Kýho šlaka

„… jak jako že nejste lázně ale hostinec? Káď s horkou vodou není žádný luxus, ale slušnost!“ šermuji kolem sebe rukama, načež dlaní uhodím do vysokého dřevěného stolu, který mne dělí od hostinského. No nerudný chlap to je, to na vesnici lidi jinak kmitali, jen aby si vydělali něco navíc. „Hele, vždyť toho nechci zase tak moc. Sežeň pacholky, nažeň omladinu ke kotlům, já se nebudu ptát, co v těch neckách plavalo přede mnou. Jen chci svoji horkou vodu. A víno,“ nejsem ochotná ze svých požadavků ustoupit ani o píď.

 

Chlapisko se na mě mračí, něco si mumlá pod vousama a myslí si, že to snad neslyším. „Milady, máte vůbec ponětí, kolik času to zabere, kór takhle na večer, kdy potřebuju…“

 

Převrátím oči v sloup. „Kýho šlaka, však to taky nechci ze známosti, připlatím si za pokoj,“ zafrkám podrážděně. Vážně. A potřebuji si nutně umýt vlasy, jsem tak cítit koninou a mokrou kůží, že kdybych si ustlala vedle kobyly na seně, asi by to nikomu nepřišlo divné.

 

Hostinský, co si ostentativně po celou dobu utírá ruce do nějakýho hadru, svraští obočí – no očka mu přeci jen trochu zasvítí, asi jak si počítá, kolik mi za tyhle „lázeňské“ služby naúčtuje. Nadechne se – a střelí pohledem po cizinci, který právě vešel dovnitř a už si to hrnul svoje přání na dnešní večer. Švihnu po tom chlapovi pohledem – no krátce se zarazím, ten asi vážně nebude zdejší. Kvalitní oblečení. Jistý krok. Pod pláštěm jsou patrné obrysy zbraní – což teda není zase tak výjimečné. Snad nějaký bohatýr, rozhodně tak působí.

 

„No tak to prr, nejdřív si tady něco dořešíme, pak si poroučejte, jak je libo,“ zvednu ruku a bodnu prstem do vzduchu. No dobře, možná jsem si měla šňupnout trochu méně. „Takže, jsme domluveni? A tu koupel chci do hodiny. To byste mohli zvládnout,“ vysypu ze sebe – stejně jako z měšce celkem slušnou sumu za pokoj na několik dní, a k tomu i dost navíc, abych tím zavřela hostinskému ústa. A to celkem účinně, s nově nalezenou úslužností všechny ty stříbrňáky shrábne, kývne hlavou a předá mi velký železný klíč od pokoje. Naštěstí tu mají tuhle vymoženost jako je zámek.

 

„… a to pivo bych si dala vlastně taky,“ dodám ještě rychle, zatímco sklouznu pohledem po muži stojícímu vedle – no tentokrát už v o dost lepší náladě. Snad že se vidím naložené v horké vodět.

Sběr jahod

Cesta z Minsku byla dlouhá a nehostinná. A upřímně, nejsem si jist jejím výsledkem. Hospodský jednoho hostince poblíž Brestu mi tvrdil, že u něj pár dní přespávala zrzka, která se mu zdála ňák divná milostpane, ale to víte, pocestný je pocestný. Není to kdovíjak důvěryhodný zdroj a ani nejpevnější indície na světě. Ale lepší nemám. Jadwiga umí zametat stopy, lépe než by měl válečný mág její šarže umět. Měla by být cítit magií, napáchanou zkázou, jako každý mág utrhnutý ze řetězu. Místo toho to je jako bych hledal běžného člověka.

Ale rozkaz zněl jasně, pročítal jsem ho několikrát. "Ve jménu cara najdi čarodějku Jadwigu z Cziernokosti, zvanou Bánší, a předveď ji k armádě. Je vysoce nebezpečná a schopná, užitečná carovi. Pokud se bude bránit, nechť dočká Carova Míru." Zněl prostý příkaz, byť obsahoval i detaily Jadwigy, co se jejích schopností týče. Konečně, víc toho vědět nepotřebuju. Nejraději bych Jadwize aplikoval Carův Mír rovnou a neriskoval, že její schopnosti zabijí více nevinných věřících, ale pokud si vojáci přejí hřát si na prsou tuto zmiji... no, kdo jsem já, abych jim to rozmlouval.

A tak jsem s modlitbou k Caru na rtech dorazil do Krakowa, kam mě dovedly čarodějčiny stopy. Město je to plné hříchu, místo lásky k Carovi mu vládne chtíč po penězích. No, nejen po penězích, ženy v různém stavu neoblečení občas postávají na ulici a lákají muže na ovoce hříchu. Nechává mě to chladným, lásku konečně chovám k Carevně a odhalená prsa mě nezvyklají. Ne, že bych si nikdy nedal říct, ale lehké děvy jsou moc hříchu i na mě. Svou identitu Carova švagra samozřejmě nerozhlašuji, nechci Jadwigu vylekat i kdyby zde byla. Konečně už jen to, že jsem muž mě dostatečně chrání od podezření. Amulet, který prokazuje příslušnost k řádu je schovaný pod koženou kazajkou a tak snad jediné, co by mě mohlo prozradit je to, jak mnou Vril neproudí a spíše se mi vyhýbá. Ale konečně, to se prostě občas stává. Akorát mezi Nevěstami je to časté.

Očima zaregistruji hostinec a i když mi skoro snad chybí klid lesa, rozhodně mi nechybí déšť a bahno. Potřebuji horkou lázeň, než začnu se svým pátráním a vím, že můj milovaný Achal to cítí stejně. Poplácám ho po šíji. "Však se neboj, pár dní tu zůstaneme. Budeš mít teplé stáje a tolik sena, kolik si jen přeješ." Slíbím mu tichým tónem, než z něj slezu. Všimnu si kluka, který už nějakého koně odvádí. Hvízdnu na něj, zatímco ze sedla odepínám pochvu se šavlí. Vytáhnu i dvě křesadlové pistole, i když hlavně abych se o ně mohl večer postarat, než že bych je plánoval použít. Vlhko jim určitě nemohlo prospět. Pochvu se šavlí si připnu k opasku, za který schovám i pistole. Měšec strčím do kapsy kazajky. "Odveď ho do maštale, mladej, a postarej se o něj. Pár dní tu pobudu." Vtisknu klukovi do ruky pár mincí, než vejdu do knajpy.

Bez většího otálení si to zamířím přímo k hospodskému. "Požehnanej večír... poprosím vás o pivo a pokoj na pár nocí, jestli máte nějaký k mání." Ne, že bych alkoholu příliš holdoval, ale bylo by podivné, kdyby si pocestný objednal vodu a začal hned s výslechem. A já... opravdu potřebuju ze sebe nějak dostat prach a bláto cesty.

Každý špatný příběh musí začít v hospodě

Klapot koňských kopyt se nese ulicí společně s hysterickým hýkáním osla, kterého se dvojice harantů snaží odtáhnout pryč. Ne, že by se jim to dařilo, osel se zapírá všema čtyřma a jančí jako by se ho někdo chystal zaříznout. "Jó, velkoměsto," ušklíbnu se pobaveně a potřesu hlavou. Kraków je díra jako každá jiná, akorát tady si hrají na velké pány, protože mají dlážděné ulice a splašky je zakázáno vylévat z okna přímo do ulice. Tedy, té hlavní, abychom si rozuměli. V úzkých uličkách mezi vysokými domy to pořád smrdí jak psí kšíry a nebezpečí nočníku vylitého na hlavu je dost vysoké na to, aby si děvky tahali kunčofty raději někam jinam.

Co dodat.

Mám to město ráda.

Tedy... Mívala jsem to město ráda. Kdysi dávno. Bylo mi dvanáct a milovala jsem koláče z trhu na náměstí. Agnieszka mě musela brát s sebou skoro každé ráno. To byl svět ještě zasraně v pořádku. Sluníčko, vyhlídky na zářnou budoucnost, mladej baron ze sousedního panství taky nevypadal špatně a ani to nebyl na zdejší poměry takový hňup. Ušklíbnu se a potřesu hlavou, až se rusé lokny přelijí přes záda a jeden z pramenů mi sklouzne před oči. Vzpomínáš tu jak stará bába, napomenu se v duchu, zatímco kobylu s trhnutím otěží zastavím před hostincem, který stojí jen kousek za bránou. Funí a koulí očima, má toho dneska už dost – no asi jako já. Ta cesta nám dala zabrat oběma díky slotě, která se mi táhla poslední tři dny v zádech. Déšť, zima, bahno – humus. Říká se sice, že si člověk zvykne na všechno, ale jsou věci, který si ráda odpustím.

"Však neboj, pár dní se odsud nehnem," skloním se ke koňskému krku a poplácám ji po pleci, než sesednu dolů. Ani nevím, koho z nás dvou vlastně utěšuji, jestli koňa nebo sebe. Při tom prudkém pohybu mi lupne v zádech a zadek taky protestuje. Au. Mám pocit, že jsem si tam něco skřípla. Jde to vůbec? S heknutím se narovnám a prsty si pročísnu vlasy, abych jim dala svému cestovního účesu trochu tvar. Marná snaha, ale nevadí. Stejně mi ten mužskej, co prochází kolem čumí někam úplně jinam než na vlasy.

Raději tak zalovím v sedlové brašně, abych z ní vylovila menší dózičku. Pak už stačí jen stáhnout rukavičku, nabrat na palec štědrou porcičku křídově bílého prášku, co se v paprscích zapadajícího slunce takřka rudě leskne a... No je to hnus, ale nejde to jinak. Pořád lepší než si natírat pastu nad zuby nebo žvýkat listí, i když napěchovat si trochu do dýmky by nemuselo být... Večer.
Ostře se nadechnu a otřu si nos. Ne snad, že bych se cítila lépe, ale je to pořád lepší než se cítit hůř. Však tohle bylo jen na chuť a udržení hladinky. Jo, tohle v příručkách na univerzitě nenajdete, jak oddělit profesní šňupání od rekreačního. Co naplat.

Začnu zručně odepínat sedlové brašny z hajtry. "Hej, ty, mladej! Odveď ji do maštale a postarej se o ni, budu tady pár dní bydlet," zavolám na kluka, co právě vylezl ze dvora. Stačí se usmát, přidat k tomu pár mincí a je postaráno. Co víc si přát? Klid, zatracenej klid... No, kdo ví. Možná. Těch pár dní v Krakówě mě může jen mile překvapit.

Ale teď – teď chci jen svoji horkou lázeň, dobrý jídlo a s trochou štěstí i nějakou společnost.

Krakow