Klapot koňských kopyt se nese ulicí společně s hysterickým hýkáním osla, kterého se dvojice harantů snaží odtáhnout pryč. Ne, že by se jim to dařilo, osel se zapírá všema čtyřma a jančí jako by se ho někdo chystal zaříznout. "Jó, velkoměsto," ušklíbnu se pobaveně a potřesu hlavou. Kraków je díra jako každá jiná, akorát tady si hrají na velké pány, protože mají dlážděné ulice a splašky je zakázáno vylévat z okna přímo do ulice. Tedy, té hlavní, abychom si rozuměli. V úzkých uličkách mezi vysokými domy to pořád smrdí jak psí kšíry a nebezpečí nočníku vylitého na hlavu je dost vysoké na to, aby si děvky tahali kunčofty raději někam jinam.

Co dodat.

Mám to město ráda.

Tedy... Mívala jsem to město ráda. Kdysi dávno. Bylo mi dvanáct a milovala jsem koláče z trhu na náměstí. Agnieszka mě musela brát s sebou skoro každé ráno. To byl svět ještě zasraně v pořádku. Sluníčko, vyhlídky na zářnou budoucnost, mladej baron ze sousedního panství taky nevypadal špatně a ani to nebyl na zdejší poměry takový hňup. Ušklíbnu se a potřesu hlavou, až se rusé lokny přelijí přes záda a jeden z pramenů mi sklouzne před oči. Vzpomínáš tu jak stará bába, napomenu se v duchu, zatímco kobylu s trhnutím otěží zastavím před hostincem, který stojí jen kousek za bránou. Funí a koulí očima, má toho dneska už dost – no asi jako já. Ta cesta nám dala zabrat oběma díky slotě, která se mi táhla poslední tři dny v zádech. Déšť, zima, bahno – humus. Říká se sice, že si člověk zvykne na všechno, ale jsou věci, který si ráda odpustím.

"Však neboj, pár dní se odsud nehnem," skloním se ke koňskému krku a poplácám ji po pleci, než sesednu dolů. Ani nevím, koho z nás dvou vlastně utěšuji, jestli koňa nebo sebe. Při tom prudkém pohybu mi lupne v zádech a zadek taky protestuje. Au. Mám pocit, že jsem si tam něco skřípla. Jde to vůbec? S heknutím se narovnám a prsty si pročísnu vlasy, abych jim dala svému cestovního účesu trochu tvar. Marná snaha, ale nevadí. Stejně mi ten mužskej, co prochází kolem čumí někam úplně jinam než na vlasy.

Raději tak zalovím v sedlové brašně, abych z ní vylovila menší dózičku. Pak už stačí jen stáhnout rukavičku, nabrat na palec štědrou porcičku křídově bílého prášku, co se v paprscích zapadajícího slunce takřka rudě leskne a... No je to hnus, ale nejde to jinak. Pořád lepší než si natírat pastu nad zuby nebo žvýkat listí, i když napěchovat si trochu do dýmky by nemuselo být... Večer.
Ostře se nadechnu a otřu si nos. Ne snad, že bych se cítila lépe, ale je to pořád lepší než se cítit hůř. Však tohle bylo jen na chuť a udržení hladinky. Jo, tohle v příručkách na univerzitě nenajdete, jak oddělit profesní šňupání od rekreačního. Co naplat.

Začnu zručně odepínat sedlové brašny z hajtry. "Hej, ty, mladej! Odveď ji do maštale a postarej se o ni, budu tady pár dní bydlet," zavolám na kluka, co právě vylezl ze dvora. Stačí se usmát, přidat k tomu pár mincí a je postaráno. Co víc si přát? Klid, zatracenej klid... No, kdo ví. Možná. Těch pár dní v Krakówě mě může jen mile překvapit.

Ale teď – teď chci jen svoji horkou lázeň, dobrý jídlo a s trochou štěstí i nějakou společnost.