Andor.cz - Dračí doupě online

Procházím více či méně známými ulicemi města soudců a rozhlížím se kolem sebe. Především tedy po lidech, kteří na tomto místě našli své útočiště v šílených časech, ve kterých teď žijeme. Blíží se konec světa. Konec všeho, co známe. Sem tam v těch prázdných tvářích zahlédnu náznak pochopení bezútěšné situace, ve které jsme nakonec všichni bez výjimky. Pochopení toho, že smrt může být skutečně za rohem. Ovšem tohle je život… Každý den hledíme smrti do tváře. Jen většina raději odvrací pohled.

Tiše si povzdechnu a maličko se pousměji s pohledem stočeným k prosluněné obloze. Dnes je vskutku krásný den.

Projdu kolem míst, kde ještě před chvílí došlo k lynči a snad i doslovnému roztrhání několika útočníků, o které se rozohněný dav bez milosti postaral. Nevidět to na vlastní oči, ani bych neměla potuchy o tom, že se tu něco takového stalo. Vše bylo řádně uklizeno a pach krve odvál vítr proplétající se ulicemi.

A tam dále jsou pak další žadatelé o azyl. Bude tohle poslední bašta lidské civilaze, o kterou se povedou nejlitější boje s těmi bestiemi z venku? Nevím. Na druhou stranu, ti lidé čekající ve frontě viditelně doufají, že zde naleznou bezpečí. A alespoň o něco déle budou moci dál odvracet pohled od nevyhnutelného.

Procházím dál, aniž bych se zastavovala. Očima jen krátce sklouznu po pár tvářích, které mi jsou povědomé. Viditelně se skladba karavany skutečně obmění. Nemám jim to za zlé. Mají pocit, že zde mají větší šanci? Může to tak nakonec být. Sama se neodvážím odhadovat, která z možností je nakonec ta správná.

Jen co se přiblížím místu, kde stále stojí zbytek naší karavany, přitočí se ke mně nenápadně vysoká postava v černé. Lehce natočím tvář k Averelovi a drobně kývnu, než s ním srovnám krok a pomalu pokračuji dál. To už se k nám ale přidá i další a zároveň poslední ze Spárů. A ačkoliv je to pro nás s Avem nepřehlédnutelné představení, jsme jediní dva, kteří tu zlatě zářící postavu tvořenou čistou září vidí.   

„Nepouštějí lidi ven?“ Zopakuji Avova slova, ale nechám jej pokračovat. Jen se o poznání více zachmuřím, když slyším novinky, které se ke mně díky mým společníkům donesly. „O nemoci sužující spodní patra města slyším prvně. Místní… Nositelé se o téhle drobnosti jaksi opomněli zmínit. Ale může to být, jak říkáš, Ave. S tím, jak je město přeplněné a jaké podmínky zde panují…“ Začichám a skutečně vzduch zde čpí směsicí nelibých pachů, které jen připomínají to, že tohle město skutečně nebylo dimenzováno na tolik obyvatel. „… se není čemu divit, pokud by zde propukla epidemie úplavice nebo něčeho jiného podobně nakažlivého.“ Pokračuji se stoickým klidem, zatímco kráčíme pomalu ulicí.

„Vypadá to, že věci tu jsou komplikovanější, než jsme mysleli. Místní… Nositelé, skutečně jsou bývalí vězni, ale úlomky Jediného viditelně příliš nerozlišují a nebo se neřídí lidskými zákony. Kdo ví. Aktuálně zabrali Halu soudců, vzhledem k převratu, který zde proběhl, tu došlo k menší čistce. Jak se dalo čekat. Ovšem to podstatné. Viděla jsem… proroka.“ Pohlédnu na Averela s Eldwinem. „Vypadal jako ten, který nás vedl až do Harthurstu, jen… byl rozbitý. Skutečně rozbitý. Jako schránka nebo snad socha, která se rozpadá. Přesto to byl on. A vzhledem k tomu, jak zemřel náš prorok, nebylo to něco tak… překvapivého. Mluvila jsem s ním. Prý zde mají Nositelé hájit město při posledních střetech s nepřáteli. Dokud nás Jediný nespasí. Avšak… Také zmínil něco podstatného, že od jisté doby Jediného už neslyší. Poslední rozkaz, který měl prý ale byl, že mají držet město do posledního dechu. Pokud se město udrží, Jediný jeho obyvatele zachrání. Proto se sem ostatní shlukují. Proto nás sem poslal? Nevím… Asi.“ Pokrčím rameny. Je pravda, že Jediný v poselství k nám nebyl příliš konkrétní. Měli jsme vyrazit do Gloucasteru a najít nového proroka, který nás povede. A to jsme udělali. Jen jsme nečekali, že nás místo cesty dál povede do bitvy při obraně tohoto města.

„Popravdě, příliš se mi to nelíbí, ale slova Jediného byla jasná. Proroka jsme našli a pokud je tohle to, co tu máme vykonat… Budeme bojovat, jak nám velí naše svatá povinnost.“

Kysele se ušklíbnu. No ano, Jediný to skutečně dobře vymyslel, prolétne mi hlavou, zatímco se záhy zachmuřím. Za jiných okolností by bylo snad i Kieranovo nadšení nakažlivé, avšak teď se držím zpátky. Vážně je to tak? Proto Prorok vybral někoho jako jsme my dva? Avšak nahlas nic z toho neřeknu, namísto toho pohledem přelétávám mezi Kieranem a Prorokem. Neustále se pohledem vracím k té známé – a přitom cizí tváři, zatímco se to snažím pochopit.

Právě Prorok se na moji pobídku rozhovoří o relikvii, kterou bychom pro něj měli ukrást. Ah… Ne, příběh toho svatého mne skutečně nezajímá, nikdy jsem na tyhle náboženský báchorky nebyla. Příběhy plné ponaučení, hrdinských činů a utrpení svatých, ke kterým bychom měli s úctou a pokorou shlížet jen protože to někdo řekl. Jistě, to tak. Přesto se na okamžik zarazím. „Takže to jsou vážně jeho pravé… Oči?“ lehce nakrčím nos. Tedy… Ostatky svatých se vždycky daly střelit za vážně dobré peníze a poptávka po takových „relikviích“ nebyla malá, ale představa, že to vážně někdo používá k něčemu jinýmu než uspokojení svých… Uhm. Ne, tohle není směr představ, kterým bych se teď chtěla vydávat. Tedy nejen teď.

„Takže bývalá správkyně? Hm… To by mohla i vědět, jak se tam nepozorovaně dostat a čemu se vyhnout… Jak se jmenuje?“ zeptám se Proroka hned jak tu ženu zmíní. „A hádám, že víte, kde ji najdeme…“ spíše konstatuji, než abych se ptala.

Poté se ovšem rozhovor přesune zpátky z praktické roviny do té duchovní. Drobně přimhouřím oči a kdybych byla kočkou, tak se snad i naježím. Vyrovnat sami se sebou, jo? Páni, to je mi tedy rada. Tyhle pánbíčkářský žvásty vážně miluju, a ani Kieran se na to netváří kdovíjak nadšeně a předběhne mě se svojí otázkou.

Tentokrát ovšem poslouchám Proroka opravdu pozorně, a dokonce se u toho ani neošklíbám a nepřevracím oči. Tak náš aspekt? Snažím se pochopit, co tím Prorok asi myslí… Vzpomenout si na to, co se stalo krátce poté, co do našich těl pronikly úlomky… Na to, co se z nás všech stalo. Vnímám mrazení, které mi sklouzne po páteři podobno ledovým prstům jen z pouhé vzpomínky na ten… Pocit… Lehce sebou trhnu a dlaní si mimoděk přejedu po paži, zatímco se raději soustředím na Proroka. Nejsem to já, ke komu nyní mluví, ale Kieran.

Viditelně se zarazím. Co to říká? Očima přelétnu ke Kieranovi, který to okamžitě nevyvrátí ani neodmítne a… Opravdu… S očima rozevřenýma dokořán hledím na svého společníka, zatímco Prorok mluví dál. O zkouškách. O… Splynutí… Prokázat, že jsme toho hodni? Srdce mi poskočí. Já se o nic takového neprosila! Nestála! A teď mám Jedinému dokazovat, zda jsem toho hodna?! Potřesu odmítavě hlavou, avšak vzápětí strnu uprostřed pohybu, když Kieran promluví. Je jich moc. Vybavím si ten okamžik, kdy s Bílou bojoval hned celý zástup Kieranů a ztěžka polknu.

Ucítím na sobě pohled Proroka a s trhnutím hlavy k němu vrátím svoji pozornost. „Jako bychom snad měli na výběr,“ odpovím mu úsečně a očima zalétnu zpátky ke Kieranovi, jehož pohled je stále zamžený a vzdálený… Dokud mu muž nepoloží ruku na rameno. Tu zvláštní hřejivou sílu, co z něj sálá, cítím i já. Je to… Příjemné. Stačilo by přivřít oči a nechat se tím unášet. Vydechnout a… Prudce couvnu dozadu. Ne. Kde bylo tohle, když jsem to doopravdy potřebovala? Ne. Prostě ne.

Kieran je ovšem zpátky, výraz v jeho tváři se změní jako lusknutím prstů a do hlasu se vrátí ten lehký vzletný tón. Kdybych si jen já v tu chvíli nepřipadala o tolik těžší. Uhnu pohledem. Auroru vem čert, ale Longin…

„Poetická spravedlnost? Za co?“ vypadne ze mne napruženě, avšak rychle si uvědomím, že tu nejsme sami.

„A k čemu mi to nakonec bylo, hm? Ty lepší nápady,“ zamručím. Přistihnu se, že si najednou držím odstup nejen od Proroka, ale i od Kierana. Hlavou mi toho najednou víří… Tolik. Moc. Najednou.

„Dobře, hádám, že to je všechno, takže… Bude nejrozumnější najít Spáry, stejně jsme se s nimi chtěli potkat, jak se vrátí… Od nich…“ trhnu rameny a vzápětí aniž bych na cokoliv dalšího čekala se vydám z modlitebny pryč. Dříve než mi Prorok stačí rozbít můj svět ještě o něco více čímkoliv, co by se snad chystal dodat.

Nemocné město

Bradley se potil, lidi se tlačili k bráně, v tvářích se jim zračila nespokojenost. Bylo mu jasné že jakékoliv instrukce dostal nebudou stačit. Jediné, co davu bránilo, aby se na něj vrhnul byli mohutné stíny popravčích, které se tyčili za ním. Jejich pověst je předcházela. Fanatičtí válečníci ve službách církve Jediného byli děsiví. Jenže stihly by se k němu dostat, kdyby se dav skutečně uchýlil k násilí? To nevěděl.

„Snažte se pochopit situaci, chápu že chcete vyrazit zpět na cestu. Město je ale momentálně v karanténě. Nemohu vás pustit ven. Omlouvám se a město vám nabízí veškeré služby které může. Věříme, že brzy se brány zase otevřou. Kněží vám nabídnou jakoukoliv pomoc budete potřebovat, na náměstí podáváme pravidelné příděly jídla. Můžete pořád zvážit i občanství v Gloucasteru a pak vám bude přiděleno ubytování.“ Rozpřáhl ruce a dnes snad po sté opakoval jako mantru prohlášení co ke všem městským branám došlo společně s příkazem k uzavření města.

Na druhé straně se opět snesla sprška nadávek, dotazů, a pokřiků. Proč je na to neupozornili při vstupu, že je jim nějaká karanténa ukradená, nejsou přeci nemocní, chtějí pryč. Nikdo si ale nic nedovolil. Zatím. Věděli, co by se jim mohlo stát, kdyby zaútočili na člena městské gardy v největším církevním městě. Hrozba ostatně stála za ním a nehnutě je pozorovala.

„Snažte se pochopit situaci, chápu že chcete vyrazit zpět na cestu. Město je ale…“ Nadechl se Bradley a spustil znovu prohlášení které bude pravidelně opakovat, než se dav rozpustí. Krk už měl vyschlý, ale bylo to lepší než cokoliv jiného. Odpovědi pro ně totiž neměl žádné.

― Ω ―

Vydáš se po cestě zpět k náměstí. Dlažba je na chůzi pohodlná a přináší příjemnou změnu po týdnech chození v divočině nebo venkově kde narazíš maximálně na udusanou hlínu nebo slámu. Lidi kolem tebe prochází v tichosti, oči většinou upřené přes sebe nebo někam do dálky. Je na nich vidět že jsou nervózní, zlomení a vyděšení. Jejich svět se mění. Věci, které znali maximálně z pověstí se pohybují kolem a nevědí dne a noci, když přijdou další, mocnější než ten, co visí v kostelu na náměstí. I když jsou v jednom z hlavních měst zasvěcených jejich bohu a ochránci stejně je za myšlenka tíživá a do jisté míry moc abstraktní na to se s ní jednoduše vyrovnat.

Dojdeš na náměstí, které je pořád plné lidí. Lady Anderton pořád sedí před kostelní branou a kolem ní se shromažďují ti kteří chtějí žádat o útočiště v Gloucasteru. Aurora ti slíbila že samozřejmě počká a nebude nikoho nutit, aby o ubytování zde požádal. Přesto v davu zahlédneš i známé tváře. Očividně se už teď někdo rozhodl že se město soudců stane jeho novým domovem. Přeci už ho jednou ubránili a zvládnou to znovu. Nač živořit na cestách, když je tu možnost žít klidným životem.

Zbytek místa už ale mezitím někdo stihl pečlivě uklidit. Nezdá se, že by tu byla jediná stopa potom co se odehrálo. Těla jsou pryč, krev z dlažebních kostek smyta a kdybys to neviděla na vlastní oči nevěřila bys že tu popravě, nebo spíš lynčování došlo.

Když dorazíš k táboru vynoří se Avarel a jen chvíli po něm z nebe sestoupí zářivá silueta Eldwina. Vypadá to, že se ze svých průzkumných cest vrátili dřív než ty.

„Vypadá to, že nepouštějí ven z města.“ Promluví bez otálení Avarel když jste tak aby vás ostatní neslyšeli. „Brány jsou uzavřené a odůvodňují to nějakou nemocí. Nechápu, ale proč pouštějí nové lidi dovnitř.“

„Každý se zaslouží útočiště v městě, které požehnal Jediný.“ Odpoví Eldwin za něj. „Když jsem kolem hledal informace vlastně jsem zjistil to samé. Ve spodních částech města vládne nemoc. Podle všeho se ale vyhýbá těm, co žijí nahoře.“ Ukáže zářící rukou směrem k Hale Soudců a dalším budovám které tvoří vyvýšený střed města.

„Což dává smysl. Kolem hradem se stahují přivandrovalci, kdo ví, co přitáhli. Nedostatek hygieny a prostoru taky moc nepřidá. Nedivím se.“ Pokrčí rameny přikrytými černým pláštěm Avarel. „Většina z nich ale stejně bude vinit ty co jsou u moci.“

„Nebo naopak ty, co se proti nim staví. Jako ti na náměstí. Jejich zločin nebyl tak krutý, protože zaútočili na nějakého milovaného vládce. Zaútočili na vyvoleného Jediného. Jejich spásu, božskou bytost, která je jejich jedinou nadějí.“

„Nelíbí se mi to, vůbec se mi to nelíbí, tohle město je jako vyschlý les během parného léta. Jediná jiskřička a vzplane. Jsou tu pořádkové síly, fanatici, nemocní, chudí, ti, kteří chtějí pryč a spousty dalších. Kterákoliv strana může začít nepokoje.“ Sleduje Averel okolí jako by čekal, že se odněkud během chvíle vynoří lynčující dav.

„Co jsi zjistila ty Marike?“ Podívá se na tebe pak se zájmem Eldwin a Averel se přidá.

― Ω ―

„Možná to má Jediný fakticky vykoumané.“ Ušklíbne se Kieran a pryč je jeho vážná tvář kterou ukázal venku. Doopravdy je jeho nadšení téměř hmatatelné. „Ostatně co by si takový bůh počal bez několika darebáků, co udělají tu skutečnou práci, zatímco hrdinové hrdinně umírají v první linii?“

„Každopádně oko je svatá relikvie, pozůstatek dávného svatého, který uměl prohlédnout lži, iluze i kouzla. Jeho příběh je na dlouhé vyprávění ale když zemřel právě jeho oči byly uloženy pod Halou Soudců kde se daly použít k vyšetřování těch nejhorších kacířů. Jejich bývalá správkyně byla ale novým řádem města vyhnána sem mezi chudinu, už ji nikdo nepotřeboval. Ona o nich ví vše, co potřebujete.“ Vstoupí do Kieranova povykování Prorok. Podívá se na vás oba a na okamžik se zamyslí. Pak pokračuje. „Není to ale jen o tom vidět pravdu, dostat se za bránu nebo pryč, potřebujete se vyrovnat sami se sebou.“

„To je nějaká věc kolem víry a osvícení nebo co to má znamenat?“ Podívá se na něj Kieran a na tváři má lehce otrávený výraz.

„Ne to myslím doslova. Vaše moc, není určená pro lidi. Vyvolení se díky úlomku stávají něčím jako aspektem toho, co je jim nějakým způsobem předurčené a mají pro to předpoklady. Stávají se víc než člověkem. Kapacita té změny je komplikovaná a časem vás čeká boj, ne s bohy nebo čímkoliv ale s vámi samotnými. S tím, co ve vás roste.“ Podívá se na tebe a pak sklouzne pohledem na tvého společníka. „Cítím část z toho, co vidí mí bratři, vnímám kus u toho, co se stalo když jste se poprvé probrali. Cítíš to chlapče? Tu změnu? Kolikrát se u tebe dnes vyměnila nálada, bez důvodu, z momentu na moment i když to moc smyslu nedávalo?“

„No, dalo by se to tak říct.“ Je vidět že otázka tvého společníka zaskočila a musel se nad odpovědí chvíli zamyslet.

„Vaše já se adaptuje na schopnosti Úlomků. Tohle je jen začátek. Zkoušky budou těžší a než dojde ke splynutí budete muset ukázat právě to, že jste ho hodni. Pro každého z vás bude proces jiný. Nejde na něj připravit, ale jde ho ulehčit. Samotná přítomnost artefaktů jako je ten, o kterém mluvím může na cestě pomoci. Moc vložená do svatých je přímo spojená s Jediným stejně jako úlomky, které jsou vaší součástí.“

„Ostatní mluví, jeden přes druhého, všichni naráz, perou se o to, kdo bude v popředí.“ Kieranovi oči vypadají zasněně a hledí někam do dálky. „Je jich moc, jsem unavený, je jich moc.“

„Je první, jeho dar je přímý jako on. Nemusíte ale tu cestu projít sami. Je vás několik, buďte si oporou v temnotě. Máte ještě čas, připravit se nabrat sil.“ Prorok se dívá na tebe. Pak položí ruku na Kieranovo rameno. „To bude dobré chlapče.“

Cítíš hřejivost Prorokových slov, je téměř hmatatelná. Lehké pohlazení vašeho boha, sluneční paprsky na kůží během prvních jarních dní, jako by něco z Jediného doopravdy bylo přímo v holohlavém muži, který je s vámi v modlitebně. Kieran překvapeně zamrká očima. 

„Jo, poradit se s ostatními zní vlastně dost dobře. Bude lepší, když o tom budou taky vědět. Nebudu říkat, že mě zatraceně neláká to udělat jako za starých časů, navíc jim dvěma, prostě taková poetická spravedlnost.“ Ušklíbne se Kieran rošťácky a není v tom ani stopa po jeho utrápeném hlasu a prázdném pohledu. „Vždycky jsi ale měla o chlup lepší nápady. Jen o maličko ale i tak.“

― Ω ―

…je tma. Cítíš, jak ti kolem kotníků teče voda, občas se dotkne kůže. Nevidíš ale ani na krok. Pak se zničehonic rozsvítí. Rudé světlo vytvoří ze stínů obrysy a zase zhasne. Než by ale cokoliv odhalilo zvládne tě spíš oslepit. Pak znovu, znovu a znovu. Pravidelné rytmy doprovází dunivý zvuk. Pomalu se adaptuješ a začínáš rozeznávat co je kolem. Staré kamenné stěny, něco na nich je. Rudá záře nedává čas se soustředit na detaily. Vychází z něčeho před tebou. Prosvěcuje něco podivně povědomého, jen se mozek musí vypořádat s tím pohledem, zpracovat ho. Obrovské srdce, s každým dalším tlukotem je to jasnější. Vy uprostřed místnosti, jeho cévy vedou po stěnách a mizí v puklinách mezi kameny. Vedou nahoru i dolů, jsou až u podlahy kde se na něco napojují.

Podlaha je plná těl, plazily se ke středu místnosti, natahují své hubené ruce k obřímu srdci, snad prosebně. Maso na tělech je vyschlé a kusy ho chybí úplně, téměř se zdá že ztékalo z kostí na podlahu, ale najednou přestalo, protože se tu zastavil sám čas. Cévy srdce vedou právě k nim a napojují se na ně. Rudý tlukot se zrychluje, jako když je někdo rozrušený, tma a rudá se střídá s mnohem větší intenzitou. Možná je to tím že jsi tady.

Pak se na tebe všechny vyhublé kostěné tváře se zbytky masa a kůže naráz otočí…

…málem spadneš. Nevědomý krok vzad kdy najednou nejsi na tom děsivém místě ale zase v prázdném pokoji. Před tebou je jen postel nesoucí zaschlé známky po jejím nedávném obyvateli. Jedna z mnoha v tomhle podkroví.

„Jsi v pořádku?“ Přiskočí Wilfred aby ti pomohl, jen další krok by stačil, aby ses dostala do temné zóny, která obklopuje lůžko za tebou. Jen pohled na něj vyvolává odpor. Cítíš, ale že po kontaktu s prvním cítíš víc. Podivné napojení na nemocné.

Tlukot je totiž pořád tady, slabý, v koutku tvé mysli. Otřásá celým městem jako vzdálený zvon. Vnímáš ho jako slabé volání, něco, co přitahuje a vábí. Každý úder ničí zdravý rozum a chuť vzdorovat volání, víš že pokud půjdeš za zvukem dojdeš do míst, kde tě čeká… vlastně nevíš co. Spása, klid, odpočinek? Zkrátka něco, co je bez ohledu na to, co jsi viděla lákavé jako mateřské obětí. S každým dalším nádechem ale zvuk mizí. Cítíš, že není určený pro tebe. Ne, ty nejsi ta, kterou volá. Nemocí, to je něco jiného. Lidi v agónii, kteří leží po městě, trpí a pomalu hnijí za živa. Těm nabízí spásu a úlevu. Snaží se je přimět, aby překonali bolest i strach a vydali se tam kde všechno tohle zmizí. Tam kde je klid.

„Lynn?“ Hlesne ustaraně Oswynn která stojí mezi dveřmi, které vedou dolů do domu. Nevíš, jak ale najednou stojíš přímo před ní. Díváš se do těch velkých dětských očí, které za poslední měsíce pomalu ztrácí nevinnost, kterou by v nich měla mít. Nevíš, jak jsi těch pár kroků od postele ušla, ale dunění v hlavě pomalu ustává a ty se vracíš do reality.

Nedá se úplně říci, že bych byla z vývoje situace nadšená. Protože nadšená teda nejsem kurva ani trochu, zatímco následujeme Proroka dále do domu. Pořád mi nejde do hlavy, že vypadá stejně. Úplně stejně. Ale s tím, co všechno se za posledních pár dní stačilo stát je to už jen kapka v moři. Pohledem zalétnu krátce ke Kieranovi, když na mně promluví. Děkuje a ani to nezní jako sarkastická poznámka, ale upřímné poděkování. Lehce potřesu hlavou a semknu rty, já… Přestávám mu rozumět. Jako bych kráčela po boku někoho jiného, někoho… Já prostě nevím.

Nakonec projdeme až do malé modlitebny, kde navzdory pobídnutí Proroka zůstanu stát. Natruc si založím ruce na hrudi a jen se bokem opřu o jednu z dřevěných lavic poblíž Kierana. Pohledem přelétnu malý prostor a mimoděk se pootočím tak, abych měla přehled i o tom, co se děje u vstupu do místnosti. Tohle není zrovna místo, kde bych se cítila příjemně. A nejde jen o tuhle situaci, kostely, modlitebny, poutní místa… Tohle nikdy nebylo pro mě. Možná tak, když tam bylo vystavenýho něco blejskavýho a pěkného, co by se dalo dobře prodat… Hm. Tiše si povzdechnu a raději se zaposlouchám do Prorokových slov.

Nedá mi to, když lehce pozvednu obočí. Takže vás je víc? Stejných? To je zvláštní představa. Sice ne tolik jako to, co se stalo, ale… No vlastně… Myšlenku nedokončím. Lehce sebou trhnu, když Prorok pohne rukou a já to v tu samou chvíli pocítím. To teplo rozlévající se v místech, kde do hrudi pronikl Úlomek. Snad o to pevněji přitisknu paže a lehce se zamračím.

To, co nám řekne, nijak nerozporuji. Zmýlil se. Nepochybuji o tom, dokonce ani na chvíli. Chápu, že si vybral Spáry, dokonce i Kierana, který má tyhle řeči už od chvíle, kdy jme se sami vydali na cestu do mé rodné vesnice, ale… Já? Spletl se. A já se o to neprosila.

„Počkat, jak jakože to není všechno?“ skočím mu netrpělivě do řeči, když pokračuje dál. Samozřejmě! Podej jim prst a pokud ti sežerou jen celou ruku, budeš rád! Poněkud frustrovaně zamručím, ale nechám ho mluvit dál. Tedy aspoň do okamžiku, než… „Cože?!“ prudce se napřímím a očima střelím ke Kieranovi. Jak… Jak jako že nepouští nikoho z města ven?! Pohnu se. Udělám po modlitebně pár kroků tam a zase zpátky. Připomínám v tu chvíli spíše zvíře v kleci a taky se tak zatraceně cítím.

Na druhou stranu… Dostat se z města ven navzdory zavřeným branám by pro někoho jako jsem já nebo Kieran opravdu neměl být nijak zvláště velký problém. Nelíbí… Nelíbí se mi představa, že tu budu zavřená… S nimi. Kdykoliv myšlenkami zabrousím k Longinovi, stáhne se mi žaludek a mám pocit, že se v tom přívalu rozporuplných utopím.

Opožděně si uvědomím, že Prorok mluví dál. O tom, jak mizí lidé. Začíná toho být… Moc. Prorok. Celá ta věc s Vyvolenými. Jediný. Aurora a Longin jako další Nositelé, uzavřené město, mizející lidé… A teprve poté přijde ten poslední zlatý hřeb. Do rakve. V první chvíli jen zamrkám a promnu si tvář brázděnou jizvami ve snaze se z toho… Já nevím, probrat. Asi jsem se přeslechla. „Pokladnice pod Halou soudců,“ zopakuji po Prorokovi. Ovšem on ani Kieran se netváří, že bych to pochopila špatně. Takže… Nejenže nemůžeme z města ven, ale ještě máme krást Longinovi a Auroře přímo pod nosem?

Dnešní den je vážně jako by ho někdo vytáhl z kravský prdele.

V očích Kierana to ovšem zajiskří tím až nezdravým nadšením. Povytáhnu obočí… A vzápětí se ušklíbnu. „Aha, začínám asi chápat, proč Prorok s požehnáním Jediného sáhl zrovna po nás,“ poznamenám cynicky a natočím tvář směrem k Prorokovi.

„Takže, ujasníme si to. Vy po nás chcete, abychom ukradli z přísně střeženého místa vzácný artefakt. Jak jste to říkal… Oko svatého Eldreda? Co to má vlastně být?“ drobně se zachmuřím. „A když se nám to podaří, tak to pomůže karavaně, aby se dostala z města ven a vám, abyste zjistil, kam vám mizí ovečky,“ konstatuji s tím tichým nenadšeným povzdechem. Nicméně si počkám na potvrzení či upřesnění, než se podívám zpátky na Kierana.

„Tohle není jako vlézt někomu do baráku a sebrat mu pokladnici z pod postele. Měli bychom se o tom nejdřív poradit s Marike a těma jejíma…“ navrhnu, jakkoliv nezním zrovna dvakrát jistě.

Nemoc Gloucasteru

Na prašnou zem stříkla krev. Bestie zařvala a trhla hlavou. Muž ve zbroji vykřikl a sledoval ruku urvanou v rameni. Ležela několik metrů od něj. Zabodl do té věci svoje kopí, které z ní trčelo, aniž by si toho všimla. Rty začaly samy od sebe odříkávat modlitbu. Byl v šoku a masivní tlapa ho poslední ranou srazila k zemi. Další z jeho skupiny utíkali. Tryskem hnali své koně po pláni a doufali že se dostanou do bezpečí. Věděli, že tvora neporazí. Tohle byla jejich jediná spása. Nestačilo to. Mohutný tvor se hnal za nimi, svaly se rýsovali při každém pohybu bezchybný predátor. Odrazil se a v kotoulech strhl nejpomalejšího koně k zemi. Ještě během pádu trhal na kusy zvíře i jezdce. Zbroj mu nedělala nejmenší problémy. Jakmile byl mrtvý hnala se dál. Další skok, další mrtvola v prachu cesty. Koně byly strachy bez sebe, plašili se a snažili se shodit své jezdce. Jenže ani zvířata, ani lidé nemohli zůstat ušetřeni. Poslední zbyla dívka, krátká čepel se jí třásla v rukou, mířila na svou velitelku, ta se nad ní tyčila zkroucená bestiální zuřivostí. Roztáhla tlamu víc, než by to mělo jít a vrhla se na ní.

Bestie opustila děsivou scénu, nezbylo v ní nic lidského. Vlastně ani nic božského…

― Ω ―

„Ne, nemám další otázky.“ Odvětí Longin a tváří se spokojeně s tvou odpovědí. Ostatně i jeho společníci vypadají že jim tvá odpověď udělala radost. „Auroro, doprovoď našeho hosta ven. Popravčí jsou nervózní, když se tu potulují hosté bez doprovodu.“

Žena, která s ním byla už na náměstí ukáže na dveře. Shelby ti zamává a usměje se, rozhodně na tom není nic příjemného. Máš pocit, že ty malé krvelačné oči ti vidí až do žaludku.

„Tudy.“ Řekne Aurora a vede tě stejnou cestou kterou jste přišli. „Děkuji, že jste pochopila důležitost našeho poslání. Jediný si vybral dobře. Bojím se ale o ostatní ve městě. Souboj, co nás čeká bude mnoho z nich stát život. Jenže je zároveň jejich nadějí na spásu. Snažíme se nabízet ochranu všem, ale město se rychle plní.“

Zdobené chodby Haly soudců působí podivně prázdně a kroky se v nich rozléhají s ozvěnou. Skrz vysoká okna je vidět Gloucaster. Věže a střechy domů, kouř i mnoho ikon Jediného tyčících se s majestátem, jaký dokáže jen váš bůh.

„Věřím, ale že se vašim lidem uleví. Domluvím s Lady Anderton aby došla k vašemu společenství a dala všechno dohromady. Volné obydlí nejsou zrovna vzorem pohodlí, ale po cestě vám určitě přijdou vhod. Vy i další z Nositelů jste samozřejmě vítáni tady. Těšíme se až poznáme i ostatní.“

Dojdete do haly. Mohutné dveře jsou otevřené a hlídají je jednotky Popravčích. Jejich majestátní zbraně a uniformy se přesně hodí k pozici kterou vykonávají. Zdá se, že tě tiše pozorují. Jako by hodnotili neznámou hrozbu, která do jejich města nepatří. Jinak jsou ale absolutně tiší. Vyjdete na nádvoří a Aurora tě doprovodí až k bráně na ulici, která vede zpět dolů na náměstí.

„Pokud chcete zapůjčit koně není to problém.“ Řekne a je připravená zavolat na někoho kdo ti ho dovede. „Pokud mě ale omluvíte vrátím se ke svým záležitostem. Práce bohužel nepočká a musíme se připravovat na to co přijde.“

Jakmile tě vyprovodí za brána otočí se na patě a zamíří zpět k Hale soudců. Popravčí za ní zavřou bránu a sledují tě dál jako nehybně sochy.

― Ω ―

„Za což ti samozřejmě děkuji nadevšechno.“ Hlesne Kieran než vstoupíte do dveří a zdá se že v jeho hlase není ani stopa po ironii.

„Chápu, zemřel.“ Odvětí holohlavý Prorok a vede vás místností plnou lůžek a lidí ke dveřím v zadní straně kaple. Otevře je a vstoupíte do malé modlitebny. Několik lavic a oltář na který dopadá světlo z okna které vede do jedné z mnoha ulic Gloucasteru. Za ním se občas mihne stín člověka, který přijde dostatečně blízko. „Posaďte se, tady by mělo být dost klidu.“

„Díky.“ Přijme Kieran jeho nabídku a usadí se na jednu z lavic, natáhne nohy přes uličku a tváří se, že mu pohodlí toho místa vyhovuje.

„Asi vám nemusím vysvětlovat, že jste Proroka našli. Doprovázel vás jeden z mých bratří. Zemřel abyste mohli pokračovat.“ Začne mluvit a s posledními slovy natáhne ruku, máš pocit, že něco v tobě se pohne, hřejivý pocit, který se rozlévá z místa kde tě zasáhl Úlomek. „Máte v sobě kus moci Jediného. Bez pochyby, stejně jako ti, co žijí nahoře v paláci. Jenže to nic neznamená, to že vás Prorok vybral neznamená, že se nemohl mýlit.“

Zabručí si ještě něco pro sebe a přejde z jedné strany místnosti na druhou. Vypadá zamyšleně. Pak zdvihne hlavu a podívá se na vás.

„Proroka jste našli ale to není všechno, co potřebujete. Dostat se do Gloucasteru není těžké, ale dostat se pryč je horší. Nositelé, kteří převzali vládu mluví o tom, že je tohle místo posledním bodem vzdoru proti starým bohům.“ Unaveně si povzdychne. „Jenže to si nemyslím. Cítím pořád cestu, kterou nám Jediný vytyčil. Cestu do místa, které nás může spasit a tohle to není. Je tam.“ Ukáže dlouhým prstem směrem k oknu, někam ven. „Jenže z města se nikdo nedostane. V ulicích řádí nemoc a brány jsou zavřené. Vpouští jen dovnitř. Nevím proč ale vpouští.“

„Cítím, že se tu něco děje. Nejsem schopný ale určit co. Lidé, které mám chránit umírají, lidé, které mám dovést na místo které Jediný určil mizí a já je přestávám cítit.“ Unaveně se sám posadí na jednu z lavic a sklopí.  „Vím o jednom řešení, ale sám nejsem schopný ho vykonat. Pod Halou Soudců je pokladnice. Jsou v ní artefakty Jediného. Jeden z nich dokáže prohlédnout každou temnou sílu a ukázat pravdu. Oko svatého Eldreda. Pokud ho budete schopni získat věřím že budeme schopni přijít na to co se v Gloucasteru doopravdy děje. Dostat se odsud a pak… ano, budu vaším Prorokem. Do té doby stejně nemám kam bych vás vedl.“ Podívá se nejdřív na tebe a pak na Kierana ten se usmějě.

„Pokud se tomu rozhodneme uvěřit.“ V Kieranových očích hrají jiskřičky pobavení. „Nikdy není pozdě na poslední velkou loupež, ne?“

― Ω ―

„Nedovedu si to vysvětlit. Ještě včera večer tu byli všichni a dnes.“ Thane pokrčí rameny a otevře dveře do podkrovní místnosti. Ta je prázdná. Ještě včera byla plná nemocných, víš to, byla jsi tu.

„Sakra, další.“ Zabručí Wilfred a vejde dovnitř. Prochází kolem lůžek, které jsou pokryté zbytky obvazů ale také krví a dalšími tekutinami které nemocní produkují. Střecha starého domu je rozbitá ale přesto je nepříjemný štiplavý pach pořád všude kolem.

„Nemohli jen tak odejít.“ Hlesne tiše Oswynn. „Spíme dole ve světnici, museli by projít přímo kolem nás.“

Ano, jak řekl Wlifred další. Potom co jste přijeli do Gloucasteru se ukázalo, že rozhodně nejste jediní, kdo ten nápad měl. Uprchlíci se valili ze všech stran. Město všem nabízelo útočiště. Mnozí ho přijímali. Přeci jen tu porazili jednoho ze starých bohů. O něčem takovém nikdo neslyšel. Tohle místo muselo být požehnané. Než přišla nemoc.

Ti, co jí propadli se brzy dostávali do stavu apatie. Jejich těla slábla a zdálo se, že hnijí zevnitř. Nedalo se dělat nic jiného než se jim snažit ulevit a najít lék. Nezdálo se, že by samotní nemocní byli nakažliví. Ruka smrti byla nevyzpytatelná a sáhla kam chtěla. Gloucaster neměl prostředky, aby léčil tolik lidí. Brzy se brány města zavřely a nikdo nesměl odejít. Nikdo to ale neříkal těm, co vstoupili dovnitř. Před katedrálou proběhlo shromáždění, kde ti, kteří porazili boha, který vysel v jako děsivá ozdoba v kostele vysvětlili, že nemohou nikomu odepřít pomoc Jediného. Poutníci co do města přicházejí sem míří, protože si to Jediný přeje. Nemoc bude překonána jako každá další překážka, protože Jediný ochraňuje. Většině lidí to stačilo.

Uprchlíci budovali provizorní nemocnice, kde mohli. Většinou právě v přiřazených domech. Jistě že se přidal i Thane, ten málem poznal, jaké to je, když si nenechavá smrt vezme jeho dceru. Jenže pak nemocní začali mizet. Tohle bylo třetí místo, o kterém jste se doslechli. Během noci všichni prostě zmizeli. Nikdo je neviděl odcházet, nikdo nevěděl, kam šli. Ostatně mnoho z nich ani nemělo mít sílu na to odejít. Sama jsi ještě včera takovým měnila mokvající obvazy. Tam byl Farren, žoldák, který se i přes obrovské bolesti snažil být optimista s úsměvem. Tam byla Gytha žena, která blouznila o svých vnoučatech, které zemřeli po cestě do Gloucasteru a často si tebe i Oswynn s nimi pletla. Tam zase Yedda která ostatní uklidňovala zpěvem dokud nepřišla o jazyk v době kde se snažili proti nemoci bojovat odřezáváním zasažených částí.

„Cítíš něco Lynn?“ Podívá se na tebe Wilfred. Moc dobře víš proč tě chtěl s sebou. Doufal, že tvůj dar něco ukáže.

Máš pocit, že ta nemoc halí celé město temným oparem, utrpení a bolest se v něm mísí jako řvoucí duchové. Když jsi tady je to silnější. Silnější, než když tu leželi mrtví. Temná síla se tu koncentruje a obklopuje jednotlivá lože. Netušíš, co se v ní skrývá, na to jsi moc daleko. Pár kroků by stačilo abys nahlédla do temnoty. Do mrazivé a nekonečné která jako roje much obklopuje jednotlivá lože jejichž vlastníci během pár minut zmizeli neznámo kam.

Bylo, nebylo…

♫♫♫

„Pověz mi příběh.“ Hlas se ozval od vstupu do jeskyně. Muž, co v ní stál vypadal obyčejně, přesto z něj šel strach. „No tak však jsi v tom tak dobrý.“

Muž se podíval se strachem na meč, který příchozímu vysel u pasu. Věděl, kdo to je, a roztřásla se mu kolena. Nechtěl umřít. Ještě ne. Přihodil tak otýpku suchých větví do ohně. Plamen ozářil tvář boha příběhů a ten spustil.

― Ω ―

Jednou byla jedna Vesnice. Ta stanula na prahu války bohů o jejich svět. Jednoho dne do ní přišel Prorok Jediného boha, který v jejich světě byl a vyhnal všechny ostatní. Teď chtěl své výtvory ochránit před zkázou z rukou jeho bratrů kteří se vrátili pro to co bylo právem jejich. Svět byl ve válce, všeničivé a poslední. Jediný se ale nevzdával. Měl plán. Vyslal pro své děti posly a ty je měli dovést do jeho útočiště. Tak se z Vesnice vypravila karavana. Muži, ženy i děti se vydali na svatou pouť za spasením.

― Ω ―

Jejich kroky vedly přes hvozdy k městu jménem Harthurst. Nevěděli, ale že země kolem už dávno nepatří jim. Bohové se vraceli a brali si zpět co je právem jejich. Jenže lidé se nevzdávají. Jsou zvídaví, stejně jako jsou mladí. Jenže skupina dětí uprchla do lesa. Tam je chytili uctívači starých pořádků. Ti, co lovili pocestné, aby rozšířili svou víru i kmen. Skupina se je vydala hledat, aniž by věděli, že jdou do pasti. Prastarý Voeyre, bůh lesů a nejkrásnější z jelenů na ně čekal. Tohle byl jeho les. Tohle byla jeho půda a měla to být jejich smrt.

― Ω ―

Jenže starý bůh měl moc dobré srdce a nechal je odpočinout ve svém háji. Nechal je dojít až k Harthurstu. Tam zjistili něco, co nikdo netušil že je možné. Starý jelen se z vyhnanství vrátil s dcerou. Mladá krev je nebezpečná i mezi bohy. Ona byla jiná, krvelačná malá bestie prahnoucí po moci a pomstě za něco co ani nezažila. Porušila všechny úmluvy, zaútočila na lidi a zotročila je. Změnila k obrazu svému. Pak zabila i svého otce. Bílá, ach, šílená Bílá.

― Ω ―

Úmluva byla porušena, válka začala, toho večera naplno. On věděl, co Voeyr udělal a stejně tak co znamená pro svět jeho dcera. Vyslyšel modlitby své loutky a přišel. Poprvé od doby, co jsme se vrátili opustil své útočiště. Daroval úlomky své moci. Vyzdvihl své šampiony. Postavil se proti svým bratrům. Poprvé od doby, co je jeho děti vyhnaly. Rozhodl se, že lidé budou moci bojovat proti bohům, jednou a naposledy. Tentokrát mu jeho Proroci nestačili.

― Ω ―

Jinak by neměli šanci. Sama příroda útočila na město. Bílá vyvolala svá monstra i děti jejího otce. Přijela jízda, vesničané bojovali, co mohli a bezpochyby by padli. Umřel muž, kterého vyvolil kdysi ve válce, aby doprovázel jeho Proroka. Zemřeli další jejichž jména budou zapomenuta. Protože povstali ti, jenž vybral. Blesky, smrt, vrány i legie mrtvých, síla bohů v lidských tělech. Zabili Bílou a hvozd vykřikl bolestí a zemřel s ní. Vyhráli, ale ještě netuší, za jakou cenu.

― Ω ―

Vydali se dál. Mrtvý hvozd jim dělal společnost. Vzali s sebou přeživší z lesního města. Stali se součástí jejich výpravy. Vydali se dál. Za hranice míst, která znali. Do země hojnosti. Stanuli před branami Gloucasteru, Města soudců. Místa kde jejich samotná existence mohla být hříchem který se trestá smrtí. Jenže v Gloucasteru mezitím padnul další z bohů. Jeho tělo vyselo v katedrále jako trofej. Další z Nositelů přebrali vládu nad městem. Vítali uprchlíky, hledali další pocestné vedené Proroky…

― Ω ―

„Možná tak anebo jinak. Jsem však jen vypravěč příběhů.“ Domluví bůh a přes plameny sleduje svého společníka. Ten se mračí.

„Pověz mi jejich jména.“ Vymrští se tak rychle že ho bůh příběhů nestihne sledovat. Cítí špičku ostří na krku. Stojí před ním.

„Neznám je…“ Zakoktá a cítí, jak kapka krve stéká po jeho krku.

„Moc dobře víš co jsem ti schopný udělat. Vím, že příběhy lidí tě vždy fascinovali a máš pro ně slabost. Odpusť si své sympatie a řekni mi jména.“ S každým slovem přitlačil. Jen trochu ale dost aby se bůh vyděsil.

„Wynter Blodwen, Marike Seid, Averel Orvyn, Kieran Caine a Eldwin Gent.“ Vyjmenoval bůh příběhů tiše.

„Vidíš, nakonec jsi nám posloužil starče.“ Řekl muž a švihnul čepelí. Až lhostejně. Hlava starce se odkutálela ke kamenné zdi a tam zůstala ležet. Tou dobou byl už muž pryč.