Andor.cz - Dračí doupě online

Kostelní zvony

Zvony se rozezní ve velké kapli a naplní město. Zvěstují příchod zachránců mezi lidi. Dorazili a projíždí náměstím ke kostelu. Přímo od Haly Soudců, která se stala jejich domovem. Dnes jsou tu jen dva muž a žena. Ti, jenž byli Jediným obdarováni první. Vedli úspěšný útěk z vězení, aby se postavili starému bohu. Lidé jim děkují, rozhazují okvětní lístky růží, které je halí jako déšť. Oni se usmívají a kynou jako by jim to tu patřilo. Což je do jisté míry pravda. Jejich postavení je nezpochybnitelné. Zastaví i se svou kohortou na poblíž kostela a otočí se k lidu. Hledí na ně a očividně se chystají něco říct. Čekají jen až zvony utichnou.

― Ω ―

Skryješ svou tvář. Nezdá se, že by si tě všimli. Minimálně to nedali nijak najevo. Určitě tě v tom davu nemohli poznat. Skryla si své vlasy, které na tebe tak dobře ukážou, v čas. Projedou kolem a zastaví se před vchodem do kostela Jediného. Rozhlíží se po lidech, kteří na ně hledí jako na spasitele. Do toho se rozezní zvony. Rozhodně to není tím, že by ohlašovaly nějakou konkrétní hodinu. Naopak, vítají příchod těch dvou. Oni jako oslavovaní hrdinové města.

„Jsou to doopravdy oni?“ Kieranův hlas se ozve blízko u tebe. Stojí jen tak blízko abys ho slyšela, ale zároveň vypadal jen jako další z pocestných. Má taky přetaženou kápi přes hlavu. Naštěstí nejste jediní dva, kteří v davu mají podobnou pokrývku hlavy. „Myslel jsem že… skončili. Dává ale smysl, že je odvezli sem. Kam v celé říši jinam.“ Snaží se tvářit neutrálně ale moc mu to nejde. Longin nebyl nejznámější tím, že by odpouštěl. „Netuším, co ví, ale rozhodně si nejsem jistý, že by se případné setkání neslo v přátelském duchu.“ Dodá a ruku má nervózně položenou na jílci zbraně skryté pod pláštěm.

„Myslíš, že Prorok mluvil o nich, když říkal, že jsou v Gloucasteru další… jako my a pokud ano, co s tím sakra uděláme?“ Jako v odpověď na jeho slova zvony utichnou.

― Ω ―

„Chápu. Vypadá to, že oba máme s tím, co se skrývá na druhé straně zcela jiné zkušenosti.“ Pronese Averel když ho doženeš v kostele. Udělá na hrudi znak jediného, ale nezdá se, že by se měl k modlitbě. Stejně jako ty sleduje s odporem zdechlinu nad hlavním oltářem. Lidé kolem na ni také civí. Fascinovaně, vyděšeně i s odporem. Teď jde velice dobře rozeznat kdo je místní a kdo ne. Ti, kdo tu věc vidí prvně se tváří úplně jinak. Po císařství se šeptá o věcech, které chodí mezi lidmi. Vidět něco takového na vlastní oči je ale úplně něco jiného. Do toho se rozezní kostelní zvony. Musí ohlašovat něčí příchod. Někoho pro císařství a církev důležitého.

„Nevěřím, ale že je něco vytesané do kamene. Jinak by to bylo moc jednoduché. Pokud změním své chování možná neskončím na tom místě, stejně jako ty nemusíš být odsouzena k těm pláním.“ Promne v prstech amulet, který mu visí pod košilí a označuje ho jako zástupce velitele Spáru. Dal mu ho Attwell a on ho od té doby nesundal. Zprávu o vašem bývalém veliteli a příteli ale nekomentuje. Pravděpodobně ji sám v sobě musí zpracovat. „Prostě mám strach, že o to přijdu. Je prokletí vědět co může být. Jsme zvyklý na smrt. My všichni jsme. Jenže úplně z jiného úhlu pohledu.“

„Jenže co teď.“ Přesune se k praktičtějším věcem s pohledem upřeným na tu věc pověšenou u stropu. „Mám pocit, že ti, co to zabili si k nám našli cestu dřív než mi k nim.“ Podívá se k otevřeným kostelním dveřím. Ostatní se tam otáčejí také. Zastavila totiž před nimi kohorta elitních válečníků města a dvojice postav na koni. Muž a žena jsou k vám otočení zády a shlížejí na náměstí. Vypadá to, že na něco čekají. Pak zvony utichnou.

― Ω ―

„Dobří lidé Gloucasteru i návštěvníci z celé říše! Mé jméno je Longin a Jediný mě vyvolil!“ Promluví muž ke shromážděným. „Mnozí z vás mohli vidět monstrum které se snažilo zničit naše krásné město. Naštěstí se náš pán rozhodl pomoci v hodině nouze nejvyšší. Nevybral za své vyvolené ale soudce, vojáky nebo vládce. Vybral nás. Obyčejné lidi! Navíc takové, které říšské právo chtělo odsoudit k smrti. Víra nás ale zachránila. Samotný pán ukázal, jak umí být člověk pomýlený. Jenže já se na ně nezlobím. Jediný naplnil naše srdce odpuštěním a láskou. Pro všechny z řad lidí.“

„A díky tomu se Gloucaster stal symbolem.“ Převezme slovo žena vedle něj. „Nedokonalosti říše i dokonalosti našeho pána. Symbolem boje a ochrany. I tu vám nabízíme. Vám všem. Blíží se těžké časy. Všichni jste slyšeli. Armáda prohrává, právě v boji s takovými jako je ten, co napadl naše město. Proto vám nabízíme, zůstaňte tu. Buďte užiteční pro město, a to se stane vaší spásou. Stačí přijít za Lady Anderton a ona vám řekne vše potřebné.“ Ukáže na kněžku Jediného, která v rudém stojí poblíž stráží a prohlíží si dav nezaujatým pohledem.

„To není vše. Náš pán nám dal na vědomí, že sem přijdou další takoví jako jsme my a pomohou nám udržet Gloucaster ve dnech nejtemnějších. Samozřejmě je přivítáme v Pevnosti Soudců. Přichází totiž válka, před kterou nebude nikdo v bezpečí. Tady vás ale ochráníme. Rozmyslete se. Přihlaste se. Lady Anderton bude celý den k dispozici. Přidejte se k naší modlitbě.“ Dokončí muž svůj projev a seskočí z koně na zem. Pak se otočí ke kostelu. Žena ho následuje.

Lidé z náměstí by se k nim nepochybně vrhli stejně jako ti v kostele, ale zeď ochránců je spolehlivě drží stranou. Jejich obouruční meče a zdobené masky pod kápěmi jsou výhružné a o Popravčích z Gloucasteru kolují po celém Císařství. Ministranti z kostela mezitím bočními dveřmi vynesou stůl a nachystají vše pro to, aby se žena v rudém mohla posadit. Před ní položí psací potřeby a jeden z ochránců vytáhne stoh pergamenů a nachystá je. Lady Anderton se usadí a čeká až k ní budou připuštěni první ze zájemců o pobyt v Městě soudců.

Vyprovodím zářící postavu kývnutím, než seskočím z koně a nechám ho tady lidem z karavany, aby se o něj případně postarali. Bude lepší jít pěšky. Poupravím si popruh od pochvy s mečem, který mi visí na zádech a popotáhnu rukavice. Je na čase vyrazit a promluvit si. To především.

„Dobře, můžeme to probrat o cestě.“ Kývnu a srovnám krok s Averelem, zatímco vyrazíme do ulic města. Wynter s Kieranem mají jiné plány a já jsem za to nakonec ráda. Máme aspoň příležitost si nerušeně promluvit jen sami dva. Zabočíme do jedné z ulic, které stoupají městem až k jeho monumentům z nichž, jeden je právě kostel Jediného. Nemluvím. Čekám, až začne sám Averel a skutečně po chvíli tiché chůze se rozmluví. Sem tam se po něm otočím, ale jinak většinu cesty hledím před nás. Poslouchám ho ale pozorně. To, co se ale dozvídám, mne však příliš neuklidňuje, ačkoliv to na sobě navenek nedávám příliš znát.

Peklo…. Vrahové…. Copak by to mohlo být jinak?

___

♬♬♬♬♬

Déšť skrápěl nádvoří pevnosti a na dláždění se už začínaly tvořit bahnité kaluže. Byla noc. Světlo rozvěšených loučí, lamp a košů s ohněm v podloubích ale prostor nádvoří osvětlovalo dostatečně. Do zvuků bubnujících kapek deště se ozýval dětský pláč a vzlyky dospělých. Bylo jich tam asi čtyřicet. Čtyřicet na sebe se tisknoucích, na kost promočených postav shromážděných uprostřed nádvoří pevnosti, která byla jejich domovem, a která se měla stát i jejich hrobem.

„…tě odsuzuji k jedinému vhodnému trestu. Trestu smrti. Ten bude vykonán teď a tady, mou rukou“ Ozval se Colleyho hlas, zatímco jsem s Averelem chytla starého muže v promáčeném šlechtickém oděvu a odvlekla ho před našeho velitele, který už v rukou držel svůj meč. Ze střech se ozvalo zakrákání vrány. Seděly tam. Trojice vran, která pozorně sledovala dění tam dole. Nikdo nesměl utéct. Rozkazy zněly jasně.

„Ne, prosím ne! Jsou to falešná obvinění! Nic takového jsme neprovedli! Kdo to rozhodl? Snad ne Abney?! Nebo snad Cayton? Kdo vás vyslal? Tohle je celé komplot. Nic než komplot!“ Ozval se mužův zoufalý hlas, který se odrazil od zdí nádvoří. Netečný výraz v Colleyho tváři se nezměnil. Jen udělal krok k vězni a kývnul na nás.

„Nic jsme…Ahh!“ Vykřikl muž, když jsem ho kopla zezadu do nohy a on dopadl na kolena do vody, která stékala po nádvoří. Chytli jsme jej pevněji za ramena, aby se příliš necukal. Rána musela jít přesně a nedělali jsme to poprvé. Bohužel.

„Pomodli se a žádej o odpuštění.“ Pronesla jsem shlížejíc na něj. Muž se ale jen rozeštkal a s po svěšené hlavě mu stékaly provazce vody a slz.

„Ne… Prosím, ušetřete aspoň je. Mou rodinu. Ostatní…“

Větu ale nedokončil. Čepel velitele Spáru se stříbrně zableskla a hlava dopadla na nádvoří. Voda se začala mísit s čerstvou krví a zpoza nás se ozvala série zoufalých výkřiků. Někteří volali jméno svého otce, manžela, dědečka anebo jen někoho, komu sloužili. Ano, nikdo nesměl přežít, a to znamenalo postarat se skutečně o všechny. O ty ozbrojené jsme se už postarali dříve. Tohle byl už jen závěr, avšak neméně krvavý.

„Další.“ Ozvala se Gisca, která prošla kolem jedné ženy s plačícím nemluvnětem v náručí. Ta ho jen ochranitelsky přivinula těsněji k sobě, ale pláč neustal.

Ze střech se ozvala dvojice zakrákání. Věděla jsem, co to znamená. Averel ukázal na malou postavu, která se prosmýkla mezi ostatními a zmizela za sloupem.

„Marike.“ Otočil se na mě Colley a já jen beze slova přikývla. Pustila jsem mrtvé bezhlavé tělo a vyrazila rychlým krokem. Za ním. Proběhla jsem do podloubí, abych zahlédla, jak mizí skrz jedny z dveří. Vzala jsem pochodeň z držáku na stěně a vešla do pevnosti. Nemohl být daleko. Jistě… tam bude. Zabočila jsem do místnosti po straně, která byla pootevřená, abych vešla do prostorné zbrojnice.

Police s výbavou, zbraněmi, zbrojemi a dalšími věcmi. Vše bylo vykládané ve stojanech a policích stojících v řadách po obou stranách místnosti. Zastavila jsem se a zaposlouchala se. Bylo ticho, které rušilo jen kapání vody z mého pláště.

„Hmmh.“ Shodila jsem si mokrou kapuci z hlavy a posvítila na zem přede mnou. Kapky vody na dlažbě, které mířily dál do místnosti, se zaleskly ve světle ohně. Ozval se zvuk taseného meče, než jsem vykročila. Neměl šanci se schovat. Neměl šanci nám uniknout. Přesto to zkusil.

*ťuk ťuk ťuk* Ozvalo se klepání od okna, za kterým seděla vrána a sledovala celé tohle dění. Jen jsem na ni kývla a šla dál. Nemohl se skrýt. I když bych možná v koutku duše byla raději za to, aby se jako zázrakem vypařil. Prostě zmizel. Zmizel z tohohle prokletého místa.

Dnes se ale zázraky nekonaly. Prošla jsem kolem jedné z polic a ohlédla se, abych ho uviděla stát u zdi. Zmáčený kluk s očima plnýma strachu. Bylo mu stěží deset. V rukou držel nemotorně meč, jehož roztřesenou špičku na mě namířil. Dlouze jsem si povzdechla a udělala krok k němu.

„Jsi odvážný…Vybral sis dobře.“

Další krok, zatímco mé prsty stiskly pevněji jílec meče.

„… Je to dobrá smrt.“ Hledím na něj vážně. „Zemřít s mečem v ruce.“

A pak vzduch prořízne ocel. Chlapcovy oči se rozšíří, zatímco upuštěný meč zazvoní o podlahu, na kterou dopadnou první kapky krve.

… A vrána za oknem zakráká….

___

„Vím, co myslíš.“ Pronesu poněkud dutým hlasem a jen skloním hlavu. Nemám k tomu už co dodávat. Jsme vrazi. Víme to všichni. I když plníme rozkazy, stále to nesmývá krev z našich rukou.

„Já… chtěla bych říct, že tě chápu, Ave. Vlastně, snad aspoň trochu ano. I když jsem tam nebyla. Nevím, jaké to bylo a nejspíš to ani nikdy nezjistím. Zní to ale jako… krásné místo. Jsem za tebe ráda, jakkoliv zvláštně to zní. Ehh, a zní to vážně divně.“ Hořce se zašklebím a s kloním pohled k dlážděné cestě před námi.

„Chápu ale, že návrat sem do tohohle bordelu a špíny z takového místa musel být… nepříjemný. A to je ještě slabé slovo. Hmm.“ Mlasknu zamyšleně a vzhlédnu k siluetě kostela Jediného, ke kterému se už blížíme. „Aspoň někdo z nás to dotáhne do země zaslíbené. Prý se tam setkáme s našimi mrtvými členy rodiny. Lidmi, které jsme znali a… A mě asi čeká něco jiného.“ Pousměji se smutně a zamžourám do slunečního kotouče. Ne, to co jsem slýchala kněží slibovat poslušným věřícím, se mě netýká. Teď už to vím. Jak se kolem toho ale cítím? To byla otázka, na kterou jsem zatím neznala odpověď.

„Nekonečné bitevní pole ve světě, kde slunce neustále zapadá… To je to místo, kam pokaždé mizím. A to je také to místo, odkud nám přišly na pomoc postavy z legend. Je tomu těžké uvěřit, ale bylo to tak. Víš… viděla jsem tam Colleyho. A krále Fredericka, Jacka Štítonoše a další… Pomohli nám u Harthurstu, ale řekla bych, že jejich hlavní úděl bude někde tam na tom poli posetém kostrami a zbraněmi obrů… A já? Řekla bych, že až jednou zemřu, vrátím se tam. Už na pořád. Na bitevní pole. Do boje. To je jediné, co ostatně pořádně umím.“ Ohlédnu se smířeně na Averela.

„Ale to světlo a klid znějí krásně. Vidíš… po smrti budeš mít ode mě konečně pokoj.“ Zasměji se hořce a jen uhnu pohledem. Vypadá to, že každý míříme někam jinam. Nakonec nás i tahle cesta nevyhnutelně rozdělí. Krátce na něj pohlédnu, než nás dav vtlačí do kostela, kterým rezonuje zapálené kázání kněze.

Ta slova jsem už slyšela tolikrát, přesto nabírají nové významy ve světle posledního dění. Příliš jim ale nevěnuji pozornost, protože můj pohled okamžitě přitáhne obrovské mrtvé tělo boha, které je zavěšené jako nějaká trofej přímo nad oltářem.

„To je odporné.“ Nakrčím rty, zatímco stojím před celým tímto výjevem. „Ať už je to jakkoliv, je to svatokrádež. Hanobení ostatků. Přímo v sídle Jediného!“ Šeptám rozhořčeně, zatímco stisknu ruku v rukavici, až černá kůže zaskřípe. „Skutečně se zrovna tady chceš modlit?“ Otočím se nejistě na Averela.

Tohle místo je totiž hřbitov a ne dům, ve kterém sídlí náš bůh.

Marike souhlasí, a tak můžeme s Kieranem vyrazit po své vlastní ose přímo do srdce tržiště. Jak se vzdalujeme od karavany vstříc pestrobarevné řece lidí přelévající se přes náměstí kolem jednotlivých stánků… Můj krok je lehčí a změní se i mé držení těla. Je to umění, dokázat se pohybovat mezi lidmi ladně a rychle, je třeba vnímat rytmus ostatních, sledovat okolí a rychle reagovat. Předvídat a splynout. Vědět, kdy vyrazit a v jakém okamžiku se naopak zastavit, abyste se skryli před těmi nesprávnými zraky a získali tak cenný čas na to se mezi lidmi ztratit. Celé roky jsem tohle pilovala k dokonalosti. Musela jsem. Můj vzhled mi byl pomocníkem i nepřítelem, a já se s tím musela naučit pracovat.

Jablko, které se zjeví v Kieranově ruce pro mne není překvapením – to až okamžik, kdy ho vážně zaplatí. Povytáhnu obočí a potřesu hlavou, zatímco mluví. „Začínáš mě maličko děsit, víš to? Kdo jsi a co jsi provedl s Kieranem. Kór teď, když jsem si na tvé horší já konečně začala zvykat a mít ho i maličko ráda,“ vesele se ušklíbnu ve snaze odlehčit náš hovor. Polovinu jablka si od něj vezmu, i když z toho mám stále tak trochu… Zvláštní pocit. Už delší dobu jsem na něm pozorovala, že se… Měnil. Asi to bylo dobře? Ale… Co já? Pokud se Kieran měnil k lepšímu, neměla bych i já? Mám skoro výčitky svědomí z toho, že… Já nevím. Je to divný.

Tedy, podobně jako tohle hledání Proroka. Nicméně Kieran má recht a já si to myslím taky – není důvod to hrotit. Prostě se to stane, protože se to tak má stát. Což je tedy myšlenka, které v mé tváři vyvolá spíše kyselý úšklebek než cokoliv, ale…

„Dobře, takže u sochy. A ne, abych na tebe čekala dlouho, mám hlad jako vlk,“ pousměji se. Od Kierana jsem se už tolik vzdalovat nechtěla, ale… Taky jsem nechtěla dát najevo vlastní… Slabost. Ne v tomhle. Jsou věci, o kterých spolu nemluvíme. Nedokážu to. Stejně jako jsem mu nedokázala říci teď, že chci jít ve skutečnosti s ním, protože sama… Kdybych tehdy nebyla sama, možná by to dopadlo jinak. Možná by si toho někdo všiml dřív než já. Dříve než bylo pozdě.

Chvíli tak jen stojím, upírám pohled směrem, kterým mi zmizel a… S trhnutím hlavy nespokojeně mlasknu. Chovám se hloupě, jak nějaké malé děcko. Rychle se tak rozejdu opačným směrem a zamířím k prvnímu stánku, který mi padne do oka.

Vlastně čím déle tu jsem, tím jsem klidnější. Nic se neděje. Vždyť co by se také mělo dít? Raději si tak řeším své nákupy, kdo ví, kdy budu mít zase příležitost. „Hm, tohle by možná… Nebo tohle…?“ mumlám si sama pro sebe, zatímco se probírám halenami a těmi pár sofistikovanějšími kousky z poměrně dobré látky, co tu mají. Zkoumám pevnost švů, látku… Možná jsem v tomhle trochu vybíravá, uznávám.

A pak se náhle ozve ten… Zvuk. Táhlé zatroubení, při kterém sebou prudce škubnu. V první chvíli se sice polekám a snad už jsem i jednou nohou na rychlém úprku pryč, ovšem včas si všimnu reakce ostatních lidí. Žádná panika. Žádný křik. Dav lidí se sice hýbe, ale zdá se, že tvoří kordón pro… Zamračeně sleduji, jak všichni padají na kolena. Měla bych také, ale namísto toho se přisunu akorát blíže ke stánku, dost na to, abych se bokem natiskla k jednomu z trámků.

Davem se rozléhá šepot, kterému naslouchám a mračím se čím dál víc. Průvod je to vskutku… Impozantní. Procesí děsivě působících gardistů, kterým bych se nechtěla připlést do cesty ani náhodou. Před nimi kněžka, samozřejmě a za nimi…

Dvojice jezdců. Přimhouřím oči. Dle toho, co se ke mně donese to jsou… Zachránci města. Ti, kteří zabili boha. Stejně jako my. Stejní jako my? Bylo možné, že úlomky z Proroka… Letěly mnohem dál než si kdokoliv z nás mohl představit? Nebo se tu stalo něco jiného? Nebo…

Ze rtů mi splyne tichá nadávka a čas se na chvíli zastaví.

Přistihnu se, že tam strnule stojím. Snad ani nedýchám navzdory srdci, které se mi divoce rozbuší. Vyvolení. Převrat. Zločinci vytažení z kobky, aby chránili město. „Kurva,“ vydechnu. „Kurva, kurva…“ zadrmolím v tom šoku. Byli tady. Celou dobu? Čekali na soud? Kdy je chytili? Myslela jsem… Mysleli jsme… Kieran… Nepopravili je jako ostatní. Nebyli tam… Krk se mi stáhne, zatímco se pohledem vpíjím do jejich tváří… A zejména té jeho. Nevěřila jsem, že Longina ještě někdy uvidím. Já… Žaludek se mi sevře tak silně, že pod jazykem ucítím kyselo.

A pak se prudce pohnu. Zpanikařím. Najednou nedokážu jasně přemýšlet. Bez rozmýšlení hodím na pult stánku pár mincí a rychlým pohybem strnu z latě jeden ze zavěšených šátků, než vyrazím mezi stánky. Plynulým pohybem si ho přehodím kolem ramen a přetáhnu přes hlavu, abych skryla vlasy.

Musím najít Kierana.

Hned.

Vyvolení Jediného

♫♫♫

Kus placky spadne muži z ruky. Než se pro ni stihne ohnout do tlamičky jí chytí jedna z všudy přítomných krys. Kdyby nebyl místní možná by po ní chňapnul, ale on je. Moc dobře ví, jak jsou tihle zmetci nebezpeční. Rozhodně nechce někde skapat na nemoc kterou v sobě malé tělíčko skrývá. Povzdechne a krysa zmizí v davu. Žene se mezi nohama lidí. Vyhýbá se koňským kopytům i botám které hrozí ukončit její život. Proběhne kolem stánku se zbraněmi po málem jí popálí několik jisker z brusného kola. Běží dál a jen tak tak uteče děcku co se po ní natahuje než ho matka, co tu prodává oblečení, co po nocích šije strhne zpátky. Uniká mezi hromadami zvířecího trusu nekonečným bludištěm stovek lidí. Nakonec skončí v zapadlé uličce. Konečně přežila to moře obrů. Schová se do kouta a spokojeně začmuchá. Fousky se pohnou nahoru a dolů a zuby se zakousnou do zasloužené kořisti. Pak se za ní objeví dvojice kočičích očí. Pružné tělo se odrazí a uličkou se rozlehne spokojené zasyčení kterému nikdo nevěnuje pozornost.

― Ω ―

„Dobře, pokusím se něco najít. Cokoliv, co nám řekne víc.“ Přikývne Eldwin než odejdete a vyrazí směrem k davu který ho nevidí. Ideální průzkumník a špion před kterým nezůstane nic skryté.

„Máš pravdu, tak jako tak bude asi lepší prolomit ledy. Tohle chození okolo horké kaše jen drásá nervy.“ Souhlasí s tebou Averel a zdá se, že se mu ulevilo, že jsi rozhodla, jak jsi se rozhodla. Pak se na tebe podívá a pokývne hlavou. „Dobře, povídej, co máš na srdci.“

„Chápu… první snazší otázka. Kieran s Wynter se šli podívat na trh. Třeba tam něco zjistí. Rád bych se vydal ke kostelu. Mluvit budu po cestě.“ Podívá se na ruku v rukavici a přemýšlí. Když znovu zvedne oči je v nich smutek a vyrazí.

„Je to složité Marike. Rád bych ti slíbil že to neudělám, ale je to těžké. Jak moc jsi přemýšlela o tom, co se s námi stane až tohle skončí? Vždy jsem myslel že je pro nás připravený speciální druh pekla. Bez ohledu na to že se tváříme že to, co děláme je ve jménu boha není to pravda. Nalijme si čerstvého vína. Jsme zabijáci. Vrazi ve službě císařství. Vím to já, věděl to Attwel, víš to ty. Sakra, myslím že někde v koutku duše to ví i idealista jako Eldwin.“ Povzdychne si během toho, co se zařadíte do procesí, které jde po náměstí směrem ke kostelu.

„Jenže když jsem… umřel bylo to jiné. Nepamatuji si to přesně je to mlhavé. Byl tam klid, bylo tam světlo a pohodlí. Nikdy jsem se necítil klidnější. Naprosto bez starostí a jen s naprostým klidem. Pak jsem se probudil. Na zasraném vojenském poli abych bojoval s tou bílou mrchou a trmácel se přes celý známý svět který asi brzy začne hořet.“ Pokračuje, když procházíte náměstím. Nikdo kolem si vás nevšímá a on mluví a z hlasu mu téměř odkapává cynismus.

„Myslel jsem, že budu hořet, ale dostal jsem se na lepší místo. Mnohem lepší. Budu žít. Budu bojovat. Pro tebe, pro naši jednotku i pro to v čem jsem byl vychován. Protože si nedokážu představit, že bych o tom místo přišel. Jenže se zároveň nemůžu dočkat toho až se tam vrátím. Každou vteřinu, každý nádech, každé posrané ráno. A za to se chci pomodlit v kostele toho komu sloužíme.“ Dodá poslední slova, když dojdete ke stavbě Jediného. Jeho plášť zavíří vzduchem a zmizí ve dveřích mezi davem poutníků a těch kteří přišli vzdát hold Jedinému.

― Ω ―

„Jo to že se mi líbí město soudců je fakt na pováženou.“ Ušklíbne se Kieran když procházíte kolem prvních stánků s jídlem. Najednou se mu v ruce objeví jablko. Jeho oblíbený trik na tržištích. Kolik jídla už tímhle způsobem dostal pro tebe i ostatní se snad ani nedá spočítat. Jenže tentokrát se na ovoce dívá jinak. Otočí se a vrazí minci od rukou kramářky která ho má za obyčejného zákazníka. „Jenže se asi každý z nás nějak mění. Po tom všem, co jsme viděli… je lepší občas poslechnout své lepší já. Hlavně když neumí sklapnout tu svojí otravnou držku.“ Poslední slova zní trochu podrážděně ale usměje se.

„Nemyslím, že ho budeme hledat doslova. Pokud vše pojde jako doposud prostě se věci stanou.“ Rozpůlí jablko a půlku ti podá. Stejně jako první den vaší cesty s karavanou. Přesně jako v tu chvíli, kdy jste vjeli do hvozdu. „Víme, že jsou tu proroci i jejich ovečky. My v sobě máme kusy toho našeho. Co by se mohlo stát jiného, než že do něj v davu prostě vrazíme. Pak si potřeseme pravicí a on nás odvede do země zaslíbené. Zazvoní zvonec a pohádky je konec.“

„Dobře, můžeme se rozdělit.“ Ta myšlenka mu sice smyje ze tváře ironický úsměv, ale souhlasí. „Hlavně na sebe dej pozor. Seženeme, co každý z nás potřebuje a můžeme se sejít u sochy uprostřed. Ten, kdo dojde první prostě počká.“ Ukáže na velkou zlatou sochu ve středu náměstí. Nejde jí minout. Zároveň z ní vytéká pramen vody a naplňuje kašnu pod ní. Dá se tam osvěžit i když při tom, jak v ní lidé máchají znavené nohy a občas se z ní napije nějaké pouliční zvíře by jí asi nikdo neměl pít.

„Tak brzy na viděnou. Budu se těšit na jídlo.“ Ušklíbne se na tebe a zdvihne ruku na pozdrav. Pak zmizí v davu jako stín.

― Ω ―

S davem věřících jdeš dveřmi k hlavní kapli. Je z ní slyšet projev který zrovna pronáší jeden z kněžích Jediného. Slyšela jsi jich už desítky, možná stovky.

„Přichází zkouška. Staří nepřátelé našeho pána jsou zpět. Budou zkoušet naši víru i sílu. Nenechají se odradit a budou se snažit nás zlomit. Dokud zůstane jediný z nich naživu. Jediný nám ale dal zbraně, aby dokázal, že jsme jeho vyvolené děti!“ Averel jde několik kroků před tebou. Znáš ho, nechce mluvit o tom co právě říkal. Neumí to. Tyhle věci jsou pro něj otázkou vnitřního boje, do něj neumí pouštět spolubojovníky ani nikoho mnohem bližšího.

„Viděli jsme to na vlastní oči. Jeden z těch falešných povstal přímo v Gloucasteru! Chtěl zničit město soudců! Jenže Jediný nás vyvolil. Jeho vůli poslechli ti nejnižší z nás. Vězni a odsouzenci na smrt. Právě je vyvolil ve své neskutečné milosrdnosti! Oni povstali a propůjčenou mocí srazily tu stvůru na kolena. Nevěříte? Pohleďte!“ V posledních slovech hlas kněze dosahuje úrovně křiku. Jeho zápal je téměř cítit a naplňuje chrám. Averel se zastaví, znenadání až do něj lidé za ním málem vrazí.

Chrámová loď je obrovská. Vytrážovými okny dovnitř pronikají paprsky světla které jí osvětlují. Lidé sedí v lavicích a kněz klečí před oltářem. Stěna je poblíž je probořená, jako jedna ze známek bitvy, která se tu odehrála. Dovnitř vnikly popínavé rostliny. Ze stropu pořád kape i když není vidět proč. Vypadá to jako by si příroda chtěla vzít tohle místo zpět. Kněžímu ale nevadí mokro stojaté vody. Nad ním se totiž na řetězech zatlučených do stěn chrámu vznáší důkaz o jeho slovech. Lidé na něj hledí s odporem, strachem i úžasem. Visí nad ním přibité tělo boha, nebo alespoň to co z něj po boji zbylo.

― Ω ―

Zrovna jsi u stánku s oblečením a probíráš kousky od lokálních švadlen i z mnohem vzdálenějších koutů říše, když se ozve trubka. Zvuk se prožene nad náměstím a místní se jako jeden muž uklízí z cesty. Těm, kteří to tu neznají rychle šeptají, že je třeba vytvořit místo. Když uvolní cestu pokleknou na kamennou špinavou zem bez ohledu, zda mají nuzné oblečení nebo to z drahých látek. Od haly soudců sem míří procesí. Vojáci vedou dvojici jezdců. Slyšíš v davu stále se opakující šepot. Slova jsou to prostá, vyvolení, zabijáci bohů, poslové Jediného, ochránci.

Přiblíží se, eskorta má dlouhé černé kápě a dlouhé obouruční meče. Popravčí. Elitní garda města soudců. V jejich čele jde kněžka Jediného. V rukou má kadidlo, ze kterého se kouří a zahaluje vojáky ve svém oparu. Za nimi jede dvojice jezdců. Kynou davu, aby se postavil. Ten pomalu vstává, jak je procesí míjí. Místní šeptají o nadpřirozených silách, kterými porazili tvora, kterých chtěl zničit město. Nejsou konkrétní, ale celý ten příběh je povědomý. Mluví o tom, že Gloucaster je baštou světla, která ochrání ty s vírou dost silnou. Však oni vyvolení povstali z kobek a žalářů města. Ti nejnicotnější a nejzatracenější. Přesto byli vybráni samotným Jediným.

Vidíš, jak přijíždějí. Usmívají se na dav a kynou mu. Musí to být další z těch kteří přijali úlomky. Skutečně vyvolení? Možná ano. Jenže ty je znáš pod jinými jmény a ze zcela jiných časů. Na koních totiž nesedí nikdo jiný než Longin a Aurora…

Marike odpovím jen neurčitým zamumláním s kývnutím hlavou, do Gloucasteru ostatně vede jen jedna cesta a tam? Nevím. A nechci nad tím přemýšlet. Hodinku odpočinku před odjezdem rozhodně nerozporuji, potřebuji se… Eh, probrat. Ideálně v řece. Jo, studená voda rozhodně pomůže. Není to moje první kocovina a já doufám, že ani poslední. I o tomhle ten náš malý život byl… Kdysi… Předtím vším. Najednou to na mne působí jako celá věčnost od toho, co se stalo u Harthurstu.

Odjezd se ovšem nedá oddalovat věčně, nakonec nastane chvíle, kdy musíme do sedla. Aspoň už necítím pachuť v ústech a připadám si zase jako člověk, i když… Pohupování se v sedle není úplně něco, co bych si užívala. Ale co. Už jsem to zvládla i v horším stavu, mnohem… Horším.

A tak vyrazíme k městu.

Už z dálky město vypadá… Že ty povídačky nebyly přitažené za vlasy. Ať se tady stalo cokoliv, rozhodně to nebylo pěkný. A zcela jistě to nebyla práce nájezdu nějaké drancířské kumpanie nebo císařské armády. Je to… Znepokojivé. Stejně jako myšlenka na to, jak dokázali odrazit… Boha. Byl tu někdo stejný jako my? Jako Prorok? Čím víc nad tím přemýšlím, tím více si nejsem jistá, zda… Je to dobře nebo špatně. Ani nevím, co si o tom mám myslet v tom víru protichůdných pocitů. Vzpomínku na hřejivé objetí milujícího otce, vzpomínku na Jediného střídá… Zlost. Zklamání. Kde byl, když jsem ho potřebovala, hm? Když jsem potřebovala kohokoliv. Ne… Ne. Prorok nás jen využil. Byl stejný jako všichni…

Z úvah rodících se v mé hlavě při pohledu na pobořené ulice i zástupy lidí proudících městem mne vytrhne Kieranův hlas.

„Nikdy bych nečekala, že budeš nadšený z toho, že se sem podíváš…“ utrousím polohlasně. Gloucaster. Město soudců. Kieran má pravdu, tohle je… Vážně ošklivá ironie. To, že jsme tady… Dokonce i po tom všem. Vyhýbali jsme se tomuto místu, jak to jen šlo, jakkoliv velké šílenosti jsme občas s Pány podnikali, tak návštěva Gloucasteru k tomu opravdu nikdy nepatřila. Byla to ta hranice dělící drzost od ztráty pudu sebezáchovy.

„To ano, nikdy nevíš…“ zopakuji po něm a sotva znatelně kývnu hlavou, zatímco kloužu pohledem kolem nás. Po budovách, po lidech, po uličkách vedoucích do vnitřku města. Ano, obklopena anonymním davem umožňujícím mi stát se jedním z těch mnoha lidí, křikem a všemožnými ne vždy libými pachy se cítím… Lépe. Tohle je naše prostředí.

Radost Kierana, který náhle působí spíše jako malý kluk, co poprvé viděl velké město, je… Svým způsobem nakažlivá. Pousměji se a napětí v ramenou povolí. „Někde se zastavíme a dobře se najíme, co ty na to? Hm, a něco na sebe taky nezní špatně, ať nevypadáme za pár týdnů jak nějací vandráci,“ usměji se. „Prorok počká… Však jak bychom ho hledali. Máme tady snad chodit mezi lidmi a ptát se jich?“ s úšklebkem potřesu hlavou. Ne, ani náhodou.

Karavana se zastaví na okraji náměstí, držet se ovšem u vozů, jak husa na dvorku opravdu nehodlám. Vlastně se ani moc netvářím na to, že bychom k večeru měli zase táhnout s karavanou pryč. Však pár dnů ve městě by nebylo nic proti ničemu, ne?

Táhne mě to mezi lidi na trh. Proplétat se mezi stánky, poslouchat, dívat se, hodit nějakýmu potulnýmu muzicírovi pár kradených mincí… Miluju to. Ať už z dob, kdy se kolem nás na okraji náměstí srocoval dav lidí kvůli představení nebo když jsme se s Aurorou předháněly o to, která z nás dokáže lépe a elegantněji okrást Longinem vybraného kupčíka či měšťana…

Hm… Trhy. Pak možná kostel? Podívat se na to, co že to teda místní ulovili? A samozřejmě… Posbírat místní drby, klepy a zaručené pravdy taky nebude od věci. Aspoň se budu moci tvářit, že jsem dělala něco užitečného… A když jsme u toho… Zachytím pohled Marike, která se v sedle rozhlíží a očividně něco hledá. Hm, něco. Spíše někoho.

Uvážu koně u ostatních, k Černým tak vykročím hezky po svých. Ve městě nemá cenu se prohánět na koních, tedy… Asi možná má, ale já chci na tržiště, kde by mi hajtra akorát zavazela.

„Asi nemá cenu, abychom se tu drželi jak hejno káčat v jednom houfu, ne? Město je velký a teda sice nevím, kde a jak chcete hledat, ale… Rozdělíme se a sejdeme se tu za pár hodin…?“ řeknu bez většího úvodu, sotva se objevím u nich. A jakkoliv to může znít jako návrh či dotázání se, tak ne. Není.

Nové cesty

Řada vozů doprovázenými jezdci na koních a hospodářskými zvířaty pomalým tempem opustí tábořiště u řeky. Pomalu vyrazí směrem k městu. Jak se blíží je čím dál tím zřejmější, že tu došlo k boji. Některé domy i části hradeb jsou pobořené. Kusy čtvrtí spálené na prach. V císařství ale není armáda, která by něco takového dokázala. Muselo to být něco jiného. Další z bohů. Na rozdíl od Harthurstu ale Gloucaster pořád stojí. Pořád hrdý a majestátní. Řada vozů projede masivní branou a vojáci kteří na ní hlídkují je lhostejně pozorují. Návštěvníků je tu mnoho. Pocestní, obchodníci a vojáci kteří se přesouvají z místa na místo. Hned za branou je největší z městských náměstí. Postavené tak aby na něm mohli cestovatelé klidně zastavit a vyřídit si své záležitosti ve městě soudců. Dost velké, aby ti, kteří chtějí mohli postavit své stánky a nabízet zboží ze všech koutů země. Už k ránu je to hodně lidí. Mnoho z nich míří do vrchní části náměstí, kde je majestátní kostel zasvěcený jedinému. Ani jemu se boj očividně nevyhnul. Věže jsou pobořené a na několika místech má prorazené zdi. Přesto vzbuzuje úctu. Zdá se, že jeho zdi vyhledává víc lidí než normálně. Hledají odpovědi na tyhle podivné časy u svého boha, modlí se o vlastní přežití nebo prostě jen chtějí poděkovat za to, že sem dorazili. Další proud lidí míří víš do města. K jediné stavbě, která je větší než kostel. Hala soudců. Centrum práva a byrokracie říše. Denně tam padne stovky rozsudků, mnohem víc záležitostí je ale doručeno všudypřítomnými posly. Rukama úředníků projde nespočet dokumentů, které jsou archivovány v údajně nekonečných skladech. Právě jste dorazili na místo, kde máte najít svého nového proroka do města soudců, do Gloucasteru.

― Ω ―

„Myslím, že nebudu moci.“ Odvětí Eldwin téměř smutně když vjíždíte do města. „Už včera v hospodě mě to táhlo zpět. Pochybuji, že se dostanu dál než na konec náměstí. Pochybuji, že je dobrý nápad s sebou tahat mé tělo. Porozhlédnu se ale kolem. Třeba na něco přijdu v téhle podobě. Uvidím alespoň co lidé povídají.“ Dokončí pak a odletí k vozu který veze jeho bezvládnou schránku. Leží tam společně s nákladem pokrývek a náhradního oblečení. Alespoň je v bezpečí.

„Chtěla jsi se mnou ráno o něčem mluvit?“ Zeptá se Averel když váš druh zmizí. „Pokud jde o ně dělají mi také starosti. Vím, že jejich současný velitel je místní a zatím nás následují ale co až se vrátí ten co je vede, bude sdílet stejný názor? Jsme prakticky dezertéři a naše podstata se dá vysvětlit jako kacířská. Možná by měl Eldwin dát pozor právě na ně.“ Se zamračeným pohledem se dívá na Inkvizitory. „Nebo šlo o něco jiného?“

― Ω ―

„Nikdy bych nečekal že se sem podívám.“ Kieran se zatajeným dechem pozoruje vysoké hradby, majestátní domy a obrovskou halu soudců. „My dva ve městě soudců. Ze všech míst říše právě tady. Městě, kterého jsme se báli nejvíc. Protože právě cesta podobných tu končí. Budeme si muset dávat pozor. Pochybuji, že by po nás někdo šel ale stejně.“ Poklepe si ukazováčkem na nos. „Nikdy nevíš. Navíc… sakra, cítíš to? Vůně civilizace. Chyběla mi. Možná trochu připomíná hromadu nemytých těl a splašky, jenže po těch měsících na cestách a ve vesnici je to jako pohlazení mé duše. Podívej se, konečně jídlo, co není jen vývar, kaše a naložené maso. Ručně dělané, přímo tady, ze všech koutů světa! Sakra, tamhle mají oblečení. Možná by se mi hodilo něco nového. Mám pocit, že tohle cestování mě zabije.“ Rozhlíží se kolem a vypadá že pokud přijme ještě špetku dojmů zhroutí se ze sedla. Jenže v něčem má pravdu. Pohodlí, zásoby a možnost si odpočinout od dnů v sedle zní lákavě. Hlavně když se před vámi otevírá ukřičený trh divů z celého světa.

― Ω ―

Karavana zastaví na kraji náměstí. Vybraní jedinci se společně s Almerem a Mildred vydají domluvit zajištění zásob které potřebujete. Rodiny úskostlivě drží své děti u vozů. Všichni jsou otřesení po posledních událostech. Navíc vesničani s údivem i strachem pozorují město. Tolik lidí možná v životě nepotkali dohromady, obyčejné domy jsou tu větší než cokoliv, co ve vesnici bylo a hradby se tyčí výš než to nejvyšší, co bylo kolem vesnice. Harthuršťané jsou na tom lépe. Nicméně ani oni vozy moc neopouští. Co by dělali ve městě? Většina z nich stejně o vše přišla, když jejich město padlo. Nětkteří karavanu samozřejmě opustí. Mají tu vzdálené příbuzné. Možná se vrátí, možná ne, nikdo je tu nedrží. Každý člověk je hlavodý krk. Zároveň ale právo na pouť za vizí proroka jim nikdo upírat nebude. Nezdá se ani že by inkvizitoři někam spěchali podat hlášení. Namísto toho si dopřávají pohodlí a sbírají síly na další cestu. Všechno bude brzy nachystáno a do večera byste mohli město opustit. Jenže kam jet? To je hlavní otázka, kterou je třeba zodpovědět. Na to bude potřeba další z těch, které Jediný obdařil mocí vidět cestu. Další prorok, který se snad v tomhle městě skrývá. Jenže najít ho musí ti kteří byli vybráni, aby nesli další část moci svého boha. Ti, kteří v sobě mají jeho úlomky.

― Ω ―

„A-ano!“ Odpoví Nara a okamžitě přestane sledovat reliéfy na stěnách. Vyrazí po schodech za tebou a zhasí světlo. Trojice inkvizitorů čeká venku. Jsou připravení se postavit čemukoliv co se vynoří z podzemí které se náhle otevřelo. Zbraně v rukou a odhodlaný výraz. Ten nahradí údiv, úleva a nakonec radost. Oba muži se na tebe usmívají, a nakonec vyjde z úkrytu i Rellen. Kdybys jí neznala a nevěděla po čem se dívat neměla bys šanci si jí všimnout. Což ostatně stálo už život nejeden její cíl.

„Vítejte zpět velitelko.“ S úsměvem předpisově zasalutuje Alar.

„Vypadá to, že jste nás nakonec nepotřebovala.“ Doplní Kaleb. Rellen mlčí ale to ona dělá většinou.

Pak se bez okolků vydají splnit tvůj příkaz. Není to tak těžké. Ostatně to vypadá že oni sami se zrovna chystali utábořit na noc. Během chvíle jste v relativním pohodlí mezi domy. Oheň plápolá a v kotli se vaří večeře. Nara vypadá že by snědla koně. Už teď v sobě má několik kousků sušeného masa. Jedla by dál ale její žaludek stažený přežíváním z toho, co našla v jeskyni by to nezvládl. Ty máš alespoň z dálky poprvé možnost přímo vidět mrtvou zemi. Zkroucené stromy i vyprahlou půdu na které už nikdy nic neporoste. Zvířata jsou pryč. Pravděpodobně se vydala hledat nějaké místo kde přežijí. Občas proletí nějaký noční pták. Sedne na blízkou střechu a zase odletí. Vypadá to, že se tu nikdo nechce zdržovat.

„Co to vlastně bylo za místo? Nečekal jsem, že se pod námi najednou otevře kus země?“ Zeptá se zvídavě Kaleb s pohledem upřeným směrem, kde jste se setkali.

„Ale no tak, kde je tvé vychování. Nejdřív se hodí podat veliteli hlášení.“ Přeruší ho Alar. „Bandité byli poraženi. Ještě dřív, než nás dostihl Bray s novým rozkazem. Musím říct, že ta cesta byla divná. Nevím, co se s tím lesem dělo, ale byli jsme tu rychleji, než jsme měli. Nedávalo to vůbec smysl. Vjeli jsme mezi stromy a najednou se téměř vyřítili na bojiště. Bojovali jsme a vyhráli. Jenže ne naší zásluhou. Ty věci bychom možná porazily ale pak se tam objevila bytost, kterou ani nedokážu popsat. Říkali jí Bílá a prý to byla bohyně zdejších lesů. Nevěřil bych tomu ale… když umřela všechno kolem umřelo. Celý les prostě uschnul. Jenže jak jsem říkal. Neporazili jsme ji ale skupina z té karavany. Používali magii, ale takovou, jakou jsem nikdy neviděl. Prý je vyvolil samotný Jediný. Nemám, ale nic, čím bych to potvrdil. Bray chtěl zůstat a prověřit to. Navíc se v Harthurstu našli přeživší a přidali se ke karavaně, společně vyrazili ke Gloucasteru. My jsme se přihlásili že vás s Narou najdeme. Někdo z vesnice viděl že se ztratila v lese. Myslel jsem, že se k nim pak vrátíme. Už jsme popravdě ztráceli naději, že vás ještě najdeme. Mezitím se otevře zem a jste obě mezi námi.“ Dokončí své hlášení. Nikdo nezpochybňuje ani slovem tvůj příkaz k cestě na východ. Nepotřebují znát důvod. Prostě ti věří. Už několikrát zjistili že se můžou na svou velitelku spolehnout. Půjdou, kam přikážeš a nebudou se ptát na nic co jim sama neřekneš.

„Stejně je to hrozné.“ Nara ují kaše a rozhlédne se po opuštěném městě. Budovy jsou poničené a oheň po stěnách domů tancuje a vytváří podivné stíny. „Během takové chvíle přijít o všechno. Rodinu, přátele i domov. Ještě když se změnili v něco tak odporného. Možná bych raději usnula a nechala si zdát nějaký krásný sen, než žila v takové realitě.“

„Je pravda že jsou sny, ze kterých bych se raději neprobudil.“ Souhlasí Kaleb.

„Ne, vždy je lepší být sám sebou a při smyslech.“ Rozolutně odmítne Rellen.

„Čím déle sníš tím horší probuzení tě čeká.“ Doplní nakonec Alar s pokrčením ramen.

„Hmm. Lepší snít, než vědět co všechno se stalo.“ Trvá si na svém Nara. Tím začíná jejich klasická debata. Někdo plácne nějakou hloupost a ostatní se jí chytí. Občas to může trvat i celý večer kdy probírají ze všech stran co by kdyby.

Kousek od ohně jsou přivázaní i vaši koně. Můžete ráno vyrazit. Naštěstí vzali i tvého a zvíře pro Naru. Stejně tak věci na přenocování. Nikdo nečekal že byste tu rozbili stany. Ostatně tvá jednotka je zvyklá spát pod širou oblohou. Občas kvůli rychlosti a jindy zase protože nechcete, aby kdokoliv věděl, že jste poblíž. Ráno bude během chvíle vše připravené na cestu.

Ráno je krušné. A to je ještě slabé slovo. Rozlepím oči a převalím se se ztrápeným zaúpěním na druhý bok. Hluk kolem mě ale nutí vstávat. Stejně jako sluneční paprsky. Které značí jediné – je třeba vydat se na cestu. Podepřu se rukama a posadím se. Svět se varovně zatočí, a tak si zase raději lehnu. Ještě chvíli… Nemůžu tak ale zůstat věčně. Je mi zle, ale nedá se nic dělat. Musím fungovat. Aspoň nějak.

Po čtyřech se doplazím k zadní plentě a odhrnu ji. Můj lesklý pohled se střetne s Averelovým, který na mě nehledá příliš nadšeně… A já plentu raději zase pustím a posadím se na zadek. Co se ten večer zase dělo? Vložím hlavu do dlaní a promnu si oči. Je mi zle. Hlava mi třeští a mám pocit, že tělo ještě ze sebe nedostalo veškeré zbytky včerejšího alkoholového hýření. Vypadá to ale, že jediná vypadám tak zničená. U Eldwina bych to pochopila, ale Averel přeci taky pil? Sakra, asi věděl, kdy přestat. Já to měla zastavit už u té věže z pohárů. „Oooh, proč já?!“ Zaskuhrám s hlavou v dlaních a raději se porozhlédnu po něčem k pití tady ve voze. Nějak se nechci potkat ani s jedním z nich. Chybějící části večera si můžu jen domýšlet, ale věci, které mě napadají, mě nutí jen zalézt někam hluboko do přikrývek a tvářit se, že tu nejsem. Jak jsem se vůbec dostala zpátky?

Zavadím rukou o hromádku čistého oblečení a jen si povzdechnu. Aspoň někdo tu svou práci dělá zodpovědně. Ne, ty to dnes nejsi Marike. Ty opravdu ne. Napiju se dlouze vody a opláchnu si i obličej. Ne, že by mě to zbavilo všeho utrpení, ale pomohlo to se cítit aspoň trochu lépe. Malinko. Zůstávám na voze, kam zaprvé nesvítí tolik sluníčka a kam také nemíří zvědavé pohledy ostatních z karavany. Dnes jsem mrtvolně bledá i bez používání své magie.

__

„Ehm… díky….“ Hlesnu, když se ke mně na voze připojí Averel a donese mi k snídani kouřící misku vonící masem. Uhýbám pohledem, ale vezmu si ji od něj. „Ave… já… Ne, to je jedno.“ Vzhlédnu k němu krátce, ale pak jen zatřesu hlavou, což mi akorát udělá pěkně nevolno. Tohle bude strašný den. „Díky…“ Zopakuji zase a s přemáháním se dám do jídla. Musím do sebe něco dostat, abych se zase postavila na nohy.  

Je to Eldwin, kdo mě zavolá, že se někdo blíží a já tak sice neochotně, ale smířeně vykouknu do světa plného příliš ostrých paprsků slunce. Almer a tou ženou. Mildred. Velitelé karavany se rozhodli, že se nás teď rozhodnout poctít svou přítomností. No to snad ne?! Proč teď? Vzhlédnu prosebně k obloze, ale pak se rychle alespoň nějak upravím. Úplně reprezentativně vypadat nebudu, ale aspoň něco.

„Budiž pozdraven.“ Kývnu na pozdrav Mildred a pak se otočím na Almera. Vypadá špatně. Hůř než my. Zaposlouchám se do jejich dalších slov. Prorok. Gloucaster. Plány. Inkvizice. Všechno se to nějak snažím seřadit v mysli, která nefunguje ještě na sto procent, ale pomalu se tam už dostává. Zhluboka vydechnu, když domluví.

„Dobře, děkuji.“ Shrnu si vlasy z tváře, ale nepostavím se. Ne, hned mi dojde, že tenhle nápad není dobrý. „A děkujeme i za projevenou důvěru. Tohle jsou těžké časy.“ Zvláště dnešní ráno. „A chápu, že nám všichni úplně nevěří. Ne po tom, co se stalo.“ Kdo ví, co se stalo v té hospodě.

„Hmmh, inkvizice se může hodit. Každopádně..." Opřu se o kolena. Ne, tak ještě ne. Nebudu vstávat. „Proroka najdeme. Potřebujeme znát cestu a tu bez něj nikdy nenajdeme. Nemusíte se bát… Přivedeme jej.“ Kývnu zatímco mluvím stále poněkud ochraptělým hlasem. Křičela jsem? Zpívala jsem? Nepamatuji si, že bych zpívala.  Rozloučím se pak s tou dvojicí. Vím, že jako velitel Spáru bych s nimi měla jednat rozhodně víc a diplomatičtěji, ale v tuhle chvíli jsem ráda, že tuna rozloučenou nevyzvrátím obsah žaludku.

„Ti si tedy uměli vybrat chvíli.“ Odfrknu si, když už jsou dostatečně daleko. „Ale měli pravdu. Musíme najít Proroka.“ Zvednu misku a dopiju zbytek jejího obsahu. Ehh, je to lepší, ale zatím žádný zázrak. Snad se do poledne zpravím.

„Jedete s námi?“ Ohlédnu se na Wynter s Kieranem. Otázka je to možná zbytečná. Lidé už nás berou jako jednu partu. Ti, kteří bojovali u Harthurstu. Ti, kteří porazili Bílou. Stále mám ale na paměti, že ti dva pod mé velení nespadají a můžou si dělat, co chtějí. „Myslíš, že to zvládneš, Eldwine? Nebo zůstaneš s karavanou?“ Otočím se trochu nejistě na zářící postavu. Těžko říct, jak moc se může vzdálit od svého těla a určitě je více v bezpečí zde, než kdybychom ho s sebou nějak přenášeli. Nemluvě o nápadnosti.

„Tak dobře. Dáme tomu ještě hodinu. Ano? A pak vyrazíme.“ Pohlédnu trochu prosebně na ostatní, než se konečně postavím, abych se ihned přidržela vozu a vylezla na něj. Aspoň ještě chvíli si poležím, než budu muset sednout do sedla. Cítím na sobě Averelův pohled, ale neotáčím se. Co se ten večer zatraceně dělo?!

Tohle bude strašný den.

Polekaně otevírám oči, srdce mi poskočí, když sebou trhnu a… V další chvíli se s táhlým a procítěným zaúpěním přetočím na záda. Je mi špatně. Je mi příšerně špatně. Je mi tak špatně, že se ani nejsem schopná zasmát cizímu neštěstí a počastovat Kierana nějakou peprnou poznámkou. Hlava mě bolí, jak střep a chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde ležíme. Na zemi. Pod vozem. Asi bych měla považovat za zázrak, že jsme se sem vůbec nějak dotáhli… A že jsem tady skončila aspoň s Kieranem a ne někde jinde s někým jiným. „Uchm,“ zachrčím, když se pokusím pohnout, ale jsem tak rozlámaná, že to okamžitě vzdám. Ne, ne, tohle se nejdříve musí… Prodýchat. Jo. Nebo ne, ale můžu si to říkat. Naše pohledy se střetnou a každý jeden z nich žadoní o to, aby ten druhý byl kámoš a ukončil tuhle bídnou existenci.

Kieran se začne soukat z pod vozu a já… Já jen přivřu oči. Tak odvážná jako on nejsem. A tak ještě nějakou chvíli mrtvolně ležím na zemi než mě palčivá žízeň a rozbouřený žaludek vyženou vstříc tomu ošklivýmu hnusnýmu světu… No teda facku dostanu pořádnou. Naštěstí teda jen ze světla, jehož plná palba mě na dobrých pár minut přinutí vnímat vše kolem jen jako neurčitou rozmazanou mozaiku, kde je všeho příliš. Barev. Zvuků. Vůní.

No nebudu lhát, stihnu se odklopýtat bokem jen tak tak a trvá mi dobrých dvacet minut přerušovanýho dávení, než jsem schopná dojít k řece a opláchnout si tvář a krk ve studený vodě, které se rovnou i lačně napiju bez toho, aniž bych se v ní utopila. Můj krok zpátky k vozu je pak už o něco jistější a víc bledá už stejně být nemůžu, přesto… Eh. Raději dělám, že nikoho nevidím, neslyším, jen sebou s neurčitým zamručením plácnu na kraj vozu Spárů, kde útrpně čekám, než Averel připraví nějaké jídlo…

„No… Dle toho, jak všichni vypadáme hádám, že se večer povedl,“ přeci jen plácnu s křivým úsměvem, když tak všechny kolem sebe pozoruji. Rozhodně vypadají tak, jak já se cítím, takže… Ale jo. Přesně takový večer jsem potřebovala a hádám, že jsem nebyla jediná.

Kolem panuje celkem šrumec, karavana se balí vstříc Gloucasteru. Jen to mlčky pozoruji, zatímco se do sebe snažím natlačit svůj příděl, a to i přes nevolnost.

Ovšem ten klid moc dlouho nevydrží. Z průvodu, co se k nám blíží nadšená nejsem – ať chtějí řešit cokoliv, tak pohled mých zarudlých očí, které díky tomu působí vlastně ještě červeněji než obvykle jasně vypovídá, že na vážný rozhovory nemám ani náladu, ani odhodlání a už vůbec ne hlavu. Jenže člověk míní…

„Hmmch, jo, nějak tak,“ zamumlám velmi neurčitě místo pozdravu. Mildred a Almer. Nebudu lhát, soustředit se na jejich hlasy i sdělní, které se dalo zkrátit do pár vět… To je peklo. Opravdové peklo. Nějak to zvládnu, však to není první kocovina, se kterou musím nějak fungovat, ale… Eh.

V jednu chvíli přemýšlivě přimhouřím oči. Bray… Bray… Bray… Jo tenhlecten Bray… Kysele se ušklíbnu. Osterlay. Až se divím, že nakonec našel odvahu vytáhnout paty z rodný díry. A rovnou k Inkvizici, tím rozhodně překvapil, i když… Znovu tiše odfrknu. Jestli si z dětství něco pamatuji, tak jeho výraz poté, co jsem ho trefila do obličeje kusem ještě čerstvého kravského… No. Dejme tomu, že si to zasloužil.

Myšlenkami se vrátím zpátky do přítomnosti, nejde jinak. Mechanicky kývu hlavou, aby mě nikdo nemohl obvinit z toho, že poslouchám ve skutečnosti jen tak napůl.

„Jo, něco podobnýho jsem včera slyšela taky. Převrat, zločinci, mršina u kostela…“ houknu polohlasně, zatímco doluji z hlavy střípky informací z předchozího večera. Dál už mlčím, však všichni víme, jak to je. Tahle jejich cesta začala pořádnou zkouškou víry. Pohledem přelétnu od Almera, který je vzpomínkami někde jinde, a že asi tuším a Mildred, co se ujme slova.

Opět jen kývnu hlavou a uleví se mi, když sami dojdou k tomu rozumnému závěru, že stačilo a odejdou.

„Uch, kéž bych ti nemusela dát za pravdu,“ souhlasím s Kieranem, zatímco si promnu zoufale tvář. Na koně se moc netěším, ale co naplat. Stejně nám nezbývá nic jiného než dojíst, připravit se na cestu a vyrazit… Ale furt lepší sedět na koni než na voze s rodinkou. Zvláště po tomhle. Ani nechci přemýšlet na to, jak hlučný a pompézní náš návrat do tábora musel být.

Ale… Tyhle starosti nechávám koňovi. Doslova. V sedle to sice není žádná sláva, ale pár hodin cesty… To nějak srovná. Ostatně jako vždy.