Andor.cz - Dračí doupě online

…a jedno z těch ran

Ptáci poletují kolem cesty ke Gloucasteru a sedají na větve mrtvých stromů. První paprsky slunce se odrážejí od kapek rosy, které se třpytí v trávě jako malé drahokamy. Zanedlouho se po cestě vydají první pocestní, které vezou své zboží do města nebo se tam vydávají nakupovat. V ohybu řeky se probouzí tábor karavany. Začíná se chystat k obědu. Rozdělávají se ohně na přípravu jídla, uklízí se a kontroluje stav vozů. Zvířata, která se krmí trsy trávy jsou klidná a čekají na to až je někdo opět osedlá nebo zapřáhne za vozy. Další den začíná a všichni se probouzí.

― Ω ―

Těžko říct co tě probudí první. Zda paprsky slunce nebo lomoz kolem. S obojím se ale dostaví žízeň, bolest hlavy a pachuť v ústech která nejde jen tak snadně zahnat. Averel je venku u vozu a chystá ho na cestu Eldwin leží vedle tebe stejně jako včera a jeho zářící podoba je poblíž. Vypadá to, že sedí na pařezu a sleduje dění v táboře který se očividně chystá k další cestě. Do hodiny budete nepochybně zase na cestě. Je až s podivem, jak se celá tahle akce zrychlila od doby, co vyjeli z vesnice. Nikdo už neremcá a všichni táhnou za jeden provaz. Žaludek máš jako na vodě, ale je vidět, že oba tví společníci vypadají jako by se včera večer ani nic nedělo. Všimneš si, že u nohou ti leží kupka úhledně složeného a vypraného prádla. Reina se očividně včera večer činila.

― Ω ―

Vedle sebe uslyšíš ránu jako z děla a zaskučení. Kieran se posadil a praštil do hlavy. Pořádně. Ležíte pod jedním z vozů. Střípky včerejší noci se pomaličku skládají do mozaiky momentů a mlhavých vzpomínek. Došli jste do tábora hodně pozdě. Na rozdělávání klasického ležení nebyl čas, a hlavně motorika a síla. Zapadli jste po vůz, který patřil spárům a tam usnuli jako by vás do vody hodil. Tvůj společník se na tebe podívá pohledem, který naznačuje, že by nejraději umřel než se ztuhlý a s kocovinou soukal zpod vozu a komunikoval s lidmi. Nedá se ale nic dělat. Karavana se chystá k odjezdu a ostatní na rozdíl od vás věnovali včerejší večer odpočinku před další cestou.

― Ω ―

Čas běží. Averel v hrnci rozpustil z želatiny hustý vývar z přídělů a rozdělil mezi vás i sušené maso a naložený sýr který je cítit bylinami a česnekem. To ostatně tvořilo spolu s kaší hlavní součást jídelníčku. Vydatná snídaně se stala zvykem, aby se nemuselo kolem poledne zastavovat a dalo se najíst rychle na vozech. Mezitím ostatní doplnili zásoby vody přímo ze zdroje poblíž, sbalili své stany a přípravy finišují. Zdá se, ale že vás čeká ještě jedna věc, než vyrazíte. K vašemu provizornímu táboru se totiž blíží oba velitelé karavany. Alemerovi jde po boku Mildred. Starosta vypadá unaveně. Kruhy pod očima mluví o tom, že poslední noci moc nespal. Je čím dál tím trudnomyslnější a málomluvější. To, co se stalo u Harthurstu ho očividně sebralo. Smrt Proroka možná víc než ta Mortenova.

„Jediný budiž pozdraven.“ Pokývne k vám hlavou Mildred.

„Dobré ráno. Vidím, že už jste na nohou. Kieran a Averel se s Mildred už setkali. Je to vůdkyně Harthuršťanů v naší karavaně. Ví o tom, co se stalo a myslel jsem, že je dobré, aby vás poznala.“

„Přesně tak. Pokud je pravda co se mezi vašimi lidmi vypráví jste stejně důležitou součástí vedení karavany jako my. Pak je tu ještě Bray ale jeho přístup k vám je mnohem… vyhýbavější. Vede, ale inkvizitory, kteří nás budou doprovázet.“ Bray Osterlay Jak Marike tak Wynter ho znají z mládí. Farmářský synek, obyčejné děcko, co snilo o tom, že jednou z vesnice vypadne. Mluvilo se o něm málo. Odešel k Inkvizici. Opustil vesnici a pokud někdo chápe, jak se za to na lidi nahlíží jste to právě vy dvě.

„Každopádně jsme vám chtěli dát vědět, že naši důvěru máte. Prorok zemřel a jediné co z něj zůstalo jste vy.“ Pronese starosta a vůbec netuší, jak přesná jeho slova vlastně jsou. „Podle všeho bychom měli najít nového v Gloucasteru kde by se mělo zdražovat i víc podobných pocestných jako jsme my?“ Podívá se Almer zkoumavým pohledem jako by se snažil ověřit informace které dostal od vašich druhů. Averel jen přikývne. „Každopádně tam dnes v poledne dorazíme. Na cestách se proslýchá že ve městě došlo k převratu. Pocestných tam ale prochází mnoho. Nevím, kde najdeme dalšího Proroka. Slyšel jsem, ale že v kostele na hlavní třídě je důkaz toho, že Jediný je na naší straně. Prý tam zabili jiného boha. Nechci lidi nechat moc odjíždět od brány. Stejně si myslím že potom co se stalo někteří z nich budou chtít v Gloucasteru zůstat. Pokud ztratí víru v naši věc. Je konec.“

„U mých lidí je to podobné. Navíc neznali vašeho Proroka a nemohli tak slyšet jeho slova, která musela být neskutečně přesvědčivá. Viděli a žili v temnotě kterou bohové způsobili v našem městě. Věřím, že to jim přinese dostatek víry pro další cestu.“ Dodá Mildred. „Každopádně jsem vám jménem Harthurského lidu chtěla poděkovat za záchranu. Vážíme si vašich skutků i když jsou lidé podezřívaví.“

„Až dojedeme do města začneme shánět zásoby na další cestu. Bylo by skvělé, kdybyste našli dalšího Proroka. Pokud to totiž někdo dokáže… jste to právě vy. Navíc nám přítomnost Inkvizice dává legitimní vzevření a nikdo vás nebude považovat za dezertéry. Podle slov Braye jsou ochotní nás následovat. Kvůli jedinému. Je ale jen zastupojící velitel. Jejich kapitánka se při bitvě ztratila. Byla ve městě s…“ Jeho hlas selže a zahledí se mimo vás. Nevypadá, že by byl schopen pokračovat.

„Každopádně se podle několika svědků ztratila v lesích. Část jejích lidí se vydala v jejích stopách. Uvidíme, jak se bude k tomu celému stavět až se sem vrátí. Vypadá to, že Braye zvikláme na naši stranu. U ní… netuším. Vesničany zná a byla to ona kdo karavanu našel, to ale ještě nic neznamená.“ Převezme Mildred vysvětlování, když vidí, že je Almer indisponovaný. „Dobře, necháme vás se nachystat na cestu. Kdybyste cokoliv potřebovali slibuji, že jsou vám mé dveře otevřené.“ Usměje se nakonec a starosta jen souhlasně přikývne. Pak odejdou za svými vlastními povinnostmi.

„No vida, zdá se, že upalování se zatím konat nebude.“ Povzdychne si Kiernan, možná moc brzy na to, aby to neslyšeli. „I když musím říct, že během rán jako je tohle se to nezdá jako ta nejhorší věc pod sluncem.“

__

__

__

__

__

__

Poslouchám Marike a v jednu chvíli se neubráním drobnému nakrčení nosu, se kterým zabloudím pohledem kamsi… Kamsi. Země zaslíbená… Navzdory tomu, co se stalo mi to zní jen jako… Zní to příliš dobře. A jestli jsem se něco za svůj život naučila, tak nevěřit ničemu, co zní příliš dobře. Příliš lákavě. Je vážně tak špatné chtít pryč? Kam? Proč? Viděla jsem to mnohokrát, stačilo rozšířit ty správné zvěsti, aby se zvedly celé rodiny a vydaly se vstříc lepšímu životu… Kdo ví, třeba ho našli, ale až po cenné lekci, kterou dostali za svoji balíkovskou naivitu a důvěřivost.

„Hm, vždycky jsou možnosti,“ brouknu směrem k Marike a pokrčím neurčitě rameny v odpověď, než se do toho vloží Kieran s Averelem. A kam tě to toulání nakonec zavedlo, hm? Pomyslím si cynicky. Kam nás to zavedlo? Opravím se vzápětí. Už ani nevím, kde jsem od svého odchodu z vesnice strávila dobu delší než pár měsíců. Táhli jsme krajem, nikde jsme vydrželi dlouho. Často z vícero důvodů…

Přelétnu všechny pohledem. Kierana, Averela, Eldwina i Marike. Všichni mluví a působí tak… Smířeně? Že nás prostě vyvolil k něčemu Jediný a my teď měli věřit všemu, co mělo přijít v jeho jméně? Prostě jsme se měli podvolit, přijmout to a nechat se vláčet dalšími sračkami vstříc… Čemu, proboha? Co to měla být ta zatracená země zaslíbená?

Přimhouřím oči, ovšem to už se všichni natahují po pálence. Tentokrát ochotně následuji jejich příkladu, když sklenku pozvedám. Už se chystám také přispět s vlastním přípitkem do mlýna, když se ozve Eldwin. A tak místo čehokoliv, co bych mohla říci… Do sebe obsah sklenky prostě obrátím. Naštěstí o chvíli později přistane na stole další a v dnešní večer rozhodně ne poslední…

♪♫♫♪

Se stoupající hladinkou v krvi se mi daří na vše zapomenout… Anebo ne, ale snažím se o to tak usilovně, až tomu sama uvěřím. Prostě jen sedět, pít, poslouchat Kieranovy historky, které jsem slyšela už tolikrát, že bych je mohla vyprávět za něj. No několikrát si neodpustím Spárům osvětlit, jak to bylo doopravdy nebo co Kieran taktně zamlčel, protože se mu to nehodilo.

Vlastně se bavím tolik, že sama se nechám strhnout k vyprávění několika veselých vzpomínek na dobu, kdy jsem se ještě trmácela od města k městu na komediantské káře. Vyprávět umím, zvláště po druhém pivo a třetí sklence pálenky získává můj divadelní přednes patřičnou dramatičnost včetně rozšafné gestikulace. Vlastně v jednu chvíli ani neváhám vyskočit v rámci vyprávění na židli, abych předvedla, jak to tehdy bylo! No… To, že mě musí ostatní chytat, když se pode mnou ta židle při neopatrném pohybu zakymácí a já to né úplně bravurně ustojím… Ale aspoň je zábava!

Ostatně nakonec opadnou veškeré zábrany a já se přistihnu, že si ten večer doopravdy užívám. Vesele si s ostatními povídám, poslouchám a průpovídkami či pobavenými poznámkami už nešetřím ani černé. Tedy Spáry a tady plamínka.

U stolu taky celou dobu nedřepím, prostě se občas seberu – no, často když začnou Kieran s Averelem výt tak, že by zahnali svým zpěvem celou smečku nebo občas prostě jen tak, třeba když zaslechnu melodii, co se mi líbí… No v hospodě se rozhodně neztratím, všude je mně plno. Zatančit si, zazpívat, vlastně se vůbec nerozpakuju zapříst hovor s cizinci všude kolem a skoro pokaždé se vrátím s plným korbelem, džbánkem nebo dvěma, které bez váhání věnuji do placu i ostatním. No a možná mě v kapse v průběhu večera tlačí i nějaká ta cetka či dvě, když neodolám a…

… málem se udusím pivem, když na mě Kieran vybalí svoji ovci. Chvíli trvá, než to rozdýchám a změřím si ho značně kritickým pohledem. „Vždyť by sis to do roka sám musel hodit, zkysnout v nějaké chajdě s tlupou harantů a se zádama ohnutýma nad polem. A co teprve ty chudáci ovce!“ odmávnu to rukou, než se o Kierana na chvíli opřu a položím mu bradu na rameno. Sice jen proto, abych ho mohla v tom dobrém rozmaru v nestřeženém okamžiku řádně rýpnout mezi žebra a přivést na trochu jiný myšlenky, ale…

… konec večera se nakonec utápí až k ránu v černé mlze protkané jen pár neurčitými záblesky…

Jedna z těch nocí…

♫♫♫

„Takže náš nejlepší plán je nechat to všechno na tom že najdeme dalšího prorockého blázna a ten nás dovede na místo zaslíbené.“ Upije Kieran piva a podívá se po ostatních u stolu.

„Tvá společnice má pravdu. Prostě si věci našli nás a hodili nás do událostí které… neovlivníme.“ Udělá to samé Averel a pokrčí rameny.

„Já nechápejte mě špatně. Mě se to vlastně líbí. Už dlouho se toulám po světě a nechávám vše na jeho vlastním osudu. Tohle je vlastně… podivně přirozené.“ Ušklíbne se Kieran a opře se. „Co si o tom myslíš ty světluško?“ Podívá se na Eldwina který jako nehmotný světelný obrys sedí na volné židli.

„On, nás sem poslal. Musel vědět proč. Podle toho, co jsme slyšeli se tu něco děje. Věřím, že ve městě najdeme odpovědi, které hledáme stejně jako směr. Hlavně pokud nejsme jediná výprava, co míří na to místo.“ Odvětí mladík hlasem, který slyšíte jen vy.

„Na další!“ Přiťukne Kieran s Marike.

„Na nás a na ten zbytek taky.“ Přidá se Averel.

„Nechť nám jeho světlo svítí.“ Pronese Eldwin i když si z očividných důvodů nepřiťukne.

„Dobře, další je na mě, nehodlám nikomu nic dlužit.“ Ušklíbne se Kieran a mávne pro další rundu.

― Ω ―

„…a tak jsem vyjel na koni jen abych jim dokázal, že to přeskočit jde! Ta mrcha mě srazila přímo do kanálu. Měla víc rozumu než já. Byl jsem od hlavy až k patě od splašek. To ale nebylo nic proti tomu co…“ Rozhazuje rukama Kieran a na stole se nějakým zázrakem objevilo o několik dalších prázdných korbelů víc. Rozhazuje rukama až natáhne procházejícímu obchodníkovi. Ten se na něj zamračí a udělá dva kroky dopředu.

„… Jediný toho rána spááál a jááá do vááálky jel!“ Ozývá se z Averelových úst a Kieran mu dašeně přizvukuje. V jedné ruce drží korbely a druhou mají kolem krku obchodníka které se smíchem mlátí do rytmu jejich falešné písně do stolu.

„Jednou až tohle skončí tak chci mít malou chalupu někde v horách, pět děcek a pole. Zatracený pole a ovce. Hromadu ovcí. Víc než dětí.“ Kieran si podpírá hlavu a zírá ven z okna. „Co na to říkáš Wynter, byla bys ráda ovce… teda… víš, jak to myslím.“

„Mrzí mě to chlapče. Nechtěl jsem abys takhle dopad. Vím, že se držíš ale… prostě mě to mrzí.“ Mluví Averel s vážným výrazem.

„Marike… mohla bys ho odtáhnout. Mám strach, že se o ten svícen popálí.“ Ozve se Eldwin s poněkud rezignovaným výrazem a ukáže na Averela který stojí o pár metrů vedle.

Korbely třísknou o sebe a pivo se rozlije po stole. Něco z něj nateče i do prázdných sklenic všech velikostí. V hostinci to vře. Všichni se baví. Křičí a zpívají. Jako by neměl nastat zítřek. Jen pro jistotu. Nikdo neví, kdy tenhle svět skočí. Jen všichni cítí v kostech, že už moc času nemá…

― Ω ―

„Ááách, jen jsem chtěl, aby měli klid, víš? Jen prostě si to zaslouží. Vím, že jsme slíbili nezasahovat. Jen si to prostě zasloužili. Tak mě nech.“ První ranní paprsky ozáří starého muže, který kolem sebe má lahve od vína a v málokteré něco zbylo. „Já je mám rád víš. Já je mám fakt rád a budou mi chybět. Všichni. Nikdy jsem se nebavil s nikým líp než s tvými dětmi. Ostatní je nevidí ale oni jsou… kouzelní. Zaslouží si víc… bubou mi prostě chybět.“ Převalí se stařec o kus dál a v jedné lahvi se objeví zase víno. Napije se z plna hrdla a než se cokoliv naděje. Lahev je prázdná. „Teď mě nech. Nemám náladu se o tom bavit. Nech mi tu chvíli… jen mi nech tu chvíli…“

Cesta ubíhá poklidně dál. Netrvá to až tak dlouho, než se zešeří a karavana zastaví, aby se začal rozbíjet tábor. Ten místní ruch už znám, ale mám pramalou chuť být jeho součástí. Dnes večer máme jiné plány. Domluvím se s Avem, aby na mě počkali, protože po tom všem marastu, kterým jsme byli protáhnutí se mi v tomhle stavu nechce chodit moc mezi další lidi. Minimálně to může přitahovat zbytečnou pozornost. Ačkoliv… Uvědomím si, že celkově asi nikdy nebudeme lidé, kteří někam jen tak zapadnou. Ne s našimi zbraněmi a vzezřením. Vezmu si nějaké své věci a pobídnu koně. Ještě musím najít jednu holku.

„Hej, Reino.“ Houknu, aniž bych se obtěžovala slézt z koně na mladou světlovlasou dívku, která zrovna vyndávala nějaké věci z vozu.

„Tady... Ať je to do zítra čisté a vyspravené.“ Hodím po ní balík oblečení. „Ať vidím, že k něčemu i tak jsi. Je to dobrý začátek.“ Pohlédnu na ni přísně, než mlasknu na koně a nechám ji za sebou. Uvidíme, jestli ta holka bude co k čemu a nebo nezvládne ani tak jednoduchý úkol.

Koně popoženu podél řeky. Mám v plánu si najít nějaké klidné místo a smýt ze sebe zaschlé bahno a krev z boje u Harthurstu. Po chvíli jízdy po břehu řeky se mi jej podaří najít. Slunce už zapadlo za obzor a na nebi se objevují první hvězdy. Nechám koně okusovat jeden z keřů a shodím ze sebe oblečení, abych vlezla do řeky. Je jaro. Voda je studená. Ale když si člověk trochu uvykne je to vlastně i příjemné. Klid. Samota. Rozčeřím rukou hladinu před sebou, ponořím se až po krk a zahledím se na nebe nade mnou. Vypadá stejně a přitom… Nemůžu si než nevšimnout toho podivného úkazu. Je tam. Neustále. Ať už je to cokoliv.

___

♬♬♬♬♬

Koně nechám v táboře. Vlhké vlasy si vyčešu a k pasu pod plášť si i tak připásám svůj meč. Ne, že bych jej vyloženě potřebovala, ale je to jedna z věcí, které nerada nechávám bez dozoru. Pak už vyrazím společně s ostatními. Ignoruji případné pohledy ostatních z karavany, které naše skupinka jistě přitahuje. Stejně tak si nechávám otázky až do samotné hospody. Je to vlastně celé podivně povědomé. Pět lidí jdoucí zapít to, že zvítězili a přežili. Jen tentokrát nejsou všichni oděni v černé.

Vejdeme do krčmy, ve které to žije. Cítím vůni teplého jídla a piva, která se míchá s pachem lidských těl. Hudba vesele hraje a vypadá to, že tady se lidé dnes večer nepozastavují nad tím, co požírá tento svět. To, že lesy umřely a stromy uschly. To, že se blíží konec. Ne, tady se dnes večer pije, jako kdyby zítřek neexistoval. A možná je to také relevantní způsob, jak se tomu celému postavit.

Posadím se vedle Averela a kmitnu nejistým pohledem k zářící postavě, která je tu také s námi. I když vím, že je to Eldwin, je stále těžké ho brát prostě jako Eldwina. Je tu a není. Pro ostatní je ta židle vedle nás prázdná, a tak bude i nápadné se s ním přímo bavit, pokud by nám snad chtěl někdo věnovat pozornost. Přestože jsem z toho poněkud nesvá, jsou tu jiní, které to rozhodilo víc. Zaznamenám usilovné snahy Wynter hledět kamkoliv jen ne na zářící zlatou postavu.

Stejně jako ostatní si poručím pivo a pak pro všechny panáka něčeho ostřejšího. Je to takový zvyk, že velitel jednotky zve ostatní na první rundu. A po posledních událostech si dovolím říct, že z Wynter a Kierana se stali takoví čestní členové jednotky. Upiji piva a trochu se ušklíbnu. Není to nic zázračného, ale také by to byla škoda lít z okna. Dobrý začátek. Upřu se loktem o stůl a rozhlédnu se po lokále, než stočím pohled zpátky k ostatním.

„Hmm, co dělat?“ Zamyslím se, když padne ta prostá otázka, na kterou nikdy není až tak snadná odpověď. „Z těch slov, co jsem tu zaslechla, možná ve městě budou další s úlomky. Možná nás Jediný směřuje všechny na jedno místo. Proroka najdeme. Pokud je to vůle Jediného, tak bych se o to nebála.“ Opřu se pohodlně na židli a příliš neřeším možné nesouhlasné reakce od druhé strany stolu. „To ale neznamená, že jej nebudeme aktivně hledat. Potřebujeme ho. Celá karavana ho potřebuje. Jinak nenajdeme cestu… pryč. Ať už je to tedy cesta kamkoliv.“ Pokrčím rameny. Upřímně netuším, kam míříme. To ví jen Jediný a Prorok, kterého musíme najít.

„Není to příliš složité.“ Pohlédnu na Wynter, u které nevím, jestli se ve skutečnosti ptala na tohle anebo čekala nějakou naprosto jinou odpověď. „A nemáme ani moc jiných možností.“ Dodám vzápětí prostý fakt, který mé rozhodování v podobných chvílích značně usnadňuje.

„Každopádně… Ať to nezamluvíme.“ Vezmu jednu z malých sklenek s nějakou domácí pálenkou a pozvednu ji. „Na další den na tomhle světě a další vítězství pro Osm… Pro nás! A na nás!“ Ušklíbnu se, když se trochu přeřeknu, ale zvyk je železná košile.  

Zbytek cesty do Gloucasteru probíhá… Poklidně? Ne, to není to slovo. Protože ať se snažím sebevíce, nedokážu se zbavit toho vnitřního pnutí, neklidu, co mnou ošívá a nutí mne cítit se všelijak, jen ne příjemně. Po tom vše, co se stalo by měla přijít úleva, že jsme přežili a ochránili jsme karavanu, ale… Ne. Na to nejsem zřejmě ten správný druh hrdiny. Tedy, pokud vůbec nějaký.

Do přípravy tábora se nijak nezapojuji, jen se postarám o vlastního koně a za hrobového ticha a napjatých pohledů si akorát přijdu do našeho vozu vzít svoje věci. Všechny svoje věci. Naštěstí jich zase tak moc není, takže… Je to jen krátká trapná chvilka. Stejně se musím smířit s tím, že dnes žádná horká lázeň nebude a spokojit se ledovou vodou v řece, abych ze sebe vydrbala špíno a hnus dnešního nekonečně dlouhého dne… Opravdu. Mám pocit, jako bych za dnešek zestárla o několik let a ne hodin. Chvíle o samotě mi ovšem pomůže a studená voda vyžene z hlavy všechny ty hloupé nápady. Aspoň na nějakou chvíli. Do tábora se tak vrátím v podstatně lepší nálady, byť u toho drkotám zuby a nějakou chvíli trvá, než promodralé rty získají méně mrtvolnou barvu.

Vypařit se v podvečer z tábora pryč je naštěstí směšně lehké, ostatně není nikdo, kdo by se nám v tom pokusil zabránit, možná… Spíše naopak. Všem se uleví, když vypadneme. Vděčnost lidí nezná mezí. Asi bychom měli být rádi, že nás vůbec vzali s sebou, když jsme byli mimo sebe, hm? Každopádně cestou k hostinci Kierana i ostatní div nepopoháním, jak moc toužím, abychom byli… Tak daleko tomu všemu, jak to jen šlo.

Uleví se mi až v okamžiku, kdy na mne dýchne atmosféra panující v hostinci. Živo. Ruch. Lidé, hluční, smějící se, jejich hlasy se proplétají se zpěvem a hudbou v kakofonii zvuků prolínajících se každičkou skulinou vnitřku taverny. Tohle je moje prostředí. Tady se cítím… Dobře. S dlouhým výdechem shodím ze stále navlhlých vlasů tmavou kápi a rozhlédnu se kolem sebe. Spíše ze zvyku, než že bych někoho hledala. Plášť ze sebe shodím, jakmile dojdeme ke stolu, abychom se posadili. Normálně bych si nechala aspoň šátek přes vlasy, ale teď a tady… Připadá mi to zbytečné. Zvědavě poslouchám rozhovory kolem nás, a že rozhodně je co poslouchat… A připadám si zase jako člověk. Byť to málo, co zaslechnu a pochytím mě přinutí se nejednou lehce zamračit. Zdá se, že Gloucaster prošel… Radikální změnou. K lepšímu? To nevím, ale… Ale teď je mi to vlastně jedno.

Hlavní je, že sedíme, mám před sebou svůj tuplák piva a… A to je vlastně vše. Bez ohledu na to, jestli je pivo hnusný nebo dobrý, řádně si z korbelu zavdám – a že se s tím rozhodně nežinýruju. A taky… Taky to potřebuji. Hlavně pokaždé, kdy můj pohled sklouzne k zářivé siluetě Eldwina, kterého vidíme jen my. Je to… Tak divné. Vážně. Nechápu, jak může být šťastný, když je… V tomhle stavu. Eh.

„… co by, tak dlouho jsme hledali víru, až si nás ta ludra našla a kousla nás do zadku,“ ušklíbnu se, zatímco pokládám korbel na stůl, byť z ruky ho rozhodně nepouštím. „To byl žert, samozřejmě,“ dodám vzápětí vážným hlasem, byť mi povážlivě zaškubou koutky. Vážně se cítím lépe. Sice bych takhle neměla mluvit ani v žertu, vždyť nás požehnal sám Jediný, ale… Možná to dělám natruc. Já se přeci o nic takového neprosila.

„A musíme něco dělat? Jakože…“ trhnu rameny. „Prostě tu pár dní zůstaneme a ono něco vyplave, ne? Nový Prorok nebo jak to bylo…“ brouknu vzápětí. Já vím, že jsme se tu sešli kvůli vážnému rozhovoru o tom všem, ale… Já nevím. Vlastně bych ocenila, kdybychom dnes večer všichni taktně předstírali, že se nic nestalo, nikdo z nás nemá v hrudi kus zlatého úlomku z mrtvého Proroka a všeho je zalitý sluncem, až by se z toho jeden… Hm.

Ano, dnes je rozhodně ten správný večer na to se opít.

„Vy z toho ale nevypadáte moc vyjeveně, takže předpokládám… Že v tom máte jasno, co?“ loupnu pohledem po Marike a Averelovi. Eldwin… Ne, pořád si na to nemůžu zvyknout.

Rozcestí

Blíží se večer a karavana zastaví u ohybu řeky. Mrtvý les už nechala za sebou. Vozy vytvoří hradbu a začne příprava tábora. Z vozů se stávají stany, polní kuchyně a vybalují se rychle stolky a židle. S každým dnem je celý proces rychlejší a efektivnější. Děti pobíhají kolem a užívají si trochu volnosti po celém dni cesty na vozech. Koně i zbylá hospodářská zvířata se klidně pasou opodál a vypadá to, že jsou také rádi za chvíli klidu, kdy nemají na zádech jezdce nebo nemusí táhnout vůz či jít po cestě za lidmi. Táborem se nese vůně jídla, které se připravuje v kotlích podle přísně rozdělených přídělů na jednotlivé dny. Není to žádná sláva, ale unavený žaludek se neptá. Navíc je to jídlo poctivé a domácí. Nasytí, a to občas stačí. Brzy se všichni ti, co nemají službu stejně uberou ke spánku, aby se alespoň trochu připravili na další náročný den. Cesty se pomalu vylidní a pocestní jedoucí do Gloucasteru přestanou sledovat to podivné uskupení pocestných. Většina karavan už projela dřív s naplánovanou cestou tak aby do města dorazily za dne. Opozdilci, co jedou sami počkají do rána až se brány zase otevřou. Od toho tu ostatně jsou hostince kolem cesty. Jeden z nich je i nedaleko a tento večer bude hostit společnost vskutku neobvyklou.

― Ω ―

„Dobře.“ Protáhne se vlk a vstane. Vydá se k mapě ve středu místnosti. Raina se otočí, když na něj promluvíš, ale nezdá se, že by tě slyšela. Jen zakroutí hlavou a věnuje se dál studiu rytin na stěnách. Zvířecí srst, co se vlní vlastním životem je jen kousek od tebe. Voní lesy, horami a mrazivým ránem v severských lesích. Voní jako tvá původní domovina. Vlk položí tlapu na mapu a odhrne stranou uschlé šlahouny i listí.

„Jsem tu. Tyhle katakomby vznikli po příchodu bohů. Vystavěli je první uctívači, kteří v tomhle světě vznikli. Z hlíny a čisté sirové moci těch co tvoří. Zaznamenávali, jak se svět tvaroval po příchodu těch, co mění. Časem se tyhle sály staly zapomenutými. Stejně jako většina věcí spojených s historií starší než lidské pokolení.“ Zelená trojice očí sleduje mapu s jistým smutkem. Nejsou na ní zaznačená města a chybí jakékoliv popisy. Přesto některé věci poznáváš. Jsou to hory které znáš, pláně na kterých stojí významné provinční města a mnoho dalšího. Jen bez zásahu lidské ruky. „Úlomek, co máš v sobě není čistý. Nebyl ti darován, ale jde očistit. Pokud se ti to podaří osvobodíš se a sama se rozhodneš po jaké cestě půjdeš. Přijmeš, co ti dává nebo to zahodíš. Co se ti bude zdát příhodnější. Důležité je že to bude jen tvoje. Ty budeš formovat svůj osud. Bez bohů, lidí a dalších co by ti stáli v cestě. Stačí se vydat na cestu očištění.“

„Nebude to lehká cesta. Musíš projít na východ od hvozdu až do hor. Tam sídlí jeden z našich bratří. Nebo tam alespoň sídlil, než jsme tento svět opustili. Věřím že se, ale vrátil. Důležité je, co tam vytvořil. Vody očistění ukáží svět takový, jaký je. Odhalí vše, co je v člověku a pomohou mu to napravit. Vstup do nich a najdeš mír i s tím co tě zevnitř spaluje.“ Velký černý dráp se zapíchne u místa, kde teď jste a táhne čáru přes pláně za ním až k horským štítům kde se zastaví.

„Pokud chceš ukážu ti cestu ven z těchto ruin. Měly by zůstat zapomenuty stejně jako si to přejí někteří z těch kvůli kterým je vystavěli. Cítím, že nahoře tě pořád někteří hledají. Ti, kteří jsou nejvěrnější. Vezmi je sebou, budou se hodit. Sice s tebou teď nikdo není v bezpečí, ale zároveň můžeš být taky jedinou spásou která se jim ještě nabízí.“ Usměje se vlk šibalsky a podívá se na stěnu naproti vám. Ta se se skřípěním rozestoupí a odhalí ošlapané schody vedoucí do noci tam venku. Nara poděšeně vykřikne a uskočí od stěny. Nahoře slyšíš hlasy které očividně náhlé otevření země taky překvapilo.

― Ω ―

Athelstanův krb připomíná velké vesnické stavení předělané v hostinec. Z komína se kouří a zevnitř je slyšet hlasy. V patře se svítí a nepochybně je tu dost pocestných. Několik lidí s korbely postává i venku a baví se, motají a močí na cokoliv v okolí. Ze stáje se ozývají zvířata a zevnitř zvuk hudebních nástrojů doprovázejí večerní atmosféru. Vypařit se sem od karavany nebylo těžké, nikdo vás nehlídá. Zdá se, že Morten čeká až sami budete připraveni s ním mluvit. V pohledech vesničanů se mísil strach i radost z toho že je můžete opustit a nikdy se nevrátit.

Uvnitř je dost lidí ale sehnat stůl půjde. Lidi se baví a v hluku není pořádně rozumět tomu kdo co konkrétně probírá. Když se k tomu přidá zvuk muzikantů a praskání dřeva i cinkání nádobí umožňuje to soukromí na hovor. Nemluvě o tom, že nikdo se moc nezajímá o to, co vykládají druzí. Drby se ale dají pochytit a jsou rozhodně zajímavé.

Tu a tam se povídá a podivných úkazech. Zjevují se věci a ničí na co přijdou. Císařská armáda prohrává jen se o tom nahlas nemluví. Je to branné jako vlastizrada. Šeptem je ale jasné že císařství se hroutí a nikdo neví co bude dál. Skupiny banditů jsou stále drzejší a útočí na pocestné blíž k městům. Nikdo si nedokáže odůvodnit proč hvozd umřel, ale je to jen důkaz všeho ostatního, co se podívá a myslí že je to tím co se stalo v Gloucasteru. Vláda úředníků totiž byla svržena. Na město zaútočilo něco, o čem se mluví jako o bohu. Nějakém pohanském monstru. Decimovalo obyvatelstvo a nikdo s tím nemohl nic udělat. Velení vyslalo vězně. Bylo jasné že zemřou ale měli získat čas, než přijdou na jiné řešení. Jenže to se přepočítali. Mluví se o tom, že se zjevil samotný Jediný. Dal jim moc boha porazit. Oni pak převzali vládu. Nikdo se jim netroufal postavit. Vlastně je oslavovali jako hrdiny. Císařství nemělo na výběr a ustanovilo je pány města. Kdo nevěří je hlupák. Však mrtvola boha pořád visí v hlavním chrámu na náměstí jako důkaz moci Jediného a toho že i ten nejhorší člověk může procitnout a dostat se mu spasení i požehnání v nejtemnější hodině.

Kieran se posadí ke stolu a tváří se uvolněně. Konečně má před sebou korbel a nezdá se, že by mohl být šťastnější. Averel se rozhlíží po hostinci a je vidět, jak naslouchá každé zmínce o tom, co se děje v Císařství a snaží si to zapamatovat. Je tu i Eldwin ale toho nikdo kolem nevidí. Kromě vás. Kieran naštěstí Wynter připravil na setkání s ním, než vyšli sem.

„Dobře, myslím že máme co probírat.“ Řekne Kieran potom co hltavě upije piva a rozhlédne se po vás. „Co to do psí řiti bylo, a co kurva budeme dělat?“

Otočím se na Averela s Eldwinem a jen souhlasně přikývnu a pohledem se zastavím na Avovi. Na Eldwinovi je vidět, jak se na něm odraz Jediného podepsal. Já sama jsem to před chvílí zažila na vlastní kůži. Co ale zůstalo jemu? Nehodlám se ale teď vyptávat. Viditelně není v nejlepší náladě, a tak nechci přilévat olej do ohně. Možná časem… Možná mi to pak řekne sám. Uvidíme.

„Díky, Ave. Myslím, že jestli se nám vyhýbali už před tím, tak teď nás budou obcházet obloukem.“ Podotknu a rozhlédnu se kolem nás. Je pravda, že kolem našeho vozu je poměrně klid. Přesto se jeho směrem stáčí dost zvědavých pohledů. Je to jako vždy. Když Spáry projížděly městem. Když jsme někde byli a lidé poznali naše insignie. Strach a zvědavost. Nebezpečná kombinace.

„Co?“ Trhnu sebou, když mě Averel zadrží, než vyrazím ke svému koni. Ukáže kamsi před nás. Vidím známou postavu Almera vedle kterého jede někdo nový. Teda spíše nová. Žena, která už od pohledu nepůsobí jako obyčejná vesničanka. „Mildred…“ Zopakuji po Avovi to jméno, zatímco hledím na siluetu její postavy před námi. Další vůdce, se kterým budeme muset vyjednávat díky tomu, že naše pozice u Spárů už není tak oficiální jako před tím.

„Dobře.“ Semknu rty v soustředěném výrazu. Najednou si připadám zase o něco unavenější. „Promluvím s ní, jakmile k tomu bude příležitost. Bude dobré si některé věci vyjasnit. Co ta inkvizice? Kde mají velitele oni?“ Otočím se na svého pobočníka a počkám na jeho odpověď. Když pak zmíní Kieranův návrh, jen se slabě ušklíbnu. Jistě opít se a nechat zapomenout na události u Harthurstu. Kde lépe něco takového provést než v hospodě. Pak se ale nad tím více zamyslím a začnu vidět i jistá pozitiva. Nejenom ta, které zmíní Averel.

„Hostinec… Vlastně… proč ne? Máš pravdu, Ave. Potřebujeme si promluvit.“ Otočím se na něj s pohledem, který jasně značí, že nehodlám řešit jen naše společné záležitosti ale i ty osobní. Až moc dobře jsem si všimla, že se od Harthurstu chová nějak divně, a to mě v tuhle chvíli znepokojuje více než nová vůdkyně v čele karavany.

„Navíc se bude hodit, že se nám postarají o věci. Počasí a bláto v Harthurstu nám zrovna nepřálo.“ Vytáhnu si nevzrušeně kousek zaschlé hlíny z vlasů a cvrnknu ho z vozu. „Městské lázně to případně jistí.“ Dodám krátce, než seskočím z jedoucího vozu a dojdu ke svému vraníkovovi, abych ho odpoutala a případně dle potřeby osedlala, než se vyšvihnu do sedla. Pobídnu ho patami a srovnám rychlost s vozem, vedle kterého jedu.    

„Kieran určitě i Wynter informuje o svých plánech. Počkáme na to, až nám řekne. Vypadá to, že se v místních putykách vyzná lépe než my.“ Pousměji se pobaveně, zatímco si poupravuji černý plášť, aby při jízdě příliš nezavazel.

„Abych byla upřímná. Docela se na to těším.“ Zahledím se na slunce sklánějící se nad městem před námi. Je to jen slabý odraz Jeho záře a přesto si na něj vzpomenu. Ten hlas. To, jak působil. To hřejivé teplo, které mne celou obklopovalo. Rty se mi prohnou do spokojeného úsměvu, zatímco sevřu pevněji opratě. I přes to všechno, co se stalo, cítím klid, jaký jsem nevnímala už několik posledních měsíců.

Jsme na jeho cestě.

Ano, zachránili jsme jim život… Kieranova slova mi zní v hlavě, doprovázena hřměním, které stále slyším ve mysli kdykoliv si na to vzpomenu. Na ten pocit. Na to, jaké to bylo být… Volná? Mocná? Ne, více než to. Nespoutaná. V bouři neexistovalo nic krom přítomnosti. Žádná bolestná minulost. Žádná podělaná budoucnost. Jen zuřivost.

„Nech to být,“ trhnu rameny, můj vlastní hlas zní více trpce, než by se mi líbilo. „Říkala jsem přece, že to doma bylo na levačku. Nebo si snad myslíš, že kdyby všechno bylo zalitý sluncem, vzala bych motýla a už se nevrátila? Ani jsem nepočítala s tím, že by tohle mělo věci snad nějak zlepšit,“ ušklíbnu se. „Ať si myslí, co chtěj. Otec i ta jeho. Nezáleží na tom,“ trhnu rameny a ušklíbnu se. Dost na sílu. Až příliš se snažím, aby z každého mého slova prosakovalo, jak moc mi to trhá žíly. Kéž by to byla pravda.

„Jako by to snad někdy bylo snadné…“ zamručím neurčitě. I to je lež. Bývaly časy, kdy vše bylo lehké. Křišťálově průzračné. Dělali jsme, co jsme chtěli. Užívali si život plnými doušky, brali si a žili si své malé životy… Chybí mi ty časy? Nevím. Za všechno se nakonec jednoho dne musí zaplatit, že?

Promnu si kořen nosu a povzdechnu si. Poslední zbytky jakékoliv nálady jdou vesele do kytek. V tomhle rozpoložení jsem se obvykle ostatním prostě ztratila a šla si po svých nebo se naopak zběsile vrhala do čehokoliv, co mě mohlo byť na okamžik zaměstnat… Povzdechnu si. Kieran se sice snaží, ale ve chvílích jako tahle mi chybí Longin. Jeho rozhodnost i klid. Dokonce i jeho talent mě pár slovy vytočit způsobem, abych zapomněla, co mě vlastně trápilo.

Viditelně se ošiju, když Kieran začne přemýšlet nahlas a zmíní staré dobré časy. Slavit jsme uměli opravdu ve velkém… „Jo, spláchnout to všechno něčím ostřejším zní jako plán,“ kývnu nakonec hlavou a přinutím se k úsměvu. „Kdo ví, možná si přitom zvládneme i promluvit,“ zašklebím se. Opít se, smát se hloupým žertům, vykládat nevhodné historky, v nejméně vhodnou chvíli ze sebe vyhodit všechno to špatný a pak upadnout do bezvědomí v něčí posteli. Aspoň dnes večer předstírat, že je všechno zase v pořádku.

Vážně to zní dobře.

„A nevím jak ty, ale vraždila bych pro horkou vodu. Naložit se do kádě…. Hm,“ zasním se. „Jo, jsem pro. V Gloucasteru se trhneme, těm balíkům stejně bude nějaký čas trvat, než se z toho oklepou a budou schopní pokračovat dál, pokud vůbec. Divila bych se, kdyby po těch sračkách nechtěla většina z nich raději zůstat ve městě,“ dodám cynicky. Viděli jsme to už tolikrát. Lidé se zvedli a zamířili do města vstříc lepšímu životu. Nebo aspoň jeho iluzi. A když byli Morten s Prorokem mrtví… No, nezávidím to Almerovi. Vážně ne. Bude mít, co dělat, aby tyhle lidi přesvědčil k dalšímu trmácení se vstříc hrůzám, které na ně čekají mimo hradby.

Z přemýšlení mě vytrhne… „Co?“ zamrkám a musím si protřít oči, abych se ujistila, že se mi to nezdálo a Marike vážně… Co? Dobře… Dobře. „Tak si najednou nejsem zase tak jistá, že to s tím plánem na to nenechat se popravit bude lehký,“ poznamenám polohlasně. Měl to být vtip, ale do hlasu mi vklouzne nepříjemné napětí.

„A ty se tak neksichti, kdo se má na to dívat,“ ušklíbnu se vzápětí ve snaze odlehčit atmosféru. Dám si tentokrát záležet, aby pobavený úsměv, který se objeví na mých rtech vzápětí působil… Opravdově. Tohle umím. Umím zahrát takřka cokoliv. Takřka kdykoliv. „Domluvíš to s nimi? Ať se pak nehledáme. Chci se z týhle vybraný společnosti trhnout hned jak to bude možné,“ pohledem kmitnu po ostatních vozech. Dívají se po nás jako by nám snad všem narostla třetí hlava.

Netrpělivě pobídnu koně do ostřejšího tempa. Už abychom byli pryč. Někde… Kde se dá dýchat.