Andor.cz - Dračí doupě online

Tělo boha visí na stěně vysoko přede mnou. Ani není celé, ale přesto je obrovské. Musel to být jistě litý boj. Podobný tomu našemu u bran Harthurstu. Zabili ho jen ti dva anebo je zde víc Nositelů? Skoro neznatelně stisknu rty, zatímco zamyšleně hledím na záda modlící se dvojice.

Netrvá to naštěstí tak dlouho a jsou se svými díky Jedinému hotoví. Vstávají, zatímco se od vstupu do kostela začínají ozývat zvuky rozvášněného davu. Stejně jako ostatní se i já otočím tím směrem pro případ, že by se chaos zvenku dostal až sem. Vypadá to však, že nepůjde o nic vážného. Rozhodně ne útok někoho nebo snad něčeho, co by nás tu mohlo ohrozit.

„Hmm, aha. Božství?“ Povytáhnu trochu obočí, když se ke mně dostane vysvětlení Nositelky. Je to zvláštní volba slov. Nikdo z nás o tom takto nemluvil, ačkoliv to k tomu jistě svádí. Proč by lidé chtěli zabíjet své ochránce? To jsem netušila. Ovšem už dávno jsem vzdala snahy lidi chápat. Nehodlala jsem se tedy do tohoto plést. Netýkalo se mě to. Prozatím.

„Dobře.“ Kývnu a srovnám krok s dvojicí opouštějící kostel. Žena se ke mně přitočí a tiše na mě promluví. „To je nepříjemné. Ovšem tohle celé přitahuje pozornost. Není se tedy čemu divit.“ Odtuším podobně tichým tónem. Samozřejmě, že si Císařství tohle nenechá jen tak líbit, ovšem v této divoké době mají plno dalších starostí.

Vykročíme do slunečních paprsků a kostel necháme za sebou. Venku to vypadá… vlastně ještě docela pod kontrolou. Musel to být dost mizerný pokus o atentát. Tím spíš je mi jasné, že v tomto případě v něm nemělo prsty Císařství. Nechávám je, aby si vyřešili vše, co potřebují. Tomuto městu vládnou oni, ačkoliv… těžko říct, zda tuší, co všechno to obnáší. Já sama nemám nejmenší potuchy a jsem vlastně ráda za to, že nemusím stát v jejich roli.

Po krátké rozmluvě s kněžkou v rudé je vše dořešeno a já vykročím společně s nimi k Hale Soudců. Procházíme ulicemi obklopení gardou Popravčích a viditelně se snažíme vyhnout hustěji zalidněným částem města. Pohledem těkám obezřetně ze strany na stranu. Je to nezvyk být zrovna v takovéto pozici. Tohle bylo určeno pánům, šlechticům a důležitým osobám. Ne zrovna někomu jako já, i když jsem tu jen pouhým hostem.

„Můj příběh? Hmm, není nijak dlouhý. Je to jen pár dni, co se mi to celé stalo…“ Začnu tiše, zatímco jdeme ulicemi. Rozhodně nechci zmiňovat zatím ostatní, dokud nebudu vědět, co jsou tito zač.

„Při průjezdu hvozdem ze západní strany jsem se střetla s pohany a vyznavači Voeyra. Jejich bůh jim ale pomohl a došlo ke krvavému střetu, který se vyhrotil, když se na scéně objevila jeho dcera. Nakonec to byla ona, kdo jej zabil a já… Já jsem stanula ve světle našeho pána a dostala od něj sílu se jí postavit.“ Ačkoliv se snažím znít většinu promluvy bez emocí u poslední části do mých slov přeci jen prosáknou. Ta vzpomínka je stále ještě příliš živá a nejspíš ani jen tak nevybledne. „Bílá byla zabitá a s ní zemřel i hvozd. Já přežila a teď jsem zde. Jediný mi sdělil, že vás zde najdu.“ Kmitnu pohledem k muži a ženě jdoucí po mém boku.

„Císařství určitě tohle celé nenese lehce. Nebýt situace tak chaotická, jistě by tu už byly brzy speciální složky.“ Podotknu jen tak mezi řečí. Tohle celé začínalo smrdět jako práce pro některý další Spár, který by se o ty vyvolené měl za úkol postarat. Ovšem v této době asi nebylo jejich služeb nazbyt.

„Jmenuji se Marike…“ Dodám poté, protože jména těch dvou mi stále unikala. Zapálený pohled toho muže je poněkud neočekávaný. Viditelně ale setkání s Jediným může lidi měnit.

„A lidé uctívají kde co. Viděla jsem i horší. Tedy ne zrovna samotné bohy. Je těžké tyhle staré zvyky vymýtit a teď už to bude zhola nemožné. Tenhle svět se mění… vím to já a víte to i vy.“ Zvednu významně pohled k zářícímu bodu na nebesích, který vidí jen pár vybraných. Po očku sleduji, jak na něj reagují. Vědí o tom něco více? Vidí ho vůbec? Co jsou vůbec zač?

I moji tvář krátce ozdobí úšklebek, který ovšem vzápětí nahradí soustředěný výraz. Proplétáme se davem, rychleji a obratněji než vrazi mířící se ke svému cíli. Hlídám si Kieranův pohyb, nechci ztratit přehled o tom, kde je. Sehraně postupujeme vpřed. Jen další tváře v davu. Další stíny. Pohled tmavorudých očí se zabodne do zad muže deroucího se mezi lidmi. Natáhnu krok, prosmýknu se kolem postarší ženy a vrazím do něj. Trochu si pomůžu rukama, mezi žebra ho do boku trefí jílec dýky, kterou svírám v dlani. Muž zavrávorá a s dalším krokem zakopne o nohu, kterou mu do cesty nastavil Kieran.

Davem se rozlehne křik. Ne muže. Ne nikoho z lidí, kteří si sotva všímají toho, co se právě stalo, ale Kieranův. Neváhám ani na vteřinu, když ho podpořím vlastním výkřikem, protáhnutým do té charakteristické fistule hysterické ženy.

„Vážně! Má zbraň! Chtěl zabít Spasitele!“ přehrávám, ale koho by to zajímalo. Lidé to mají rádi. „Musí jich tu být víc! Tam! Ten v tom hnědém plášti!“ zašermuji rukama. Řekla bych, že je mi to líto, ale není. Ti lidi museli vědět, do čeho jdou. Že je to hloupý nápad. Protože to byl sakra hloupý nápad.

„Jdeme. Budu za tebou. Kdybychom se museli rozdělit… Sejdeme se u karavany, ano?“ šeptnu směrem ke Kieranovi, který se opět objeví po mém boku. Sama rychle schovávám vlastní tasenou dýku. V davu to vře. Padají první rány. Slyším výkřik. Dost možná to schytá i někdo, kdo s tím nemá nic společného, ale… To už je riziko povolání. „Vyšlo to tak dobře, že jsem asi trochu zklamaná. Tohle nebyla dokonce ani trochu zábava,“ ušklíbnu se. Očima sklouznu směrem ke kostelu, kde zmizel Longin s Aurorou i Marike. Popravčí zatím nezasahují, kdo ví, jestli vůbec něco udělají. Zdá se, že tohle vyřeší celkem zdatně starý dobrý lynč. Kdo by si nechtěl kopnout do kacíře s nečistými úmysly?

Je to hnus. Zvedá se mi z toho žaludek.

Přesto… Na okamžik zaváhám. Možná… Jsme tomu měli dát šanci. Zkusit si s nimi promluvit. Možná… Ne, na tom nezáleží. Čistý stůl, hm? Tak proč necítím úlevu? Proč to nemůžu hodit jen tak z hlavu a… Trhnu sebou a v další chvíli rychle vyrazím za Kieranem. Čas odsud vypadnout dříve, než věci začnou mít vážně ošklivý spád…

A jestli o něčem nepochybuji, tak že mezi lidmi na náměstí poteče krev.

Uctívači starých pořádků

Visí tam nehnutě. Bledá kůže vypadá jako by vyschla už před lety. Čtveřice dlouhých končetin je probodnutá kusy kovu připomínající hřeby a zaražená přímo do stěn kostela. Další kusy jsou omotané řetězy a drží ho v jediné poloze. Malé mrtvé oči schované ve vrstvách obličeje shlíží na zem pod ním, kde stojí uctívači Jediného. Ti, kteří ho porazili, ponížili a zabili. Stal se trofejí, mrtvou schránkou, která kdysi obsahovala božství. Spodní část těla chybí. V pase ho někdo přeseknul. Čistě. Ten, který chtěl ničit byl zničen. Další ze starých bohů, který našel svůj osud v rukou dětí jednoho ze svých bratrů. Mrtvý bůh v cizím svatostánku, zneuctěný a opuštěný…

― Ω ―

„Stejně nemám nic lepšího na práci.“ Ušklíbne se Kieran a vyrazí s tebou kupředu. Dav upírá oči k chrámu, ale je v něm cítit napětí. Hlavně návštěvníci města jsou ze zprávy v šoku. Vaše cíle se také soustředí jen na to, co je před nimi. Jak se dostat přes Popravčí ke svému cíli. Stačí do jednoho z nich vrazit. Jak spěchá kupředu neudrží rovnováhu a když se přidá Kieranova nastavená noha prostě spadne na dlažbu. Jeho zbraň zazvoní o kameny. To by samo o sobě zaniklo mezi všemi zvuky náměstí. Kdyby tvůj společník nevykřikl.

„U Jediného, on má zbraň! Chystá se zabít našeho spasitele! Lidé dobří podívejte na to!“ Najednou se lidé kolem dívají jen na něj. Muž středního věku leží na dlažbě a už nestihne schovat předmět doličný. Je středem pozornosti. Tebe ani Kierana si nevšímají. Mají oči jen pro něj. Jak se lidi začnou zajímat o to co se děje ostatní se mohou pohybovat vpřed už mnohem hůř.

„A támhle je další! Viděl jsem dýku!“ Vykřikne s úšklebkem Kieran a lidi se rozhlíží kolem. Chystají se zarazit kohokoliv kdo vypadá podezřele. „Brzy to tu začne asi trochu vřít. Měli bychom se vypařit.“

Muž na zemi se snaží vyškrábat na nohy, ale někdo ho okamžitě srazí pěstí. Dostane holí a o další pokusy už se nesnaží. Jednoho z jeho společníků někdo chyte a strhne mu z hlavy kápi. Vykřikne, že je tady. Popravčí od kostela se rozhlíží, co se děje. Přemýšlí, zda budou muset zasáhnout. Další vrazi poznají že jejich příležitost byla doopravdy zmařena. Vyrazí nenápadně k okraji davu. Jednoho dalšího chytí. Někdo mu podrazí nohy a zmizí mezi těly. Další se snaží spěšně opustit náměstí, další se jim snaží zabránit. Všechno se zatraceně rychle komplikuje a mezi lidmi to vře. Nálada vyděšených lidí se rychle mění v lynčující dav.

„Možná to vyšlo lépe, než jsem původně čekal.“ Šeptne Kieran tiše.

― Ω ―

Spustíš oči z boha pověšeného u chrámového stropu. Longin i Aurora skončí s modlitbami a vstanou od oltáře Jediného. Ostatní v kapli vás sledují uctivými a fascinovanými pohledy. Muž vstane a opráší si kolena. Z venku se začíná ozývat zvuky které můžou znamenat jediné. Rozvášněný dav. Jeden z popravčích klidně dojde k Longinovi a něco mu pošeptá.

„V pořádku, nezasahujte. To bylo jen horší. Ať si s tím poradí lidé.“ Pokývne mu a podívá se na tebe. „Někdo očividně nevěřil tomu, co se tu děje. V davu se mluví o vrazích. Někdo chtěl pravděpodobně ověřit naše božství.“ Aurora vedle něj zklamaně zakroutí hlavou. „Nevadí. Není času nazbyt. Jak jsem řekl lidé si s nimi poradí. Tohle nás nemusí zajímat.“ Otočí se a vyrazí směrem k východu z kostele. Jeho plášť se za ním mihne.

„Nejsou první.“ Vysvětlí ti jeho společnice. „Vrazi, otravy a další pokusy o to nás zabít. Někdo nevěří. Jiní celou situaci považují za další manipulaci starých bohů. V neposlední řadě je tu samotné císařství. Ne všechny jeho složky jsou spokojené s tím že vězni udělali převrat v jednom z největších měst. Ještě za účasti boží. Navenek se samozřejmě nemohou postavit vůli Jediného. Neveřejně se ale můžou snažit nás zahubit.“ Mluví tak aby je dav neslyšel.

Vyjdete ven a je vidět že na náměstí je zmatek. Lidé do sebe strkají o něčem se dohadují a očividně hledají oběti na které by mohli svůj vztek obrátit. Nepochybně už nějaké krev byla prolita. Login kývne na Popravčí a ti vyrazí kolem budov směrem k široké cestě vedoucí do horních částí města. Drží se u budov, kde je nejméně lidí. Koně ti dva vedou. Očividně nechtějí, aby seděli nad tebou a působili povýšeně.

„Zvládnete to tu? Věřím, že až se situace uklidní bude mnoho těch, kteří se budou chtít zapsat.“ Podívá se Longin na kněžku v rudé, která stojí u stolu a sleduje nezaujatě lidi za kruhem Popravčích. Ta jen přikývne. „Dobře uvidíme se potom.“

„Lady Anderton je jedním z našich největších podporovatelů. Stará se o úřední náležitosti, které nikdo z nás nezná. Vděčíme ji za hodně.“ Oznámí ti opět žena.

„Takže náš příběh už znáte i jste viděla jeho výsledky. Jaké je ten váš? Potkali jste také něco takového? Povídejte, zajímá mě to. Nechápu, jak tu odpornost mohl někdo uctívat. Pořád věřím že tohle město je prolezlé uctívači starých bohů, takových, kteří by chtěli zničit to co bylo vybudováno a navrátit staré pořádky.“ Podívá se na tebe poprvé od odchodu z kostela i Longin a v očích mu plane zápal který jsi mohla vidět tak maximálně u vyšších inkvizitorů.

„Ať jde o cokoliv, nelíbí se mi to, Kierane,“ vyslovím nahlas tu vzpupnou kacířskou myšlenku, která mne provází od mého probuzení. A s každým dalším krokem vpřed na naší cestě se o tom jen utvrzuji. Nemám ráda ten pocit, když se mnou někdo manipuluje. Představa, že jsem vedena někam jako něčí loutka – a nezáleží na tom kdo stojí za oponou a tahá za nitky… Se příčí všemu, čím jsem kdy byla. A to, že jsme tu narazili na Longina s Aurorou mne jen utvrzuje v tom, že… Jsme součástí něčeho, co někdo napsal. Jako divadelní hru.

Trhnu sebou a semknu rty. Tohle není poprvé, co mi to Kieran říká. A já to vím. Já to zatraceně vím! Sklopím lehce hlavu a svraštím obočí, jak se zamračím. „Kdyby to bylo tak lehké, už dávno bych to udělala,“ odpovím mu sotva slyšitelně. Vlastně ani nevím, zda to opravdu říkám nahlas. Proč to bylo tak těžké? Odpustit si. Kéž bych to zatraceně věděla.

Zvednu hlavu a pohledem střelím směrem ke kostelu ve chvíli, kdy mne Kieran upozorní na to, co se děje. Marike. Samozřejmě, přesně jak jsem předpokládala.

„Vypadá to, že čas vypršel,“ šeptnu s pohledem upřeným na rozestupující se dav a jednu jedinou ženu, která neohroženě čelí Popravčím. Dlouze vydechnu… Čas na rozhodnutí se nám krátil. Buď zůstat a otevřít staré rány nebo k tomu všemu otočit zády a odejít.

Anebo…

Vykoupení má očividně mnoho podob.

Přimhouřím oči, pohledem pročesávám dav. Jakmile mne Kieran upozorní na nenápadné stíny pohybující se davem, nejde si jich nevšimnout. To, jak se pohybují. Proplétají se mezi lidmi, soustředěně postupují vpřed a zároveň se nikam nederou ani nahrnou, aby k sobě nepřitáhli nežádoucí pozornost. Nevypadají ovšem jako… Ne. Jsou hubení, pod obyčejným oblečením se neukrývá zbroj. Nepohybují se jako lidé s výcvikem. Ne, tihle jsou obyčejní… Něco si zažili. Něco, co je naučilo pár dovednostem… Každý jeden z nich nebude příliš nebezpečný, přesto síla takových lidí spočívá v přesile.

Místo odpovědi jen tiše zamručím a dlaň mi spočine na jílci tesáku. Koho Longin s Aurorou tak nasrali, že se je rozhodli sundat i přesto, že se stali vyvolenými Jediného? Kieran mluví dál. Tón jeho hlasu se změní a já moc dobře vím proč. Kieran a Longin. Ne, nikdy to s nimi nebylo jednoduché a napětí mezi nimi připomínalo lán suché trávy. Stačila by neopatrná jiskřička… Bývaly doby, kdy bych se bez váhání postavila na stranu Longina, pokud by vzplál požár. Jenže teď jsem tu stála po boku Kierana. To on… Pro mě přišel. To on mě doprovázel. To on mě neopustil…

Nerozmýšlím se dlouho. Ostatně… Pod tlakem se mi přemýšlí lépe. Vše je náhle jasnější. Rychlejší. Není prostor pro zbytečné emoce ani úvahy.

„Ne, asi mu neublíží… Jak by mohli. Ale možná… To je způsob, jak to uzavřít, Kierane. Postaráme se o ně a nebudeme mu nic dlužit. Já… Mu nebudu nic dlužná. Zůstane čistý stůl a my budeme moci odejít pryč bez toho, abychom se museli pořád ohlížet přes rameno. Víc nechci,“ řeknu tiše. „A děkuji. Jsem ráda, že jsi se mnou zůstal,“ usměji se na něj a krátce k němu natáhnu ruku, abych se dotkla té jeho. Jsme rodina. On je má jediná opravdová rodina.

„Jdeme,“ šeptnu a vykročím odhodlaně vpřed, zatímco ve skrytu pláště tasím dýku. Pro jistotu. Na zabijáka si hrát nehodlám, stačí včas udělat scénu. Povyk. Někoho srazit na zem, na dalšího ukázat. Jo, v tomhle jsem dobrá.

Bude po všem dříve než stačí něco pořádného začít. Doufám.

Hrdlořezové

Jsou na cestě už celé týdny. Jejich vesnice shořela. Nejdřív prošla císařská armáda, vzala, co se dalo a nechala je hladovět. Pak přišli uprchlíci. Vyprávěli zprávy o tom, že vojáci byli poraženi. Jejich výpovědi se lišili. Něco povstalo a zničilo cokoliv tomu přišlo do cesty. Něco nepopsatelného a strašlivého. Utekli. Od té doby byli na cestě. Mířili do Gloucasteru. Možná ani nevěděli proč. Lovili. Jenže pak umřely lesy. Kradli, ale brzy nebylo od koho. Byli na pokraji sil ale také nadosah konce své cesty. Ve městě soudců určitě najdou spravedlnost. Viděli už mnohé další pocestné. Vyprávěli podobný příběh. Vždycky se ale drželi stranou. Ostražitě. Nemohli věřit nikomu ze zoufalých lidí na cestě. I oni sami by využili příležitost, jak přežít. Kdyby si ostatní nedali pozor a byli slabší. Unavení seděli kolem ohně. Nevěděli odkud to přišlo. Pokroucený tvor z nočních můr. Lovec, jakého neviděli. Možná mu ani nešlo o ně. Prohnal se táborem jako vichřice. Zabil všechno, co mu přišlo do cesty. Pak se zkrvavenou mordou zařval k obloze zvukem, ve kterém tuhla krev v žilách. Podíval se ke Gloucasteru s nenávistí a zuřivostí. Vyrazil dál jako živelná síla připravená zničit cokoliv co mu bude stát v cestě. Vstříc své kořisti.

― Ω ―

„Možná je to právě o tom.“ Hledí Kieran na vaše bývalé společníky řečnící před kostelem. „Nejsem svatý, ty taky ne. Spáry už tuplem. Jsme ti nejméně pravděpodobní, koho by si někdo jako on měl vybral, aby došli spasení. Jenže tady jsme. Co když je to celé o vykoupení Wynter?“

„Možná ale jde jen o božskou komedii. Poslední akt výsměchu proti těm, kteří brzy odejdou na věčnost.“ Ušklíbne se pak a podívá se na tebe a v očích mu hrají jiskřičky humoru. „Možná jsme prostě jen všem pro smích a nám zase nezbude nic jiného, než toho využít abychom je pořádně kousli do zadku. Jako vždycky. Jsme přeživší. Udělalas, co jsi musela abys přežila. Přestaň si to vyčítat. On by udělal to samé. To jsme prostě my. Navíc myslím že kolečka se rozeběhla zase jednou bez nás.“ Ukáže na dav, který se rozestoupí. Stojí tam Marike. Vyjde přímo k Longinovi.

― Ω ―

„Dobře, dej na sebe pozor. Najdu Eldwina a pokusím se zjistit co se děje.“ Sevře Averel tvou ruku a v jeho očích se objeví starost, vypadá to, že chce ještě něco říct, ale pak si to rozmyslí. Natáhne kápi a zmizí v davu jako duch.

Lidé se rozestupují, jak se blíží vojáci obklopující dvojici vyvolených. Ty zůstaneš stát na místě a vykřikneš svůj požadavek. V davu to zašumí. Muži s obouručními meči se na tebe otočí a jsou připravení se vrhnout vpřed. Stačí jediný neopatrný pohyb nebo gesto toho kdo jim velí a budou zabíjet. Skrz masky tě pozorují chladné oči veteránů. To slovo ale nepřijde. Namísto toho tě muž, který o sobě mluvil jako Longin, změří pohledem plným zájmu a udělá krok blíž.

„Zajímavé oslovení, rozhodně jsem ho tu nepoužil.“ Usměje se na tebe a odhalí bílé zuby. Jeho chladný pohled tě analyzuje a tmavé vlasy mu rámují obličej. „Vypadá to, že se doopravdy máme o čem bavit. Cesty Jediného jsou skutečně nevyzpytatelné. Když pán mluvil o dalších jako my rozhodně jsem nečekal, že to bude tak brzy.“ Davem projede překvapený šum, ale nezdá se, že by na tom muži nějak záleželo.

„Samozřejmě. Mluvit bychom měli. Jenže ne tady Longine.“ Položí mu na rameno ruku jeho společnice a zdá se, že jí přeci jen zajímá o něco víc dav lidí, kolem který hltá každé slovo, které tu padne.

„Dobře.“ Řekne muž s tónem, který naznačuje, že ho každé zdržení velice obtěžuje. „Pokud chcete mluvit budete vítána v Hale Soudců. Našem novém domově. Klidně nás tam můžete následovat. Jen mě nechtě se pomodlit.“ Pokývne k oltáři, nad kterým visí mrtvý bůh. „Nehodlám vynechat jedinou přiležitost jak se našemu zachránci odvděčit. Jediný konečně ukázal cestu, po které jsem ochoten jít.“

― Ω ―

„Podívej se.“ Nakloní se k tobě Kieran jako stín. Ukazuje na místa v davu. Jsou nenápadní a nebýt jeho cvičených očí a tvých vlastních zkušeností, jak se na takovém místě ztratit pravděpodobně by sis jich nevšimla. „Možná nebude náš šéf tak populární, jak se na první pohled může zdát.“

Vypadají jako obyčejní lidé. Nenápadně se proplétají mezi lidmi. Nepochybně míří ke kostelu. Jsou hubení a obyčejní. Chybí jim elegance vrahů nebo síla žoldnéřů. Přesto mají v očích vepsané odhodlání. Občas když někoho míjí a pohne se jim plášť je vidět čepel. Dýky i krátké meče. Nepochybně míří ke kostelu. Během chvíle jich napočítáš deset. Hledí před sebe a nevšímají si nikoho kolem. Upírají oči jen na muže a ženu které jste znali.

„Možná naše šance se vykoupit přišla dřív. Možná by ale bylo snazší je nechat udělat jejich práci. Protože jak jsi řekla. Nevíme, co udělá. Nevíme kde teď je. Popravdě mi přijde že náš život bez něj by byl mnohem snazší. Pokud ale chceš můžeme ho zkusit zachránit nebo se prostě vypařit. Jestli je Nositel stejně pochybuji že mu přece ublíží.“ Kieran sleduje vrahy v davu, nespouští z nich oči. Jeho slova jsou ale plná jedu. Je pravda že za dobu, co cestujete sami dva se změnil. Vypadá uvolněnější a klidnější. Už před neslavným konce vaší skupiny se šeptalo že je pro něj i Longina jedna místnost moc malá. Že dřív nebo později k něčemu dojde. Jen byla otázka, kdo poruší status quo první.

„Je to ale na tobě. Oni jsou minulost. Vydal jsem se na cestu s tebou. Teď jsi má rodina ty.“ Dodá nakonec.

― Ω ―

„Takže je to pravda, všechny ty zatracené povídačky.“ Alar si odplivne do ohně.

„Bohové kráčí mezi námi a chtějí si vzít zpět co jim patří.“ Prohrábne větvičkou uhlíky Kaleb.

„Pokud je to pravda, jak se něčemu takovému můžeme bránit?“ Zdvihne Nara oči od plamenů a podívá se na tebe s výrazem který naznačuje, že bys měla mít všechny odpovědi na světě.

„Budeme bojovat do posledního dechu. Za všech prostředků. Navíc si vy dvě potřebujete odpočinout. Dnes večer už nic nevyřešíme. Každý z nás musí přemýšlet o tom co se děje. Zároveň ale nabrat síly na cestu. Nechme těch debat.“ Zamračí se Rellen a vstane od ohně. Protáhne se. Nikdo se s ní nepře. Ví, že má pravdu. Stejně tak nikdo nenamítá že si vezmeš první hlídku. Během několika okamžiků všichni leží a usínají. Na tyhle podmínky jsou zvyklí. Vědí, že sílu rozhodně budou potřebovat a umí naplno využít každého odpočinku.

Sedíš na hlídce a plameny ohně osvětlují tábor za tebou. Je tu ticho. Nepřirozené a nervy drásající. Z tohoto místa vyprchal všechen život. Kdokoliv by se ale pokusil přiblížit bude mít zatraceně těžké zůstat nenápadný. Nikdo se ale nesnaží. Tohle místo opustili bohové. Je prázdné. Nakonec přijde Alarův čas. Vzbudí se naprosto přesně a je připravený na hlídku. Pokývne ti, když tě střídá. Když uleháš slyšíš, jak se občas od Nařina lože ozvou tichá slova modlitby k Jedinému. Derou se jí skrz rty ze spaní. Jako tichá mantra. Pak pomalu usneš i ty.

Zdá se ti o krvi. O zabíjení a o těch tvorech které Bílá udělala z obyvatel Harthurstu. Vidíš vše jako v mlze, ale umírají, rozsekáváš je na kusy. Jenže máš pocit, že se nemůžeš zastavit. Netušíš, zda to dokážeš, zda přestaneš u nich nebo budou další. Ti, kteří nejsou nepřáteli ale spojenci. Pak se zdálky začne ozývat uklidňující zvuk. Postava oděná ve zlaté záři sedí na místě a tiše prozpěvuje. Zní to jako ukolébavka. Tichá a teskná. Cítíš, jak něco v tobě usíná. Jenže moc pomalu. Vrhneš se kupředu a pak…

…se probudíš. Nara starostlivě klečí u tvého lože a ostatní se chystají na cestu. Cítíš chladný pot. Konečky jejích prstů se rychle stáhnou z tvého ramene a udělá krok dozadu.

„Jsme připraveni vyrazit. Vše je nachystané.“ Oznámí Alar a ukousne si kus sušeného masa které má k snídani. „Těším se až odsud zmizíme. Doopravdy hodně. Měl jsem strach, že tohle místo bude naším hrobem.“

„Jasně ty bručoune. Neříkej, že jsme nevyvázli už z mnohem horších průšvihů.“ Ušklíbne se Kaleb který přivádí koně.

„Nevyvázli.“ Odvětí chladně Rellen a převezme si svého koně. Obratně se vyšvihne do sedla.

„Dobře, to je jedno. Je to na vás velitelko. Veďte nás. Klidně až na konec tohohle zpropadenýho světa.“ Alar sedne do sedla a pokývne ti s větou která se u vaší jednotky stala velice oblíbenou.

Zvony ve věžích vysoko nad našimi hlavami vyzvánějí a jejich zvuk rezonuje celým kostelem, námi, městem. Je to tak povědomý zvuk, a přitom tohle místo mi není nijak blízké. Naopak. Ačkoliv je to místo zasvěcené Jedinému, vůbec se zde necítím dobře. Nejspíš to bude mít co k dočinění s hnijící obří mrtvolou zavěšenou před námi. S opovržlivě ohrnutým rtem odtrhnu pohled od té věci a zahledím se raději na několik zapálených svící. Tohle je obraz, který znám. Tohle sem patří. Do domu našeho boha. Vydechnu dlouze, zatímco hledím do tančících plamenů, než na mě promluví Averel a vytrhne mě tak z chvilkového zamyšlení.

„Ano… To máme.“ Kývnu pomalu a otočím se k němu. Ačkoliv tady mezi lidmi nemáme příliš soukromí na tento rozhovor, tak se naše slova ztrácejí ve všudypřítomném ruchu davu kolem nás. „Ne, Ave, nepochybuj.“ Chytím ho za paži, kterou lehce stisknu a pousměji se. „Jsme teď na cestě Jediného. Jestli jsme někdy v našem zatraceném životě dělali něco správně, je to teď. Smrt nás čeká všechny. Jednou… Pokud ale z cesty nesejdeme, nemáme důvod se bát trestu. Tedy… alespoň ty. Viděl jsi, co tě tam čeká. Žádné zatracení. Naopak. Něco, čeho se není třeba bát. Stačí jen počkat, protože, ať už chceme nebo ne, jednou nás smrt dožene všechny a každý se jí dočká. Není to spíš důvod k radosti? Vědět, že to všechno jednou pro tebe dobře skončí?“ Kývnu na něj s povzbudivým úsměvem, zatímco nám nad hlavami dál zní zvony. „Jak jsem řekla, jsem za tebe ráda.“ Dodám šeptem, než jej pustím a trochu ustoupím.

Chvíle rozhovoru uplynula. Averelova další otázka nás vrátí zpátky k práci. Ne, kvůli rozhovorům o životě a smrti tu nejsme. Jen pokývám hlavou a soustředěně se rozhlédnu. Dav se otáčí ke dveřím a my s ním. Jsme jen jeho nepodstatnou součástí. Jedni z mnoha. Přesto… Sleduji, jak do kostela vstoupí kohorta vojáků a za nimi vjede několik postav na koních. Hmmm, rozhodně sebevědomý příjezd. K tomu ta demonstrativní ukázka poraženého. Velkolepé divadlo anebo skutečně takové ego? Začínají se mi v hlavě skládat kousky skládačky tvořící možný obraz dalších nositelů úlomků, kteří jsou za tohle všechno zodpovědní.

Stejně jako ostatní i já zůstanu tiše a poslouchám. Mluví dobře. Líp, než bych já kdy zvládla. Nebyla jsem na promluvy na veřejnosti. Přesto tihle v tom uměli viditelně chodit. Pochybuji, že tohle byla schopnost, kterou díky úlomkům získali. Poslouchám ta líbivá slova o vyvolených, milosrdenství i jejich shovívavosti vůči pomýleným lidem, kteří je zde zavřeli do kobek. Čím dál víc jsem se začínala přiklánět spíše k verzi velkolepého divadla. „Zůstat tu?“ Zamumlám tiše něco, co mi příliš nesedí do naší verze. Proč by jim Jediný říkal, že tu budeme chránit město? Tohle nedává smysl… Přesto nám ale řekl, že zde bude více nositelů úlomků. Možná je tohle jen verze pro veřejnost, aby nepanikařila. Ano, to je docela možné. I tak to celé sleduji s nakrčeným čelem, než domluví a vydají se do kostela. Tam, kde jsme.

„Ave…“ Zatáhnu svého společníka za paži trochu stranou. „Nevím, jak moc se jim dá věřit. Promluvím s nimi sama a zjistím, jak se věci mají. Ty jdi za Eldwinem a zkuste najít proroka. Karavana chce město brzy opouštět, a tak nemáme moc času. Pokud by se věci pokazily. Sejdeme se se slunce západem u zlaté kašny. Tam, jak je ta socha. Pamatuješ?“ Zeptám se jej krátce. Tohle město jsme nenavštívili ostatně poprvé, jistě bude vědět. „Nemuší se bát. Když budu potřebovat, dostanu se odtamtud.“ Dodám vzápětí, ačkoliv neočekávám příliš protestů. Tohle je rozhodnutí velitele a ne pouze Marike, která s ním před tím mluvila.

„Uvidíme, co z toho nakonec bude. Buď opatrný.“ Popřeji mu ještě krátce, než se otočím na patě a přitáhnu si černou kápi více do tváře. Tohle místo. Tihle lidé. Znervózňuje mě fakt, že my byli často ti na druhé straně barikády, ačkoliv ti, kteří prošli našima rukama, nekončili v celách ale v příkopě u cesty. Jsou to zlodějové? Vrazi? Dezertéři? To je teď už asi jedno. My bychom mohli být považováni také za podobné a pokud je vybral Jediný, kdo jsem, abych o nich pochybovala. Přesto… opatrnosti není nikdy nazbyt.

Vykročím a nechám Averela za mnou. Žena venku viditelně vyřizuje jejich záležitosti a brzy bude v obležení davu. Na tohle nemám čas. Odfrknu si a stočím svůj krok ke kordónu vojáků. Na administrativu dnes skutečně nemám náladu. Přiblížím se k okraji davu, který se rozestupuje před Popravčími. Jejich pověst je předchází. Přesto ty zlaté masky, rudé pláště… impozantní pohled. Císařství umělo vždy budit u svých jednotek silný první dojem. Tedy… u některých.

Zastavím se v obyčejném černém plášti před nimi a zůstanu na místě, i když se ke mně blíží první z Popravčích. Najednou mám kolem sebe dost místa. To se bude hodit, pokud se věci zkomplikují. Lidé ustupují. Jen já zůstávám. Když už se po mě natahuje jeden z nich, aby mě surově odstrčil z cesty, jen ukročím do boku a on promáchne vzduch.

„Jsem tu, abych mluvila s Nositeli!“ Zvýším hlas. Ne tak jako ten muž, který promlouval k davům před tím, ale dost na to, aby mě ta dvojice slyšela.

„Jsou tu naléhavé záležitosti, které vámi musím ve jménu Jediného projednat.“ Upřu na ně pohled, skrytý ve stínu kápě, zatímco stojím nehnutě na místě před jednotkou Popravčích. Moje oči obezřetně sledují okolí, kdyby některý z nich chtěl po mě vystartovat, ale po zbrani nesahám. Není k tomu důvod. Alespoň ne zatím.     

Projíždí kolem, ovšem ani jeden z nich si mne v davu neznámých tváří nevšimne. Měla bych říci, že se mi ulevilo, ale není to pravda. Srdce mi stále rychle buší v hrudi podobno křídlům kolibříka zavřeného v příliš malé kleci. Hlasitý zvuk zvonů rozléhajících se městem na jejich počest mi v tu chvíli zní jako umíráček. Můj umíráček. Jsou to hrdinové. Zasraní hrdinové města. Tady… Tady to patří jim. Kurva. S Kieranem máme za zády tak leda vyděšené vesničany a Inkvizici, která rozhodně není na naší straně, jen vyčkává bokem.

Když se náhle ozve Kieranův hlas jen kousek ode mne, prudce sebou trhnu. Chybí jen málo, aby ode mě dostal loktem a… Ne, v polovině toho pohybu se zarazím. Musím… Musím se uklidnit. Zatraceně. Zalétnu k němu krátce pohledem, než si upravím šátek tak, aby mi nikde nevyčuhoval ba ani pramen bílých vlasů.

„Jsou. Musí to být oni. Slyšel jsi ty historky, o zločincích, které vyvolil Jediný…“ zadrmolím tiše jeho směrem. Jaká to ironie osudu. Takhle si bohové představují smysl pro humor? Co to má zatraceně znamenat? Začíná ve mně klíčit nepříjemný pocit, že tohle nebyla náhoda. Nemohla být. Ale…

Mlčky kývnu hlavou. Ne, Longin pro zrádce neměl pochopení. Nikdy. Nemluvilo se o to, ale já moc dobře věděla, jak dopadl Rory. Dost hloupý a chytrý zároveň, aby chtěl z celého podniku vycouvat – ovšem rozhodně ne s holým zadkem a přátelským poplácáním po zádech na rozloučenou. Vybral dvě naše skrýše, než zmizel… Naštěstí nám trvalo jen pár dní, než jsme toho hlupáka našli, nikdy mu to naštěstí nepálilo natolik, aby věděl, jak se stát neviditelným. Nebudu lhát… Taky jsem si do něj tehdy kopla. A taky jsem si od té doby už nikdy nedala v hospodě dušený jazyk.

Zamrkám, když mne Kieranův hlas vtrhne mezi mé roztěkané myšlenky a přinutí mne soustředit se na něj. „Nejsou hloupí. Museli si dát dvě a dvě dohromady, že to nebyla náhoda. Já… Musela říct všechno, Kierane. Všechno, co jsem věděla,“ kousnu se do vnitřku rtu tak silně, že se mi v další chvíli rozlije ústy železitá pachuť vlastní krve. Tohle nejsou vzpomínky ani místa, do kterých bych se chtěla vracet.

Zvony přestanou vyzvánět a ticho, které na okamžik nastane mi připadá takřka ohlušující. Jako při volném pádu z velké výšky. Nevím, kde se ve mně ta představa vezme, ale rozhodně si tak připadám.

„Si piš, že mluvil o nich. O kom jiným? Zabili boha. Musí být jako my,“ sklopím hlavu a stisknu si mezi prsty kořen nosu ve snaze něco vymyslet. Ale co? A pak se náměstím rozlehne hlas. Longinův hlas.

Strnule mu naslouchám, na chvíli u toho i přivřu oči. Se slovy to uměl, stejně jako s lidmi, byť nikdy neměl zrovna ambice promlouvat k davům. Proč také. Lidé byli jako ovce. Hloupé důvěřivé stádo, které bylo tak snadné ovládnout.

Dlouze roztřeseně vydechnu. Slova se ujme Aurora, kterou také velmi dobře poznávám. Přesto mi stále znějí v hlavě právě Longinova slova. „Víra nás ale zachránila. Samotný pán ukázal, jak umí být člověk pomýlený. Jenže já se na ně nezlobím. Jediný naplnil naše srdce odpuštěním a láskou.“ Chvíli mám skoro pocit jako by promlouval přímo ke mně. Ovšem… Stisknu rty. Zní to moc pěkně na to, aby to byla pravda. Říkal jen to, co se od něj očekávalo, co chtěl dav slyšet. Nebo ne? Ta nejistota mě ubíjí. Kolikrát jsem… Přemýšlela… Pochopil by to? Kdybych mu řekla celou pravdu? Pochopil by, že jsem neměla na výběr? Jenže… Já možnost volby měla. Prsty bezděčně sklouznu po vystouplých jizvách hyzdících tvář a přenesu váhu z nohy na nohu.

A pak se slova ujme opět Longin, tentokrát s tou jasnou výzvou. Proslov je u konce a já se přistihnu, že s bezradným výrazem ve tváři hledím právě a jen na Kierana.

„Jestli tu někde jsou Marike s Averelem, tak za nimi půjdou a pokud nás zmíní…“ nervózně se ošiju. „Takže buď musíme okamžitě vypadnout z Gloucasteru dřív, než se po nás začne někdo shánět nebo… Spoléhat na to, že je všechno zalitý sluncem a všichni jsme Vyvolení. Těm sračkám o odpuštění a lásce nevěřím, ale… Na veřejnosti se musí držet toho, co řekl, aby neztratil tvář. A to on nebude chtít, to… Rozhodně ne. Ne s tím, jakou pozici mají ve městě…“ přemýšlím nahlas. Ano… Ano. To dává smysl. Dává nám to možnost si v klidu a rozumně promluvit bez toho, aby se začaly dít ošklivé věci… Že? Určitě.

Ale na druhou stranu… Pohnu hlavou, šátek se mi zčásti sveze z vlasů.

„Já… Nevím, jestli… Takhle to nemělo být,“ nadechnu se, ovšem nenacházím ta správná slova, a tak opět ztichnu. Jedna má část… Ta, o které jsem nevěděla, že ještě žije… Ulevilo se jí. Byl naživu. Byl v pořádku. Zbytek mne to ovšem děsilo.