Letaxové humoresky

13.9. 2023, Praha
Jasmína

Ještě jsme si prohlížel složky, když se mi do kanceláře přikulhal psík zpátky. Podle všeho, ho někdo nabral špičkou boty a skoro mu utrhnul přední tlapičku. Takže i když kouzelný, tak měl problém se ke mě dostat. Vzhledem k tomu, že tam bylo psáno deset minut, tak jsem moc nechvátal. V klidu dopil, teď už studené kafe, ještě dopročetl složky a vzavše je s sebou jsem vyrazil ven. Moje starší a netrpělivější sestra už tam čekala. Jo a ještě hladovější...

"No posla někdo nakopnul, tak mu to trvalo dlouho...Modli se k svatému Václavu, ať Ti pak nešlehají plameny z řiti. Naposled, když jsem měl tuhle housku, tak to nedopadlo dobře. Přeji Ti hodně štěstí sestřičko. Jako první se půjdeme podívat za panem Arpádem Malým, bydlištěm Kopidlno. Je to bývalý zaměstnanec propuštěný pro blbou morálku. Vypadá to, jako slušný adept na tohle."

Rozhlédl jsem se po náměstí, kde procházely davy turistů a neměly nejmenší tušení kdo nebo co stojí před nima. Kam vedou dveře, ze kterých jsme vyšli a jak velké jsou problémy, které musíme řešit. Počkám až ségra dojí a pak jí podám Arpádovu složku, aby se rychle podívala. Za rukou už jsem měl hůlku a podával jsem ruku ségře, aby se chytila. Našel jsme si v práci nějaké obrázky z Kopidlna, takže jsem aspoň tušil kam se přeneseme.

"Zvládneš to s plným žaludkem? Já bych byl nerad poblitý hned po přistání..."

Pracovní návštěva

Zlatá ulička

Michal

Mladýmu se můj pokyn, že to má se starou dámou vyřídit on sám, příliš nezamlouvá, i tak to jde ale udělat. Ze vzdálenosti pár metrů poslouchám, kudy se konverzace ubírá a hned při prvních větách začnu tušit, co nás rozhodně nemine. Jsou lidé, kteří se s bystrozory bavit příliš nechtějí, jsou na slovo skoupí a kontakt musí být poměrně forsírovaný. Takové mám vlastně i rád, stačí klást správné otázky a jejich ano či ne nezabere příliš mnoho času. S nimi se pracuje vlastně dobře, není to žádné zbytečné protahování, žádná zdržovačka. Tohle nebude ten případ.
Však stačí vidět jaký úsměv se paní Koprové objevil ve tváři a bylo mi jasné, že čaj a pohoštění nás nemine.
Nemohu to nechat na Michalovi?
Hm. Ne, to radši ne. Vždyť stejně potřebujeme zjistit informace a paní Milénia bude bezpochyby zdrojem všech možných klepů a pomluv. Tenhle typ...jasná drbna, která nenechá na nikom ani nit suchou a která si všimne každého pohybu kolem jejího působiště.

Tak dobrá.
"Díky za váš čas, paní Koprová. Máte to tu útulné." Přepnu do svého módu: kontakt s civilem a nechám skřítka, aby mi svlékl svrchní kabát.
"Nechceme vás ale zbytečně dlouho zdržovat, jen se zeptáme na pár otázek."Hlavně se nechceme zdržovat od práce, proto se nijak nevzpírám jejím snahám o naše usazení a pohoštění, čím dříve to vypijeme, tím lépe pro nás všechny. Alespoň že vaří čaj, nechci ani hádat, jak "dobrá" by byla její káva.
Proč mi je tak nepříjemná?
Může to být tou kabelkou? Těmi grimasami? Tím, že mi trochu připomíná bývalou tchýni? Hm.

Pojďme ale k věci. Zlehka kývnu na Michala, že je čas na naše otázky a tentokrát i rovnou začnu. "Znáte pana Mrkvičku od vedle? Kdy jste ho naposledy viděla?"

Otrlá ulice a pak kdesi cosi s kýmsi

Párkrát jsem zatočila se skleničkou po stole aby se v ní vytvořil výr a přitom zpoza umělé ofiny snažila identifikovat její tetování. Ani za boha jsem z toho mála, co jsem měla k dispozici, nedokázala vyluštit nic, co by mi alespoň trochu napovědělo, s kým mám tu čest.
Typka se najednou zvedla a se slovy ať jí následuju pokud mám prachy (ééé, to jako teď hned?). Jak kolem mě rychle proplachtila, zahlédla jsme další kus, tentokrát jsem už pochopila a vyvalila oči jak v animáku, který jsem měla tu čest párkrát vidět ve školce. Taková ta pohádka o šedé kočce jak honí myš.
No, zpět k borce, která se stala mou prioritou číslo jedna, abych si získala jakous takous důvěru, neb borka patří ke gangu, která operuje po Čechách a nikdo ještě neměl tu čest ji odhalit až na pár prakticky nicotných poslíčků, kteří vlastně pro skupinu ani pro nás nebyli zase tak důležití. Nebo pokud už tam někdo od nás byl, tak byl sakra dobrý, protože o tom zase nikdo z nás nevěděl.
Tak to hlavně neposer, nabádal mě můj vlastní mozek, zatímco já klusala za ní a to jsme byly stejně vysoké.
Proklouzly jsme dozadu, aniž by si nás hospodský nebo někdo z pravidelných zpiťarů všiml. Když jsme kráčely téměř vedle sebe úzkou, tmavou a taky pěkně nechutnou chodbou, měla jsem ruku na hůlce v kapse. Bylo mi jasné, že pokud jí ještě nikdo nechytil, musela to vědět. A buď mě měla prokouknutou, nebo jsem jí fakt přesvědčila. Měla jsme tolik otázek, na které jsem neznala odpovědi a tíživý pocit v břiše mi říkal, že pokud alespoň na první otázku byla odpověď kladná, jsem a jsme v loji.

Zavedla mě do místnosti, která by s přehledem mohla konkurovat Amazonu. Plno regálu s Merlin ví čím.
Otočila se na mě a s dlaní ukazující na dřevěný stůl mě vybídla k platbě.
Z nějakého důvodu mě napadla bláznivá, troufalá a neskutečně riskantní věc. Ale pokud to vyjde, tak bych si mohla získat její, alespoň malé uznání.
"Peníze mám. Ale co když to nebude fungovat?" přesto jsem hrábla do kabelky a vyskládala hodnotu větší než polovinu, kterou rádio stálo. Nebylo to všechno, víc než polovina měla značit, že mám zájem o koupi, ale stále jí tak trochu nedůvěřuju, což by jí mělo přesvědčit o tom, že jsem buď opatrná ale ne naivně důvěřivá, nebo pitomá a je to léčka.
Pade na pade.
"Jestli mě tu zabije, co řeknou mé rodině?" napadla mě poslední myšlenka, než jsem se k ní otočila čelem.
"Nemáš rodinu, jen praštěnou spolubydlící a fíkus," ujistil mě mozek. Tak je všechno v pohodě.

Letaxové humoresky

13.9. 2023, Praha

Norbert


Malý papírový psík mě zastihl na chodbách ministerstva. Nudné administrativní pochůzky kvůli obnovení platnosti bystrozorského průkazu. Doufala jsem, že ti bráchovo vytipovaní letaxáči budou zábavnější výplň dne. Odepsala jsem mu na druhou stranu, že se sejdeme venku do deseti minut a vzkaz poslala zpátky. Byl už sice pomuchlaný, ale to zvládne. Pokud ho někdo nezašlápne.

Cestou jsem si ještě skočila do kantýny pro zapečenou housku a nakládanými houbami z temného lesa (tvrdili to na obalu) a pálivé omáčky s výměšků třaskavých škvorejšů. Potom už jsem vypadla na staromák a cpoucí se snídaní a neperlivou vodou z petky, čekala na Berta.

„Bno slába, btak kam?“ vrhla jsem se na něj ještě s plnou pusou.

OTRLÁ ULICE

13.9. 2023, Praha - U Nalitýho bubáka

Patricie

Žena tě poslouchala a snad si měla pocit, že se pod kápí ve stínu usmívá. Otazka jaký typ úsměvu to vůbec mohl být. Úplně přirozené sympatie v tobě nevzbuzovala, ovšem to jaksi nikdo, kdo se pohybuje v Otrlé příliš často. Důvěra a bezprostřednost se tu moc nenosí.

Pohladila sis falešné břicho a v ten moment tvá společnice odsunula pohárek s pitím a zvedla se ze židle. „Pokud máš dost peněz, tak pojď za mnou.“ pokynula ti rukou, rukáv sjel o něco více a konečně jsi mohla na krátký okamžik zahlédnou z tetování více. Zmlomená hůlka Pána Smrti a pod ní nějaký skomírající květ. Už jsi o nich slyšela. Byl to jeden z kouzelnických gangů fungujících v místním podsvětí. Náplň jejich práce se pohybovala od neškodných vloupaček až po zbavování se nepohodlných osob. Ty osobně jsi ještě neměla možnost mezi ně proniknout. Informací bylo málo.

Pokud jsi pokračovala ve svém divadelním kousku, žena tě zavedla do zadních prostor nálevny, kde nikdo nebyl. Otevřela těžké mříže a hned na to oprýskané dveře. Kráčely ste tak pět minut úzkou chodbou a odhadla si, že se terén mírně svažuje a zřejmě míříte do sklepení. A bylo tomu tak. Lezavý chlad, hnilobný puch a místnost, která vypadala jako nějaký starý sklad. Ukázala ti na jednu z židlí u obyčejného stolu. „Nejdřív ty peníze.“ vyzvala tě k platbě. Sama přešla k policím a vytáhla jednu bednu. Odklopila víko a v rukou třímala cosi kulatého obaleného v těžkém sametu. „Podíváme se na toho, komu bude tvůj dárek určen.“ teď se usmívala. A dokonce šťastně.

PRVNÍ OSTRÁ

13.9. 2023, Šumava

František, Bea

Alois Bee už neodpoví, jen je jeho pohled na chvilku jakoby zmatený. Na okamžik mu přišlo, že slyší bývalého kolegu a ne jeho dceru. Občas po svých rodičích přebíráme víc, než bychom chtěli.

Číst v nelidské tváři jezinky je skoro nemožné. Jejich prožívání emocí, pokud nějaké vůbec mají, je dost zvláštní a občas nepochopitelné. Pokud tedy František čekal, že by mu reakce lesního stvoření mohla napovědět, zda se tu podezřelý skutečně skrývá, nepochodil. Dál stojí nehnutě jako skála a sleduje trojici bystrozorů.

Stejně tak sleduje celé Beino počínání. Skoro jakoby spala s otevřenýma očima. Ale jen, co dívka domluví, ptáci se vznesou ze špiček stromů a v dálce se ozve děsivé zaskřehotání.

"Přestaň nás urážet, lidská ženo. Na ně by to možná platilo, ale tohle je naše země." její hlas zní jako dunění obrovských balvanů. Není těžké uhodnout, že cítí cosi podobného vzteku a zlosti. "Chceš znát mé jméno, ale jediné co nabízíš je...tamto?"vypadá klidně, ovšem v jejím tónu je stále znatelná hrozba. A pak, aniž by kdokoliv stačil zareagovat se vrhne k Bee a ostrým drápem ji sekne přes levou tvář. "Dej mi tvoje maso, krev a vnitřnosti!! zkažený dech ovane čarodějku a nutno podotknout, že je to celkem síla.

Mezi stromy se mihnou další dva stíny a míhavou rychlostí se ženou na pomoc své sestře.

Otrlá ulice

Ani za boha jsem nedokázala její bublavý smích přirovnat k nějaké tváři. Pokrčila jsem rameny a v tom mě upoutalo kousek tetování vyčuhující z pod dlouhého rukávu vypelichaného hábitu.
Začala být trochu rýpavá a já se hodlala někam posunout. "Vyřeší to veškeré mé problémy," narovnala jsem se v zádech a instinktivně si dala ruku na vycpané břicho. "Já mám pro strach uděláno."
Zajímalo mě, co si o mě myslela, ale nechtěla jsem zkoušet žádný nitrozpyt, pro případ, že by byla v tomhle oboru daleko zkušenější, protože co si budeme. Nitrozpyt není úplně moje parketa a povinný kurz jsem prolezla jen tak tak. Vedoucí kurzu mi u závěrečné zkoušky řekl, že mám kliku, že mám tak velký oči, díky kterým mi projde hodně věcí. Tehdy jsem moc nechápala, co tím myslí.
No, dvacetiletá vyjukaná žába.
Neptala jsem se ani na to, co bude dál. Kdybych na ní až moc naléhala, mohla by pojmout podezření. Zdrženlivost by mohla hrát navíc i v můj herecký výkon. Kdy čekám a stále se rozmýšlím. Smiřuji se s budoucností. Zda-li pak se takhle cítí každý, kdo tohle podstupuje, ale bez té šarády hry Na policajty a na zloděje.

Ústředí

13.9. 2023, Praha - Ministerstvo Kouzel


"Jsem rád, že mi takový plán schvaluješ. Hned se potom cítím líp!"

Ušklíbnu se na sestru, ale jsem fakt rád že s tím souhlasí. Holt už jsem v případu spadl do nějaké takové rutiny a byl jsem doslova v hajzlu. U Ludmily jsem pochodil lépe než jsem čekal. Každopádně její kancelář je vždycky taková zvláštní oáza klidu a míru v celé téhle šílené práci. Stále žasnu jak se jí povedlo v tomto rozhodně nehostinném prostředí vytvořit něco jako je tohle.

"Jsi zlato!"

Poslal jsem jí vzdušnou pusu a pak se vrátil k sobě do kanclu. Nepočítám, že tam ještě Ségra byla, protože má určitě nějaké svoje vyřizování a tak jsem si sedl a čekal. Myslím, že jsem ještě v Kronice nedočetl všechno. V případu se nikam nepohnu, pokud nebudu mít ty informace, takže nebylo kam chvátat. Správný bystrozor musí vědět, kdy se má chvátat a kdy může trošku zpomalit. Lída to měla za kratší dobu než za hodinu. Do tři čtvrtě hodiny jsem měl u sebe spisy, které jsem potřeboval.

"Řekl Ti už někdo, že tu máš hrozný chlív Norberte?"

Pokárala mě Ludmila, když vešla do mojí kanceláře. Na to jsem neměl co říct. Ta její role matky se zjevně propisovala i do práce a já se vrátil chvíli do role malého dítěte. Zahnala moje bručounství do defenzivy a nějak nesnesla odmlouvání.

"Ano říkal. Ségra skoro furt, ale to víš. Co řekne starší sourozenec to je většinou kravina..."

Pokrčím rameny a usměju se na Lídu, která jen zakroutí hlavou a jde dál za svou prací. Rozhlédl jsem se a musím říct, že ta špinavá podlaha, prach, zbytky jídla. Typická chlapská kancelář. Možná by stálo za to tu občas uklidit. Ještě, že znám takovou kouzlo, které mi pomůže.

"Pulírexo!"

Kancelář se trošku rozzáří když kouzlo vyčistí poměrně dokonale všechny její neduhy. Formule sice nejsou úplně moje záliba, ale myslím že se mi to celkem povedlo. Zařadil bych to do kategorie, kdy uklidíte, aby maminka neřekla a je to. Vrátil jsem se za stůl a otevřel složky. Porovnání map mi řeklo, že některé krby jsou dávno odpojené, ale taky čirou náhodou vedou do míst, kde se některé z loupeží staly. Ne všechny, ale staly. Další sice nebyly připojené, ale pokud je to někdo z odboru letaxové přepravy tak si to umí zařídit. Tohle byl celkem jasný důkaz, že to někdo z toho odboru byl a nebo tam dřív byl.

"No, konečně se někam dostáváme. Už mi aspoň Melichar neutrhne hlavu, ale jen půl prdele."

Zabručím si a projdu složky propuštěných, odchozích a jinak skončivších zaměstnanců odboru pro kouzelnou přepravu. Vyřadím logicky ty mrtvé, Ti to asi nebudou. Takže mi zbyly čtyři složky. Arpád Malý, Markéta Slaná, Lenka Lísalová a Evžen Tvrdý. Lísalová byla na mateřské, Tvrdý byl v důchodu. Malého vyhodili pro špatnou morálku a Slaná odešla chvíli po něm z osobních důvodů. Což bylo divný, ale nemusí to ještě nic znamenat, každopádně to už bylo něco. Vzal jsem pergamen a napsal ségře krátký dopis. "Mapa sedí, mám dva podezřelé. Dodělej co potřebuješ a jdeme si povídat. " Mávl jsem hůlkou a dopis se proměnil v papírového psa, který seskočil ze stolu a odpelášil z kanceláře, aby našel Mínu.

PRVNÍ OSTRÁ

František, Bea

13.9. 2023, Šumava

Sledovala slovní výměnu dvou mužů a jen zavrtěla hlavou. "Tohle se může vyřešit, až později." Sykla po nich. "Nikdo na tom nemá větší či menší vinu, rezervace pixin a dalších lesních tentononců se mění a rozšiřují podle roční doby a dalších různých faktorů. Takže i kdyby to Fantišek zjišťoval pár dní dopředu, mohlo to být stejně už dneska jinak." Vycházela z poznatků, které se dozvídala od otce. "Teď bude lepší se tu nezdržovat, najít si jiné místo, abychom je moc nenaštvali." Šeptala Bea a stiskla si kořen nosu.

Šplhala se do kopce, dívala se kolem sebe, protože ze sebe nemohla setřást pocit oživlého lesa. Brala v potaz, že jsou zde jen na návštěvě a jsou to oni, kdo sem nepatří. Měla lesní tvory v úctě a narušení jejich teritoria jí taky nepřišlo správné, ale co už. Museli se teď mít na pozoru a vypořádat se s problémem. Mohlo dojít i k variantě, že pixie budou muset eliminovat úplně.
"Fuj." Uskočila Bea stranou, když uviděla mrtvého hraboše a celá se oklepala. Tahle zvířátka jí vadila i za života, natož mrtvá.

Když stanuli v hájence Bea se rozhlédla. "Když to srovnám s výletem na Kokořín." Vypůjčila si repliku z Dobytí severního pólu, ale nečekala, že se někdo z těch dvou chytne.. Do toho ji skočil Lojza, který snažil na něco upozornit. Bea se otočila a fascinovaně hleděla na jezinku, která na ně pouštěla hrůzu. Nic neříkala, nechala iniciativu na Františkovi.

Hůlku zastrčila do pouzdra a zvedla ruce v obranném gestu. "Má pravdu, zůstaneme tu jen chvíli a budeme respektovat tvé sídhe." Naklonila hlavu na stranu a z kapsy vylovila kus sušeného masa, které měla schované, kdyby ji přepadl hlad. "Jsi opravdu okouzlující stvoření, jak ti říkají." Natáhla k jezince ruku se sušeným masem a poklekla na jedno koleno. "Nepřišli jsme sem, abychom někom z tvých ublížili." Bea to skoro zpívala. "Víme, že tu nejsme vítáni, ale slibujeme, že les zůstane neporušený a na tvou potravu také nesáhneme." Mluvila klidně a s rozvahou volila slova. "Něco vyzkouším." Řekla spíše svým dvěma kolegům a potom se zadívala do očí jezinky.

"Tú triúr os mo chionn

tusa triúr thíos fúm

tú triúr thuas mise anseo

tusa triúr thuas mise thall ansin

tusa an triúr a chodail sa talamh

tú an triúr a hover san aer

sibhse a triúr atá ina gcónaí sna flaithis

tusa an triúr a chónaíonn ar thonnta leathana na farraige,

Iarraim do bheannacht agus do chosaint anois."

Opět to skoro zpívala, a do hlíny před sebou vykreslovala triquetru, aby svým slovům dodala ještě na vážnosti. Potom to samé odrecitovala mužům už v češtině. "Vy tři, co nade mnou jste, vy tři, co pode mnou jste, vy tři, co nade mnou jste tady, vy tři, co nade mnou jste támhle, vy tři, co v zemi spíte, vy tři, co ve vzduchu dlíte, vy tři, co na nebesích pobýváte, vy tři, co širé vlny moře obýváte, vás o požehnání a ochranu teď žádám." Nevěděla, zda to bude fungovat, ale doufala v to. Když měla triquetru hotovou, posadila se na paty a dívala se na jezinku před sebou. V duchu se modlila ke všem bohům, aby na ně někde v lesích nečekal sluagh sídhe- vílí hon, který by pro ně znamenal dvě možnosti, buď rychlý úprk nebo pomalou smrt.