Vstříc spravedlnosti

Netrvalo dlouho a věděl o tom celý kontinent – během mezinárodního zasedání v Davenu došlo k sestavení koalice těch států, které odmítají nadále nečinně přihlížet vleklému a bezmyšlenkovitému konfliktu v Dalaranu. Jedním z hlavních propagátorů takového snažení se stal nedávno korunovaný král Niklas, který společně s Eldagem a Enrou přislíbil nově zvolenému králi Nazareidovi vojenskou pomoc.

A mezitím co ostatní země koalice se neméně připravovaly dostát svým závazkům, Korran na to zareagoval typicky svým způsobem. Místo dalších jednání s odpadlickými kmeny, které je už jednou odmítly, okamžitě přikročil k činům.

Blížilo se k večeru. Ospalý sluneční kotouč se pomalu ukládal ke spánku za vzdálený pouštní horizont a celý korranský tábor byl na nohou. Vojáci, kteří zde po dobu davenských jednání sloužili strážní službu, si nyní balili věci, oblékali zbroje a sedlali koně. Záhy je totiž mělo čekat něco víc než pouhé hlídkování na hranicích.

Už brzo totiž vyrazí vstříc nehostinně vyhlížející poušti, jejíž písky pod posledními denními paprsky začaly nabírat prorocky zarudlý odstín prolité krve. Když už bylo téměř vše potřebné připraveno, do ležení dorazil korranský král. Po boku mu krom několika jízdních družiníků stál mezi bojovníky známý generál Attila, jehož tvrdý pohled pamatoval ještě časy bojů za osvobození od Císařství.

„Synové Korranu, ke mně!“ Zvolá Niklas, když dorazí doprostřed sbaleného tábora, kde se kolem něj začnou okamžitě shlukovat všichni vojáci a sloužící.

„Vojáci, určitě se k vám již donesla zpráva, že Korran jde do války s rebely terorizujícími našeho jižního souseda. Dalaran je válkou rozvrácená země ve které sídlí desítky znesvářených klanů a násilnických tlup. Tito lidé, mohu-li je tak nazvat, nežijí z ničeho jiného než nekonečné války a utlačování vlastního obyvatelstva. Všichni tam žijí v permanentním strachu, posvátná místa jsou znesvěcována a nedotknutelní diplomaté mučeni, zohavováni a popravováni. Takového souseda chceme?!“

V ten okamžik se ze shromážděného davu ozvalo několik rozhořčených výkřiků a nadávek od vojáků, kteří se mezitím doslechli o brutální smrti jednoho z korranských diplomatů. Mladého krále taková reakce očividně povzbudila v eskalujícím energickém proslovu:

„Ano, už zabili jednoho z nás, desítky jemu podobných, stovky vlastních bojovníků a tisíce nevinných obyvatel! Proto se vás nyní ptám, kdo je v tom řádění zastaví? Kdo má takovou sílu, odvahu a kuráž, aby tyto vrahy dovedl spravedlnosti, jejich válkychtivé náčelníky sesadil a nevinné ochránil? Vím, že takových hrdinů po světě kráčí nemnoho, a proto se právě nyní nacházím v tomto a nejiném táboře. Budete mne následovat na cestě za spravedlností?“

V ten okamžik se ze všech přítomných hrdel ozval válečný pokřik následovaný pozvednutými zbraněmi.

„Do války, synové Korranu!“ Zvolá po králově boku generál Attila hlasem naplněným nezlomnou autoritou a v ten moment se korranská armáda sešikuje k pochodu.

Taková zpráva se brzy roznesla ve stručnější či obšírnější podobě do všech koutů Valcie. Nyní už nezbývá než čekat, jaký výsledek nová fáze dalaranské války přinese. Zda se o korranské intervenci bude pět v hrdinských zpěvech či baladách. Zda bude pozdějšími historiky považována za úspěch, nebo si na ní budou následné generace připomínat známé přísloví, že pýcha předchází pád. To vše zatím vědí pouze bohové.