Andor.cz - Dračí doupě online

Mihnutí ve stínech

Zajíc vyrazil ze křoví jako splašený. Na lidi nebyl zvyklý. Karavany, co se tu obvykle pohybovaly jsou mnohem menší. Pár obchodníků s doprovodem nebo výběrčí daní. Možná sem tam nějaké potulné kejklířské divadlo. Zvířata cítila že je něco jinak a toho hluku se bála. Táhli se mezi stromy jako živý had hlasů, řinčení a klapání. Nikomu se to nelíbilo. Utíkal, co mu síly stačily. Vůbec si nevšiml nebezpečí, do kterého běžel. Tětiva zadrčela a zasáhl ho šíp. Byl na místě mrtvý. Muž s lukem se sehnul a zvedl ho za uši. Taky sledoval procesí. Jen ze zcela jiných důvodů…

― Ω ―

„Naše šance je v tom že tu mají celé rodiny. Můžou být podělaní až za ušima. Jenže s tím, co budou držet v ruce budou taky hlídat svoje parchanty, manželky i matky. To jim musíme dát jasně najevo.“ Zhodnotí chladně Averel. „Nějak tak aby při prvním náznaku nebezpečí nevyrazili za nimi jak stádo splašených krav.“

„Stejně budu víc v klidu až budeme ven z lesa. Kdo neslyšel povídačky o tomhle hvozdu snad ani nežil v Císařství. To bylo ještě v době, než se začalo dít co se děje.“ Eldwin si na hrudi udělá znak Jediného. Není přehnaně věřící, ale ve škole vám to vtloukali do hlavy takovým způsobem, že je to téměř automatické gesto. Má pravdu. Oba dva protestovali proti cestě hvozdem. Jenže tuhle výpravu nevedete. Prorok vám neřekl cíl a nešlo naplánovat nejefektivnější trasu. Navíc je tohle místo rozlehlé. Obcházet les by zabralo sakra moc času. Navíc by to na jedné straně znamenalo cestu přes řeku, kterou jde překročit jen za pomoci lodí a na druhé se vyhýbat velkým městům. O to nikdo nestál. Čím méně se do kontaktu s Císařstvím dostanete tím lépe. Vesnice, kde je pár desítek vidláků a maximálně nějaký úředník jsou téměř bezpečné. Nikdo je neinformuje a nemají přehled o dění. Jinde by to mohl být větší problém. Vojenská posádka tak hloupá, aby jim nedošlo že na vaší výpravě něco nesedí není. Nemluvě o daních za průchod tak velké skupiny.

„Wynter a Kieran? Ona je místní a vrátila se nedávno, podobně jako ty. On je cizí a přišel s ní. Panují různé zvěsti. Podle všeho se snaží tvářit drsně.“ Pokrčí Eldwin rameny. Na jména a tváře měl vždy paměť. „Nevím, ale budou určitě jedni z těch použitelnějších. Možná už i někoho skutečně zabili. Výstroj není nic extra ale zase lepší než to, s čím pracujeme u většiny ostatních.“

„Dívají se na nás jako na cizáky, dostat z nich něco použitelného je sakra těžké.“ Zavrčí Averel. „Vím, že se ti nebude líbit co ti řeknu, ale pokud z nich máme něco udělat je čas zavzpomínat na svá dětská léta. Ty jsi jediná, komu alespoň trochu věří. Ne moc ale víc než nám dvěma. Můžeš nás posílat na obhlídky, jak je libo ale nakonec to budeš ty, kdo bude muset pronést pár milých slov a začít se socializovat.“ Ušklíbne se škodolibě. Eldwin by si na něco takového nikdy netroufl ale v jeho očích je vidět souhlas. Vesnice je prostě uzavřená komunita. K cizím se většinou chovají dost odtažitě. Tyhle dva jsou na tom ještě hůř už jen proto čím jsou.

― Ω ―

„Myslíš, jak se o tom hned první den rozpovídal tvůj táta?“ Odhalí Kieran zuby a s chutí se zakousne do šťavnatého jablka. „Neboj. Myslím, že na to mě znáš až moc dobře. Nenechám se oblbnout nějakou vesnickou holkou, když nemám možnost se vypařit, než přijde svítání.“ Očividně má náladu provokovat.

„Zdrhat jako o život hned při prvním náznaku komplikací zni fajn.“ Dodá, ale jeho obličej pak zvážní. „Jenže nevím, zda je to moudré. Kdyby se mě někdo ptal před rokem, co si myslím o tom následovat nějakého proroka do daleka vysměju se mu. Teď? Potom co jsme viděli a slyšeli. Já ti prostě nevím. Zdá se mi, že může mít pravdu. Co když jde fakt všechno do sraček a on nás vede někam kde je… bezpečno? Co si o tom vlastně myslíš ty? Od doby, co se ukázal šlo všechno ráz na ráz a neměli jsme možnost to pořádně probrat.“

V jeho obličeji se zračí skutečný zájem. Nehodí se to k němu. Jenže od doby, co jste se rozhodli vydat do vesnice se to občas stává. Nemluví o tom, co bylo. Prostě ne. Jenže je vidět že to v něm něco změnilo. Všechno, co se stalo. Možná je to jistá známka dospělosti nebo si prostě jen uvědomil že musí být opatrnější a víc si vybírat komu bude věřit. Má, ale pravdu na cestách jste viděli divné věci. Podivné stíny toulající se krajinou. Háje stromů proměněné v něco fantaskního a slovy nepopsatelného. Bojiště, na které se ani vrány netroufly slétnout. Vždy jste se těm místům zdaleka vyhýbaly ale byla tam.

„Jo s tím, co říkáš souhlasíš. Při návštěvách civilizace bychom se měli držet stranou. Stejně si myslím že tam půjde jen pár lidí a zbytek rozbije tábor mimo ves. Kde by se tam tahle skupina uložila? Každý by nás hnal. Navíc budou mít určitě strach jaké máme úmysly. Budeme rádi, když na nás rovnou nevystřelí ze všech luků, co schovávají pod postelemi.“ Zhodnotí tvůj poslední návrh a zahodí stopku jablka mezi stromy. Jinak ho snědl celé včetně jadřince. Zahledí se mezi stromy.

„Podívej.“ Vystřelí pak prstem. Máš pocit, že jsi doopravdy něco zahlédla. Mezi stromy se někdo mihnul. Moc rychle na to, aby se dalo poznat co to bylo. Musel to ale být člověk. Těžko říct, zda někdo z karavany. Co by ale dělal mezi stromy a proč by se tak rychle vypařil?

♬♬♬♬♬

*cink*

Vylétla zlatá mince do vzduchu, kde se na moment zastavila, protočila se na místě a zase začala padat dolů.

*cink*

Cvrnkly ji prsty v černé rukavici zase na cestu vzhůru, kde ve slunečních paprscích prosvítajících skrz bujné jarní listoví rozhodila do okolí pár zlatavých prasátek, než zase dopadla do dlaně.

*cink*

Rozhlédla jsem se po karavaně, pohupujíc se v sedle mohutně stavěného vraníka. Jak dlouho už jsme byli na cestě? Moc dlouho ne a už tak jsem z toho neměla nejlepší pocit. Potlačila jsem v sobě potřebu se neustále ohlížet a snažila se tak nějak smířit s tím, že cestujeme s prostými rolníky, domácím dobytkem, těžce naloženými vozy, a ne vojenskou jednotkou.

Dnes byl den jako vymalovaný. Slunce hřálo, ale les, který nás obklopoval, si zachovával příjemný chládek.  Neměla jsem ale možnost užívat si tichých zvuků přírody, protože karavana, které jsme byli součástí, byla hlasitá tak, že plašila veškerou zvěř v dalekém okolí. Klevetící ženy, povykující děti, vrzání kol plně naložených vozů poskakujících na nerovné cestě. Ne, dnes jsem si příliš klidu užít nemohla.

*cink*

Vyhodila jsem zlatou minci opět do vzduchu, kde se na ní zaleskla císařská orlice s rozevřenými spáry. Znak, který jsem společně se svými muži ukrývala před zvědavými zraky vesničanů. Ne, že bych čekala, že tu bude moc takových, kteří by tušili, o co jde, ale jeden nikdy neví. Stejně jako mě odvál osud mimo tohle místo na dlouhé roky, jistě tu bylo víc takových, kteří vytáhli paty z vesnice dál než do nebližšího města na pravidelné trhy. Spáry… Kolik jich tady o těch pár jednotkách, které měly na starost choulostivé záležitosti Císařství, mohlo slyšet? Doufala jsem, že nikdo, ale zároveň jsem tušila, že realita bývá často na hony vzdálená bláhovým přáním.

*cink*

Blížil se ke mně jezdec. Averel cválající zpátky podél lesem táhnoucí se karavany nevypadal nadšeně. Ani se nesnažil to skrývat. Jeho podmračený pohled jsem moc dobře znala. Teď přijdou ty špatné zprávy. Chytla jsem minci do dlaně a druhou rukou lehce cukla opratěmi, abych mu udělala místo na cestě vedle sebe.

„Hmmmh.“ Zamručela jsem na jeho zjištění. Nebylo to pro mě nic nového. V té vesnici jsem vyrůstala. Věděla jsem, jaký je tam život. Tihle lidé neměli nikdy potřebu se chopit zbraní. Obdělávali pole, starali se o zvířata a kovář opravoval obyčejné nářadí denní potřeby. Žádné kutí a kalení mečů. Motyky a sekery, to byly věci, které uměli držet v rukou.

„Chápu.“ Kývla jsem chápavě na Averela, abych se pokusila alespoň malinko zmírnit jeho frustraci. „V případě problémů to bude z větší části na nás a těch pár schopných.“ Konstatovala jsem prostá fakta. Ano, bylo tu několik takových, kteří vypadali, že zbraně nedrží poprvé v životě, ale bylo jich jako zrníček máku. Moc málo na to, aby se z nich dala vytvořit efektivní ochrana celé karavany.

Můj pohled se setká s nakvašeně se tvářím mužem jedoucím na voze vedle nás. Znám ho? Nevím… Je mi nějaký povědomý. Stejně jako velká část lidí v karavaně, ale spojit si jejich dospělé tváře s mými zamlženými dětskými vzpomínkami je obtížný úkol. Není to ten, který na mezi tahal holky za sukně? Nebo ten, který kladl v lesíku oka na zajíce? Nebyla jsem schopná si jej zařadit. Oproti mladíkům a dívkám, které jsem si pamatovala, byli tohle dospělí muži a ženy, často s houfem pobíhajících dětí kolem nich. Život mě ale zavedl jiným směrem.

*cink*

Připojí se k nám další jezdec. Eldwin vypadá o poznání v lepší náladě než Averel. Alespoň někdo tu udržuje potřebný optimismus v jednotce. „Dobře, rozumím.“ Kývnu na něj a lehce se pousměji, než zase zvážním.

„Nejsme tu ale od toho, abychom z nich vycvičili armádu. Na to nemáme čas a ani prostor.“ Mluvím klidně a pokračuji v rozhovoru, který jsme začali s Averelem. „Naučit je držet meč je pak jedna věc, ale druhá je, aby ho nepustili při prvním nebezpečí. Většina těch lidí nikdy neviděla bitevní pole. Nejblíž ke krvi se dostali tak, když někde zařízli prase, nebo dodělali skolenou vysokou. Musíme počítat s nejhorším. V případě útoku bych na ně rozhodně nespoléhala. Bude to na nás.“ Ztiším hlas a pohlédnu na oba muže s otázkou vepsanou ve tváři, jestli mi rozumí. Ochránit tak velkou karavanu ve třech lidech, bude obtížné i s našimi talenty. Bude ale také záležet jaký a zda vůbec nějaký útok hrozí. Lapkové se zdají rozhodně reálnější než jiné… horší hrozby. U obyčejných lidí bychom měli alespoň nějakou šanci.

*cink*

„Za dva dny v Harthurstu. To nezní špatně. Nezbývá než doufat, že bude to místo netknuté. Nakonec, tohle není závod, i když se to tak může zdát. Nevíme, jestli máme den, dva… nebo rok.“ Chytím padající minci ve vzduchu, až kůže rukavice zavrže. „Ale stálo by za zvážení zavést nějaké předsunuté hlídky, ať nevjedeme rovnou do pasti. Domluvím se večer s Mortenem. Mohli bychom jet jako předvoj pro případ, že by nás na cestě čekala nějaká nepříjemná překvapení. Nestojím o to, aby se karavana dostala přímo doprostřed boje. Je to… omezující.“ Ohlédnu se přes rameno k zadní části karavany, kde se to hemží dětmi a na vozech se vezou staří lidé. Ano, ta část karavany by při obraně měla nejnižší prioritu, ale vysvětlit to místním obráncům, kteří tam mají často své rodiny, by bylo zhola nemožné.

Můj pohled si na chvíli přitáhne dívka se sivými vlasy jedoucí na běloušovi. I s tím mužem jedoucím vedle ní jsou docela výrazná dvojice. Držení v sedle a ani oděv nenapovídají tomu, že by to byla obyčejná sedlačka z vesnice. Trochu přimhouřím oči a svraštím obočí, jak se snažím si vzpomenout, ale pak jen trhnu hlavou. Na tohle nemám čas.

„Co jsou ti dva zač?“ Zeptám se Eldwina, který se držel v jejich části karavany. „Zbraně? Vojenský výcvik?“ Zajímá mě, zda si něčeho zajímavého nevšiml. Jestli tu je pár bojeschopných lidí, je dobré o nich vědět.  

„Tak jako tak… je dnes krásně.“ Nadzvednu se na chvíli ve třmenech, abych si poposedla a vzhlédnu ke korunám stromů, ve kterých se tetelí zelené, svěží lístky. Skoro jako kdybychom byli v jiném světě. Mnohem klidnějším a krásnějším. Rty se mi lehce roztáhnou v náznaku spokojeného úsměvu a do tváře se mi opřou sluneční paprsky.

♪♫♫♪

Pohodlně si hovím v sedle bílé kobyly, která nepokojně pohazuje hlavou, a ještě ji nepřešla chuť rvát se dopředu. Vlastně ji chápu. Držet tempo s karavanou není kdovíjakou zábavou, ovšem není kam se hrnout.
S balením věcí jsem se naštěstí nemusela kdovíjak obtěžoval, celý můj život se vešel do sedlových brašen a tlumoku připevněného nyní k sedlu, stejně jako krátký meč. Tesák i nůž mám raději u sebe, jeden nikdy neví. Starý kabátce mám zapnutý, ale i tak se mi pod něj dere zima, která nemá nic společnýho s počasím. Nemám z tohohle podniku radost, nejraději bych se sebrala a… „A co? Kam bys chtěla jít, hm?“ jako bych pořád slyšela Kieranova slova. Od kdy byl on z nás dvou ten rozumný? Na tuhle jeho novou roli si musím pořád zvykat, poslední dva týdny jsem ho ani nepoznávala a dávala mu to řádně najevo.

Jedinou výhodou celé této štreky je, že jsem mohla vypadnout konečně z domu. Z vesnice. Z tohohle místa. Přísahám, že ještě pár týdnů a zakroutila bych Madelaine tím jejím husím krkem. Málem jsem to udělala už včera, když si na mě znovu otevřela zobák a začala kejhat příkazy, co se má kam zabalit, ale ta uštěkaná čúza se včas skryla za toho malýho fakana, kterému musím říkat „bratříčku“. No, dobře, možná… Možná jsem byla maličko podrážděná. Toho kluka jsem měla ve skutečnosti celkem ráda, i přes veškeré snahy Madelaine se mě nebál. Moc.
Stejně mě pořád žere, jak jí zasvítila očka, když jsme byli s Kieranem „povýšeni“ na ochranu karavany. Ale asi pořád lepší než s ní trávit čas i po cestě. S ní nebo čelit otcovým pohledům. Nelíbí se mu to, ale co nadělá? Nic. Stejně jako já, když jsem ho s jízlivě ujistila, že si o mně opravdu nemusí začínat dělat starosti.

Stačí, že jsem si je dělala já. Jen z úplně jiných důvodů, než by si kdo pomyslel.

* * *

Krátce povytáhnu obočí, když kolem procválá muž na koni až se mu od kopyt práší. Samozřejmě tomu koni. Poznávám ho i takhle letmo – samozřejmě ho poznávám, je to jeden z těch cápků od Marike. Kdo by byl čekal, že se s ní tady potkáme? A za těchto okolností? Já teda rozhodně ne, zvláště ne poté, co s takovou pompou opustila tuhle zavšivenou díru. Marike, ti muži, Morten… Celkem nebezpečná a nešťastná kombinace. Ale aspoň můžu utěšovat tím, že kdyby šlo z tlustejch do tenkejch, tak to jsou mnohem větší ryby než Kieran – nebo já. O ceně se nakonec dá vždy jednat, jen je třeba mít co nabídnout. A že o tomhle už něco bohužel vím.

„Tak pozor na to, aby ti jeden z těch hodných lidí nedal do huby za to, žes vlezl pod špatnou sukni,“ doporučím svému společníkovi mile. Znám ho. Nebylo by to poprvé ani naposledy. Raději nechci počítat, kolik mu toho prošlo postelí. Nicméně krátce kývnu hlavou. Ano, opět na cestách… Trochu mi to i chybělo, dřepět někde nečinně na zadku mě ubíjelo. Musela jsem přemýšlet nad věcmi, o kterých jsem nedokázala ani mluvit, natož si to nějak urovnat v myšlenkách. Po půlce jablka se ovšem vděčně natáhnu, kdo jsem abych odmítla.

S chutí se do něj zakousnu, zatímco pohledem střelím k jezdcům na koních, o kterých Kieran mluví. O Spárech. Opravdových Spárech – tady. Jeho znepokojení rozumím, radost z toho také nemám.
„Budeme doufat, že je nikdo nehledá a už vůbec ne tady. A pokud jo…“ pokrčím rameny. „Mohli by nadělat dost velký brajgl na to, aby se o nás nikdo nezajímal a mohli jsme vzít včas kramle. Pod svícnem je největší tma,“ dodám polohlasně. Zatímco mluvím – a chroupu jablko – dávám si pozor, aby kolem nebylo žádné zvědavé ucho. Díky Marike po nás naštěstí už lidi tolik nečumí, protože není nad čerstvý drby, ale i tak.

V další chvíli po něm hodím zamračeným pohledem, když už ne ohryzkem. Na jazyk se mi dere ohrazení, jestli někde slítl z koně a praštil se do hlavy, jestli mu tohle opravdu přijde jako rozumný nápad, ale…
„Anebo nás do těch sraček naopak zatáhnout až po bradu,“ zamručím a zamyšleně přimhouřím oči, před kterými mi povlává pramen bílých vlasů. Zapletla jsem si je jen do jednoduchého copu a schovala pod šátek, aby nepřekážely pokaždé, když zafičí vítr, i když pár pramenů jsem si nechala volných, aby aspoň z části odpoutávaly pozornost od jizvy táhnoucí se po tváři.
„Ale pokud si myslíš, že to je dobrý nápad,“ zním trochu váhavě, přesvědčená o tom úplně nejsem, ale na druhou stranu – Kieran má recht. Tihle na rozdíl od vesničanů něco svedou, když vyskočí z křoví nečekaná společnost. „Asi by neměl být problém s Marike zapříst nějaký hovor. Nebo s těmi jejími šamstry. Jsou tu cizinci asi jako my dva, možná ocení někoho, kdo na ně nebude koukat skrze prsty a sbírat informace pro klevetění u táborového ohně,“ brouknu a s gustem hodím okousaný jadřinec do strany až se rozprskne přesně o kmen stromu, který akorát míjíme.

Pousměji se, než opět zvážním.
„V Harthurstu bych raději moc neukazovala obličej. Je to sice díra jako každá jiná, ale nikdy nevíš,“ dodám zamyšleně.

Kieran

Wynter

Není těžké si domyslet, že před lety musela být Wynter pěkná dívka, přesně taková, za kterou se mnohý muž ohlédne – přesně taková, pro kterou poeta složí sladkobolnou báseň. Jenže ty časy jsou nenávratně pryč. Tvář nyní brázdí hned několik jizev na znamení, že život ani pěknou tvářičku neušetří před neštěstím.
Na mnohé lidi Wynter díky svému albinismu působí zvláštně – cize. Její bledá, takřka bílá kůže, která se v létě nikdy neopálí, a naopak na ní vyskáčou ošklivé rudé fleky, vlnité vlasy barvy sněhu a světlé oči zabarvené kolem zornic do růžova.
Postavy je na ženu vysoké, se štíhlým útlým pasem a dlouhými nohami. Tělo je již na první pohled uvyklé pohybu a strádání, šlachovité a pevné, bez zbytečných měkkých křivek domácí paničky. Záda má tak trochu křivá a levá lopatka je vystouplá.
Oblečená je mužském ošacení. Přes halenu má sešněrovanou koženou kazajku, přes kterou nosí ještě starý armádní kabátec, který už zažil své roky a na mnoha místech je spravovaný a vyztužený, aby aspoň nějak chránil a zároveň tolik neomezoval v pohybu. Kalhoty končí v prošlápnutých polovysokých pevných botách. Na první pohled je ozbrojená.

Pod korunami stromů

♫♫♫

Odpolední jarní slunce hřeje pocestné do tváří. Nebe je bez mraků a všechno vypadá téměř idylicky. Vaše skupina se noří do lesa, mezi jehož stromy paprsky vytváří krásné sloupce světla. Zpěv ptáků, cvrkání hmyzu i vzdálené funění zvířat jen dotváří atmosféru krásného dne. Dokonce i ti nejtrudnomyslnější mají problém necítit se dobře. Naštěstí celým lesem vede dost široká obchodní cesta, aby se jím dalo projet.

Je vás kolem šedesáti. Celá ves, mladí, staří, ženy i muži. Veškerý jejich život je naložený na vozech, nesený na zádech nebo uložený v sedlových brašnách. Všichni, kdo měli zkušenosti s bojem byli vybráni jako ochrana karavany. Jako bonus se tak vyhnou většině běžných prací a pokud to půjde budou v sedle, aby byli schopní rychle reagovat na blížící se nebezpečí. Další jdou pěšky a střídají se na vozech. Ve středu procesí jedou vaše zásoby. Jídlo a pití které se ve vesnici nashromáždilo. Mělo by vystačit na pár týdnů bez nutnosti velkého utahování opasků. Do té doby nakoupíte další a lovci budou stejně po cestě lovit a v noci líčit pasti.

Úplně vzadu jedou osobní věci a několik vozů které vezou ty co nejsou schopní delší dobu jít. Hodně staré nebo moc mladé. Vpředu zase jedou věci denní potřeby. Kuchyně, stany a další věci. Vesnický kovář si část jednoho vozu zabral pro sebe, aby měl možnost opravovat poškozené vozy a udržovat vaše zbraně. Tady to ale není žádná sláva. Většina obrané síly má spíš nástroje než zbraně v pravém slova smyslu. Dřevorubecké sekyry, cepy nebo luky na lovení zvěře. Tváří se ale odhodlaně a zarputile jedou vedle vozů. Nechtějí dopustit, aby se jejich blízkým cokoliv stalo. Přesto i oni se neudrží a fascinovaně hledí na prastaré stromy kolem vás. Mnozí z nich tak daleko od domova nikdy nebyli. Přitom je to takový kousek.

Vzduchem se rozléhá hovor, výskání dětí i řev nejmenších. Rozhodně nejste tichá společnost. O to víc když se teď zdá že mnozí z vás se snaží svůj strach a smutek zahnat hraným veselím a mluvením. Morálce to ale pomáhá, a to je hlavní.

― Ω ―

Jedeš ve středu karavany. Cítíš na sobě pohledy nejednoho z lidí, které si kdysi znala. Stejně tak těch mladších, které jsi nikdy nepotkala. Už tvůj vzhled je v tomhle kraji plném prosťáčků neobvyklý. Nikdo se tě ale neptá. Maximálně si šuškají za tvými zády. Oba bratři Beileyovi ti dali jasně najevo že ti věří. Nic jiného jim nezbývá Spáry jsou vojenská jednotka. To může pro celou tuhle výpravu znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.

Averel kdesi před tebou právě otočil koně a cválá k tobě. Netváří se vesele. Vůbec ne. Zpomalí a srovná tempo.

„Nevím, jestli jde s tímhle něco dělat. Ti, co mají zbraně je drží jako košťata a pochybuji že vysvětlit jim cokoliv ze základů taktiky je zhola nemožné. Větší šanci budu mít u jedné z těch krav co vedeme.“ Povzdechne si bez ohledů na kohokoliv kolem. Vidíš, jak se na něj z nejbližšího vozu upře zamračený pohled. Nemůžeš si vybavit kdo to je. Další z farmářů, kteří se za dobu tvé nepřítomnosti změnili víc, než aby je šlo poznat bez dlouhého přemýšlení. „Přijde mi, že tohle celé nemá šanci uspět. Jakmile se dostaneme do nebezpečí rozsypou se jako domeček z karet.“ Povzdychne si.

„Zadní voj se drží a nikoho neztrácíme.“ Přidá se do hovoru Edwin, který vás zrovna dojel ze zadní části. Nevypadá rozhodně tak rozhořčeně jako druhý člen tvé jednotky. „Pokud budeme držet pomalé a nemohoucí na vozech jsme schopní udržovat stabilní tempo. Nejvíc nás zpomalují hospodářská zvířata, ale ty prostě potřebujeme. Věřím, ale že za dva dny budeme v Harthurstu.“ Další zastávka na vaší cestě. Poslední vesnice před samotným srdcem hvozdu, do kterého jste právě vstoupili. Další bude až na jeho druhé straně. Místo, kde žijí lovci, dřevorubci a řezbáři. Tam se Almer rozhodl nakoupit zásoby.

„Pokud nás do té doby nepřepadne nějaká organizovaná banda. Co jsem slyšel krajem se toulají skupiny dezertérů pro ně jsme jako hostina naservírovaná na stříbrném podnosu. Nemluvě o jiných věcech.“ Poslední slova už Averel řekne vcelku tiše. Jedna věc je, aby lidé slyšeli kritiku a druhá pak mluvit nahlas o tom kvůli čemu vlastně utíkáte. Většina lidí tady to totiž pořád považuje napůl za povídačky. Ti, co věří ale na vlastní oči nikdy neviděli skutečnou hrůzu toho, co se ve světě kolem vás děje.

― Ω ―

Vidíš, jak kolem tebe prosviští muž na koni. Nedá se s nikým splést. Je ze skupiny, kterou sem přivedla Marike. Pamatuješ si, jak jí odvedli stoupenci císařství. Tedy ne přímo, stalo se to mimo vesnici, ale hodně se o tom mluvilo. Teď se vrátila s dvěma chlapy a je jasné že utekli z armády. Stejně jako starostův bratr Morten. Hodně místních to neřeší nebo si toho vůbec nevšimli tobě s Kieranem to muselo být jasné na první dobrou. Takových jste ve světě viděli spoustu. Taky víte že s nimi Císařství nemají nejmenšího slitování a když dojde na lámání chleba půjdou po celé téhle společnosti. Když už mluvíme o vlku vidíš, jak jede na koni za tebou. Nespěchá a užívá si jarní vítr ve vlasech. Když projíždí kolem vozu holka, které není ani dvacet se na něj usměje a hodí mu jablko ze sudu. Když ho obratně chytne a úsměv jí vrátí začervená se a zaleze mezi plachty.

„Lidi tady umí být doopravdy hodní.“ Zastaví se u tebe a nožem rozřízne ovoce na dvě poloviny a jednu ti nabídne. „Zase na cestách.“ Usměje se, a je vidět že mu to vůbec nevadí. Vlastně se každou chvíli, co pracoval u tvého otce ztrácel sám do sebe. Teď je zase v sedle a cestovním oblečení. Vypadá jako znovuzrozený. Téměř se zdá že si neuvědomuje nebezpečí všeho, co vám hrozí.

„Co si o nich myslíš?“ Pokývne na trojici jezdců v černém, kteří jedou kus před vámi. V jejich středu je právě Marike. „Nemám z nich dobrý pocit. Snaží se je schovávat, ale viděl jsem insignie. Spáry. Magické jednotky Císařství. Myslel jsem, že se nám tady povede ukrývat před pozorností, a ne že narazíme na uprchlou vojenskou elitu. Ještě s tím že nám bude případně rozkazovat. Nemám z toho radost Vločko, vůbec ne.“

To už ostatně řekl několikrát. Moc se nedalo vyjednávat. Kdo je schopný nosit zbraň a zažil už nějaký ten boj bude karavanu chránit. Největší radost z toho měla Madelaine. Nebudeš celé dny sedět na jejich vozu, a ještě se může chlubit cizím peřím. Otci se to zase tolik nelíbilo ale po všech historkách, co z tebe i Kiernana občas padají se nedalo nic moc dělat. Rozhodně ale nebudete nejslabší článek celé obrany. Do bojových zkušeností se totiž řadí očividně téměř cokoliv. To že nějaký lovec dokázal nabrat na kopí šelmu ho rozhodně nestaví první linie proti lidem nebo něčemu horšímu.

„Možná bychom se s nimi ale měli blíž seznámit.“ Podívá se tvůj společník dopředu a vypadá že o tom vážně přemýšlí. „Pokud nás budou mít rádi a budeme blízko nich v případě nebezpečí se naše šance na přežití třeba nebudou rovnat absolutní nule…“

Jinde, jindy

― Ω ―

♬♬♬♬♬

Jeli jsme a jeli. Uběhlo už několik nocí od toho dne, který všechno změnil. Ten osudový den jsme přišli o spolubojovníky. O přátele. O rodinu. Zůstali jsme jen tři. Poslední tři z osmého Spáru.

Kopyta koní se bořila do omletých kamínků na pláži a vlny omývající dlouhou pláž postupně zahlazovaly naše stopy. Ve vzduchu byla cítit sůl a vlhkost, přesto jsem z nosu stále nemohla dostat ještě jeden zápach. Zápach smrti. Obličej se mi zkřivil vlnou bolesti od jedné z ran, které jsem na bitevním poli utržila. Zranění byla už dávno ošetřená, tohle nevyjímaje, a skrytá pod kvalitní koženou zbrojí. Za to jsem mohla děkovat Eldwinovi. Sice nebyl tak dobrým léčitelem jako jeho předchůdkyně, ať je jí země lehká, ale přesto se stal brzy platným členem naší skupiny. Benjamínek jednotky, kterého k nám vybral Colley společně s mou maličkostí, s námi byl už něco málo přes rok. Za tu dobu se z něj stal platný člen Spáru a náš spolubojovník. Zašklebila jsem si při představě večera, kdy bude opět trvat na tom, aby se převázaly obvazy a překontrolovala zranění. Ve své starostlivosti uměl být někdy dost vehementní. Bylo patrné, že péči o jiné bere vážně. Skoro až vážněji než naše hlavní povinnosti, ale kdo by mu to měl za zlé. Naše práce nebyla pro každého a ošetřování druhých její náplní skutečně nebylo.

Jen jsem krátce pohledem zkontrolovala, že se Eldwin příliš nevzdálil od dalšího z jezdců. Averel, který jel v mých stopách, se z pod nasazené kápě rozhlížel ostražitě po okolí. Nedivila jsem se mu. Po tom, co jsme zažili, se dalo čekat nebezpečí jak ze strany nepřítele, tak také z opačné strany bojové linie. Některé věci bych obtížně vysvětlovala. Ovšem nebylo moc takových, kteří by se zrovna nás troufli hnát před kárný soud. Naše pohledy se setkaly a já jen beze slova kývla. Vše bylo v pořádku. Alespoň zatím. Otočila jsem se opět čelem vpřed a přitáhla si plášť, na kterém byly i teď patrné seprané stopy krve. Pokračovali jsme. Udávala jsem směr a vedla svou novou jednotku do míst, která jsem už dlouhé roky nenavštívila. Na místo, které mi ukázal Jediný.

__

Krajinu zalévaly zlatavé sluneční paprsky. Jaro bylo ve vzduchu doslova cítit. Vůně rozkvetlých divokých květin na louce sytila vzduch všude kolem nás. Ze stromů se ozývalo cvrlikání a štěbetání ptáků, kteří poskakovali po větvích a ohlašovali svým křikem náš příchod. Znala jsem to tady. Ten kámen tam. To rozcestí. Tady jsem běhávala bosá travou. Tam nedaleko se skláněly nad potokem vrby, z jejichž větví se daly dělat skvělé píšťalky. Vzpomínky, o kterých jsem dávno nevěděla, se jako by mávnutím kouzelného proutku vynořovaly z mlhy zapomnění. Seskočila jsem z koně a zahleděla se na hejno ptáků, které se zvedlo z nedalekého kraje lesa. Byla jsem doma…

„Jak je to dlouho?“ Přistoupil ke mně Averel, který malebnou krajinu před námi sledoval bez zbytečných emocí, na rozdíl ode mě.  

„Hmm, něco přes třináct let.“ Zamručela jsem a sklonila se, abych utrhla žlutý nenápadný kvítek krčící se mezi stébly trávy. „Podběl… Dělal se z něj… čaj?“  Držela jsem květinu mezi prsty krytými koženými rukavicemi a prohlížela si ji s neskrývaným zájmem.

„Ty umíš vařit čaj?“ Ušklíbl se Averel, až se jizva na jeho tváři zkřivila.

„Marike má pravdu. Dá se z něj uvařit čaj, nebo ho můžeš naložit i do medu a…“ Zapojil se do hovoru mladík stále sedící v sedle svého koně.

„Eldwine, děkuji za přednášku, ale na tohle jsem se zrovna neptal.“

„Nechte toho, vy dva. Vesnice je už nedaleko. Uvidíme, jestli nejdeme pozdě.“ Otočila jsem se rázně na patě, poplácala svého koně na plecích a zase se vyšvihla obratně do sedla. Zranění z bitvy se už po té dlouhé době zhojila, a tak mi jen do sbírky přibylo pár nových jizev a… vzpomínek. Chopila jsem se otěží a pobídla vraníka. Žlutý kvítek jsem zahodila zpátky do trávy, kam patří, stejně jako staré vzpomínky mladé naivní dívky, která zde sbírala květiny. Kde té je konec?

__

Ne místo jsme dorazili včas. Skutečně se ve vesnici něco dělo. Chystala se karavana. Lidé balili to málo majetku, co měli, a který byli schopní vzít s sebou na cestu. Přesně tak, jak mi bylo vyjeveno. Z jejich tváří i jednání doslova čišela nervozita. Většina z nich nikdy za celý svůj život nevytáhla paty dál, než do nedalekého města na trh. Málokdo z nich viděl oceán, západní pohoří, nebo hradby hlavního města Císařství. Přesto se teď odhodlávali vydat dál, než kdy byli.

Naše přítomnost samozřejmě vyvolala plno zvědavých pohledů. Ozbrojená trojice jezdců. Nevypadali jsme na první pohled jako klasičtí vojáci a insignie Spárů jsme dobře ukrývali. Byl to cejch, který uměl otvírat mnohé dveře, ale také ještě více jich zavřít. Nezabředávala jsem do zbytečných hovorů. Mířila jsem k místu, které jsem dobře znala. Můj dům, otcova kovárna… Tam na severním kraji vesnice.

__

„Mohla jsem to čekat.“ Seděla jsem na roubení studny a snažila se zahnat z tváře stopy zklamání. Samozřejmě, že tu nebyli. Můj otec, matka… Dokonce i sestra se přidali k Jedinému. Zůstala po ní jen dcera, kterou jsem si pamatovala ještě jako malé pískle. Teď už z ní byla mladá dívka, se kterou jsem si zatím vyměnila jen pár pohledů. Nepřijela jsem sem hledat rodinu, ale kvůli něčemu jinému.

„Co teď, Marike?“ Averel se posadil vedle mě, zatímco Eldwin se se zájmem rozhlížel kolem. Viditelně byl na podobném místě poprvé.

„No co. Karavana se chystá k cestě. Starosta říkal, že zítra vyrážejí. Pojedeme s nimi. Jestli máme být co k čemu s tím, co se blíží, bude to s těmito lidmi. Všechno má svůj smysl a Jediný vede naše kroky, i když… I když je cesta někdy zavátá sněhem.“ Protočím zlatý přívěšek se symbolem Jediného v prstech a skloním k němu zamyšlený pohled.

„Zítra vyrazíme. Odpočiňte si. Čeká nás dlouhá cesta.“

Vzpomínky na domov

Sbohem starý domove

♫♫♫

Začátek konce