Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Věk bohů
Družina
| |||
 | Ti jenž poznali boha Averel stojí s hlavou skloněnou ozářený zlatavým svitem. Eldwin padl na kolen nehledě na rozmáčenou zem. Kieran zírá na ozářenou postavu a z očí mu kanou slzy. Ani jediný z vás se nezmůže na slovo. Jeho záře je hřejivá a uklidňující. Láskyplné obětí rodiče nadevše zbožňujícího své dítě. Tak se beze slova otočí a zmizí jako by tu nikdy nebyl. Smutek ze ztráty jeho přítomnosti je podivný a všudy přítomný. Cítíte ale všichni něco uvnitř. Něco z něj zůstalo. Střípek božství ve vaší hrudi. Střípek, který v sobě nese naději. Naději na něco tak prostého jako přežití. Kapky deště pomalu začínají zase dopadat na zem. Svět se dává do pohybu. ― Ω ― Nahlížíš na všechno z výšky. Bytosti pod tebou jsou malé a hemží se jako mravenci. Vidíš své společníky, rodiče a přeživší z vesnice. Vidíš monstra i jejich paní. Odhazuje tělo Proroka. Cítí, že se něco změnilo a pátrá očima co. Jenže tebe neuvidí. Jsi v mracích. Proháníš se jimi a jsi rozervaná mezi nimi. Cítíš statickou elektřinu. Cítíš zuřivost, která ohýbá stromy. Vnímáš elektrizující energii, která se uvolní jen aby projela jasným světlem k zemi. Ničila a pálila. Zařveš hlasem, před kterým se strachy třepou i ti nejsilnější muži. Pálíš, lámeš a ohýbáš celý svět. Vezeš se na blesku. S ránou staneš nohama na zemi.
― Ω ― Jsi na bojišti i jinde. Kolem se tyčí čepele, sahají do výše. Největší z nich protínají mraky. Pod nohama máš vyprahlou zem. Je to bojiště. Jsou tu kostry. Všude. Lidé i něco jiného. Něco obrovského. Samotná hlava těch tvorů je větší než dům. Zapadající slunce ozařuje celou scenérii zlatavou září. Nevíš, jak ale víš, že se tady slunce nikdy nepohne. Něco se hýbe mezi obřími meči. Jsou to lidé. Tolik lidí. Silní a s pohledem nebojácným. Jeden z nich musí být král Frederick. Čepel světla, ničitel kacířů. Tam je zase Jack Štítonoš. Ten, který ubránil Císařský průsmyk před útokem. Celou zimu držel svou državu, než přijely přes zasněžené hory posily. Našli vyhladověné obránce a mrtvé nepřátele. Tolik mrtvých že je nešlo ani spočítat. Jdou k tobě. Muži z knih a legend. Hrdinové. Poklekají. Dopředu jde jen jeden. Attwell Colley, bývalý velitel osmého Spáru. Usmívá se. Nemluví, ale cítíš, že je spokojený. Poklekne a skloní hlavu, je opřený o úsvit, čepel, která sloužila císařství po generace jeho rodu. Vidíš ji před sebou. Zahodí Proroka jako hadrovou panenku. Usmívá se šibalským úsměvem a v očích se jí odráží pobavení. Jsi na bojišti před Harthurst. Oni jsou tu také. Nabízí ti své zbraně i pomoc. Jen kousek za tebou. Nová velitelka přišla.
― Ω ― Inkviziční jízda najíždí na monstra a drží je dál od vesničanů. Drtí je zbraněmi i pod kopyty válečných koní. Nemají šanci vyhrát. Mají, ale šanci je udržet dost dlouho. Do země udrží blesk. Z něj vystoupí Wynter. Marike ozářená podivnou září zapadajícího slunce stojí jako by jí déšť vůbec nevadil. Kieran se přibližuje. Vedle něj jde další a další. Vynořují se ze stínů a na tváři mají všichni potutelný úšklebek. Eldwin se objeví v záblesku zlatého světla. Jeho tělo hoří zlatým plamenem. Promočená půda kolem něj se proměňuje na vyprahlou popraskanou zem. Udiveně hledí na své ruce a vypadá jako svatý Jediného vykreslený na stropě kaple. Mohutný tvor se snese z nebes. Na mohutných černých křídlech dopadne na zem. Vrány sedí na jeho ramenou. Pod jeho rouchem je tma. Mrkají z ní oči. Desítky očí. Kolem na zem odkapává temnota a mizí jako mlha. Ty oči nepatří nikomu jinému než Eldwinovi. Bílá před vámi si olízne rty a šklebí se od ucha k uchu. Úsměv se jí protahuje do nelidské podoby. Oči jí září jako měsíce. Její kůže popraská a klouby se nahradí větvemi. Ty jako biče šlehají kolem. Ostré a nebezpečné. Takové, které probodly proroka jako nic. V její odhalené hrudi tepe pomalu srdce obalené v kořenech naplňující hrudní koš. Někde pod ním leží mrtvola jelena. Chybí ji hlava. Pomalu se rozkládá, jak jí tělo rozkládá a pohlcuje. Zdvihne hlavu, na které jsou rohy z větví, obmotané trním. Vydá zvuk připomínající smích dítěte a troubení jelena. Nad její hlavou vidíte věc, která tam nebyla. Ne dřív, než se objevil Jediný, ne dřív, než jste přijali úlomky. Není to slunce, není to měsíc. Je to něco jiného. Tajemného a temného.
| ||
| |||
 | Dar Černé ostří prosekne vzduch a oddělí kus hnijícího lidského masa prorostlého živými kořeny. Druhý pařát pokřiveného se natáhne mým směrem, ale se stříbrným zábleskem padne na blátivou zem, než posledním třetím sekem oddělím jeho hlavu od těla, které se bezvládně zhroutí na zem. Přerývavě se nadechnu a ohlédnu se. Chaos… Naprostý chaos. Ať se snažíme sebevíc, situace se jen zhoršuje. Kupole nám možná koupila nějaký čas navíc, ale k čemu? Nepřátelé se stále častěji podhrabávali a my tak začali zaostávat za jejich nekontrolovaným přívalem.
Ohlédnu se. Další. Další dva. Sevřu pevněji meč, zatímco se ten druhý rozpustí do neforemného oblaku vířící temnoty a vykročím. V puse cítím krev. Odplivnu si krvavou slinu, než se opět napřáhnu k útoku.
Další pokřivené tělo leží na mokré zemi. Kolikátý už to byl? Nevím. Přestala jsem je počítat ještě tehdy, když jsme proti nic stáli tam venku před městem. Nebylo až tak těžké je zabít, problém ale dělaly jejich počty. Jejich nekončící zástupy. Jak dlouho ještě?
Prorok se stále modlí, ale zvuky společné modlitby stále častěji přehlušují výkřiky a bolestivé chroptění. Nepřátel se sem dobývá stále víc a my nejsme dost rychlí. Není nás dost. Nezvládáme ubránit všechny. Doběhnu k místu, kde se jich prokopalo hned několik a vrhli se na vesničany. Ti se bránili, ale… Proženu černé kopí hrudí jednoho z nich, který je skloněn nad jedním z vesničanů a trhá ho doslova na kusy. Špice se zabodne do změklé země a uvězní pokřiveného na místě, zatímco se postarám o zbývající dva, než nakonec setnu i tohoto. Hlava dopadne vedle těla vesničana. Neznám ho. Nikdo by to teď nepoznal. Oči jsou pryč. Z tváře zbyla jen potrhaná, krvavá změť kůže a masa. Tělo se přesto ještě cuká a hrudník zdvihá v pokusech se nadechnout. Lidská houževnatost, a to s jakou silou jsou někdy schopní držet se vlastního života, i když by bylo milosrdnější zemřít, mě nikdy nepřestala udivovat… a děsit. Dnes už snad po sté zvednu meč… A špice zajede do hlavy toho chudáka, kterému z krvavé rány, která byla nejspíše dříve ústy, vyjde poslední výdech.
Ani nemám šanci vydechnout, ale to už je tu další. Zraněná noha mě však už zradí a podlomí se mi koleno. S frustrovaným výkřikem na něj dopadnu do bahna. Nedaří se mi už zpátky postavit. Pokřivený je ode mě jen pár metrů. Nezajímám ho ale takto daleko. Sápe se místo toho po mladé ženě, která ječí jako smyslů zbavená a snaží se ustoupit. Nemá ale pořádně kam. Jedna… dvě… černé šmouhy prolétnou vzduchem a zabodnou se tvorovi do hlavy. Dlouze vydechnu a skloním ruku, kolem které se obtáčí černé průsvitné stuhy. Takhle to už dlouho nepůjde… A jako v odpovědí na mé černé myšlenky se najednou přede mnou v kupoli objeví táhlá prasklina, která se vzápětí rozmnoží do dalších. Nekonečné pavučiny tenkých prasklin, aby pak… Vše se rozpadne. Je..
__
… konec. A konec mise je vždy třeba oslavit. Připít na úspěch Osmého a ještě na mnoho dalších takových. Stále jsem byla nováčkem mezi ostatními z Osmého, ale postupně jsem si získávala jejich důvěru a prokazovala, že se na mě můžou spolehnout stejně jako já na ně.
Seděli jsme v sedlech koní a projížděli centrální třídou imperiálního hlavního města, nad kterým se sklánělo slunce k západu. Lidé nám ustupovali cesty, ale jejich pohledy se okamžitě stáčely naším směrem. Nejčastěji jsem v nich viděla strach. Ojediněle zvědavost. Oficiálních členů Spárů na celé Císařství bylo velmi málo. Pouze desítky vybraných oblékly černé zbroje a starali se o nepříjemné problémy impéria. Pohled na jednotku Spárů proto nebyl tak běžný ani pro obyvatele hlavního města. Pozornost neznámých lidí mi nebyla vůbec příjemná. Sklopila jsem hlavu a přetáhla si přes ni černou kápi tak, abych se před nimi alespoň trochu skryla. A podkovy dál zvonily na kamenné ulici.
Zatímco ostatní zamířili k hostinci poblíž centrálního paláce, já se omluvila a zamířila do chrámových zahrad. Chtěla jsem chvíli klidu po tom všem a uspořádat si myšlenky v hlavě, než se k nim opět připojím. Výhoda insignií Spárů byla ta, že jejich nositele nikdo nezkoušel zastavit. Procházela jsem tedy zahradami za chrámem, kam v tuto dobu lidé neměli přístup. Bylo zde ticho. Nikde nikdo. Pouze vítr šuměl ve větvích staletých stromů a udržované záhony květin i v tuto dobu podmanivě voněly. Kráčela jsem po štěrkem vysypané cestě už známým směrem.
Mezi stromy se vynořil bílý altán s kupolí. Neměl žádné stěny. Byl tvořen pouze bílými mramorovými sloupy, které nesly kruhovou střechu a stály na vyvýšené podestě. Vystoupala jsem pár schodů a prošla mezi sloupovím. Byl tam. Jako vždy tam byl. Oltář se sochou Jediného, na kterém byly položené drobné dary. Květiny, svíce, všemožné cetky, kterými se lidé snažili naklonit si jeho přízeň. Došla jsem tiše k němu a vytáhla obyčejnou, bílou svíčku, kterou jsem zapálila od těch několika, které ještě plápolaly plamenem. Nakapala jsem pár kapek vosku na kamenný podstavec, na nějž jsem ji pak postavila. Postupovala jsem pomalu, obřadně. Byl to takový můj osobní rituál. Možnost dojít smíření sama se sebou a s věcmi, které musel jeden v rámci své služby vykonat. Plamen svíčky se zatřepotal, jak sem profoukl lehký vánek. Pousmála jsem se poklekla jsem. Kolikrát už jsem tohle dělala… a kolikrát ještě udělám?
Sepnula jsem ruce na hrudi a zavřela oči. Pocit bezpečí mne obejmul jako hřejivá náruč rodiče. Nadechla jsem se. „„Nejsvětější Jediný, dárce života…
__
„…ochraňuj nás na naší cestě, neb kráčíme věrně ve tvém světle.“
Žena v bílém se vrhne dovnitř. Je jako blesk. Rozmazaná šmouha, která se zastaví až u Proroka, aby vzápětí… „A přivítej nás na jejím konci.“ Do okolí se rozstříknou kapky prorokovy krve od pařátu, který ční z jeho zad. Ne…
„Neb všechny cesty vedou opět k tobě.“ Zašeptám ochraptělým hlasem a skloním tvář. Je v ní směsice zklamání, smutku… ale také úlevy. Zavřu oči. Je konec… Ave? Vzhlédnu a snažím se najít alespoň nějakou známou tvář, když v tom se okolím náhle rozezní zvuk vojenské polnice. Otočím se po jejím směru, abych viděla něco, čemu se mi ani nechce v prvních vteřinách věřit. Císařská jízda? Inkvizice? Tady?!
Jako by se má myšlenka zhmotnila v prorokových slovech. Tady… Ohlédnu se, abych viděla, jak celé jeho tělo se smrtí nabere podobu zlatého kamene. Vypadá jako jedna ze soch v chrámech Jediného. To však trvá jen chvíli, než se zničehonic rozpadne a rozletí do stran v silném výbuchu. Zlaté úlomky se zalesknou a jako blýskavé šmouhy rozprsknou všude kolem. Zaujatá tou děsivou, a přitom fascinující scénou si až pozdě uvědomím, že ty zlaté projektily letí také mým směrem. V poslední chvíli si zacloním tvář v marné snaze se jim ubránit. Proniknou zbrojí, vrstvami oblečení a zaryjí se do měkkého masa.
Vykřiknu bolestí, aby najednou bylo…ticho. Svět se zastavil. Cákance vody a bahna se zůstali vznášet ve vzduchu jako blyštivé kapénky. Pokřivení také ztuhnuli na místech. Vylézajíc ze země. Trhajíc vesničany na kusy. Vše ustrnulo v dokonalé nehybnosti. Svět najednou zalije zlaté světlo a já vzhlédnu k obozu, nad kterým se tyčí postava. Kdybych už neklečela, padnu na kolena v němém úžasu. Jediný… Jediný!
Upírám na něj doširoka rozevřené oči, zatímco si tisknu ruce k hrudi a bezhlasně poslouchám ten Hlas. Věděla jsem to. Věděla! Má vize. Naše setkání v lese. Vše… Vše dávalo smysl. Tohle byla naše cesta. Je to naše cesta! Cítím pocit bezpečí. Jako pokaždé v chrámových zahradách. Jako pokaždé, když jsem k němu tiše promlouvala… Oči se mi zalijí slzami a jen vděčně přikývnu. Chtěla bych mu poděkovat. Něco říci. Ale v jeho božské přítomnosti se mi slova vytrácí na jazyku. Hledím do zlaté záře, která mne obklopuje cítím, jak prostupuje mým tělem. Jeho dar…
Ať už je dvousečný či nikoliv… Budu bojovat.
Zapřu se o zem a ztěžka se postavím na obě nohy.
Protože v něj věřím… Věřím v cestu v jeho světle!
| ||
| |||
 | Co se má stát... Kolem zuří boj s běsnícími bestiemi prohrabávajícími se skrze zem. Ve vzduchu je krom vody cítit železitý odér krve, žluči a strachu. Ten znám až příliš dobře. Musím polknout kyselé sliny, jak se mi nepříjemně zhoupne žaludek. Ne, tohle vážně není ta nejlepší chvíle začít zvracet, vážně ne. Koutkem oka vidím, jak se i Kieran neohroženě vrhá do boje stejně jako Spárové, stejně jako pár dalších vesničanů… Já ne. Nemůžu. Držím Russela, rvu se s ním mezi lidi tlačící se na sebe jako splašené stádo a srdce mi buší tak silně, že skrze jeho tlukot takřka nic jiného neslyším. Nechci slyšet. Někdo do mě vrazí. Sotva to vnímám. Snažím se dýchat. Uklidnit se. Opakovat si v duchu, že… To bude dobrý. I když moc dobře vím, že nebude. Ozve se křik a chroptění, jak si drápy najdou další kořist, kterou by rozervaly.
V tváří tvář masakru kolem… Vím, že bych tam měla být taky, měla bych bojovat, měla bych… Cokoliv jiného než se tady krčit s ostatními a čekat na podělaný zázrak, který nepřijde. Ne. Mám Russela. Když ho pustím, lidi ho v tý hysterii ušlapou. Pohledem se snažím najít otce s Madelaine, ale v tom chaosu se mi to nedaří. Nevidím dokonce ani Kierana… Ztěžka polknu, zatímco se snažím sama před sebou obhájit vlastní sobecké rozhodnutí. Vlastní strach. Stále si příliš dobře pamatuji, jak to dopadlo posledně, když jsem si hrála na hrdinku. Rány se možná zhojily, ale jizvy zůstaly. A já to už nechci nikdy zažít znovu.
A pak bariéra praskne. Ten zvuk. Jako když dopadne sklenice na zem a roztříští se na desítky drobných střepů. A tohle je přesně takový zvuk, který mne přinutí zvednout hlavu. S očima rozevřenýma dokořán sleduji, jak zlatavá kopule kolem nás mizí. V další chvíli zahlédnu už jen rychlý pohyb. Dívka, ta děsivá bílá dívka… Ne, krvežíznivá šílená bohyně. Je jako šelma. Hrne se mezi lidmi přímo k ryšavému muži. Stojím u Proroka dost blízko na to, abych to měla z první ruky. To, jak se její znetvořená ruka zaboří do jeho hrudi. Krev, která vyrazí společně s ostnatými kořeny z jeho těla ven zády.
Stojím tam, neschopná pohybu. Russel ječí jak smyslů zbavených, ale jeho urputný nářek jako by ke mně doléhal z dálky, stejně jako křik dalších lidí, kteří se v panice hrnou pryč. Prorok je mrtvý. Mrtvý! A my s…
… zvuk trubky protne vzduch, doprovázen klapotem koňských kopyt rytmicky dopadajících na zmáčenou zem. Jízda. Jízda? Ozbrojenci. Zakusují se do zástupu pokroucených stínových stvůr. Nechce se mi věřit tomu, co vidím. To přeci… Jak… Kdy…
Další příčetná myšlenka už nepřichází. Vidím, jak se Prorokovo tělo mění v kámen. Zlatý kámen. Nikdy jsem nic takového neviděla. Nikdy jsem nic takového nechtěla vidět. Nikdy jsem… Vykřiknu. Ten zatracený parchant, který nás do tohohle všeho dostal se v tu samou chvíli rozletí v desítky zlatých úlomků. Prudce od sebe Russela odstrčím. Možná spíše odhodím. Od sebe. Za sebe. Už ani nevím, ale dokonce ani já nedokážu děcko použít jako štít, a tak s ním instinktivně plácnu na zem.
Úlomky letí. Letí všemi směry. A jeden z nich se zaboří přímo do mé hrudi, přesně doprostřed, jakkoliv mi letěl přímo na hlavu. Vyrazí mi to dech, zamží se mi před očima. V té kratičké chvíli mnou prošlehne bolest a…
… svět se zastaví.
Nad obzorem vidím vycházet to nejzářivější slunce v Císařství.
Jediný.
Stojím. Nebo klečím? Ležím? Nevím. Nevím ani jestli dýchám. Jediné, co vnímám je… Ten Hlas. Hladkou tvář zalitou barvami zapadajícího slunce. Nerozumím tomu, co říká, to přeci… Teď v sobě máte kus mě samotného. V hlavě mám bílo. Dokonale prázdno. Jako při volném pádu. Prorok. Gloucester. Další… Ovšem jsou to ta poslední slova, po kterých ve mne něco praskne a oči se mi jako na povel zalijí slzami. Vůbec poprvé od okamžiku, kdy mě Kieran vytáhl z té cely… Mám pocit, že něco cítím. Něco opravdového. Skutečného. Hřejivého…
Něco, co si nezasloužím.
| ||
| |||
| Bitva o Harthurst Mineš spálené tělo Mortena a sevřeš meč který pevně svírají jeho spálené ruce. Zbraň je překvapivě lehká. Teď vypadá stará a pokrytá rzí. Kdybys ho neviděla mečem před několika okamžiky bojovat přišlo by ti nemožné, aby s ní někoho zabil. Je z něj ale cítit něco… důležitého. Jen o pár kroků dál leží zlatavá věc. Připomíná drahý kámen. Kupodivu se nezdá že by jí cokoliv z toho, co se událo, byť jen očoudili. Zasuneš ho do váčku a vyrazíš ulicí. Voda ti podemlívá nohy, ale krok za krokem se probíjíš k bráně. Na ploše před městem něco vyletí do vzduchu. Světlo se roztříští a dopadá jako zlatý déšť k zemi. Světla za sebou nechávají stopu a zdá se, že tvoří kopuli. Takovou, pod kterou se déšť nedostane. Buší na ní jako neviditelnou střechu. Už jen několik desítek metrů a budeš u brány…
― Ω ―
Spáry se unaveně rozutečou, aby mohli zasahovat tam kde se bytosti noří ze země. Kieran s povzdechem sevře v unavených prstech svůj meč a vydá se taky do boje. Ti, co mají z vesnice zbraně se postaví a chystají se chránit své bližní. Otvor za otvorem se země otevírá a lidé jež jsou propojení s přírodou vylézají z bláta. Nejdřív pár a pak víc. Čím dál tím víc. Doběhnout k nové díře, zabít, běžet dál. Hledat pohledem kde jsou další. Pořád jich ale přibývá a zdá se, že horda nemá konce. Těžká země za nimi naštěstí průchody zase uzavírá.
Kieran vrazí bodnutím čepel monstru mezi oči, otočí se a vyběhne dál. Tam se hlína rozevře jen aby se další tvor vrhl na modlíci se dívku, co mu dřív toho dne dala jablko. Strhne jí k zemi a mlátí do ní pěstmi jako smysly zbavený. Sek a téměř oddělí dřevitou hlavu od těla. Dívka leží, pomlácená a téměř v bezvědomí v bahně. Skrz rozbitý ret jí ale pořád uniká modlitba k Jedinému.
Eldwin vyrazí jako blesk. Už natáhne ruku, aby vyslal zlatavý výboj k nepříteli, ale dojde mu, že nemůže. Ne pokud chce být k něčemu. Je unavený, je plný pochybností a strachu. Chtěl by být silnější. Chtěl by je všechny spálit, ale ví, že by nedokázal uchránit lidi kolem. Pokud by pustil moc která v něm tepe ven… zabil by všechny. Proto běží, běží dál i když necítí nohy. Jen aby bojoval dál.
Averel nemá ani čas vypustit vrány. Musí se spoléhat na své smysly. Připadá mu jako by bojoval napůl. Zbraň sviští vzduchem a má co dělat, aby na blátivé zemi neuklouznul. Nabere ramenem věc, která se vynořila ze země a shodí ji vlastní vahou na zem. Krátkou čepel jí vrazí pod hrdlo. Další ruce se po něm sápou dřív, než se stihne postavit. Naštěstí mu strhnou jen černý plášť. Ten skončí na zemi promočený a obalený bahnem. Není čas se o něj starat. Musí zabíjet jinak sám zemře.
Další a další. Lidé už štítu nevěří. V jejich očích je vidět panika. Modlitba pomalu utichá. Dva tvorové lesa strhnou na zem lovce se sekyrou. Ubíjejí ho k smrti. Ostatní vesničané vstávají a vrhají se mu na pomoc. Strhávají z něj nepřátele a doslova je trhají na kusy. Strach, vztek a prostý pud sebezáchovy vyhrává. Od dětí až po starce. Chtějí přežít a ochránit své sousedy i rodiny. Za jakoukoliv cenu.
― Ω ―
Vozy jsou opuštěné. Všude kolem se povalují věci lidí z vesnice. Museli utéct ve spěchu. Snad nic si nevzali sebou. Není pochyb kam. Na plac před branou. Tam kde vysvitlo zlaté světlo. Už nejsou daleko. Stačí projít branou, ta je naštěstí pořád otevřená. Déšť buší ho hlíny a podmývá kameny cesty, některé se uvolňují. Takový nečas Harthurst nezažil. Protože jinak by už nestál.
Projdeš křídly brány a naskytne se ti děsivý pohled. Ty věci, co jste viděli ve městě jsou nalepené po obvodu kopule. Buší na ní, škrábou a kousají. Zlatavé světlo je ale drží. Lidé ze vsi jsou nepochybně uvnitř. Blízko, a přitom tak daleko. Další z těch věci se zahrabávají do země. Pokřivené prsty hrabou mokrou hlínu a mizí pod ní. Nemělo by být možné se v tomhle počasí prohrabat jenže v tomhle místě běžné zákony dávno neplatí. Jsou jako živé kořeny, které zemi proplétají.
Otáčí se na tebe. Ty prázdné oči vypadající jako shnilé ovoce. Vrhají se vpřed. Když nemůžou mít lidi tam uvnitř, dostanou alespoň osamělou válečnici vycházející z města.
― Ω ―
„Nebojte se!“ Ozve se Prorokův hlas jasně a přehlučí veškerý boj. „On…“
Další slova zaniknou v hlasitém zvuku. Bariéra praskne jako když někdo hodí skleničku o zeď. Najednou je tady. Žene se vpřed jako blesk. Dívka, za kterou vlaje bílý plášť. Na tváři úsměv šelmy a obklopuje jí ticho. Je rychlejší než smrt. Tvorové se začnou valit dovnitř.
„…je…“ Řekne Prorok, když k němu nová bohyně přiskočí. Za ní zbude několik těžce zraněných lidí. Dívají se jeden druhému do očí. Pak do něj zabodne ruku prodlouženou o kořeny plné bodáků. Krvavý konec vykoukne až jeho hábitem na druhé straně.
V tom se od lesa ozve trubka. Hlasitá a jasná. Do zad tvorů lesa vjede jízda. Císařští vojáci. Jejich zbraně dopadají a zabíjejí. Vjedou do nepřátel beze strachu a ničí je po desítkách. Není se čemu divit. Podle insignií na zbrojích je to Inkvizice. Celá elitní jednotka.
― Ω ―
Nevíš kolik jsi jich zabila, ale tlačí na tebe ze všech stran. Zatlačují tě zpět do města. Krok za krokem musíš ustupovat abys kolem sebe vůbec měla místo na sekání mečem. Umírají, ale je jich moc. Pak bariéra mizí. Zničeno nic to práskne vzduchem a je pryč. Pak se ale od lesa ozve zvuk, který jsi slyšela už mnohokrát. Zvuk trubky tvé jednotky. Téměř vidíš Naru jak zdvihá nástroj ke rtům, aby dala znamení k útoku. Pak vyjedou jako střela připravená zničit všechny v dosahu.
Nedává to smysl. Když jsi poslala Braye pryč teprve dnes ráno. Musel by dojet pro jednotku, vyčistit s nimi váš cíl a stihnout celou cestu až k městu. Jenže co na tomhle místě smysl dává? Jedno je jasné. Nad hlavami monster se mihne zástava tvé kumpanie. Jsou to oni. Musí to být oni. Teď jen přežít dost dlouho aby to k něčemu bylo.
― Ω ―
„Tady…“ Zazní poslední slova prorokova. Jeho tělo se prohne a vypadá to jako by zkameněl. Zlatý kámen exploduje v bouři úlomků. Dívka v bílém odletí. Zaboří se do hlíny. A kamení letí. Hledá a nachází. Proniká masem přímo do těla. Zabodává se a vrtá cestičky.
Marike Seid, Wynter Boldwen, Kieran Caine, Averel Orvyn, Eldwin Gent. Kamení si najde cestu k jejich tělům. Zasáhne je jako šíp. Svět se zastaví.
― Ω ―
Ucítíš prudkou bolest. Máš pocit, že tě musel někdo z nich kousnout, ale jsou daleko. Vychází to z váčku u tvého pasu. Kámen, který jsi sebrala u Mortenovi mrtvoly ožil. Propaluje se ven. Propaluje ti kůži. Nikdy jsi nezažila takovou bolest. Nepropaluje se směrem dolů. Vnikne do tvého těla s cítíš, jak stoupá někam dovnitř. Agónie tě zcela pohlcuje. Monstra tě roztrahají na kusy. Monstra by tě roztrhaly na kusy… kdyby se hýbali. Stojí zamražení v čase. Nejen oni i kapky přestaly padat. Zastavil se celý svět.
― Ω ―
Celý svět stál a on přišel. Tyčil se nad obzorem jako vycházející slunce. Jediný. Stvořitel a bůh Císařství. Hleděl na své děti s láskou i smutkem. Stáli na místě obklopení smrtí. Smrtí z rukou něčeho, co nemělo nikdy vzniknout přesto to jeho bratři a sestry vytvořili. Nemohl jim pomoci. To museli oni sami. Mohl ale dát dar. Danajský dar. Přesto jediný, který dá naději na spasení.
„Proroci vyrazili. Hledají ty, které vyvolil sám čas. Cestují do mého chrámu mimo čas a prostor. Oni cestu vidí. Vy ne. Přesto jste mnohem důležitější. Oni jsou já, já jsem oni. Teď v sobě máte kus mě samotného. Ten vám dá možnost bojovat. Postavit se těm kteří vám zkříží cestu. Najít místo spasení. Další prorok vás povede. Město Gloucester, tam potkáte další.“ Jeho hlas se nedá popsat. Zní a je. Uklidňuje i děsí. „Najděte v sobě sílu mých úlomků a uvidíte víc než kdokoliv jiný.“ Zní jeho hlas a tvář hladká jako vyleštěný mramor na vás shlíží. Nad hlavou mu září kruh barvící oblohu jako západ slunce. Na sobě dlouhé a obyčejné bílé roucho. „Věřím ve vás děti moje, stejně jako vy věříte ve mně.“ Cítíte jako by promlouval osobně na každého z vás, nepoznaný otec.
| ||
| |||
 | Muž boží Přejdeme přes těla padlých, nepřátel i našich, které nám nezbývá než nechat kde zemřeli. Nemůžeme si dovolit zdržování. Je to už jen kousek když se Morten zastaví. Nechápavě se na něj ohlédnu. Tak jemu snad muselo kompletně přeskočit. Zastavovat se teď a tady když nám už nic nestálo v cestě našeho úniku. To se chce prostě vzdát? Nechat se zabit?! Nebe zatemní bouřná mračna a s blesky dopadnou první kapky. Tohle není jen obyčejný letní deštík. S příchozím deštěm jsou zpátky i lesní stvůry. Jako by ani nikdy neodešly, jen se schovaly někam za roh kde vyčkávaly na další útok. Ruka se bez myšlení zvedne k rukojeti, připravená tasit k dalšímu beznadějnému boji. On se ale nechystal znovu se vrhnout na nepřítele. On ale místo toho začne mluvit, a tak ruku poněkud nejistě spustím. Celý ten svůj proslov o tom v co já věřím nebo nevěřím si mohl odpustit. Dokázal poznat v co kdo věřil a věděl tak že moje víra leží jinde… Nebo to byl jen jeho zatraceně přesný odhad? Tak či tak na to nijak nezareaguji. Ale v obou měl pravdu, Císařská říše jako taková mi byla docela ukradená a pokud šlo o Jediného nebo další bohy, jejich existenci jsem nemohla zpochybňovat. Ale tím to končilo. Před příchodem do těchto zemí pro mě byla jediná jen naše bohyně. Do té doby bylo mé povědomí o těch ostatních jen jako možnost že by snad mohly být i další. Nikdo se z nás ne taky nezabýval jestli jsou další… S jeho posledními slovy se na mojí tváří mihne pobavený úsměv. Jsem jaká jsem, jestli to on vidí jako že se tvářím tvrdě, jiný že jsem krutá nebo bezcitná tak ať. Divočina není jiná. Nemám potřebu dokazovat něco sobě ani nikomu jinému. Pomoci dojít spasení ale přikývnu. Ať už spasením myslí cokoliv, pro mě je to jejich přežití. Přece jsem nenásledovala tuhle bláznivou výpravu jenom tak z rozmaru. Tihle lidi jsou první kdo mě přijali mezi sebe. Cizačku bez místa kterému by mohla říkat domov. Mráz mi přeběhne po zádech jak ohníčky které předtím zářili jen ve vojákovích očích a postupně zahalují jeho tělo, spalujíc výstroj, kůži i maso. Jeho plánu nemůžu jinak než jen přikývnout. Tak přece se hodlá objevovat. Musím si od něj udělat odstup a i tak mám pocit jako bych stála před otevřenou výhní. Samým údivem od něj nedokážu odtrhnout oči. A není to jen jeho plamenná aura, je to hlavně čepel kterou drží. Z císařské oceli se v plamenech stal meč z legend. Jeho napodobeniny vytesané z kamene nebo vylité ze železa po vzoru toho co teď držel jsem viděla nespočetkrát. S tím co se kolem něj dělo bych se tomu snad už ani neměla podivovat. Tak tak si stačím zakrýt oči před oslepující září ohně než vše kolem upadne do temnoty. Trpká pachuť popela na jazyku a nepříjemný tlak sutin dřevěného stavení kde jsem se ocitla po tom téměř oslepujícím výbuchu ohně mě donutily znovu rozhýbat bolavé tělo. Odsunout ze sebe ohořelé zbytky dřeva a dostat se zpátky na nohy. Ani po tom všem Morten nešel k zemi. Oheň pohasl ale zanechal za sebou zčernalé kosti. Musím blouznit, musí mě jen šálit zrak. Nemůže být přece možné aby pořád žil. Byl to jeho poslední vzdor. Poslední okamžik než padne jelení hlava a Mortenův plamen zhasí bílá postava. Ten samý fracek co se mě předtím snažil svést z cesty do hlubin lesa. Ta před kterou mě Vlk varoval. Jako by si mě ani nevšimla prostě odkráčí pryč. A já jsem ráda, nestojím o její pozornost. Předtím se mnou snad chtěla jen pobavit z dlouhé chvíle. Bez hnutí sleduji její odchod než se dám do pohybu. Dlouho se nerozmýšlím. Ve spěchu popadnu z bláta jak zlatou cetku, tak i vojákův meč. On už je potřebovat nebude. Já ho taky nevyužiju, ale nezůstalo po něm co jiného bych mohla předat Almerovi jako památku na bratra. Neotálím už ani okamžik, s mečem provizorně strčeným za opaskem a zlatkou drobném měšci spěchám k bráně. Dřív než se ulice kompletně změní v řeku… | ||
| |||
| Umění prohrávat Déšť bičuje vše kolem. Vlasy se mi lepí na tvář a do očí teče studená voda. Krčím se na hřbetě koně, kdy v tom kolem mě proletí jedna z tašek, které strhl vichr ze střechy. Uhnu jen tak tak, aby mě nezasáhla do hlavy. Bouře dál sílí a já mám pocit, že proti nám někdo poštval snad všechny živly světa. Matky i otcové zvedají v rukou své děti nad hlavu a snaží se mi je podat.
„Počkejte… Počkejte. Vrátím se a…“ Nemá ale smysl jim něco vysvětlovat. Nejspíš mne neslyší a nebo ani nechtějí slyšet. Slyším jen pláš dětí a poplašený ryk zvířat. „Dobře, ještě jeho.“ Natáhnu se pro většího chlapce, kterého posadím za sebe. „Drž se.“ Křiknu na něj a vyrazím, nechávajíc za sebou poplašený dav a plačící děti, které jsem na koně nebyla schopná vzít. Alespoň ne pro teď.
Vidím Proroka, jak se modlí a kupí se u něj první lidé z karavany. Rychle náhodnému člověku podám další postupně skupinu dětí a rozjedu se zpátky do města. Je jich tu teprve jen pár. Musíme jich dostat ven co možná nejvíc.
„Zatraceně!“ Blesk praští do domu, kolem kterého projíždím a do stran se rozletí kusy dřeva. Na mém předloktí se v mžiku sekundy zhmotní černý štít, který mě uchrání před letícími třískami. Podle nářku lidí kolem ale ostatní neměli takové štěstí. Tohle nikdy neskončí… Letí mi hlavou, zatímco se natáhnu pro mladou ženu, které se kus dřeva zasekl do nohy. Vytáhnu ji k sobě do sedla, ignorujíc její pláč. Z kakofonie zvuků všudypřítomného zoufalství se už stává jen táhlá kulisa. Jako na bitevním poli…
__
Upadla jsem do bahna a meč mi vyletěl z ruky. „Ne.. ne…ne!“ Drmolila jsem a plazila se dál po břiše od nepřítele. Ocel se stříbrně zaleskla v pár paprscích, které na chvíli vykoukly zpoza těžkých šedých mračen. Jen pár metrů… Ohlédla jsem se právě včas, abych se převalila do strany a čepel protnula vzduch v místě, kde jsem před chvílí byla.
„Tsss… Měla by si to vzdát.“ Ozval se od postavy nade mnou nevrlý hlas. Jen jsem poplašeně vydechla a poposunula se dál na mazlavé zemi. Kolena i ruce mi podjížděli.
„Jak chceš.“ Zazněla další slova a za mnou se ozvaly kroky. Už jen kousek! Natáhla jsem ruku k jílci meče ležícího skoro na dosah. Špičky prstů se dotkly kovu, když v tom mě nabralo kopnutí do břicha, které mnou smýklo do strany. Zbroj velkou část nárazu utlumila, ale i tak jsem jen bezdechu vyhekla.
„Polib si!“ Zaskuhrala jsem přes bahno, které jsem měla i v puse a odrazila se ze všech sil, abych se dostala konečně ke své zbrani. „Hmmmh.“ Ozvalo se kousek ode mě, ale to už se moje prsty obtočily kolem jílce. Sevřela jsem jej pevně a přetočila se bleskově na záda, aby se naše zbraně se zazvoněním střetly a ocel od sebe odskočila. V jeho tváři se zablesklo překvapení. Pak se ale napřáhl k další ráně…
„To by stačilo, Ave.“ Ozval se Colleyho hlas. Colley seděl na kusu vyvráceného stromu a pokuřoval z dýmky.
„Jistě.“ Zastavil se můj oponent uprostřed pohybu a pak meč rychle sklonil, aby o krok ustoupil. Byl o něco starší než já. U Osmého už byl pár let. Narozdíl ode mě. Černou zbroj jsem oblékla teprve před týdnem, ale od té doby jsem se nezastavila. Jako kdyby se chtěl velitel ujistit, že pro jeho jednotku nebudu přítěž. K mé smůle to zatím stále nevypadalo, že bych s nimi zvládla držet krok. Roky na akademii mě nepřipravily na… tohle!
Otřela jsem si hřbetem ruky tvář pokrytou bahnem, které jsem tak ale jen víc rozmázla do stran. „Nedopadlo by to tak..." Hlesla jsem vzdorovitě, zatímco byl můj pohled zabodnutý do země.
„Cože?“ Ozval se klidným hlasem Colley a já se odvážila na něj pohlédnout. Oči naštvaně přimhouřené do úzkých škvírek, zatímco mnou cloumal vztek a adrenalin. „Nedopadlo. Nepotřebovala jsem ten meč. Mohla jsem si vytvořit vlastní a…“
„Marike. Pravidla tréninku byla jasná. Bez magie. Nemůžeš se vždy pouze spoléhat na svůj dar. Nauč se pracovat také se svými obyčejnými schopnosti, taktikou… talenty.“ Colley se zvedl z kmene stromu a jeho těžké boty začvachtaly ve všudypřítomném bahně. „I tohle tě jistě něco naučilo, že?“
„ Já… Asi... Co?“ Nejistě jsem na něj pohlédla klečíc i nadále zadýchaná na zemi. Pohledem jsem kmitala mezi velitelem a Averelem, který na mě i nadále hleděl naprosto chladně s mečem v ruce, snad jako kdyby čekal na další rozkaz, že trénink ještě neskončil.
„Třeba jaké je to prohrát.“ Usmál se na mě z výšky Colley a vyfoukl oblak tabákem vonícího dýmu.
__
„Jsou tu všichni?“ Křiknu ze sedla do zvuků chaosu kolem a ohlédnu se k branám města. Nechci tu někoho nechat. Kolem Proroka se už utvořil přibližně kruhový zástup modlících se lidí. Vesničané klečí v bahně a odevšad slyším tiché modlitby, které se nesou okolím i přes všechny ty rány, které nás tu všechny bičují. Sevřu svůj přívěšek Jediného. Jestli tohle zabere…
Všimnu si, že z lesa se začnou vynořovat temné stíny. Známé temné stíny. To ne… Stisknu pevně zuby a seskočím ze sedla. Jen syknu bolestí, když došlápnu na zraněnou nohu, ale pak se narovnám, aby se pak ozval tichá, kovový zvuk taseného ostří. Je jich tolik. Vydechnu a rozhlédnu se po té spoustě lidí, která tu bude brzy zmasakrovaná. Pohledem najdu Averela i Eldwina. Jsou to jen vzdálené siluety v hustém dešti. Vypadá to, že jsme se jen dostali z jedné bitvy, abychom umřeli záhy v další. Život někdy umí být až příliš krutý. Zvednu čepel meče a připravím se na střet.
Když v tom z Prorokova těla zničehonic vystřelí zlaté světlo a vyřítí se k bouřnému nebi. Stejně jako ostatní sleduji s úžasem to, co se děje. Je to zázrak. Světlo Jediného, které nás zacloní před hněvem lesních bohů. Do bariéry udeří blesk, který by jistě zabil velkou část lidí, kdyby tam nebyla. Teď se však neškodně rozpadne po dopadu jen se po něm nad našimi hlavami zlatě zableskne. Prorok vykřikne. Střelím pohledem k jeho postavě uprostřed, ale nevidím mu takto z dálky pořádně do tváře. Místo toho sleduji lesní pokřivence, jak bijí pěstmi do neviditelné bariéry, která je všude kolem nás. Ten pohled na ně takto zblízka znám až moc dobře.
Shrnu mokré vlasy z tváře a rozhlédnu se kolem. Vypadá to, že pro teď jsme v bezpečí. Ovšem na jak dlouho? Pak se ale okolím rozlehne panický výkřik. Ohlédnu se a vidím krev. Mladá dívka padá s rozervaným hrdlem k zemi a z krku a úst se jí valí zpěněná krev. Vedle ní je jedna z těch pokřivených bytostí… Jak se sem? Pohled mi sklouzne na díru v zemi a hned mi to začíná být jasné.
„Do háje!“ Zavrčím a vykročím k cíli. Bolestivě dopadám na zraněnou nohu, ale po pár krocích už jsem u něj. Jedním sekem oddělím hlavu od těla stejně jako už tolikrát před tím. Ta věc padne k zemi nedaleko chrčící dívky. Té už není pomoci. Odvrátím chladný pohled k bariéře, kde zahlédnu víc takových, kteří se snaží dostat dovnitř skrz zem. A samotná zem jim v tom pomáhá.
„Ave… Eldwine! Dostávají se dovnitř skrz zem! Chraňte strany!“ Křiknu na své společníky přes všudypřítomnou modlitbu a ukážu každému na jednu ze stran kruhu. Ať se modlí ti, kteří tím něco zmůžou. My tu jsme od něčeho jiného. Pár metrů ode mě se pohne další hlína. Bez váhání tnu do černé bytosti, jakmile se vynoří její hlava nad povrch. To už se ale dostává dovnitř další. Otočím se a černá čepel, která se zhmotní v mé druhé ruce, jí usekne nohu, aby pak císařská ocel dodělala započatou práci. Nestačím ani pořádně vydechnout a dle křiku se zem pohne kdesi za mnou. Ohlédnu se…
Prohrávat… To byla jedna z lekcí, kterou jsem se za roky u Osmého nikdy nenaučila.
| ||
| |||
| Když dochází čas Ve městě je to snad ještě nebezpečnější než venku. Ironie. Kašlu na nějaké přemlouvání ostatní nebo zběsilé pobíhání kolem. Odpojím se od Kierana a rychle zamířím ke své rodině. Nic jiného mě v tu chvíli nezajímá. Otec vleče Madelaine, která má tvář zalitou krví. Normálně bych si potměšile pomyslela, že dobře jí tak, huse, ale tohle je jiné. Bez řečí čapnu Russela, kterému se k mně fakt nechce, ale nedostane příliš na výběr. O koně se nestarám, jančí a kope. Jen pohledem vyhledám Kierana, než se i s klukem vydám rychle pryč z města společně s otcem a tou jeho.
Když se nám podaří skrze déšť a vítr probojovat k Prorokovi, mám toho tak akorát dost. Ani nevím, co mě vlastně drží na nohách. „Stačí vydržet, on přijde.“ Kurva. Tak by si taky mohl pospíšit! Všichni padají na kolena a modlí se, já… No, prostě kecnu do bláta a obejmu pevně Russela, který se ke mně tiskne. Nezbývá, než to přečkat. Nezbývá, než… Věřit? Snažím se, ale ani teď nedokážu přes rty dostat jakoukoliv modlitbu. Ne. Tehdy v tý hnusný kobce jsem se modlila málem do ztráty vědomí a k ničemu to nebylo. Té zatrpklosti jsem se už nikdy nezbavila.
Přesto to, co se děje… Je zázrak. Podělaný zázrak. Prorok kolem nás tvoří štít. Jako na povel. S očima rozevřenýma dokořán sleduji pokřivené stíny lovců nořících se z lesa. Zakleju. Hlas mi teda spíše zaskřípe. Shromažďují se všude kolem štítu, narážejí do něj, drápou a buší. Roztrhají nás jak smečka hladových vzteklých psů, jestli se sem dostanou.
A oni se sem dostanou.
Polekaně vykřiknu, když se náhle ze země objeví spár a rozerve té holce krk. Kieran zakřičí. Podkopávají se. A já už ani nemám žádnou vhodnou nadávku, prostě na to jen vyděšeně koukám, jak se některé z těch příšer vrhají namísto štítu… Do země. Která jim ochotně ustupuje. Je to šílené. Už po několikáté se přesvědčuji, že… Tohle se přeci nemůže doopravdy dít… Ale ono se to děje. Prorokova tvář je zkřivená bolestí, i když stále opakuje to samé. Nevydrží to! Jak by mohl? Jak dlouho budeme čekat? Nemáme ani posraný minuty!
Srdce mi buší, až to bolí. Cítím ho až v krku, když se zvedám a bez okolků se i s klukem zavěšeným kolem krku bez okolků začnu rvát blíže k Prorokovi. Co nejdále od stěn bariéry. Co nejdál od černých pokřivených spárů, které se co nevidět prorvou zemí a vezmou další život. | ||
| |||
| Víra prorokova Vyrazíte k městu. Pěšky i na koních. Zvířata nespokojeně řvou a snaží se bránit. Živly kolem vás jim dělají problémy s chůzí i jízdou. Brány města jsou ale na dosah. Lidi se krčí za dřevěnou stěnou, která praští pod poryvy větru. Ze střech domů se oddělují tašky a odlétají do ulic. Vozy stojí ale plachty už uletěly nebo se drží z posledních sil. Brána se otevře a lidi na vás překvapeně hledí očima plnýma strachu. Nechce se jim opustit pomíjivé bezpečí města. Do jednoho z domů praští blesk a ten se rozletí na třísky. Kolem panuje chaos.
Almer se podívá do ulic kde zmizel jeho bratr. Pořád v nich šlehají plameny, ale voda je rychle hasí. Pak začne pobízet ostatní lidi ze vsi, aby se vydali na pláň před městem. Dochází mu, že Prorok, kterého tam vidí může být vaše jediná šance. Pomáháte dětem na koně, aby byli rychle pryč. Už není čas, aby se podmračených strašáků v černém báli. Matky podávají Marike i ostatním děti. Téměř se můžou ušlapat. Kieran pomůže na nohy muži kolem šedesátky. Uklouzl na rozmočené zemi. Ulicemi tečou zvětšující se potoky vody.
Wilfred Foy se potácí promočený deštěm a v náručí svírá Madelaine. Krev jí teče z rozraženého čela. Něco jí muselo udeřit. S vypětím sil jí nese ven z města. Nezdá se, že by byl ochotný povolit ani na okamžik. Takových výjevů je kolem spousta. Celá vesnice utíká, lidé padají a jiní jim pomáhají na nohy. Nechávají za sebou své věci a snaží se zachránit ve finále jen svůj vlastní život.
― Ω ―
Prorok klečí tam kde jste ho opustili. Vítr mu trhá slova z úst. Lidé ho obklopují jako by byl ohněm v ledové noci. Jasně je mu rozumět jen jediné. Mantra, která do očí lidí vlévá naději a prostou víru.
„Stačí vydržet, on přijde.“
Lidé padají na blátivou zem a připojují se k modlitbám jako jeden nesrozumitelný chorál. Prorok se prohne v zádech a z jeho hrudi vyšlehne paprsek zlatavého světla. Vyletí několik metrů nad vás a v bouchne jako ohňostroj. Jednotlivé úlomky světla se snáší k zemi a tvoří kolem vás průhlednou kopuli. Téměř není vidět. Jen chvění ve vzduchu mezi kapkami zlata. Jenže déšť ustane. Těžké kapky dopadají na neviditelný povrch a stékají po něm. Jenže z lesa se vynoří věci, které vás pronásledovali a je jich mnoho. Víc než předtím. Jejich paní je musela povolat všechny. Padají po blátě a šplhají jeden přes druhého jen aby byli u vás. Stěna je ale zastaví. Narazí do ní jako vlna. Buší a od jejich pěstí se odráží záblesky světla. Tvář proroka je zkřivená bolestí jako by údery přijímal on sám. Přes zaťaté zuby je slyšet pořád to samé.
„Stačí vydržet, on přijde.“
― Ω ―
Někdo vykřikne. Najednou se ze země vynoří jeden z těch tvorů vně bariéry. Se zařvání se vrhne na mladou dívku, která strávila většinu života pečením chleba a prací na poli. Rozerve jí hrdlo. „Musí se nějak podkopávat.“ Vykřikne Kieran a má pravdu. Je vidět, jak se někteří z nich vrhají k zemi a bez ohledu na vlastní zranění se do ní zakopávají. Zdá se, že jim hlína ustupuje. Tohle je jejich země, ne vaše. Oni jsou děti zdejší bohyně. Nebude trvat dlouho a další se dostanou k vám. Další si všimnou toho, co napadlo jejich druhy. Spousta dalších ale pořád bude bušit do bariéry. Blesk do ní udeří plnou silou. Zlaté světlo ale drží. Prorok sebou cukne a vykřikne bolestí. Pak se podívá na vás. V očích má únavu a agónii. Přesto se usměje téměř až laskavě.
„Stačí vydržet, on přijde.“
| ||
| |||
| Hněv bohů Všichni hledíme na ty podivné a zároveň děsivé bytosti před námi. Staří bohové. Tedy… Krátce pohlédnu na bělovlasou dívku… Možná ne všichni.
Ucítím vlnu úlevy, když promluví ten s jelení hlavou. Splatili jsme vše krví. Nechají nás projít. Nejspíše především v rámci zachování jakési úmluvy s Jediným. Z Voeyrových slov k Prorokovi zaznívají jen náznaky, ale v hlavě se mi začíná skládat obrázek. Nechtěl něco zatajit… Jistě tu dívku. Svou dceru… Ale nebyl jediný. Co když další bohové mají také děti? A teď se vrátili přerozdělit si tento svět. A nebo je to celé jinak. Kdo ví. Podle toho, jak se Prorok ale tváří, tahle situace pro nás neznamená nic dobrého.
Proud mých myšlenek přetne křehká dívka, jejíž vzezření opravdu klame. Arogantní. Vzdorující. Bez respektu. Možná skutečně to jsou… děti. Ačkoliv k těm obyčejným lidským mají daleko. A pak se věci pokazí. Dnes už snad po sté. Dívka vykročí k nám a je jasné, že se nás chystá zbavit. Demonstrativně. Stejně jako ostatní zůstanu stát na místě, ale temnota proplétající se mezi mými prsty nabere na intenzitě. To už ale zakročí její otec. A vše se začne dít rychle a na úrovni, kterou nejsme schopni ovlivnit. Vidět dva soupeřící bohy… Nikdy mě nenapadlo, že se mi za mého života něco takového přihodí.
Prorok vykřikne. Příkaz je prostý. Rychle k městu. Stejně jako ostatní se otočím, abych následovala ostatní, ale je mi jasné, že běžet jen tak nedokážu. Pak zaslechnu hlas Averela volající mé jméno. To už je ale u mě a přehazuje si mou ruku na straně zraněné nohy kolem ramen. „Díky, Ave.“ Kmitnu k němu vděčným pohledem a pevně se ho chytím.
I přes nepříznivé podmínky se rozhlédnu. Wynter s Kieranem se drží v těsném závěsu za Prorokem, ale Eldwin ve svém oslabeném stavu bojuje s nápory větru a nepřízně počasí. „Hej!“ Zakřičím na něj, ale silný vítr mi od rtů slova ihned odtrhne a unese kamsi do dáli. Vtisknu temnotě v dlani jednoduchou formu a podám vrávorajícímu mladíkovi černou hůl. Alespoň něco, než dorazíme k branám.
„Už tam budeme.“ Vydechnu, držíc se unaveně Averela. Nezdá se ale, že bychom šli do bezpečí. Ne, město hoří. Blesky se dál spouští z rozbouřené oblohy až ke střechám domů kdysi zalidněného města. Před námi právě probíhá scéna totální zkázy. Plameny z hořících budov šlehají vysoko k bouřlivému nebi, z brány se valí po cestě bahnitá voda a všude kolem je zmatek. Ten požár nevypadá ani přinejmenším přirozeně, ale co na tomhle pekle je. S praštěním dřeva za námi dopadne obrovský strom a já raději nedomýšlím, co by bylo, kdybychom se o něco opozdili. Snad Prorok ví, co dělá. Snad…
Zastavíme se před městem a Prorok začne cosi volat. „Cože?“ Křiknu k němu, ale většinu slov jsem slyšela. Nedávají mi ale příliš smysl. To však už dnes skoro nic. Proto jen pokývám hlavu, zatímco se mrazivý vítr zakusuje do našich těl. „Ave… Potřebuji se dostat na koně.“ Otočím se k muži vedle mě a stisknu jeho rameno. Ano, nemám šanci tu v tomto stavu všechny obíhat, ale v sedle se ještě udržím. Město už je kousek před námi. Vyrazíme. Černé pláště za námi divoce vlají a všudypřítomná voda smývá krev a špínu z našich tváří.
Projdeme branou, kde už jsou vidět poslední z vozů karavany. Jsou zde i naše koně, které jsme nechali Eldwinovi, aby je dovedl zpátky, zatímco jsme se s Avem vydali koupit jim trochu času. Dojdu ke svému vraníkovi, který je z celé situace poplašený stejně jako většina zvířat. Na rozdíl ale od volů táhnoucích vozy je to válečný kůň, který už něco zažil. Tohle zvládne taky. Musí. Odmotám od vozu uzdu a začnu jej rychle uklidňovat. „Ave, pomoz mi prosím. Rychle.“ Zapřu se zdravou nohou a nechám si pomoci do sedla. Ačkoliv vraník ještě pofrkává a koulí očima, váha známého jezdce ho přeci jen o něco uklidní. „Eldwine! Na koně." Křiknu na mladého Spára. Jeho kůň i Averelův jsou přivázáni vedle.
„Sejdeme se u Proroka. Všichni! Rozumíte?“ Zakřičím na ně ze sedla, než pobídnu svého koně.
„Rychle. Všichni z města! K Prorokovi. Hned!“ Křičím na vyděšené lidi v karavaně. „Ven za bránu! Vemte, co máte po ruce. Zbytek nechte!“ Projíždím kolem zastavených vozů a raději nepřemýšlím, o co vše tu dnes přijdeme. Tedy pokud to vůbec přežijeme.
„Dejte mi je! Ne to malé. Ty dva!“ Natáhnu se k ženě, která nese v ruce nemluvně a druhou rukou se marně snaží za sebou táhnout dvě malé plačící děti, co sotva jdou zaplavenou ulicí. „Odvezu je za bránu. Vy utíkejte.“ Vytáhnu malou holčičku a chlapce k sobě do sedla a pobídnu koně patami, abych rychle dojela k Prorokovi a předala je prvním lidem, kteří už tam dorazili. Obraz se mi zase rozmlží. Tentokrát na delší dobu, ale jen zamrkám a zatřesu hlavou. Adrenalin zase velmi dobře plní svou úlohu a já teď nemohu zastavovat.
Vyrazím zpátky do města, abych pomohla dalším dostat se k Prorokovi a snad i do slíbeného bezpečí. | ||
| |||
| Bouře Rozum mi stále neber, co se to před námi děje. Vím jen jediné – rozhodně bychom tu neměli být. Neměli jsme toho blázna nikdy následovat! Vždyť co to bylo za hovadinu? Mohli jsme být v bezpečí hradeb, a místo toho nás přitáhl rovnou sem před… Sem. Z toho rozhovoru mi běhá mráz po zádech. Hlavně z té holky, která vůbec není holkou. Ne, je to smrt. Krvelačná šelma, které došla trpělivost. Vykročí k nám a já místo toho, abych uskočila dozadu tam furt jen ztuhle stojím. Umřeme tu. Kurva. My tu…
… tak možná ne. Nenadálý vývoj situace… Prorokův výkřik jako by mi vrátil hybnost. Práskne vzduchem jako bič a já se bez rozmýšlení pohnu a vyběhnu za ním. Jako to zvíře, které cítí ve vzduchu kouř z blížícího se požáru…
Bolí mě nohy. Bolí mě všechno. A do toho začne lít jako by někdo chtěl les utopit. Opře se do nás poryv větru, který zběsile fučí kolem. Na obloze se stáhnou šedivá temná mračna a my se ocitneme ve středu bouře. Bouřky… Mívala jsem je ráda. Fascinovaly mě. Hromy, blesky rýsující se proti temným mračnům. Tohle ovšem nebyl ten případ. Chytím se Kierana, pomáháme si navzájem, zatímco se snažíme probojovat směrem k městu. Nebýt jeho pomoci, asi se už válím někde na zemi. Pohledem jen krátce mrknu po ostatních, ale… Ne, teď nejsou moje starost. Ani problém.
Vzduchem práskne první blesk, a i já se zarazím stejně jako prorok. Na chvíli mi z té strašlivé rány zalehnou uši. Proboha. Město hoří. Hoří kurva zlatým ohněm. Pokračujeme. Oblečení nasáklé vodou se nepříjemně lepí ke kůži. Je mi zima. To ten vítr. Prší tak, že skrze ten marast není ani pořádně vidět na cestu. Ovšem nezbývá než pokračovat dál, navzdory dešti, větru, čemukoliv. Padající strom připomene, jaký by byl nerozum zůstat v lese mezi stromy. I když při pohledu na hořící město… Zdechneme tu. Vážně se to stane. Proč jsme se k té karavaně přidávali? Taková hloupost! Měli jsme si sbalit svých pět švestek, sotva se Prorok s Mortenem objevili ve vesnici a přesvědčili všechny k téhle šílenosti…
Jenže už není cesty zpátky.
Chce se mi řvát.
Ale místo toho pokračujeme směrem k hradbám. Prorok cosi křičí, rozumět mu moc není, ale… Pochopím. A ať už si o něm myslím cokoliv – a pěkný to fakt není – moc dobře vím… Že on je momentálně naše jediná šance. Nevím, jak jsou na tom Spárové, Marike nevypadala moc dobře… Ale my s Kieranem pokračujeme k městu. Táhneme se navzájem. Ať už k těm lidem cítím cokoliv, pořád tam mám svoji rodinu… „Za Prorokem! Všichni za Prorokem, hned!“ snažím se křičet, sotva se dostaneme k bráně. Vítr mi bere slova od úst, ale… Jo, i kdybych si měla hlasivky vyřvat, nejde to jinak. I když nebudu lhát. Jednou mojí starostí je, abych z města dostala otce s jeho rodinou. | ||