Zbrklí mužský...

Až budete mít někdy pocit, že máte skvělej život, nenechte se zmást a nepolevujte v ostražitosti. Nejspíš se jedná jen o mezihru k nějaký fakt epesní tragédii. Já už se poučila. Budou to skoro tři týdny, co se mi všechno obrátilo vzhůru nohama a asi se to jen tak nesrovná. Už jsem toho zažila hodně. Postřelení, rozhánění pouličních bitek, rozhánění šílených fanoušků, zatýkání šílených vrahů... Ale až kvůli poslední akci se bojím každýho stínu, v noci se budím hrůzou a kontroluju okna.
A nikdo mě nepřesvědčí, že jsem blázen. Vím, co jsem viděla.

Ten telefonát přišel v nejhorší možnou dobu. Kdykoliv jindy bych byla opatrnější. Ale po dalším sezení s psychiatrem se nacházím jen malý kousek od výbuchu. A tak jsem ani moc neváhala, když mi neznámý muž nabídl únik od toho všeho. Možnost dozvědět se víc.

Vyzvedla mě černá dodávka. Přesně ten typ auta, ve kterým bych čekala zavražděnýho faráře. A řidič jak vystřižený z komiksu o mafiánech a drogových dealerech. Nemáš doopravdy v plánu nastoupit, že ne? Ale to už sedím uvnitř, jako bych dočasně přišla o rozum. Instinkty pracují za mě. Zatímco se malá dušička uvnitř mě vzpamatovává, tvář pohotově vklouzne do režimu akce. Výraz přesně vím kde jsem a co se teď bude dít. Dokonce troufale poklepu černochovi na rameno, aby sakra ztlumil tu šílenou hudbu. Bez výsledku.
Ponořím se tedy do mlčení, koukám z okýnka a přemýšlím, do čeho jsem se to zase nechala zatáhnout. Schválně jestli to nebude ještě větší průšvih, než který už mám.

Cílem je starý lunapark... Nervózně se zavrtám do sedadla. Jedno z těch míst, kde se můžou lidi nenápadně ztratit. A jejich mrtvolu se pak příští jaro budou pokoušet identifikovat u nás na stole. Nicméně se držím davu a snažím si všímat co nejvíce detailů. Krycí jména... nová slečna... od ní by se třeba dalo zjistit nějaký info navíc. Přívětivě se na ní usměju. Ubytování po dvou. Tak moment... budeme tu přes noc? Nikdo mi neřekl, že si mám zabalit věci na delší dobu. Nepatrně nakrčím obočí a znova si prohlížím společníky. S černým budou určitě problémy. Ale ostatní působí tak nějak normálně. Snad.

Na jazyku mě pálí spousta otázek, ale ještě čekám. A dělám dobře. Jedna z karet se pouští do výkladu. Dokonce má i tabuli. Posadím se na nějakou rovnou plochu a vytáhnu svůj už dost ušmudlaný zápisník. Dělám si výpisky jako ve škole. Pečlivě zapisuju všechny úrovně upírů, a kdyby byl náhodou výklad moc rychlý, poprosím o zopakování, abych si všechno důležité stihla napsat. Všechny informace to bude chtít ověřit. Ale je to dobrý začátek. Dokonce si udělám i poznámku o Jéčku. "J - upír!"
Nervózně se podrbu za uchem. Může to znamenat, že někteří jsou hodní? A nebo že ten, se kterým jsem se setkala já, byl prostě jenom vyšší úroveň? Větší zmetek? Určitě by nám tohle všechno neříkali, kdyby se nás pak chtěli zbavit. To přece nedává smysl.

Po skončení přednášky je prostor pro dotazy. Způsobně zvednu ruku a čekám na vyvolání. Ale zjevně se tu na to nehraje. Černoch si začne mluvit jen tak... a ještě tahá zbraně. Vytřeštím na něj oči a ruku dám zase dolů. Bylo mi hned jasný, že s ním budou problémy... Stáhnu se trochu ke stěně, abych nebyla hned na ráně a mezitím sleduju dalšího řečníka. Ten to bere docela ze široka. Na to, že se situace může každou chvíli vyhrotit si dává se slovy na čas. V mezičase sleduju naše hostitele a snažím si včas všimnout případné agrese.
Kromě černocha po zbrani sahá i další z těch, kteří přijeli s námi v dodávce. Zbrklí unáhlení mužský.... Tohle by se mohlo moc ošklivě vyhrotit a úplně zbytečně.

"Hej, hej hej..... uklidníme se... Pusť tu zbraň... a ty to taky schovej..." Zasáhnu do rozhovoru a postupně ukazuju na každýho, kdo má zbraně venku, nebo se jich dotýká. "Možná by bylo dobrý si to poslechnout celý. Určitě nás proti nim nechtěli poslat takhle." Vyčkávavě se zadívám na našeho přednášejícího, ale po očku sleduju i potížisty se zbraněmi, jestli už se hodili do klidu. Taky si vytipuju nejbližší úkryt, kdyby ti cvoci přece jenom začali střílet.

ŠPATNÉ KARTY

Sledujem všetkých okolo seba a začína toho byť na mňa moc. Mená podľa kariet sa mi začínajú pliesť. Ten starec bol desítka ... a tá divná žena Quečko? A teraz prišiel na scénu holohlavý muž, ktorý sa tvári dosť dôležito. Predstavil sa ako K. Prišiel ku mne a ja som sa na neho usmial a podal som mu ruku. Je to pre mňa veľká vec. Dostať sa do organizácie, ktorá bojuje s upírami, to je fakt masaker. A plus, už ma nebaví byť sám, konečne budem niekde patriť, niekde budem užitočný. Aj keď je pravda, že ja nikdy nie som sám. Vždy je so mnou Jack.

Prekvapí ma, že nikomu inému ruku nepodal, možno by som to bral ako kompliment, keby som sa nedozvedel, že ten černoch dostal nové krycie meno. A ja nie. Nikto z nás nových nedostal. Tvárim sa prekvapene a začínam mať obavy. Možno sa im nepáčim, možno nie som dosť dobrý pre túto organizáciu, ale prečo potom ma pozvali na toto stretnutie? Nedali mi ani šancu sa ukázať.

Tep mám asi milión, ale držím sa a sedím na mieste ako priklincovaný. Reči sa ujme ten starý muž ... desítka asi ... a robí záskok za Ačko. Už v tom začínam mať naozaj chaos, ale nedávam to na sebe poznať.

Moje obavy vystrieda chuť po informáciách a keď začne Desítka vysvetľovať typy upírov, tak má moju plnú sto percentnú pozornosť. Počúvam ho s otvorenými ústami a snažím sa zapamätať každé jedno slovo. Podľa toho čo hovorí, tak som vedy v uličke videl asi len nulu. Možno jedničku, ešte to neviem takto rozhodnúť, málo informácií. Ak by to bol väčší stupeň upíra, tak by som tu možno ani dnes nesedel.

Keď skončil svoju prednášku, mal som asi milión otázok, dokázal by som sa o upíroch baviť celé hodiny. Potvrdzovať a vyvracať všetky tie veci, ktoré sa dočítate na internete. Drevený kôl, cesnak, krucifix, prah dverí, hlboká rieka? Čo z toho naozaj funguje a čo nie? Pomyslím na ten cesnak, ktorý mám teraz v kapse a ktorý so sebou nosím stále vždy a všade.

Ale potom sa ozval černoch ... vlastne Devítka a atmosféra začala trochu tuhnúť. Zbrane, ktoré má pri sebe a jeho štýl reči a pohyby tela. Doslova z neho sála tá negatívna energia a nebezpečnosť. A to neznášam, pretože vtedy sa prebúdza aj Jack. Presne tak, už ho znova počujem. Hovorí mi, aby som chytil do ruky svoju zbraň, aby sme boli pripravení sa brániť. Väčšinou ho v podobných situáciách poslúcham na slovo, ale teraz som zaváhal. Ale keď Devítka obviní našich nových parťákov z toho, že sú medzi nimi upíry, tak na ďalšie Jackovo naliehanie aj ja pomaly strčím ruku za seba a chytím svoju pištoľ. Nevyťahujem ju na svetlo, ale moja ruka za chrbtom určite každému napovie, čo v nej asi tak držím.

Ozve sa aj ten vyfešákovaný chlapík a začne celú túto organizáciu urážať. A ... má pravdu. Ja som sa nad tým ani nezamyslel v celom tom rauši z toho, že ma pozvali. Vážne to tu vyzerá otrasne a takto máme bojovať proti upírom? Proti niekomu čo je vyššie na potravinovom reťazci ako my? A možno sú dokonca aj nejaký upíry medzi nimi? Už sa mi tu nepáči. A ani Jackovi. Jack chce aby som sa postavil a odišiel, ale ja ešte počkám, ako sa to vyvinie. Neviem čo iné by som mal robiť, keby toto nevyšlo.

Nový Začátek

Sedím na sedadle černé dodávky, oblečen v drahém obleku a svírám v ruce svou vycházkovou hůl s erbem mého rodu. Můj dnešní šofér je rozhodně někdo, koho bych si normálně nenajal. Neurvalý černoch očividně odněkud z bývalých francouzských kolonií který má asi tolik slušného vychování jako řidičských schopností. Tak, odvoz je zadarmo, tak od toho nemohu očekávat kdovíjakou kvalitu. Další je tu nějaká blondýna, která se narozdíl od toho černocha zatím nijak neprojevila. Tak na tu jsem si zatím žádný názor neudělal. Možná tak to, že se jedná nejspíš o ten silný, tichý typ. Ale třeba jen radši mlčí, protože ten černoch mluví dost za všechny. A nakonec tu je nějaký mladík který vypadá na to, že za chvíli omdlí strachem a už jen naše přítomnost v něm vyvolává hrůzu. Co ten tady vůbec dělá. Ten by měl být doma schovaný pod postelí s baterkou a nejspíš i plyšákem k tomu. Možná tu má být jako návnada na upíry. Nebo v případě toho že bude potřeba aby se někdo obětoval. Ne sám od sebe, ale s "pomocí". Tu jsem mu v takové případě ochoten milerád poskytnout.

A co tu dělám já? To ani sám nevím. Nejspíše je to způsobeno zoufalstvím. Kdybych si mohl vybírat, rozhodně by jsem tu nebyl. Byl jsem zabiják. Pocházel jsem z rodu nájemných zabijáků s tradicí sahající až do středověku. Byl jsem nejlepší z nejlepších. Rodinné jmění mi umožnilo žít si na úrovni která příslušela mému postavení a má práce mi umožňovala cestovat na exotická místa. Na místa, kterým se tahle zaplivaná díra které osazenstvo kolonií říká Los Angeles nemůže vůbec vyrovnat. Ovšem to, co jsem zjistil nedávno... to mi obrátilo život vzhůru nohama. Zaprvé, upíři existují. Donedávna jsem je považoval pouze za výmysl středověkých sedláků, ovšem k mému úžasu na těch legendách něco bylo. A to zásadní... celá naše rodina slouží jednomu takovému upírovi. Jsme pouze loutky, kterým tahá za nitky mocný krvesaj. Mí příbuzní možná byli spokojeni s tím, jak se věci mají, ovšem já sem se s tím odmítal smířit. Proto jsem nasedl do černé dodávky s ostatními v domluvený čas a nechal se tím 'šoférem' odvézt na ono místo kde se schází tato skupina místních... vysoce výstředních jedinců, tak je zatím aspoň nazvu. Když vidím, kam nás to černoch veze, tak si jen povzdechnu. Vážně jsem klesl tak hluboko, že musím pracovat pro někoho kdo žije v opuštěném lunaparku? To jsem tedy dopadl.

Když dorazíme na místo, tak naším průvodce se stane starý muž, který je alespoň dobře oblečen. Aspoň něco. Uznale pokývnu hlavou, čekám a poté beze slova následuji ostatní. Když se ten ustrašený mladík postaví až za mě, tak mu to samozřejmě dovolím. Je vidět, že se sám chopil své role obětního beránka. Chce mě krýt zezadu a hrdinně se obětovat kdyby nějaký krvesaj zaútočil na naši skupinu zezadu a s tím samozřejmě nemám nejmenší problém. Nebo si neuvědomuje, že uprostřed je to nejbezpečnější, protože by jej kryli ostatní. Snad to první, protože jinak je to asi už ztracený případ.

Následující události mi na klidu nepřidají, každým okamžikem totiž začínám mít pocit, že jsem se zapletl se skupinou amatérů, co tohle berou jako jednu velkou hru. Tématické přezdívky, základna v opuštěném zábavním parku... možná jsou to vážně profesionálové a tohle je jen důkaz toho, že nemají vkus. Nebo případně jim z toho čemu se věnují už začalo hrabat a tohle všechno je jen dosud nevyslyšené volání o pomoc. Těžko říci. Alespoň jsme ale ušetřeni klaunského makeupu nebo poznámek vytištěných na hracích kartách či nějakých podobných kýčů které by k tomu jejich tématického zařazení nejspíš připadaly jejich chorým mozkům jako dobrý nápad.

Bohužel ale zjistím, že nás po brífinku čeká "studená" večeře a ubytování po dvou. Nespokojeně si odfrknu, ale jinak se k tomu nevyjadřuji. Jestli budou mít nějaké víno, tak to bude nějaká břečka ze supermarketu která se nehodí ani na zalévání záhonů. A jistě to budou servírovat za pokojové teploty, barbaři. "Budu se muset na nějakou dobu uskromnit." povzdechnu si. Tak snad to bude stát za to.

Uvidíme.

Pak následuje sáhodlouhá přednáška o různých typech krvesajů, tu absolvuji s ledovým klidem. Alespoň navenek. Provalí se totiž několik věcí. Zaprvé, pan J je upír, oné druhé kategorie. Pokud sem si tedy to jeho poděkování za tu poznámku o sympatickém tvorovi nevyložil špatně, ovšem o tom pochybuji. Dávalo by to smysl. Za druhé, opravdu už začínám mít obavy ohledně toho, kam přesně jsem se to dostal.

Když už se odmlčí a nastane prostor na otázky, tak se ozvu hned po černochovi... tedy, nově Devítce, který si očividně taky všiml, že tu něco nehraje. Rozhodně je chytřejší než jsem čekal, to musím uznat. "Zajímavá přednáška. A proti těmto tvorům se stavíte vy. Banda skrývající se v opuštěném lunaparku s přezdívkami podle hracích karet. Organizace, která si nemůže očividně dovolit ani mikrovlnou troubu nebo varnou desku na ohřátí té studené večeře." shrnu to tak jak to vidím. "Nemějte mi to za zlé. Jsou to velice kreativní přezdívky a rozhodně k vám pasují. Stejně tak ta základna v rozpadlém zábavním parku a Santově Doupěti hned každému dá vědět, jak vážně to berete." řeknu a pak dodám. "Přinejmenším je hned jasné, že to své tématické sladění berete vážně, pokud už nic jiného." Ano, tématické sladění tu je, berou tak vážně i ten svůj boj proti upírům? Ví o nich aspoň nějaké základní informace, ovšem pokud by ten jejich spolek vážně za něco stál, proč se bavíme tady v opuštěném zábavním parku a ne v nějaké základně obehnané ostnatým drátem a s ostrahou? Nějak mi to připadá jako bych se dostal do spolku pro volnočasové aktivity, který se setkává v kůlně na zahradě jednoho z členů.

Za předpokladu, že se na mě hned nevrhnou vytočení upíři a jejich spojenci pokračuji ve stejném duchu. "Z vašeho vyprávění jsou ti upíři dost nebezpeční a ti vyšších kategorií mohou mít pod palcem klidně i osobní armádu. Jak proti někou takovému bojujete za těchto... podmínek. Máte snad mnohem více zdrojů než je na první pohled patrné? Neberte to špatně, ale pokud se do něčeho takového mám dát, tak chci vědět, že víte co děláte." řeknu na rovinu. Zatím to nejlepší co předvedli bylo to, že "Devítce" sebrali mobil a poslali ho po někom na blízkou benzínku. A tak nějak doufám v mnohem víc než jen to. "A také, jak říkal zde "Devítka", tak jsou mezi vámi upíři. Minimálně jeden. Vaše nezdvořilé cenění zubů vám samozřejmě odpouštím, pane J, ovšem... pokud bych chtěl být loutkou které tahá za nitky nějaký upír, tak bych zůstal v Anglii. Tak proč bych měl věřit, že tu nekráčím pouze do područí nějakého spolku, který má za úkol likvidovat konkurenty nějakého krcesaje. Navíc, tato skutečnost byla dosud zamlčena." řeknu a čekám na jejich odpověď. Oni potřebují další členy, tak teď je načase, aby oni přesvědčili mě, že s nimi neztrácím čas. Raději si ale svou vycházkovou hůl držím blízko při sobě. Pro všechny případy.

Rodinnej byznys

Na Jéčkovu podivně hýkavou odpověď jenom rozhodim rukama. Jestli jsou tu ty tituly putovní, tak oukej. Je to stejný jako s kápama u gangu. Dokud nehebne nebo něco neposere, nikdo jinej kápo nebude. "V cajk...CO ?! otočím se na žvejkající Q. Tohle moje překvapení není vůbec vo tom, že dostanu nějakou přezdívku, ale nepamatuju si do hajzlu, že bych někomu řekl svý jméno. Jedině, že by si mě proklepli jako finančák, vod fuseklí až po zlatý zuby.
Jéčko zmíní věštbu. Takže Q bude nějaká sòsyè. Jako respekt, věštby nejsou žádná prdel a jestli umí správně číst, co jí sdělujou duchové, tak se vyplatí bejt s ní za dobře. Díky Mama Saint mám sice posílený juju, ale stejně lepší tu čarodějku nenasrat.
"Mèsi a." poděkuju Jéčkovi, za přivítání v rodině. To je vždycky velkej moment, aspoň na ulici. Tam to znamená, že vostatní za vás dejchaj a sdílej vaše průsery a vy jejich. Tady ? No uvidíme, ještě furt se věštba může mýlit.

Pak dovnitř vleze plešoun jako almara. Představí se jako Ká a podá ruku tomu týpkovi s vyplašenym kukučem. Protože nepodá ruku nikomu dalšímu, tak si to neberu vosobně a dál si válim půlky v křesle. "Jo jasný." zabručim na vypnutí telefonu. Nechal sem ho zapnutej. Sem zapomněl. Mám v chevym rádio s bluetooth a na Spotify sestavený playlisty.
Naslepo hrabu v kapse a začnu vytahovat věci, kombinačky, cigára, zapík, papírky, trávu...telefon, ale nemůžu nahmatat.

Pak se zase vyloupne dědek. Chodí jako duch kurva ! Voznámí mojí kartu. Jenom mojí, nikoho jinýho. Je to jasný, ty vostatní jsou žabaři a K umí vocenit tvrdýho negra. Jakože uznale kejvnu na K. Je dobrý vědět, že za vás někdo kope.
Zrovna sem ze zvednul, abych se kouknul jestli mi mobil nezapadnul do křesla, když mi ta fosíli voznámí, že mi šlohnul telefon.
"Proč doprdele ?" rozhodím rukama, ale to je ta otázka, která mě trápí nejmíň. To hlavní je "JAK" ? Ta ninja mumie se ke mě nepřiblížila ani na dva kroky a kapsu mám plnou vostatního bordelu. Nasupeně na něj čumim a nozdry se mi roztahujou, jak závodnímu koníkovi před startem.
Trochu mě uklidní, že důvodem bylo podezření, že sem napíchnutej. A taky to, že až někdo bude telefon lustrovat najde tam dickpicy mojí černý mamby. Hehe, zbledne závistí dědek. Dám teda ruce nahoru, jakože to vzdávám, ale stejně mi koutek v nelibosti cukne.

Posadim se zpátky a nastrkám si svůj bordel zpátky do kapes. Áčko, zřejmě nejvyšší hlava tohohle cirkusu nepřijde. Což vokomentuje Jéčko. Je divnej, ale svym způsobem nejvíc sympaťák. Na pokec, ale není čas, protože dědek se jde dělit o moudra. Škrábe na tabuli a píská to přesně stejně, jako ve škole. Jo ve škole sem byl, teda základní, ale byl. Zbytek mýho vzdělání zajistila ulice.

Začne zombíkama. To je součást folklóru mýho lidu, takže nejsem nijak překvapenej. S trochou času bych určitě přišel na to, jak takovýho zombíka vyrobit. A dost našich povídaček zmiňuje jak takovou zombie voddělat. Z těch fakt strach nejde...když jich není hodně.

To další je zajímavější. Zaprvý je jasný, že to co sem sejmul bude minimálně úroveň jedna, ale spíš víc. Jinak by to nevodrovnalo dvacet po zuby vozbrojenejch negrů. Zadruhý... "Jéčko se právě provařil, že je upír ?" přivřu oči a tak mimoděk narovnám hlaveň UZI přibližně jeho směrem.
Poslouchám dál a prohlížím si všechny vostatní.
Tady něco hrozně smrdí a já to budu potřebovat vytáhnout na světlo. S postupem přednášky mi začnou ty zarezlý kolečka v hlavě tiše cvakat.
Dědek bude taky vampír. Proč ? Protože mi ukradnul telefon z plný kapsy !
V klidu počkám až skončí přednáška.
"Jak to tak poslouchám. Není to nic, co by nevyřešil starej dobrej Action Express do kebule." vytáhnu z pouzdra na hrudi Mazlíka a vystavim ho všem na světlo. Pak ho spustim na opěradlo křesla, druhou rukou chytnu UZI.
"Jen mi tu něco nehraje." odjistím obě zbraně naráz a nechám je volně mířit. Deagla směrem k dědkovi a UZI směrem k Jéčkovi. UZI mám pořád na kolenou a Deagla na opěrce křesla. Nemá to vypadat nijak výhružně, jenom chci aby věděli, že sem připravenej se bránit.

"Ty ses přiznal, že seš zubatec. A ty čórko, seš buď ninja mumie, nebo vampír aspoň druhý úrovně. Takže, jak to je ?" loupnu vočima nejdřív k Jéčkovi a pak Desítce. Jestli se něco rozesere, tak je vokropim, není jiná možnost. Jasně uvažoval jsem, že bych proskočil voknem, ale ty kartony...skončil bych jak špatně zabalený taco.

REALITA

Je to vážne skutočné? Pre istotu rukou prejdem po koženom čalúnení auta v ktorom sedím, spoločne s ďalšími neznámymi ľuďmi. Keby som mal niekomu vyrozprávať svoj príbeh, že ako som sa do tohto auta dostal, asi by mi aj tak nikto neveril. Sedím pri okne a dívam sa von. Snažím sa s nikým nenaviazať očný kontakt, netuším čo sú tí ľudia zač. Bolo mi len povedané kde a kedy mám prísť a tak som tu. Jeden z vyvolených. Ten, ktorý má chrániť nevinných a bojovať so zlom. Ja. Kto by to bol povedal. A možno som bol k tomu predurčený, pretože nikdy som sa nevedel brániť, nikdy som sa nevedel postaviť sám za seba a teraz, mám moc brániť slabých a postaviť sa za bezbranných.

Zas ho počujem. Zase mi mieša moje vlastné myšlienky a tlačí mi do hlavy svoje vlastné.
"Ja viem." Vyslovil som nahlas, ale snažil som sa potichu. Trochu som sa zašil do sedadla a sklonil som hlavu. Očami som prebehol po spolucestujúcich, ale hneď som zas zaujato pozeral von oknom.
"Buď ticho." Nedá sa to vydržať, prečo ma otravuje práve teraz, potrebujem sa sústrediť. Dnes je môj veľký deň.
"Sklapni!" Odpovedám hlasu v mojej hlave so zatnutými zubami. Snažím sa hovoriť potichu, ale musím mu odpovedať, lebo mi nedá pokoj.

Konečne sme na mieste. Vystúpim von a vyberiem si aj svoj batoh. Trochu vystrašene si obzriem všetkých naokolo. Srdce mi bije ako o závod, ale Jack ma povzbudzuje, aby som šiel ďalej.
"Dobre." Odpoviem mu potichu a vykročím k starému mužovi, ktorý stojí pri vstupe do zabudnutého zábavného parku. Neznášam zábavné parky. Hrozne veľa ľudí, veľa detí a hlasná hudba.

Starý muž nás vyzve, aby sme ho následovali a ja sa nehrniem ako prvý. Počkám na ostatných a potom sa vyberiem za nimi. Smerujeme do Santovej dielne. Som si istý, že tento rok som rozhodne nebol dobrý chlapec a darčeky nedostanem.
Keď tam prídeme, naš sprievodca sa predstaví a predstaví nám aj svojích ... podriadených? Rozhodne je v tejto organizácii na vyššom poste, to je jasné. Ale celé mi to príde hrozne ponuré a temné. Prečo majú základňu tu? V starom rozpadnutom parku, po tme a špine? Myslel som, že tak podobne žijú tí druhí. Tí, ktorých chceme loviť.

Postupne sa pozriem na všetkých, ktorých 10tka predstaví a prikývnem hlavou na pozdrav. Oči musím mať vypleštené ako sova, od strachu, čo sa bude ďalej diať.
Je mi jedno či bude teplá, alebo studená večera, do mňa sa teraz nedostane ani jedno sústo. Keby som niečo zjedol, asi by som sa hneď povracal.

Po tom čo 10tka odíde sa mladý černoch ozve a opýta sa Jéčka na naše mená. To by sa mi páčilo, aj ja by som chcel nejakú prezývku. Mohol by som byť Ačko. To by bolo hrozne cool.

Šaškárna

Svět plnej divnejch paradoxů. Třeba jen to, že pizizubové maj svý aktivity ve slunný kalifornii. Vono, co se těm krvesajnejm hajzlům divit, LA je plný klubů, drog a v nouzi si určitě můžou sosnout nějakýho krekáčka. Tohle město je vlastně, jako posranej švédskej stůl.
A k tomu já Louis Jean-Baptiste, vezu v Chevym několik bílejch prdelí. Jestli si připadám jako řidič slečny Daisy? Ani prd. Já totiž tyhle bílý zadky nijak nemiluju, proto mám taky vokouřený rádio, abych se s nima nemusel vykecávat.
Jo a taky hulim jednu Lucky Strike za druhou. Proč? Protože je to moje kára a jestli jim mám podkuřovat, tak jedině takhle.

Stočim Chevyho na parkoviště. Prázdný parkoviště, místo určení. Chvíli mě napadne jestli sem se debil nenavezl do zátahu DEA, ale to mě přejde, když vidim podělanej LUNAPARK!
"Ki kaka sa..." zabručim v kreolštině a prsty na pravičce se ujistim, že Deagle je tam, kde má bejt. V lunaparku sem nebyl ani jako děcko, ale vsadim se, že ty bělochy brali každý léto do Disneylandu. Tohle je zvrácený místo i na DEA. vypustim svoje prvotní podezření a votočim se na pasažéry v mý káře.
"Konečná." voznámim jim a sám se začnu soukat z auta. Nakonec úplně zbytečně, protože dědek co vypadá jako Batmanův Alfréd mě hned po pozdravu nažene zpátky. Jen zvednu ruku, že rozumím a zapadnu na místo řidiče.
"Negr k tvejm službám." zamumlám si se špačkem mezi pyskama. "Plesnivej, nafintěnej zozo." nevodpustim si ho vonálepkovat kreolskym hanlivým výrazem.

Vypnu světla a pomalu se s bublajícím osmiválcem vydám určeným směrem. A co když je to posraný DEA ? napadne mě, když mi dojde, že sedim v autě sám. Radši zpomalim, hrábnu pod sedačku a vytáhnu batoh. Ten hodim na sedačku spolujezdce a jednoruč rozepnu zip. Teprve, když si na stehna položim UZI, jsem víc v klidu. Jako vohledně DEA, jinak to tu stojí za hovno.
Celkově si myslim, že tyhle věci navrhujou úchylové. Přece nikdo normální nemá rád klauny a podobný zvrácenosti. A tady toho je dost, ještě je to hnusný a zarostlý. Vlastně mi to připomíná Chernobyl...viděl jsem to v Call of Duty. Fakt !

Nakonec zaparkuju káru tak jak dědek chtěl. Batoh hodim na záda. Deagle do pouzdra na hrudi a Uzi přes rameno.
Chevyho samozřejmě zamknu, než se připojím ke zbytku a poslušně se jako vošklivý káčátko zařadim na konec štrůdlu těch hezkejch bílejch.

Santova dílna. No nemůžu se než zašklebit. Lepší už by byla jen továrna Willyho Wonky. A my jako umpalumpové, teda elfové budeme makat pro Santu, teda pana K. Poslušně šmajdám po vrzajících plastovejch prknech.
Jako většinou by jeden čekal, že negr, co se jmenuje K bude mít trochu high-tech základnu. Ale tohle vypadá, jak klubovna v ghettu. Trochu zklamaně protáhnu ksicht a přihladím kus odlupující se pásky.
Desítka, Q, J, K...oukej tohle není DEA ani náhodou, tohle je blbý i na ně. zhodnotím místní name-code a na každého z představených pohodím bradou "SUP?". Vypadá to, ale, že jedinej vopravdovej suchar je tu dědek. Jéčko nemá aspoň kamennej ksicht a Qvé vypadá docela řezatelně. Jasně studená večeře...jako kdyby sem neodváželi mekáč nebo pizzu. Sme se mohli i někde stavit. povzdechnu si v duchu a polknutím potlačim chuť na dobrej burger. Doufám, že ke snídani nebude Hrabě Čokula.

"Skvělý." neodpustim si, když nám sdělí pravidla nocování. Zatím to tu vypadá, jako plesnivej skautskej tábor. Chvilku sleduju dědkova záda. Je zajímavý, že pod nim nic nevrže, ale to se dá vysvětlit. Když sem se nadranej plížil domů k bejvalce, taky sem věděl, který fošny vržou. Asi to ví taky. Je tak starej, že ten lunapark asi i stavěl.
Rozvalim se v jednom z křesel, než to stihnou bílý zadky. Zapálim si další Luckynu a vyfouknu směrem k dočasnýmu starostovi.
"Takže Jéčko jo ? Dostaneme taky svý karty ?" voptám se a pohodim rukou ke svejm předchozím pasažérům. Jo pochopil jsem to, nejsem debil a tohle je LA. Karty tu zná každej...