Andor.cz - Dračí doupě online

Nepolevuji v útocích, kterými zasypávám pokřivené tělo bohyně společně s Eldwinem. Pohybuji se rychle, příliš rychle na to, aby mne dokázala zasáhnout. Proplétám se mezi švihajícími kořeny v podobě klikatícího blesku, výboje čiré síly. Nad námi zuří bouře a v mracích temně hučí, zatímco hrom burácí v třaskavých ozvěnách.

Bílá se nevzmůže na nic. Nedáváme jí jedinou příležitost, ba ani okamžik oddechu. A čím zoufaleji se brání, tím zuřivěji se do ní zakusuje další a další blesk, dokud se její tělo nezřítí k zemi. Vítězství je naše. Zaplatí za svoji krvelačnost. Zaplatí za všechny ty smrti a utrpení, které ve svém rozmaru a nenávisti způsobila.

Kousek po kousnu ji ničíme. Trháme. Pálíme. Tak dlouho, dokud z ní nezůstane jen ochablá zmrzačená schránka s tváří člověka, kterým možná kdysi byla… Její tělo sebou trhne, když síla blesku obemkne meč trčícího z temného srdce. Svá poslední slova vyřčená s ošklivým úsměvem ve tváři patří nám. Ani na okamžik se nad nimi nepozastavím. Nezajímá mne, co jsme způsobili ani válka. Nic z toho, čím se nás naposledy zastrašit.

Bohyně je mrtvá.

A to je jediné, co jsem chtěla. Stojím tam po boku ostatních a s přimhouřenýma očima sleduji, jak z ní vyprchává poslední jiskra života. Srdce se zastaví a z těla vytryskne světlo mířící k obloze. A zároveň s tím se zvedne vítr. Síla vichřice se do mne opře tak silně, že mne málem smete na zem. Zapotácím se, zatímco se zmateně podívám po ostatních a…

… pak se celý svět ztratí v temnotě.

Probuzení je příjemné jako kalné ráno s kocovinou. Na tváři cítím vlhkost a vlastní tělo mi připadá… Tak těžké a křehké zároveň. Uvědomuji si jej, ale je to tak… Jiné. Jako bych byla jen pápěřím chvějícím se ve větru a nic víc. Připadám si tak… Maličká. Nicotná. Vzpomínka na šedivá mračna, pocit euforie a zuřivosti, dokonce i ničivou sílu bouře… Celé to působí jako sen. Krásný a hrozivý. Neuvěřitelný a přitom skutečný. S každým nádechem si ovšem více a více uvědomuji, že… Cítím ji. Tu sílu. Někde uvnitř mne samé, vzdálenou a nedosažitelnou, přesto…

Přinutím se otevřít oči. Mžourám kolem sebe, světlo mne pálí a chvíli trvá, než dokážu zaostřit… Přímo na tvář Madeline, která se nade mnou sklání. Zamrkám. A v tu samou chvíli sebou Madeline polekaně trhne vzad tak prudce, že div nepřeletí přes okraj vozu.

Zasmála bych se, kdybych se necítila tak strašně mizerně. Takhle se jen slabě ušklíbnu a s dlouhým výdechem pootočím hlavu, zatímco Madeline ze sebe koktavě vyráží, jak moc je ráda, že jsem v pořádku a slova díků, kterým příliš nerozumím. Zachmuřím se. Šermuje kolem sebe rukama a svaly na krku má napjaté. Tvář staženou. Nevidím v ní starost. Vděk. Ani radost. Ne…

To, co tam spatřím je strach.

Pohledem vyhledám otce sedícího na kozlíku vozu. Mělo by se mi ulevit, že je v pořádku, on i Madeline, ale nestane se tak. Naše pohledy se střetnou. Mlčí, svaly kolem čelistí má zaťaté, zatímco na mě mlčenlivě hledí. A já tenhle výraz moc dobře znám.

Naposledy jsem ho viděla v ten den… Před mnoha lety. Matka na mě křičela. „Takhle to už dál nejde, Wynter!“ Obvykle to býval otec, co se mě snažil srovnat, ale v ten den to bylo jiné… Už ani nevím, co jsem provedla. Byla to hloupost. Vždy to byla jen nějaká hloupost. Trudomyslný naschvál. Nenechala jsem si líbit ani slovo, ječeli jsme tam na sebe, dokud… Dokud se neozval zvuk tříštícího se skla. Svět se na chvíli zamžil a utopil v rudém oparu. Sklo bylo všude. Matce tekla krev, jak ji pár střepů pořezalo. Krčila se tam, v očích šok… A strach. Ten strach. Otec mlčel a díval se na mě stejně tehdy jako teď… Utekla jsem a už se nevrátila.

Jenže teď nebyla kam se schovat, v tom malém zaplachtovaném voze…

„To je dobrý, Madeline… Neobtěžuj se. Raději mi podej vodu, jako bych měla v krku písek, zakrákorám chraptivě, zatímco se zachytím rukama bočnice vozu a s námahou se vytáhnu do sedu. Po otci se už ani nepodívám. Opatrně zakroužím rameny a pokrčím jednu z nohou. Rozhlédnu se kolem, ale moc toho nevidím. A především… Nevidím toho jediného, kterého bych teď vidět chtěla.

„Kde je Kieran?“ zeptám se, můj hlas zní přesně tak jak se cítím. Uh, snad bych raději jela na koni, i kdybych se k němu měla přivázat než… Povzdechnu si. „Co ostatní?“ dodám… Opatrně. Pokud… To, co se stalo… Celé to na mě útržkovitě doléhá až mi z toho jde hlava kolem.

Karavana pomalým tempem jela kupředu. Lidé na vozech se rozhlíželi kolem. Pořád nechápali, co se stalo. Viděli boj několika z nich s bohy. Viděli je vyhrát a pak se zablesklo. Bohové byli pryč. Je našli ležet na bojišti. Kolem nebylo nic živého. Vlastně si mysleli že jich všech pět zemřelo taky. Jenže oni žili a les začal chřadnout. Umíral. Stromy se před očima měnily. Usychaly. Pak přišli oni. Obyvatelé Harthurstu. Skrývali se před monstry v tunelech pod městem. Ve zbytcích katakomb. Obklopení strážnými kameny, které se jim podařilo zachránit. Jejich město bylo mrtvé, stejně jako les. Uprosili Almera aby se mohli přidat. Tak se procesí rozšířilo a dalších pár desítek duší. Opravovali vozy, sbírali po městě zásoby a chystali se na cestu. Část inkvizičních jezdců se vydala do lesů. Hledala svoji velitelku a její zástupkyni. Nenašli je. Rozhodli se, že po tom, co viděli musí karavanu kontrolovat. Část jich zůstala prohledávat les a zbytek se přidal k procesí. Kvůli víře, kvůli tomu, co viděli nebo jen z povinnosti. Všichni ale věděli že to, co se před branami událo je daleko za hranicí všeho, co je v Císařství učí. Ti, co zabili bohyni stále spali.

― Ω ―

Několik hrobů zůstalo za nimi u hradeb. Prorok i Morten zemřeli. S nimi několik dalších lidí z vesnice. Lovci, kteří bránili své rodiny a přátele do posledního dechu proti silám mimo jejich chápání. Řada hrobů, na kterých se jako malé mohyly tyčily kamenné popsané runami. Kameny, které dřív ležely kolem cesty do města a chránily před nesmiřitelným bohem zeleného království.

― Ω ―

Cítíš, jak se celý svět pohupuje. Chvíli trvá, než ti dojde, kde jsi. Mezi plentami vozu proniká jarní slunce. Musí být kolem poledne. Poslední, na co si pamatuješ je záblesk. Pak už byla jen tma. I události předtím připomínají sen. Pořád v sobě cítíš tu moc ale je slabší. Při boji s bohyní to byla řeka, teď je v tobě jen slabý potůček. Kus od tebe leží Eldwin. Už nehoří zlatavou energií. Mělce dýchá. Na kozlíku je zády k tobě Averel. Jeho tělo taky už není ta temnota plná očí jako předtím. Pokuřuje dýmku a sleduje cestu před vámi. Karavana je v pohybu. Máš pocit, že vozů je víc než dřív. Dokonce vidíš lidi, které neznáš. Kolem vás je mrtvá země. Pokroucené uschlé stromy a popraskaná půda. Přesto ti něco napovídá že jste pořád na území kdy se před vaší bitvou tyčil hvozd.

― Ω ―

Cítíš vlhkost na tváři. Víčka máš těžká, ale otevřeš je. Nad tebou se sklání Madaline. Ve tváří má starost. Tvůj otec řídí vůz. Kierana nikde nevidíš. Cítíš se slabá. I když cokoliv v porovnání s tím, kdy jsi byla bouří je slabé. Pořád ji v sobě cítíš. Dřímá, ale její síla tam je. Jen utlumená. Když si tvá macecha všimne že jsi procitla uhne dozadu až málem přepadne plachtou vozu ven. Oči se jí rozšíří a začne koktat slova díků a jak je ráda že jsi v pořádku. Jedna věc je jasná v jejích očích nebyla starost, byl to strach… strach z tebe. Otec se otočí a dívá se na tebe. Čelist pevně sevřenou. Tahle se tváří vždy když neví, co si má myslet. Vlastně možná neví, zda za ním pořád leží jeho dcera. Možná ani neví, zda je dobře že se probudila…

― Ω ―

Cítíš bolest, úplně všude. Ležíš na kamení v nějaké jeskyni. Malým otvorem nad tebou proniká dovnitř sluneční světlo. Není ho moc. Ze stropu visí šlahouny starých kořenů. Vedle tebe leží tvůj meč a vedle něj starý zrezlý krám který měl u sebe Morten. Jenže možná není tím, co se na první pohled zdá. Matně si vzpomínáš na to, co se dělo u bran města. Útržky bitvy se vrací ale vše je zahalené rudou mlhou. Ovládlo tě něco bestiálního. Pořád to v sobě cítíš ale teď to podřimuje. Ostatně to není to jediné. Nara. Sedí opřená o zeď a spí. Pomalu otevře oči a když vidí že jsi vzhůru vytřeští je dokořán.

„Jsi v pořádku?“ Vyskočí na nohy a unaveně jde k tobě. „Ty věci… mě zahnaly do lesa. Jenže jsi mě zachránila. Pak se něco stalo. Les se změnil a my propadly sem. Nevím, jak se dostat ven. Je tu cesta ale táhne se… daleko. Nemohla jsem tě tu nechat.“ Sklopí oči k zemi jako vždy když má pocit, že udělala něco špatně.

Epilog: …A oblohu proťalo světlo

♫♫♫

A tak skončilo příměří, smrtí jejich sestry a bratra. Konec započal.

Odhalil jejich plány, věděli že je to nevyhnutelné.

Některým to bylo jedno, jiným ne. Ti povstali.

Ti, jenž vyřknou poslední rozsudek…

V mrazivých kopcích severu se otevřela zem.

Z ní se vynořil starý chrám.

Z chrámu vyšlo procesí.

V jeho středu stál on.

Hod poslední starý.

Jedna z hor se vztyčila k nočnímu nebi, obyvatelé zámku vykřikli strachy.

Padl na ně stín větší než pohoří kolem a země zaduněla pod kroky.

Ozvalo se skřípání a poslední rytíř vyrazil.

Za ním zůstala jen spálená zem.

Bilen prázdný.

Pouští se hnala bouře, jakou nikdo už století nezažil.

V její středu tančila ženská postava.

Muži jako šílení utíkali k ní.

Už je nikdo nikdy neviděl.

Labet požírající.

V hlubinách žil on. Nebyl však sám. Mel své druhy.

Měl své sluhy, kteří jako kořeny prorostou zem.

Temná nákaza, kterou nikdo neuvidí.

Dokud nebude pozdě.

Tastar.

Nakonec vyrazil i on. Malý a zapomenutý.

Nikdo ho neviděl ani si nevzpoměnl.

Přesto i on měl hrát svou roli.

První i poslední z nich.

A tak začal Věk konce…

Poslední výdech bohyně

♫♫♫

Blesk vyrazí vstříc bohyni. Míhá se a klikatí mezi kořeny které se mihají vzduchem jako chapadla. Eldwin vyrazím za ním. Letí a jeho zlaté tělo šlehá výboje energie které ozařují temnotu kolem a pálí živé dřevo na prach. Stínové kopí je mu z patách. Čistí mu cestu, aby ho nestihla zastavit. Zbraň ze stínů najde svůj cíl a se zapraštěním se zaboří do trupu nově zrozené Bílé. V tu samou chvíli dopadne i blesk, znovu a znovu. Tříští dřevo, jehož kusy létají vzduchem jako šrapnely. Eldwin vytváří v dlaních zlatavé disky a vrhá je po ní. Odsekává švihající ostny omotané končetiny. Další kopí proletí k tělu, další blesk udeří, další disk odsekne. Bílá se zvládá jen bránit. Jde na ní tolik útoků naráz že jen zoufale ustupuje. Averel stojí na zemi a jeho černá kápě vlaje. Klidně čeká až přijde jeho chvíle. Kieranové také jen mnohem méně klidně. Pak se Bílá konečně padá.

― Ω ―

Běžíš lesem. Doslova rozlamuješ stromy. Jsi rychlá, už jsi u nich. Jezdkyně, která tě zaujala je na palouku a ty věci z lesa kolem ní. Zařveš až se ptáci rozletí z korun stromů do stran. Vyrazíš kupředu jako ztělesnění války. Oba meče opíšou oblouk a rozsévají smrt.

― Ω ―

Tělo Bílé dopadne na zem. Možná by se zase zvedla. Jenže stíny pod Averelovou kápí se roztáhnou a vyšlehnou jako řetězy. Obmotávají ji. Spoutávají a zároveň rozkládají její tělo. Kieran vyběhne a spolu se svými klony seká kam se dá. Pokrávají ji šrámy a odsekávají cokoliv co by jí mohlo pomoci znovu se postavit na nohy nebo vyletět k obloze. Pak udeří blesk. Zlatavé výboje i čepele stínů a zlata. Úder za úderem v až neférovém boji. Vytloukáte z Bílé poslední zbytky života. Nakonec se její tělo prohne a přestane klást odpor. Z ran vytéká na zem smůla a krev. Její oči pohasínají. Maska ze dřeva spadne o odhalí tvář dívky skrytou mezi kořeny, které jí pronikají přímo pod kůži.

― Ω ―

„Netušíte, co jste způsobily. Netušíte, v jaké válce ani za koho bojujete.“ Řekne s úsměvem, než její srdce přestane tepat a jeho záře uhasne. Pak se tělo prohne v zádech a k nebesům vyrazí proud světla. Kolem se zdvihne vichřice. Máte co dělat abyste zůstali stát na nohou. Po vichřici přijde záblesk a po něm už jen tma…

Bojiště. Nic než jen další bojiště… Ukročím do strany a snížím své těžiště právě včas, abych protnula sekem jeden z tlustých kořenů, který vyletí ze země jako chapadlo obrovského podmořského tvora. Planoucí ostří jím projede jako máslem a protne jej po celé šíři. Okraje plápolají rudými plameny, zatímco se zbytek kořene mrská ve vzduchu, než se zase zanoří pod zem. Odrazím se vyběhnu. Část zlatých stínů je mi v patách, zatímco ostatní čistí prostor kolem vyděšený ch vesničanů, kteří byli chycení doslova ve střetu božských sil.

Čepel protíná vzduch a kořeny, zatímco běžím rychle jako vítr směrem k bestii před námi. Zlaté stíny jsou mi v patách a prosekávají změť kořenů stejně jako já, abychom se mohli dostat k samotnému tělu bohyně. Odrazím se od jednoho z kořenů do vzduchu, a aniž bych zastavila, proseknu další, který přiletí ze strany. Kapky mízy se rozletí do okolí a smíchají se s kapkami deště. Dopadnu zpět na zem, až se bahno rozstříkne do stran a podrážka boty se do něj hluboce zarazí, jak se rozbíhám dál.

Kolem burací hrom a provazce zářivých blesků buší do těla bohyně. Její části hoří. Zlatá kopí vržená Eldwinem, jenž se vznáší vysoko ve vzduchu, se zaryjí hluboko do dřevěného trupu Bílé, ale nestačí to. Koutkem oka zahlédnu, jak jednoho z Kieranů probodnou kořeny, ale nezastaví ho to. Byl to jen jeden z m noha. Temná postava kráčí stejným směrem jako já. Kořeny, jež se jí dotknou, okamžitě trouchniví a odumírají. Nespočet očí hledí z temnoty, zatímco si jde pro svou kořist.

Už tam skoro jsem. Bohyně se takto z blízka zdá ještě větší. Obrovská. Nevadí. Přimhouřím oči a sevřu pevně meč, jehož zlato černá čepel se ještě protáhne, zatímco ji v běhu zanořím do pokřiveného těla. Bílá opět vykřikne, až se zem zatřese. Skloní ke mne z výšky hlavu s mohutným parožím. Příliš rychle na to, abych stihla meč vytáhnout u skočit. Cítím, jak mě ostnaté paroží nabere a pak letím vzduchem. Vítr mi sviští v uších, když v tom mne něco chytí. Ne, něco. Někdo. Dokonale černá postava s křídly mne drží v náručí, zatímco množství očí hledí snad na všechny strany. Pro někoho by to byl možná děsivý pohled, ale já měla temnotu v krvi a především… znala jsem ho. Pousměji s e.

„Dlužím ti.“ Chytím se a přitáhnu se k němu jen na okamžik, než se pustím a natáhnu ruku, aby se mi v ní zhmotnil další planoucí meč. Nemáme čas. Vyrazím opět směrem k bohyni, která ale svou pozornost soustředí na mého zachránce. Až příliš pozdě se ohlížím na to, abych tomu dokázala zabránit. Cupuje z černé postavy kusy temnoty a rozhazuje je na všechny strany. Kořeny uvadají a schnout, zatímco postavě to viditelně vůbec nevadí. Bohyně jím mrští stranou, zatímco já přetnu další z kořenů a vyrazím bokem, tam, kam odhodila Bílá Averela.

„V pořádku?“ Položím zbytečnou otázku, zatímco se na mě upře několik očí. Nevypadá, že by ho to jakkoliv zasáhlo. Viditelně v této podobě nebude tak snadné jej zabít jako jiné. Kývnu, že rozumím a otočím se opět k nepříteli. Je na čase to dokončit. Vyrazím.

Blesky narážejí do bytosti, zlaté zà ¡blesky podpalují kusy dřeva a jiné odsekává planoucí čepel. Bojujeme. Za nás. Za Jediného. Za svět, jaký známe. Bohyně pod přesilou božských válečníků začíná prohrávat. Konečně. Kořeny zmizí pod zem a tělo se přestává hýbat. Vyhráli jsme? Přelétnu pohledem ostatní. Jsme tu všichni. Stojíme na zemi skrápěné deštěm, zatímco se tělo bohyně řítí k zemi, když v tom… Musím ukročit, jak se země roztřese. Puklina se objeví přímo u mých nohou a já uskočím do strany. Na rozdíl od jiných nemohu vzlétnout, a tak s čím dál silnějšími otřesy padnu i já na kolena. Průrvy v zemi se rozestupují a zemina mizí kamsi do hlubin, aby se z nich vynořilo něco obrovského. Vyletí to vysoko k oblakům, kde se za ní roztáhla podivná parodie na svatozář.

Dcera pozřela svého otce, aby dosáhla božství. Je to děsivý pohled. Necítím ale strach. Ne, je naší povinností tohle zničit. Není jiná možnost. Z abodnu meč do rozpraskané země a postavím se. Ta věc se vznáší ve vzduchu a je mimo můj dosah a dosah mých vojáků. Pohlédnu na ostatní. Nemám oproti nim tolik možností, jak proti něčemu takovému bojovat.

„Vraťte se.“ Zvednu ruku a zlaté stíny se začnou rozplývat do vzduchu. Teď už je tu nepotřebuji.

„Dobře, pokud ji dostanete dostatečně blízko, můžeme i my něco udělat.“ Kývnu na Wynter, než opět vzhlédnu k bohyní vznášející se nad našimi hlavami. Dostat se tak k ní… Tasím meč ze zad, aby jej začala obklopovat temnota. Zůstane vsazený jako stříbrná špice do dlouhého černého kopí. Vyváženost něčeho takového je mizerná, ale to je mi jedno. Nepotřebuji ji. Temnotu i dráhu letu z ní tvořených zbraní jsem ovládala vždy já svou myslí, i když se to tak běžnému pozorovateli nemuselo na první pohled jevit. Přehmátnu na ratišti černého kopí a plamenná záře se rozlije z mého těla a pokryje zbraň po celé její délce. Stojím nehybně a vzhlížím k obloze, zatímco kolem mne plápolají rudo zlaté plameny. Čekám. Čekám na to, až budu mít volnou ránu na můj cíl. Srdce lesní bohyně.   

Jsem všude a nikde zároveň. Prostranství osvětluje s neustávajícím hřměním bezpočet zlatorudých blesků, které nachází jeden jediný cíl. Bílou. Říká se sice, že blesk dvakrát do stejného místa neuhodí, ale tohle není ten případ. Divoce se kolem ní míhám, objevuji se a zase mizím, zatímco ničivá síla blesků si zas a znovu nachází cestu do jejího těla. Vztekle se po mne ohání ostnatými šlahouny, ale nemůže mne zasáhnout. Její zlost a řev jen sytí můj vlastní vztek i touhu jí ublížit ještě víc. Za všechno a za všechny. I kdyby po mne měla zůstat jen spálená zem.

Nejsem jediná, kdo na bohyni doráží a zraňuje ji. Všichni se na sesypeme s jediným úmyslem. Zabít ji. Roztrhat. Spálit. Zničit. Čím více se Bílá brání, tím zuřivěji a vytrvaleji na ni dorážíme. Monster ubývá, avšak ta mne nezajímají – soustředím se jen na ni. Skrze hromobití takřka nic neslyším. Ve vzduchu je cítit pach spáleniny z hořícího dřeva.

A pak zařve.

Ten zvuk proletí mezi mraky a narazí do mne. Doslova. Nevím, co se v tu chvíli stane. Svět na okamžik celý ztmavne a ztěžkne. Letím… Ne, padám. Zastavím se až o zem, od které se vlivem silného nárazu ještě několikrát odrazím, než přistanu blátě. Stačím se sotva zvednout na loktech, když mne náhle obklopí zlatá záře. O úder srdce později do nazlátlého štítu narazí smršť šlahounů takovou silou – a pak znovu a znovu, až Eldwin musí poklesnout v kolenou.

„Díky,“ šeptnu hlasem, hrubý a zdrsnělým vším tím křikem, když se rychle zvedám na nohy. Šlahouny vytrvale bičují štít kolem nás v nemilosrdném krupobití ran a úderů. Přimhouřím oči a rychle se pousnu vedle Eldwina. V další chvíli jeho vlastní štít obklopí jiskřivá energie, která se rozeběhne po šlahounech, které se štítu dotknou a zuřivě se do nich zakousnu v tom spalujícím objetí.

Pod kůží mi tepe síla blesků, jiskřící stříbřitá energie se mi rozbíhá pod porcelánově bílou kůží v mozaice měnících se prasklin jako by mi náhle kolovala v žilách namísto krve. Skrze zacelené jizvy jako by unikala ven v nekonečném jiskření.

Země kolem nás se náhle začne třást a rozestupovat. Jezdci i vesničané utíkají, ale my… My ne. Když se bez varování otevře průrva přímo pod mýma nohama, s prásknutím blesku se rychle přemístím jinam. Bohyně namísto aby umírala… Roste. Její tělo se čím dál více mění, zatímco podstata mrtvého Voeyra se stává její součástí. Není to pěkný pohled. Jako by všechno, co jsme dosud udělali bylo zbytečné. Zaskřípu zuby, když sleduji, jak se ta hnusná mrcha vrhá do vzduchu. Pokřivená a odporná. Přesto stále… Božská.

„Kurva,“ zakleju – no, spíše vztekle procedím mezi zuby. Prší, ale sotva to vnímám. Jen nabídnu ruku vstávajícímu Eldwinovi, který mne ochránil vlastním štítem. A stejně jako on – i já souhlasně kývnu v reakci na Kieranova slova. Vzápětí střelím planoucím pohledem po Marike, avšak je na mne znát, že čekání mi není po chuti. Cítím bouři v oblacích. Srdce mi bije v rytmu blesků protínajících šedivá těžká mračna.

Celá se napnu a přikrčím jako bych se co chvíli chystala odrazit vstříc obloze, vzduch kolem mne divoce zajiskří. „Sundáme ji zpátky na zem. Rozptýlím ji, abyste se k ní mohli dostat,“ řeknu odhodlaně k ostatním namísto toho, abych se okamžitě vrhla zpátky do oblak. Přesto… Čas je teď to jediné, co nemáme. Ne, pokud to chceme ukončit.

Potomci bohů

♫♫♫

― Ω ―

― Ω ―

― Ω ―

Světlo Jediného nás obklopuje, objímá, konejší. Stojíme tam všichni. Všichni, kteří vyrazili dnes do lesa najít ztracené děti. Já, Averel, Eldwin i Wynter s Kieranem. Náhodně sebraná pětice smrtelníků, ke kterým teď Jediný promlouval. Ačkoliv náhodná… Vnímám je však jen okrajem, celá má pozornost je upřená na postavu před námi, než… nás opustí. Pocit samoty a prázdnoty, však brzy zaplní něco jiného. Prsty se dotknu hrudi, ve které cítím tepající teplo, jenž se šíří do celého těla. A nejenom teplo… Je to, jako kdyby byl stále se mnou. Svět zalije ohnivá záře a já jsem najednou někde jinde.

♬♬♬♬♬

Boty se mi boří do písku a tvář ozařuje ohnivě rudá záře obrovského zapadajícího slunce. Vítr sebou nese písek, který prolétává kostrami ležícími na zemi. Některé jsou lidské, jiné… K lidem mají opravdu daleko. Obrovské meče, které museli dříve třímat obří bytosti, jsou zabodané všude kolem jako věže podivné katedrály. Nekonečná planina plná smrti. Nekonečné bojiště.

Nadechnu se suchého, horkého vzduchu a vykročím. Jsem tu sama? Najednou zahlédnu pohyb. Tam. A tam taky. Siluety postav se objevují v rudém oparu a kráčejí ke mně. Sevřu pevně jílec meče a přimhouřím oči, zatímco písek vane všude kolem nás. Brzy už rozeznávám zbroje. Zbraně. A nakonec i tváře. Většinu z nich jsem viděla pouze na vyobrazeních na vítězných obloucích, zdech katedrál, či iluminovaných rukopisech. Poznávám je. Někdy dle jejich legendami opředených zbraní, jindy barev Císařství anebo i… tváří.

Zamrkám rychle zatímco mě zaštípají v očích slzy, když uvidím tu jedinou, kterou jsem znala osobně. Colley. Usmívá se. Je hrdý. A já… Já také. Oplatím mu úsměv, zatímco hledím na zástupy válečníků, kteří klečí přede mnou v prachu na tomto legendárním bojišti mimo čas a prostor. Dnes večer budou jejich služby třeba jinde. Zpátky ve světě, ze kterého pocházejí. Vážným pohledem přelétnu zástup bojovníků. Legendární armádu. Ruku sevřenou v pěst přitisknu k hrudi a skloním krátce hlavu, než na ně opět pohlédnu.

„Jdeme.“ Zazní jediné slovo a já vím, že jej slyšeli všichni. I ti, z kterých jsou z mého pohledu pouze mihotavé siluety. Otočím se na patě a…

…Hledím do očí Bílé. Záře zapadajícího slunce mne stále ozařuje a plane v mých očích. Cítím ji v celém svém bytí. Podobná mé síle, ale přitom jiná. Divočejší. Silnější. A opojnější. Stojím pevně a vzpřímeně. Jakoby se mě silný vítr ani déšť nedotýkali. Kolem mne se objevují další. Se zaburácením hromu se snese z nebe oslnivě bílý blesk, z kterého vystoupí Wynter. Její oči planou bílým světlem a hněvem. Kieran, za kterým se objevují další jako on. Eldwin, jenž se zhmotní ze samotné zlaté záře, která na něm stále plane a vypařuje se zasyčením padající dešťové kapky. A nakonec Averel v temné okřídlené podobě. Spousty očí plujících v černé hledí na vše kolem a temnota se rozlévá kolem jeho nohou.

Nás pět si vyvolil Jediný a daroval nám kus sebe, abychom mohli vyplnit jeho vůli. Otočím tvář zalitou plamennou září na Bílou, která se začne měnit. Její tělo se formuje do něčeho, co odráží bestii, kterou měla celou dobu tam uvnitř. Vidím její srdce i tělo jejího otce, které postupně pohlcuje. Odporné. Něco, co nesmí v tomto světě existovat. Zasměje se a já zkřivím zhnuseně rty, zatímco záře slunce v mých očích zesílí.

Vyměním si krátký pohled s mými spolubojovníky. Než zvednu ruku, aby se v ní zformoval dlouhý černý meč, který ale pokrývá planoucí záře stejně jako mne samotnou. Černá a rudá. Jediným sekem přetnu předivo reality a ve vzduchu zůstane plápolající linie, jizva, která se začne roztahovat do stran a odhalovat tak pohled na nekonečné bojiště nad nímž slunce nikdy nezapadne. Celý obraz se vlní jako v horkém oparu, ale brzy jsou za ním rozeznatelné postavy. Spousta postav. První okované boty vystoupí do bahna. A pak další a další. Nohy hrdinů, kteří touto zemí kráčeli před staletími.

Špici plápolajícího meče namířím mlčky na Bílou před námi. Nic neříkám. Vím, že nemusím. Oni mé rozkazy slyší. Ostří se zaseknou do těl pokřivených a začnou čistit perimetr kolem vesničanů, zatímco já se společně s několika z nich za zvuku hromu odrazím vstříc Bílé bohyni.

♫♪♪♫

Skrze zamžené oči takřka nevidím, přesto… Nedá se s tím bojovat. A ani nechci. Po tváři mi kanou slzy, štěstí i lítosti, zatímco se do mne opírá hřejivá záře připomínající svým dotykem milující objetí. Cítím ji všude. Prostupuje mnou, konejší a šeptá, že všechno bude dobré. Všechno už bude dobré… Ten okamžik trvá tak dlouho a přitom krátce.

V hrudi mne bodne osten zklamání, když se silueta Jediného náhle otočí a záře začne ustupovat až nakonec během okamžiku zmizí. Zůstane po ní v první chvíli jen prázdno a chlad. Beznaděj. Samota, kterou sem už nikdy nechtěla cítit.

Anebo… Zalije mne zvláštní pocit šířící se po těle v rytmu bušícího srdce. Zlatý úlomek tepe v hrudi podoben tiché ozvěně. Na čelo mi dopadne kapka vody. A další. A další. A…

… svět se bez varování vzdálí a na okamžik rozplyne v temných mračnech.

Shlížím na dění pod sebou z oblohy. Vidím je, všechny je vidím… Působí tak titěrně. Nicotně. Jako malé figurky rozestavěné na herní desce. Stačilo by do nich uhodit a smést je pryč. Spálit je. Zničit je. Pluji v mracích… S mraky? Ne. Jsem jejich součástí stejně jako tou mojí. Rozmělněná v těžkých černých mračnech zuřím a vzduch kolem mne se chvěje i praská napětím. Všude kolem cítím elektrizující sílu, ohromnou nespoutanou moc vířící oblohou společně se mnou. To já jsem ta síla. Pocit, když se v další chvíli uvolní a v prudkém záblesku prošlehne mračny k zemi je… Nepopsatelný. A já chci víc.

Divoce vykřiknu a můj hlas se s hromovým prásknutím nese napříč oblohou s hrozivou ozvěnou.

Země se prudce přiblíží, ale nebojím se. Ne. To já jsem ta bouře. Já jsem ten blesk. Mířím střemhlavě dolů a poprvé v životě se cítím skutečně svobodná. Všemocná. To ne já, to oni by se měli bát. Doskočím na zem stejně lehce jako akrobat seskakující z hrazdy. Pevná a jistá jako nikdy dřív. Stříbřitě bílé vlasy mi divoce vlají ve větru, zatímco v rudých očích mi jiskří energie bouře zuřící nad našimi hlavami. Ve vzduchu kolem mne je cítit silná vůně ozonu protkaná náhodně se objevujícími jiskřičkami. A já cítím hněv té bouře, její touhu ublížit a ničit jako by byla má vlastní.

Ve tvář se mi objeví sebejistý úšklebek, se kterým hledím na Bílou. Na krutou bohyni, kterou toužím roztrhat a spálit na prach. Všichni se kolem ní shromáždíme. Všichni, ve kterých nyní dříme střípek Jediného. Kieran, který si vzal doslovně, že si tento svět zaslouží více takových jako on. Eldwin plápolající svatým ohněm. Averel v podobně samotného pána vran. Marike obklopena rudým soumrakem. Jsme tu všichni. Usměji se a snad bych se v té euforii i zasmála – nebýt Bílé.

V její tváři nejsou ani stopy po strachu, namísto toho se jí tvář křiví ošklivým úsměvem roztahujícím koutky do nepřirozené polohy. Mění se. Stává se ohavností, která se dosud skrývala za pohlednou lidskou tváří. Zabila proroka. Zabila svého otce. Chtěla zabít nás… Vře to ve mně. Tolik… Tolik jsem se bála. Ale to je pryč.

Krátce pohlédnu nad její hlavu, kde mne na obloze upoutá zářivý protnutý kruh. Nikdy dříve jsem nic takového neviděla. Nemám z toho dobrý pocit. Čas to skončit. Nemám už více trpělivost čekat. Utíkat. Ne, ne, ne. Už ne. Kolem nás zuří boj, avšak ten mne nezajímá. To ona.

Do ticha zazní ten zvuk, smích? Nepřirozené zvonivé zatroubení jelena. Odpovím. Vykřiknu a hrom třaskavě zaburácí až z toho zaléhají uši. Prudce se pohnu. Dychtivá, netrpělivá… Oblohu opět rozetne klikatý blesk, který uhodí do země přímo tam, kde stojím a bez varování vyšlehne z mého těla přímo k Bílé.

Opět na chvíli zmizím.

Protože já jsem ta bouře.