Kopec romanťárny

"Člověk by řekl, že ve 20. století už nebude toliko problémů, jako třeba nemoce co byly i ve střědověku nebo tak." zahuhňala jsem první větu, která mi přišla na jinak úplně vymletou mysl, když mě Martin doprovázel domů, zatímco mi v hlava vybavovala Klářin mrkající obličej. Protože nejlepší kamarádky na sebe navzájem prásknou kdejakou blbost. To, že se mi z něj pomalu třepaly kolena jak novorozenýmu teleti na mě poznala jako první a přibližně tři minuty potom, co jsme si jako správní soudruzi na školním dvoře podali ruce.
Hluboká myšlenka mimochodem, jí vím.

Celý odpoledne a večer se táhl v příjemném duchu. Zpívalo se, smálo, vyprávělo, jako bychom tohle dělali denně a nemuseli se přitom dívat zrcátkem za každý roh, zda tam nebude stát medúza, popřípadě devítihlavá hydra. Dorazilo pár dalších lidí, dokonce i Marika se odtrhla od hlídání půl tuctů harantů co si říkali její sourozenci. Když vyprávěla nejen historky z fabriky, ale i z rodiny, tak jsme musela děkovat až Stalinovi, že mám sourozence jen dva a ještě ke všemu vcelku samostatný. Ehm... chápeme se.
Při hraní flašky jsme se nachechtali, přičemž jsme si řekli, že nejsme žádní žabaři, kteří by si dávali dětinský úkoly, takže potom co zahradu oběhl Jura jen ve spodkách a holky se musely minutu líbat, jsme to rozpustili, protože na flašku ani nebylo vidět, sem tam se políbil někdo jiný, já ale to štěstí na Martina neměla. Nejdřív jsem dostala od Jury pusu na tvář a následně od Pavla, který byl v mý přítomnosti vždycky tak divně zaražený. A právě s ním se mi ještě u flašky stal trapas a sice když mi dal mokrou pusu na tvář, myslela jsem si, že je po všem a chtěla se natočit zpět, jenže on setrval svými rty na mý tváři dýl, takže to dopadlo tak, že on s tichou omluvou do smíchu všech ostatním odcapkal na svý místo naproti mně a já byla rudá až na pr... tam. Podle hodin, co odbíjel kostelík ve městě bylo něco po půl deváté a mně bylo jasný, že mám přesně půl hodiny na to dostat se domů, bez toho, aniž by byl průser.
Ještě jsme doladili další den, přičemž Marika nechala u Jožky půlku láhve pálenky jejího fotra a šlo se domů. Martin bydlel stejným směrem jako já, takže od náměstí jsme pak pokračovali sami, přičemž konverzace mezi námi drhla, konkrétně mě napadaly jen samé bezduché kraviny.

Takže jsme stáli u paneláku na rohu ulice směrem k nám, sledovali jsme, jak moji sousedi svítí v oknech, Martin ďoubal do země špičkou boty a já s překříženýma nohama v kapse žmoulala kus nitě vytažený ze svetru.
Martin ale na mou myšlenku uznale pokýval hlavou a se sklopenou hlavou, kterou měl lehce nakloněnou na pravou stranu ke mně přistoupil.
Když se naše rty setkaly, v hlavě mi vybuchnul ohňostroj a zbytek rozumu se sbalilo a odešlo.
Pak jsme se vydali k nám, ačkoliv si Martin musel zajít, pak se měl vrátit a jít sám domů, ale to mi bylo upřímně jedno, ruku v ruce jsme se vydali pološerou uličkou. Usmívající se moje maličkost s přilepeným úsměvem na tváři pak vzápětí spatřila katastrofu.
Světe div se, otec před domem, opírající se o zábradlí schodiště. Zkameněla jsem na místě a odskočila od Martina metr avšak to bylo pozdě, všiml si nás dřív, než já jeho. Nemusel ani nic říkat a mně bylo jasný, jak tam těžce funí jako pokaždé, když se mu něco nelíbilo, ale nerad řval, aby, jak říkal, neměli sousedi představení zadarmo. Zamumlala jsem fofrem omluvu, ani se na Martina nepodívala a dvěmi skoky byla u otce. Neřekl ani popel ale ani důvod, proč tam stál.
Odemkla jsem, dům, pak byt ve třetím poschodí a na věšáku u dveří, kam jsem hodlala pověsit klíče jsem zahlédla ty jeho. Záhada objasněna, ale to napětí by se dalo krájet. Bylo mi jasné, že z tohohle se nevyvlíknu.
Kurva doprdele práce
Kdyby Martin nevypadal jako typická mánička ze který je antibolševismus cítit už jenom ze zmínky.
Klára se ale jistě počůrá smíchy, až jí to budu zítra vyprávět.
Kluci už spali, když jsem se najedla v tichosti u linky v kuchyni zatímco se naši o něčem bavili v obýváku.
Náš třípokojový byt byl rozdělen na ložnici rodičů, dětský pokoj s palandou pro kluky a mou samostatnou postelí s vestavěnou skříní ve zdi vyrobenou na míru pokoje a obývákem, pak pochopitelně menší kuchyňka, ještě menší koupelna a oddělená toaleta.
V rychlosti jsem se umyla a až v posteli mě napadlo, že kdybych si psala deníček, dnešní zápis by zněl stručně, jasně a výstižně; Můj fotr je strašný kazišuk.

Flemda ostrov svobody

Babička ti nakonec strčila do kapsy dvacku, to bylo vcelku velmi slušné. Šklebící se Žižka z dvacky na tebe pomrkával jedním okem zatím co druhé měl ten "škaredy chlop" pod divnou plastelínou co měla představovat pásku přes oko. Jeho krhavý pohled znamenal jedno, bude na čůčo.
Bráchové se sice casnovali, jak už to tak u bráchů bývá, ale zvládla jsi to a zvládla jsi i vypadnout ven aniž by mamka zvládla zasáhnout. Na druhou stranu je nutno říct, že mamka je na tebe vážně hodná a bere tě už jako dospělou.

Dorazila jsi na náměstí Klára už tam seděla na obrubníku a balila cigaretu. Náměstí žilo jako obvykle, čtvercový prostor poskládaných z vícepatrových, kdysi noblesních, teď ošuntělých, německých baráků, s radnicí uprostřed se hemžil lidmi spěchající z práce, z nákupu atd. Uzavřený prostor narušovala jen jednopatrová prasácká novostavba samoobsluhy. Skutečně výdobytek socialistického realismu, rozbíjející ucelenou architektonickou koncepci náměstí, tak jako dělnická pěst ruského mongoloida vyráží zuby kultivovanému intelektuálovi z 19. století. Inu pokrok.
To, že proti téhle bolšáňské prasárně se zvedl odpor už ve chvíli kdy se rozhodli bourat baráky, aby bylo na sámošku místo, nikoho nezajímalo. Stejně se v tom nejvíc angažovali intelektuálové a vyvrhelové společnosti, prý se scházející u kastelána ze Sovince. Proslýchalo se, mezi lidmi, že tam mají nějaký svůj surrealistický kroužek a je to tam samý disident. Dokonce snad tam i mají nějakou kapelu a taky, že to tam hlídá VB.

To vás však teď nijak nezajímalo, váš zájem byl plně soustředěn na možnosti nákupu chlastu. V samošce toho nebylo mnoho, ale nějaký chlast se vždy dal koupit. Nejlevnější a vám nejdostupnější byla ovocná vína klasicky zvaná čúčo. Oblíbená omamná pochutina závadné mládeže. Možností bylo několik skutečné víno Ostravský kahan za 13 KČS, Šumavské bylinné za 8,50, Jabčák a Rybýzák za 9,- dokonce od dvou výrobců Selika a nebo Fruty Brno. K tomu se daly koupit nějaké limonády, ale o ty zjevně nikdo moc nestál, tedy vyjma dětí. Tvoji bráchové z oranžové, sycené žbrundy byly vždycky nadšení.

Jakmile si vyberete vaše pitivo s tím, že Klára má taky 10 Kčs vyrazíte na Flemdu. Na travnatém prostoru, kterým občas prorůstají remízky stromů se scházejí desítky lidí, od dětí, přes puberťáka až po máničky. Dělo se tu vše od kšeftování s zakázanou muzikou, sportování, milostné schůzky i rvačky Janovických cikánů.
Naštěstí prostor parku je tak obrovský a členitý, že partu kopající do balonu na začátku parku, nevnímáte za prvním remízkem a v tom vašem oblíbeném místě u staré, zarostlé, nepoužívané vodárny, kde máte i své ohniště si připadáte jako na ostrově svobody. Toto je prostě vaše místo, kde vás nikdo neotravuje, nikdo vás neposlouchá, prostě můžete být samy sebou. Většinou tuto svobodu oslavíte vínem, pokecem, nějakou hloupou hrou, někdy i kytarou a ohýnkem.

Dnes jste se postupně sešli skoro všichni Jožka, Jura i Martin, který vzal dokonce malou otřískanou kytaru svého otce, který ji koupil na trempování po Jeseníkách a Beskydech. Dnes se objevila i Marika, stejně stará cikánka z Janovic se kterou jste chodili na základku a vzala mandolínu. Krásně zpívala i hrála a učila se na dívčím učňáku na tkadlenu v místní Hedvě. Občas vám vyprávěla zážitky z fabriky a bylo to neuvěřitelné. Chlastání v pracovní době, spaní ožralců na lavičce v šatně, souložení v nástrojárně. Prostě bizardní svět fabriky. Byla ale neuvěřitelná, jak si z toho všeho dokázala dělat srandu i z toho v jakém bordelu s širokou rodinou musí v Janovicích bydlet. I když v osvícené Československé socialistické republice, nebyl oficiálně žádný rasismus, pro úředníky z národního výboru to byly a vždycky budou, jen špinaví cigoši a tak k nim i přistupovali. Marika však přinesla domácí pálenku jejího otce. Byla hrozná, ale měla určitě hodně nad 50% a tak jste s ní začali a zapíjeli čúčem.

Nakonec se objevila Zúza i Lucka a Pavel z vaší třídy, vcelku normální kluk z toho ubohého výběru. Když jste postoupili v konzumaci alkoholu a po úvodních klasických písních od Ryvoly, jste přešli na zakázaného Kryla. Martinovi se nejvíc zjevně nejvíc líbila Pasážová revolta odkaz či Veličenstvo kat, ale holky milovali Anděla a Nevidomou dívku. Popravdě i když se snažil mít hlas jak bluesový černošský zpěvák, na Mariku a její podání Nevidomé dívky prostě neměl. Nejkrásnější, ale stejně bylo, když Marika spustila nějakou cikánskou, ale to se stávalo ne moc často, jako by se za to trochu styděla.

Pak přišlo co asi muselo, když bylo dodatečně popito, vy rozjaření a soumrak zakalil oblohu. V záři odlesků malého ohníčku někdo vytáhl flašku. Ozvalo se několik dívčích hlasů, vyjadřujících nesouhlas a obviňující ostatní z puberťáctví, ale protesty byly zjevně jen, aby bylo zachováno dekorum. Líbání, sahání na prsa a osvojování si zkušeností v tomto směru, hrou Flaška bylo pořád oblíbené mezi oběma pohlavími. První točí Jirka a hrdlo ukáže na Lucku a druhá strana na Pavla. "Otázka nebo fant" dopadne tak, že Pavel rejdí jazykem v puse Lucky, která se červená, tváří nesměle, ale zjevně vzrušeně. Ještě trochu dodaného alkoholu a červené záře z ohýnku a za chvíli stud ze všech odpadl. Nejvíc pozornosti a veselí, ale nakonec sklidila Marika a její vášnivá líbačka se Zuzkou. Vypadalo to jak z filmu s hvězdičkou, kde hraje Gina Lollobrigida. Kluci z toho byli úplně konsternovaní, holky ve tvářích purpurové. Stmívání už odešlo a regulérní tma už vás zahalovala, bylo na čase jít domů...

Až do večera

Lehce jsem se nahrbila. Bylo mi jasné, že to ze mě otec nemůže dostat, až do konce života bych chodila kanálem, ale i tak mi přišlo, že mi ani jeden z nich nevěří, jako když malýmu harantovi vysvětlujete, proč nežrat písek z pískoviště před panelákem.
"No jo, nebojte," pohodila jsem hlavou, ale podívala se jen na Kláru.
Ta se ke mně natáhla a stiskla mi povzbudivě ruku. "Řekni tatíkovi, že budeš spát u mě. Že si budeme dělat nehty a zkoušet trvalou. To, že se budeme učit na maturu ti asi stejně nesežere to spíš to, že chceme vypadat jak naondulované ovečky."
Pomalu jsem přikývla, ale věděla jsem, že musím být chytřejší. Výmluva to byla dobrá, o to co mám na hlavě by mu asi tolik nešlo, ale pořád by to byla změna, kterou na něj nemůžu vybalit jen tak. Chce to jít na to jinak.
Zuzka zahlásila že nejde, což je škoda, je s ní hrozná sranda, ale její otec je ještě větší čokl, než ten můj. A upřímně by z toho měla ještě větší průser i když Bolševik jako Bolševik. Vybrat si otce mezi mým a jejím je jako vybrat si trest z možností za a ukamenování nebo za bé, upálení.

Po škole jsme se domluvili na srazu a já letěla domů, kdy jsem cestou musela vyzvednout Pavla se Saňou od babičky, kam kluci chodí po škole, protože ten blivajz se jíst nedá a kupodivu táta tohle respektuje. Babička je matka mý mámy a pamatuje si ještě časy, kdy svým rodičům vykala. Navzdory tomu vždycky říká, že děti jsou za trest, vnoučata za odměnu a ač mým otcem skrytě pohrdá, na nás je hrozně hodná. Zkrátka skvělá babička, která mi vždycky strčí do kapsy nějakou tu korunu, nebo tak. Druhé prarodiče z otcovy strany jsem nikdy nepoznala.

"Dhefkuju," zahuhňala jsem s plnou pusou vařící polívky, zatímco jsem se vzduchem ji snažila v puse ochladit. Babička u plotny jen nespokojeně mlaskla, ale oči se jí smály. "S plnou pusou se nemluví, Julinko." Pokývala jsem hlavou, však já vím. Rozhodla jsem se počkat, než to trochu vystydne, zatím jsem skenovala malinkou bílou kuchyňku s červenými puntíky babiččina bytu.
Ač to byla podle mě nejlepší babička na světě, nebyla jsem si u ní tak úplně jistá, co by mi řekla na ty naše rebelie. Ona i děda jedou až moc podle pravidel.
Ozvala se strašná rána a pak dětské nadávání si navzájem do pitomců a největších blbečků. Našpulila jsem rty, zatímco babička si otřela ruce od vaření do modré zástěry a šla zjistit, co bolševikova roztomilá dítka posrala tentokrát.

Odtáhnout bratry, kteří spolu nemluvili, speciálně Pavel do Sani stále na chodníku strkal a na každým rohu se vztekal, zatímco svou školní aktovku za sebou vláčel v jedné ruce, takže mě stálo dost velké úsilí nezačít na oba dva řvát už na ulici, byl nadlidský úkol.
Doma jsem vykonala své denní povinnosti, sbalila do kapsy linky, pudr se zrcátkem a peněženku s dnešní výslužkou od babičky a jen co v zámku zachrastily máminy klíče, už jsem byla obutá a proskočila otevřenými dveřmi dřív, než by mi stihla uložit další domácí práce. Ven jsem naštěstí mohla i v týdnu, když jsem měla dobré známky, úkoly i povinnosti hotové a žádný průser na kontě. Jen večerka byla kratší.

S Klárou jsme měly sraz na náměstí u výlohy s obuví, kde se dalo na nízkém rantlu výlohy pohodlně sedět. Odtamtud jsme se rovnou rozhodly jít k Flemdě a cestou se stavit v sámošce.

Kouřové signály nad dvorkem

Kluci potahovali ze svých nedokonale smotaných cigaret, kterým se říkalo vlkovky, samozřejmě podle ruské klasiky od Vjačeslava Kotěnočkina "Jen počkej zajíci!", kdy vlk, zjevně ruský hippík a mánička v kalhotách do zvonu a kožené bundě žmoulá pokřivenou cigaretu.
Na tvoje slova jen pokývali.

"To musíš a hlavně to před ním neproval. Byl by to průser."

Řekl Jožka, možná trochu drsněji než chtěl. Všichni věděli, kdo je tvůj otec komouš a Rusák. Bylo jedno, že to byl Gruzín a tady žije už kdoví kolik let i jakou má historii. Po roku 68 je slovo Rusák a komouš, nadávka a zároveň synonymum pro nejhorší lidský odpad. Tedy aspoň mezi těmito kluky šmrcnutými západním bigbítem jejichž fotříci a matky si to pohnojili u režimu, když jen na chvíli uvěřili, že by mohli žít alespoň trochu svobodněji, třeba bez cenzury.
Martin se na Jožku troch zamračil a on jen pokrčil rameny, jako odpověď "hej nemyslel jsem to nijak zle". Klára se na tebe trochu nervózně pousmála.

"Řekni tatíkovi, že budeš spát u mě. Že si budeme dělat nehty a zkoušet trvalou. To, že se budeme učit na maturu ti asi stejně nesežere to spíš to, že chceme vypadat jak naondulované ovečky."

Zasmála se a zakroutila si vlasy do prstýnků napodobující módu trvale nakroucených a naondulovaných vlasů ve stylu pohádky ovčí babičky. Na otázku jestli tam jdou všichni, jen kluci přikývli. Zuzka jen smutně zakroutila hlavou.

"Já ne mě by otec zabil, kdyby se na to přišlo."

Ostatní chápavě pokývali holt fízl, nebo celník, skoro stejné znamení zla jako komouš a Rusák. Atmosféra na jednou byla mírně potemnělá a chladná, ale zároveň i vzrušující, přeci jen plánujete něco zakázaného a není to kradení třešní staré Horáčkové, ale opravdový underground, skoro revoluce. No nebo to některým aspoň tak připadalo. Po chvíli napjatého ticha se ozval Martin.

"Tak jsme domluvený pojedeme vlakem v půl osmé a vemte sebou nějaký čůčo do vlaku. Co dneska po škole máte někdo nějaký plán? Nezajdem na Flemdu a pak třeba mužem zjistit co je nového Na růžku."

Flemda byla zkráceně Flemichova zahrada, vlastně trochu zarostlý plac asi původního parku, který přiléhal k části areálu textily bývalého německého majitele, který skončil někde v Norimberku a nebo hůř ve škarpě s proraženou hlavou, když ho odsud hnali Revoluční Gardy. Na flemdu se chodilo pít, hrát na kytary, čutat si, dělat si ohníčky, jen tak kecat, randit a nebo i souložit. Naštěstí byla vážně rozlehlá a z jedné strany ji ohraničovala zarostlá zeď skladů fabriky, z druhé rybník, kde se v létě koupalo, z třetí stromy hájku a čtvrtá byla otevřená do pastvin.
Kluci se ještě chvíli domlouvali co a jak dnes a co zítra a pak se rozezvučel odporným zvukem zvonek. Mezi davem na dvorečku to zašumělo, proletěla jím školnice a zaháněla vás do vašich tříd.
Zbytek dnešní školy byla už celkem pohoda, nějaký ten marxismus-leninismus vykuchaný o všechny revoluční teze co sovětským bolševikům nevoněli v občanské výchově a pak odborné předměty a jazyk.
Pak zase před školou s tentokrát už krásným jarním sluncem.

Dopoledne

"Já fakt přísahám na zasranýho dědu Mráze, že jestli ji po maturitě ještě někde uvidím, umlátím jí tyčí," zasyčel za mnou v lavici můj spolužák Tomáš Mekotský, jež mu všichni říkali Mekota, a já měla co dělat, abych se nezačala smát nahlas, alespoň moje pochichtávání nebylo vidět, opřela jsem se pohodlně zády po židli a svezla se co nejníž. Bernášková byla kráva nebeská, ruštinu nedokázala vysvětlit takže my všichni k ní, díky ní, měli nadpřirozený odpor. Co se týkalo mě, já měla drill od otce, rusky jsem uměla snad dřív, než česky, ale co se gramatiky týče. Fúúú, nikdy nemám diktáty z ruštiny bez chyby. Obvykle se vysekám na měkkém znaku, ale z části taky proto že mě to vůbec nebaví.
"Товарищ Швеция, скажите мне, что я сейчас говорила." Narovnala jsem se v zádech a bloudila očima po sešitu.
"Eeee... "он, она едет он, она... она ... она ездит a они ездят..?"
Zamračila se, asi si myslela, že mě nachytá. NO, upřímně jsem si to myslela taky.
Zazvonilo, skoro jsem ve třídě zaslechla několik úlevných povzdechů. Bernášková si sbalila fusekle a vypadla. A my v zásadě udělali to samé. Měli jsme mít odpoledku, takže jsme měli 50 minut na oběd a na přesun do další učebny. Ale všichni víme jak vaří učni v kuchyni. Krom dětí ze základky sídlící o dvě ulice dál, které tam jedí pod dozorem družinářek a lidem bez špetky chuťových buňek tam nikdo nechodí.
Naházela jsem učebnici i sešit do aktovky. Psací potřeby shrábla do penálu, nezapnutý jej hodila tamtéž a než se Klára vedle mě sbalila, vytáhla jsem zrcátko a poupravila si ofinu.

S holkama jsme se venku opřely o zídku, kde bylo místo výslovně pro maturantky. Mladší ročníky k nám vzhlížely a těšily se, až si tam budou moci sednout oni. Lucka seděla oopřená o zeď, kolena přitažená k sobě, na nich měla pomožené zrcátko a malým hřebínkem si tupírovala trvalou.
Já seděla vedle Kláry a z druhé strany seděla Zuzana, která si k tomu rovnou zapálila. Její táta pracoval na celnici kousek od Hrádku a pyšnil se hodností kapitána celní policie. Vždycky měla něco speciálního ale naštěstí pro nás, její kamarádky, nebyla lakomá. Vždycky se podělila. Dodnes mám od ní svý první džíny, které jí neseděly. Původně byly prý až z Maďarska, plísňáče, ale nějakou záhadou se dostaly k ní a od pak ke mně Ne že bych si stěžovala.

Když na nás známí Kláry promluvili, Lucie nadzvukovou rychlostí schovala zrcátko a nahodila svůdný pohled a Zuzka málem spolkla cigáro. Mimoděk jsem si přejela po látkových kalhotáck a trochu se narovnala. S Martinem mě seznámila Klára na začátku roku, když k nám přistoupila. Od té chvíle jsme pokročili jen k pozdravu ale i když se mi podobné typy nikdy moc nelíbily, byla pravda, že Martin měl takový svý kouzlo, který mi zabraňovalo na něj přestat mnohdy civět.
Kývly jsme na pozdrav, načež ti dva za Martinem nám nabídli, že to smotaj, ale já si nedala. Byla jsem spíš pasivní závislák. Voněl mi jen cigaretový kouř ale nechutnalo mi to.
Lucie pokývala hlavou, jako že půjde.
"Na to musím mít dobrou výmluvu," naklonila jsem hlavu na stranu. "Otec mě jinak nepustí a bude čmuchat." O kapele jsem ale nic neslyšela, Zřejmě byla doopravdy tajná.
"Vy všichni jdete?" zeptala jsem se, spíš zbytečně a jen pro formu, abychom nezabrousili na téma "tvůj fotr". Měla jsem plný zuby toho jak mi ovlivňoval život kamkoliv jsem se vrtla.

Šeď Frýdlantského světa

Naše okresní město Frýdlant na Moravě je vlastně takovou moravskou Sibiří. Tak jako ruští carové a bolševičtí potentátové z na věčné časy bratrského SSSR posílaly do gulagů na Sibiři, když jste se někomu nelíbili v ČSSR poslali vás buď na Šumavu, Michalovců a nebo k nám. Aspoň se to tak mezi lidmi říkalo, samozřejmě, že do Michalovců či Humeného a jejich cikánským osadám měl Frýdlant daleko, ale pravdou bylo, že umístěnky za trest se tu dostávali.

Ostatně to byl případ i otce jedné z tvých nejlepších kamarádek ze školy Kláry. Pocházela odněkud z jihu od Brna, tatík se zapletl do akcí kolem 68 a 69 roku a dostal na výběr buď doma k lopatě či popelářům a nebo na Sibiř. Zvolil to druhé Frýdlant a tady celkem sekal dobrotu, nebo aspoň na něj nebylo vidět. S disidenty - tedy rozvraceči míru a spokojenosti se zřejmě scházel i tu, ale nebylo na něj vidět. Jo Frýdlant měl ve své zapomenutosti a zastrčenosti i své světlé stránky, nebylo na vás tak vidět. A jeho dcera Klára mohla chodit na střední ekonomickou školu, což byl trochu zázrak, ale pravda tu, kde i někteří z vašich profesorů tu byly za trest, se občas takové zázraky děly.
Jasně i mezi učiteli na vaší Střední odborné ekonomické a strojírenské škole byly svině, většinou se rekrutovali z učitelek a učitelů Ruštiny, Občanské výchovy, tělocvikářů a uklízeček. Ta největší svině byla Bernášková pomstychtivá zlá bolševička, která jako první v 68 mávala Rusákům a snad by se od nich nechala v rámci, socialistického bratrství i píchat do všech otvorů, kdyby nevypadala jak bachyně v posledním tažení. Tu jste měli právě teď před sebou. Mrskala ze sebe ruská slovesa pohybu a vy jste jako papoušci opakovali. Na tabuli byla změť azbuky a latinky a její řev se zesiloval v téměř až orgasmickém vypětí.

"он, она едет; он, она ездит; они ездят!"

Pak se zadýcháním skončí svoje představení výuky jazyka z 19. století a přejde na vám již důvěrně známou triádu o tom jak se maturita blíží a vy Nic prostě Nic neumíte a všichni vyletíte a půjdete k lopatě v případě holek do zahradnictví a nebo k šicímu stroji. Možná by to bylo i směšné, kdyby Bernášková už několik studentů k lopatě neposlala. Nejznámější případ se stal v době kdy jsi tu ještě nebyla. Nějaký kluk v maturitním ročníku, když probírali bratrskou pomoc sovětského svazu ji dost slušnou ruštinou a přesvědčivými argumenty, vysvětlil, že bratrská pomoc byla okupace ne nepodobná té z roku 38 resp. 39.
Nestačila u toho ani mávat tzv. Bílou knihou, což byla propagandistická sračka vydávaná sovětskou okupační mocí, na téma: Okupujeme vás pro vaše dobro a blahobyt, svoboda slova je zlo a kdo tvrdí něco jiného je nacista. A Klub 231, je sdružení bývalých SS, a démonů všeho zla, přitom to byly vlastně jen první politické oběti komunistů.
Bylo by to vtipné a za svoji ruštinu by kluk asi normálně dostal za jedna, kdyby se to, ale neodehrálo v ČSSR a v Frýdlantu. Místo toho nebyl připuštěn k maturitě a letěl i ze školy. To byl odstrašující případ který se tradoval po škole. Některé máničky k tomu však dodávali ještě druhou část. Že prý hned po tom se mu podařilo zdrhnout i s rodinou za hranice a dneska žije spokojený život v Kanadě poslouchá svobodně bigbít a jezdí vlastním americkým autem. Jestli to však je pravda nikdo neví.

Zvonění ukončilo představení Bernáškové vy jste vyfasovali úkoly a mohli jít na pauzu. Kluci chodili za školu na dvorek kouřit a kopat si s tenisákem, nebo tak něco. No a vy jste chodili také, některé kouřit jiné okukovat kluky. Na plácku mezi školou a jídelnou jste se potkávali všichni. Jak z ekonomky tak ze strojárny a dokonce i učňové z učebních oborů. Některé holky měly nad učni nos nahoru, protože ony přeci byly z dobrých rodin a studovali ekonomku.
Jiné ty chytřejší věděli, že mezi učni je hodně kluků kteří prostě měli tu smůlu, že jejich tatíci a matky, nebyli jako bernášková a nebo nedostali na výběr jako tatík Kláry. Proto právě Klára z vaší party, se s klukama ze učebních oborů zámečník, nástrojář a kdo ví co ještě bavila a oni ji brali.

"Ahoj Klárko, Lucko, Švédko. Nemáte trochu tabáku?"

Houkl na vás Martin, který se odněkud vyloupl s kamarády. Vypadali vážně strašně. Martin měl dlouhé černé vlasy až po ramena, na sobě montérkovou blůzu a potrhané modráky. Na blůze měl černou fixou nápis Black Sabbath. Ostatní, Ondráš, Jura a Jožin vypadali dost podobně jen barva vlasů a pokusy s vousy se lišili. Zatímco Martin měl na bradě malou bradku, která vlastně nevypadala tek zle, Jura se snažil o knír a vypadalo tao jako vypelichaný smeták a Jura se svými chomáči a ostrůvky ledabyle umístěných vousů se snažil o plnovous.
Klára vytáhla balíček tabáku a papírky. Kluci se na to vrhli a za chvíli umotali pár cigaret. Pro sebe i pro vás. Klára si od nich vzala a benzínovým zapalovačem z nábojnice, asi po dědovi, si zapálila a natáhla do sebe voňavý kouř tabáku Admirál a slastně vyfoukla.

"Holky to víte, že zítra je tajný koncert v hospodě U mědvěda v Rudě? Prý to bude poctivý bigbít. Kapela Talisman. Půjdete?"

Ruda byla dědina nedaleko Frýdlantu, jako hospodský tam byl chlapík, co sem byl taky umístěn za trest, ale ještě hodně dávno před 68. Takže i když bigbítu moc nerozuměl a nebyl to jeho šálek kořalky, podporoval alternativní omladinu s heslem: "Jakákoliv protibolševická činnost je mojí vlasteneckou povinností." Takže se tam občas dělali tajné koncerty, hostil i večery poesie zakázaných autorů a surrealistický kruh lidí, kteří se občas scházeli na Sovinci, neboť tamější kastelán byl také nepohodlný živel.
Bylo vidět, že kluci jsou natěšení.

Píše se rok 1979 a Československou socialistickou republiku sevřel a dlouhodobě drží ve spárech mráz normalizace. Pryč je doba uvolnění a tání jara 1968, ale i po deseti letech je potřeba společnost dále "normalizovat". Je potřeba udržet klid na práci a různorodé názory jak známo společnost destabilizují. Nejhorší jsou ti co své postoje proti režimu křičí do světa pomocí imperialistického západního dekadentního umění a hudby. Máničky.

A o tom je tenhle příběh... o skupině lidí pronásledovaných tajnou bezpečností, za to, že hrají hudbu, malují, píší, tvoří. V kulisách šedivého normalizačního Československa, za zvuků skřípající internacionály a budovatelských odrhovaček či oficiálního popu, ale hlavně obušků StB. Život na okraji, v zapadlých putykách, tajných koncertech disidentských chatách. Na místech, kde se mísí, filosofové, básníci, hudebníci s blázny, feťáky a opilci. V chudobě a plísni polorozpadlého nájemného bydlení, avšak bez ohnuté páteře, bez poplivání vlastních ideálů a zřeknutí se svobody.

Zatím co na západě defilují provokativní Sex pistols, The Clash, Dead Kennedys či Rolling Stones v Československu StB ve velkém šikanuje hudebníky jiné než oficiální a posvěcené režimem. Ti však stále jsou a stále hrají...