Bij sliza!

"Ty parchante jeden!"

Zavrčím si, když vytrhnu kyj ze slizu a vítězoslavně ho připravím k další ráně. Ten slizí bastard mě málem stál kyj i důstojnost, takže do další rány dám sílu jakou můžu, abych si to s ním vyřídil jednou pro vždy. Což se podaří a sliz se rozstříkne všude, ale doslova všude, takže když cítím ten štípavý pocit na rukou, tak jen s nima rychle zaklepu, abych ho co nejvíc dostal z rukou a otřu si je do šatů. Asi jsem měl štěstí, že tady ten nebyl zrovna nějak moc toxický. Podíval jsem se do roztékající se hmoty, která rychle zvětrávala a viděl cíl svého snažení. Už jsem věděl, co dělá sliz, takže jsem použil hůl k tomu, abych vystrčil jádro ze slizu a potom, jelikož je určitě obalené slizem ho vezmu do kusu svého oblečení, abych ho mohl odnést Ervinovi.

Ten mě zarazil když jsem zvedl hlavu a podíval se na něj blíž. Všiml jsem si zajímavého pohledu, který on vrhal a taky toho, že si ho jeho okolí nevšímá. Což znamená, že se tu děje něco zvláštního. Navíc proč nám dal ty obušky. Na tohle se hodily ostré zbraně. Což jsem zhodnotil teď, když jsem měl svoje první jádro vytáhnuté ze slizu. Kdyby jsme měli sekeru nebo něco takového, prostě to projde slizem a vyřešené. Navíc by se reálně nerozstříkli takhle jak se rozstříkli. Prostě by to jima prošlo.

Bylo tady něco o čem nám nikdo nic neřekl a reálně to bylo součástí zkoušky, ale třeba se to dozvíme. Teď jsem vzal jádro a šel ho předat Ervinovi. Psích očí se ujal Barius a já jen pokrčil rameny. Na mě psí oči nefungují.

Pole

Moje tušení je správné. Bodnutí je efektivnější, nežli úder. Obojí je však na nic, ve srovnání s tím, když by jsem používal nějakou čepel, nebo něco s bodcem. Svojí hůl si aktuálně opravdu nehodlám obrušovat do špičky a to z mnoha důvodů. Hlavním však je, že se mi do toho prostě nechce. Mohl bych vzít nůž a ten přidělat k holi, ale to by bylo nestabilní a za tu práci bych se dočkal ledy práce navíc.

Podám hůl dívce a jdu si sebrat svoje jádro, které je již druhé z deseti.
Seberu jej a zatím co pozoruji, jak dívka spíše nežli bodá, tak šťouchá do slizu, tak se začnu rozhlížet a zamyslím se.
Je jasné, že jim dal ten obušek z dosti prostého důvodu. Sekera, nebo kopí jsou mnohem levnější, ale on jim dal obušek, což je dobrá zbraň, ale ne na tento druh nepřítele. Králíci jsou příliš rychlí a sliz je sliz.
Obušky dostali, jelikož chce vidět, jak si poradí. Nejde jen o vynalézavost, ale také schopnost jednání s ostatními. Nejsme zde sami a další přítomní jsou na boj mnohem lépe vybaveni, takže je zde možnost předvést i své schopnosti v jednání.

Elf, který to vše pozoruje mi to jen dosvědčuje. Navíc to vypadá, že se věnuje i něčemu dalšímu, ale jelikož se nezaměřuje na mne, tak se já zase nevěnuji jemu.

Místo toho si převezmu od dívky opět svou hůl a dojdu k dalšímu slizu, aby jsem to s ním mohl rychle skoncovat. (5) Tentokrát se pokusím podívat po nějakém už trochu tmavším.

Pak jí případně hůl zase zapůjčím, když bude chtít.

Pole

Pravoslavovi se podaří vytrhnout kyj a udeřit několikrát udeří do slizu. Ten se pod ranami rozprskne a potřísní mu ruce. Naštěstí se očividně nejedná o hodně silnou kyselinou, která očividně ještě s oddělením od těla ještě zvětrává. Takže se jedná jen o jen o drobný palčivý pocit, který rychle zmizí. Na místě byl sliz, teď je jen pomalu roztékající se hrouda s malým úlomkem uprostřed.

Co se jeeniných pokusů o likvidaci slizu, šťouchání sliz sice posouváš a zabraňuješ tomu aby ti obušek chytil, ale o nějakém skutečném útoku na sliza se nedá mluvit, ikdyž se jí náhodou podaří nakřápnout jádro.

Co se týče Boriova dalšího cíle ten není příliš vzdálen v právě jsou zde vyšší desítky slizů. Přistoupíš k dalšímu a znovu zaútočíš tentokráte s menší razancí, i tak se rozprskne, ale tentokráte tě kapky nepotřísní.

Hobit zatím mlčky čeká na odpověď od Yenoféfi a zatím se nonšalantně opře o své kopí, pobíhajících ostatních si zatím moc nevšímá.

Váš nadřízený si zatím našel jeden z málo pařezů co zde jsou, usedl na něj a teď z něj s klidným pohledem pozoruje okolí. Zdá se, že kolem poskakující králíci mu nevadí a on nevadí jim.
Trpaslík zatím pobíhá okolo s klením pořád za svým vyhlídnutým rohatým králíkem.
Ostatní na louce krom toho mladíka se kterým se bavil elf, ten se velmi obezřetně kráčí po poli s očima které těkají střídavě do trávy a pak kolem do kola.

Ah

Ah ti chlapi. Ale jo, beru to. Alespoň mě neodbil jako ten druhý a poradil mi něco lepšího, než mlátit po slizu. Budu do něj šťouchat.
Vezmu si jeho hůl a podívam se na něj neodvážně.
"Díky, myslím že tohle bude o něco lepší. Já ani nemám takovou sílu, abych s tím obuškem bouchala. Ale jdu na to."

Tak si najdu nějaký celkom malý sliz, vypadá nechutně. Stojím co nejdál od něj, tak daleko jak mi to jen hůl dovolí a jemně do slizu šťouchnu.
"Fuj, to je hnus."
Šťouchnu znovu.
"Ble."
A znovu.
"Né nehejbej se, to je nechutný!"
Kdybych měla v žaludku aspoň něco, tak by to teď šlo asi ven. Ale pokračuju v šťouchaní a bodání z největší dálky jak to jen jde. Určitě vypadám trapně, ale to jádro dostanu i kdybych tu měla štouchat celý den.

Odpověď pro Jeenu:

Otáčím se k ní s tázavým pohledem, který se změní v lehký smutek, když zjistím oč dívce jde. Zjevně doufá, že je dost pěkná, aby jsem udělal práci za ní, ale takhle by to nešlo.
"Jistě, proč by ne."
Mezitím se pouštím do slizu před sebou.
"Obušek je dobrá zbraň, ale úder sliz rozstříkne. Je lepší do něj tedy bodnout. Chápu tvé obavy. "
Podám jí svojí hůl.
"Zkus to s tímhle. Nemlátit, ale bodat. Je to těžší kvůli zacílení jádra, ale je menší šance, že se ti něco stane a neboj. Pokud ano, tak ti to vyléčím."
Usměji se na ni.

SLIZ

Pranoslav mě totálně odmítne, prý že to taky neumí. Co je tohle za chlapa? Zůstanu chvilku sklamaně stát na místě a sleduju ho, jak se snaží šťouchat do slizu, který se mu následně pokusí obušek ukrást. Na tváři potlačuju úsměv. To máš za to, že jsi mi nechtěl pomoct. Ve dvou by jsme to možná zvládli levou zadní. Ptala jsem se, jestli mi nepomůžeš, né že to uděláš celé za mě.

Podívam se kolem sebe. Yen tam jen tak stojí a díva se kolem sebe, asi je stejně stracená jako já. Všimnu si, že tady na poli je docela ruch, nejsme jediní co tady loví. Připadám si trochu trapně, jak tady jen tak stojím.
Pohledem vyhledám Bariuse. Jak jsem si myslela, ten už má jedno jádro. Je hezký a ještě k tomu šikulka. Tak tedy jdu na to! Vykročím a přistoupím k němu.
"Jéj, ty už máš jeden sliz za sebou. Kéž bych byla jako ty, já to vůbec neumím. Bojím se, že mě to oprská a popálí. Nemohl by jsi mi s tím prosím pomoct? Prosím prosím prosím! Tu práci opravdu potřebuju, nemám kam jinam jít. Ale mám strach."
Samozřejmě psí oči, smutnejší kukuč už snad ani nejde nahodit. Ano vím, jsem trapná, ale raději potlačím trochu své hrdosti, jak bych měla hladovat na ulici a pak krást jídlo. To by bylo horší.

A tak tam stojím, oproti němu malá, bezbranná se smutným kukučem a doufám, že alespoň Barius bude opravdový chlap a pomůže holce v nesnázích.

Spíš to nejde jak jo...

Podle všeho to vyrušení od mé kolegyně na mě mělo takový vliv, že jsem se nechal tím slizem zaskočit. Nečekal jsem, že něco takového bude mít takový tuhý kořínek a takovou sílu jako měl tenhle sliz.

"Vidíš? Sám to ještě neumím tak, abych mohl někomu pomáhat."

Konstatuju věcně a se zatnutými zuby se přetahuju se slizem o svůj obušek. Možná kdyby do mě nekušnila, tak jsem to mohl mít a teď jsem jí mohl pomoci, ale takhle? Takhle jsem tady bojoval s takovou hnusností jako byl sliz. Plán byl jednoduchý, vytrhnout mu svůj obušek a pak mu dát pár pořádných ran, aby se z toho už nevzpamatoval.

"No tak Pranoslave! Nejsi přece taková bábovka!"

Sám sebe hecuju a rozhodně si musím s někým domluvit pár lekcí boje na nějakou sebeobranu a aspoň trošku zlepšení stylu. Nechci být přítěž a takovýhle pitomec.