Zkurvená zima. Zkurvený počasí. Řádový zkurvysyn. Drmolím tiše kletby, zatímco se choulím na hřbetě hajtry a z trojroháku mi crčí voda proudem. Je hnusně, že by ven ani psa nevyhnal, přesto v té slotě jedu už dobrých pár hodin a žádný světlo na konci tunelu není. Oblohu brázdí tmavě šedivá místy až černá mračna, kterou co chvíli prozáří jasná záře blesků výhružně se klikatících k obzoru. Temný výhružný zvuk hromů protkává ostrý práskavý zvuk rozléhající se lesem a přinášející sebou nepříjemné vzpomínky na bitevní pole.

Na Vril hučící kolem, na čpavý zápach kouzel rvoucích vojáky na kusy.

Sveřepě pobízím kobylu vpřed, zatímco Nikolajův hnědák koulí očima s pěnou u huby. Vždycky když se lekne, tak poskočí až kožená obrať zapraští a kopyta mu podjedou v bahnivém korytě, ve které se proměnila cesta vedoucí strání vstříc horizontu. Déšť si už dávno našel cestu i skrze husté větvě stromů, jedinou výhodou je, že zatímco se vrcholky vzrostlých buků a borovic ohýbají a z korun se ozývá praskání větví, tak u země to tak hrozné není. Až na to, že prší krom vody i jehličí a bordel. Víc nad tím nechci přemýšlet.

Už dávno koně neženu, nemá to smysl. Přesně tomuhle jsem se chtěla vyhnout, a stejně jsem uvízla uprostřed toho největšího marastu. Zadek mám zmrzlý a nohy ztuhlé, přesto se zaťatě držím v sedla a snažím se v těch příčetnějších chvílích uklidňovat koně. Šňupla bych si, zatraceně, sjela bych se za hranici vnímání, ale nejde to. Musím ještě chvíli vydržet.

Co si pamatuji, na kopci byla stará lovecká chata… No, spíše přístřešek. Nebo aspoň bývala, kdo ví, co všechno se tady za všechny ty roky změnilo, ale… Jsem jen kousek od toho, že bych se snad za to i pomodlila.

A pak…

Práskne to fakt blízko. Ta Nikolajova mrcha se vzpepne, divoce se zazmítá a vrazí do mého koně tak prudce, že… „Ne!“ zaječím, nohou mi projede prudká bolest. Jenže to už řičí i moje kobyla, zatímco oprať přivázaná k sedlu se opět napne, prudce škubne sedlem až to jeden z řemenů nevydrží a... Ani nevím, co se stane dříve. Nezáleží na tom. Letím ze sedla dolů.

Další jasná myšlenka přijde až na zemi. Ležím mezi stromy ve spadaném listí. Kobyla nervózně frká, sedlo má přetočené na bok. A Nikolajův kůň je v trapu… Kleju, když se škrabu zpátky na nohy. Mám naražený bok a pohmožděnou nohu. Asi. Nevím. Pár šňupnutí a bolest ani necítím, byť… Se cítím trochu malátně. Promočený mám i kožený kabátec a je mi zima. Až opožděně si uvědomím, že mi z rusých vlasů crčí do obličeje nejen voda, ale i stružka krve. Při dopadu jsem se musela klepnout o něco i hlavou. Něco mi říká, že jsem tu neležela jen pár vteřin, jak mi to připadalo…

Nakonec tak trochu neohrabaně přeci jen vytáhnu na nohy. Pár minut mi trvá, než se mi podaří odlovit hajtru, abych jí mohla spravit sedlo…