mi hnusila víc než ten zmrzačený muž přede mnou. Teď už nepřicházelo v úvahu je tam prostě nechat, aby se o sebe postarali. Teď nestáli proti lesu, ale horším věcem. A misky vah se zase jednou překlopily…

„Najdeme je. Pokud budou žít, dovedeme je zpátky. Rozhodně je tam nenecháme, pokud je pravda, co tu padlo a mohli se jich zmocnit další takoví jako tenhle!“ Kopnu do muže před sebou, který se zase složí na zem. Zamyšleně se rozhlédnu po lese. Tiše šumí a najednou působí výhrůžněji než prve.

Co s tím vězněm? Vyslýchat ho? Možná jindy ano, ale teď na to nemáme čas. Jestli jsou Prorokova slova pravdivá a můžou ty děti někam odvést, mohli by jejich falešní bohové chránit samotné vesnice ukryté hluboko v hvozdu a my bychom je už nikdy nenašli.

„Máš štěstí.“ Zasyčím na muže na zemi. „A souhlasím.“ Ohlédnu se na Mortena, jehož názor mě mile překvapil. Chápe, že jsou některé osudy horší než milosrdná smrt. Skvělé. Alespoň někdo rozumný. Když ale zmíní, že by se ti dva měli k nám přidat, přeci jen si neodpustím trochu nedůvěřivý pohled, kterým si tu dvojici přeměřím. Rozhodně bylo plus, že si toho muže museli všimnout a chytit ho. Mínus bylo, že jsem o nich nic nevěděla. Na své lidi se můžu spolehnout a oni na mě. Tihle dva… Byli velká neznámá. Nechám vedení vesnice, ať to s nimi domluví. Jestli je pošlou s námi, je to jejich věc. Dříve anebo později stejně budeme jednou bojovat společně.

„Tohoto?“ Zachytím pohled Wynter a skloním tvář k muži na zemi. „Ne, tohle je naše starost.“ Kývnu hlavou do strany na Averela, aby ho zvedl ze země. „Na výslech není čas, přistoupíme tedy k rozsudku.“ S tím tasím z pochvy připevněné na zádech dlouhý meč. Je to kvalitní práce. Nijak zdobený, ale dobře ukutý.

„Z moci svěřené mi Císařstvím tě za tvé prohřešky proti zákonům, vzývání falešných božstev a vlastnictví zapovězených modlitebních symbolů odsuzuji k jedinému vhodnému trestu. Trestu smrti. Ten bude vykonán teď a tady, mou rukou.“ Dořeknu a dojdu k němému muži. Vyměním si s Avem krátký pohled, než zvednu čepel meče. Je to jako pokaždé. Ten moment těsně před tím, než ostří kata sekne, vždy všechno ztichne. A pak ostří protne vzduch, páteř, maso. Je to rychlé. Hlava se odkutálí do trávy a na listí dopadne několik proudů husté, rudé krve. Ne, není to žádná decentní prácička. Když se stínají hlavy, je to pěkně krvavá záležitost. A v takových případech dobré vědět, kam si stoupnout. Averel pustí už bezvládně tělo, kterým ještě cukají posmrtné křeče a z krku vytéká kaluž krve.

Nemám v plánu ho pohřbívat. Skončí tak akorát ve škarpě cesty, pokud se o něj někdo jiný z karavany nepostará. Těla kacířů končí často hůře, vystavená jako výstraha ostatním. Tenhle to měl ještě snadné. Otřu čepel meče pečlivě do kusu látky a rozhlédnu se po ostatních. Jestli jsme neměli pozornost všech před tím, tak teď už ji máme. Zasunu meč zpátky do pochvy a mlasknu. Je to hotové.

„Jedeme. Nemáme na to celý den.“ Podívám se na Wynter s Kieranem a otočím se, abych se vyšvihla do sedla. Moji muži už vědí, co mají dělat.
„Takže jsme domluveni. Vy jedete dál. My vás pak doženeme. Pokud Jediný dá, tak i s těmi dětmi.“ Naposledy se otočím na starostu s jeho bratrem než popoženu koně. Je na čase se vydat zpátky a najít stopy těch dětí. Nevím, jaký je Kieran stopař, ale vím, že na Averela se můžu spolehnout. Najdeme je. Otázka je, jestli živé…

Pozoruji Marike, která seskočí z koně a přejde k nám blíže, aby si lépe prohlédla naši "kořist". Když znělým hlasem prohlásí, že je divoch jejich a co s ním provedou, na okamžik silně stisknu čelisti. Ne snad, že bych toho chlapíka litovala, však co čekal, když se motal takhle kolem. Snad jen ta představa, tón hlasu. Zmínka o výslechu a popravě. Nepřináší to pěkné vzpomínky, jakkoliv to je něco, co jsem už před časem odsunula do temného koutu vlastní mysli a víc o tom nikdy nemluvila. Ani s Kieranem. Ustoupím bokem, když se k nám rozejdou muži, aby si ho převzali, však i Kieran vypadá, že bude rád až se ho zbavíme a půjdeme si opět po svých.

Jenže člověk míní...

Do rokování o neznámém se připojí ještě někdo. Prorok. Jeho hlas na sebe poutá pozornost stejně jako to, co říká. Voyer. No prostě je to hnus. Nechápu, proč by si tohle někdo dělal, proč by si vyřezával jazyk a sám sebe týral po zbytek dní, aby se něčemu zavděčil. Kurva, vždyť to je nelidský. Stejně jako ty věci, které jsme na svých cestách viděli... Najednou jsem ráda, že jsme z toho lesa s Kieranem vypadli se zdravou kůží, protože pokud to je pravda a pohybují se... Ve smečce? Je to rozhodně nepříjemná představa. Prorok svůj poučný výklad zakončí suchým konstatováním o osudu těch děcek, co se ztratily a tím... Tím to pro něj končí.

Bohužel ne pro nás. Kývnu na Kierana, čas odsud vypadnout dřív než... "Ale kurva ne..." zasyknu tichounce, když se na nás upře Mortenova pozornost. Mračím se na starostu a z mého pohledu nejde rozhodně vyčíst nic pěkného. Nejraději bych ho poslala s tímhle rozhodnutím do řiti, nechci lézt do lesa, kde se pohybuje takových víc. Ať si ty fakany jde hledat ten, kdo je ztratil! Dobrý skutky mají svoje meze a tohle už je rozhodně za tou, kterou jsem nechtěla překračovat.

"Jo, a ne jedna, ale na tom stejně nezáleží, že jo, pokud tady nechceme být za ty špatný," na rozdíl od Kierana jsem držka a nemlčím, ani když se Morten tváří přísně a jeho tón hlasu naznačuje, že to byla řečnická otázka. Podrážděně zafrkám a pohledem zalétnu k Marike. "Ale účastnit se tohoto nemusíme, že ne," hodím bradou k tomu degenerátovi, kvůli kterýmu tohle musíme absolvovat. Že jsme se na to nevykašlali!

Ten který proplétá svět

Když dovedete zajatce z lesa je vidět, že na něj vesničané hledí s odporem. Jako na všechny cizáky, když je poprvé vidí. Narušitelé komunity nejsou vítáni. Hlavně když vypadají, jakkoliv jinak. Všichni noví příchozí to ostatně zažili na vlastní kůži. Když uslyší o jazyku a symbolu na jeho krku změní se to vyloženě v odpor. Někteří na vozech udělají rychle znamení Jediného na hrudi. Zdá se, že by ho nejraději pověsili na nejbližší větvi.

Pak se pozornost odvrátí na Marike která představí svůj plán. Její muži přikývnou a popojedou ke Kieranovi aby zajatce převzali. Ten přikývne a vypadá že se toho chlapa moc rád zbaví.

„Dobře, pokud si to zákony Císařství žádají.“ Odvětí Morten se zamračeným výrazem. „Udělejte, co musíte. Doufejme že byl jediný.“ Podívá se s otázkou v očích na svého bratra.

„Těžko říct. Může to být poustevník i člen nějaké komunity tady ve hvozdu. Možná ho budou hledat. Jsou to ale kacíři a Císařské právo skutečně hovoří jasně. Pořád si nejsem jistý, že byste je měli hledat sami ale… vzhledem k situaci bychom skutečně měli pokračovat.“ Povzdechne si a vypadá že rozhodně není z celého vývoje spokojený.

„Voeyr, ten, který bere i dává, ten, který svými kořeny proplétá svět, pán ticha a lovec.“ Ozve se za vámi tichý a hluboký hlas. Prorok zase tak často nemluví a tolik věcí ho nezajímá. Teď ale přijel sem. Muž v poutech zdvihne hlavu a dívá se na něj. Přikývne uctivě hlavou a drží ji skloněnou. „To je znamení, které má na krku. Jeho uctívači si rituálně vyříznou jazyk, aby byl les tichý, jak si jejich pán přeje. Trnitým kořenem ukazují oddanost a on je za jejich oddanost ochraňuje.“ Je známé že císařští kněží studují staré spisy týkající se zapomenutých bohů, aby mohli lépe identifikovat jejich uctívače a poslat je k jednostrannému soudu. Prorok to nikdy nepotvrdil ale podle stylu oblékání je očividně jedním z nich.

„V tom případě to nebude tak lehké. Jeho uctívači se často sdružovali v hlubokých lesích, kde mohli vykonávat své rituály. Nazývali se smečkami a byli si blízcí ve všech ohledech. Pokud je tu ostatní nebudou daleko. Často kradli děti z vesnic a přijímaly je v mladém věku do své rodiny. Jejich děti byly často deformované, pokud se manželky neobměňovaly.“ Sleduje muže zamyšleným a zkoumajícím pohledem. „Pokud je tomu tak řekl bych že vaši utečenci jsou ztraceni. Pokud nechceme vybít celou smečku není možnost, jak je dostat zpět. Je mi to líto.“ Škubne otěžemi a tiše se vrátí na své původní místo. Zdá se, že ho situace víc nezajímá. Lidi, kteří ho slyšeli vypadají ještě vyděšeněji. Znamení Jediného přibývají a morálka klesá.

„Nemůžeme je tu jen tak nechat. To v žádném případě.“ Zatne zuby Almer.

„Ano, i kdybychom je měli jen dobře mířeným šípem zabít je to lepší, než je nechat takovému osudu u těch bezvěrců.“ Dodá Morten a zaslouží si od bratra zlý pohled. Výrazy lidí kolem ale vypovídají že mnoho z nich s ním souhlasí.

„Vy dva.“ Podívá se na Morten na Wynter s Kieranem který se mezitím snaží zatahat společnici za rukáv aby co nejrychleji zmizeli. „Našli jste ho a Kiernan vyprávěl že je dobrý stopař. Navíc máte zkušenosti s pohybem v přírodě víc než kdokoliv z nás. Pomozte Spárům. Potřebujeme zjistit co se tu stalo.“ Pak se obrátí na Marike. „Na tom trvám. Karavana bude pokračovat. Nepouštějte se do zbytečné mise. Velte si, jak chcete, ale chci vám dát sílu navíc která vás zdržovat nebude. Nějaké námitky?“ Hledí podmračeným pohledem. Není zdaleka tak hrozivý jako velitelé při výcviku spárů, ale na běžné vojáky působit musí. Kieran zdvihne prst a zdá se, že se nadechuje k odpovědi. Nakonec ho ale tiše svěsí a jen se tváří nešťastně.

Morten vysloví to, co si myslím, ale dopadne to přesně tak, jak bych čekala. Smeteno ze stolu. „Rojnici?“ Nevěřícně pohlédnu na starostu a jeho návrh. To už je opravdu šílené. Představa, že se další vesničané ztratí v lese anebo ještě líp téhle situace využije nepřítel, se mi už vůbec nelíbí. Jen zakroutím zamítavě hlavou, ale to už se do věci vloží Averel. Sice potlačím cuknutí, které mnou projede, když zmíní takhle před všemi Spáry, ke kterým patříme, ale tohle není zrovna vhodný moment, abych ho tu za to vyplísnila anebo po něm vrhala nechápavé pohledy. Tvářím se tedy jako kdyby tohle byla celou dobu součást plánu. No, pokud před pár okamžiky nebyla, teď už stejně musí být a nic s tím nenadělám.

„Ano, Averel má pravdu. Najdeme je rychleji než vy. Možná i dřív, než stačíte vůbec nějakou rojnici zorganizovat. Navíc rojnice v tomhle Hvozdu… To není moudrý nápad. Nechte to na nás. Postaráme se o…“ Moje slova jsou ale přerušená Eldwinem, upozorní na skupinu blížící se z lesa.

Už z dálky poznávám Wynter s jejím běloušem a vedle ní je ten… Jak to Eldwin říkal, že se jmenuje? Něco na K. Kaeran? Kiran? Ne, nevím přesně. Místo polemizování nad jménem jejího společníka mne ale ihned zaujme ten třetí. Spoutaný muž vypadá zbídačeně a jeho kůže je celá pokrytá jizvami a kacířskými symboly, které mu někdo jiný, nebo snad i on sám, vyřezal do kůže.

Na mých zkřivených rtech se dá jasně vyčíst zhnusení a opovržení, zatímco toho muže probodávám pohledem. Zaregistruji Eldwinovu reakci a sama k ní nemám daleko, ale ještě nepředbíhejme. Ten muž bude mít jistě cenné informace. Až hlas Wynter mě donutí odtrhnout pohled od toho muže a sklouznout pohledem k ní. Vypadá to, že se jí se společníkem podařil zajímavý úlovek. Dobré vědět.

„Dobrá práce… Vyříznutý jazyk, říkáte. Hmm.“ Zamručím a seskočím z koně. Těžké boty dopadnou do prachu cesty. Vykročím k tomu svázanému muži. Nesnažím se ani skrývat odpor, který ve mne ten kacíř vzbuzuje. Křivopřísežník, který se zaprodal falešným božstvům. Přesně kvůli takovým se teď děje to, co se děje. Přesně kvůli takovým tam všichni…!

Muž ani nevykřikne. Rána to byla přesná. Vrazila jsem mu tvrdě pěstí, až mu z úst vystříkla směsice slin a krve. Svázaný se svezl k zemi. Krátce jsem stočila pohled k dvojici, která do dovedla, snad abych se ujistila, že se ho nebudou snažit bránit. Lidé jsou různí. Pak už jsem ho ale chytla za bradu, zvedla ho a vypáčila silou čelist. Skutečně. Wynter měla pravdu. Jen kývnu uznale hlavou. V ústech byl jen zbytek jazyka, o který ho musel někdo připravit. Anebo možná on sám. Tihle kacíři byli někdy skutečně šílená cháska.

„Vypadá to tak. Ale to nevadí. Kývat ještě může.“ Pustím muže opět na zem. „Věcičku? Hmm, nejspíš nějaký symbol falešných božstev.“ Odfrknu si opovržlivě a skloním se k němu, abych mu rozhrnula košili. Je to tam. Skutečně něco smotané z větviček a trnů. Rozdírající kůži pod tím. Tihle kacíři… Dotknu se toho opatrně, a protočím to mezi prsty, aniž bych mu to ale strhávala z krku, ale měla možnost si to lépe prohlédnout. Potlačím chuť si odplivnout a místo toho se narovnám.

„Je náš!“ Ozve se můj rozhodný hlas, zatímco hledím dál na toho muže přede mnmou. Nehodlám o tom diskutovat. Ten muž patří Spárům.

„Je to kacíř a jako takový musí být potrestán. Vyslechneme ho a postaráme se o zbytek. Pak vám najdeme ty vaše děti.“ Ohlédnu se krátce na starostu. Doufám, že ho nebude bránit, ale ve výsledku… Je mi to vlastně jedno.

„Vyřešíme to mimo karavanu. Ave, Eldwine. Máme tu nějakou práci.“ Tyčím se nad zjizveným mužem s chladným výrazem plným opovržení a bez špetky soucitu. Brzy už ho pošleme za jeho falešnými bohy.

Les kolem nás divoce šumí a listí víří ve větru stejně jako cípy mého pláště, ale jinak je karavana až nezvykle tichá. Všichni to sledují. Je mi to jedno. Jen ať vidí, o čem život mimo jejich malý svět také je. Vzhledem k tomu, co za nákazu se šíří zemí, to bude jen horší.

Nepřu se s ním, souhlasím. Bez okolků se tak začnu prohrabovat v sedlové brašně jeho koně, abych z ní vylovila požadovaný kus provazu. Trvá mi to o chvíli déle, než by mělo, ale na moji obranu mám trochu strach, že by se tam našlo něco, co by mě taky mohlo kousnout. Rozhodně by mě to nepřekvapilo. Provaz mu podám a ostražitě hlídám – připravena zakročit v případě problémů – dokud toho zvláštního „divocha“ nesváže. Mám z něj… Divný – nepříjemný – pocit. Nebojuje, smířený s osudem? Vždyť musí vědět, co ho pravděpodobně čeká, pokud ho odvedeme mezi ostatní. Jenže on neudělá nic. Jen nás tiše sleduje tím svým pohledem, který mne nutí odvracet můj vlastní.

Přimhouřím oči, když mu zpoza košile vypadne amulet. Sám o sobě by možná tolik nepřitáhl moji pozornost, kdyby se ve tváři divocha neobjevil ten… Výraz. Přimhouřím oči. Amulet vypadá jako něco, co si musel vyrobit sám… Ostny působí nepříjemně, o to více, když si všimnu toho, co udělaly s jeho kůží na hrudi. Opět zhnuseně nakrabatím tvář, v kombinaci s vyříznutým jazykem a zjizvenou tváří to je zkrátka… Špatné.

„Jo, vypadneme odsud. Budu klidnější, když ho předáme,“ zamumlám. Snad mne i napadne muži ten obskurní přívěšek z krku strhnout, ale neudělám to. Měla bych, kdo ví, co to je, ale… Nechci se toho dotýkat – stejně jako jeho. Jsem tak vděčná, že se Kieran obejde bez mé pomoci. Vezmu oba koně za otěže a s mlasknutím zatáhnu, abych je přinutila se rozejít. „Kvůli nám těžko, ale důvod to mít muselo,“ pokrčím rameny. Zatímco kráčíme, sleduji po očku našeho zajatce.

Netrvá to zase tak dlouho, když před námi vyloupne skupinka, která jako by tam na nás čekala. Nemohlo by to být příhodnější, starosta, bratr i černí. No není to krása? Není. Ušklíbnu se, když k nám dolehne útržek jejich značně vášnivého rozhovoru. Pobaveně zafrkám v reakci na Kierana. Taky nadělají kvůli pár fakanům, však se budou motat někde bokem a pak se nenápadně zase připlíží zpátky. Jsou to děcka, jako bychom snad v jejich věku byli jiní.

To už na nás ovšem ucítím pohledy ostatních. Ještě aby ne. Musí to být pohled díky tomu dárečku, co před sebou Kieran postrkuje. Důležitě si tak odkašlu a nasadím ten správně vážný a výraz, který si taková situace vyžaduje.

„Sledoval nás, naštěstí jsme si ho všimli. Snažil se utéct,“ promluvím, sotva se dostaneme na doslech. Neopomenu zdůraznit důležitost toho, že nikdo jiný krom nás ho nezaznamenal. Dávám si pozor na to, abych mluvila dostatečně hlasitě, pečlivě vyslovuji a vím, kde je čas na krátkou dramatickou pauzu. Možná spíše vyprávím než sděluji, síla zvyku. „Má vyříznutý jazyk, takže z něj nic nedostanete. A na krku má vážně chorou věcičku, kterou asi nenosí proto, že by si ujížděl na bolesti. Teda doufám,“ pokrčím rameny a potřesu hlavou. Ten amulet mi pořád nejde z hlavy. Až mi z toho přejede mráz po zádech.

Rozhlédnu se po tvářích, které se otáčejí naším směrem a mimoděk si všimnu i zrzavého „Proroka“, který se k nám blíží též. No, tohle bude očividně velký.