Masáž

Dva britský psi si konečně přestanou očuchávat zadky a začnou vrčet, i když v tý jejich vychovaný formě. Je to asi tak vzrušující, jako ty jejich suchý sitcomy. Radši se věnuju zhulenýmu pozorování Jéčkova triku. Tak vteřinu mi trvá, než pochopim.
“Takový škody. Tobě už poprdět nedám.“ řeknu stejně potichu, jako on a sleduju ho přimhouřenýma očima. Hubu nespokojeně našpulenou.

Pak začne J posunkovat na Desítku, kterej vypadá, že usnul. Vim, že starý lidi to tak maj. Můj děda vždycky usnul u voběda a já mu vyluxoval misku. Jsou prostě starý a potřebujou vodpočívat.

Dorazí K s jídlem. Zklamaně natáhnu do nozder smrad tuňáka. Jasně, žijeme v Americe, zemi burgerů, abychom jedli tuňáka. promnu si kořen nosu. Pak K upozorní na tu nevinnou trošku trávy v Jéčkově pracce. A věci se dají do pohybu. Teda jedna. Fosilie.

“Hustý.“ zmůžu se jen na jedno slovo a zaujatě pozoruju, jak Desítka dělá z Banese preclík. Všichni okolo jsou očividně proti. A já v nestřeženém okamžiku šlohnu jointa Jéčkovi, abych mu ho po pár šlucích zase vrátil.

Situace je vyřešená, anglický čoklové si vyřikali dominanci a je klid.
“Jak si Vaše veličenstva budou přát.“ odpovím K. Samotnýho mě zajímá, co za hajzla mě sleduje. Tipuju, že Q se mi bude hrabat v hlavě a K jí bude votvírat dvířka. Jeho hlas zní, jak hlas cvokaře, co k nim choděj bohatý běloši.

Jéčko pochvalí Banese. Zbytek nováčků se nějak výrazně neprojevuje a já mám hulihlad. Po vzoru J se vrhnu na salát. Hlad je hlad.
“Já fem fhandil..mmm...defíítkofi.“ objasním J a Banesovi, s plnou pusou. “Byl dobrej, Jako Kvang Čeng Kejn v Tajemství Kung Fu.“ předvedu několik naprosto ne-kung fu výpadů vidličkou. “Fakt dobrej.“ zamručím a další slova utopím v salátu...

Karty jsou rozdány

Všímám si jeho vysoce nezdvořilá gesta naznačující nezájem zatímco mluvím. Já zdvořile ten jeho sáhodlouhý proslov vyslechl, on buď není schopen dostatečně dlouho udržet pozornost nebo mi tu pouze jen ubohým způsobem chce ukázat, kdo je tady šéf. Jestli si myslí, že tímhle mi něco dokáže, tak se šeredně mýlí. "Ale no tak, je vysoce neslušné dívat se na hodinky, když někdo mluví. Jako posluchač tím dáváte najevo, jakože nemáte čas. A pochybuji, že teď zrovna máte lepší věci na práci." prohodím ke konci proslovu když už se zase Desítka koukne na ty svoje kapesní hodinky. Ten mi pak začne odpovídat v podobném duchu jako předtím a já se přitom mírně pousměji. Tohle bude zábava.

"Ano, v tom máte naprostou pravdu." přikývnu, když mne nazve typickým představitelem mé generace. V tom se trefil. "Být vaší generace, nejspíš bych se choval jinak. Ovšem já se narodil až po pádu Berlínské zdi, takže nemám mozek vymytý propagandou ani zakrnělý z olovnatých barev." řeknu mu se zářivým úsměvem.

"Co se týče vašeho tvrzení, že mou troufalost ani zdaleka nevyvažují můj úsudek a schopnosti..." změním téma a nasadím předstíraně přemýšlivý výraz. "Kdybych měl úsudek, nejspíš bych nenasedl do černého auta se začerněnými skly a vůbec bych tady nebyl. Takže, drahý příteli, co jste mohl čekat." pokrčím rameny. "A pochybuji, že vy jste na tom se svým úsudkem o moc lépe. Tohle vaše poslání si někdo jen tak nezvolí. Boj proti nepříteli který podle toho co říkáte má pod palcem celý svět. Na to musíte být aspoň trochu šílený." přidám lehký úšklebek a poté pokračuji. "A ohledně mých schopností... myslím, že na to je ještě příliš brzy to soudit. Koneckonců, ještě jste je ani neměl příležitost vidět v akci. Třeba vás překvapím a vy mne začnete považovat za syna kterého jste vždy chtěl mít." neodpustím si a trochu ho popíchnu.

"Co se týče mé aprobace... tak abyste si nemyslel, ty vaše jednoduché triky nepovažuji za nic, co by z vás činilo upíra či, jak zde řekl náš přítel z karibiku, 'ninja-mumii'. Pouze jsem považoval za možné že je zde více upírů, když jednoho zde již máte." řeknu a kývnu na pana J. "Takže by musel být nutně jediný. Třeba tu je nějaký v pozadí, který vám tahá za nitky. A ani o tom netušíte. Sám jste to říkal, ne? Upír pátého stupně. Mohl bych jím být klidně i já a nikdo z vás by to nevěděl, alespoň tak jste to říkal." pousměji se.

"No, myslím ale, že již jsme se o mé osobě namluvili dost. Pokud máte nějaké otázky, tak vám samozřejmě odpovím." řeknu a přidám další dotaz. "Máte nějaký cíl? Poslání? Velký plán na to jak zbavit svět upírů jednou provždy? Nebo jen čas od času eliminujete nějakého upíra ke kterému se právě dostanete a doufáte, že je poté na světě o něco lépe?" Rozhodně by se to hodilo vědět.

"Co je dostalo? Jestli víte nějaké podrobnosti." zeptám se když zmíní ten předchozí tým který už není mezi námi. Ptám se hlavně proto, jelikož v branži jako je tahle je mnohem lepší učit se z chyb druhých než svých vlastních. Protože k poučení se z vlastní chyby často už není příležitost. Přemýšlím i co je s tím novopečeným "Devítkou". Vzhledem k tomu že to byl on co nás přivezl tak je možné, že je s nimi nějak už více spjat, ale jeho chování tomu nenaznačuje. No, to ještě zjistíme. Také mi je jasné, že s "Devítkou" si nebudeme moc rozumět. Možná kdybych se pokoušel snížit na jeho úroveň, ale to rozhodně neplánuji. Co se týče té mise, tak ohledně ní zatím nic neříkám, čekal jsem, že něco takového nastane.

Ať se práší za kočárem

Kravaťák, teda pán Banes, jak ho osloví Desítka, mi začíná připadat jako nabubřelej britskej panák. Tváří se, jako by sežral šalamounovo hovno a ještě mu zbylo na svačinu. Nóbl, extra třída, co se nikdy nemejlí. Fajnový, ale tohle je Los Angeles. Celej jih LA je místo, kde ho zabijou kvůli vobleku a těm drahejm botám. A to se stane vobzvlášť rychle, když bude mluvit jako bílá snobská pinda.
Takže ten jejich rozhovor pozoruju a drtim trávu do papírku. Teprve, když desítka vocení moje krásný přirovnání zvednu zrak a trochu se ušklíbnu.

Zamlouvám si tvoje klofáky kámo. pronesu v duchu k Jéčkovi. A dost mi vodlehne, když zjistim, že tu znás neudělaj zubatce. I při sypání trávy se krotim a rozhodnu se jen pro malýho jointíka. Nechám si něco i na potom, bůhví kolik nocí tu budu trávit bez pořádnýho povyražení.
Přisypal jsem tabáček, udělal filtřík a zrovna, když volizuju papírek, tak se desítkův zájem zase stočí ke mě.
Magickej talisman ? To budu mít sakra silný juju. Doufám, že se ty magie mezi sebou nebudou mlátit. našpulim rty a nakonec tyhle úvahy nechám plavat. Nemá smysl se s tim srát.

"Díky kámo." vytáhnu náhodnou kartu z podivnýho balíčku a votočím ji. "Hehe, jak jinak." zachechtám se a strčím kartu do náprsní kapsy košile. "Jako hrob Jéčko, jako hrob." ujistim upíra. Je mi trochu líto, že ho jednoho dne pošlem do věčnejch lovišť, zatim je to fakt největší sympaťák...i když zubatej.

Strčim špeka mezi pysky a připálim si. Přes první zabafání a ustupující kouř se střetnu pohledem s Královnou. Než vydechnu kouř, pečlivě jí vyslechnu. Pro některý z těch, který sem přijeli semnou bude asi magie dost šok, jenže pro mě ne. V mý kultuře má silnej význam a proto vim, že Q neplácá nadarmo. Rada vod čarodějky je k nezaplacení. Pomalu a důrazně Q přikývnu. Prstem poklepu na kapsu s kartou a pak na spánek. Rozumim, chápu, poslechnu.

Desítka konečně vodpíchne ten stojatej vláček naší konverzace z nádraží. Konečně ! Akce !
"J-ho. Jdu do toho." ujistím ho a dám si dalšího prda. "Ale klofáky jsou moje. Takovej je deal." vztyčím prst a nabídnu jointa Jéčkovi.
Může se upír zhulit ?

Aby bylo jasno

"Nebojte se, madam, jsem si jist, že vše proběhne v klidu." uklidňuji blondýnu, která se očividně bojí že zdejší situace brzo vyeskaluje. "Navíc, jsme ve spojených státech amerických, zde nejspíše mířit jeden na druhého při konverzaci střelnou zbraní patří k místní kultuře." dodám ještě s úsměvem a dále to nerozebírám.

"Takže tedy, pokud to shrneme, nemýlil jsem se." prohodím když skončí s tím proslovem a uvelebím se na sedadle, tak, jak to jde. "A také, děkuji za sáhodlouhou lekci ohledně toho, jak funguje zabezpečení v moderní době. Ovšem, očekával bych, že vám bude jasné že vzhledem k mé dosavadní... živnosti vůbec nebyla potřeba." Přecijen, jsem nájemný zabiják, jako členové našeho rodu po staletí. Pokud bych tohle nevěděl tak tu touhle dobou už vůbec nejsem. "Takže pokud to není pouze narážka na to, že jsem 'staromódní', tak zdá se ani nevíte, koho jste si sem pozvali. To mě důvěrou ve vás moc nenaplňuje." prohodím. "To, že jsem něco 'nedostatečně dekódoval'... " použiji jeho slova a zakroutím očima na znamení toho, že tu poznámku považuji za naprosto scestnou. "No, myslete si, co chcete. Každopádně, nic to nemění na faktu, že nepřátelé jsou velice mocní, mají k dispozici rozsáhlé zdroje a vy tu plánujete jejich zkázu z polorozpadlého lunaparku. To bylo jádro té myšlenky, kterou jste zdá se nepochopili." řeknu s úsměvem. "Koneckonců, možná máte nějaké schopnosti které vám umožňují je oslabit. Ovšem pokud mají k dispozici vážně tak rozsáhlé zdroje, tak ani nebude to nejtěžší ty upíry zabít, ale spíš se k nim vůbec dostat. A pokud mají vyšší inteligenci než průměrný američan, tak nic nenechají náhodě." Ano, nejde tak o to jak cíl eliminovat, jako spíš jak se k cíli vůbec dostat dostatečně blízko na to, aby to bylo vůbec možné. Jako (bývalý) nájemný zabiják o tom vím své.

"Také, stále mám tak nějak obavy z toho, že se pouze stanu loutkou dalšího mocného upíra a celé tohle je jen způsob, jak se zbavit konkurence, nebo se vyšvihnout na místo, které považujete za své právoplatné. Když se s vámi ostatní nechtějí dělit o ten svůj kus koláče. Ptal jsem se, zda mi můžete dát nějaký důvod k tomu, abych se toho neobával. A vy jste to dost neslušně ignorovali." pokárám je. "Co se týká mého životního stylu, ano, rád si udržuji nějakou úroveň, pokud je to nutné tak se však dokáži uskromnit. Nebylo by to poprvé. Ovšem, i když máte omezené zdroje, stále to neznamená, že musíte žít jako úplní barbaři, ne?" prohodím, celkem zklamaný z toho, že k večeři bude nějaký hnus z konzervy. Snad to aspoň nebude konzerva se psím žrádlem, už bych se tomu ani nedivil.

"Jaké jsou tedy vaše motivace k tomu, co děláte? Když je to vážně tak beznadějné, jak tvrdíte." dodám nakonec otázku, na kterou bych vážně rád znal odpověď. "Aby bylo jasno, nejspíše se přidám i tak, i kdyby jen ze zvědavosti." řeknu když už nám dávají možnost odejít. "Jenom chci vědět, na čem jsem. Jak již jsem ostatně jednou zmínil." ukončím to a čekám na odpovědi na své otázky. Pak se dozvím, že budu spát v boudě s tím ustrašeným mladíkem. No, minimálně nebude tak ukecaný jako ten černoch. Snad nestráví celou noc tím, že bude brečet do polštáře. Co se týče černocha, tak tomu zdá se jeden ten upír právě nenápadně dost hrubě ukázal, kdo je tu šéf. Jak barbarské. Ovšem vzhledem k jeho pravděpodobnému původu to možná bylo to jediné, co na něj platilo. Každopádně, pokud by si něco podobného zkusil na mě tak zjistí, že na mě to nebude platit tak dobře jako na někoho kdo se řídí nepsanými zákony ulice. Minimálně to alespoň nenechám bez komentáře. Jak jsem řekl, nehodlám být loutka nějakého mocného upíra a pokud si takhle bude vynucovat autoritu, tvrdě narazí. Přecijen, v civilizované společnosti by jej alespoň požádal o to, ať tu zbraň schová než by se uchýlil k něčemu takovému. Tímhle jen dává najevo, že nám chce něco dokázat. Nebo tedy alespoň jemu.

Mesidž

Chlapi se přidávaj na moji stranu. Jasně, že se mi huba zkřiví do hnusnýho šklebu. Kdyby gang vydržel, určitě ze mě byl brzo kápo. Štěňata totiž vycejtěj silnýho psa.

Kravaťák mluví a mluví. Trochu dost na můj vkus. Jen doufám, že pod tim voblekem má aspoň tommygun, jako ve starejch bijákách. I když, čím víc kecá tim spíš vytáhne diplom z oxfordu a z prdele zlatou lžičku.

Týpek, co mu Káčko potřásl rukou se mi zamlouvá víc. Sice má výraz, jako Rainman se zaraženym prdem, ale aspoň hned šáhne po kvéru. Tyhle tichý typy jsou kurva nebezpečný.

Pak promluví bloncka. Chová se jakoby jediná věděla vo co tu de. A nařizuje nám pustit zbraně. Docela zdatně jí ignoruju...chvilku.“Kušuj.“ zavrčím a dál těkám pohledem mezi těma dvěma. Ta ženská mi leze na nervy a to řekla jen dvě věty. Bouda plat. ulevim si v duchu na její adresu.

Desítka se votočí a můj kvér ho vočividně vůbec nesere. Pak mi začne vyprávět, že můžu dostat nějakej moribundus, prej kvůli kvéru. To jako nechápu. Ruce si meju, nejsem dobytek. Chvilku potlačuju chuť to prostě zmáčknout a rozstřílet tu svrasklou rozinku, co má určitě místo zadku, na fašírku.
Pak si to rozmyslim. Sice půlce toho, co plácá nerozumim, ale úplně vymletej taky nejsem.
Vampíři mají pod palcem kamery a poznají nás. Mě prej někdo sleduje a proto sem v hajzlu, jako běloch, co si vyjede na prázdniny do Puerto Valerta. Prásknout do bot je blbej nápad. A s touhle partou podivnínu, budu mít aspoň šanci.

Jéčko začne mluvit a mě zasvědí na krku. To určitě moje juju reaguje na jeho hlad. napadne mě. Vysype ze sebe dojemnou historku. Ta bude možná fungovat na vostatní, ale ne na mě. V ghetu lidi přicházej vo svý blízký. Násilí, nemoci, drogy. A jen ten, kdo tam žije pochopí, že gangy chráněj svý území a sypou chechtáky těm míň šťastnejm. Co si budem lékařskou péči v Americe si musíš koupit, vobzvlášť jako ilegál.

Důležitý je, že do přímýho střetu se zubatejma, jdou jen zubatý. Tuším nevyřčenej závěr tohohle povídání. Je to jako jedna z africkejch legend, kdy se velkej kmenovej válečník vydal na lov démona, snědl jeho srdce a s démoní silou pak zabil toho nejsilnějšího démona. Jen, aby chránil vesnici a kmen.

Všichni dostanou ubytování a mě furt svědí na krku. Zvednu ruku s deaglem a zkusim se poškrábat hřbetem ruky. Je bílej vod křídy.
“Do hajzlu.“ uchechtnu se a kouknu na Desítku. Chápu tu zprávu a ctim to. Silnější pes mrdá, takhle to prostě funguje, všude. Zajistim zbraně a deagla vrátím do pouzdra. Uzi hodim na kolena a zašátrám v kapse. Vytáhnu cíga, papírky a trávu. Na tohle se hodlám zhulit.
“Co bude teď ?“ zeptám se Desítky. A tim co bude, myslim hlavně semnou. Je jasný, že sem tu trochu spešl.

Zbrklí mužský...

Až budete mít někdy pocit, že máte skvělej život, nenechte se zmást a nepolevujte v ostražitosti. Nejspíš se jedná jen o mezihru k nějaký fakt epesní tragédii. Já už se poučila. Budou to skoro tři týdny, co se mi všechno obrátilo vzhůru nohama a asi se to jen tak nesrovná. Už jsem toho zažila hodně. Postřelení, rozhánění pouličních bitek, rozhánění šílených fanoušků, zatýkání šílených vrahů... Ale až kvůli poslední akci se bojím každýho stínu, v noci se budím hrůzou a kontroluju okna.
A nikdo mě nepřesvědčí, že jsem blázen. Vím, co jsem viděla.

Ten telefonát přišel v nejhorší možnou dobu. Kdykoliv jindy bych byla opatrnější. Ale po dalším sezení s psychiatrem se nacházím jen malý kousek od výbuchu. A tak jsem ani moc neváhala, když mi neznámý muž nabídl únik od toho všeho. Možnost dozvědět se víc.

Vyzvedla mě černá dodávka. Přesně ten typ auta, ve kterým bych čekala zavražděnýho faráře. A řidič jak vystřižený z komiksu o mafiánech a drogových dealerech. Nemáš doopravdy v plánu nastoupit, že ne? Ale to už sedím uvnitř, jako bych dočasně přišla o rozum. Instinkty pracují za mě. Zatímco se malá dušička uvnitř mě vzpamatovává, tvář pohotově vklouzne do režimu akce. Výraz přesně vím kde jsem a co se teď bude dít. Dokonce troufale poklepu černochovi na rameno, aby sakra ztlumil tu šílenou hudbu. Bez výsledku.
Ponořím se tedy do mlčení, koukám z okýnka a přemýšlím, do čeho jsem se to zase nechala zatáhnout. Schválně jestli to nebude ještě větší průšvih, než který už mám.

Cílem je starý lunapark... Nervózně se zavrtám do sedadla. Jedno z těch míst, kde se můžou lidi nenápadně ztratit. A jejich mrtvolu se pak příští jaro budou pokoušet identifikovat u nás na stole. Nicméně se držím davu a snažím si všímat co nejvíce detailů. Krycí jména... nová slečna... od ní by se třeba dalo zjistit nějaký info navíc. Přívětivě se na ní usměju. Ubytování po dvou. Tak moment... budeme tu přes noc? Nikdo mi neřekl, že si mám zabalit věci na delší dobu. Nepatrně nakrčím obočí a znova si prohlížím společníky. S černým budou určitě problémy. Ale ostatní působí tak nějak normálně. Snad.

Na jazyku mě pálí spousta otázek, ale ještě čekám. A dělám dobře. Jedna z karet se pouští do výkladu. Dokonce má i tabuli. Posadím se na nějakou rovnou plochu a vytáhnu svůj už dost ušmudlaný zápisník. Dělám si výpisky jako ve škole. Pečlivě zapisuju všechny úrovně upírů, a kdyby byl náhodou výklad moc rychlý, poprosím o zopakování, abych si všechno důležité stihla napsat. Všechny informace to bude chtít ověřit. Ale je to dobrý začátek. Dokonce si udělám i poznámku o Jéčku. "J - upír!"
Nervózně se podrbu za uchem. Může to znamenat, že někteří jsou hodní? A nebo že ten, se kterým jsem se setkala já, byl prostě jenom vyšší úroveň? Větší zmetek? Určitě by nám tohle všechno neříkali, kdyby se nás pak chtěli zbavit. To přece nedává smysl.

Po skončení přednášky je prostor pro dotazy. Způsobně zvednu ruku a čekám na vyvolání. Ale zjevně se tu na to nehraje. Černoch si začne mluvit jen tak... a ještě tahá zbraně. Vytřeštím na něj oči a ruku dám zase dolů. Bylo mi hned jasný, že s ním budou problémy... Stáhnu se trochu ke stěně, abych nebyla hned na ráně a mezitím sleduju dalšího řečníka. Ten to bere docela ze široka. Na to, že se situace může každou chvíli vyhrotit si dává se slovy na čas. V mezičase sleduju naše hostitele a snažím si včas všimnout případné agrese.
Kromě černocha po zbrani sahá i další z těch, kteří přijeli s námi v dodávce. Zbrklí unáhlení mužský.... Tohle by se mohlo moc ošklivě vyhrotit a úplně zbytečně.

"Hej, hej hej..... uklidníme se... Pusť tu zbraň... a ty to taky schovej..." Zasáhnu do rozhovoru a postupně ukazuju na každýho, kdo má zbraně venku, nebo se jich dotýká. "Možná by bylo dobrý si to poslechnout celý. Určitě nás proti nim nechtěli poslat takhle." Vyčkávavě se zadívám na našeho přednášejícího, ale po očku sleduju i potížisty se zbraněmi, jestli už se hodili do klidu. Taky si vytipuju nejbližší úkryt, kdyby ti cvoci přece jenom začali střílet.

ŠPATNÉ KARTY

Sledujem všetkých okolo seba a začína toho byť na mňa moc. Mená podľa kariet sa mi začínajú pliesť. Ten starec bol desítka ... a tá divná žena Quečko? A teraz prišiel na scénu holohlavý muž, ktorý sa tvári dosť dôležito. Predstavil sa ako K. Prišiel ku mne a ja som sa na neho usmial a podal som mu ruku. Je to pre mňa veľká vec. Dostať sa do organizácie, ktorá bojuje s upírami, to je fakt masaker. A plus, už ma nebaví byť sám, konečne budem niekde patriť, niekde budem užitočný. Aj keď je pravda, že ja nikdy nie som sám. Vždy je so mnou Jack.

Prekvapí ma, že nikomu inému ruku nepodal, možno by som to bral ako kompliment, keby som sa nedozvedel, že ten černoch dostal nové krycie meno. A ja nie. Nikto z nás nových nedostal. Tvárim sa prekvapene a začínam mať obavy. Možno sa im nepáčim, možno nie som dosť dobrý pre túto organizáciu, ale prečo potom ma pozvali na toto stretnutie? Nedali mi ani šancu sa ukázať.

Tep mám asi milión, ale držím sa a sedím na mieste ako priklincovaný. Reči sa ujme ten starý muž ... desítka asi ... a robí záskok za Ačko. Už v tom začínam mať naozaj chaos, ale nedávam to na sebe poznať.

Moje obavy vystrieda chuť po informáciách a keď začne Desítka vysvetľovať typy upírov, tak má moju plnú sto percentnú pozornosť. Počúvam ho s otvorenými ústami a snažím sa zapamätať každé jedno slovo. Podľa toho čo hovorí, tak som vedy v uličke videl asi len nulu. Možno jedničku, ešte to neviem takto rozhodnúť, málo informácií. Ak by to bol väčší stupeň upíra, tak by som tu možno ani dnes nesedel.

Keď skončil svoju prednášku, mal som asi milión otázok, dokázal by som sa o upíroch baviť celé hodiny. Potvrdzovať a vyvracať všetky tie veci, ktoré sa dočítate na internete. Drevený kôl, cesnak, krucifix, prah dverí, hlboká rieka? Čo z toho naozaj funguje a čo nie? Pomyslím na ten cesnak, ktorý mám teraz v kapse a ktorý so sebou nosím stále vždy a všade.

Ale potom sa ozval černoch ... vlastne Devítka a atmosféra začala trochu tuhnúť. Zbrane, ktoré má pri sebe a jeho štýl reči a pohyby tela. Doslova z neho sála tá negatívna energia a nebezpečnosť. A to neznášam, pretože vtedy sa prebúdza aj Jack. Presne tak, už ho znova počujem. Hovorí mi, aby som chytil do ruky svoju zbraň, aby sme boli pripravení sa brániť. Väčšinou ho v podobných situáciách poslúcham na slovo, ale teraz som zaváhal. Ale keď Devítka obviní našich nových parťákov z toho, že sú medzi nimi upíry, tak na ďalšie Jackovo naliehanie aj ja pomaly strčím ruku za seba a chytím svoju pištoľ. Nevyťahujem ju na svetlo, ale moja ruka za chrbtom určite každému napovie, čo v nej asi tak držím.

Ozve sa aj ten vyfešákovaný chlapík a začne celú túto organizáciu urážať. A ... má pravdu. Ja som sa nad tým ani nezamyslel v celom tom rauši z toho, že ma pozvali. Vážne to tu vyzerá otrasne a takto máme bojovať proti upírom? Proti niekomu čo je vyššie na potravinovom reťazci ako my? A možno sú dokonca aj nejaký upíry medzi nimi? Už sa mi tu nepáči. A ani Jackovi. Jack chce aby som sa postavil a odišiel, ale ja ešte počkám, ako sa to vyvinie. Neviem čo iné by som mal robiť, keby toto nevyšlo.