Pohlédnu na Nikolaje úkosem a přimhouřím oči. V tomhle stavu nejsem schopná rozpoznat, zda si ze mě jen utahuje nebo to ten zpropadený lovec myslíš opravdu vážně. A už vůbec nejsem v rozpoložení, ve kterém bych to shledala jako dobrý a zábavný žert. Prsty si bezděčně vjedu do rusých vlasů, zatímco se stále hrbím a choulím pod dekou. Z ohně sice sálá příjemné teplo, ale také to probouzí všechny ty drobné bolístky z cesty - a nejen z cesty, ale i všechny ty malé připomínky právě na Nikolaje.
"Víš, nebýt tak unavená, řekla bych ti, že když na té posteli nebudu moci spát já, tak nikdo... Ale protože jsem unavená, tak to říkat nebudu, protože ti to určitě samotnému dojde," zamumlám a napiju se z měchu.

Po mém pobídnutí se mi naštěstí Nikolaj přestane hrabat ve věcech, a tak to dál nekomentuji ani k tomu nepřivádím řeč. Mám své důvody, ale vysvětlovat mu je opravdu nehodlám.
"Pršet sice nějakou chvíli bude, ale čím dřív to udělám, tím dříve si budu moci jít lehnout a s trochou štěstí se z toho vyspat..." zamručím, zatímco se opatrně dotknu místa, kde jsem si rozrazila hlavu. Tiše syknu. Bolí to jak čert. A já moc dobře vím, že bych s tím rozhodně neměla čarovat, vlastně jen za pomyšlení na Vril by mě jakýkoliv z univerzitních magistrů ztřískal vrbovou hůlkou, ale... Teorie byla sice krásná věc, ale ve skutečnosti jsem musela sáhnout po Vrilu už v mnohem horším stavu i situaci. Teď... O nic nešlo.

Pomalu uždibuji z jídla a popíjím vodu, zatímco po očku Nikolaje sleduji, jak brousí po místnosti a... Co vlastně dělá mi dojde až ve chvíli, kdy začne pálit ty své smrady, zapalovat svíčku a recitovat tu nekonečně dlouhou nesmyslnou litanii... Eh, modlit se. Nakrčím nos, vůně kadidla mi vadí. Přináší sebou vzpomínky, které nemám ráda. Kdykoliv ji cítím... Zaskřípu zuby a schovám se pod dekou. Řád si dal velmi záležet na tom, abychom ještě před dokončením studia a výcviku pochopili, kde je naše místo a kdo má tu moc a právo rozhodovat o našich životech. Žádalo se po nás jediné, věrná doživotní služba Císařství. Stačilo mi pomyslet na kteroukoliv z Nevěst a běhal mi z toho mráz po zádech. Fanatici.

Ostentativně - a hlasitě - si tak řádně šňupnu Prachu, zatímco se Nikolaj modlí. Mlčím. Odpočívám. Snažím se nevnímat smrad kadidla a raději se soustředit...
"Lepší už to asi nebude. Zkusím to," prohlásím po nějaké době ticha rušeného jen praskáním plamenů v krbu a shodím ze sebe deku. Ztěžka se vytáhnu na nohy, stále se cítím malátně... Tělo mě neposlouchá zdaleka tak, jak by mělo. Skoro jako by bylo opožděné za myslí, ve které to naopak málem jiskří. Dojdu až k posteli vystlané slamníkem a dlouze vydechnu.

Ostření mysli je rutinní věc, stačí chvíle soustředění a... Vzduch zhoustne. Cítím ho všude kolem sebe. Vnímám to drobné jiskření, chvění. Vril. Je všude kolem, proudí a víří v nekonečných enigmatických spirálách čiré energie. Sáhnu po něm a mé ruce se začnou pohybovat. Prsty se skládají do gest, zatímco mé rty se neslyšně pohybují. Mělo by to být malé. Lehké. Jen drobný výboj, který usmrtí všechnu tu nepříjemnou drobotinu, co by se mohla ve slamníku ukrývat. Musím se zatraceně soustředit, abych...

... zahřmí tak silně až se celá chatrč otřese a vše se na okamžik ztratí ve světle tak silném, že by stačilo pár vteřin navíc, aby z toho jeden oslepl. Všechno mě brní, ve vzduchu je silně cítit ozon. Nejen ve vzduchu. Na patře cítím nepříjemnou chuť kovu. Jako bych si dala pod jazyk železný plíšek.

Nastane ticho. Po ohni v krbu není ani památky, naopak jsou po celé místnosti rozházené kousky ohořelého dřeva a popel...