Andor.cz - Dračí doupě online

Opartovníci

„Nezdá se, že by byli v nějakých problémech. Prostě se sebrali a vypadli. Podle mě byli nejchytřejší tady v okolí.“ Pronese Bray ze sedla svého koně, když sleduje stopy vozů. Vydal se s tebou k vesnici. Tam ostatně dřív žil. Hledal ale něco jiného, a tak se s tebou vydal na cesty. Teď když se vracíš jezdí s tebou. Zbytek jednotky necháváte mimo. Vesničani jsou nervózní z jakýchkoliv cizáků. Pokud jsou ozbrojení platí to dvojnásob.

Na obyčejného farmářského synka se ale dobře vypracoval. Drží se v sedle s jistotou a s mečem to umí. Vlasy si brzy po odjezdu zkrátil, aby nepřekážely a od té doby si je udržuje. Naučil se stopovat i jezdit na koni. Nakonec si přivykl i na zbroj. Stal se prostě neocenitelnou součástí jednotky. Vždy se ale těší domů i když tam neplánuje zůstat. Dobře si pamatuje, proč ten život nesnášel.

Šok vás ale čekal, když jste tam po několika měsících dorazili. Celá ves byla prázdná. Vypadalo to, že se všichni sbalili a odešli. Naštěstí nikde nebyla těla ani známky drancování. Přesto jste se rozhodli vyjet po relativně čerstvých stopách a zjistit co se stalo. Nemohli být tak daleko nebo jste si to alespoň mysleli. Stopu vozů, koní i pěších nebylo tak těžké sledovat. Očividně vyrazili cestou mimo ostatní vesnice směrem k velkému hvozdu na severu. Teď už ho máte na dohled. Vysokou hradbu stromů tyčící se proti jarnímu slunci. Vypadá krásně i děsivě zároveň. Nenašli jste ale zatím ani známku toho co vedlo vesničany k tak riskantnímu kroku. Jedno je jasné svět kolem vás se mění. Nevysvětlitelné věci se toulají krajinou. Císařství je ve válce proti neznámému nepříteli. Dezertéři a lapkové se toulají krajem. Ti lidé, co se plahočí někde před vámi tě před lety přijali a od té doby často vítali. Pokud se stalo něco, co je ohrožuje dlužíte jim minimálně to, že je pomstíte.

„Pořád ale nabízím že otočím koně a tryskem dojedu pro ostatní. Pro všechny případy.“ Pokrčí rameny Bray i když je ten pohyb ve zbroji téměř nepoznatelný. Je vidět že i přes své ujišťování je nervózní. Hodně z nich znal osobně. Mezi zuby nervózně drtí stéblo, které se mu někde povadlo utrhnout. Je to jeho zlozvyk odjakživa.

― Ω ―

„Provaz. Sledoval nás. Nechci nic riskovat. Navíc je to fakt divný kumpán. Raději bych ho ukázal vedení. Jako bonus si tím šplhneme.“ Ušklíbne se na tebe Kieran sedící na vašem zajatci a natáhne ruku pro kus lana které vedle dalších užitečných věci vždy nosí v sedlových brašnách. Tedy tak tomu alespoň říká on. Skutečnost je taková že je má plné krámů, mezi kterými se občas najde něco, co se dá i použít. Navíc to tam má naházené bez ladu a skladu. Nakonec ale zajatce sváže celkem obratně a hlavně pevně. Není to poprvé co jsi ho viděla někoho zajmout. Nikdy se nestalo že by se dotyčný dokázal dostat pryč.

Muž z lesa se nebrání. Sleduje vás chladným pohledem a nevydá ani hlásku. Vzhledem k jeho znetvoření je to jasné. Jenže ani jeho obličej toho moc nevyjadřuje. Během vázání rukou za záda nehne ani brvou. Vlastně by se dalo říct, že taková absence emocí je až děsivá. Cukne s sebou jen ve chvíli, kdy ho tvůj společník popostrčí kupředu. Zavrávorá a zpod košile mu vypadne podivný amulet. Vypadá jako spletený z ostnatých kořenů nějaké rostliny. Má téměř perfektně kruhový tvar. Muž se zatváří zděšeně a instinktivně cukne rukama jako by ho chtěl zastrčit zpátky. Z logických důvodů ale nemůže. Nezdá se, že by tomu Kiernan věnoval nějakou pozornost. Taky stojí za ním. Všimneš si, ale že má kůži pod košili rozdrásanou od těch trnů. Krvavé škrábance, strupy i jizvy. Vypadá to, že tu věc nosí už dlouho i když ho neustále zraňuje.

„Raději se vrátíme. Snad nezastavili kvůli nám. Pochybuji že si toho, ale někdo všiml. Jak pořád někdo odbíhá na záchod, všichni kecají a čumí na stromy jako by je viděli poprvé v životě uteklo by jim i děcko.“ Ušklíbne se a postrčí zajatce dopředu.

Nejste tak daleko a vidíte skupinu jezdců u kraje lesa. Je tam starosta i jeho bratr. Vedle nich stojí Marike a ti dva co jedou s ní. Podle zvýšených hlasů to vypadá že se hádají kvůli několika ztraceným dětem. Museli utéct do lesa.

„Co jsem ti říkal.“ Pokrčí rameny Kieran a ušklíbne se nad ironií osudu.

― Ω ―

„Klid.“ Zahučí Morten. Je vidět že se kvůli pozdvižení začíná stahovat pozornost celé karavany na vás. „Nehodlám nechat nejschopnější obranu za sebou a pokračovat hlouběji do lesa. Hlavně ne kvůli několika děckům, co šli trhat maliny. Ať si najdou cestu sami zpět. Nejsme chůvy.“

„Ne bratře. O tomhle jsme se už bavili. Tahle výprava není vojenská. Všichni lidi jsou důležití a nenecháme nikoho na pospas osudu, pokud to nebude nutné.“ Zpraží ho starosta přísným pohledem. Vypadá to, že Almer má hlavní slovo, protože veterán jen přikývne, a i když vypadá rozzlobeně nehádá se. „Vážím si vaší nabídky, že se po nich podíváte. Nicméně si myslím že bude snažší abychom vytvořili rojnici a prohledali kraje lesa. Karavana počká. Pokud budeme volat a postupovat najdeme je rychleji, než je nahánět ve třech.“ Podívá se pak na tebe.

„Se vší úctou, Spáry jsou vycvičení stopaři. Dokážeme lidi sledovat kamkoliv. Bývá to součástí naší práce. Myslím, že zbytek nás bude jen zdržovat. Je zbytečné ztrácet čas.“ Postaví se jako obvykle Averel na tvou stranu jen co dorazí ze zadní části karavany. Mluví víc než pravdu. Jeho schopnosti jsou k tomu jako dělané. Už mnohokrát vám zachránili život. Ne nadarmo se mu mezi spáry nechalo říkat Krvavý havran. Nechtěli jste svou moc používat mezi vesničany, pokud to nebude nezbytně nutné, pokud by ale nikdo nebyl poblíž, nebylo by koho vyděsit. Starostův pohled ale zůstává skeptický.

„Podívejte. Vypadá to, že naši lidé našli někoho jiného než děti.“ Pokývne Eldwin mezi stromy. Wynter s jejím kumpánem vedou svázaného muže. Vypadá jako trhan. Oblečení propletené věcmi z lesa. Jeho obličej je zjizvený kacířskými symboly ze starých časů. Podle příruček Cisařských jednotek by bylo na místě ho všemi prostředky vyslechnout a pak veřejně popravit i kdyby takové věci měl někde na papíře. Mít je ale vyřezané do kůže je nevídané. Vidíš, jak Eldwin při tom pohledu zlostně stiskne ruku na hrušce meče.

Když se objeví Prorok se pohne z čela karavany. Tohle ho očividně zaujalo. Otočí koně a vydá se vašim směrem se stejně nečitelným výrazem jako vždy.

Krátce se ohlédnu, zdá se, že se karavana zastavila. Proč? Něco se stalo, to je jasné, ale... Mé myšlenky rázně rozetne Kieranův hlas. V duchu stačím jen zaklít, když se můj společník pustí bezhlavě za prchajícím mužem. Avšak bez váhání kobylu pobídnu až poskočí z místa a už ji ženu za ním. Skloním se ke koňské šíji, abych to neschytala žádnou větví do ksichtu, zatímco se ho snažím dohnat. Srdce mi buší. Ale není to strach. Ne. Je to něco, co jsem už dlouho necítila. Ženeme se lesem za naší kořistí a já se přistihnu, že si to navzdory počátečnímu váhání bezostyšně užívám.

Chlapík nemá šanci. Kieran se hbitě odrazí ze sedla a v dalším okamžiku se ti dva promění ve změť těl a končetin. Proletím kolem nich, abych dohnala jeho koně a zachytila ho za otěž. Lovit po lese ještě zjančenou hajtru je to poslední o co stojím. Oba koně zastavím a stočím zpátky k dvojici ležící na zemi. Kieran vítězoslavně tiskne svoji kořist k zemi, ať se mu ten podivný muž brání jak chce. Hbitě seskočím ze sedla a otěže obou koní přehodím kolem nejbližší větve.

Očima sklouznu po lovci, který byl sám uloven a... "No do psí mateře, to je hnus," uteče mi znechuceně, tvář se mi na okamžik zkřiví odporem při pohledu na zmítající se pahýl toho, co zbylo muži z jazyka. Je to odporná představa, ze které mi přeběhne mráz po zádech. Stejně jako z jizev, které brázdí jeho tvář. Nejsou památkou na nehodu ani krutost, ne... Kroutí se do symbolů a tvarů, které tam byly pečlivě vyřezány za účelem, který se nechci snad ani domýšlet. Ať je to kdokoliv, Císařští by ho utratili okamžitě jak psa, pokud by jim padl do rukou. Značky na jeho tváři jsou zakázané. Připomínají to, co mělo být dávno vymýceno.

"No pěkný úlovek, tohle jsem nečekala..." zamumlám zamyšleně. "Chceš provaz nebo ho vypustíme zpátky do přírody?" ušklíbnu se. Je to spíše řečnická otázka, neměli bychom ho nechat jít - už jen proto, že by nám to mohlo hodit lepší očko u starosty i ostatních. Toho divocha pravděpodobně jen přilákal hluk karavany. Měl se držet dál, za tohle si může sám. Stejně se raději pozorně rozhlédnu kolem nás. Kdo ví, jestli tu je opravdu sám nebo tu takových jako on pobíhá více. A já bych vážně nerada schytala šípem do krku z nějakého mlází. To opravdu ne. Prsty mám mimoděk položené na rukojeti nože, zatímco jsem připravená Kieranovi pomoc s čímkoliv by potřeboval.

"Jinak vypadalo to, že karavana zastavila, něco se asi stalo," houknu mimoděk vzápětí a přimhouřím oči.

Kdo uteče...

Eldwinovi moc dlouho netrvá, aby si vzpomněl, ve kterém voze dívka pokrevně spojená s jeho velitelkou jela. Zpomalí, aby karavana jela kolem něj, a čeká, až ho dohoní. Pokývnutím pozdraví vozku, ten na něj hodí téměř nepřátelský pohled. Jako většina lidí ve vesnici. Nemají cizáky prostě rádi. Vlastně Marike závidí, že tu někoho má. Nechápe, že se k ní nemá, a nechce jí poznat. On sám nechal svou milovanou rodinu za sebou. Dlouho je neviděl, a nikdy je už neuvidí. Před několika měsíci mu přišla zpráva, že při postupu nepřítele byla i přes všechny snahy Císařské armády jeho domovina zničena. Nikdo se pryč nedostal. Při té vzpomínce, se mu udělá těžko na hrudi. Drží to v sobě, nikomu o tom neřekl a ani nechce. Přesto mu tihle lidé připomínají ty, které ztratil. Vozka odhrne látku za sebou, aby dívku upozornil, že jí někdo hledá a obličej mu ztuhne v šoku…

― Ω ―

„Moc to není, ale víc se nám nedostalo. V ideálním světě by to zajisté vypadalo jinak. Starosta navíc souhlasil že vyhradí část rozpočtu na zlepšení naší výbavy.“ Marten se neudrží a hodí letmý pohled na vůz, který jede za velitelskou trojicí. Právě v něm je schovaná většina městské kasy i když o tom ví málo kdo. „Cvičení před večeří by šlo. Nebudou rádi, budou unavení, ale pak si odpočinou. Souhlasím. Několik týdnů na cestě a bude z nich použitelná milice. Teď máme alespoň hlídače, kteří nás zvládnou upozornit, kdyby se něco dělo.“

Jako by se Jediný chtěl vysmát jeho odvážnému tvrzení z prostředku karavany se ozve jen chvíli potom, co se zařadíš, signál na zastavení. Vozy zpomalují a vaším směrem se žene tvůj nejmladší společník.

― Ω ―

„Protože farmářovic holka a místní idiot je, co se inteligence týče, to samé, jen se to neříká na plnou hubu.“ Usměje se na tebe zvesela. „Ne, to není nikdo z nás. Podle všeho to bude nějaký místní. Podle toho, co jsem viděl z jeho oblečení.“ Podívá se za postavou, co se míhá mezi stromy.

„Říkám, že se zeptáme, co je zač. Dozvíme se místní drby a pokud by byl proti nám, alespoň budeme za hrdiny, kteří odhalili nepřítele.“ Prohlásí sebejistě a kopne koně do slabin, aby zrychlil. „Kdo ho chytí první, vyhrál!“ Otočí za tebou hlavu a šklebí se. Pak vyrazí. Za sebou slyšíš zvuk, který značí, že se karavana zastavila. Muselo se něco stát.

― Ω ―

„J… je, pryč.“ Uvítá tě nervózní Eldwin. Karavana stojí na jeho pokyn. Je jasné, o kom mluví. Vozka z vozu, ve kterém tvá příbuzná jela, seskočí a táhne s sebou malého kluka. Může mu být tak pět. Vypadá vyděšeně a rukávem košile z režného plátna si utírá soply. Dovede ho až k vám. „Řekni jim, cos řekl mně.“ Pobídnou ho. Lidi vykukují z vozů a sledují, co se děje. Bratři Beileyovi se otčí a jedou směrem k vám. Prorok jen situaci sleduje nezúčastněným pohledem.

„Ona říkala, že je měli vybrat do hlídek, že ukážou, co umí, vytratili se do lesa. Že něco uloví a ukážou jací jsou.“ Mluví chlapec přes vzlyky.

„Musela se vypařit chvíli po vjezdu do lesa. Na voze s ní bylo ještě pět děcek. Podobně starých. Přemluvila je, ať jdou s ní. Musí se nechat, že jsou dobří, když se zvládli vypařit.“ Dodá Eldwin, ale nemá tak úplně pravdu. Spíš to dokazuje, jak jsou vaše schopnosti uhlídat dění v karavaně mizerné.

― Ω ―

Kieran cválá několik kroků před tebou. Vypadá to, že ho každou chvíli musí srazit nějaká z nižších větví, ale nějakým zázrakem se to nestane. Vidíte, jak se plášť obalený šlahouny a listím míhá před vámi. Jste už jen kousek od něj. Neohlíží se a utíká. Tvůj společník na něj vykřikne, ať zastaví. Bez reakce. Zkusí to znovu a znovu. Pak už je u něj. Natáhne se v třmenech a skočí. Svalí ho na zem a společně se kutálí v listí. Konečně se zastaví a Kieran tiskne muže k zemi.

„Vypadá to, že jsem vyhrál.“ Usměje se na tebe a pak překvapeně hledí na svou oběť.

Muž je oděný v oblečení, které je potrhané a uměle vyspravované věcmi které našel v lese. Větvičky, šlahouny a další. Jeho oči se nedají popsat jinak než šílené. Civí na Kierana a tváří se, že by na něj rád řval. Jenže nemůže. Když otevře ústa a vycení zuby, je vidět, že mu někdo vyřízl jazyk. Čistě a pečlivě. Tenhle vám nic neřekne. U jeho pasu visí mrtvý zajíc zabitý lukem. Možná tím, co mu visí na zádech. Jeho obličej je pokrytý jizvami. Musel mu je někdo udělat naschvál. Připomínají podivné symboly, které se občas objevují všude, ale Císařství je dávno zakázalo pod nejpřísnějšími tresty.

Už už se nadechuji, abych Averelovi něco od plic řekla a připomněla některé mnohem horší části výcviku, ale pak si všimnu několika zvědavých pohledů upřených naším směrem, stejně jako páru očí, které sem tam problesknou zpoza odkrytého lemu plachty z nedalekého vozu. Určitě by nás slyšeli a já tu nepotřebuji nic z toho vytahovat. Rozhodně ne před civilisty. Už tak toho teď mohli slyšet víc, než je zdrávo. Vždy jsem Colleymu záviděla jeho rozvahu a klid. Ostatně proto také u Spárů tak dlouho přežil a my s ním. Ovšem teď už tu nebyl a já jeho kvalit nedosahovala. Ani zdaleka. Kůže rukavic trochu zaskřípěla, jak jsem sevřela pevněji opratě a stiskla čelist. Averel a jeho cynismus. Měla jsem pocit, že mi to dává teď sežrat víc než Colleymu. Přeci jen vztah mezi námi byl jiný, než jaký měl s předchozím velitelem. Bylo patrné, že mi chyběl Colleyho respekt a nebylo se čemu divit. Vždyť jsem tuhle prokletou pozici podědila teprve nedávno.

„Tohle nech na mě.“ Pohlédnu na něj úkosem a nehodlám to více rozebírat. Už jen slova jako akademie a další podobná nás mohou prozradit. Většina jsou možná vesničtí prosťáčci, ale nikdy nevíme, kdo nás ve skutečnosti poslouchá. Po jeho dalších slovech se jen neznatelně ušklíbnu a nechám ho odjet na chvost karavany. Jen chvíli si dovolím otočit se za mizejícím jezdcem, než od něj odtrhnu pohled a zahledím se na Eldwina.

„Co?“ Svraštím obočí, než mi dojde, koho tou svou otázkou myslel. Reina. Tu dívku prakticky neznám. Pamatuji si ji jen jako malé batole, které nosila v náručí má sestra. Ukřičený, malý uzlíček nervů. Obě byly stejné. Můj výraz o něco přeci jen změkne, když si uvědomím, co za Eldwinovým dotazem je. Chybí mu rodina. „Jistě, to je dobrý nápad. Děkuji.“ Pousměji se na něj a už nedodávám, že to dělám spíše pro něj, než sama pro sebe. Ta dívka si mě nepamatuje a já… já tu nemám k nikomu žádné užší vazby. Je to tak snazší… Ano, je to tak správné.

Pak už pobídnu koně a vyrazím do čela karavany. Kývnu na Martena, zatímco na mě Prorok upřeně hledí. Snažím se na sobě nedat znát nic, žádné emoce, které ten jeho divný, skoro až nelidský pohled ve mně vyvolává. Je to zvláštní člověk, ale jestli si ho vybral Jediný… Proč jinak by nás také poslal na tohle místo. Stále ale cítím jistou nedůvěru vůči té podivné figurce. Co je asi zač?

Z myšlenek mě vytrhne Martenův hlas. „Týden. To není moc... Je to na nich vidět.“ Ohlédnu se přes rameno na karavanu táhnoucí se za námi.

„Při každé zastávce? Myslím, že trénink před utábořením bude stačit. Jednou denně. Šance na to, že se dostaneme do nebezpečí jsou ostatně největší během samotné cesty, a to je potřebujeme při plné síle. Pokud se o rozložení tábora postarají ostatní a tito… dobrovolníci se budou věnovat tréninku místo sbírání klestí na ohniště, nemělo by je to vyřídit... Moc. Intenzivní trénink nepřipadá v úvahu. Většina z nich by ho nezvládla.“ Konstatuji suše. Poměr cena výkon by v tomhle případě byl pro nás dost mizerný. Pokud se ale naučí alespoň trochu pevně držet své zbraně a efektivně se krýt, bude nám to ke štěstí muset stačit.

Při jeho dalších slovech jen nakrčím rty. Něco většího... Na chvíli jako kdybych opět slyšela křik raněných a k smrti vyděšených. A ty podivné hluboké tóny, které ta věc vydávala, jenž rozechvívaly samotný vzduch všude kolem nás. Bylo to… Trhnu hlavou tak prudce, až se mi pár pramenů černých vlasů rozletí do stran.

„Pak bude konec.“ Šeptnu tak, aby nás ostatní neslyšeli. Ne smrti se nebojím. Toho dne jsem byla připravená tam zemřít společně se svou jednotkou, ale… Jediný s námi měl jiné plány.

„Pak by však tohle celé bylo zbytečné a já věřím, že není. Nebude to snadná cesta, ale zvládneme ji. Když to nevzdáme.“ Nakloním lehce hlavu na stranu a stočím tvář k Martenovi jedoucímu vedle. „Smrt si stejně přijde jednou pro každého. Můžeme ale životu před tím dát aspoň nějaký smysl.“ Pronáším slova, která jsem ale nevyřkla poprvé já. Ne, ta mi řekl Colley nedlouho poté, co mne vybral do své jednotky. Mohla jsem jen odhadovat, jestli je nepodědil po předchozím veliteli Spáru a ten po svém předchůdci. Možná to bylo moudro děděné už několik generací… A nebo prostě jen patetický kec, jak by to nazval Averel. Někteří lidé se neuměli zamýšlet, nad skrytým významem slov.

„Tak tedy za soumraku.“ Otočím se naposledy na Martena s prostým konstatováním a pak trhnu opratěmi do strany, abych se od té vedoucí trojice oddělila. Z Prorokova pohledu mi stále naskakuje husí kůže já potřebuji dávat pozor na okolí, a ne se pořád ohlížet přes rameno.

Sedím v sedle vraníka, zatímco jedeme hustým hvozdem. Rozhlížím se po okolí a dávám pozor na možné hrozící nebezpečí. Takto vepředu už není čas na lelkování s mincí, ale musím se soustředit a tyhle lidi dostat tam… kam mají dojít.

"Já se nečertím, ale chtěl jsi znát můj názor, tady je," trhnu rameny, ale trochu se mi uleví, když Kieran začne mluvit opět rozumně. Tedy. Rozumně. "Uhm," nakrčím nos a přes rty mi prokmitne znechucený úšklebek, když načrtne tu skvělou vidinu rodinného života na vesnici. Mlčím, chvíli nad tím, co Kieran řekl opravdu přemýšlím a snažím sama sebe přesvědčit, že těm vidláckým prosťáčkům také závidím. Jejich černobílý pohled na svět končící za humny rodinné chalupy, nesahající dál než k lesu. Také jsem taková mohla být, kdyby tu zůstala? Ne, jen těžko. Nestačilo by mi to, ke štěstí ani k ničemu jinému.

Zatímco se bavíme, všimnu si jak se skupinka kolem Marike zase rychle rozpadla. Spíše jen proto, že si hlídám okolí než že by mne to kdovíjak zajímalo, na rozdíl od neznámého slídila, na kterého mě Kieran upozornil.
"Proč to nemůže být někdy naopak? Pro mě farmářovic kluka a pro tebe svatba s místní blběnou," ušklíbnu se než s mlasknutím popoženu kobylu do houpavého klusu. Bez dalších průtahů či váhání se v další chvíli s Kieranem odpojíme od karavany. Ať si o tom myslí kdo chce - co chce, nezajímá mě to.

Les kolem cesty je naštěstí pro koně průchodný a vládne tu... Skoro klid. Až teď si uvědomím, jaký se kolem karavany drží šrumec, hukot hlasů, vrzání kol i hejkání zvířat. Musí o nás vědět všechno živé na míli daleko. Mlčky se rozhlížím, pohledem kmitám mezi mohutnými kmeny starých stromů a mlázím hojně rostoucím všude kolem. Když zachytím Kieranovo gesto, očima zalétnu směrem, kterým ukazuje. Zamračím se. Krev? Jedna skvrna, to nevypadá na zranění nebo něco velkého. Takže něco malého? Králík?

Než se ovšem stačím dostat myšlenkami k tomu, zda to mohl být nějaký z místních lovců, opět to zahlédnu. Pohyb. Postavu. Přírodní maskování pláště i dlouhé vlasy. Ovšem namísto toho, abych pobídla koně a pustila se do zběsilého pronásledování neznámého, pouze se na chvíli postavím do třmenů a zamítavě zavrtím hlavou, pokud by to snad napadlo Kierana. Nechci se od karavany příliš vzdalovat a už vůbec ne pronásledovat někoho, kdo tady je dost možná "doma".
"Vypadá to, že je jen jeden, ale nevypadal jako někdo z nás," vyklouzne ze mě bezmyšlenkovitě a z toho, jak to vyslovím musí být mému společníkovi jasné, že nemluvím o karavaně. "Asi lovec, ale ke karavaně nepatří," přemýšlím nahlas. Ještě chvíli hledím směrem, kde se naposledy pohnulo mlází. "Co myslíš?" zeptám se tiše a na okamžik semknu rty k sobě.

"Hm, chtěl ses seznamovat, máme příležitost. Možná o nic nejde, ale měli by to vědět," naznačím vzápětí. Sice nechci nikoho plašit kvůli prkotině, ale... Já nevím. Mám z toho divný pocit. Tohle je sice dost velká skupina na to, aby si na nás "jen tak někdo" troufl, ale přesto...

Víra proti realitě

Karavana pokračuje na své cestě hvozdem. Koně občas nespokojeně frknou ale nikdo jim nevěnuje moc pozornosti. Prostě jsou někde kde to neznají. Krávy a ovce vzadu svýma očima fascinovaně hledí na ty velké věci kolem sebe. Život na louce je rozhodně na něco takového nepřipravil. Vlastně na tom nejsou děcka jinak. Lesíky kolem vsi se rozhodně nemohou rovnat tomuhle hvozdu. Matka a babičky jim vyprávějí příběhy o všem možném jen aby je udržely chvíli v klidu na vozech. Teď ale dítka postupně utichají a hledí na mohutné kmeny a střechu z listí nad hlavou. Ústí cesty vedoucí z lesa pomalu mizí z dohledu. Kolem je už jen prastarý hvozd.

― Ω ―

„Pokud je chceš učit jako na akademii klidně si posluž. Až se dostaneme k lekci, že nikomu nemůžeš věřit a máš být připravený podřezat i vlastního bratra, pokud si to Jediný vyžádá klidně se přijdu podívat. Jen se předem sbalím až nás poženou s vidlemi pryč.“ Ušklíbne se Arvel. Eldwin se zatváří na jeho poznámky nesouhlasně ale neřekne ani slovo. On pořád věří tomu co do vás celé roky cpali mnohem víc než starší člen jednotky. Po tom všem, co jste viděli většina Spárů chápe, že jde o něco jiného než svaté poslání. Je to jen další špinavá práce. Může být ve jménu rodů, peněz nebo víry. Je to vlastně jedno. Chce to být prostě ten kdo je natolik bezohledný a chytrý že přežije další den. O ničem jiném. „Ne, vlastně jsem rád že se na celou věc díváš realisticky. Uděláme, co se dá, ale zázraky neumíme. Tedy alespoň ne tyhle.“ Přikývne nakonec a trhnutím otěží otočí koně do protisměru karavany a vydá se na místo které jsi mu určila.

„Mám se po ní podívat?“ Zeptá se tě ještě Edwin, než vyrazíš kupředu. Víš o kom mluví. Tvoje poslední zbývající rodina. Reina. Víš, že nejmladší spár měl doma malou sestru. Možná do tvé pozice trochu projektuje své pocity a stává se přehnaně starostlivým. Vlastně by holka měla být na jednom z vozů. Sice to podle všeho s lukem a šípy docela uměla ale už na ní nezbylo místo. Náhradník. Tvářila se dost nesouhlasně. Možná utekla někam do lesa, aby si vydobyla slávu mezi velkými muži. Snad ale jen někde trucuje.

Když pak popoženeš koně rychle doženeš čelo karavany, kde je trojice vašich vůdců. Marten se zařadí s pokývnutím vedle tebe. Jeho bratr ti jen pokývne na pozdrav. Prorok si tě měří pronikavým pohledem, ze kterého mrazí. Je divný. Vlastně jsi nic takového neviděla ani necítila. Není to jako magie, kterou znáš. Je to jiné a kdo ví, zda vůbec nadpřirozené.

„Nic moc. Týden příprav byl málo. Snažil jsem se jim vysvětlit kde mají stát a jaké sektory krýt ale vždy se spíš zajímaly o to kde pojede jejich rodina. Co si budeme povídat. Naše obrana je zoufalá.“ Odpoví ti veterán s překvapivou upřímností. „Chci věnovat čas výcviku při každé zastávce. Budou ale utahaní. Nejsou zvyklý na den v sedle. Nemůžeme je vyčerpat. Jinak budou ještě víc k ničemu. Můj odhad je takový že menší skupinu nepřátel jsme schopní odrazit. Pokud potkáme něco většího… Jediný nám pomáhej. Stejně nás to smete jediným pohybem.“ Nervózně přejede rukou v rukavici po přívěšku, který mu visí na krku. Znak velitelské pozice. Tváří se unaveně a když řekne poslední slova o očích se mu bleskne něco jako strach. Možná spíš nevíra. Jejich kombinaci jsi za poslední roky viděla už ve výrazu mnoha vojáků a nejen jich.

― Ω ―

„Nečerti se, jen jsem se ptal.“ Odfrkne si, ale naštvaný není. Možná ho spíš potěšilo, že jsi ho trochu vrátila na zem, jak jsi sama řekla. „Člověku se to prostě honí hlavou. Je to pěkná představa. Zaslíbený místo, kde víno teče proudem, holky jsou navěky krásný a peníze se každý ráno objevují v nočním stolku. Vím, že jdeme za ním jen proto že nemáme nic lepšího a kdyby se všechno zdálo na nic padáme. Ti prosťáčci kolem mu ale věří a já jim to vlastně závidím. Nezkaženej pohled na svět kde existuje tvoje stará, pět dětí a rodinná kráva která je schopná to první nahradit.“ Ušklíbne se a zdá se, že se rozhodl své vnitřní souboje o tom, zda je Prorok skutečný nebo ne minimálně odsunout na druhou kolej.

Skupinka černých to zatím rozpustila a jejich velitelka vyjela do čela karavany. Ten starší z nich vyrazil dozadu a mladík zůstal na pozici. Minul vás jen chvíli předtím, než nastal ten osudní hod jablkem do křoví.

„Dobře, čas si zasloužit svůj žold.“ Ušklíbne se a přikývne. Pak se plácne hlavou do čela. „Tohle je vlastně zadarmo. No tak alespoň nějakou farmářovic holku pro mě a pro tebe zrušení svatby s vesnickým idiotem.“ Dodá škádlivě ale v jeho očích vidíš vážnost. Soustředí se, a i přes řeči bere vážně co jsi viděla a stočí koně doprava.

Vnoříte se mezi stromy. Těžko říct kdo vás viděl nebo co si o tom myslel ale nikdo vás nezastavil. Kmeny jsou velké že by je muselo objat několik lidí a je mezi nimi dost místa i na pohyb v sedle. Houští je vyšší ale nic, co by zvířata nezvládla. Oba se obezřetně rozhlížíte. Popojedete kousek dopředu a zdá se, že les rychle tlumí zvuky karavany. Je vidět že dál les rychle houstne. Mohykáni se drží poblíž stezky jako nějaká přirozená ochrana.

Kieran ukáže na zem. Měl vždycky dobré oči. Pokud neviděl zrovna dvojmo. Skutečně je tam stopa od krve. Ne moc, nějaké malé zvíře tam muselo nedávno umřít. Kapky krve se ještě lesknou na listech, jak na ně dopadají sluneční paprsky.

Pak ho uvidíš zase. Mihnutí před vámi mezi stromy. Plášť, dlouhé vlasy, jako přirozenou součást oblečení zapletené listí a šlahouny ze stromů. Není mu vidět do obličeje, ale snaží se rychle vypařit. Na zádech má uložený luk a u pasu se mu houpe toulec. Pohybuje se mezi stromy doopravdy obratně a rychle. Pokud pospíšíte doženete ho. Jak se ale moc vzdálíte od karavany je druhá věc.

Hledím do větví, které se proplétají v korunách podél cesty a do kterých Jediný vložil snad všechny odstíny zelené. Je to malebné. Slunce sem tam prosvitne mezi listovím a donutí mě přimhouřit oči. Tedy nejenom slunce. Averelova slova nevyznívají příliš pozitivně. Na to už jsem si u něj zvykla. Horší ale je, že má často pravdo. Třeba právě teď. Trochu se zamračím a začnu věnovat opět pozornost dvojici jedoucí po straně. Zlatou minci, se kterou jsem si před tím pohazovala, sevřu v dlani a naslouchám jim.

„Promluvím s Martenem. Nevycvičíme z nich sice žádnou vojenskou jednotku, ale nevím o tom, jestli jim dal nějaké instrukce o základní taktice, pokud budeme pod útokem. Něco mi říká, že ne. Alespoň aby každý věděl, kam si stoupnout a za co je zodpovědný. Jinak to bude naprostý chaos. Přesně jak říkáš.“ Souhlasím se svým společníkem.

„Šedá je ale teorie, zelený strom praxe… Pamatuješ si jistě na akademii.“ Ušklíbnu se na něj, zatímco můj kůň pohodí hlavou viditelně znuděný pomalým tempem karavany. Stejně jako já, on i Eldwin prošli jejími zdmi, než nás z mezi ostatními nadanými vybrali pro následný výcvik.

„Bylo by bláhové namlouvat si, že nás na celé té pouti nic nepotká. To, že jsme tady, není náhoda. To, že jdeme tímhle hvozdem… No, to není nejmoudřejší rozhodnutí, ale vzhledem k situaci kolem, možná stále to nejsprávnější.“ Pohlédnu na Eldwina a potlačím nutkání dotknout se svého přívěšku se znakem Jediného. Jeho světlo vede naše kroky i ve šeru, i když si nevidíme dál než jen na špičku nosu.  

„Wynter… Wynter.“ Převracím to jméno zamyšleně na jazyku a snažím se si vzpomenout. Ano, něco mi to říká. Nebyla to jedna z mladších dívek, které byly ve vesnici? Jistě, vždyť jsme se musely znát! „Nepoznala bych ji.“ Zašeptám a jen lehce zakroutím hlavou. To se tu opravdu všichni tam moc změnili? Změnila jsem se tak moc já?

„Dobře, dobré vědět. Alespoň mají nějakou výstroj a ne jen srp a sekeru. Pokud ji dovedou i použít, máme tu hned několik posil navíc. Vidíš, nakonec tu nebudou užitečné jen krávy zapřažené za vozy.“ Neodpustím si rýpnutí do Averela, který mi to ale za chvíli vrátí. Tvář se mi protáhne do kyselého výrazu. Socializovat se? Málokdo se chtěl se Spáry socializovat a rozhodně to nebyla dovednost, kterou jsme potřebovali často během našich služeb Císařství. Ano, nějaké lekce správné etikety jsme museli podstoupit každý, protože jsme při svých jednáních často naráželi na vysoce postavené lidi Císařství, ale nikdy mi to nebylo po chuti. Navíc… Tohle nebyla věc týkající se dvora, ale mé rodné vesnice.

Potlačím prvotní nutkání tohle téma smést ze stolu. Vím, že by mi neoponovali. Možná Averel trochu, ale poslední slovo bych měla já jako jejich velitel. Mají však pravdu, jakkoliv se mi to nelíbí. Pokud tu máme s místními nějak fungovat, musíme se zbavit té nálepky exotického zboží, na které se nesmí šahat a vlastně na něj ani delší dobu koukat. Tedy alespoň tomu trochu pomoci. Zázraky na počkání opravdu nesvedu.

„Dobře, zajedu za Martenem a starostou rovnou. Pokud se domluví alespoň chvíle nějakého výcviku téhle… ehm domobrany, tak to bude myslím vhodný moment na to trochu prolomit ledy.“ A alespoň budu mít možnost si osvěžit jména lidí putujících s námi a vědět, kde začít rozhovor. Na rozdíl od Eldwina je moje paměť na jména a tváře poněkud chatrná.

„Beru si teď tedy čelo.“ Kývnu na Averela, jehož pozici střídám. „Eldwine, ty máš střed. Ave, ty zadní voj.“ Řeknu rozhodně, než lehce pobídnu patami koně a jen se krátce otočím na Averela s všeříkajícím pohledem. Proč mi tohle děláš?

Pak už ale přejdu do cvalu, abych nechala vraníka trochu proběhnout a zároveň se rychle dostala do přední části karavany, kde už rozpoznávám starostu i se jeho bratrem. Na zvědavé pohledy, které mě tu doprovází už jsem si zvykla, ostatně není to poprvé a ani naposled, takže jich většinu ignoruji, zatímco přitáhnu otěže a srovnám rychlost s tmavovlasým vojákem.

„Martene? Na slovíčko.“ Kývnu hlavou na stranu, jako kdybychom se mohli od ostatních nějak vzdálit, ale je to spíše síla zvyku než snaha ho někam odvést.

„Jak probíhal výcvik obrany karavany? Byl na to vůbec čas?“ Položím prostou otázku a hned zvednu ruku v jasném gestu, že jsem ještě neskončila, když si všimnu, jak se začal nadechovat k odpovědi. „Nepotřebuji, aby mi tu někdo mazal med kolem huby. Musím vědět, jak se věci mají bez zbytečných příkras, ať vím, s čím počítat. Takže pravdu.“ Opatrnou diplomacii a kudrlinky přenechám jiným. Tohle nás ve Spárech nikdy neučili a já na takové zbytečnosti nemám čas.

„Měl by se zvážit nějaký ucelený výcvik pro nováčky. Alespoň nějaké základy. Dokud je klid.“ Zamručím, zatímco hledím na prázdnou cestu vinoucí se hustým hvozdem před námi.   

"Jo? To si povíme po nějaké době strávené na cestě, kdy se před tebou bude nějaká dostatečně dlouho natřásat a dělat vlahé laní pohledy," zafrkám tiše a převrátím oči v sloup v tom správně dramatickém a přehnaném divadelním gestu. Chybělo mi to, tyhle naše malé rozhovory a škorpení se během cesty.

Nicméně když Kieran zavede řeč na Proroka a celou tuhle šarádu se stěhováním národů, povznesený výraz i úšklebkem se z mých rtů jako mávnutím kouzelného proutku vytratí. Vážně, co se to s ním stalo? Ve chvílích jako je tahle ho nepoznávám a všímám si toho už delší dobu. Zamračím se a ani se to nesnažím skrývat. Za tu dobu, co jsem opustila vesnici a trávila celé ty roky na cestě od jednoho města k druhému... Viděli jsme toho hodně, jakkoliv jsme se snažili to přehlížet. Netýkalo se nás to - možná jsme si jen přáli, aby tomu tak bylo. Bylo to tak snazší.

"Co si o tom myslím já?" zopakuji po něm. "Myslím, že by ses měl vrátit zase nohama na zem, Kierane," potřesu hlavou. Ta slova vyzní tvrdě - ostřeji než jsem zamýšlela, ale zpátky je už nevezmu. "Jo, svět možná jde do sraček, tomu jsem ochotná věřit, nemá cenu zavírat oči nad těma... Věcma," potřesu hlavou a mimoděk si v sedle poposednu. "Ale ten samozvanej prorok je člověk jako ty nebo já. A my víme, jací lidi jsou, Kierane. Kde máš záruku, že všechny tyhle lidi nevede jen někam doprostřed ničeho, kde na nás nečíhaj nějací jeho kumpáni? Nebo že to není jen další fanatik, který si vaří čaj z houbiček a durmanu, aby přivolal prorocký sny," nestydatě se rouhám a pochybuji, do mého hlasu prosakuje despekt a nedůvěra, kterými maskuji vlastní... Obavy.

"A to bezpečný místo bude vypadat jak jako? Louka, na kterou ukáže prstem, lidi tam postaví novou vesnici a pak budou tančit v kruhu kolem ohně, objímat se, zpívat a žít až do smrti šťastně?" nakrčím nos. Nevěřím ve šťastný konce. Už ne. Nejen Kieran se změnil. Už jsem se nedokázala tak často smát a už vůbec ne věřit.

Aspoň na "návštěvách civilizace" se dokážeme shodnout, kývnu hlavou na znamení souhlasu. Nadechnu se k odpovědi - dál se ovšem nedostanu. Pohnu hlavou směrem, kterým Kieran náhle ukáže a přimhouřím oči. Napřímím se v sedle a na okamžik pevně semknu rty, zatímco zvažuji... Možnosti.

"Vypadá to, že nás sleduje," vyslovím tiše a pohledem přelétnu prostranství mezi stromy lemujícími cestu. Čím více se soustředím, tím více mě z toho bolí oči, skrze koruny stromů sice neproniká zdaleka tolik světla jako na otevřeném prostranství, ale příjemné mi to není. "Konec pokukování po holkách. Vezmu si pravou stranu, ty levou," brouknu vzápětí. Ve dvou to pohlídáme lépe. Víme, po čem se podívat... Oba dva.

Mihnutí ve stínech

Zajíc vyrazil ze křoví jako splašený. Na lidi nebyl zvyklý. Karavany, co se tu obvykle pohybovaly jsou mnohem menší. Pár obchodníků s doprovodem nebo výběrčí daní. Možná sem tam nějaké potulné kejklířské divadlo. Zvířata cítila že je něco jinak a toho hluku se bála. Táhli se mezi stromy jako živý had hlasů, řinčení a klapání. Nikomu se to nelíbilo. Utíkal, co mu síly stačily. Vůbec si nevšiml nebezpečí, do kterého běžel. Tětiva zadrčela a zasáhl ho šíp. Byl na místě mrtvý. Muž s lukem se sehnul a zvedl ho za uši. Taky sledoval procesí. Jen ze zcela jiných důvodů…

― Ω ―

„Naše šance je v tom že tu mají celé rodiny. Můžou být podělaní až za ušima. Jenže s tím, co budou držet v ruce budou taky hlídat svoje parchanty, manželky i matky. To jim musíme dát jasně najevo.“ Zhodnotí chladně Averel. „Nějak tak aby při prvním náznaku nebezpečí nevyrazili za nimi jak stádo splašených krav.“

„Stejně budu víc v klidu až budeme ven z lesa. Kdo neslyšel povídačky o tomhle hvozdu snad ani nežil v Císařství. To bylo ještě v době, než se začalo dít co se děje.“ Eldwin si na hrudi udělá znak Jediného. Není přehnaně věřící, ale ve škole vám to vtloukali do hlavy takovým způsobem, že je to téměř automatické gesto. Má pravdu. Oba dva protestovali proti cestě hvozdem. Jenže tuhle výpravu nevedete. Prorok vám neřekl cíl a nešlo naplánovat nejefektivnější trasu. Navíc je tohle místo rozlehlé. Obcházet les by zabralo sakra moc času. Navíc by to na jedné straně znamenalo cestu přes řeku, kterou jde překročit jen za pomoci lodí a na druhé se vyhýbat velkým městům. O to nikdo nestál. Čím méně se do kontaktu s Císařstvím dostanete tím lépe. Vesnice, kde je pár desítek vidláků a maximálně nějaký úředník jsou téměř bezpečné. Nikdo je neinformuje a nemají přehled o dění. Jinde by to mohl být větší problém. Vojenská posádka tak hloupá, aby jim nedošlo že na vaší výpravě něco nesedí není. Nemluvě o daních za průchod tak velké skupiny.

„Wynter a Kieran? Ona je místní a vrátila se nedávno, podobně jako ty. On je cizí a přišel s ní. Panují různé zvěsti. Podle všeho se snaží tvářit drsně.“ Pokrčí Eldwin rameny. Na jména a tváře měl vždy paměť. „Nevím, ale budou určitě jedni z těch použitelnějších. Možná už i někoho skutečně zabili. Výstroj není nic extra ale zase lepší než to, s čím pracujeme u většiny ostatních.“

„Dívají se na nás jako na cizáky, dostat z nich něco použitelného je sakra těžké.“ Zavrčí Averel. „Vím, že se ti nebude líbit co ti řeknu, ale pokud z nich máme něco udělat je čas zavzpomínat na svá dětská léta. Ty jsi jediná, komu alespoň trochu věří. Ne moc ale víc než nám dvěma. Můžeš nás posílat na obhlídky, jak je libo ale nakonec to budeš ty, kdo bude muset pronést pár milých slov a začít se socializovat.“ Ušklíbne se škodolibě. Eldwin by si na něco takového nikdy netroufl ale v jeho očích je vidět souhlas. Vesnice je prostě uzavřená komunita. K cizím se většinou chovají dost odtažitě. Tyhle dva jsou na tom ještě hůř už jen proto čím jsou.

― Ω ―

„Myslíš, jak se o tom hned první den rozpovídal tvůj táta?“ Odhalí Kieran zuby a s chutí se zakousne do šťavnatého jablka. „Neboj. Myslím, že na to mě znáš až moc dobře. Nenechám se oblbnout nějakou vesnickou holkou, když nemám možnost se vypařit, než přijde svítání.“ Očividně má náladu provokovat.

„Zdrhat jako o život hned při prvním náznaku komplikací zni fajn.“ Dodá, ale jeho obličej pak zvážní. „Jenže nevím, zda je to moudré. Kdyby se mě někdo ptal před rokem, co si myslím o tom následovat nějakého proroka do daleka vysměju se mu. Teď? Potom co jsme viděli a slyšeli. Já ti prostě nevím. Zdá se mi, že může mít pravdu. Co když jde fakt všechno do sraček a on nás vede někam kde je… bezpečno? Co si o tom vlastně myslíš ty? Od doby, co se ukázal šlo všechno ráz na ráz a neměli jsme možnost to pořádně probrat.“

V jeho obličeji se zračí skutečný zájem. Nehodí se to k němu. Jenže od doby, co jste se rozhodli vydat do vesnice se to občas stává. Nemluví o tom, co bylo. Prostě ne. Jenže je vidět že to v něm něco změnilo. Všechno, co se stalo. Možná je to jistá známka dospělosti nebo si prostě jen uvědomil že musí být opatrnější a víc si vybírat komu bude věřit. Má, ale pravdu na cestách jste viděli divné věci. Podivné stíny toulající se krajinou. Háje stromů proměněné v něco fantaskního a slovy nepopsatelného. Bojiště, na které se ani vrány netroufly slétnout. Vždy jste se těm místům zdaleka vyhýbaly ale byla tam.

„Jo s tím, co říkáš souhlasíš. Při návštěvách civilizace bychom se měli držet stranou. Stejně si myslím že tam půjde jen pár lidí a zbytek rozbije tábor mimo ves. Kde by se tam tahle skupina uložila? Každý by nás hnal. Navíc budou mít určitě strach jaké máme úmysly. Budeme rádi, když na nás rovnou nevystřelí ze všech luků, co schovávají pod postelemi.“ Zhodnotí tvůj poslední návrh a zahodí stopku jablka mezi stromy. Jinak ho snědl celé včetně jadřince. Zahledí se mezi stromy.

„Podívej.“ Vystřelí pak prstem. Máš pocit, že jsi doopravdy něco zahlédla. Mezi stromy se někdo mihnul. Moc rychle na to, aby se dalo poznat co to bylo. Musel to ale být člověk. Těžko říct, zda někdo z karavany. Co by ale dělal mezi stromy a proč by se tak rychle vypařil?