Andor.cz - Dračí doupě online

Cesta vpřed

Světlo tančí po starých stěnách. Je vidět že jsi jiná i když stále stejná. Vypadá to, že tě Nara bere takovou, jaká jsi. Kdyby chtěla mohla tě ostatně podříznout kdykoliv během doby co jsi byla v bezvědomí nebo tě opustit ve tmě pod povrchem. Dokonce i úsměv ti vrátí. Pak zdvihne světlo nad hlavu, aby bylo lépe vidět na obrazy na zdech. Vypadá to jako procesí postav všech velikostí a druhů. Ukáže na jednoho z nich a udělá známé gesto na hrudi. Nepochybně je to Jediný. Není tu ale vyobrazený jako všude jinde. Je jedním z mnoha. Nevyčnívá nad svými druhy. Jen další poutník v podivném procesí. Chodba pokračuje dál a s ní i cesta bohů. Vypadá to, že odněkud šli až nalezli místo, kde se rozhodli zůstat. Nepochybně tento svět. Chodba se rozšíří do kruhové místnosti s vysokým stropem. Těžko říct kde se zrovna teď nacházíte vzhledem ke světu nahoře. Postavy bohů jsou vyobrazené kolem celé místnosti. Stojí a hledí do jejího středu. Tam je na podlaze vyobrazený celý váš svět. Mapa je popraskaná a několik částí prorostlo šlahouny které prorazily skrz kámen. Teď ale leží kolem mrtvé.

„Vypadá to, že nakonec jsi se vydala poněkud jinou cestou, než jsem si myslel.“ Ozve se hluboký hlas z temného kouta místnosti a rozzáří se dvojice očí jasných jako měsíc sám, pak se otevře i třetí oko.

― Ω ―

„Prý přisadil. Upřímně mě vytáčí zabedněnost těch lidí. Zachránili jsme jim kůži. Měli by být vděční. Vlastně nejde ani o to. Tvoje rodina se měla od počátku chovat úplně jinak.“ Zašeptá tvůj společník podrážděně. „Nejraději bych otočil koně a vyrazil si po vlastní ose. Jenže to není teď tak snadné. Ne pokud nevíme, co se s námi děje.“ V jeho tváři se střídají pocity jako na běžícím páse. Nakonec ale zbude jen rezignovaná smířenost.

„Jo budem opatrní. Jen abychom zahnali drby. Pokusíme se nenechat se oběsit a třeba zjistíme co si po nás pán žádá. Když už jsme tedy ti vyvolení.“ Podívá se na obzor, kde se vynoří Gloucaster. „Vlastně by bylo ideální si dát trochu piva. Nebo místní pálenky. Mám pocit, že po tom, co se děje by to bylo sakra potřeba. Mohla by to být i možnost všechno probrat mimo doslech našich vidláckých i fanatických kamarádíčků. Co na to říkáš? Nepojedeme s ostatními zapít vítězství do hospody pod hradbami jako dřív? Pokud všechno půjde, jak má dnes poblíž jedné zastavíme a neměl by být problém se vypařit.“ Usměje se při posledních slovech a zdá se, že by momentálně za korbel piva prodal i vlastní matku. Je pravda že na alkohol a podobné radosti nezbylo ve vozech moc místa. Ti, co si schovali nějaké zásoby tajně o ně pečují jako oko v hlavě. Pokud se navíc najde něco dostatečně silného, aby to mohlo fungovat jako desinfekce bez otálení se to zařadí mezi společný majetek karavany pro všechny případy.

Jeho slova o nenápadnosti v tom okamžiku podtrhne zlaté zavíření vzduchu. Vede vozu před vámi se objeví Marike. Zničeno nic tam prostě je. Hned vyskočí zpátky na kozlík, ale je vidět, že mnohé pohledy z vozů se upírají tím směrem. Kieran rezignovaně pokrčí rameny a povzdychne si. Vypadá, že by si přihnul ještě o mnoho víc než před pár vteřinami.

― Ω ―

„V pořádku, vím že to není tvá vina.“ Přikývne Averel. „Všichni jsme teď na tom všelijak a musíme se srovnat s tím co se stalo.“ Eldwin se připojí v souhlasením gestu. „Můj a Eldwinův kůň zůstanou zatím za vozem. Stejně se o jeho tělo musíme postarat. Tvůj je přivázaný za námi. Nenechal jsem nikoho, aby ho znárodnil. Vím, jak bys reagovala a vlastně se nikdo nechtěl pustit do křížku s mou maličkostí. Ne potom co viděl.“ Jeho úsměv se rozšíří až odhalí zuby. Očividně si na tom alespoň něco užívá. I když ne že by se ho lidé nebáli už předtím. Na to stačilo patřit ke Spárům. Docela bohatě.

„Ještě jedna věc.“ Zadrží tě a ukáže do čela karavany. Tam sedí na koni Almer a vedle něj jede žena. Světlé vlasy jí spadají na rameny a má je spletené do copů. Na sobě má prosté oblečení, ale na koni se drží jako někdo, kdo ví, jak se jezdí. Celé držení těla vypovídá o někom kdo je zvyklý rozkazovat a modré oči vyzařují větší dávku inteligence než by bylo běžné u selky nebo obyčejné ženské ze vsi. O tom že nepochází z chudých poměrů vypovídá ještě jedna věc. Boty. Kvalitní jezdecká obuv, na kterou by většina obyčejných lidí musela šetřit snad rok. „Mildred je vůdce lidí z Harthurstu. Bývalá žena tamějšího vůdce. Ten se stal jedním z těch věcí a na ní zbylo, aby lidi protáhla peklem dní potom co se jim všechno podělalo. Jmenovali ji jako svojí zástupkyni v tomhle společenství. Rozhoduje teď společně s Almerem. Ten nám věří. Nevím jak ona. Nicméně váš starosta je teď trochu… mimo. Smrt bratra i Proroka s ním otřásla do morku kostí. Bude potřebovat čas, aby se vzpamatoval. Do té doby to vypadá že má silnější hlas právě Mildred. Nezdá se, že by to chtěla nějak zneužít zatím…“ Povzdechne si a zírá na siluetu města které se před vámi vynořilo. „Kieran možná neměl úplně blbý nápad. Včera mluvil o tom, že po cestě k městu jsou hostince kde bychom si mohli popovídat nerušeně a mimo zraky ostatních. Dnes večer bychom podle předpokladů měli v blízkosti jednoho zastavit. Stačí se vypařit. Zdá se mi to jako dobrý plán. Vyhnout se místům kde i vozy mají uši.“ Podívá se zlostně na jeden z vozů, který je mimo doslech. I ten pohled ale stačí aby se plátno zavlnilo, jak někdo rychle zaleze dovnitř.

― Ω ―

Vlk, který tě varoval po tvém příjezdu na tohle místo leží v koutě a tlapou drží kus zdechliny. Podle velikosti se muselo jednat minimálně o koně. Jeho tři planoucí oči tě pozorují a srst se vlní jako plameny. Nevypadá tak obrovský jako prvně ale pořád je velký dost.

„Našla jsi starý příběh počátku. O tom, jak bohové přišli na tenhle svět. Pěkné umělecké dílo. Cítím ale něco víc. Máš v sobě něco z něj. Z vašeho tvůrce.“ Nakrčí čumák a začmuchá. Nejdivnější na celém výjevu je to že tvá společnice na něj nijak nereaguje. Možná ho ani nevidí. Chodí a svítí na obrazy na stěnách. Fascinovaně pozoruje umění starší než císařství. „Jenže on ti to nedal. Našla jsi to. Tvoje tělo nevydrží jeho moc. Škoda.“ Položí ledabyle hlavu na tlapu a zívne. „Možnost, jak přežít tu ale je, když se nad tím tak zamyslím. Není možné to vyjmout, ale jsou metody, jak vstřebat jeho úlomek a stát se silnějším, než by on sám doufal. Jen to vyžaduje cestu. Těžkou a bolestivou. Jenže to přeci není něco, čeho by se taková válečnice jako jsi ty zalekla. Jak ale chceš. Stačí slovo a budu pryč. Stačí slovo a ukážu ti tajemství o jakých se ti ani nesnilo.“ Planoucí oči se na tebe dívají a očekávají odpovědi.

Averel mě tiše napomene a já po něm jen střelím podmračeným pohledem. „Není to tak, že bych to udělala naschvál…“ Kousnu se raději do jazyka, abych nepokračovala. Ještě před chvílí jsem si nebyla jistá, jestli se sem vůbec dostanu zpátky a tady mě přivítá taková studená sprcha. Jistě, pro ně to byl jen okamžik, ale stejně… Ani pořádně nevím, jestli to dovedu spolehlivě ovládat. Nehodlám to ale teď zkoušet. Ať už to Averel myslel jakkoliv, měl pravdu v tom, že je zde dost nových tváří. Málokdo nás zná a i těch pár z vesničanů jistě nebude příliš rozumět tomu, co se u Harthurstu stalo. Sakra, já tomu také stěží rozumím a při zpětném pohledu se to zdá spíše jako fantaskní sen než cokoliv jiného. Jemný rudý prach na mých kalhotách je ale výmluvnou odpovědí na možné pochyby.

Pohledem raději zakotvím na Eldwinovi, který stále svítí jako maják ve tmě i v tento poměrně projasněný den. Dle jeho slov ho ten nový stav neznepokojuje a užívá si jej. Každý to evidentně vnímáme jinak. Já bych z toho byla na jeho místě zděšená. Pro něj se to však jeví jako požehnání. Nepřu se tedy s ním. Jen tiše doufám, že jeho tělo nebude postupem času umírat, než přijde na to, jak se do něj vrátit.

„Dobře, Eldwine. Rozumím. Kdyby se ale cokoliv dělo, dej nám to vědět. Pomůžeme, pokud budeme moci.“ Zahledím se na zářící postavu a pak se otočím na Averela, který dnes působí, že není zrovna dobře naladěn. Vypadá to, že každý se s událostmi posledních dní ještě vyrovnává po svém.

„Dobře, to stejné platí pro tebe, Ave.“ Pohlédnu na něj krátce, ale nechám ho kočírovat, jak si přeje. Nemám zapotřebí se s ním přít. Nejspíš potřebuje svůj klid. Začnu se tedy rozhlížet po našem okolí. Lidech, které neznám. Mrtvé krajině, kterou projíždíme. Je to neutěšený pohled, ale když si vzpomenu na tu, která tomu místu chtěla vládnout, jen se bezděčně otřesu.

Čas běží. Mlčím a stejně tak i Averel sedící vedle mě. Snažím se udělat si lepší obrázek o tom, koho máme teď s sebou. Vojáci inkvizice. Další vesničané. Nejspíše z Harthurstu. Evidentně tam nakonec přeci jen někdo přežil… Mrtvé kmeny stromů se nakonec rozestoupí a odkryje se nám pohled na majestátní město v dáli. Gloucaster. Město soudců a místo, kde máme hledat dalšího Proroka. Ráda bych řekla, že tam budu poprvé, ale není tomu tak.

„Bude lepší, když budeme prozatím vystupovat inkognito.“ Promluvím jen tak do vzduchu a pak se prosmýknu dozadu do vozu, abych se upravila, převlékla se do cestovního oděvu a vzala si své zbraně. Dopnu tmavý kabátec a pohled mi sklouzne k rohu vozu. Tentokrát ne. Černou zbroj s insigniemi Spárů nechávám za sebou. S trochou štěstí tuhle kartu nebudeme muset vytahovat.

„Kde jsou naše koně?“ Vyhlédnu skrz plentu k zářivé postavě Eldwina, aby mě nasměroval k mému vraníkovi. Tak nějak se lépe cítím v sedle než na pomalu drkotající se korbě vozu. „Uvidíme, co pro nás Gloucaster bude mít schovaného tentokrát…“ Zamručím, zatímco z vozu hledím na známé panorama města obklopeného horami.

Členové obrany. To je něco, na co se jim můžu momentálně zvysoka… Ale nereptám ani kolem sebe jinými způsoby nešířím své nadšení a dobrou náladu z toho, co všechno se stalo. Mám toho stále plnou hlavu a rozhodně se nedá mluvit o nějaké euforii.

„Dobře, počkám,“ zamumlám tak jen tiše. Dovětek „pospěš si“ už nedodávám, Kieran je chytrý a je mu určitě jasné, že mě odsud musí dostat tak rychle, jak jen dokáže. Těch pár minut čekání mi přijde snad jako celá věčnost… Otec se plně soustředí na řízení povozu a já snad ani raději nechci vědět, co se mu honí hlavou – stačí, když spatřím, jak pevně až křečovitě svírá opratě. A Madelaine… Ta raději předstírá, že je vzduch. Kéž by tohle dělala ty předchozí týdny, ale tak… Nemůžu mít očividně všechno a hned.

Kieran se naštěstí vrátí zpátky i s mým běloušem. Snad nikdy jsem toho koně neviděla raději než teď… Při jeho poznámce se kysele ušklíbnu, zvláště té reakci, kterou ve voze vyvolá. Nebo spíše nevyvolá. Obvykle hartusení – křik ani všechno to ostatní, k čemu otec nikdy neměl zrovna daleko, protože jestli byl pro něco známý, tak rozhodně ne trpělivost a vlídnost – nepřijde. Ticho ve voze se naopak ještě více prohloubí až se tu málem nedá dýchat.

„… pitomče,“ potřesu hlavou, tón mého hlasu ovšem zní odlehčeně, „ty aby sis ještě nepřisadil, co?“ brouknu napůl úst, ale to už přelézám za pomoci Kierana z vozu na koně. V sedle se cítím lépe, konečně se dokážu zhluboka nadechnout a ten pocit, že vyskočím z kůže na chvíli poleví. Nezmizí, ale… Lepší než nic.

Na koních se od vozu vzdálíme a Kieran se rozmluví. Poslouchám ho, zatímco se rozhlížím kolem. Pohledem pročesávám prostranství mezi mrtvými stromy, pokradmu si prohlížím i ozbrojence, co se ke karavaně přidali. Nemám z toho dobrý pocit. Po pravdě z nich jsem… Dost nervózní. Dost na to, abych bojovala s nutkáním si neustále sahat na bílé vlasy, které si nyní nemám pod co schovat, a navíc je na to už poněkud pozdě.

„Hm…“ zamručím. Aspoň, že jsou všichni v pořádku. „Jo, umím si to představit,“ okomentuji Harthurské. „Samé lepší, co tak poslouchám. Jestli jsem tu něco nečekala, tak inkvizitorský. Si to teda uměli načasovat, kdy se objevit,“ zafrkám nespokojeně a nečekaně příkře, jak mne na okamžik ovládne vlastní nervozita z toho všeho.

„Hm… Musíme… Musíme být opatrní, Kierane. Možná se jim to v těch plechových palicích ještě rozleží a… Nevěřím tomu, že by nás nechali jen tak být, ať budou věřit čemukoliv. Měli bychom… Měli bychom odsud…“ naznačím své úmysly. Tohle je něco, čeho jsem se bála tolik… Tolik let. Ještě dávno předtím, než se stalo tohle. Než jsem se přidala k Pánům. Než jsem odešla z vesnice…

Poté ztichnu a nechám Kierana opět mluvit. Mimoděk vzhlédnu směrem, kterým ukazuje a… Skutečně. Ten podivný znak visící na nebi tam pořád je. Zamračím se. Nevím, co to znamená a nejsem si vlastně jistá, zda to chci vědět.

„Možná… Ano, možná se cítím… Jinak. Divně,“ ošiju se, nejsem si jistá, jak to popsat a už vůbec ne, zda to chci vyprávět, když se může najít nejedno zvědavé ucho snažící se zachytit cokoliv z našeho rozhovoru. „Asi… Asi měli, ale někde, kde to bude… Bezpečnější? Lidi budou nervózní, když nás uvidí všechny spolu,“ dodám nejistě a je na mě znát, jak je mi celá tahle situace nepříjemná. Pozornost jsem mívala ráda, ale nyní to bylo jiné. A nešlo jen o jizvy.

„Nebo jsme prostě jen byli ve špatnou chvíli na špatném místě a Prorok nás využil… K čemukoliv, co potřeboval. Já… Nelíbí se mi to, Kierane. Je to jako by na nás někdo uspořádal štvanici, aby nás nahnal do jedný ohrady a tam ocejchoval a vzal nám možnost se rozhodnout jinak,“ ostře se nadechnu a znovu se v sedle zavrtím. Vím, co jsem cítila, když se objevil Jediný… A taky vím, jak moc mě to děsí.

O to více, když se před námi vyloupne silueta Gloucasteru. Srdce se mi rozbuší, a rozhodně nejde jen o to, že nás tam Jediný poslal. Velké město, velké problémy… Nebo také příležitost se tomuhle všemu ztratit a ukázat záda.

Hovory na cestě

Karavana pokračuje mrtvým lesem. Nejsou, ale sami, koho to prostředí znejišťuje. Zvířata i hmyz marně hledají jídlo a vodu, místa, kam by se schovala a zmateně bloudí po mrtvé zemi. Je sice smrt jejich bohů nezabila jako stromy lesa, pokud se, ale nepřizpůsobí čeká je podobný osud. Mnoho jich zemře, nepochybně. Celé druhy vyhynou, další se vydají do vzdálených míst. Snad tam najdou to, co potřebují. Jiná místa, taková, která pořád mají své božstva…

― Ω ―

„Neboj, vše ti povím. Tvůj kůň je v pořádku. Jen ho přivedu. Pořád jsme členové obrany, nemůžeme si vozit zadky na vozech, no ne.“ Usměje se Kieran a na několik minut odjede. Ve voze panuje nejisté ticho až do doby, než se vrátí. Tvůj otec upírá oči na cestu před vozem tak upřeně jako by ho řídil na úzké skalní římse, a ne na široké lesní cestě. Madalaine mlčí a sleduje svou sukni. Jen občas rychle něco prohrabe v zavazadlech jako by se potřebovala ujistit, že má vše, co potřebuje na cestu. Ticho přeruší až tvůj společník, který přivede tvého koně. „Vzhůru do sedla. Jinak se z celého toho vřelého rodinného setkání ten vůz propadne do země.“ Ušklíbne se Kieran a nabídne ti pomoc do sedla. Madalaine jeho poznámku ignoruje a Wilfred taky. Vypadá to že bitva, a to co jste udělali doopravdy hodně změnilo. Jinak by ho otec hnal se sukovicí přes půl karavany.

„Vypadá to, že z nás jsou všichni v pořádku. Svým způsobem. Jediný, kdo byl ještě mimo jsi ty a Marike. Je to šílený. Pod Harthurstem žili lidi. Schovávali se tam jako krysy, aby je nedostaly ty věci venku. Když bylo po všem vylezli. Zubožení a vyděšení. Morten je nabral k vesničanům. No víš, jak přívětivý naši sousedi jsou. Divím se, že se ještě nepozabíjeli. Harthuršťani ale nejsou konfliktní. Pak tu máme jednotku inkvizice. Tu, co nám pomohla v boji. To, co viděli ty magory asi přesvědčilo o tom, že jednáme v zájmu Jediného a nezasloužíme si šibenici, alespoň ne hned.“ Vypráví a vidíš kolem nové vozy s lidmi které jsi nikdy neviděla i ošlehané jezdce v plné zbroji. Vaše počty se museli takřka zdvojnásobit. „Prorok je mrtvý. Umřel i Morten a pár dalších. Pak jsme tu mi. Mají z nás strach stejně jako cítí úctu. Navíc… je s námi něco jinak. Vidíme věci, které oni ne. Mluvil jsem o tom s Averelem. Nenápadně jsme se vyptávali. Třeba to na obloze nikdo nevidí. Jen my.“ Ukáže na podivný útvar, který jsi poprvé spatřila, když odešel Jediný těsně před vaším střetem s bílou. „Jak je tobě, cítíš se nějak jinak? Měli bychom se setkat s ostatními. Je potřeba probrat co se nám stalo. Jedou na voze, protože Marike byla pořád mimo a Eldwin… no uvidíš sama.“ Kieran se na Kierana tváří až překvapivě vážně a ukáže na jeden z vozů který je kus cesty před vámi. „Ať už se nám stalo cokoliv vypadá to, že máme tuhle společnost dostat kamkoliv si Jediný přeje.“

― Ω ―

„Cítím se lépe.“ Poví Eldwin zamyšleně. „Necítím, že bych byl unavený, že by mě něco bolelo. Jsem obrazem našeho pána Marike, copak něco takového můžu zpochybňovat nebo cítit cokoliv jiného než nadšení? Můžu se do těla vrátit, ale je tam tma. Nemůžu ho ovládat. Zatím. Věřím, že se to zlepší jenže zatím jsem tím, čím jsem a popravdě mi to vyhovuje.“ Světelná postava se hýbe jako člověk, tu nakloní hlavu na stranu, tu zase prohrábne rukou neexistující vlasy. Přesně jako by to udělal Eldwin. Jen tvář a mimika chybí. Vlastně je snadné jeho slovům uvěřit. Jeho dar ho dostal mezi spáry, ale byl zároveň prokletím. Slabé tělo a silný duch. To ho vystihovalo vždy. Trpěl používáním své moci, ale nikdy ho to nezastavilo i když postupně páchal sebevraždu. Teď zní jako by ho někdo uvolnil z vězení, možná tomu doopravdy tak v jeho očích je.

„Jo proroky by se hodil.“ Odpoví ti Averel když domluví Eldwin. „Nezbývá, než zkusit to co říkal Jediný. Gloucaster. Tam bychom měli najít náhradu. Proroci vyrazili a hledají ty co vyvolil čas. Tak nějak to říkal ne? Zdá se, že ten náš tedy nebyl jediný. Zajímalo by mě…“ Větu nedořekne, když v tom zmizíš a objevíš se vedle vozu.

„Dávej na tohle pozor.“ Sykne, když se vyhoupneš zpět vedle něj. „Lidi jsou doopravdy nesví z toho, co viděli. Vesničané neví, čemu mají věřit, a to nás alespoň znali. Většina lidí z Harthurstu bitvu neviděla. Slyšeli jen povídačky o tom, co jsme udělali. Inkvizitoři z nás taky nejsou nadšení. Neví, zda si myslet, že je pravda že nás vybral Jediný nebo jsme nějakou formou kacířství. Nezapomeň, že jsme jediný, kdo našeho pána viděl. Pro ně se to nestalo. Pro ně jsme se vrhli na tu mrchu a najednou z nás bylo to co bylo.“ Povzdychne si a vidíš že na vás skutečně lidi kolem divně koukají. „Jsem v pořádku. Věř mi. Nepotřebuji odpočívat ani střídat. Kdybych potřeboval budeš první, kdo se to dozví.“ Prohlásí poněkud odměřeně a pevně sevře otěže.

― Ω ―

Pás mrtvých stromů končí. První vozy karavany opouští bohy opuštěný hvozd. Před nimi se rozkládají nížiny plné polí a luk. Za nimi se tyčí horská pohoří. Uprostřed jako korunní klenot sedí město Gloucaster. Přezdívá se taky městem soudců. Místo, kde sídlí velká část úředních aparátů Císařství. V pevnostech nad městem probíhají procesy proti neznabohům a všechny další které mají cokoliv do činění s vírou jako takovou. Pod pevností soudců je živé město. Plné lidí, obchodníků a pocestných. Vydávají se sem z celého Císařství, když potřebují rozsudek nebo rozhodnutí. Prodat svou úrodu nebo se pobavit v nespočtu místních atrakcí. Gloucaster, tepoucí srdce kultury i práva celé země…

♬♬♬♬♬

Jen beze slova kývnu, když Averel promluví a stisknu jeho ruku. Musel se o mě bát. Nedivila jsem se mu. Tady jsem skončila na tom snadnějším konci a většinu problémů prospala. Ačkoliv spánek… Byl to vůbec spánek? Zavřela jsem oči a za víčky vnímala tu rudo zlatou záři. Byla tam pořád. Skoro jako kdybych nastavila tvář zapadajícímu slunci. Dlouze vydechnu a pak se trochu od Ava odtáhnu. Jeho tvář vypadá… unaveně. Proč vlastně já tak dlouho spala a on byl vzhůru? A jak dlouho to vůbec bylo?

„Skutečně, Ave?“ Nakrčím trochu nespokojeně rty, když se celou věc snaží jako vždy bagatelizovat. Tyhle jeho chlapské hry na hrdiny moc dobře znám. Stejně tak ale vím, že s ním není snadné v tomto příliš hnout. „Každopádně vypadáš, že by si užil odpočinek, měl by si… Co? Co je s Eldwinem?“ Střelím pohledem k jeho poklidně spícímu tělu za mnou ve voze. Pak se ale přede mnou mihne zlatavý záblesk. Otočím se, abych uviděla zlatou postavu sedící na kozlíku. Vypadá jako socha bez tváře tvořená pouze zlatým světlem podobným tomu, jakým byl obklopen Jediný. Trhnu sebou překvapeně, ale to už uslyším v hlavě známý hlas.

„Jak… Co?“ Trochu se zakoktám, když mi dojde, že postava tvořená světlem, se kterou právě mluvím je Eldwin. Ten samý Eldwin, který leží za mnou a tiše oddechuje. Vím, po tom všem, by mě nic takového nemělo už překvapit, ale i tak jsem v prvních vteřinách celou situací zaskočená.

„Eldwine? Tohle je dar? Jistě, asi svým způsobem ano. Ale jak… se cítíš?“ Váhavě jej sleduji, ačkoliv podle tónu jeho hlasu určitě netrpí. Naopak je celou situací potěšen. „Samozřejmě je to… fascinující, ale můžeš se vrátit do svého těla? Přeci jen tohle…“ Sjedu zářící postavu pohledem. „…Nemůže být příjemné.“ Dodám tiše. Nemoci s ničím interagovat, nebýt nikým vidět. Prakticky neexistovat. Být jen zářícím duchem.

„Začátek…“ Zopakuji slovo, které před chvíli vyslovil Averel a přelezu k němu na kozlík. „Možná je. V tuhle chvíli je mi to ale jedno. Myslela jsem, že jsi tam Ave zemřel… Myslela jsem, že tam všichni zemřeme. Tohle všechno…“ Máchnu rukou a ukážu na nás tři. „Za to stálo. Ať už to dopadne jakkoliv. Snad…“ Konec spíše zašeptám. Jak to říkal Jediný? Danajský dar? Vždy má vše svou cenu a obávám se, že ani tohle nebude zadarmo. Zkusmo otevřu a sevřu ruku v pěst. Nic se neděje. Zlaté plameny ji nepokrývají. Hledím jen na svou bledou a mozolnatou dlaň. Obyčejná lidská dlaň. Nic víc.

„Tam to...“ Vzhlédnu k zářícímu bodu na obloze. „Netuší někdo, co by to mohlo být? Teď by se hodil Prorok. Viděli jsme to, až poté, co se nám zjevil Jediný. Ovšem je těžké říct, zda je to dobré anebo špatné znamení. Nemám… nemám z toho ale dobrý pocit.“ Zakláním hlavu a hledím na bíle zářící úkaz na obloze. „Ave, chtěla jsem…“ Pohled se mi trochu rozostří a já rychle zamrkám a nechám větu nedokončenou. Rudá za víčky nabere na intenzitě a začne se rozlévat do světa kolem. Trhnu hlavou a nejistě se rozhlédnu po našem okolí, které začíná nabírat rudo zlatý nádech a nad korunami stromů se začínají tyčit černé siluety obrovských mečů.

„Vidíte to tak…“ Už to ale nedořeknu, najednou jako kdyby mi někdo podtrhl pomyslnou židli a já ucítím, jak padám. Zhoupne se mi žaludek, když v tom dopadnu do rudého písku. Horký, vyprahlý vzduch mne udeří do nosu, zatímco mě obklopuje už známá scenérie nekonečného bojiště a kolem mne ještě dohořívají zlaté plameny. Meče, které jsem viděla nad stromy se tu teď tyčí v celé své kráse a kolem leží kosti všemožných bytostí. S bolestivým zasyknutím se postavím. Musela jsem dopadnout z docela velké výšky. Skoro jako kdyby ten vůz najednou zmizel.

Přesto je ale něco jinak než posledně. Podivné mžitky se mi míhají před očima a všude kolem mne. Přimhouřím oči a soustředím se. Odrazí se v nich záře zapadajícího slunce a obraz se začne vyostřovat. Najednou jako kdyby tu byly dva světy. Nekonečné bojiště a přes něj se skoro jako v horkém oparu vlní fata morgána jiného. Toho plného mrtvých stromů a se zástupem vozů, které jakoby zpomaleně projíždějí kolem mne. Z lidí jsou jen šedivé stíny a vše se oproti tomuto světu hýbe nezvykle pomalu. Přesto moc dobře vidím, že se naše karavana řádně rozrostla.

Rychle se rozhlédnu. Kde je ten vůz, na kterém jsem jela? Kde může být? Nemusím ho ale hledat příliš dlouho. Tu plachtu i v rozmazané podobě poznávám a stejně tak vidím i dva stíny sedící na kozlíku. Jeden z nich podivně zlatě pableskuje. Sklánějí se k místu, kde jsem před tím seděla. Vzhledem k tomu, jaký kousek od mého místa průchodu sem vůz ujel, muselo pro ně uběhnout jen pár vteřin.

Stojím tam, kousek od nich a hledím na vlnící se obraz. A co teď? Nejistě se rozhlédnu a kousnu se do rtu. Jak se mám dostat zpátky?! „Hej… Ave?! Eldwine!“ Zkusím zavolat, ale odpovědí je mi pouze svistot větru na vyprahlé planině.

„Zatraceně... Mysli!“ Promnu si bradu. Jak jsem se odtud dostala tehdy? Vzpomenu si na události našeho boje proti Bílé. Tehdy jsem byla jako kdyby v obou světech zároveň. To teď viditelně nejsem. Jsem tu jako… oni. Vzpomenu si na bojovníky z legend, kteří mi nabídli své meče a službu.

„Otevřela jsem jim cestu skrz světy…“ Zašeptají mé rty téměř bezhlasně, zatímco ruce sjedou k pasu, u kterého nemám jedinou zbraň. Stojím tu jen v kalhotách a černé tunice. „Sakra!“ Zakleju a prohrábnu si frustrovaně rozlétané vlasy, zatímco hledím na vůz před sebou. Je tak blízko a přitom tak daleko.

Jak jen…?! A pak mi to dojde. Vždyť jsem neměla tehdy svůj obyčejný meč, ale naprosto jiný. Natáhnu se po síle, která mi proudí tělem. V dlani se mi, však nezhmotní tentokrát temnota, ale rudo zlatá záře, která v mžiku pokryje celé mé tělo a pak…

Teplo a všudypřítomné sluneční paprsky vystřídá pošmourno a vlhkost. Z boku se ozve zaržání koní. Na těle mi ještě dohořívají drobné plamínky rudo zlaté záře, zatímco hledím na vůz kousek ode mě. Jsou tam. Oba. Vidím Averela i zářící Eldwinovu siluetu. Spadne mi kámen ze srdce a jen úlevně vydechnu. Jsem zpátky. Udělám pár rychlých kroků a vyhoupnu se za nimi zpátky na kozlík.

„Ehm, omlouvám se. Vypadá to, že jsem tak trochu propadla… někam jinam.“ Smetu si z kalhot rudý prach, který určitě nemohl pocházet z krajiny kolem. Snažím se působit, jako by se nic nedělo, ale v hlavě mi po tom víří akorát jen spousta otázek. Na ty mi ale ani jeden z nich nedokáže odpovědět.  

„Ale, abychom to nezamluvili. Ave, podej mi ty opratě. Měl by sis odpočinout. To myslím vážně.“ Přisunu se k němu a věnuji vážný pohled, ačkoliv po mém posledním výstupu asi nebudu působit jako nejspolehlivější kočí. „A není tady někde něco k pití? Mám opravdu žízeň. Zvlášť po té poušti.“       

A vozy se s námi dále kodrcají krajinou. Krajinou umírajícího světa, který necháváme za sebou…

Neobtěžuji se s děkováním, prostě si od Madelaine ten měch vezmu, abych se mohla napít. Dopřeji si pár pořádných, možná až hltavých loků, kterými svlažím hrdlo. Lepší, mnohem… Počkat. Přimhouřím oči, zatímco se rozhlížím kolem sebe, respektive kolem vozu a... Zamračím se. Jako první si všimnu pokroucených větví mrtvých stromů lemujících cestu, kterou projíždíme. Vše kolem působí tak děsivě prázdně. Mrtvě. Je to jako projíždět spáleným bojištěm.

Poté… Poté mi začnou docházet všechny ty drobné detaily. Vozy. Ozbrojenci, není jich zrovna málo. Poposednu si, abych lépe viděla a… Ten pohled mi neudělá dobře. Inkvizice a Harthurský. Nevím, co se tu stalo, zatímco jsem byla mimo, ale to poznání mi pořádně stáhne žaludek. Mračím se, ani se nesnažím maskovat, že z toho nemám vůbec žádnou radost.

A nejen to. Ostře se nadechnu a ošiju se. Pocit, který byl předtím slabý a vnímala jsem ho takřka na samotné hraně vědomí… Zesílí. Neumím to popsat. Je to jako… Jako mít pod kůží jiskřičky. Napětí hledající si cestu ven. Poposednu si a zavrtím se, čím víc se na to soustředím, tím je to horší. Nehty si přejedu po předloktí, než se váhavě dotknu vlastní hrudi. Přesně… Přesně v místě, kde si pamatuji, že… „Co…“ polekaně škubnu rukou, na které se mi zježí chloupky jako rota vojáků v pozoru. Potřepu s ní a…

Ah.

Pohledem střelím avizovaným směrem a… V tu chvíli ho uvidím. Nebudu lhát, uleví se mi, že je v pořádku. Vypadá… Vypadá vlastně jako vždy. Prostě si sedí na koni a jede… Prevít. Zatímco já kysnu tady a mám pocit, že jestli něco okamžitě neudělám, tak se z toho zblázním. Syčivě vydechnu, než se stačí zřejmě na otcův pokyn přiblížit k vozu a srovnat s námi krok.

„Hm, tak si říkám, jestli by to tak nebylo lepší…“ zamručím poněkud nevesele. Vlastně hodně nevesele. Tohle probuzení mi nepřineslo ani ždibec dobré nálady a já nemám vůli ani odhodlání předstírat opak. Jedním okem loupnu po Madelaine, než se nadechnu k dalším slovům. „No… To… Asi máme…“ přikývnu poněkud váhavě a tentokrát se poškrábu na krku, než se přinutím dlouze opětovně nadechnou a zase vydechnout. Hlavně… Hm… Klid, kurva. Jenže se to se snadněji řekne, než udělá. Co se to děje?

„Vypadáš… Všechno v pořádku?“ zeptám se, jakkoliv Kieran skutečně nevypadá, že by mu cokoliv chybělo. Jenže to, jak se výmluvně podívám směrem k ozbrojenému doprovodu karavany naznačuje, na co se ve skutečnosti ptám. „A Marike a ostatní?“ ztiším hlas, než si odkašlu. Před otcem a Madelaine se mi nechce příliš mluvit a už vůbec se vyptávat. Už takhle mám pocit, že by byli oba nejraději, kdybych byla někde… Hodně daleko. Pokud bych vůbec měla někde být. A že to je zatraceně nepříjemné vědění, které mi na náladě ani trochu nepřidává.

„Co vlastně můj kůň? Je tu někde? Přísahám, že jestli budu muset celou dobu dřepět jen tak na zadku ve voze, tak se z toho zblázním,“ dodám spíše šeptem než cokoliv jiného, zatímco výraz v mé tváři říká jediné.

Pomoc. Dostaň mě odsud. Hned.

Proměny

„Samozřejmě.“ Macecha sáhne mezi vaky zásob a vytáhne plný měch který ti odtažitě podá. Voda v něm je chladná a osvěžující. Přes plenty vozu je vidět okolí kterém projíždíte. Zohýbané stromy vypadají jako by byly mrtvé už mnoho let. Vyschlá půda zase jako by na ní už nikdy nic nemohlo růst. Vidíš, že vozů je také mnohem víc. Odhadem dvojnásobek. Kolem karavany navíc teď jedou i ozbrojenci. Žádní otrhaní lovci. Skuteční vojáci. Někteří nesou insignie inkvizice a jiní zase Harthurstské varkoče. Nepochybně bývalí členové městské stráže.

„Je tam.“ Ukáže kus od vozu. Skutečně Kieran jede na svém koni o kus dál a hází nenápadné oko po vašem voze i když tvé probuzení ještě nezaznamenal. Není těžké odhadnout proč. Tvůj otec ho tu nechtěl. Pokud se mu stalo něco podobného, co tobě určitě by ho nenechal ve svém voze. Stejně tak by mu přikázal, aby se tu neukazoval. Že mu dá vědět až se probereš. Tomu nasvědčuje i to že mu z kozlíku pokyne ať se přidá. Muž okamžitě otočí koně a srovná rychlost s vámi. Když tě uvidí oči se mu rozšíří a usměje se.

„Konečně, Vločko. Už jsem myslel že zaspíš celou cestu touhle líbeznou krajinou.“ Pak jeho obličej zvážní. „Jsem rád že jsi v pořádku. Máme toho hodně co probrat.“

― Ω ―

„Jsi vzhůru.“ Avarelův hlas zní jako by mu právě spadl ze srdce těžký kámen. Zdvihne ruku a položí ji na tvoji kterou má kolem krku. Pak se na tebe otočí a v očích má vážný výraz. Vypadají ale jako dřív. Možná zase jen o kousek unavenější a straší. „Já jsem v pořádku. Nic, co bych nezvládl. Wynter se ještě neprobrala. Kieran vypadá tak v pořádku a Eldwin… lepší bude, když to uvidíš na vlastní oči.“ Jako na zavolanou se z vrchu vozu spustí dvě nohy. Vypadají jako ze zlatého světla, ale neosvěcují nic kolem. Seskočí na kozlík vedle vás. Jeho tělo je tím tělem tvořené celé. Tvář postrádá jakékoliv rysy jen zlatavá plocha.

„Marike. Jsem rád že jsi vzhůru.“ Ozve se ti v hlavě Eldwinův hlas.

„Byl takový už když jsem se probral.“ Vysvětlí Averel. „Nemůže nic ovlivňovat, nikdo ho nevidí a nemůže moc daleko od svého těla. To, jak se zdá pořád funguje. Jen… spí. To, co se nám stalo neskončilo. Naopak se obávám že to je teprve začátek.“

„Dar od Jediného.“ Pronese Eldwin nadšeně. „Vyvolil nás abychom se stali jeho světlonoši. Dal nám sílu i dary.“

„Možná… je toho víc. Nenápadně jsem se ptal a vidím některé věci kteří jiní ne. Hlavně asi to na obloze.“ Doplní Averel a pokyne hlavou k podivnému kruhovému útvaru který jste poprvé viděli potom co Jediný odešel před bitvou s Bohyní.

― Ω ―

„V pořádku, vidíš snad že by bylo něco špatně?“ Oznámí Nara a skutečně vypadá živá a zdravá až na pár modřin a škrábanců. „Každopádně věřím že ven se jde tudy.“ Ukáže na tunel vedoucí z přírodní jeskyně směrem dolů. Ostatně je to jediný východ ven. Pokud by tu byl další pravděpodobně ho zavalila hromada kamení, o kterou jsi se opírala. Ze svého batohu vytáhne olejovou lampu a po chvilce snahy jí zapálí. „Světla máme dost. Rozhodně mám větší zásobu oleje než jídla.“ Řekne s klidem informaci, která by mohla být poněkud zneklidňující.

„Byla jsi jiná. Větší, silnější a tvář jsi měla… jako…“ zmlkne a očividně ani sama neví, jak tě popsat. „Přiřítila jsi se jako vichřice a bojovala s nimi. Jen to bylo na místě, pod kterým bylo tohle místo. Když se od města ozvala rána všechno začalo padat. Nakonec to vypadalo že spíš a vrátila jsi se do normálu. Tak jsme se dostaly do té jeskyně. Jenže… myslím že tohle místo je víc.“ Mezitím co mluví jdete do chodby vedoucí ven. Světlo ozařuje její stěny. Hlínu rychle nahradí probořená zeď. Za ní je kamenná chodba. Táhne se na obě strany.

„Nenašla jsem nic moc víc. Jen spleť chodeb. Jenže podívej.“ Lucerna ozáří jednu ze stěn a v kamenech jsou vyryté nápisy. Pohanské, staré nápisy. Něco, co tu muselo být snad dřív než Harthurst a určitě dřív než císařství. Protože kdokoliv by to tu vybudoval by tak musel činit v tajnosti. Jinak by byl bez milosti popraven.

Okolím se rozléhá hřmění bouře, která zuří přímo nad našimi hlavami. Sleduji ty záblesky světel. Útoky, které dotírají na bohyni vznášející se nad vysoko ve vzduchu. Teď jim ještě nemůžu pomoci, ale brzy… Trpělivě vyčkávám. Prakticky nehnutá, zatímco nade mnou zuří boj jako z dávných bájí. Konečně, když je cíl v dosahu, napřáhnu se a hodím. Kopí letí vzduchem, zatímco jej upřeně sleduji a určuji jeho směr. Proletí mezi několika záblesky, kusy dřeva připomínajícími kosti až doprostřed jejího těla, kde tepe její srce. Zabodne se do něj a uvězní tak meč z císařské oceli uprostřed. Koutek rtů se mi vytáhne do křivého úšklebku, zatímco se černé ratiště rozplyne a do meče udeří první blesk a pak další a další.

Bohyně jde k zemi, ale ještě jsme nevyhráli. To ani zdaleka. V ruce se mi zhmotní další kopí, která vrhnu ještě než, se zem otřese pod jejím nárazem.

„Je na čase to ukončit.“ Kývnu na Averela a Kierana, kteří zůstali se mnou na zemi a s černým planoucím ostřím vyběhnu směrem k bohyni. Boj zuří dál. Stejně jako bohyně i já utržím nějaké rány, ale nezastaví mě to. Ne, tohle nic není oproti tomu, čemu musí čelit ona.

Ani nevím, kolik času uteklo, když v tom její tělo ztuhne a oči pohasnou. Odskočím od hroutícího se obra do bezpečné vzdálenosti, abych zahlédla pohlednou tvář dívky, která ostře kontrastuje s monstrem, kterým ve skutečnosti je. Její slova mi jsou jedno. Bojovali jsme ve jménu Jediného a to mi stačilo k tomu, abych vykonala to, co jsem vykonala.

Sleduji společně s ostatními stojícími kolem její poslední okamžiky, zatímco mi krev a špína teče po tváři. Můj dech je jen lehce zrychlený na to, co vše mám za sebou. Rty se mi povytáhnou do neznatelného vítězoslavného úsměvu, když v tom se zvedne vítr a udeří do nás plnou silou. Zabodnu meč do země, abych se zapřela, ale pak přijde záblesk a světlo…

__

Svět se houpe a já s ním. Je to zvláštní pocit. Ale je to aspoň něco. Co se stalo? Kde to jsem? Slyším pravidelné drkotání a vrzání kol vozu. Tiché šustění látek a skoro postřehnutelný dech někoho jiného. Nadechnu se a odlepím jazyk od patra. V puse mám vyschlo a žízeň, ale jinak se cítím… Dobře. Oči mám stále zavřené. Skoro jako kdyby se mi před nimi přehrávaly opět události nedávného souboje. Těžce uvěřitelné události. Přesto vím, že to nebyl jen sen. Někde pod kůží cítím, že k temnotě přibylo ještě něco jiného. Zlato rudá záře zapadajícího slunce. Dar od Jediného.

Zaržání koní z venku a tichý hovor lidí, který se nese z dálky mne nakonec přinutí otevřít oči. Zamžourám do slunečních paprsků, které mě hřejí na tváři a jenž sem prostupují mezi škvírami v plentě na vozu, ve kterém mne museli vézt. Zamrkám a podepřu se na loktu, abych se trochu nadzvedla a rozhlédla se. Jsem tu sama tedy až na Eldwina, kterého vidím ležet v dekách nedaleko. V rohu vozu si všimnu mé zbroje a zbraní. Kontrolovat, jestli je tam všechno je ale moje poslední myšlenka. Kde je Averel? A Wynter s Kieranem?

Rozhlédnu se trochu nejistě, abych si všimla postavy sedící na kozlíku vozu. Tu vůni tabáku znám. Ostatně se to naučil od Colleyho. Posadím se a kleknu si pak na stále ztuhlé nohy. Jsem po tom všem rozlámaná. Jak dlouho jsem byla mimo? To a plno dalších otázek ale spolknu. Položím ruku opatrně na Eldwinovo čelo, které je normálně teplé. Mladík tiše oddechuje a vypadá, že spí. S úlevným výdechem se vydám k druhé známé postavě.

„Ave?“ Špitnu za ním a položím mu ruku na rameno, abych ho pak zezadu objala kolem krku. Nikdo tu teď není takže, si to mohu dovolit a vlastně i kdyby…  V tuhle chvíli je mi to jedno. Jsem tak ráda, že ho vidím živého. Už jen to, že všichni žijeme je malý zázrak. Mlčím. Chvíli tak zůstanu a užívám si jen blízkost druhého, než se rozhlédnu kolem. Vypadá to, že karavana je opět na cestě a my s ní. Některé z vozů ale nepoznávám. Stejně tak mrtvou krajinu. Je to znepokojující pohled. Že by hvozd po smrti bohyně zemřel také?

„Jsou všichni v pořádku? Co přesně se stalo… Wynter a Kieran?“ Mluvím tiše u jeho ucha, zatímco zůstávám ve voze opřená o jeho záda a v nose cítím známou vůni tabáku. Slova mne trochu drhnou v krku. V ústech mi zůstává nepříjemný vyprahlý pocit, ale to mě v tuhle chvíli moc netrápí.
„A hlavně ty… Ave? Jak se cítíš… po tom všem?“ Hlesnu trochu nejistě a povolím své sevření, abych mu mohla pohlédnout do obličeje. Koneckonců události toho dne měl náročnější než my všichni. Zemřel. Skutečně zemřel. Kvůli mně. A já si ani nedovedu domýšlet, jaké to muselo být. Hledím skrz plentu do světa zalitého sluncem, který jsem myslela, že už nikdy neuvidím po boku muže, o kterém jsem si myslela, že zemřel.