Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Bystrozoři: Ústředí Praha
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Porada Bea a její protočení panenek my neujde, ale vyvolá to jen malé pousmání. „Asi jí štve, že ten kdo byl o rok pod ní nastupuje ve stejný čas jako ona. No chtělo to asi víc na sobě pracovat děvče. Snad se přes to rychle přenese. Mít kolegyni co nemůže vydýchat, své osobní mindráky, které jí připomínám svou přítomností by byl opruz. “ Pak věnuji plnou pozornost muži jenž nám vyšle vstříc. Očividně nás měl v plánu seřvat za pozdní příchod. No dobře, že jsme mu nedali příležitost. Na jednu stranu je poněkud mrzuté mít nad sebou někoho, kdo hledá příležitost jak nás setřít, ale je třeba to brát v potaz a zařídit se dle toho. Když se objeví zrzka pozdravím jí kývnutím hlavy. „Dobrý den. Ano to asi budeme my. Když budete tak hodná poprosím do kávy trochu mléka a dva cukry. Děkuji.“ S tím se přesunu do zasedačky a když nikdo neřekne o zasedacím pořádku usednu na nejbližší volné místo a čekám co se bude dít. Když nás představí kývnu všem přítomným na pozdrav a klidně, vyrovnaně opětuji pohled svého nového nadřízeného. Po příchodu nové (pro mě) osoby následuji jeho pohled a rychle pohlédnu na bavící se dvojici. Při prohlášení, že nás ta osoba má na starosti zpozorním a ještě více, když si vyslechnu jeho poznámku o tom, že se s problémy máme obrátit na ní. „Zajímavé, má nás na starosti oba.“ Pomyslím si ještě než se začnou přidělovat úkoly. Trochu mě zarazí, že Beu hned poslali na zatýkání, ale pak si pro sebe pokrčím rameny. „Dává to smysl, dřív nebo později se k tomu stejně připleteme, tak proč tím nezačít. Taky sebou nechce dva nováčky, protože už tak budou mít starší kolegové starosti hlídat ne jen cíl, ale aby Bea neudělala nějaký průser. U dvou nováčků by možnost, že jeden z nás způsobí nechtíc průser byla násobně větší.“ S těmito myšlenkami přenesu svůj pohled na bystrozora co jmenoval teď už náš společný nadřízený. A trochu se usměji jeho směrem. „Jsem Michal Vrba, těším se na naši spolupráci.“ Na okamžik se odmlčím než promluvím. „S čím vám budu moci pomoct.“ S tím čekám na odpověď svého zkušenějšího kolegy. Opravdu hodně mě zajímá co má za úkol a v duchu si držím palce, že to nebude papírování. Vím že to k naší práci také patří a nejsem v tom nejhorší, ale není to zrovna to co bych chtěl hned od začátku dělat. | ||
| |||
 | Porada 13.9 Bea sjela pohledem známou tvář vedle sebe a protočila oči v sloup. Jak se sem dostal takový moták, to už jsou na tom tak špatně, že berou největší nemehlo z výcviku? Pomyslela si, když v člověku vedle sebe poznala kolegu s kurzu, matně si pamatovala, že mu to moc nešlo a zkoušky udělal jen tak tak s odřenýma ušima. Dřív by její pohled byl soucitný, ale teď se na něj dívala s opovržením, byla přesvědčená o tom, že tu nemá co dělat. "Nazdar,"houkla na něj na půl pusy a nervózně přešlápla před dveřmi z nohy na nohu, když se dlouho nic nedělo nakráčela dovnitř, aby zaťukala na některé z dveří. To už ale naproti ní stál Harant. V duchu si odplivla a kdyby mohla, pošle ho k Perunovi, jako svého otce, ti dva si nic nedlužili, byla to stejná chátra. Bea se na něho blahosklonně usmála, ale jen on věděl co za tím úsměvem je. Tebe taky dostanu, ty svině. Zamrkala dlouhými řasami a skoro medově ho pozdravila. "Dobrý den, pane Harante, jen Kašpar, bez toho ová." Opravila ho, nesnášela, když ji ěnkdo komolil Petrovo příjmení. Založila si ruce na prsa a doplnila..."jak vám chutnal nedělní oběd s madam Kittelovou." Zněla vyrovnaně, i když měla co dělat, aby nezačala v kabelce hledat svou hůlku a neproměnila ho v opravdu něco nechutného. Zkoušela, jak zareaguje. Dávno už to nebyla holka, která by se z někoho posrala. Její upřímnou radost z toho, že si Haranta mazala na chleba přerušila nechutně usměvavá bytost. Bea se zhluboka nadechla a naučeně se na ni usmála. "Dobrý den, tak tomu neodolám, prosila bych černé a bez cukru. Kdyby mohlo být o něco silnější nezlobila bych se."Položila svůj tón hlasu do přívětivějšího tónu, Lída za to nemohla, že potkala hned první moment v práci dva lidi, kteří ji vytáčeli do ruda. Na Melichara se Bea usmála opravdu upřímně. Jako jediný ji neškatulkoval potom co se to stalo. Věděl o její motivaci projít bystrozorským výcvikem a doplnit jejich řady. Když je vyzval, aby šli do zasedačky nespěchala, třídila si myšlenky a přemýšlela o tom ke komu ji asi přidělí. Všichni stávající bystrozoři zaujali svá místa a ona zůstala stát, aby ji Melichar mohl představit. Ahoj já jsem Bea a chci najít a zabít svého otce...A vlastně všechny, kteří se podíleli na smrti mého manžela. Děkuji za pozornost. Pomyslela si Bea s neutrálním výrazem ve tváři a usadila se na místo, kde měla připravený hrnek s kávou od Lídy. Tu vyhledala očima a věnovala ji upřímný úsměv, protože káva voněla opravdu božsky. Cítila na sobě pohledy přítomných a musela se nad tím v duchu smát. Tak co, myslíte si, že otec si sem nasadil špeha, milánkové? Zapíchla své hnědé oči do Harantových, aby věděl, že ona se ho rozhodně nebojí. Úplně přešla i to, že do zasedačky vešel ještě někdo. Když odtrhla oči od Haranta, zjistila, že je to hezká čarodějka s tetováním na krku a ještě jeden muž. Kývla na ně a přiložila si hrnek k puse, aby se napila. Všimla si ještě jednoho muže, který na ni před tím hleděl, ale ona to nějak neřešila. Byla na zírání zvyklá. Teď ho pozorovala ona. Mezi tím Melichar káral za pozdní příchod ty dva, ale nevypadalo to, že by si z toho něco dělali. Když skončí porada, na nic se Melichara neptá, počká si na svého nového kolegu. Který se jal ji za pár chvil oslovit. Bea si drží stále ten neutrální výraz v tváři a popřeje mu dobré ráno. "Bude stačit Bea."Natáhne k němu ruku. "No moc toho s sebou nemám, takže asi můžeme."Pokrčí rameny. "Jen bych si dopila to kafe od Lídy, když už se s ním dělala." Sevře v ruce hrneček a vydá se za ním."Musíš mi osvětlit o co jde." Zastavila se před jeho kanceláří a naučeným pohybem si pod kabátem upravila podpažní pouzdro. Nechtěla se spoléhat jen na hůlku, to okoukala od Petra, takže svůj Glock G43 nosila stále u sebe. Opřela se o futra a čekala. | ||
| |||
 | Porada 13.9. 2023 Pročítal jsem ty řádky znova znova. Budu muset poprosit ségru nebo obecně šéfa, aby mi někdo pomohl. Aktuálně jsem se zasekl na místě a nedokázal jsem v tom najít ten vzor, který bych měl najít. Tohle prostě je strašně k vzteku. Přijdu si jako idiot a v téhle náladě se někdo začne dohadovat na chodbě. Nesnáším, když mě někdo ruší. Jenomže ve chvíli, kdy jdou po chodbě Vaši dva šéfové, tak úplně nemůžete vyběhnout ven a seřvat je, aby byli sakra zticha. Takže jen zvednu oči od svých zápisků a poslouchám. No rozhodně jsem rád, že jsem začal poslouchat, protože to výjimečně je i něco co je užitečné. "Takže jedna z nováčků je Faustova dcera? No u ohořelých koulí Jana Husa. To jsme spadli do pěknýho dračího hovna." Náš šéf měl rozhodně koule a chápu proč se to Harantovi nelíbilo. V tomhle jsem teda taky na jeho straně. Sice chápu, že nemůžeme na děti házet vinu jejich rodičů, pokud prokazatelně se neúčastní jejich prohřešků, ale pouštět někoho takového mezi bystrozory je velice odvážné a myslím, že se na toto téma povede ještě mnoho a mnoho debat. "Dobré ráno!" Odpovím Františkovi, který tak akorát zapadne k sobě a zapne si gramofon. Teď by se asi hodilo říct:"Sbohem klidné ráno." Já mu ten gramofon nevyčítám, to je prostě už konstatování, že s množstvím lidí, kteří se hrnou do kanceláří, tak už tu klid nikdy nebude. Mohl jsem samozřejmě zapečetit kancelář protizvukovým kouzlem, ale teď ráno je to k ničemu. Teď je potřeba ještě komunikovat a do své bubliny se zavřu až potom. Nováčky na chodbě ignoruju. On se jich někdo ujme a obecně to není moje starost, teda aspoň prozatím. On je někdo bude muset zaučovat a to už je na šéfovi na čí krk to hodí. Samozřejmě každý z nás je dobrá volba a každý jinak. "Dobré ráno, Ivane já si dám." Musím využít toho, že tu není Lída a nebude na mě házet ublížené pohledy, že nechci její kafe. Oba dělají totiž dobrý, každý používá jiný druh a rád si dám oboje, ale řekněte před ženskou, že si dáte radši od jiného. Tím urazíte ten jejich pud pohostinství a je to špatný. Dodal jsem Ivanovi svůj hrnek, který na sobě má logo Kadaňských hafoňů a spolu s kafem se odeberu do Zasedačky, kam nás už tahá šéf. *** V zasedačce poslouchám tak nějak na půl ucha. Mám neutrální výraz, který nováčkům může přijít dost nepřístupný a rozhodně nepřipouštějící žádnou konverzaci. V hlavě jsem se vracel pořád k tomu plánku letaxové sítě. "Vodičko ty seš ale idiot." Pokud je to tak jak si myslím a oni uměli napojovat krby k letaxové síti a nebo hůř! Měli někoho na Správě letaxové sítě, tak to bude ještě velká věc. Z myšlenek mě vytrhne asi jediný hlas, který mě z nich vytrhne vždycky. Ségra. Jen jsem si zakroutil hlavou, když vtrhnula do zasedačky společně s Lojzou. Vůbec, ale vůbec mě to nepřekvapuje a více méně jen vyklopím oči vzhůru. "Zapomeň, že Ti pak budu půjčovat na granule pro kočku. Spíš Ti koupím nějaký nevypínatelný budík." Zabručím a nechám šéfa, aby ségře dal svůj zpucunk. Ono vlastně by to nemusel bejt špatnej nápad pro Lojzovu rodinu. Pak mu to řeknu. Samozřejmě za náležitou odměnu, ale myslím že ten budík by byla dobrá kravina co by lidi kupovali. Dál se rozhazují úkoly a já se vnitřně směju, až se za břicho popadám, že zrovna ségra dostala na starost nováčky. Myslím, že chudáci neví do čeho spadli, ale život je nefér vůči všem stejně. Teda vůči některým víc. "Já vím. Mám novou myšlenku, která mě snad někam posune." Zabručím na šéfa a jakákoliv vnitřní radost je pryč. Moc dobře vím, že se v tom plácám už svatý Václav ví jak dlouho a nemám posun. To co mě teď napadlo by mělo být dost stěžejní pro celý případ. Otázek nemám, takže až se to rozpustí tak vezmu prázdný hrnek a jenom s ním zamávám na Lídu. "Liduš prosím mohl bych jednu kávu? Ségra, až utřeš zadek nováčkům, zastav se u mě. Ať probereme případ." | ||
| |||
 | PORADA František Mrázek Dveře kanceláře za sebou prakticky ihned po vstupu zavřu. Ne, že by někomu můj gramofon vyloženě vadil, ale celkově nerad ostatním narušuju soustředění. I díky tomu neslyším, že do chodby přibydou dva noví „bystrozorové“ a můžu si tak v klidu pročíst všechny poznámky, které k voskaři mám. Vlastně to teď do sebe krásně zapadá a vypadá to, že si do toho jeho „úkrytu“ pro něho konečně dojdu. Kdyby to byla nehoda nebo v afektu, budiž... Ale tohle smrdí tím, co mudlové nazývají úkladnou vraždou a kdo je schopný jednou s rozmyslem degradovat lidský život jen na položku, může to udělat znovu. A úplně se mi nelíbí, že tam se mnou půjde nějaký nováček, co má čerstvě po výcviku a bude nedočkavě škubat hůlkou s vidinou zadržení nebezpečného černokněžníka. Naštěstí to aspoň vypadá, že ten člověk není žádný šílený psychopat. Ale i to se může rychle změnit... Každopádně mě z myšlenek vytrhne hlas šéfa, který nás svolává k poradě. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Další pracovní den 13.9., Praha, byt ve Vršovicích -> Ministerstvo kouzel "Eh...dobré ráno i tobě, ty pometlo." Vyheknu a snažím se všechny dceřiny končetiny dostat pryč ze svého obličeje. Někdy si vážně nejsem jistý, zda jsem nedal vzniknout spíše chobotnici než malé kouzelnici. Nebo možná pavián...pavián a chobotnice dohromady. Jedna věc je ale jistá, Evi je mnohemspolehlivější než budík, který dneska samozřejmě nezazvonil. Sakra. Bytostně nesnáším chodit pozdě, beru to jako osobní selhání, ale od té doby, co mám ve střídavce Evinu si začínám uvědomovat, že ne vždy se dá stihnout vše a že jsou možná důležitější věci. Ale jen o trochu. Možná vlastně nutnější, než důležitější, ale co se dá dělat. "Už vstávám, mazej se nasnídat, ať příjdeš do školy včas aspoň ty." Ještě jí podrbu po světle hnědých vlasech a pak už jen sleduji, jak se sbírá z mé postele a běží za Verčou, která rozhodně neotálela, co se týče snídaně. Teď už se jen obléct a začít další den života. Má vůbec cenu pospíchat? I tak se ale snažím a brzy již vchází do naší malé kuchyně, oblečen do bílé košilea tmavých kalhot, připraven se postavit dalším výzvám dne. Třeba domácímu úkolu a podpisu formuláře. "Díky. A myslím, že dneska to je na mě, kdybych se měl zdržet, dám ti vědět. Dneska mají přijít nováčci, tak to možná bude náročnější." Pousměji se na Verču a přisednu ke stolu s připraveným talířem a sladkým potěšením. Evi do sebe lívance láduje takovou rychlostí, až se bojím, aby se nezakuckala (nebo mi vše nesnědla), zatímco já u každého sousta ještě alespoň mentálně spořádám kus matematiky. "Mrkni ještě na ten třetí příklad, ale jinak moc pěkné." Snažím se jí chválit neb prý je to docela dobrý způsob, jak být rodič. Nebo alespoň způsob, kdy z vašich dětí nevyrostou šílení maniaci toužící po pozornosti. Ono stačí, že už má Eva v životě chaos v souvislosti s rozvodem a dvěmi domácnostmi, nepotřebuje ještě absenci...já nevím, pozornosti, lásky? Nejradši bych jí dal vše, co by pro ní bylo dobré, ale za prvé to není v mých silách a za druhé - no, za druhé nemám jediné ponětí co je a není dobré. Můžu jen doufat. U posledního lívance si důkladně pročtu formulář do Vodního světa, abych se ujistil, že tam nemají dělat něco nebezpečného nebo vhodného. Co třeba, Ivane? Plavat s těmi žraloky? Nebuď paranoidní "Máma má té práce taky spoustu, ale i tak tě má moc ráda. Nebo že by prostě jen radši trávila čas s tím svým novým? Ah, stará dobrá zášť. Nejsem to já patetický? Jenže teď nejde o mě, jde o malou a ta nesmí poznat nic z toho, co mezi mnou a její mámou nefunguje, ať už si o tom všem myslím cokoliv. Třeba pochybuju, že má víc práce než já, ale...no dobře, už klid. "Tak co, připravená? Nemáme moc času, tak tě přemístím, jo?" Cesta do školy dopravou by nám zabrala alespoň 20 minut a zas až tak pozdě přijít nemohu, volím tedy variantu, u které vím, že Evče není příjemná, ale co se dá dělat. Je to rozumné řešení pro oba z nás a to pometlo to zvládne. "A netvař se tak, časem to budeš dělat a taky a jak ráda!" Tak máme všechno? Eva je oblečená, snad i adekvátně, má boty, má školní brašnu, má svačin...dobře, teď už má svačinu, má už i ten úkol a formulář. Čas změnit lokalitu. "Dalose to přežít?" Díky přemístění jsme jen jednu ulici od Eviny školy. Ta je zcela mudlovská, původně jsme přemýšleli, zda jí nedat do jedněch z těch speciálek pro děti z kouzelnických rodin, nakonec ale vyhrála tahle. Ano, občas je to komplikované a občas si musíme od učitelů vyslechnout, že má Eva velmi bujnou fantazii, zatím se ale vše dalo řešit domluvou a ne pomocí Obliviate. To by ještě scházelo... "Hezký den a ne že někomu řekneš, jak jsme se sem dostali." Cvrnknu jí do nosu. Základní pravidla zná, ale někdy jí je i tak opakuju. "A po družině taky počkej, až pro tebe dojdu, žádné samostatné odcházení." Když pravidla, tak všechna. A pak už jsem sám a konečně mohu přepnout z modu otec do modu bystrozor. Uff, jsem vyčerpán a to je teprve tak brzy ráno! Do práce přicházím rád, konečně je to zase to, čemu rozumím a nad čím nemusím tolik přemýšlet. Žádné velké analyzování, žádný strach nad tím, že udělám něco špatně, řeknu něco nevhodného, něco navždy zkazím. Tady je svoboda. Tady je místo, které chápu a které mi dává smysl. Ministerstvo vítám skoro s úsměvem, úsměv mě ale hned přejde, když si uvědomím, jak moc pozdě jdu. Já? Já. A fakt bych si přál, aby to byl ojedinělý případ. Cesta na naše oddělení je naštěstí rychlá a brzy jsem již ve starém, známém prostředí. Všímám si dvou nových tváří a věnuji jim mírné pokývnutí na pozdrav stejně jako i jiným kolegům. "Omlouvám se, ráno bylo...náročnější." Vím že na pozdní příchod není nic vhodnou omluvou, i tak ale musím slušnosti udělat za dost. Možná přijde pokárání, na to se ale musím řádně připravit. "Nechce někdo kávu?" Zvolám nahlas i k ostatním kolegům. U sebe v kanceláři mám svůj kávovar se zásobou dobrých a kvalitních kávových zrn a stejně jako každé jiné ráno nabízím tento skvost i ostatním. Stačí si přinést hrníček. Až po ranní dávce kofeinu jsem schopný přemýšlet nad tím, co mě čeká - a že je toho hodně, však ten případ se sám od sebe nevyřeší. Zatím nemám zhola nic a to bude třeba napravit. | ||
| |||
|
| ||
| |||
| Začátek prvního dne v práci Předem připravený den se my rozpadl už ráno. Kvůli mému novému mazlíčku, malý mloček, chudáček byl uprostřed chladného města. Mou povinností jako budoucího bystrozora a dospělého kouzelníka je udržovat obyčejné lidi v nevědomosti. Takže jsem ho prostě nemohl nechat na ulici, to dá rozum. Pravda očividně jsem ho měl lépe zajistit akvárko, ale pozdě litovat. Rychle následuji stopy tlapek do kuchyně. Mám štěstí, že se nerozhodl toulat se v krámech co nejsou moje. Ztráty jsou naštěstí jen már otisklých nožiček na podlaze a židli a ubrus. Dojdu k sporáku vezmu pánvičku a začnu mluvit na mloka. „ My jsme ale chytrá příšerka, ale buď hodný. Takhle nemůžeme utíkat. Mohl bys sis ublížit. Pojď sem.“ Vezmu hůlku a mávnutím zvednu obsah lahvičky, přistoupím k mloku a jeho vznášející se pochoutce. „Pojď sem dáme ti něco dobrého, ale už nebudeš utíkat, ano.“ S tím nechám pochoutky nad levitovat nad pánvičku, kterou dám trochu pod úroveň stolu, aby můj nový spolubydlící mohl pohodlně přelést. Tam pochoutky spadnou a já na ně nalákám mločka. Případně ho opatrně přihrnu. „Víš toto není tvá původní strava a nebude ti dělat určitě dobře.“ S tím ho opatrně pomalu přenesu k akvárku a ještě opatrněji vyklopím. Při pohledu na ubohou opuštěnou ještěrku na dně se my na tváři objeví lítostivý výraz. Vezmu pár kusů dřívek a pár uhlíků co mám doma, pro přípravu lektvarů a mastí, pak to všechno velmi opatrně naskládám do jednoho rohu akvária. „Tady až budeš chtít zapal si ohýnek.“ Pak přiklopím akvárium skleněným poklopem plným děr, ikdyž dohromady neoslabují konstrukcí. „To mě mrzí, ale potřebuješ dohled.“ S tím přilepím kouzlem poklop ke zbytku akvárka a akvárko ke stolu. Zamyšleně se dívám na své dílo, které pravda má k dokonalosti daleko. Rychle za pomoci kouzel udělám větší dírku nad místem kde je předpokládané ohniště, ovšem dávám si pozor aby se jí nemohl protáhnout. Následně si dřepnu k tvorečku. „Já jdu do práce, tak tu buď hodný a nezlob. Až se vrátím donesu ti větší domeček a něco dobrého na papkání. Takže nezlobinkej a pěkně tu na mě počkej.“ S tím přejdu ke skříni a připraví se. Dnes jdu poprvé do práce a tak si vyberu k uniformě i pás s lahvičkami a ampulkami, přeci jen jeden nikdy neví. K životabudiči a pár léčivým lektvarům, přidám ještě léčivé masti a mast proti popáleninám. Po delším zamýšlení si vezmu i kyselinu a neutralizační roztok, abych jí měl jak vyrušit. Pod rukáv si na předloktí připnu pouzdro na hůlku. Vím, že je to poměrně nezvyklé umístění, ale mě se už během studií osvědčilo při strkanicích. Opatrně zasunu hůlku do pouzdra, zkontroluji, že obojí dobře sedí, než přes sebe hodím plášť s rukávy. Zvonění budíku mě upozorní že mám sraz na náměstí kam nejspíše každým okamžikem máma dorazila. Já protáhnu obličej. „Hmm uklidím až se vrátím z práce.“ Rychle zkontroluji že stopy mého nového mazlíčka už vychladli a už nic nevypálí. Pak s úsměvem jako by se nic nestalo vydám ke dveřím. Obuji se, přesunu se pěšky na náměstí a vydám se s mámou cestou na ministerstvo. Na jednu stranu odpovídám na jedno ucho a ikdyž jí vyloženě neignoruji odpovídám jí jen občas, jsem zamyšlený jaká asi má nová práce skutečně bude. V pravdě si nepředstavuji, že budu akční hrdina, jako je občas líčí tisk. Na to znám práci rodičů až příliš dobře, ale pozorovat něco z venku a skutečně se toho účastnit jsou dvě rozdílné věci. Bojím se opravdu hodně, že to bude jen papírování. Když mě máma opustí dojdu na konec chodby zhluboka se nadechnu. Už se chystám vzít za kliku, když se kolem mne prožene nějaká vichřice, co mě div nepovalí, respektive se tomu vyhnu rychlým úkrokem stranou. „Ehmm. To bude nějaký zbrkloň, hmm. Je dobré, že nemám očividně zpoždění sám, ikdyž není velké.“ S tím trošku opatrně vejdu dovnitř kanceláře. Rychle přejedu pohledem všechny přítomné, poklidně za sebou zavřu. Stopnu si vedle Bei dám ruce trošku před sebe, mírně, ale úsečně se ukloním hlavou, ovšem ne tolik, abych ztratil přítomné z periferního vidění. „Dobré ráno. Jmenuji se Michal Vrba a byl jsem přiřazen na vaše oddělení. Těším se na naši společnou spolupráci.“ Dávám si pozor, abych v hlase nebo držení těla nedal znát nervozitu, kterou cítím. Čekám co bude dál. | ||
| |||
| Den před nástupem do práce 12.9. Praha "...stli chceš, aby ti z té muziky vybouchl mozek, udělej to prosím tě Indů, protože já ten svinčík nechci uklízet." Uslyšela Bea nakřáplý hlas staršího muže těsně potom co ji vytrhl sluchátko z ucha. Bea se na pana Homolku, majitele baru, ve kterém poslední měsíce byla jako doma, jen zašklebila a protočila oči v sloup. Muzika ze sluchátek opravdu řvala a Bea si to uvědomovala, používala to jako obranu proti lidem v hromadné dopravě. Neslyšela jejich stížnosti při telefonování ani popotahování, potom neměla chuť mudlům nabízet kapesníky. "Místo toho poučování mi nalij Bestii, budu sedět vzadu." Trhla hlavou k průchodu do zadního salónku, který nebyl o nic větší než místnost s barem. Celkem zde bylo deset stolů. Bea měla RedVelvet bar moc ráda kvůli jeho útulnosti a lidem, kteří se zde scházeli. Nikomu nepřišlo divné, že tu sedí sama, hledí do knížky nebo na absinthovou fontánku a sleduje, jak kapky ledové vody dopadají na kostku cukru a následně mění jantarový až světle zelený alkohol do mléčného. Často si něco také škrábala do deníku. A to samé měla v plánu i dneska. "Nejdřív dostaneš dva kousky quiche, který Radka upekla. A Bestii, jen pokud všechno sníš." Řekl a pevně sevřel její rameno. "Někdo na tebe musí dávat pozor. V jeho hlase byla znát otcovská starostlivost. Radka a Milan děti neměli, jejich dítětem byl bar a kocour rasy cornish rex, Dobby. Ten teď s radostným mňouknutím vyskočil na bar a vrkal jako holubice do té doby, než ho Bea nepohladila. To se o ní začal otírat, packy ji položil na rameno a čumák ji div nestrčil do pusy. "Ty moje lásko." Pronesla něžně Bea a kocoura mechanicky hladila od oušek po ocásek. "To bych si taky nechal líbit." Z průchodu mezi místnostmi vyšel mladík. Bea ho pozdravila na půl pusy, a na jeho narážku neodpověděla. Znala ho, byl to Ivan, kluk který vypadal jako kdybych vypadal ze seriálu Co děláme v temnotách. Bea si ho prohlédla, opět ty samé černé kalhoty, černá košile a vestička, která mu špatně sedla. Bea byla schopná se s ním bavit jen tehdy, když oba byli na mol. Jinak ho nemohla vystát. Milan to hned pochopil a usmál se na Beu. "Víš co? Dám ti to sem, vzadu stejně nefunguje topení a vím jak nemáš ráda zimu." Mrkl na ni. A taky víš, jak moc toho člověka nesnáším... Dodala v duchu. Ivan chtěl ještě něco říct, ale místo toho jen otevřel pusu, ukázal směrem k zadní místnosti a zase ústa zavřel. Bea si vzala Dobbyho do ruky a protáhla se kolem Ivana. Usadila se do černého, pohodlného ušáku a z kabelky vytáhla kožený zápisník, opěr si nandala sluchátka do uší a pustila si do nich Leonarda Cohena. Přitiskla hrot černého pera na papír a dobrou půl hodinu něco sepisovala. I když ji Milan přinesl jídlo, jen k němu zvedla oči a přes ústa ji přeletěl děkovný úsměv ….Lásko, zítra nastupuju do té nové práce, ani nevíš jakou mám trému. Kdybys tu zůstal, mohlo být všechno jednodušší a já nemusela tohle řešit. Víš kolik soucitných pohledů dostanu a určitě to neskončí jen jimi, bude to pokračovat narážkami na osud mého otce, který zradil. Mohl by ses prosím vrátit?... Tu větu přeškrtala, dřela tak až protrhla papír a místo toho vedle na linku napsala … Styx není Mekáč. Nemůžeš k ní přijít a zašeptat do vody: “Jednoho Kašpara prosím.” Oni ti ho vydají a ty se s ním vrátíš a bude spolu žít šťastně až do další smrti. Bea cítila jak ji tlačí v koutku oka slzy. Zabouchla zápísník tak prudce až kočka na jejím klíně poskočila. Musela ho začít opět mechanicky hladit, aby ji neutekl. Snědla půlku vychladlého quiche, který ji stejně chutnal jako papundekl a poslala do svých útrob první Bestii, kterou ten večer rozhodně neskončil. 13.9 Praha Bea se probudila ve své posteli, oblečená v tom co měla ten večer na sobě a pod hlavou měla kabelku, její obsah byl vysypaný na posteli. Na jazyku měla absinthový potah a v puse ještě cítila chuť pelyňku a lékořice. …U Václava, zaspala jsem do práce… Proletělo ji hlavou a v minutě začala konat, rychlá sprcha, hledání oblečení, které nebylo zmuchlané případně nebylo špinavé a zmuchlané. Mezi tím zapnout kávovar, a pomocí zkrášlovacího kouzla, ze sebe udělat alespoň trochu člověka. Místo čištění zubů si lokla ústní vody a kloktala ji, zatím co si řasenkou obtahovala řasy. Gretta se mezi tím začala dožadovat své snídaně. Obsloužila ji také pomocí kouzla a i záchod ji vyčistila mávnutím hůlky. V mezidobí si nahrnula rozházené věci do kabelky. Místo své snídaně do sebe kopla zvětralý energeťák pochybné značky a potom už nezbývalo nic jiného, než si zavolat uber, který ji přiblížil k ústředí. Na oči si dala černé sluneční brýle, protože světlo ji bolelo. Podrbala Grettu za uchem a vyrazila před barák, čekat na auto. Řidič, který ji tentokrát vezl byl mladý Kazach, který ji špatnou češtinou zpovídal, kam jede a jaký má den. Bea mu odpovídala jen hmm, jo, dobrý. V hlavě ji hučelo jako v piliňáku a neměla náladu na small talk. Jako velká voda vtrhla do budovy ministerstva a rozběhla se k výtahu, na hlídače jen zahulákala své jméno. Když se řítila na ústředí, div několik kouzelníků nepovalila. Stejně jako do budovy ministerstva vtrhla i do kanceláře s omluvou na rtech. ”Bea, Bea Kašpar, mám se hlásit u vás. | ||
| |||
| Další ráno z mnoha František Mrázek 13.9.2023, Praha - Černošice Probudil jsem se jako každé jiné ráno brzo. Prakticky ještě za tmy. Chvíli mi trvalo než jsem se vůbec donutil nějak fungovat a přesvědčit se, že má smysl jít do práce. Přece jen, sice se toho poslední dobou dělo dost a ano, asi jsme byli užiteční, ale já osobně ten pocit nemám. Každý odhalený parchant se pro mě ztratí sotva mu na rukou zazáří magické okovy a tím mi zmizí z myšlenek. Nakonec si ale přece jen dopřeju horkou sprchu, snídani a teprve pak se postupně obléknu. Když si ke světlým oblekovým kalhotám oblékám vestu, vytáhnu z kapsy, do níž chci vložit malé stříbrné hodinky, složený lístek. Chvíli přemýšlím nad tím, kde se tam vzal, ale když mi to dojde, putuje do koše. Stejně jako prakticky všechny, které jsem od Karla kdy dostal. Nakonec přes sebe přehodím tvídové sako s koženými lokty, dlouhý redingot a přejdu do krbu v obývacím pokoji. No... Spíš hale. Vlastně kvůli němu jsem si tuhle starou, dlouho opuštěnou vilu, co se skoro ztrácela v neudržované zahradě na okraji Černošic, koupil. Vlastne to není ani domov. Spíš jen jakési... Útočiště. Kolikrát jsem si říkal, že je pro mě zbytečně velká, ale vlastně mě a mé samotě vyhovuje. | ||