Zákon Džungle

Domluvíme se ještě, že tedy Desítka bude mít jméno Alfréd Thorpe, J zase John "Johnny" Crowley a já zase budu Alan Burke. Po Devítkově výlevu mě napadne myšlenka, jestli ho za tohle stihne podobný osud jako mě ještě tehdy v Santově Doupěti, ale nakonec se tak nestane.

"Divíte se, příteli? Zde 'Alfréd' byl ještě vychováván generací, která zažila Británii jako impérium s koloniemi po celém světě, ne někdo, kdo by doceňoval jiné kultury. Mohlo to být mnohem horší." prohodím pak s úsměvem.

Následuje krátká scéna, kdy Desítka s Devítkou někoho podplatí jen proto, aby se nakonec dozvěděli, že místo které hledáme je naproti přes ulici. Raději se zdržím komentáře a následuji ty dva na místo určení.

Nakráčíme do posilovny, která páchne steroidy-nasáklým potem zdejších goril. Nechám mluvit Devítku, neboli Louise, přesně tak, jak jsme se domluvili. Nemám důvod se zatím nějak vložit do konverzace ohledně toho, kdo má větší koule a kdo je tu alfa samec nebo podobné řeci. Místo toho se mírně znuděně rozhlížím po posilovně a poslouchám. Na vousáčovy urážky mířené jak na adresu mě tak Desítky se v duchu ušklíbnu, ale jinak neměním ten znuděný výraz.

Pak se ale ten náš plán začne rozpadat, vousáč přejde od slušné konverzace k výhružkám a ty gorily co má pod palcem začnou mířit k nám. Desítka je ale překvapí tím, že nějakou více než stokilovou činku zvedne jednou rukou, i když se skoro zadýchal. Překvapí tím i mě a nadzdvihnu obočí v údivu. Ano, věděl jsem, že to není žádné ořezávátko, po mé dřívější zkušenosti určitě, ovšem narozdíl od našeho vousatého přítele nevypadá jako někdo, kdo si dává steroidy k snídani, obědu, čaji o páté i večeři.

Každopádně, pozornost všech je na něm, já toho ihned využiji zvednu svou hůl, vysunu čepel o velikosti meče z jejího horního konce a ta je rázem přiložená na vousáčově krku přímo na jeho obrovské, snadno viditelné krkavici. Čepel zabudovanou v druhém konci hole ještě nevysouvám, není to zatím nutné.

"Pohnete se a jste mrtev, příteli." řeknu vousáčovi s úsměvem a přitlačím mu čepel z hole na krk ještě o trochu víc. Pak se otočím na ty jeho gorily, co se k nám blíží. "ZPÁTKY! DEJTE NÁM PROSTOR!" zařvu na ty jeho gorily, co se nás snaží obklíčit. Jestli se stáhnout o pár kroků dál nebo aspoň se už dál nepřibližují, tak pak znovu nasadím ten úsměv dravce, co se dívá na svou kořist a vyšinutého psychopata k tomu.

"Víte příteli, na krku je tepna, které se říká krkavice. Zásobuje mozek krví, víte. Jeden dostatečně hluboký řez a bude z vás prýštit krev jako z fontány. Za pár minut vykrvácíte a už nikdo vám nepomůže, ani kdybyste byl přímo na operačním sále se špičkovým chirurgem co by byl hned připraven operovat. To je ovšem v případě, že bych se cítil milosrdný." řeknu mu.

"Vzpomínám si na nějakého rádoby-gangstera, na kterého jsem měl zakázku. Afro-američan, jemuž se ze steroidů dávno roztekl mozek a dlouhými vousy si kompenzoval to, co neměl na hlavě. Tím myslím, hodně se vám podobal." dodám s úšklebkem. "No, další vůdce gangu, kterého jsem vykuchal. Nemělo to moc velkou odezvu. Členové jeho gangu byli příliš zaneprázdnění bojem o to, kdo nastoupí na jeho místo než aby se starali o to mě. Je zajímavé, jak snadno se taková jednota rozpadne. Zaživa se jej všichni obávali a vzhlíželi k němu, po smrti po něm ale ani pes neštěknul. Policie raději řešila, kdo jim posprejoval auta hanlivými malbami než aby se zabývali další vraždou v chudé čtvrti. A těch pár gangsterů, co ty řeči o bratrství vzali vážně a chtěli se pomstít, ti mě nalezli v mém hotelovém pokoji... no, zbavil jsem se jich rychle a efektivně. Pár sekund a již byli na věčnosti. Až na jednoho z těch gangsterů. Ten mě naštval." S tímhle vytáhnu nůž ze skryté kapsy v rukávu.

"Jeho krev mi totiž potřísnila na míru ušitý oblek, který se má prát jenom nasucho... víte, to mě dost rozčílilo." řeknu a ještě trochu více zatlačím čepel na krk a nožem v druhé ruce začnu až nebezpečně blízko kroužit kolem jeho ledvin. "Tak jsem jej několika šikovnými řezy nožem nechal utopit se ve vlastní krvi. Byla to dost odporná smrt, ale za ten oblek to byl ještě mírný trest. Ve zprávách nazvali vraha těch gangsterů vyšinutým psychopatem. Takže určitě nevěděli, že jsem to byl já. Víte, já nejsem psychopat, já si jsem jistý, že jsem sociopat s vysokou mírou fungování. V tom je rozdíl." pousměji se.

"A vy očividně potřebujete lekci slušného chování. Ne že bych od vás čekal něco jiného, takto si tu dokazujete svou dominanci nad ostatními obyvateli této betonové džungle. Takže jsem ochoten vám to hrubé chování vůči mne odpustit, jelikož nic lepšího neznáte a já jsem milosrdná duše. Ovšem takto urážet Alfréda, to je vrchol nezdvořilosti. Je již v letech a starší lidé se mají respektovat. Takže se mu omluvíte a od této doby mu budete říkat 'pane Thorpe'." řeknu s dravým úsměvem a zatlačím čepel dostatečně tvrdě, aby ho to trochu řízlo a objevilo se pár kapek krve.

"Víte, jaké to je, mít protržené plíce? Umírat pomalu, lapat po dechu, dusit se vlastními zvratky..." usměji se na vousatého černocha a přesunu nůž v druhé ruce k jeho žebrům. "Přijmete raději lekci slušného chování a omluvíte se nebo chcete zprostředkovat tento zážitek? Obojí je možné. Jak říkal zde Alfréd, vše je možné vyřešit v klidu, jako civilizovaní lidé, třeba u šálku čaje. Stačí se jenom omluvit. A aby bylo jasno, o žádné zápasy tu nejde. Jde nám o to dostat toho kdo onoho Killerbeeho nejspíše unesl. A nejspíše i ty vaše další známé. Takže pokud budeme spolupracovat, budeme všichni šťastní." dodám pak s úsměvem se kouknu na vousatého černocha. "No, tak copak, jak to bude? Čekám. Stačí jedna omluva a můžeme si dát ten šálek čaje."

Bicáky, tricáky a krocan

Najít dealera ve Skid Row není těžký. Ukažte prstem na někoho, kdo zrovna nehází kabel na ulici a má boty s podrážkama, nemůžete se seknout.
Desítka si to vyrazil přímo k němu a začne to s ním koulet. Aby to nebyla všechno jeho zásluha, stojím mu za ramenem a hubu mám vystrčenou vzhůru. Cejch gangu musí negra praštit do vočí.
Samozřejmě si to nevodpustí. Poznámku vo poslouchání. Já si, ale vodpověď nechám pro sebe, jen odstříknu slinu mezi předními zuby.

Pak už to jde rychle. Zašustění doláčů nás dostane dovnitř. Chodba, dveře, tělocvična, smrad a negrů, jak na nedělní palačinkový snídani u tety Yemmaimy.
A Alfie si vykračuje, jako pán. Já s rukama v klokance šourám podrážky po podlaze. Cheknu vokolí, spočítám je a mrknu na tetování. Podle toho se pozná kolik jich bručelo a za co, případně jestli jsou v gangu. Co můžu říct vod voka, tak pár bručounů tu je. A čuměj na nás.

Krocan, to je dobrý. zachechtám se v duchu a hubu si zakryju prackou. Fakt sedla.
Smích přejde, když se vyloupne negr, jak bejk. Vlastně vypadá, ze bejky žere ke snídani a ani nemusí moc kousat.
Když mi řekne, že sem mu podvědomej, jen vytrčím hlavu nahoru. Tak pozná, že patřím k gangu. Kdyby na mě šáhnul má problém se všema bráchama. Pravidlo, který chrání jednotlivce a udržuje status quo.

“Šestá ulice brácho. Pěkný kozy.“ zkroutím pysk v uznání a stoupnu si před krocana. Se svojí vejškou koukám na obra trochu ze spoda.
“Jeden negr, co si říká Killerbee porušil deal s těma bílejma.“ trhnu bradou za sebe. “Nasypali do něj vatu, dokonce měl zabuknutý i křídla za louži. Za tejden má první držkovou v ringu. Všechno dojednaný. Chápeš negře, posral jim bussines.“ pokrčím rameny a přijdu ještě o kousek blíž k habánovi.
“Podle toho, co vidim. Jen tak vod voka, nebyl rozhodně nejvostřejší tužka v tomhle penále, ale to už je problém těch bílejch. Můj problém je, že když ho nenajdou tak mi nezacvakaj a já doufám, že mi pomůžeš brácho.“ zůstanu stát s hlavou nakloněnou na stranu a zírám na vous negra před sebou.

Duchové, stařec a nevděčníci

Jeden vobčas přenechal jestli se rozhodnul dobře a na mně to přišlo zrovinka teďkonc. Stojíme před Mama, což je pro našince něco, jako pro černoprdelníky papež a já kretén k ní přivedu tyhle nevděčníky, který neuměj ani poděkovat za snídani nebo si aspoň vodpustit poznámky.
Mama si je zhodnotí pohledem. Pěkná společnost říká a já se tvářím, jako malej smrad, kterej přitáhl domů na podrážce obrovský hovno....a ještě ke všemu ho rozšlapal po luxusním tépichu.
Navíc to vypadá, že duchové dnes nejsou na naší straně. A po Desítkově poznámce, u které skřípu zuby, dost možná ani nikdy nebudou.
Čekal jsem nějakej poser vod Banese, ale ten se ukázal jako rozumnej chlap. I přes trochu toho voseru nakonec dostaneme radu. Tajemností opředenou moudrost, jak to u duchů bývá. Komu se to nelíbí, ať použije google...

Zpátky do auta jdu mlčky. Celou dobu přemýšlím, jak moc mi tohle podělalo záda. V autě si zapálím a okamžitě ho odpíchnu od obrubníku. Pánové se rozhodnou voodoo exkurzi hodnotit. Chvilku svírám volant až nakonec hamtnu na brzdu a otočím hlavu na pasažéry vzadu.
“Vážně Desítko ? Vážně ? Ret nan wol ou...hleď si svýho. I Banes to pochopil. Prostě nejebej do toho čemu nerozumíš.“ zaprskám na starce a otočím se zpátky. Plesnivej zozo.
Další diskuzi až k Towne street utnu zesílením hudby.

Uklidnil jsem se. Kreolskej rap a pár cigaret, kterejma sem pořádně zahulil chevyho mi pomohlo potlačit chuť někomu prostřelit kyčel svojí naddimenzovanou hračkou.
U Towne street už se dá v autě zase mluvit. A mluví se.
Plán bychom měli a jen se ladí detaily.

“Příjmením si můžete říkat v anglii. Tady letí přezdívky nebo jména. Desítka vypadá jako Alfréd a Jéčko to je přece typickej Johnny.“ přispěju svojí troškou do diskuze.
Zazvoní telefon. Volá Mama a to se vzít musí.
“Mési Mama.“ rozloučím se potom, co pečlivě vyslechnu její sdělení.

“Continental na sedmý. Nějaká čůza, přesněji vobarvená čůza, tam provozuje magii.“ podělím se s ostatními.
Zkontroluju jestli nám běží komunikace. “Tak jo, hledáme svalouše nebo dealera, co jim prodává steroidy. Z těch bychom mohli něco dostat.“ otočím se na Banese a vystoupím z auta. Pro sichr vezmu i batoh, jen mačetu nechám v autě.

Návštěva Vědmy

"Já jsem ještě nezvracel, takže to risknu abych okusil zdejší kulturu. Přinejhorším si později pročistím trávicí trakt." řeknu a ušklíbnu se na Desítku. Je vidět, že nakonec máme něco společného. "A tak, to že jsem až moc hlasitý je možná pravda, ale naddimenzovaný? Důstojníku, já jsem přesně takový, jaký mám být, o nic více, o nic méně."

Návštěvu oné "vědmy" přejdu z drtivé většiny nejdříve jen slušným pozdravem a poté mlčením a přikyvováním když je to vhodné. Překvapí mě, když kromě Devítky osloví i mě. "Vynasnažím se, madam." řeknu jí s lehkým úsměvem, nějak ani nevím, co na to odpovědět. Projednou nemám žádnou chytrou poznámku.

Když už jsme zpátky v autě tak se rozvine konverzace mezi Desítkou a panem J ohledné té návštěvy. "Zdá se, že to co jsem dělal v minulosti já není pro duchy ani pro Madam Saintová žádný problém. Nebo možná jsem jí a jejím přátelům na druhé straně pouze přišel sympatický. Asi se máte ode mne co učit, důstojníku." řeknu Desítkovi s úsměvem. A pak Desítka začne probírat naše krytí.

"Ano, přesně tak, takový je plán. Já budu ten co ty zápasy organizuje, vy budete ten co to vše financuje a chce se přesvědčit, že ten Killerbee je vážně vhodný pro náš byznys." řeknu Desítkovi.

"Pokud se pan J bude muset ukázat, tak může vystupovat jako nás bodyguard. A pan Devítka neboli Louis je samozřejmě náš průvodce zdejší betonovou džunglí. Což mi připomíná, budeme vám dvěma muset vymyslet nějaká jména. Koneckonců, vaše karetní přezdívky mimo kontext vašeho klubu budou až moc vyčnívat." pousměji se a chvíli přemýšlím.

"Co třeba pan Crowley." pokývnu hlavou nejdříve k panu J, pak obrátím pozornost k Desítkovi. "A pan Thorpe." Na chvíli se odmlčím a poté dodám: "Vypadáte jako Thorpe." řeknu Desítkovi ještě s úsměvem. "A co se týče pružné pleti, mohu doporučit nějaké krémy, ale myslím, že ve vašem věku je to již na plastického chirurga, příteli." usměji se na Desítku.

Poté Devítkovi zazvoní mobil a podle toho co zaslechnu z konverzace se jedná o onu vědmu která si na něco vzpomněla. Já už pak jen čekám až dojedeme na místo určení a mezitím si prohlížím na mobilu vše, co najde o tom Killerbeem kterého máme hledat. Až mi to nedá a přemýšlím o tom co se stane jestli ho nakonec opravdu najdeme. Třeba se jej Desítka pokusí zrekrutovat do toho jeho karetního klubu jako dalšího zabijáka upírů. Nebo si ho J dá k večeři.

Cesta Za Dobrodružstvím

Devítka se na mě významně koukne když je zmíněno, že právě on má celou tuhle akci mít pod palcem. Při tom jeho pohledu se ušklíbnu a pokusím se jej ujistit o tom, že jeho obavy jsou zbytečné a naprosto neodůvodněné. "Nebojte se, příteli. Pokud něco umím, tak je to chovat se slušně a dodržovat společenská pravidla. S těmito končinami jste obeznámen lépe než já, takže nemám problém s tím, když budete pravidla určovat vy. Vlastně jsem si myslel, že to bylo již jasné od našeho rozhovoru v Santově Dílně."

Pak se Devítka zastaví někde pro kávu a ještě s sebou nese krabičku něčeho dalšího. Jeden kelímek s kávou strčí do ruky i mě. Bylo by neslušné to odmítnout, když už se Devítka tak stará, proto tu kávu přijmu s úsměvem a zdvořilým "Děkuji."

Je mi jasné, že ta káva mi chutnat nebude. Zde nejsme v Itálii, kde ví jak připravit dobrou kávu a pokud si objednáte kapučíno po jedenácté hodině ranní tak vás budou považovat za barbara. Ne, zde jsme v USA, vysoce konzumní společnosti, kde jde o to vyrobit to co nejlevněji a nejrychleji do té doby dokud si zákazník nestěžuje. Žádné nadšení do toho co dělají, jde jenom o zisky. Ovšem, ten obchod kde to kafe Devítka kupoval nebyl žádný velký řetězec typu Starbucks, což mi dává aspoň trochu naději že to kafe nebude jen obarvená voda. Tu kávu vypiju a i když je hluboce pod mé standardy, tak jsem rozhodně čekal horší. To je asi to nejlepší, co o ní mohu říci.

Pak Devítka ještě otevře tu krabičku a já zjistím, že koupil... koblihy, ano. Prstencové koblihy. Jako spoustu pokrmů, i tato původně nizozemská verze koblih byla v americe zruinovaná.

"Takže koblihy ke kávě v kelímku, ano, jste na nejlepší cestě se také podobat na federála, příteli. Nebo alespoň na typického příslušníka LAPD." řeknu s úšklebkem.

Pokud mi Devítka nějakou koblihu nabídne, tak na chvíli váhám, ale nakonec ji s vděkem přijmu. To ovšem jen předstírám, tohle bude dost těžko stravitelné.

I kdyby mi ale žádnou nenabídnul, tak nakonec si jednu vezmu, hlavně ze zvědavosti a také proto, že si nemohu zrovna teď moc vybírat. Prohlédnu si koblihu a trochu k ní přičichnu a nemohu si pomoci, připadá mi to, jakoby to nebylo o moc víc než jen plast s různými chemikáliemi, které tomu plastu mají dodat nějakou chuť. Přes svůj odpor onu "dobrotu" nakonec zkonzumuji, poté vytáhnu kapesník a utřu si z úst a prstů zbytek cukrové polevy.

To už ale zastavíme poblíž nějaké temné uličky, kde Devítka jde kupovat... kohouta? Jako obětinu? Rozhodně jsem nečekal že půjde zrovna o tohle, ovšem to Haitské Voodoo je očividně stále v některých kruzích praktikováno. Pozoruji, jak to probíhá a pak už se Devítka vrátí i s kohoutem do auta.

"Zdá se, že vás celkem oškubali, příteli. Toto rozhodně není kvalitní plemeno, jako například Old English Games z mé rodné anglie. Za tohoto kohouta bych zaplatil tak 10 dolarů a i to je moc vzhledem k tomu, v jakém je stavu." okomentuji nejdříve už uvnitř v autě to zboží co koupil a pak mu strčím do ruky dvě stodolarovky. "Na výdaje." řeknu s lehkým úsměvem. Rozhodně sem to nechtěl dělat venku když tam byli ti co od nich kupoval toho kohouta, sotva by uviděli tolik peněz tak by se po nich vrhli jako hladoví žraloci co cítí krev. A to by znamenalo zbytečné zdržení.

Pak nás už Devítka veze dál, za onou "Mama". Pod tím slovem si představuji starou, obtloustlou černošku s hlasem hrubým jako šmirgl papír který získala díky tomu, že po desítky let denně vykouřila několik kartonů cigaret. Pak ale věnuji pozornost zbrani, kterou má Devítka, pak na jeho hlavu, na které nosí jen nějakou levnou kšiltovku co nejspíš koupil někde za dva dolary na nějaké benzínce a nemohu si pomoci, musím něco říct.

"Mimochodem příteli, k tomu vašemu izraelskému ručnímu dělu patří i sluchátka, takhle bez nich riskujete ohluchnutí než dosáhnete polovičního věku zde Desítky." řeknu a s úsměvem kývnu hlavou na starého bývalého důstojníka rozvědky. "Navíc, ze zbraně s takovým zpětným rázem budete mít jednou ruku docela dost v háji. Tuším, že zde Desítka to již zmiňoval."

Pak ohledně Devítkovy zbraně ještě dodám: "A také, tohle je dost hlasitá potvora, proto ty sluchátka. Tohle budou slyšet až na té policejní stanici co je několik bloků vzdálená. Čekal jsem, že do Skid Row si vezmete spíše něco s tlumičem." podotknu.

"Ale vy víte lépe. Co já vím, třeba je to nedílná součást tamější kultury a jinak by vás nebrali vážně. Jde o to, kdo má větší barák, větší auto s většími koly, komu sedí na klíně větší počet žen s většími- vnady, kdo je ověšený větším počtem zlatých řetezů a jiných kýčovitých šperků podobného ražení a samozřejmě i o to, kdo má větší bouchačku která je co nehlasitější, aby se jej obávali všichni z širokého okolí." Poté se na chvilku odmlčím než nakonec pokračuji dál.

"Dobrá, možná můj popis byl poněkud zkreslený skrze rapová videa, ovšem to co jsem řekl je zdá se nedílnou součástí kultury celé této země, ne jen míst jako je Skid Row. Takže na vašem výběru arzenálu nejspíše něco bude." Zase se odmlčím a přemýšlím.

"Kdysi jsem viděl jednoho muže co používal dva desert eagly najednou. Takže si buďte jist, že vás již někdo předčil." To byl nějaký vůdce nějakého gangu co se tak hlavně chtěl předvádět před svými nohsledy a nejspíš z těch svých bouchaček nevěděl ani pořádně střílet. Nevím, byl pod drnem dříve než měl vůbec možnost po mě vystřelit byť i z jednoho toho svého ručního děla.

Breakfast club

Dohoda je na světě a my máme plán. Můžeme tu malou diskuzi rozpustit, ale Banes položí zásadní otázku. Mohl bych si vymyslet nějakou hustou přezdívku, ale jedem do mý čtvrti. Je velká šance, že mě někdo pozná a cejch gangu funguje v některejch věcech líp než silný juju.
"Louis...říkej mi Louis. Nebo Elko." rozhodnu se nakonec a s pobaveným úsměvem kouknu na Desítku, který na tabuli píše skóre. Tohle malý vítězství chutná docela sladce, takže trocha samolibýho úsměvu není na škodu.

Desítka začne vysvětlovat. Hledáme nasteroidovanýho negra, kterej si řiká Sršáň. Je to dobře, protože kreténa s dementní přezdívkou si určitě bude někdo pamatovat. Minimálně dealer, co mu prodává sypání. Stejně jako Banes i já si ihned, jak budu mít telefon projedu profil naší stopy. Důležitý je zčeknout storýčka a selfíčka. Jen zběžně projedu pár posledních postů a koukám, jestli na fotce nezachytil nějakou známou nebo výraznou tvář.

Desítka zmíní konkrétní adresu. 545 Towne avenue. Adresa jako každá jiné, jenomže jen málokterá je takhle výrazná.
Towne ave je cihlová zástavba a 545tka je jako jediná obarvená na bílomodro a hlásá svý půlmetrový čísla do světa. Jestli si dobře vybavuju má dveře a garážovej vjezd. Ze střech okolo se nedá dostat, jsou tam ostnatý dráty. Tohle bude zábava, jako vejít od arény.

Když mi Káčko řekne, že moje výbava je dostatečná jen zvednu ruce. "Jako bych nic neřekl." zamumlám a začnu upravovat klokanku v mikině, přesněji řečeno jí rozpárám. Upravím si pouzdro s deaglem na břicho a zkusím jak pohodlně se mi bude skrz kapsu tahat. Uzi dám do batohu, tu nikam neschovám.
Desítka a Jéčko se připojí. Jenom nepřítomně přikývnu. V hlavě už šrotují kolečka a já s batohem na zádech bezeslov odcházím k Chevymu.

***

Chevy si to valí ulicema a já trochu nakvašeně tahám z cigára. C-Project potichu repujou v rádiu a v autě panuje živá diskuze. Já se nijak nezapojuju, plním svoji úlohu řidiče a pomalu vedlejšímu ulicema kroužím ke Skid Row. Co mám říct na to, že Shepardová je fízl ? Nic, všechno bylo řečený a já sem rád, že jí nevezu do srdce haitský komunity. A Špilberg ? Ten je mi taky u prdele.
Už jsme skoro u hranice, kde na jedné straně stojí město andělů a na druhý osobní peklo mnoha ztracenejch chudáků. A já jako cháron brzo převezu Banese do podsvětí.
Desítka zmíní, že je všechno v mojí režii. Vrhnu významnej pohled na Banese jestli to zaregistroval.
Diskuze rozebírající sociální problematiku Skidrow pokračuje a já nejsem v náladě. Potřebuju kafe a snídani. A taky si myslim, že si budu muset bokem přivydělat, protože nikdo necvaknul ani benzín.
"Komunikace připravená." zavrčím nazpátek, strčím do ucha jeden AirPod a zamávám telefonem.
"Buďte připravený. Nemám dobrej pocit." sdělím naší kavalérii v záloze.

Mlčím a pořád si nejsem jistej svym rozhodnutím jet s bandou bělochů, z nichž jeden je upír, do ghetta. Informace, ale potřebujeme a je dobrý držet se zvyklostí.První, ale snídaně.
Zastavím u nejbližší kavárny a vyskočím z auta. O pár babek chudší, obtěžkanej papírovým pytlíkem a kelímkama se vracím do auta.
"S mlíkem, bez cukru." narvu jeden kelímek Banesovi, zbytek chlapcům vzadu a na palubce rozbalím pytlík s koblihama. Jsou tu se sypáním, čokoládou i krémem, jen si vybrat. Podělím se i s ostatníma. Jednu chytnu do zubů, jako hladovej pes a pokračuju v krasojízdě.

Další zastávka je těsně na periferii Skid Row. Už tady poznávám jak se to mění, sice tu nejsou stany a socky, ale ty dva vrabčáci na rohu, co tak nenápadně kopou do hakisáku...jsem doma. Zastavím u nich.
"Yo! Ti zanmi! Men lajan kach la. Pote roz. Prese prese!" houknu na jednoho z nich a strčím mu do vyhublý pracky padesátku.
"Kupujeme kohouta." vysvětlím ostatním a mezitím urputně žvýkám další koblihu. Všechno má svý pravidla a když chceme pomoct od mama, potřebujeme obětinu duchům. Nehodlám, ale třeba Banese kulturně obohacovat, bohatej je až dost.

Vrabčák se s pleskáním podrážek vrací. Kohouta má hubenýho až hanba a já bych mu nejradši nafackoval. Jasně, že mě vojebal...tenhle nestojí ani za dvacku. Jen mu pohodim hlavou, aby ho dal dozadu. Nohy a křídla má svázaný. Stejně, ale bude řvát zbytek cesty.
"A teď jedeme za Mama." ohlásím další zastávku a opět uvedu Chevyho do pohybu. "Vobzlášť Jéčko pro ni bude asi zajímavej." mrknu do zpětnýho zrdcadla na kapucína.

Na Cestě

"Dobrá tedy, jsme domluveni. Takže, zbývá asi už jen jedna věc. Jak vás mám na tom Skid Row oslovovat. Přeci jen, před nimi vás tam nemohu oslovovat 'Devítko', že." pousměji se na Devítku a čekám na jeho odpověď.

Desítka pak začne vykládat a předloží nám adepta na tu horu svalů kterou sháním. Očividně to není ani nikdo kdo by aspoň něco uměl. "Aha, a já někoho takového co ani neumí pořádně boxovat sháním na zápasy. To musím už být opravdu zoufalý, že. Možná doufám, že se mi z něj podaří vytřískat nějaké prachy než mu steroidy rozežerou mozek. Nebo bude vše jen hrané a já potřebuji jen někoho, kdo v ringu prohraje na požádání a udělá to přesvědčivě." řeknu na to s úšklebkem.

Každopádně poté vytáhnu svůj mobilní telefon a s jeho pomocí si najdu na internetu někde fotku toho Killerbeeho, kterou si poté dám na mobil, abych jí mohl případně těm individuím ze Skid Row ukazovat... a kdyby se někdo z nich rozhodl mě o ten mobil připravit, tak v tom lepším případě bude o pár prstů kratší.

Dále už poslouchám ten další výklad Desítky a nemám k tomu moc co říci, ozvu se až když mi J nabídne svou bouchačku. "Aha, takže mi tedy říkáte, že až příště na mě Desítka 'upadne', tak mu mám vystřelit mozek z hlavy? Zajímavý návrh." řeknu s lehkým úsměvem a nabízenou zbraň od něj přijmu. Koneckonců, mám hrát roli někoho, kdo by si bouchačku s sebou určitě vzal aby se na takovém místě cítil bezpečně, takže by bylo podezřelejší, kdybych žádnou zbraň neměl. A nakonec, máme tam nějak zapadnout. "A jistě, klidně se připojte, bude zábava. Ať už v jakémkoliv slova smyslu."

-----------------------------------------------------------------------------------------

Později se už vezeme tím autem kterým jsme přijeli na místo určení, akorát místo blondýny a toho druhého s námi v autě sedí Desítka s Žolíkem (J). Jejich konverzaci poslouchám a jsem rád, že ji nepřehlušuje nějaká ta hudba Devítky, kterou si určitě touží pustit na plné pecky, ale bylo mu to zakázáno.

"Takže slečna Shepardová vážně byla u policie... dobré slyšet, že jsme se s Devítkou nemýlili." poznamenám s úsměvem. Vážně se to dalo snadno poznat. Kdyby se ti ze Skid Row dokázali přenést přes to, že to je ženská která má na rozdíl od těch co se v těch končinách běžně vyskytují stále všechny zuby, tak by si toho určitě všimli také. "A co se týče toho druhého, bylo mi jasné, že to bude buď někdo kdo tady je omylem nebo naprostý vyšinutý cvok. Nic mezi tím. Jak jste k němu vůbec přišli?" zeptám se, ale až tak moc mě to nezajímá, takže jestli se jim o tom nebude chtít mluvit, tak to nechám tak. "A pan A je anglikán... mnohem lepší než katolík." dodám ještě s úsměvem.