Další pracovní den

13.9., Praha, byt ve Vršovicích -> Ministerstvo kouzel

"Eh...dobré ráno i tobě, ty pometlo." Vyheknu a snažím se všechny dceřiny končetiny dostat pryč ze svého obličeje. Někdy si vážně nejsem jistý, zda jsem nedal vzniknout spíše chobotnici než malé kouzelnici. Nebo možná pavián...pavián a chobotnice dohromady. Jedna věc je ale jistá, Evi je mnohemspolehlivější než budík, který dneska samozřejmě nezazvonil. Sakra.
Bytostně nesnáším chodit pozdě, beru to jako osobní selhání, ale od té doby, co mám ve střídavce Evinu si začínám uvědomovat, že ne vždy se dá stihnout vše a že jsou možná důležitější věci. Ale jen o trochu. Možná vlastně nutnější, než důležitější, ale co se dá dělat.
"Už vstávám, mazej se nasnídat, ať příjdeš do školy včas aspoň ty." Ještě jí podrbu po světle hnědých vlasech a pak už jen sleduji, jak se sbírá z mé postele a běží za Verčou, která rozhodně neotálela, co se týče snídaně.

Teď už se jen obléct a začít další den života. Má vůbec cenu pospíchat?
I tak se ale snažím a brzy již vchází do naší malé kuchyně, oblečen do bílé košilea tmavých kalhot, připraven se postavit dalším výzvám dne. Třeba domácímu úkolu a podpisu formuláře.
"Díky. A myslím, že dneska to je na mě, kdybych se měl zdržet, dám ti vědět. Dneska mají přijít nováčci, tak to možná bude náročnější." Pousměji se na Verču a přisednu ke stolu s připraveným talířem a sladkým potěšením. Evi do sebe lívance láduje takovou rychlostí, až se bojím, aby se nezakuckala (nebo mi vše nesnědla), zatímco já u každého sousta ještě alespoň mentálně spořádám kus matematiky. "Mrkni ještě na ten třetí příklad, ale jinak moc pěkné." Snažím se jí chválit neb prý je to docela dobrý způsob, jak být rodič. Nebo alespoň způsob, kdy z vašich dětí nevyrostou šílení maniaci toužící po pozornosti. Ono stačí, že už má Eva v životě chaos v souvislosti s rozvodem a dvěmi domácnostmi, nepotřebuje ještě absenci...já nevím, pozornosti, lásky?
Nejradši bych jí dal vše, co by pro ní bylo dobré, ale za prvé to není v mých silách a za druhé - no, za druhé nemám jediné ponětí co je a není dobré. Můžu jen doufat.

U posledního lívance si důkladně pročtu formulář do Vodního světa, abych se ujistil, že tam nemají dělat něco nebezpečného nebo vhodného. Co třeba, Ivane? Plavat s těmi žraloky? Nebuď paranoidní
"Máma má té práce taky spoustu, ale i tak tě má moc ráda. Nebo že by prostě jen radši trávila čas s tím svým novým? Ah, stará dobrá zášť. Nejsem to já patetický?
Jenže teď nejde o mě, jde o malou a ta nesmí poznat nic z toho, co mezi mnou a její mámou nefunguje, ať už si o tom všem myslím cokoliv. Třeba pochybuju, že má víc práce než já, ale...no dobře, už klid.

"Tak co, připravená? Nemáme moc času, tak tě přemístím, jo?" Cesta do školy dopravou by nám zabrala alespoň 20 minut a zas až tak pozdě přijít nemohu, volím tedy variantu, u které vím, že Evče není příjemná, ale co se dá dělat. Je to rozumné řešení pro oba z nás a to pometlo to zvládne. "A netvař se tak, časem to budeš dělat a taky a jak ráda!"
Tak máme všechno?
Eva je oblečená, snad i adekvátně, má boty, má školní brašnu, má svačin...dobře, teď už má svačinu, má už i ten úkol a formulář. Čas změnit lokalitu.

"Dalose to přežít?" Díky přemístění jsme jen jednu ulici od Eviny školy. Ta je zcela mudlovská, původně jsme přemýšleli, zda jí nedat do jedněch z těch speciálek pro děti z kouzelnických rodin, nakonec ale vyhrála tahle. Ano, občas je to komplikované a občas si musíme od učitelů vyslechnout, že má Eva velmi bujnou fantazii, zatím se ale vše dalo řešit domluvou a ne pomocí Obliviate. To by ještě scházelo...
"Hezký den a ne že někomu řekneš, jak jsme se sem dostali." Cvrnknu jí do nosu. Základní pravidla zná, ale někdy jí je i tak opakuju. "A po družině taky počkej, až pro tebe dojdu, žádné samostatné odcházení." Když pravidla, tak všechna.

A pak už jsem sám a konečně mohu přepnout z modu otec do modu bystrozor. Uff, jsem vyčerpán a to je teprve tak brzy ráno!

Do práce přicházím rád, konečně je to zase to, čemu rozumím a nad čím nemusím tolik přemýšlet. Žádné velké analyzování, žádný strach nad tím, že udělám něco špatně, řeknu něco nevhodného, něco navždy zkazím. Tady je svoboda. Tady je místo, které chápu a které mi dává smysl.
Ministerstvo vítám skoro s úsměvem, úsměv mě ale hned přejde, když si uvědomím, jak moc pozdě jdu.
Já? Já. A fakt bych si přál, aby to byl ojedinělý případ.

Cesta na naše oddělení je naštěstí rychlá a brzy jsem již ve starém, známém prostředí. Všímám si dvou nových tváří a věnuji jim mírné pokývnutí na pozdrav stejně jako i jiným kolegům.
"Omlouvám se, ráno bylo...náročnější." Vím že na pozdní příchod není nic vhodnou omluvou, i tak ale musím slušnosti udělat za dost. Možná přijde pokárání, na to se ale musím řádně připravit. "Nechce někdo kávu?" Zvolám nahlas i k ostatním kolegům. U sebe v kanceláři mám svůj kávovar se zásobou dobrých a kvalitních kávových zrn a stejně jako každé jiné ráno nabízím tento skvost i ostatním. Stačí si přinést hrníček.

Až po ranní dávce kofeinu jsem schopný přemýšlet nad tím, co mě čeká - a že je toho hodně, však ten případ se sám od sebe nevyřeší. Zatím nemám zhola nic a to bude třeba napravit.

Do práce

Ivan Šmíd
13.9. 2023, Praha - Vršovice

Vzbudily tě dvě věci. Vůně skořicových lívanců s džemem z borůvek a kandované mandragory a...něco těžkého, co na tebe žuchlo a bez chvilky na vzpamatování začalo brebentit.

"Tati, tati, tati! Zkontroluješ mi ještě ten úkol z matiky? A potřebuju podepsat tu exkurzi do Vodního světa, myslíš, že tam maj taky žraloka?! Prý mají čtyři ne...pět čelistí! To je tak hustý! No tak, vstávej už!" malá Eva měla zase spoustu energie. Tobě to jen připomnělo, jestli jsi náhodou neměl být dneska v práci dřív, protože dojde nová krev. Podle budíku už to stejně nestihneš.

"Ivánku, snídaně je na stole. Dejte si, dokud je teplá. Já už musím letět, mám službu." tvoje usměvavá sestra nakoukla to ložnice. "Dneska Evíka vyzvedáváš ze školy ty nebo já?" ujistí se, ale než stačíš dpovědět, ozve se z kuchyně otrávené:"Neříkej mi Evíku, je to trapný!" Sestra jenom protočí oči a mrkne na tebe. Pak už jen slyšíš, jak se v předsíni obléká a bouchnutí dveří.

Eva se v kuchyni za stolem už cpe lívanci a zapíjí to čajem. Když tě uvidí, nastrčí tvým směrem zmíněný úkol z matiky a souhlas pro rodiče ohledně školní exkurze. "Máma neměla čas mi to podepsat. Pořád pracuje do noci a mě hlídá Hanka nebo Kery." vysvětlí ti mezi sousty. Hanka je studentka,která si hlídáním přivydělává na studia a Kery je domácí skřítek. Eva se vždycky tváři statečně, ale ty občas spatříš v její tváři něco smutného, když mluví o mámě.

V práci na tebe čeká případ zmizelého majitele zastavárny ve Zlaté uličce. Teď si nezvzpomeneš na jméno, ale znělo to podobně jako tykvička. Případ je čerstvý, takže prakticky ještě nic nemáš.

Začátek prvního dne v práci

Předem připravený den se my rozpadl už ráno.

Kvůli mému novému mazlíčku, malý mloček, chudáček byl uprostřed chladného města. Mou povinností jako budoucího bystrozora a dospělého kouzelníka je udržovat obyčejné lidi v nevědomosti. Takže jsem ho prostě nemohl nechat na ulici, to dá rozum.

Pravda očividně jsem ho měl lépe zajistit akvárko, ale pozdě litovat. Rychle následuji stopy tlapek do kuchyně. Mám štěstí, že se nerozhodl toulat se v krámech co nejsou moje. Ztráty jsou naštěstí jen már otisklých nožiček na podlaze a židli a ubrus.

Dojdu k sporáku vezmu pánvičku a začnu mluvit na mloka.

„ My jsme ale chytrá příšerka, ale buď hodný. Takhle nemůžeme utíkat. Mohl bys sis ublížit. Pojď sem.“

Vezmu hůlku a mávnutím zvednu obsah lahvičky, přistoupím k mloku a jeho vznášející se pochoutce.

„Pojď sem dáme ti něco dobrého, ale už nebudeš utíkat, ano.“

S tím nechám pochoutky nad levitovat nad pánvičku, kterou dám trochu pod úroveň stolu, aby můj nový spolubydlící mohl pohodlně přelést. Tam pochoutky spadnou a já na ně nalákám mločka. Případně ho opatrně přihrnu.

„Víš toto není tvá původní strava a nebude ti dělat určitě dobře.“

S tím ho opatrně pomalu přenesu k akvárku a ještě opatrněji vyklopím. Při pohledu na ubohou opuštěnou ještěrku na dně se my na tváři objeví lítostivý výraz. Vezmu pár kusů dřívek a pár uhlíků co mám doma, pro přípravu lektvarů a mastí, pak to všechno velmi opatrně naskládám do jednoho rohu akvária.
„Tady až budeš chtít zapal si ohýnek.“
Pak přiklopím akvárium skleněným poklopem plným děr, ikdyž dohromady neoslabují konstrukcí.
„To mě mrzí, ale potřebuješ dohled.“
S tím přilepím kouzlem poklop ke zbytku akvárka a akvárko ke stolu. Zamyšleně se dívám na své dílo, které pravda má k dokonalosti daleko. Rychle za pomoci kouzel udělám větší dírku nad místem kde je předpokládané ohniště, ovšem dávám si pozor aby se jí nemohl protáhnout.

Následně si dřepnu k tvorečku.

„Já jdu do práce, tak tu buď hodný a nezlob. Až se vrátím donesu ti větší domeček a něco dobrého na papkání. Takže nezlobinkej a pěkně tu na mě počkej.“

S tím přejdu ke skříni a připraví se. Dnes jdu poprvé do práce a tak si vyberu k uniformě i pás s lahvičkami a ampulkami, přeci jen jeden nikdy neví. K životabudiči a pár léčivým lektvarům, přidám ještě léčivé masti a mast proti popáleninám.

Po delším zamýšlení si vezmu i kyselinu a neutralizační roztok, abych jí měl jak vyrušit.

Pod rukáv si na předloktí připnu pouzdro na hůlku. Vím, že je to poměrně nezvyklé umístění, ale mě se už během studií osvědčilo při strkanicích. Opatrně zasunu hůlku do pouzdra, zkontroluji, že obojí dobře sedí, než přes sebe hodím plášť s rukávy.

Zvonění budíku mě upozorní že mám sraz na náměstí kam nejspíše každým okamžikem máma dorazila. Já protáhnu obličej.

„Hmm uklidím až se vrátím z práce.“

Rychle zkontroluji že stopy mého nového mazlíčka už vychladli a už nic nevypálí. Pak s úsměvem jako by se nic nestalo vydám ke dveřím. Obuji se, přesunu se pěšky na náměstí a vydám se s mámou cestou na ministerstvo.

Na jednu stranu odpovídám na jedno ucho a ikdyž jí vyloženě neignoruji odpovídám jí jen občas, jsem zamyšlený jaká asi má nová práce skutečně bude. V pravdě si nepředstavuji, že budu akční hrdina, jako je občas líčí tisk. Na to znám práci rodičů až příliš dobře, ale pozorovat něco z venku a skutečně se toho účastnit jsou dvě rozdílné věci.

Bojím se opravdu hodně, že to bude jen papírování. Když mě máma opustí dojdu na konec chodby zhluboka se nadechnu.
Už se chystám vzít za kliku, když se kolem mne prožene nějaká vichřice, co mě div nepovalí, respektive se tomu vyhnu rychlým úkrokem stranou.

„Ehmm. To bude nějaký zbrkloň, hmm. Je dobré, že nemám očividně zpoždění sám, ikdyž není velké.“

S tím trošku opatrně vejdu dovnitř kanceláře. Rychle přejedu pohledem všechny přítomné, poklidně za sebou zavřu. Stopnu si vedle Bei dám ruce trošku před sebe, mírně, ale úsečně se ukloním hlavou, ovšem ne tolik, abych ztratil přítomné z periferního vidění.

„Dobré ráno. Jmenuji se Michal Vrba a byl jsem přiřazen na vaše oddělení. Těším se na naši společnou spolupráci.“

Dávám si pozor, abych v hlase nebo držení těla nedal znát nervozitu, kterou cítím. Čekám co bude dál.

Den před nástupem do práce

12.9. Praha

"...stli chceš, aby ti z té muziky vybouchl mozek, udělej to prosím tě Indů, protože já ten svinčík nechci uklízet." Uslyšela Bea nakřáplý hlas staršího muže těsně potom co ji vytrhl sluchátko z ucha. Bea se na pana Homolku, majitele baru, ve kterém poslední měsíce byla jako doma, jen zašklebila a protočila oči v sloup. Muzika ze sluchátek opravdu řvala a Bea si to uvědomovala, používala to jako obranu proti lidem v hromadné dopravě. Neslyšela jejich stížnosti při telefonování ani popotahování, potom neměla chuť mudlům nabízet kapesníky.
"Místo toho poučování mi nalij Bestii, budu sedět vzadu." Trhla hlavou k průchodu do zadního salónku, který nebyl o nic větší než místnost s barem. Celkem zde bylo deset stolů.
Bea měla RedVelvet bar moc ráda kvůli jeho útulnosti a lidem, kteří se zde scházeli. Nikomu nepřišlo divné, že tu sedí sama, hledí do knížky nebo na absinthovou fontánku a sleduje, jak kapky ledové vody dopadají na kostku cukru a následně mění jantarový až světle zelený alkohol do mléčného. Často si něco také škrábala do deníku. A to samé měla v plánu i dneska.
"Nejdřív dostaneš dva kousky quiche, který Radka upekla. A Bestii, jen pokud všechno sníš." Řekl a pevně sevřel její rameno. "Někdo na tebe musí dávat pozor. V jeho hlase byla znát otcovská starostlivost. Radka a Milan děti neměli, jejich dítětem byl bar a kocour rasy cornish rex, Dobby.
Ten teď s radostným mňouknutím vyskočil na bar a vrkal jako holubice do té doby, než ho Bea nepohladila. To se o ní začal otírat, packy ji položil na rameno a čumák ji div nestrčil do pusy.
"Ty moje lásko." Pronesla něžně Bea a kocoura mechanicky hladila od oušek po ocásek.

"To bych si taky nechal líbit." Z průchodu mezi místnostmi vyšel mladík. Bea ho pozdravila na půl pusy, a na jeho narážku neodpověděla. Znala ho, byl to Ivan, kluk který vypadal jako kdybych vypadal ze seriálu Co děláme v temnotách. Bea si ho prohlédla, opět ty samé černé kalhoty, černá košile a vestička, která mu špatně sedla. Bea byla schopná se s ním bavit jen tehdy, když oba byli na mol. Jinak ho nemohla vystát.
Milan to hned pochopil a usmál se na Beu. "Víš co? Dám ti to sem, vzadu stejně nefunguje topení a vím jak nemáš ráda zimu." Mrkl na ni.
A taky víš, jak moc toho člověka nesnáším... Dodala v duchu. Ivan chtěl ještě něco říct, ale místo toho jen otevřel pusu, ukázal směrem k zadní místnosti a zase ústa zavřel. Bea si vzala Dobbyho do ruky a protáhla se kolem Ivana.
Usadila se do černého, pohodlného ušáku a z kabelky vytáhla kožený zápisník, opěr si nandala sluchátka do uší a pustila si do nich Leonarda Cohena. Přitiskla hrot černého pera na papír a dobrou půl hodinu něco sepisovala. I když ji Milan přinesl jídlo, jen k němu zvedla oči a přes ústa ji přeletěl děkovný úsměv

….Lásko, zítra nastupuju do té nové práce, ani nevíš jakou mám trému. Kdybys tu zůstal, mohlo být všechno jednodušší a já nemusela tohle řešit. Víš kolik soucitných pohledů dostanu a určitě to neskončí jen jimi, bude to pokračovat narážkami na osud mého otce, který zradil.
Mohl by ses prosím vrátit?... Tu větu přeškrtala, dřela tak až protrhla papír a místo toho vedle na linku napsala … Styx není Mekáč. Nemůžeš k ní přijít a zašeptat do vody: “Jednoho Kašpara prosím.” Oni ti ho vydají a ty se s ním vrátíš a bude spolu žít šťastně až do další smrti.
Bea cítila jak ji tlačí v koutku oka slzy. Zabouchla zápísník tak prudce až kočka na jejím klíně poskočila. Musela ho začít opět mechanicky hladit, aby ji neutekl.
Snědla půlku vychladlého quiche, který ji stejně chutnal jako papundekl a poslala do svých útrob první Bestii, kterou ten večer rozhodně neskončil.

13.9 Praha

Bea se probudila ve své posteli, oblečená v tom co měla ten večer na sobě a pod hlavou měla kabelku, její obsah byl vysypaný na posteli. Na jazyku měla absinthový potah a v puse ještě cítila chuť pelyňku a lékořice. …U Václava, zaspala jsem do práce… Proletělo ji hlavou a v minutě začala konat, rychlá sprcha, hledání oblečení, které nebylo zmuchlané případně nebylo špinavé a zmuchlané. Mezi tím zapnout kávovar, a pomocí zkrášlovacího kouzla, ze sebe udělat alespoň trochu člověka. Místo čištění zubů si lokla ústní vody a kloktala ji, zatím co si řasenkou obtahovala řasy. Gretta se mezi tím začala dožadovat své snídaně. Obsloužila ji také pomocí kouzla a i záchod ji vyčistila mávnutím hůlky. V mezidobí si nahrnula rozházené věci do kabelky.
Místo své snídaně do sebe kopla zvětralý energeťák pochybné značky a potom už nezbývalo nic jiného, než si zavolat uber, který ji přiblížil k ústředí. Na oči si dala černé sluneční brýle, protože světlo ji bolelo. Podrbala Grettu za uchem a vyrazila před barák, čekat na auto.
Řidič, který ji tentokrát vezl byl mladý Kazach, který ji špatnou češtinou zpovídal, kam jede a jaký má den. Bea mu odpovídala jen hmm, jo, dobrý. V hlavě ji hučelo jako v piliňáku a neměla náladu na small talk.
Jako velká voda vtrhla do budovy ministerstva a rozběhla se k výtahu, na hlídače jen zahulákala své jméno.

Když se řítila na ústředí, div několik kouzelníků nepovalila. Stejně jako do budovy ministerstva vtrhla i do kanceláře s omluvou na rtech. ”Bea, Bea Kašpar, mám se hlásit u vás.

První pracovní den

Michal Vrba
13.9. 2023, Praha

Bylo to to hodně těsné. Asi tak jako když ti potlouk škrtne během vteřiny kolem obou uší, ale zvládl jsi to. Udělal jsi zkoušky a dnešní ráno nastupuješ jako nový bystrozor na ministerstvo. Tvoje matka je tak pyšná, že trvala na společné cestě do práce. Kdyby tušila, co se ti opět povede nechtěně způsobit, sešla by se s tebou už u tebe doma. Katastrofy přece byly teď její obor.

Máš pronajatý menší podkrovní byteček nad vetešnictvím ve Zlaté uličce. Majitel tam měl sklad a dost harampádí ti tam ještě zůstalo. Sice ti každý den slibuje, že to hodí do bezedného pytle, ale skutek utek. Přesto se tu místo na postel najde a to je hlavní. Důležitější je, že tě ve spánku začne v nose štípat kouř. To tě ihned probudí, ale chvilku trvá, než se vzpamatuješ a pochopíš, co se vlastně stalo.

Mlok! Lávový mlok! Je to celkem drobeček, ale když se nažhaví, dovede nadělat pořádnou paseku. Při prvním pohledu zjistíš, že akvárko je prázdné. Z něho se line doutnající slizká stopa a z malé kuchyňky se line kouř. Pokud se tam podíváš spatříš mloka na stole, kde hoří ubrus. Hlavičkou drcá do sklenice s hopsavými sušenkami, ale bez úspěchu. To ho asi rozčílilo (požár zvládneš uhasit, rozsah škod nechám na tobě).

Našel jsi ho včera na ulici u ústí okapu. Buď utekl majiteli nebo z nedalekého obchůdků se zvířaty. Jenže tvá povaha ti nedala a ty sis ho vzal domů. Otázka, jak moc je bezpečné ho tu nechat bez dozoru.

S matkou máte sraz na Palachově náměstí, aby ti ještě stihla dát několik rad a zjistit, jak se cítíš. Dokonce ti i připravila i housku s naloženými slimejši a dýňovou majonézou. Rozloučíte se až u výtahu, takže poslední chvilka klidu tě čeká na chodbě, než dojdeš na Ústředí.

Další ráno z mnoha

František Mrázek

13.9. 2023, Praha

Vnímání času u tebe bylo už dosti pokřivené. Trávil jsi prací tolik času, že už jsi vlastně ani neřešil, zda je den, večer nebo hluboká noc. Zločin přece nikdy nespí. Podobně jako ty. Tenhle styl života se na tobě za ty roky, co jsi se rozvedl, stihl dost podepsat. Vypadal jsi starší, unavenější, ale tvůj výkon naopak rostl, takže si Melichar nestěžoval. I když čas od času tě poslal domů, když tě objevil ve tři ráno nad složkami k archivu, které přinesla Lída.

Včera jste museli domů všichni. Matně sis vzpomínal, že dneska mají dorazit nováčci. To se často neděje. Být bystrozor je sice dobrý způsob, jak mít na účty, ale kouzelník nikdy neví, jaká kletba bude jeho poslední. Rodiče proto potomky odrazují a když si to vydupou, málokdo zvládne výcvik a zkoušky. O stažích v zahraničí nemluvě.

Když jsi se oblékal, vypadl na zem lístek s telefonním číslem a nějakým jménem. Nojo, Karel. Po práci jste spolu zašli na jedno a on ti vnutil kontakt na svojí novou sousedku Jiřinu. Svobodná matka, pěkná, sice trochu hloupá, ale fakt pěkná. Dvě děti. Zkrátka ideální partie. Tohle ti dělal často. Snažil se ti někoho dohodit, ale...nikdy z toho nic nebylo.

Pomalu byl čas jít. Na stole máš případ lékouzelníka, který svou ženu proměnil v hroudu vosku a postupně ji tavil, aby se zbavil těla. Spekulovalo se, že se to stalo náhodou, ale vy už víte, že se manželky snažil zbavit záměrně. A ty tušíš, kde ho hledat. A taky tušíš, že s sebou budeš muset vzít jednoho z těch zelenáčů.

Kde bydlíš nechám na tobě. Cestu na Ústředí můžeš popsat podle svého. Na místě už bude určitě Melichar, Harant a Vodička.

Další pracovní den...

Další den a další ráno. Můj domek v Praze - Nebušicích byl tichý a ani venku to ještě nevypadalo na nějakou překotnou aktivitu kohokoliv. Poslední dobou jsem si zvykl budit se kolem páté hodiny. Vylezl jsem z postele, ledabyle mávl hůlkou a postel ustlal. Moje žena mi dřív říkala, že nevidí rozdíl mezi tím, jestli tu postel takhle ustelu nebo jí nechám rozhrabanou, ale já vždycky říkal, že hlavní je ten úmysl a ten záměr. V kuchyni jsem si připravil kávu a tousty k snídani, provedl nějakou tu základní hygienu a po absolvování takovýchto základních ranních rituálů jsem vyrazil do práce. Zapečetil jsem dům ochrannými kouzly, protože bystrozor nikdy neví a ano jsem trošku paranoidní. Stejně tak jsem základními ochrannými kouzly zabezpečil celou ulici. Sousedi mě sice moc nevidí, ale já jsem rád, když oni jsou v bezpečí. Těch magorů a fanatiků nám tady všude lítá až moc poslední dobou. Upřímně řečeno po tom excesu s požárem, který kouzelnickou společnost a mnohé z nás stál hodně, tak se podobných lidí vyrojilo moc. Dění mudlovského světa se holt odrazilo i v našem světě. Došel jsem mimo světlo lamp, kde by mě mohly vidět slídivé mudlovské oči a přemístil se do práce. Za mnou zůstalo jen typické prásknutí, které je spojené s přemístěním.

Objevil jsem se ve vstupní hale, kde byl poměrně klid. Ono upřímně v půl šesté ráno málo kdo chodí do práce. Je nás jenom pár takových buď workoholiků nebo zkrátka takových co nemůžeme spát a tak jdeme radši pracovat. Když jdu kolem sochy lva, tak mu rukou přejedu po tlapě. Je to takový můj rituál, který dělám pokaždé, když přijdu do práce. Vlastně nevím proč to dělám, ale dělal jsem to vždycky. Vždycky jsem musel na něco sahat a tak když jsem sem nastupoval, tak jsem musel zjistit z čeho je ta socha. Pak jsem to dělal pokaždé...takže je to teď vlastně takový pozdrav. Před výtahem už stáli tři další zaměstnanci, kteří čekali až dorazí výtah.

"Dobré ráno."

Zamlumláme více méně všichni a dál se věnujeme svému. Většinou je to tedy koukání do blba a čekání. Sice jsme ranní ptáčata, ale nemusíme se hned pouštět do složitějších konverzací. Navíc, když já budu za chvíli vystupovat. Možná nadnesu na nějaké poradě, že by bylo skvělé tady mít schody. Reálně čekám teď takovou dobu jenom proto, abych nastoupil a hned zase vystoupil o patro níž.

"Proč to vlastně ještě nikoho nenapadlo? Vždyť to dává perfektní smysl."

Moje rozjímání ukončil výtah, který konečně dorazil a my nastoupili. Stalo se jak jsem předpověděl a výtah hned zastavoval a já vystoupil do tiché chodby. V tuhle dobu tu bylo rušno málokdy. Naposled za žháře, protože to jsme tu i spali. Mávl jsem hůlkou a rozsvítil světla. Jedny dveře, druhý dveře a moje dveře. Další mávnutí a i tady už je světlo. Za kouzelným oknem byla pořád tma. Sebral jsem ze stolu čerstvé vydání Kroniky, kde hlavní titulek hlásal: "Karlův most stále není opraven! Neschopnost ministerstva je alarmující…" Pokračovalo to dál, ale mě spíš zajímalo kdo to napsal.

"No jasně. Lubomír Křesadlo. Parchant."

Shodím kabát, vezmu noviny, dám si nohy na stůl a začnu číst. Bohužel tenhle rádoby novinář ignoruje jakoukoliv práci ministerstva a vytahuje jenom špínu. Znechuceně jsem prolistoval až na poslední stranu. Cestou jsem minul článek: "Kdy skončí série vloupání? Bude ministerstvo něco dělat?", který napsal stejný parchant a pustil se rovnou do sportovní stránky, která mě zajímala nejvíc.

"Ano!"

Kadanští hafoni porazili Jihlavské bodloše vysoko 430:40. Radoval jsem se, protože v tabulce jsme potřebovali každý bod. Teď jsme byli druzí za Olomouckými chrliči, ale jen o dva body! Ta výhra s Jihlavou byla více méně čekaná. Jihlava měla nějaké problémy se stadionem a prý ani finančně nic moc, tak se to na nich odráží. Složil jsem noviny a dal je vedle spisu o vykradených domech kouzelníků i mudlů. To byl důvod, proč jsem ten článek v Kronice přeskočil. Ten případ byl můj. Otevřel jsem složky a dal se do čtení toho, co mi kde uniklo…příchod Šéfů jsem ani nezaznamenal.

O dva roky dříve

Bořivoj Melichar se opřel ramenem do zadních dveří staroměstské radnice a rázem se ocitl na půdě Ministerstva kouzel. Tvářil se tak brunátně, že ho vrátný sotva pozdravil, zatímco se snažil propadnout do skládací židličky. Ale šlo mu to dost ztuha, podobně jako když se snažíte spolknout Bertíkovu fazolku s příchutí husích žaludků a vepřových držtek.

Vedoucí elitního týmu bystrozorů nesnášel tiskovky. Od požáru Karlova mostu až po dopadení maniaka, který věřil představě, že je potomkem samotného...Bořivoj zamručel a ještě desetkrát netrpělivě zmáčknul tlačítko starého výtahu...no zkrátka jich bylo až přespříliš. Samozřejmě, že teď česká kouzelnická společnost slavila a užívala si vytoužený klid. Jenže on viděl výčet škod. Spoustu obětí znal osobně. Nacházel chyby a spoustu kroků bylo chybných. Měli postupovat jinak, on měl postupovat jinak...nit myšlenek přerušilo cinknutí výtahu a on vylezl na chodbu. Vůbec nepostřehl, zda v něm byl sám nebo s někým. Těžce vydechl, prohrábl si hrubé a dnes výjimečně sčesané vlasy dozadu, a napochodoval si to na své oddělení.

Tam na něj hned vybafl jeho zástupce Martin Harant. "Skvělá tisková konference, Bořivoji. Obliba našeho oddělení a podpora ministerstva stoupá. Tedy, až na Myšalka. Ten s největší pravděpodobností odstoupí z funkce." jindy nehybná maska Harantova zvaná obličej jakoby se skodolibě pousmála. Melichar se s ním znal, ještě z dob, kdy byli oba dva ještě usmrkaný mandragory. A i když toho spolu spoustu zažili a byli z nich skoro bratři, tušil, že i tak jde po krku a myslí si na jeho židli. "Všichni ven z kanceláří, je tu vedoucí! Šup, šup!" zahulákal Harant a Melichar jenom protočil oči v sloup a zalezl do zasedačky, kde si z ramen sundal zašlý společenský hábit.

Do místnosti se postupně začali scházet jeho podřízení. První vešel Lojza Vozembouch, který nikdy nikde nebyl včas, až na poslední měsíce. Dokonce i ten jeho pověstný smích a fórky tak nějak zmizely ve stínovém propadlišti. "Šéfe." kývnul Lojza a zasedl ke stolu.

Další vešel František Mrázek. Od doby, co se rozvedl s Veronikou, se mu na čele vytvořila nová vráska. Melichar byl vlastně rád, že se jim manželství rozpadlo. Románky na pracovišti neměl zrovna v oblibě. Snad i oželil to, že přišel o slušnou bystrozorku. Veronika skončila a odstěhovala se kamsi k Ostravě se svojí novou známostí. Alespoň je stále naživu.

To se Václavužel nedalo říct o těhotné manželce Berta Vodičky. Nebyl to cílený útok, zkrátka se ocitla ve špatný čas na špatném místě jako spousta dalších civilistů. Bořivoj chápal Norbertovu zuřivost a sebevražedný zápal, ale několikrát došlo ke střetu a výhružkám o ztrátě místa. Dost pomohl i zásah jeho starší sestry Jasmíny, která vešla do zasedačky v závěsu za svým bratrem a upírala prázdný pohled na místo, kde obvykle sedával Barnabáš Kohl. Táhlo mu na padesátku, doma měl ženu a tři děti. Kdyby mu ta hnusná kletba nevyhřezla střeva a další vnitřnosti na podlahu Zlatý Číše, mohl se k nim vrátit. Když Mína s Lojzou byli ještě zelenáči, vzal je pod svoje křídlo a naučil je skoro všechno, co ti dva dneska svedou.

Bořivoj zavadil pohledem o další prázdnou židli. Jindřiška Poctivá. Spadla do kletbové pasti, když prohledávali tu barabiznu v Adršpachu. Zlomilo jí to páteř vejpůl. Nedalo se s tím nic dělat.

Vlastně, ještě tu chyběla...když v tom mu do čela narazila papírová vlaštovka, která dost urputně mávala křídly. Na hlavičce měla pečeť Kaziny nemocnice. Bořivoj po ní chňapl a ona znehybněla. Rozlomil pečeť a obočí mu vyjelo nahoru.

"Lídě se narodila holčička." a poprvé za celý den se usmál.