Shh, to jsou lži a pomluvy

"Tak společná večeře?" povytáhnu obočí nad tou nabídkou, ačkoliv to je jen hra. Z mé i jeho strany, víme to oba. "Když mi slíbíš, že nebudu muset platit za tebe..." zvesela se ušklíbnu a kopnu do sebe zbytek piva, "třeba se tu potkáme," dodám. Není to ne, ale ani ano. Zase aby to neměl až tak lehké. I když ruku na srdce, společnost u večeře po tom úmorném cestování skrze snad všechny venkovský prdele v kraji celkem ocením.
A tenhle bohatýr aspoň vypadá, že by s ním mohla být i zábava - ostatně jako s každým bohatýrem. Mám ty chlapíky ráda, to jak vypráví ty svoje přikrášený historky a prsí se aniž by měli tušení, že u těch jejich velkých bitev jsem byla taky. A rozhodně to tam vypadalo jinak než se chvástají...

Ovšem teď... Teď ze sebe nejdříve musím udělat zase člověka. S tichým zamručením zvednu sedlové brašny společně se svým vakem, natáhnu se po klíči a krátce po Nikolaji se vydám do patra hostince.

Večeře se nakonec trochu protáhne. Jídlo je dobré, společnost také, rovnou tak mávnu na hostinského, aby se nezdržoval doplňováním pohárů a nechal tu rovnou celou karafu červeného vína. Nevím, jestli je to víno tak zatraceně dobré nebo jen zoufale potřebuji udržet tu správnou hladinku drog a alkoholu, aby mi bylo všechno jedno a nemusela jsem na nic myslet, ale funguje to. A víc mě nezajímá.

"... ne, to vážně udělal?" zasměji se, když Nikolaj domluví. "Tak o tomhle jsem slyšela poprvé a vlastně si ani nejsem jistá, zda jsem to chtěla vědět, když nad tím tak přemýšlím..." hraně se zamračím a mimoděk se natáhnu po kousku kozího sýra, jehož chuť vzápětí spláchnu lokem červeného vína. Rozhodně nejsem tak opilá, jak bych měla být vzhledem k tomu, že si po celý večer dopřávám vína, co hrdlo ráčí. Odolnost čarodějů je požehnáním i prokletím, nikdy vám nestačí jen trocha.

Prsty si vjedu do rusých vlasů a pročísnu si je, abych shrnula z tváře všechny ty neposlušné pokroucené pramínky, co mi pořád lezou před oči. "A to jsem Ingolfovi nevěřila, když mi jednou vyprávěl něco podobného," usmívám se, když zmíním jméno svého čarodějného kolegy. Jak je to dlouho, co jsem se s ním vlastně viděla naposledy? Možná naposledy před dvěma lety na univerzitě? No nebylo to úplně to nejlepší setkání, povinná léčebná kůra kvůli odvykání a čištění těla, kterou jsme tam museli několik týdnů vždy absolvovat nebyla nic příjemného a nikdo neměl úplně náladu se vybavovat. Možná se tak někam zašít a podělit se o to, co při šacování žádný z mistrů nenašel, ale... No.

"Hm, vlastně Kraków možná není tak špatný město, jak jsem si myslela," pousměji se. No, možná to řeknu moc nahlas, protože se po mně pár lidí tvářících se jako zarputilí štamgasti. "Ehm... No... Ne špatný jako špatný, ale..." odkašlu si.

Kýho šlaka

„… jak jako že nejste lázně ale hostinec? Káď s horkou vodou není žádný luxus, ale slušnost!“ šermuji kolem sebe rukama, načež dlaní uhodím do vysokého dřevěného stolu, který mne dělí od hostinského. No nerudný chlap to je, to na vesnici lidi jinak kmitali, jen aby si vydělali něco navíc. „Hele, vždyť toho nechci zase tak moc. Sežeň pacholky, nažeň omladinu ke kotlům, já se nebudu ptát, co v těch neckách plavalo přede mnou. Jen chci svoji horkou vodu. A víno,“ nejsem ochotná ze svých požadavků ustoupit ani o píď.

 

Chlapisko se na mě mračí, něco si mumlá pod vousama a myslí si, že to snad neslyším. „Milady, máte vůbec ponětí, kolik času to zabere, kór takhle na večer, kdy potřebuju…“

 

Převrátím oči v sloup. „Kýho šlaka, však to taky nechci ze známosti, připlatím si za pokoj,“ zafrkám podrážděně. Vážně. A potřebuji si nutně umýt vlasy, jsem tak cítit koninou a mokrou kůží, že kdybych si ustlala vedle kobyly na seně, asi by to nikomu nepřišlo divné.

 

Hostinský, co si ostentativně po celou dobu utírá ruce do nějakýho hadru, svraští obočí – no očka mu přeci jen trochu zasvítí, asi jak si počítá, kolik mi za tyhle „lázeňské“ služby naúčtuje. Nadechne se – a střelí pohledem po cizinci, který právě vešel dovnitř a už si to hrnul svoje přání na dnešní večer. Švihnu po tom chlapovi pohledem – no krátce se zarazím, ten asi vážně nebude zdejší. Kvalitní oblečení. Jistý krok. Pod pláštěm jsou patrné obrysy zbraní – což teda není zase tak výjimečné. Snad nějaký bohatýr, rozhodně tak působí.

 

„No tak to prr, nejdřív si tady něco dořešíme, pak si poroučejte, jak je libo,“ zvednu ruku a bodnu prstem do vzduchu. No dobře, možná jsem si měla šňupnout trochu méně. „Takže, jsme domluveni? A tu koupel chci do hodiny. To byste mohli zvládnout,“ vysypu ze sebe – stejně jako z měšce celkem slušnou sumu za pokoj na několik dní, a k tomu i dost navíc, abych tím zavřela hostinskému ústa. A to celkem účinně, s nově nalezenou úslužností všechny ty stříbrňáky shrábne, kývne hlavou a předá mi velký železný klíč od pokoje. Naštěstí tu mají tuhle vymoženost jako je zámek.

 

„… a to pivo bych si dala vlastně taky,“ dodám ještě rychle, zatímco sklouznu pohledem po muži stojícímu vedle – no tentokrát už v o dost lepší náladě. Snad že se vidím naložené v horké vodět.

Sběr jahod

Cesta z Minsku byla dlouhá a nehostinná. A upřímně, nejsem si jist jejím výsledkem. Hospodský jednoho hostince poblíž Brestu mi tvrdil, že u něj pár dní přespávala zrzka, která se mu zdála ňák divná milostpane, ale to víte, pocestný je pocestný. Není to kdovíjak důvěryhodný zdroj a ani nejpevnější indície na světě. Ale lepší nemám. Jadwiga umí zametat stopy, lépe než by měl válečný mág její šarže umět. Měla by být cítit magií, napáchanou zkázou, jako každý mág utrhnutý ze řetězu. Místo toho to je jako bych hledal běžného člověka.

Ale rozkaz zněl jasně, pročítal jsem ho několikrát. "Ve jménu cara najdi čarodějku Jadwigu z Cziernokosti, zvanou Bánší, a předveď ji k armádě. Je vysoce nebezpečná a schopná, užitečná carovi. Pokud se bude bránit, nechť dočká Carova Míru." Zněl prostý příkaz, byť obsahoval i detaily Jadwigy, co se jejích schopností týče. Konečně, víc toho vědět nepotřebuju. Nejraději bych Jadwize aplikoval Carův Mír rovnou a neriskoval, že její schopnosti zabijí více nevinných věřících, ale pokud si vojáci přejí hřát si na prsou tuto zmiji... no, kdo jsem já, abych jim to rozmlouval.

A tak jsem s modlitbou k Caru na rtech dorazil do Krakowa, kam mě dovedly čarodějčiny stopy. Město je to plné hříchu, místo lásky k Carovi mu vládne chtíč po penězích. No, nejen po penězích, ženy v různém stavu neoblečení občas postávají na ulici a lákají muže na ovoce hříchu. Nechává mě to chladným, lásku konečně chovám k Carevně a odhalená prsa mě nezvyklají. Ne, že bych si nikdy nedal říct, ale lehké děvy jsou moc hříchu i na mě. Svou identitu Carova švagra samozřejmě nerozhlašuji, nechci Jadwigu vylekat i kdyby zde byla. Konečně už jen to, že jsem muž mě dostatečně chrání od podezření. Amulet, který prokazuje příslušnost k řádu je schovaný pod koženou kazajkou a tak snad jediné, co by mě mohlo prozradit je to, jak mnou Vril neproudí a spíše se mi vyhýbá. Ale konečně, to se prostě občas stává. Akorát mezi Nevěstami je to časté.

Očima zaregistruji hostinec a i když mi skoro snad chybí klid lesa, rozhodně mi nechybí déšť a bahno. Potřebuji horkou lázeň, než začnu se svým pátráním a vím, že můj milovaný Achal to cítí stejně. Poplácám ho po šíji. "Však se neboj, pár dní tu zůstaneme. Budeš mít teplé stáje a tolik sena, kolik si jen přeješ." Slíbím mu tichým tónem, než z něj slezu. Všimnu si kluka, který už nějakého koně odvádí. Hvízdnu na něj, zatímco ze sedla odepínám pochvu se šavlí. Vytáhnu i dvě křesadlové pistole, i když hlavně abych se o ně mohl večer postarat, než že bych je plánoval použít. Vlhko jim určitě nemohlo prospět. Pochvu se šavlí si připnu k opasku, za který schovám i pistole. Měšec strčím do kapsy kazajky. "Odveď ho do maštale, mladej, a postarej se o něj. Pár dní tu pobudu." Vtisknu klukovi do ruky pár mincí, než vejdu do knajpy.

Bez většího otálení si to zamířím přímo k hospodskému. "Požehnanej večír... poprosím vás o pivo a pokoj na pár nocí, jestli máte nějaký k mání." Ne, že bych alkoholu příliš holdoval, ale bylo by podivné, kdyby si pocestný objednal vodu a začal hned s výslechem. A já... opravdu potřebuju ze sebe nějak dostat prach a bláto cesty.