Andor.cz - Dračí doupě online

„Neděkuj, není zatím za co,“ odmávnu Almera rukou. Nepoznávám ho, nedávné události se na něm nenávratně podepsaly. Snad bych se tak k němu neměla chovat, ale… Nebaví mě přetvařovat se. Dnes ne. Sama toho mám na talíři příliš, než abych brala ohledy na ostatní.

Na Kierana tentokrát pohlédnu úkosem, když toho nenechá a pokračuje v debatě, kterou jsem považovala za ukončenou. Chtěla jsem, aby… Ostře se nadechnu. Má pravdu, ale já tu pitomou pravdu nechci slyšet.

„Ta rodina o mě nestojí,“ zamračím se, „a neměl jsi náhodou sám ještě před chvíli strach z toho, co na nás Longin s Aurorou řeknou? Možná prostě není, co by šlo napravit. Posralo se, co se posrat mohlo. Jako když ti špatně sroste kost. Prostě to tak je a musíš s tím žít,“ potřesu hlavou a s cynickým ušklíbnutím se dotknu svých vlastních zad. Jsou křivá. Vím to. Ani léčitel už mě nezvládl dát dohromady dost na to, aby to srostlo správně. Jsou dny, kdy to pořád bolí a já s tím prostě musím žít.

To už stojíme u domu, o kterém mluvil Almer. Nevypadá nijak zvláštně, ostatně proč by měl. Krátce se ohlédnu po starostovi, co se stáhne do ústraní k vůdkyni Harthurtských a s těžko čitelným pohledem se pootočím zpátky ke Kieranovi, který si prostě nedá říct.

„Jsem tu jen kvůli tobě. I do toho pitomýho domu jdu jen kvůli tobě. Do háje s nevyhnutelností osudu, já na to…“ zavrčím naštvaně, odhodlaná se na místě otočit a prostě odsud odejít, abych Kieranovi dokázala, jak moc se mýlí. Jen pro těch pár minut dobrýho pocitu jsem ochotná všechno zahodit a nechat ho prostě za mnou a…

… ve dveřích, které jsem se původně chystala otevřít někdo stojí. Muž. Přimhouřím oči a pohledem přelétnu vnitřek domu, do kterého nás bezeslov vpustí. Plno lidí. Provizorní lůžka. Páchne to tady a je tu hnusný vzduch. Na okamžik mi to připomene něco zcela jiného, i když… Ne. V lapáku to je cítit mnohem hůř. Směrem k nám pohne neznámý muž v kápi… A ukáže se, že není zase tak neznámý. Prorok. Skutečně… Prorok. Nebýt oholený, nepoznala bych rozdíl. Cítím zvláštní neklid, zatímco si ho prohlížím. Je to tak… Zvláštní. Divné. Nepřirozené! Jak to, že vypadají stejně? Z jeho slov mě zamrazí.

„Zemřel u Harthurstu,“ odpovím stroze. Opatrně.

„Do psí mateře… Tak teda jdem,“ rozhodím rukama, když zachytím Kieranův pohled i slova, se kterými… Vážně, ještě jednou řekne něco o osudu a opravdu mu jednu vrazím. Dovnitř vcházím s velkým sebezapřením. Obezřetně se rozhlížím kolem nás, z místnosti čpí zoufalství všech těch lidí, kteří… Utekli. Opustili své domovy a doufají, že je Gloucaster zachrání. Ale nezachrání.

Následujeme Proroka do… Modlitebny. Jistěže modlitebny. Aspoň je tu nějaký prostor… I tak si zde připadám nepatřičně. Ani se neposadím. Zůstanu stát zády u zdi, tak abych viděla na dveře i Proroka. Udržuji si mezi námi odstup.

„Takže co přesně potřebujeme probrat? Jen hledáme nového Proroka pro karavanu,“ promluvím jako první, stále s tím… Nedůvěřivým zatvrzelým výrazem ve tváři.

Ti jenž zemřeli za Císařství

♫♫♫

„Jaký je tvůj příběh chlapče.“ Lady Anderton nakloní hlavu na stranu a dívá se na vyhublého mladíka který stojí nervózně před ní. Pohled mu létá že strany na stranu po nehybném půlkruhu Popravčích, kteří stojí kolem jako stráž.

„Naše vesnice zanikla lady. Nejdřív přišla armáda. Vzali většinu zásob. Po nich přišla monstra. Podivná stvoření. Utekli jsme, ale hnali nás před sebou. Lovili nás pro zábavu. Jednoho po druhém.“ Hlas mu přeskakuje a žena předním si s klidným výrazem dělá poznámky. Brk s tichým škrábáním zanáší informace na jeden z pergamenů před ní. Když vidí že se odmlčel pokyne mu hlavou, aby pokračoval.

„Zbylo nás jen pár. I další čekají ve frontě. Určitě můj příběh potvrdí. Dostali jsme se do Gloucesteru. Na cestách se vypráví že je bezpečným útočištěm. Že v Městě Soudců je pořád naděje.“ Podívá se na ní téměř prosebně.

„Máš pravdu. Je tu naděje. S ní i povinnost. Bude ti přidělena práce i ubytovaní v jednom z domů pro uprchlíky. Konej svou službu a polepšíš si. Hlavní ale je že jsi došel na místo kde Jediný chrání své věrné. Není třeba se už víc bát.“ Vezme pečetní prsten a nakape na listinu vosk. Otiskne znamení Gloucasteru a papír podá chlapci. „Dobře městu posloužíš, neměj strach.“

Chlapec se díky málem rozpláče. Vezme dokument a s úlevou odejede. Popravčí ho pustí ven a nechají vejít dalšího z davu lidí kteří se kolem kostela shromáždili.

„Jméno a jak můžete městu posloužit. Pak mi řeknete, co vás potkalo.“ Podívá se na nově příchozího Lady Anderton a namočí špičku brku do lahvičky inkoustu která stojí na stole před ní.

― Ω ―

„Děkuji. Sám jsem tomu nemohl uvěřit, ale byl to on.“ Hlesne Almer a tiše vás následuje. Jako stín muže, kterým byl. Ruce se mu lehce klepou. Jako vždy když jste ho viděli od Harhurstu.

„Možná. Jenže třeba je to i šance, jak všechno napravit. Podívej se na ty chudáky kolem.“ Kieran tiše pokračuje v debatě o tvé rodině, když jste vyrazily a pohlédne na lidi kolem vás. Vskutku. Většinou vypadají zuboženě, špinavě a utahaně z dlouhé cesty. Jistě jsou tu i výjimky ale není jich zase tolik. „Kolik z nich o někoho přišlo? Ty máš svou rodinu na dosah. Stejně jako naše staré… přátele. Možná je to doopravdy příležitost, jak všechno napravit. Možná právě předtím, než všechno skončí.“

Dojdete k domu, poblíž kterého hlídá Mildred. Nevypadá nijak jinak než všechny ostatní. Kamenná stavba přesně ve stylu měšťanského domu, kterých je po městech Císařství nespočet. Almer s vámi nepokračuje. Přidá se k vůdkyni Harthuršťanů a sledují vás z druhé strany ulice.

„Vidíš, přesně to říkám. Tváříš se, jak tohle nesnášíš, možná doopravdy nesnášíš. Stejně jako já. Jenže když je třeba tvé kroky vedou, kam je potřeba. Mohla jsi Almera poslat do háje, vypařit se už dávno během noci. Přesto jsme tady. Ve víru dění. Protože prostě jsme.“ Ušklíbne se Kieran těsně, než přijdeš k domu. Už natahuješ ruku, když v tom se dveře otevřou.

V nich stojí vysoký muž, oblečený je v prostém šatu, které se nosí na vesnicích. Kalhoty i košile z režného plátna. Dívá se na vás nervózně a s nejistotou. Přesto ustoupí jako by vás zval dovnitř. Dům za ním je plný lidí. Většina nábytku je pryč nebo odsunutá na stranu. Všichni vypadají podobně. Uprchlíci. Stejně jako vy. Je jich tu mnohem víc, než na kolik je dům stavěný. Provizorní lůžka a malé ostrůvky osobních věcí zdobí celou místnost. Pach těl a vydýchaný vzduch je téměř hmatatelný. V zadní části místnosti vstane muž. Na první pohled stejný jako všichni ostatní. Udělá několik kroků a sundá z hlavy kápi. Nejde o tom pochybovat. Je to Prorok. Vypadá na chlup stejně. Jediný rozdíl je v tom že si oholil vlasy i vousy. Proto nebylo tak snadné ho na první dobrou poznat.

„Cítil jsem, že se blížíte. Musíte být jedni z vyvolených. Podle toho, co z vás cítím… můj předchůdce zanikl.“ Prohlíží si vás zvláštním pohledem. „Pojďte dál. Musíme toho hodně probrat a času není nazbyt.“ Ukáže na otevřené dveře do místnůstky vedle. Ta je kupodivu prázdná i když v hlavní světnici je narváno k prasknutí. V temném koutě je tam malý oltář Jediného a několik lavic. Modlitebna. Zachovaná jako jediná z celého domu nedotčená.

„Prostě to vypadá že nás ten osud zmizet do západu slunce nenechá milá Vločko. Když utečeš na kopec prostě zakopneš a zase se skutálíš dolů.“ Řekne Kieran tiše a vkročí do domu.

― Ω ―

Společnost u stolu ti také pokývne na pozdrav a pak tiše sledují, jak dojdeš k lůžku, kde leží zbytky Proroka. Ten si tě svým jediným okem prohlíží. I Longin a Aurora zůstanou stát v uctivé vzdálenosti. Představíš se a proneseš první věty. Jeho oko se rozšíří zájmem. Ne nad tím, co se stalo konkrétně tobě, ale přesně v moment, kdy zmíníš Bílou. Když domluvíš pokývne.

„Cítím z tebe dar úlomku. Tím vím že tvůj Prorok zemřel. I já bych měl. Nevím, proč jsme stále naživu. Jenže jsem ztratil spojení s ostatními mého druhu. I se samotným otcem.“ Jeho ústa se pohybují a kdybys to neviděla na vlastní oči nevěřila bys že toho muže polovina chybí. „Ano, konec se blíží. Tenhle svět umírá a mnoho dalších s ním. Bohové musejí být zoufalí. To že našli cestu jako vytvořit další svého druhu to jen dokazuje.“ Řekne a smutně se zahledí na mramorový strop místnosti.

„Jenže odchod není možný. Kolem města se stahuje smrt. Poslední rozkaz, co si pamatuji od našeho pána je zůstat tu. Držet tohle místo do posledního dechu. Pokud vydržíme zachrání nás. Budeme ale potřebovat všechny síly. Nebude to lehké. Slíbil mi, že sem pošle všechny, které může zachránit. Z místa, kam jsme se měli vydat jako na křižovatku cest se stalo místo kde se postavíme na poslední odpor. Ukážeme, zda jsme hodní toho abychom byli spaseni.“ Dívá se na tebe až s fanatickým zápalem v oku. Jenže to během jediného okamžiku pohasne. Jeho tělo se zhroutí zpět do peřin a vypadá zcela bez života. Jen kámen v jeho nitru pulzuje slabou zlatavou září.

„Nevydrží už dlouho při smyslech. Vždy jen několik minut, když potřebuje něco sdělit a pak upadne do letargie.“ Ozve se za tebou Longinův hlas. Jeho tvář odráží smutek. Stejně jako u ostatních vyvolených v místnosti. „Slyšela jsi ho. Musíme vydržet a budeme potřebovat všechny síly na obranu města.“

„Navíc síly nepřítele jsou tu přítomné. Ti na náměstí byli jen nepovedeným pokusem ale ve městě jsou i mnohem horší věci. Už několikrát se pokusili vniknout do města. Naštěstí máme schopnosti, jak je najít.“ Ukáže Aurora na dívku, kterou představili jako Shelby.

„Je to tak milostpaní.“ Ušklíbne se. „Jsem stopařka. Cítím jejich zlo. Blíží se a zatíná drápy do města. Brzy budeme zase muset opustit tohle místo a bojovat. Už velice brzy. Ukážeme jim, že si Jediný vybral sakra správně. Všechny je zabijeme.“ Pozvednutý koutek se při poslední větě změní v téměř krvelačný škleb.

„Chápu, že je toho hodně ale vypadá to, že brzy budeme potřebovat tvou pomoc Marike. Snad bude stačit. I tak jsem ale rád že tě sem cesty Jediného zavedly.“ Longin se na tebe usměje širokým a vřelým úsměvem.

― Ω ―

„Pokud se to bude blížit uvidíme to.“ Rellen seskočí z koně a přiklekne u těl. Prsty změří velikost ran. „Tahle věc musela být zatraceně velká. Rozhodně se v trávě neschová. Pokud si pro nás přijde rozhodně budeme mít mnohem větší starosti, než to abychom se nechali přepadnout.“ Vstane a utře si ruce o stébla kolem. Dívá se kolem a něco hledá.

„Pokud pojedeme zastihne nás v nejhorší možnou chvíli. Vyčerpané a hladové po celém dni v sedle.“ Zhodnotí Alar se zamračeným výrazem.

„Myslíte, že to je něco jako ty věci, co jsme viděli u Harhurstu?“ Zeptá se roztřeseným hlasem Nara.

„Ne tak slabé jako ti tvorové z města ale zase ne tak velká jako byla jejich paní. Pokud tím ale svou otázku myslíš tak zda to pochází z našeho světa? Pochybuji o tom. Podle stavu těl to nebude obyčejná šelma. Musí to být něco pokřiveného a ve službách nepřítele.“ Dívá se Kaleb na zmrzačená těla.

„Víte, jak jsme mluvili o partyzánské válce?“ Otočí se Rellen na ostatní. „Tohle ověří naši debatu v praxi. Ta věc je velká ale stopy nebylo snadné najít. Doopravdy musí být jiného původu než obyčejné zvíře nebo něco podobného. Našlapuje moc lehce. Téměř nenechává stupu v trávě. To ale není to hlavní. Je jisté, kam mířila.“ Pokývne hlavou k vesnici, kterou máte na dohled.

„U prdele svatého otce.“ Zakleje Alar a podívá se stejným směrem. „Pokud to jde tam bude to masakr. Vesnice většinou nemají žádné vojáky. Maximálně pár sedláků, co to umí s vidlemi. Nemůžeme tu jen tak sedět a čekat. Ne jestli se to blíží. Nikomu tím nepomůžeme.“

„A co navrhuješ? Vrhnout se tam. Hnát koně i nás na okraj sil a pak se vrhnout do boje proti bestii? Však to je bláznovství!“

„Není to ale… naše povinnost?“ Řekne Nara tiše, téměř nesměle. Podívá se na tebe pohledem, který tě téměř prosí o odpověď.

„Ano, to je děvče. Ovšem za předpokladu že věříme že císařství je stále císařstvím. Možná už dávno padlo jen my o tom nevíme. Pak záleží už jen na tom, co jsme za lidi. Ti, co se starají o sebe nebo ti co se vrhnou na bláznivou výpravu jen aby byl svět o něco lepším místem.“ Rellen až konejšivě položí dívce ruku na stehno, když přijde k jejímu koni.

Všichni se ale dívají na tebe. V jejich očích je vidět že půjdou kam řekneš. Že chtějí zachránit ty lidi i být v bezpečí. Budou bojovat do posledního dechu a klidně i zemřou. Jenže by raději co nejdéle žili. Zatím protože břemeno, které může přinést nic nedělání a smrt lidí kolem je často břímě ještě větší. Zírají na tebe a za vámi leží vesnice. Malá, tichá, kus od hlavních cest. Plná lidí, obyvatel Císařství a někde na cestě k ní je možná stvůra prahnoucí po krvi.

Poslouchám Longina a z toho, jak mluví a co říká, začínám nabírat dojmu, že se tu nesnaží nějak zastírat pravdu. Čekala jsem, že mi nebudou chtít odpovědět. Váhat. Nevěřit mi. Ale zatím to vypadá, jako kdyby se rozhodl, že mi prostě vše řekne. To se ani trochu nebojí? Možná… možná se skutečně nebojí.  

Dle slov o lady Anderton to nevypadá na to, že by to snad byl náš hledaný prorok. Spíše žena užitečných talentů a znalostí. Poslouchám pak důvody k tomu, že jsou kolem mrtvá těla. Boje a zase jenom boje. Raději se nezamýšlím nad tím, jaký poměr představují ti zabití při útoku boha a kolik lidí padlo při samotném převratu. Už by to ničemu nepomohlo. „Dobře, rozumím.“ Kývnu krátce, zatímco procházíme palácem. Brzy snad přijdou na to, že nejsem jeden z těch upovídaných typů.

Budova Haly soudců je vskutku honosná. V těchto prostorách jsem neměla ani v minulosti příležitost jen tak pobýt. Procházela jsem pouze okrajovými částmi pro vykonavatele. Nikdy jsem nebyla v luxusních částech pro vysoce postavené úředníky a mocné osoby. Tedy až do teď. „Dovedu si představit, že přesvědčit ostatní o tom, co se vám skutečně stalo, bylo prakticky nemožné. Tyhle řeči… znějí jako rouhání, i když je v nich zmíněn Jediný. V kombinaci s vašimi schopnostmi je to vražedná kombinace hodná zásahu inkvizice.“ Podotknu bezvýrazně a už raději nedodávám, že část inkviziční jednotky přijela s naší malou karavanou za hradby jejich města.

Vysoké křídlo dveří se před námi otevře a za ním se mi naskytne pohled na prostorný sál. Ne, skutečně tyhle prostory jsem nikdy dříve neměla příležitost navštívit. Na to ale jak je sál veliký, je také prázdný. Až na dvě postavy u stolu uprostřed. Vykročím za Longinem a Aurorou, zatímco si pozorně prohlédnu dva nové Nositele. Mladá dívka a svalnatý seveřan. Na něm se můj pohled zastaví o něco déle, protože některá vězeňská tetování poznávám. Musel tam být docela dlouho anebo často.

„Marike. Těší mě.“ Kývnu na ně, ale do hlasu mi ani tentokrát neprosákne výraznější emoce. Je to jen zdvořilostní nutnost. „Cože?“ Povytáhnu tázavě jeden oblouk obočí, když Longin promluví ještě o někom dalším. Kdo by to mohl být? Následuji jej. Těžký rudý závěs se odhrne a sklouzne přes kraj postele a moje oči se jen rozšířily překvapením.

Stojím tváří v tvář prorokovi. Tomu, kterého jsme ztratili u Harthurstu a přitom jinému. Vypadá… vypadá jako socha. Jako když se tehdy náš Prorok rozpadl na změť střepů. Není to člověk. Člověk by v tomhle stavu nežil. Člověk by nebyl… dutý?!

Když promluví, dokonce i ten hlas je stejný. Jediný a jeho… nástroje? Poslové? Zhluboka se nadechnu a udělám krok v před.

„Já… Marike. Ta, která v sobě nese úlomek Jediného. Úlomek z těla Proroka, o kterého jsme přišli při bitvě u Harthurstu s dcerou Voeyra.“ Promluvím pevným hlasem, než se zastavím těsně vedle postele a shlédnu na Prorokovy ostatky. „Jsem tu, abych našla dalšího Proroka… Jediný nás sem pro něj vyslal. Potřebujeme ho na naší cestě. A skutečně… našli jsme vás.“ Pousměji se nepatrně. Podařilo se nám ho najít. Ovšem… Těknu pohledem po té nesourodé skupince Nositelů, kteří se rozhodli strážit tohle město. „Netuším, jaký úděl má pro vás Jediný připravený, ale my musíme jít… Měli byste také. Tenhle svět už nebude dlouho světem lidí.... Nemám pravdu?“ Otočím se s posledními slovy zpátky k ležícímu Prorokovi. Musí jim říct pravdu. Že tohle vše je marné a jediná možnost je vydat se na cestu.  

„Zní to kurva lákavě…“ opravím Kierana, ovšem namísto úsměvu si povzdechnu. Ne, do smíchu ani předstírané bezstarostnosti mi není, a tak se ani o jedno nepokouším. „Moje rodina… Ostatní… Viděl jsi, jak se ke mně chovají. Bojí se mě. Nesnáší mě. Všechno, co znamenám,“ vypadne ze mne více zahořkle, než byl můj záměr. Můžu předstírat, že to tak není, ale… Ono to tak je. „Neříkám, že jsem nebyla jako děcko zpovykaný fracek, ale… Vždycky jsem to věděla. Že mezi ně nepatří a oni to věděli taky. Dávali mi to sežrat, ať už si to uvědomovali nebo ne,“ potřesu hlavou, zatímco kráčíme směrem ke stánkům.

Ostražitost mne už neopouští, hlídám si okolí a rozhlížím se kolem nás. Situace ve městě je pro nás… Příliš napjatá a nežádoucí. Nemůžu na to přestat myslet, jakkoliv bych chtěla. Na Longina i Auroru. Tohle celé je vážně… Zlý sen.

Kieran pokračuje a říká přesně to, co jsem nechtěla slyšet. Ovšem naslouchám mu, nepřerušuji ho, protože vím… Že má pravdu. Možná proto… Možná to je to, co mne žene pryč, klidně hlavou proti zdi. Pryč z toho podělaného soukolí osudu, do kterého jsme se dostali. Ta… Neodvratitelnost nevyhnutelného. Děsí mě to.

„Proto si myslím, že celá ta země zaslíbená je… Hloupost. Pokud jsme zabili bohyni lesů a všechny lesy pomřeli, nebude existovat na světě místo, kde bychom mohli žít. Pokud další vyvolení pobili jiné bohy… Sám jsi to říkal. Nezbude nic, jen pustina plná prázdných duší,“ odpovím tiše, napjatě. Poté se odmlčím, abychom si mohli objednat jídlo. Vyberu si to samé, co Kieran. Vlastně nemám na nic chuť, dokonce i když to tak hříšně voní.

„… a dost možná, pokud zůstaneme, přispějeme ke konci… Já… Prostě se mi nelíbí to… Že musíme dělat něco, co se od nás očekává bez ohledu na nás samotné. Tohle jsme přeci nikdy nechtěli… Proto… Proto jsme dělali, co jsme dělali. Byli jsme si svými vlastními pány,“ dodám, zatímco Kieran žvýká sousto. Až poté si ukousnu chleba i masa.

„Můžeme se poptat, aby sis tu teorii ověřil, akorát se obávám, že… Lidé, co budou mít odpověď nebudou ti, které bychom chtěli potkat,“ ušklíbnu se. Nicméně… I ten úšklebek mi zmizí v další chvíli z tváře. To, když mi Kieran odpoví… Tušila jsem to. Čekala jsem to. Po tom všem, co mi řekl… Jak bych mohla věřit tomu, že by se prostě dokázal otočit jen tak zády k tomu, co se stalo a… Stisknu rty a odvrátím od něj pohled. Nechci, aby viděl zklamání, které se mi vepíše do očí.

Naštěstí přichází nečekaně záchrana. Tedy… Záchrana… Jen další bahno týhle situace. Rychle se otočím směrem, kterým zazní ten známý hlas. Almer. Vypadá… Vyděšeně. Zprvu se jen zamračím, nemám tušení, o čem to mluví. A pak…

„Cože? To ale… To není možné. Prorok je mrtvý. Viděli jsme, jak zemřel…“ nechápavě nakrčím obočím. Nedává to smysl. Nebo snad ano? Tohle znamená, že máme najít dalšího Proroka? No nikdy by mě nenapadlo, že by to bylo celé tak doslovné.

„Kurva, už ani v klidu se nemůžeme najíst…“ zamručím. „Dobře, půjdeme se tam podívat. Támhleten barák, říkáš?“ přimhouřím oči. Vypadá to jako obyčejný dům… Pohledem sklouznu ke Kieranovi. „Chtěl jsi svoje odpovědi. Tohle je asi nejlepší způsob, jak je dostat,“ pokrčím rameny. Zním všelijak jen ne nadšeně.

A zatímco vykročíme směrem k domu, co nejrychleji zhltám své jídlo. Mastné ruce si otřu do kalhot. „Asi nemá cenu dělat tanečky kolem, když jsme ti vyvolení, co? Prostě tam nakráčíme a ono se něco stane,“ zvolím poměrně… Přímý přístup. Žádný přešlapování kolem, obhlížení baráku nebo cokoliv dalšího. Mám toho všeho tak akorát dost.

Mezi nebem a zemí

Sledoval náměstí pod sebou. Hemžící se lidi, co se pomalu uklidňovali. Viděl ty, co se chystali spáchat vraždu. Potrestáni davem. Kdyby měl lidskou tvář pohrával by mu na ní úsměv. Jenže tu už neměl. Věděl, že lidi vykonali vůli Jediného. Jeho vyvolení nesmí být zraněna. Musí vést lidi cestou kterou pro ně jejich bůh nachystal. Právě oni jsou nástrojem, který vykoná jeho finální vůli. Cítil jejich strachy i nejtemnější tužby. Věděl, že jsou nedokonalí, ale to nevadilo. Ti, kteří si to zaslouží dojdou spasení. Ostatní zhynou v plamenech tohoto světa. Dokonalost je třeba si zasloužit odříkáním a bolestí. On to poznal. Teď byl dokonalým zpodobněním božství. Chtěl by letět dál a ukázat se jim. Dát milá slova která by uklidnila ztracené duše. Jenže nemohl. Od skutečného povznesení ho dělil jediný krůček. Něco, co bylo, jak těžká koule na noze. Jeho slabé lidské tělo, ke kterému byl pořád připoután. Slétl dolů k vozu. Díval se se zájmem na tím, čím dřív býval. Viděl, že pomalu hubl, svaly musely být pomalu postižené nepoužíváním. Věděl, že se o jeho schránku Averel staral, ale nemohlo mu na ní záležet méně. Otráveně se od ní odvrátil. Natáhl zářící ruku k hromadě věcí u krajnice vozu. Soustředil se. Napínal svou mysl, ale nedokázal pohnout s ničím. Časem. Časem to dokáže. Ostatně měl pocit, že dlouhý nůž, který by vyřešil všechny jeho problémy se trochu pohnul. Možná jen hra světla ale dost pravděpodobně taky ne. Cítil, že se čas, kdy bude schopný udělat poslední krok blíží. Eldwin spokojeně vyletěl zase k obloze a sledoval lidi pod sebou.

― Ω ―

„Zní to lákavě, jen co je pravda.“ Pokývne Kieran a na tváři má zasněný úsměv. „Vypařit se, užívat života a snít až do hořkého konce. Jo, to by šlo… jenže co ostatní? Samotnému se mi nechce věřit, že to říkám ale co tvá rodina, ostatní z vesnice. Už nejsme tuláci ale vyvolení zasraného Jediného.“ Povzdychne si a kývne ke stánkům s jídlem. Pomalým krokem vyrazí.

„Mám strach, že celá tahle věc má nějakou pojistku. Něco, co nás zatáhne zpátky. Něco jako v tom lese. Vůbec nedávalo smysl, jak jsme se dostali k Harhurstu. Pak jsme zabili bohyni. Podělanou pitomou hysterickou bohyni.“ zasměje se tiše a možná až trochu hystericky. „Jenže to mělo dopad. Podívej se kolem. Viděla jsi od příchodu do města jediný živý strom? Podle mě to nebyl jen hvozd. Zabili jsme boha lesů a lesy… jsou pryč.“ Ukáže kolem a má pravdu i těch několik stromů na náměstí je mrtvých. Dá se jen dohadovat, zda je to tak všude ale možné to je. Od doby, co jste hvozd opustili jste nepotkali jediný živý strom.

„Jenže co kdyby to byla bohyně… nevím, třeba smrti? Už by nikdo neumřel? Co třeba mnohem abstraktnější věci jako jsou bohové zlodějů, sklizně nebo lásky? Co zbude z lidí, když přijdou o všechno kolem? Jenže co když se nás ty samé věci zároveň budou snažit zabít?“ Mezitím co k tobě mluví si objedná u stánku kořeněné maso. Dostane s ním bochník pečiva, které je příjemně teplé a voňavé. S chutí si vloží kus do úst, spokojeně přežvykuje a pak polkne.

„Tohle mi nedá spát. Pokud odejdeme asi na to nikdy nepřijdeme. Navíc pokud tahle válka bude pokračovat a mám pravdu o ztrátě věcí k čemu bude žít někde mimo a ztratit všechno.“ Podívá se na poničený chrám, který vévodí vrchní části náměstí. „Zajímalo by mě, čeho byl ten bůh, co umřel tady. Třeba bych pak mohl svou teorii ověřit.“ Povzdychne si.

„Takže má odpověď na tvou nabídku má dvě části. První je že bych neskutečně rád vyrazil pryč a žil co hrdlo ráčí. Jenže druhů tvoří to, že bych to nedokázal. Ne dokud tomu nepřijdeme na kloub. Záhadě bohů i toho co všechno obnáší to co se nám stalo.“ Povzdychne si nakonec.

„Já, viděl jsem ho.“ Ozve se za vámi zničeno nic rozklepaný hlas, který patří Almerovi. „Nevěděl jsem, zda ho oslovit a rozhodl se sehnat někoho z vás. Viděl jsem ho ale. Byl to Prorok. Ne jakýkoliv ale ten, co zemřel u Harthurstu. Byl to náš prorok.“ Očí má doširoka rozevřené a hlas se mu klepe. Ukáže na jeden z domů na kraji náměstí. Na druhé straně od kostela. Vypadá jako obyčejný dvojpatrový měšťanský dům. „Šel tam. Nechal jsem Mildred aby ho hlídala a odejde sledovala kam jde.“

― Ω ―

„Jeden z nás zahynul. Vlastně jsem ani neznal jeho jméno. Byl dál v celách a ven nás moc nepouštěli. Vlastně vůbec.“ Promluví Longin a jeho výraz ztvrdne. „Ještě jsou tu další dva, kteří se s námi do města nevypravili. Střídáme se. Je zbytečné abychom chodili všichni.“

„Lady Anderton byla soudní specialistkou na pohany. Její znalost se týkala náboženství jak našeho, tak těch zapovězených. Díky její specializaci mohla velice dobře vyhodnocovat případné hrozby. Nakonec se studium těch věcí ukázalo mnohem užitečnější, než by kdokoliv čekal.“

Mezi slovy vejdete do majestátní budovy. Je vidět že je v ní pořád dost lidí. Úředníci a další z vyšších kast říše chodí tiše po mramorem vykládaných chodbách. Bílá a zlatá je všudypřítomná a téměř oslepující. Když vejdete Longin pokynem ruky odvolá Popravčí a ti se v tichosti vydají do jiné části budovy. Vy stoupáte do vyšších pater po mohutném schodišti se zlatým zábradlím. Patra plná úředních a soudních síní míjíte a míříte vzhůru.

„Skutečně je tady nepotřebujeme. Nicméně chápu že to, co bylo vidět venku je znepokojující. Někteří z nich zemřeli při bitvě s bohem. Někteří před ní a další potom.“ Pronese Aurora jako by o nic nešlo.

„První bylo prostě tím že jsme utíkali z vězení, druhé bylo nevyhnutelné. Zemřelo mnoho lidí. U posledního bych si přál, aby to bylo jinak. Jenže se nás po boji pokusili znovu zajmout. Vyvolené Jediného, kteří v tomhle městě museli zůstat. Většinu města události přesvědčili. Jenže ne všechny. Strhla se krvavá mocenská pře. Nebylo to naše rozhodnutí. Jak je vidět většina přežila. Jenže někteří nás považovali za další monstra, která se snaží pošpinit císařství. Ten masakr byl krátký ale nevyhnutelný. Bohužel.“ Dokončí její myšlenku muž a na jeho tváři nejde vyčíst jaké pocity v něm celá událost zanechala.

„Jsme tu.“ Řekne Aurora a otevře mohutné dveře vysoké jako tři muži. Jsou bohatě zdobená a za nimi je prostorný sál. Nepochybně využívaný k bálům a hostinám. U stolu uprostřed jsou další dva lidi. Vysoký svalnatý muž, který vypadá jako seveřan. Jeho kůže je pokrytá spletí tetování a rituálních jizev. Některé domorodé a jiné nepochybně z vězení. Nezaměnitelný styl se nezapře. Druhá je žena. Drobná dívka. Může jí být kolem patnácti let. Sleduje vás se zájmem a vstane, aby vás přivítala. Ledabylým pohybem si urovná dlouhé rudé šaty z nejkvalitnější látky. Na jejích pohybech je ale znát že na ně není zvyklá. Vypadá to, že vás chce přivítat.

„Tohle je Thorpe a Selby. Dva zbylí, o kterých jsme mluvili.“ Představí je Aurora. Dívka vysekne pukrle a muž jen mávne rukou.

„Jenže je tu někdo jiný, koho ti musíme představit.“ Pokyne hlavou Longin a Thorpe vstane. Přejde na kraj místnosti a zatáhne za to co jsi považovala za závěs. Není tomu tak. Je to zástěna, která zakrývá postel. Na ní leží tělo. Nebo alespoň jeho část. Muž je vyhublý a vypadá to jako by polovinu z něj někdo urval. To, co vidíš ale nepřipomíná zranění, které je způsobené člověku. Spíš rozbitou sochu. Kůže na krajích ran je popraskaná a připomíná suchou zem. Nejdivnější je že je uvnitř dutý. V centru se vznáší jen zářící kámen. Podívá se na tebe jediným okem.

„Kdo nás poctil svou návštěvou děti mé?“ Promluví Prorok hlasem, který už jsi několik dní neslyšela. Naposledy těsně před bitvou s Bílou, těsně před tím, než ho zabila. Sleduje tě jediným okem, které je na zničené tváři, která je, ale k nerozeznání od té, kterou jste vídali každý den na cestě…

Nechávám za sebou náměstí i rozhodnutí, které jsem učinila. Necítím úlevu ani radost, já… Já nevím, co cítím. Přistihnu se, že zatímco se obratně proplétám mezi lidmi, tak se ještě několikrát ohlédnu směrem k chrámu. Mělo by to být lehké. Ale není… V davu narazím snad i na pár známých tváří z karavany, kterým se ovšem vyhnu. Soustředím se raději jen na to nezbytné – dostat se odsud co nejrychleji pryč bez toho, aniž by to přitáhlo pozornost. Naštěstí to je až směšně lehké, tedy aspoň pro někoho… Jako my. Je to konečně něco známého, něco, v čem si připadám jistá na rozdíl od těch sraček, do kterých jsme zapadli až po bradu, když jsme se rozhodli vyrazit s karavanou z vesnice.

Zahlédnu i Eldwina, který mi to všechno připomene. Zářící postava, kterou nikdo jiný nevidí… Nechápu, jak takhle může být šťastný. Jak tohle… Ne. Potřesu hlavou. Kývnutí mu jen v krátkosti oplatím, než uhnu rychle pohledem a natáhnu krok.

K místu, kde zůstala karavana to je už naštěstí jen kousek. I když náměstí nechám za sebou, nechám si šátek přetažený přes vlasy, aby nebyly tak nápadné. Obezřetnost je na místě, nevíme… Nevíme, co jim Marike řekne. Nemám z toho dobrý pocit. Tohle celé… Divadlo. To, že oni jsou další vyvolení Jediným… Chci vědět, co má tohle znamenat, ale nenacházím jinou odpověď, než že má Jediný opravdu krutý a morbidní smysl pro humor. Tenký hlásek vzadu v mé mysli sice namítá, že možná to je… Druhá šance, kterou jsem si ve slabších chvilkách tajně přála, ale… Nejsem už malá holka. Nevěřím na šťastný konce. Možná… Věřila jsem na ně vůbec někdy?

Ušklíbnu se. Pohledem zavadím o výjev šťastné rodinky, který se mi naskytne. Otec se tváří klidně. Malého ani neokřikne. Madelaine vypadá aspoň na chvíli šťastně. Milující matka. Já si nic takového ze svého dětství nepamatuji. Příliš rychle a brzo jsem pochopila, jak se věci mají.

Zaseknu se uprostřed pohybu, když na sobě ucítím rozesmátý pohled Russela. Mává. V druhé ruce drží hračku a šťastně se na mě zubí. Jako jediný tady. Nahlas bych to nikdy neřekla, ale… Uleví se mi. Je v pořádku a nic z toho, co se stalo ho očividně… Nepoznamenalo. Je pořád tím samým děckem, kterým by měl být… Trochu mu to závidím.

Usměji se na něj zpátky a prsty zlehka naznačím pozdrav, než udělám pár kroků bokem, abych se aspoň zčásti skryla za jeden z vozů.

Dle očekávání se vedle mě objeví Kieran. Očima sklouznu po váčku, který drží v ruce. Ano… Tohle je už Kieran, kterého poznávám. Je fajn, když jsou některé věci takové… Jako by měly být.

„Nikdo neříká, že musíme pokračovat s karavanou do té divočiny zpátky… Můžeme pokračovat do jiného města a… Dělat, co nám šlo vždy nejlépe… Žít,“ pousměji se. Je to tak… Lákavá představa. Nechat tohle za sebou, předstírat, že se nic nestalo… Pořád… Jen… Předstírat, dokud tomu nezačneme sami věřit…

„Dokud o nás nebudou vědět, neměl by být problém se jim vyhnout. Určitě… Tohle by nenapadlo nikoho přeci…“ odpovím tak trochu váhavě. Nevím. Sama… Nevím. „Kdo ví. Ale slyšel jsi ty zvěsti ne? Zločinci převzali vládu nad městem. Bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou vyvolení, určitě se najdou lidi, kterým tohle nebude po chuti. Ale tohle… To nebyli profesionální zabijáci, to byli jen zoufalí odhodlaní lidi, kteří chtěli něco udělat…“ šeptnu.

„To není jen pocit. Celé… Celé to je nešťastné. Měli bychom odsud vypadnout dřív, než se toho objeví víc,“ potřesu hlavou. „Ještě dnes. Do pár hodin? Nechce se mi čekat… Na cokoliv,“ zamračím se. Vzápětí si přeci jen unaveně povzdechnu.

„Chtěl sis dát někde dobré jídlo… Tak pojď. Bude se nám líp přemýšlet nad nějakým chutným žvancem. Ať si aspoň na chvíli užijeme výdobytky civilizace než, odsud vypadneme do západu slunce,“ kývnu na Kierana, aby mě následoval. Poblíž musí být hospoda, kde aspoň budou obstojně vařit.

„Možná.“ Zamručím neurčitě na mužova slova. Co já vím o starých bozích? Něco málo ano, ale jen to málo, co jsme potřebovali pro plnění našich povinností. Většina znalostí, které by nám mohli pomoci na naší cestě, zmizela i s prorokovou smrtí. Rozhodně ale nechci o sobě a nebo snad ostatních vyzrazovat více, než je záhodno. Raději se proto zaposlouchám do příběhu těchto dvou Nositelů. Poslouchám těch několik vět, které jsou v něčem podobné našim zkušenostem, ale jsou tu i části, ve kterých se liší. Kdo ale kdy řekl, že i u ostatních nám podobných musí vše proběhnout pokaždé stejně.

„Musel to být jistě tvrdý boj. Přežili všichni?“ Koutkem oka pohlédnu na dvojici jdoucí po mé levici. Byli jen dva? Je jich tu víc? Nebo snad bylo a zůstali jen tito? Otázek jsem měla spoustu, ale potřebovala jsem příhodný čas na to, abych je položila.

„Hmm, pravda. Vše má svůj důvod.“ Kývnu na ženu a její slova. Je těžké říct, jak tohle celé zapadá do mozaiky, kterou skládají bohové. Nedávám si ale za cíl se tomu snad snažit porozumět. Ne, já jsem jen jeden malý bezvýznamný díl skládačky, který jen musí zapadnout ve správný čas na správné místo. Otázka je, kam patří oni?

„Také netuším. Je to tam ale od toho dne. A ano, jsou najednou patrné některé věci, které do té doby zůstávaly skryté. Lady Anderton bude jistě vzdělaná a zkušená žena. V těchto věcech se nějak více vyzná?“ Kmitnu k nim opět krátce pohledem, zatímco kráčíme k paláci. Lady Anderton… Možná, že by snad ona mohla být tím Prorokem? Kdo ví, jak další Prorok bude vypadat a kým bude. Měl by být ale schopen ukázat nám cestu. Jak ho ale poznáme my? Bude to na něm na první pohled patrné? Zatraceně. Zkřivím zamyšleně rty, zatímco kladu nohu před nohu ve svižném tempu. Proroka jsme neměli možnost vidět poté, co jsme získali úlomky. Je tedy těžké odhadnout, jestli by na něm snad bylo něco… jinak.

„Těší mě.“ Odpovím jim poté, co se také představí. Příliš vřelosti a sladkých úsměvů se ale ode mě nedočkají, místo toho mám dál na obličeji skoro neměnný a soustředěný výraz, který ji ostatně málokdy v takových chvílích opouští. Samozřejmě, že si všímám, jak se naše verze liší. Být tu, abychom bránili město jako poslední baštu lidského pokolení? To nebylo to, co nám Jediný řekl. Ne, měli jsme tu najít další jako my a… a co? Zavřu na chvíli oči a vybavím si opět tu hřejivou zlatou záři hladící mě po tvářích. Ten Hlas. Ta slova… Gloucester, najít Proroka a…. potkat další. To bylo vše. Nebylo tam nic o tom, že bychom měli město bránit a vlastně… Otočím se na tu dvojici…. Že je musíme přemlouvat, aby šli s námi. Pokud by chtěli. Pokud by nám dovolili odejít… Jen skloním hlavu k cestě před námi, ačkoliv se už blížíme majestátním zdem Haly Soudců.

Kráčíme po mostě neustále doprovázení kordónem popravčích rudo zlatých stejnokrojích. Co ti museli vidět, že jim najednou tak poslušně slouží?

Hmm? Ačkoliv mám pohled sklopený k zemi, všimnu si stopy po ostré zbrani, která vyštípla kus kamene na zábradlí. A tam další. Vzhlédnu a začnu věnovat více pozornosti okolí. Ne, tohle nejsou stopy po boji s monstrem, ale prosté stopy války. Vypadá to, že tady probíhaly boje spojené s převratem, kterého tito dva byly ústřední postavy. Mlčím. Neptám se. Projdu s nimi do paláce, aby mne v nose zaštípal známý zápach smrti. Zuhelnatělá lidská těla mne přinutí se otočit a trochu zastavit v momentě překvapení, který ve mne tento pohled vyvolá. Tohle byli lidé, kterým jsme sloužili… Některé jsme možná i znali. Tohle bylo Císařství, kterému jsme společně s Jediným přísahali věrnost… Tohle byly tlející ohořelé kusy masa. Stejně jako to tělo v kostele... Mršiny.

Rty se mi stáhnou do tenkých bledých čárek, když střelím pohledem po Longinovi a Auroře. V ten moment totiž na pár okamžiků neovládnu emoce, které tento pohled ve mně vyvolal, a jen se syčivě nadechnu… Co se tady zatraceně stalo?! Mám chuť to na ně zakřičet, ale místo toho se jen hraně krátce rozkašlu a zakryji si pusu hřbetem ruky, abych skryla další emoce, než se mi je podaří ovládnout. Co si o těch dvou mam myslet? Nědělám si iluze. Přebrat moc nad takovým městem vyžaduje velké množství obětí, ale… Ale byl to skutečně rozkaz Jediného? Tohle všechno?

„Pardón.“ Omluvím se. „Počítám, že si budete chtít promluvit někde v soukromí. Tohle asi nebude nejvhodnější místo.“ Dodám a významně pohlédnu na Popravčí, kteří nás celou cestu tiše doprovází. „Vidím, že tady ty mršiny tu už několik dní budou… Myslím, že mě bude zajímat, co vás dovedlo k rozhodnutí zabít boha a vydat se pak sem dokončit práci.“ Upřu na ně svůj pohled, zatímco se mi v hlavě začíná skládat vlastní malá skládačka událostí vedoucí až k hromadám mršin.

O krok dál

Krev pomalu kape na dlažbu. Muž s rozbitým nosem se podívá vzhůru. Oči má plné hněvu. Ruku s dýkou někdo přišlápl ta se válí opodál. Hledí do tváře davu. Jen chvilku. Další kopanec do boku s ním hodí stranou. Zastaví ho hradba lidí. Nenechají ho odejít, nemá šanci. Natáhne se po dýce. Zoufale se pokusí a ani neví o co. Než se bolavé prsty dotknou rukověti další kopanec schytá do tváře. Krvavá šmouha se rozstříkne po zemi. Další rány dopadají. Nevidí na jedno oko, bolest ho ochromí, jak žebro propíchne plíci. Dech má vyražený a lapá po vzduchu marně. Úder za úderem se na něj snáší. Z posledních sil vidí, jak se trojice vyvolených jeho bývalého boha vzdaluje z náměstí. Popravší stojí nehnutě kolem kostela a chladné oči za maskami nehnutě sledují dav. Za nimi sedí žena v rudém. Rovná si psací potřeby a svitky na stole tak aby jí to vyhovovalo. Dav úplně ignoruje. Upraví si sukni a čeká na to až nepokoj ustane a k ní dorazí první zájemci o občanství v Městě Soudců. Pak zmizí úplně vše.

― Ω ―

Vyrazíte. Jedete rychle a nezastavujete. Mrtvý les je skutečně prázdný. Nezůstaly tu pozůstatky ničeho, co by starý hvoz připomínalo. Jen mrtvý stromy. Zvířata musela odtáhnout a monstra buď zmizela s Bílou nebo se odebrala někam jinam. Chladný vítr je těsně na hranici kdy už začíná být nepříjemný. Vypadá to, že tohle místo je prostý hřbitov, nesoucí těla dvou božstev.

„Věci se mění.“ Pronese Alar když míjíte starý ukazatel, jehož jedna směrovka ukazuje na Harhurst a druhá na Gloucaster.

„Má pravdu. Ty hlášení zněla moc šíleně ale po tom, co jsme viděli. Se to doopravdy děje po celém Císařství.“ Přikývne Kaleb.

„Takže myslíte že můžeme potkat další bohy a jejich monstra.“ Zeptá se Nara vyděšeně, očividně vzpomíná na to, co viděla na stěnách podzemní jeskyně.

„Tak se jim vyhneme. Odlákáme je, nastražíme pasti. Není to první partyzánská válka, kterou povedeme. K našemu cíli se dostaneme. Nejsme tu abychom je mordovali.“ Dodá chladně Rellen.

„Pravda. Pokud to nezvládne císařská armáda a jejich čarodějové proč by to mělo být na nás.“ Uzná Alar.

„Jo, prostě přežijeme. Přežít je to hlavní co teď musíme zvládnout.“ Dodá Alar s pohledem upřeným mezi mrtvé stromy.

Vytrvalou jízdou se dostanete až na kraj hvozdu. Před vámi se otevírají pláně. V dálce se tyčí Gloucaster. Město soudců. Tam ale nemíříte. Jedete směrem k horám. Přes úrodné pole a louky. Na místo, které ukázal starý vlk. Pokračujete dál. Nejbližší vesnice, kterou budete míjet se blíží. Dnes to k ní ale určitě nezvládnete. Mraky se stahují na obloze.

„My zvládneme klidně celou noc, ale pochybuji že i koně.“ Poznamená Rellen.

„Jenže tu není moc kam se schovat.“ Rozhlíží se kolem Kaleb.

„My se klidně schováme v trávě jenže koně budou vidět pěkně daleko.“ Poznamená Alar.

Nara najednou vykřikne. Všichni otočí pohled jejích směrem. Přímo kus od vás v poli leží několik těl. Musí to být farmáři. Daleko od vesnice. Nůše na zádech prozrazují že se museli vydat prodat nějaké věci do města. Jejich sklizeň je rozsypaná všude kolem. Očividně tu věc, co je zabila zase tolik nezajímala. Jídlo je netknuté. Těla ale ně. Tesáky a drápy je rozcupovaly na kusy. Ženě to urvalo ruku, která leží o kus dál. Muž je vyvrhnutý a jeho břicho otevřené že je mezi vnitřnostmi vidět páteř. Něco je zabilo a odešlo. Nesežralo ani těla. Nemůže to být tak dlouho. Ještě je nestihli roztahat po okolí mrchožrouti ani se v nich vylíhnout červi kteří si na mrtvých tak rádi pochutnají. Přesto už vychladli. Bledé oči hledí k nebi, na kterém se dost možná schyluje k dešti.

― Ω ―

Rozdělíte se s Kieranem a protáhnete se mezi lidmi na náměstí. Vyhýbat se jejich pozornosti je jako vklouznout do starých dlouho nošených bot. Netrvá dlouho a opustíte dav. Dokonce máš pocit, že jsi v něm zahlédla několik známých tváří z karavany. Museli se jít podívat na trhy a představení u kostela přilákalo jejich pozornost. Nezdá se, ale že by hrozilo někomu nebezpečí. Kromě mužů s dýkami. Jejich konec se nepochybně velice přiblížil. Pokud už nenastal.

Vidíš kus nad davem Eldwina který se vznáší ve své podivné podobě. Nezdá se, že by ho kdokoliv jiný vnímal, a tak jeho humanoidní zlatá silueta nehnutě visí nad davem a zkoumá ho pohledem zlaté tváře bez rysů. Když vyjdeš z davu pokývne ti, ale zůstává sledovat situaci. Karavana je nedaleko. Zdá se že lidi z vesnice a Harhurstu mezitím vybalili své věci. Víc, než cokoliv jiného to ale připomíná jen další tábor na cestě. Ustaranými pohledy pozorují město kolem. Zažili při bitvě o město v srdci hvozdu možná až příliš. Možná jen prostě nevěří neznámému prostředí. Tedy alespoň většina z nich. Vidíš svého otce, jak s Madelaine vykládají svůj skromný majetek. Tvůj bratr se jim plete pod nohama, ale starý Wilfred to bere s chladným klidem. Madelaine mu s úsměvem rozcuchá vlasy a vyhodí ho do vzduchu. Dítko nadšeně zavýská a pak si běží najít nějakou hračku mezi pytli které vytáhly z vozu. Russel ti zamává ale vypadá to, že je jediný, kdo si tě všiml. Možná jen jediný, kdo ti chce věnovat pozornost. Usmívá se s dětskou nevinností, která je zcela nezlomná rodinnými problémy. Bez ohledu na to, kolik času jste spolu strávili ví, že jsi jeho sestra. Krev není voda. Tedy alespoň pro něj.

„Dobře jsme to skouleli.“ Vynoří se vedle tebe Kieran jako stín. „Přesně o tom jsem mluvil. Města jsou prostě skvělá. Dav idiotů, co si o sobě myslí něco extra. Přitom se s nimi dá hrát jako s myší.“ Zdá se mu, že mu celý poprask vyvolaný před chrámem zvedl náladu. „Doopravdy mám chuť na takových místech zůstat. Připadám si doopravdy naživu.“ Pohodí si v dlani měšcem. Podle toho že poutko nese stopu čepele rozhodně nebude původně jeho. Pak jen omluvně pokrčí rameny.

„Jenže co teď. Viděl jsem, že Marike s nimi odešla. Myslíš, že se jim zvládneme vyhnout? Co mohli být ti s dýkami zač?“ Podrbe se na hlavě a měšec zastrčí pod plášť. „Mám pocit, že jsme ve Městě Soudců pár hodin a problémy se před námi hromadí takovou rychlostí, že jsme krůček od toho, aby nás zavalily.“

― Ω ―

„Vypadá to, že víte o starých bozích víc než my. Jednoho večera se v našich celách zjevil Jediný. Zářil a šel z něj strach. Myslel jsem, že přišel vypočítat naše hříchy. Jenže on se smiloval. Dal nám moc. Nejdřív jsme to nechápali. Neuměli ji ani moc využít. Jenže pak přišla ta věc. Prorazila hradby a začala zabíjet. Tehdy to do sebe všechno zapadlo. Procitli jsme a tu věc zabili. Nebylo to jednoduché, ale výsledek je naštěstí vidět.“ Vysvětlí Longin, když procházíte ulicí vedoucí nahoru na kopec k hale soudců. Kolem vás tiše pochodují popravčí. Nezdá se, že by vaši debatu nijak vnímali. Chladně sledují cestu a své masivní meče nesou přes rameno. Tiše a oddaně.

„Ano, nebýt těžkých časů Císařství by nás zajalo a někde se tiše postaralo, aby se náš příběh nedostal na veřejnost. Nebýt těžkých časů tak by se nic z toho nestalo. Teď bychom vyseli a všemu by byl konec.“ Dodá pak žena.

„Ještě štěstí že si náš bůh vybral tohle místo jako pevnost a místo kde se jeho věrní shromáždí. Věřím, že tu proběhne poslední boj.“ Usměje se muž a sleduje tvůj pohled k obloze. „Podivné že. Nikdy jsem nic takového neviděl a nezdá se, že by kdokoliv jiný mohl. Neruším, co to je. Věřím, ale že vidíme víc. Lady Anderton věří že díky našemu propojení s Jediným vidíme skutečnou povahu světa. Těžko ale říct, jak je to doopravdy.“

„A nemáme čas to zjišťovat. Pokud se bohové, které jsme zavrhli probouzejí budou tu. Dříve nebo později. Potřebujeme sílu, ale nevíme, jak s ní nakládat nebo jak naše dary probouzet naplno. Od doby, co tu byl ten tvor se nám nepovedlo vyvolat takovou sílu. Pohani se mezitím stahují.“ Podívá se žena stejným směrem jako vy dva.

„Každopádně má jméno je Longin.“ Představí se muž.

„Mě říkají Aurora.“ Přidá se žena.

Během hovoru dojdete na vrchol kopce a stojíte před majestátní Haly Soudců. Popravčí otevřou vrata dřív, než k nim dojdete. Na stavbě jsou zblízka vidět stopy boje. Jenže tohle nebyl boj s božstvem jako ve spodních patrech města. Tady bojovali lidé. Za svou kariéru jsi viděla takových stop spoustu a nejde si je poplést z destrukcí jakou způsobila třeba Bílá nebo ten tvor dole. V zahradách obklopující Halu je vidět další důkazy. Těla tam zůstávají. Někdo je navršil na hromady a zapálil. Přesto jsou hranice dobře viditelné stejně jako opálené ostatky. Zkroucená, zuhelnatělá těla. Podle toho, co odhalují kusy oblečení, které nepohltily plameny nebo zbroje přitavené k mrtvým lze říct jen jediné s jistotou. Většina z nich jsou služebníci Císařství. Městští úředníci, soudci a garda.